Úvodem tohoto dokumentu je třeba osvětlit obsah některých základních pojmů/termínů a podat některé základní informace o technické normalizaci pro lepší porozumění jejích cílů a metod a s ní souvisících činností všech zúčastněných stran v normalizačním procesu.
Základní požadavky
Základní požadavky (ochrana zdraví, bezpečnosti či další požadavky v obecném zájmu) jsou zavazující technická kritéria, která jsou stanovena v obecné formě ve směrnicích nového přístupu. Výrobky uvedené do oběhu, které spadají do rámce těchto směrnic, musí splňovat základní požadavky.
Technická normalizace
Technická normalizace je dána definicí, na které se shodly národní normalizační organizace a národní normalizační komitéty, sdružené v Mezinárodní organizaci pro normalizaci ISO a v Mezinárodní elektrotechnické komisi IEC. Je to „činnost, kterou se zavádějí ustanovení pro všeobecné a opakované použití, zaměřená na dosažení optimálního stupně pořádku v dané souvislosti s ohledem na aktuální nebo potenciální problémy“. A dodávají, „tato činnost sestává zejména z vypracování, vydávání a zavádění norem. Důležitým přínosem normalizace je zlepšení vhodnosti výrobků, postupů a služeb pro zamýšlené účely, předcházení překážkám obchodu a usnadnění technické spolupráce“.
Technické normy
Výsledkem normalizační činnosti jsou technické normy. Technickou normou je podle Pokynu 2 ISO „Dokument vytvořený na základě konsensu1 a schválený uznaným orgánem, poskytující pro všeobecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledky a zaměřený na dosažení optimálního stupně uspořádání v dané souvislosti.“Definici doplňuje poznámka „Normy mají být založeny na společných výsledcích vědy, techniky a praxe a zaměřeny na dosažení optimálního společenského prospěchu“.
Norma vytvořená jako dohoda dobrovolných účastníků normotvorného procesu nemůže být závazná a má charakter doporučení. České technické normy ČSN jsou ze zákona č.22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, doporučené.
1Konsens je termín, používaný pro všeobecný souhlas účastníků normotvorného procesu s navrženým řešením. Žádná ze zainteresovaných stran nemá odůvodněné námitky proti podstatným otázkám. Umožňuje jej snaha vzít v úvahu stanoviska všech zúčastněných stran a smířit protichůdné názory. Konsens ale nemusí znamenat jednomyslnost!
Norma je dokument schválený uznaným orgánem. V praxi je to normalizační orgán, uznaný na národní, regionální nebo mezinárodní úrovni za kompetentní k tomu, aby na základě svého statutu připravoval, schvaloval nebo přijímal normy dostupné veřejnosti.
V ČR je touto organizací Český normalizační institut - ČSNI, na evropské úrovni Evropský výbor pro normalizaci - CEN, Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice - CENELEC a Evropský institut pro normalizaci v telekomunikacích - ETSI. Na mezinárodní úrovni pak ISO (Mezinárodní organizace pro normalizaci) a IEC (Mezinárodní elektrotechnická komise).
Norma je veřejně dostupný dokument, je přístupná ve všech fázích vzniku a používání v praxi. Nesmí být v rozporu s platnými zákonnými předpisy!
Regulovaný sektor
Uvádění výrobků do oběhu je řízeno zákony, nařízeními a jinými předpisy za účelem ochrany občanů. Existuje rozdíl mezi harmonizovanou oblastí spadající pod předpisy ES a neharmonizovanou oblastí řízenou pouze národní legislativou. Shoda s požadavky je posuzována notifikovanými orgány, které na základě předpisů ES musí být autorizovány a notifikovány jako takové Komisí ES; tyto orgány jsou takto součástí harmonizovaného regulovaného sektoru.
Regulovaný neharmonizovaný sektor
Regulovaný neharmonizovaný sektor se řídí principem vzájemného uznávání právních opatření na základěčlánků 28 – 30 Smlouvy o ES.
Neharmonizovaná oblast
V neharmonizované oblasti se jedná o jednotlivé kategorie výrobků, služeb apod., u kterých nejsou požadavky sjednoceny na úrovni Společenství, ale mohou být (pokud jde o regulovanou oblast) stanoveny na národní úrovni.
Harmonizovaná oblast
V takovéto oblasti došlo ke sjednocení požadavků, postupů atd. (přijetím směrnic, nařízení apod.) na úrovni Společenství. Povinností je zanést tyto požadavky a postupy do národní legislativy a do opatření jednotlivých členských států.
