Norský postoj k evropské integraci vychází především z jeho geopolitické pozice a historické zkušenosti. Proto je potřeba se nejdříve krátce zmínit o jeho historii, ekonomických souvislostech i zahraniční orientaci země.
2.1. Historický vývoj Norska
Po založení personální unie Norska s Dánskem v roce 1380 bylo Norsko postupně začleněno jako koloniální území pod dánskou korunu a bylo stále více spravováno mateřskou zemí. Po roce 1536 zcela zanikla norská národní vláda a katolická církev byla nahrazena luteránským vyznáním. V kielské smlouvě z roku 1814 získalo Norsko Švédsko. Ačkoli Norsko upřednostňovalo nezávislost, nedokázalo čelit švédské vojenské síle. I přesto se však Norům podařilo prosadit vlastní ústavu. Zákon o unii z roku 1815 (Riksakt) dále stanovil pro norskou stranu poměrně příznivé podmínky. Švédský král se stal zároveň norským králem a určoval norskou zahraniční politiku, ale ve svých domácích záležitostech zůstalo Norsko víceméně nezávislé.
Napětí začalo vzrůstat v 60. letech 19. století v důsledku švédské snahy o revizi Zákona o unii a o sloučení obranných sil obou zemí. Obě strany se rozhodly vyjednávat, ale tato jednání ztroskotala v roce 1905, kdy norský parlament jednostranně vyhlásil unii se Švédskem za ukončenou. Švédská vláda podmínila norskou nezávislost několika podmínkami, mezi kterými bylo i referendum, které se konalo nedlouho poté. Separace byla schválena téměř jednomyslně. Norové zvolili a korunovali za svého krále dánského prince v roce 1916.
Přestože se Norsko neúčastnilo první světové války, jeho obchodní loďstvo utrpělo značné ztráty. V roce 1938, v předvečer druhé světové války, Norsko vyhlásilo neutralitu, stejně jako v první světové válce, avšak svou neutralitu neuhájilo.
9. dubna 1940 německé jednotky obsadily Dánsko a Norsko. Němci ustavili novou vládu, ale nacifikace obyvatel se jim ve velkém měřítku nepovedla. Naopak zformovalo se velké hnutí odporu. Osvobozování Norska začalo na podzim roku 1944 a oficiálně skončilo kapitulací Německa.
Norská zkušenost jako slabší část několika „unií“ s ostatními státy vedla k silné opozici vůči jakékoli formě zahraniční intervence v norských záležitostech.
Norský nacionalismus trpěl dvojí nevyvážeností – byl namířen proti švédské politické nadvládě a proti dánské kulturní dominanci – a byl posílen norským heroickým
odporem vůči německé okupaci za druhé světové války. Tato historická zkušenost a snaha o budování národa znamenaly, že Norové nahlížejí na integraci spíše negativně. Strach ze ztráty tradičního norského způsobu života v další unii hrál významnou roli v debatách o Evropském společenství.
Po druhé světové válce Norsko zrekapitulovalo svou zahraniční politiku, která nesla podobné znaky jako švédská „třetí cesta“ – zaměřovala se na rozvojovou pomoc, odzbrojování, na problémy životního prostředí apod. Německá okupace a tlak ze strany Sovětského svazu na země jako Finsko a Československo přesvědčily Nory, že neutralita není tou nejlepší volbou, a vstup do silné vojenské aliance se pro Norsko stal nutností. Norové odmítli švédský návrh na Skandinávskou obrannou unii a v roce 1949 vstoupilo do Severoatlantické aliance. Norské závazky vyplývající ze členství v NATO nikdy neznamenaly překážku pro členství v Evropském společenství. Naopak norská vláda by uvítala participaci na Evropské politické spolupráci (EPS), založené v roce 1970, jež byla v roce 1993 přeměněna na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), ale účast na tomto projektu byl pouze pro členy ES/EU (Gstöhl 2002: 32-34).
2.2. Ekonomická pozice země
Norsko je vysoce průmyslově rozvinutá země a zároveň sociální stát. Norská ekonomika patří k nejvyspělejším na světě. Rozhodujícími odvětvími národního hospodářství jsou těžba ropy a zemního plynu, rybolov, lodní doprava, energetika, těžba a zpracování dřeva, stavebnictví, chemie a metalurgie.
2.2.1. Průmysl a obchod
Tradiční nerostné zdroje Norska představují železná ruda a rudy barevných kovů. Nevyčerpatelné zdroje vodní energie (Norsko zaujímá první místo na světě v produkci elektřiny na jednoho obyvatele) byly u zrodu výroby oceli, kterou však již předstihla světově významná produkce hliníku (na bázi dováženého bauxitu). Norsko je také velmi důležitým vývozcem niklu, mědi, zinku a magnézia. V 70. letech byla v Severním moři objevena velká ložiska ropy a zemního plynu a Norsko se brzy stalo významným vývozcem těchto surovin. Rozvinul se rozsáhlý petrochemický a navazující chemický průmysl. Zisky z prodeje paliv umožňují investice do dalších, zejména technologicky progresivních odvětví (elektronika, elektrochemie, speciální slitiny a přístroje) a rozvoje infrastruktury. Těžba dřeva patří mezi tradiční a důležitá odvětví norského průmyslu, jež je navíc v rámci regionální politiky podpory
venkovských a periferních oblastí silně subvencována vládou. Velmi významná je výroba celulózy a zvláště papíru. Překrásná norská krajina a možnosti sportovního vyžití znamenají také vysoké příjmy z turistiky. Norsko vlastní jednu z největších obchodních flotil (polovinu tvoří tankery) a provozuje námořní dopravu pro řadu států.
Téměř polovinu norského exportu tvoří paliva a ropné produkty. Důležitými průmyslovými odvětvími, která jsou zaměřená na světové trhy, jsou také elektronika, nábytkářství, stavba lodí, farmaceutické výrobky, lesnictví a papírenský průmysl.
Nejdůležitějšími obchodními partnery jsou Velká Británie, Německo a Švédsko.
2.2.2. Zemědělství a rybolov
Norsko má vzhledem ke své geografické poloze a hornatému terénu značně obtížné podmínky pro zemědělskou a zvláště pak rostlinnou výrobu. Zemědělská půda představuje zhruba 2,6 % celkové plochy Norska. V důsledku nepříznivých klimatických podmínek (značná část území se nachází v arktickém pásmu za Severním polárním kruhem a i jižní část Norska má kratší vegetační období než je evropský průměr) a kvůli členitosti krajiny, jež má za následek menší průměrnou rozlohu norských farem1, dosahuje zemědělství jen podprůměrných výnosů ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. I přesto je Norsko v hlavních potravinářských položkách soběstačné (kromě obilí, které musí dovážet), a to zejména díky štědré subvenční politice vlády, která kompenzuje ztížené podmínky pro zemědělskou výrobu a díky které jsou ceny potravin na uměle nižší úrovni, než by odpovídala výrobním podmínkám.
Zemědělské výrobky se vyvážejí jen v omezeném rozsahu. Vůči dovozům jsou uplatňována množstevní omezení, a to jak v dovozu živých zvířat a živočišných produktů, tak i dovozu potravin a zemědělských polotovarů. Cílem těchto ochranářských opatření je především ochrana norských farmářů před konkurenčními dovozy.
Norská produkce ryb patří k nejvýznamnějším ve světové ekonomice a ryby spolu s rybími produkty jsou po ropě a zemním plynu nejvýznamnější exportní komoditou. V posledních letech se důležitým odvětvím s velkým exportním trhem stal chov lososů a pstruhů.
1 Norské farmy mají v průměru 10 ha, zatímco průměr v EU je 17 ha. Farmy jsou zaměřené především na výrobu mléka a masa a pěstování krmného obilí pro dobytek a skot.
2.2.3. Stát blahobytu
Díky své štědré sociální politice patří Norsko ke klasickému skandinávskému modelu státu blahobytu. Sociální služby jsou zde založeny na občanství. Každý norský státní příslušník má automaticky právo na velkorysé sociální výhody, jež zahrnují mnoho oblastí.
V případě nemoci stát vyplácí pravidelné nemocenské dávky. Hospitalizace a jiné zdravotní služby jsou zdarma (s částečnou spoluúčastí) a stát připlácí na léky pro chronicky nemocné. Je možné si vzít na delší dobu placené volno za účelem dalšího vzdělávání. Norské ženy mohou využít státem placenou předporodní péči, rodí ve státních nemocnicích a dostávají roční placenou mateřskou dovolenou. V závislosti na věku dítěte poskytuje stát pravidelné měsíční přídavky. Děti chodí do státních školek, škol, gymnázií a později dostávají také příspěvek na další vzdělávání. Pokud studentům nestačí pravidelná měsíční podpora, mohou si za velmi výhodných podmínek vzít bankovní půjčku. Penzistům se vyplácí důchod. Stát také často poskytuje placenou domácí péči nebo je možné bydlet ve státních domech s pečovatelskou službou. Jednoduše řečeno, rozsáhlý sociální systém se prostřednictvím výhod, které poskytuje, postará o každého, kdo by kvůli svému postavení mohl být znevýhodněný na konkurenčním trhu práce (Pederson 2002).