Regulovaný harmonizovaný sektor
Regulovaný harmonizovaný sektor se řídí principem vzájemného uznávání výsledků posuzování shody a způsobilosti notifikovaných orgánů, které jsou stanoveny v evropských směrnicích.
Neregulovaný sektor
Oproti tomu se v neregulovaném sektoru není uvádění výrobků do oběhu řízeno zákony, nařízeními ani jinými předpisy, protože výrobky nepředstavují téměř žádné nebezpečí.
1.2 Druhy norem
Existuje celá řada kritérií podle kterých je možné normy třídit (podle úrovně, rozsahu zpracovávané problematiky, obsahu, atd.). Dále je uvedeno základní třídění1 norem a to podle úrovně a obsahu.
Dle úrovně třídíme normy na:
mezinárodní normy – přijaté mezinárodní normalizační organizací, dostupné veřejnosti (ISO, IEC)
regionální normy – přijaté regionální normalizační organizací, dostupné veřejnosti (evropské normy EN)
národní normy – přijaté národní normalizační organizací, dostupné veřejnosti (ČSN) teritoriální – přijaté na úrovni části území, dostupné veřejnosti
normy organizací – přijaté vedením organizace k internímu využívání a dodržování, dostupné veřejnosti jen na základě dohody
Dle obsahu lze rozčlenit normy takto:
základního a všeobecného charakteru terminologické
výrobkové
bezpečnosti a ochrany zdraví
1 Toto členění je ukázkové. Při aplikaci na konkrétní normalizační problém ho lze podle dalších (podrobnějších) hledisek rozšířit nebo zúžit. V důsledku toho se v konkrétních normách jednotlivé kategorie tohoto třídění často vzájemně překrývají.
služeb
organizační, apod.
1.3 Metody normaliza č ní č innosti
Normalizace je mnohotvárná činnost procházející všemi obory lidské činnosti. Díky velké rozmanitosti z hlediska cílů a způsobů jak těchto cílů dosáhnout, se volí metody, které by měly vést k optimálním výsledkům. A to v co možná nejkratším čase a s nejnižšími náklady.
Následující metody převládají v normalizaci výrobků, postupů a služeb a v praxi se často vzájemně doplňují.
Unifikace (tzv. „sjednocování tvarů, rozměrů, technických vlastností“) Typizace
je cestou jednak k omezení počtu stávajících typů, jednak k vytvoření prvních typů tam, kde ještě neproběhla normalizace. (tzv. „zachycování charakteristických znaků skupiny, proces ustalování typu“)
Specifikace (tzv. „podrobnější vytýčení jednotlivostí)
je jasné a přesné vymezení kvality, rozměrů a vlastností surovin, zboží, výrobků, materiálu, součástí apod. a také technologických postupů, provedení, uspořádání, řešení, zkoušení, organizačních podmínek, pojmů, veličin a jednotek, jejich značek apod.
1.4 Ozna č ování č eských technických norem
Sestává se z kombinace písmen a číslic. Základem písmenové části je chráněná značka ČSN, doplněna podle potřeby dalšími značkami, které prozrazují původ normy. Tak například převzatá mezinárodní norma se označí ČSN ISO, ČSN IEC, převzatá evropská norma se pak označí ČSN EN. Pokud je evropská norma, která sama přebírá mezinárodní normu, pak se označí ČSN EN ISO. U takto označených norem se nesmí nic měnit na jejich obsahu, ani na formě zpracování ve vztahu k originálu.
Základem číslicové části označení je systém šestimístného číslování, založený na roztřídění tematicky příbuzných norem do určitých skupin.
xx xx xx
třída norem skupina norem pořadové číslo normy ve skupině
Tento systém byl vybudován a zaváděn v roce 1948 v kovodělném průmyslu, záhy se však rozšířil do všech odvětví průmyslu k zajištění návaznosti mezi jednotlivými obory. Tak vzniklo první, základní rozdělení tříd označených dvojciferným číslem, třídy 00-40, které se postupně rozšiřovalo až do dnešních tříd1 01 až 99.
U mezinárodních a evropských norem se používá pořadové číslování, které nemá žádný vztah k obsahu normy. Při přejímání takovýchto norem do ČSN se převezme i původní označení.
Šestimístné třídící číslo podle ČSN se pak uvede jako orientační třídící znak.
Jako příklad můžeme uvést:
Č SN EN 6107-1
75 0175