Sociální péče se financuje z rozpočtu obcí, daně ze mzdy a státních příspěvků financovaných mimo jiné státními příjmy z daní, poplatků a ropné a plynárenské výroby v pevninském šelfu. Část příjmů z ropy se odkládá na fond určený ke krytí budoucích sociálních výdajů.
2.3. Zahraničně-politická orientace
Zahraniční politika Norska se již od počátku 20. století zmítá pochybnostmi o vlastním směřování: zda navázat úzké vztahy se sousedními státy, či se zapojit do rozličných aliančních seskupení. Lze proto mluvit o tendenci neustálého lavírování mezi izolacionistickou (až introvertní) politikou a politikou malého, ale schopného mezinárodního aktéra. Kvůli tomu, že Norsko získalo nezávislost až ve dvacátém století, trpí jistým komplexem méněcennosti a má neustálou potřebu dokazovat, že jej vnitřně spojuje národní identita a je plně soběstačné.
Po druhé světové válce se základem norské zahraniční politiky stala spolupráce s OSN a jejími speciálními organizacemi. Norské bezpečnostně politické postavení určuje členství v NATO. Díky své poloze na periferii Evropy, obklopeno
téměř ze všech stran mořem, nabylo Norsko dojmu, že patří spíš do Atlantické oblasti než do kontinentální Evropy. Zároveň tím sledovalo kurs Velké Británie.
V současnosti je Norsko členem OSN, NATO, EAPC, OBSE (které předsedalo v roce 1999), Rady Evropy, OECD, WTO, IMF, ESVO, Severské rady, Rady států regionu Baltského moře, Rady Barentsova moře, AMEC, Interpol, Intersat, Inmarsat atd. V letech 2001-2002 Norsko obsadilo post nestálého člena RB OSN (předsedalo Sankčnímu výboru pro Irák).
Norsko navíc hraje aktivní úlohu na poli mezinárodního míru a usmiřování. Jde především o Blízký Východ a Střední Ameriku, kde Norsko přispělo ke vzájemným dohodám mezi Izraelci a Palestinci a v Guatemale mezi gerilou a vládou.
Vedoucí úlohu hraje také v ekologických otázkách prostřednictvím státních orgánů i ekologických organizací, ale také díky bývalé ministerské předsedkyni Gro Harlem Brundtlandové, kterou OSN jmenovala předsedkyní tzv. Brundtland-komise pro životní prostředí a udržitelný rozvoj.
Pomoc rozvojovým zemím třetího světa na multilaterální i bilaterální úrovni, mj. prostřednictvím systémů OSN i Světové banky, má také své významné místo v norské zahraniční politice. Norsko dnes přispívá 1 % hrubého domácího produktu na rozvojovou pomoc v těsné spolupráci s dobrovolnými organizacemi, které hrají významnou úlohu v politice pomoci rozvojovým zemím.
Ekonomicky nejdůležitější dohodou pro Norsko je Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP) uzavřená mezi třemi státy ESVO a EU, která umožňuje Norsku účast na jednotném evropském trhu (s určitými výjimkami zejména v rybářství a zemědělství) a vytváří také základ pro těsnou spolupráci v oblastech jako např. ochrana životního prostředí, věda a výzkum a vzdělání. Norsko se účastní v naprosté většině výborů a dalších těles v rámci EU, ale jen s hlasem poradním.
Legislativa EU, pokrytá smlouvou EHP pak musí být Norskem pasivně akceptována.
Již ve dvou referendech se norští občané vyslovili proti členství země v Evropské unii. Do zemí unie však směřuje přibližně 80 % norského vývozu zboží a služeb. V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky mají Norsko a EU společné zájmy, situace v EU má proto pro Norsko velký význam. V roce 2001 přistoupilo Norsko k Schengenskému systému, čímž získalo statut člena Schengenu, avšak rozhodovací právo mají pouze členské země EU. Podle koaliční dohody nové vlády Norsko o vstup do EU ve volebním období 2005 – 2009 nepožádá.