Dotčené ekonomické teorie

Y = VKS + THK + X − M

Rovnice výdajové metody vyjadřuje HDP jako součet výdajů na konečnou spotřebu, tvorby hrubého kapitálu a čistého exportu (export mínus import).⁵⁴

Důchodová metoda počítá HDP součtem všech důchodů za předpokladu, že každý výdaj je něčím důchodem. V případě, že nebudeme brát v potaz daně, pak se agregátní výdaje rovnají národním důchodům.⁵⁵

𝑌 = 𝑁𝑍 + Č𝑃𝑃 𝑎 𝑆𝐷 + 𝑆𝑝𝐹𝐾 + č𝑖𝑠𝑡é 𝑑𝑎𝑛ě

Rovnice důchodové metody vyjadřuje HDP jako součet náhrad zaměstnancům, čistého provozního přebytku a smíšeného důchodu, spotřeby fixního kapitálu a čistých daní.⁵⁶

1.2. Dotčené ekonomické teorie

Druhá kapitola teoretické části poskytuje vysvětlení ekonomických teorií státních zásahů, které se zkoumanou problematikou úzce souvisejí. Nejprve je popsána přímo samotná teorie státních zásahů následně další související teorie, konkrétně teorie vládního selhání, teorie dobývání renty, teorie zájmových skupin, morální hazard a teorie asymetrické informace.

52 ZAMRAZILOVÁ a kolektiv (2017)

53 HOLMAN (2016)

54 ZAMRAZILOVÁ a kolektiv (2017)

55 HOLMAN (2016)

56 ZAMRAZILOVÁ a kolektiv (2017)

26

• Teorie státních zásahů

Teorie státních zásahů je velmi rozsáhlá. V průběhu vývoje ekonomické vědy měly jednotlivé ekonomické školy na tuto teorii rozdílné názory. Merkantilisté státní zásahy podporovali a dokonce vyžadovali. Dle jejich názoru jsou zájmy jednotlivce a společnosti rozdílné a z toho důvodu je nezbytné, aby stát chování jednotlivců reguloval v zájmu prospěchu celé společnosti. Naopak škola klasické politické ekonomie byla proti státním zásahům, které při dosažení harmonie mezi zájmy jednotlivce a společnosti odmítala. Klasičtí ekonomové tak zastávali spíše názor laissez faire – nezasahování státu do hospodářství a neviditelné ruky trhu – termín, který poprvé použil Adam Smith k popisu nezamýšlených přínosů společnosti při sledování vlastních zájmů jednotlivce v díle Teorie mravních citů vydaném v roce 1759. Další pohled na státní zásahy přinesl ve 20. století J. M. Keynes, jehož teorie byla založena na vnitřní nestabilitě trhu a jeho neschopností se stabilizovat, což považoval za důvod, proč je stabilizační ekonomika státu potřebná. Rakouská škola naopak varovala před negativním důsledky státních intervencí a zastávala, stejně jako škola klasické politické ekonomie, svobodné tržní hospodářství. ⁵⁷

Čistě tržní ekonomika považuje státní intervence za destabilizující a připouští je jen v nezbytné, a tedy minimální, míře. Současné ekonomiky fungují spíše na smíšeném principu, které státní zásahy aplikují skrze různé politiky jako je například politika monetární či fiskální.⁵⁸

Státní intervence se stále mění a dostávají nové formy na základě nových potřeb společnosti. V současné době jsou státní zásahy nejvíce patrné v technologickém rozvoji a v podpoře životního prostředí, kde hrají hlavní roli a v budoucnu se dá očekávat zdůraznění jejich významu. Ze širokého hlediska se vývoj teorie státních zásahů dělí na tři fáze. První fáze byla zaměřena na základní akumulaci kapitálu a vynucené úspory, které umožnily industrializaci. Druhá fáze zahrnovala směřování k budování sociálního státu a ve třetí fázi je podporován vědecký rozvoj, technologický pokrok a ochrana životního prostředí. ⁵⁹

Stát, jako regulátor ekonomiky, využívá možnost zasahování do ekonomiky pomocí státních zásahů. Využíváním regulací se tak snaží ovlivňovat tržní nedokonalosti

57 HOLMAN (2004)

58 TICHÁ (2013)

59 BRESSER-PREREIA (1993)

27

vznikající na dílčích trzích. Státní zásahy mají podporovat efektivnost, spravedlnost a stabilitu. Samuelson a Norhdaus vymezují čtyři základní roviny zásahů do ekonomiky:

- Tvorba právního rámce tržní ekonomiky;

- Stanovení makroekonomické stabilizační politiky;

- Ovlivňování alokace zdrojů s cílem zvýšit efektivnost;

- Zavádění programů ovlivňující dělbu důchodů.⁶⁰

Rozlišujeme přímé a nepřímé státní zásahy do ekonomiky. První zmíněné, tedy přímé, zásahy do ekonomiky fungují jako administrativní opatření. Řadíme mezi ně povolení, zákazy či omezování jednotlivých subjektů na trhu, konkrétně například omezování vstupu na trh. Mezi nepřímé zásahy se řadí daně, dotace a subvence, které jsou ze strany státu poskytovány konkrétním ekonomickým subjektům. Mimo zmíněné zásahy má stát dále možnost využívat regulace ve formě minimální ceny jako nejnižší možné hranice, která je zákonem daná a stanovuje minimální cenu, kterou musí kupující prodávajícímu uhradit, či cenového stropu, který naopak udává nejvyšší možnou cenu, kterou může prodávající za daný statek či službu od kupujícího požadovat. Pomocí těchto regulací se stát snaží držet nízké ceny a vyšší mzdy, což vede často k neefektivitě a deformaci trhů. ⁶¹

Rothbard dále dělí státní intervence na tři typy dle počtu zúčastněních subjektů, konkrétně se zmiňuje o autistické, binární a triangulární intervenci.

1) Autistická intervence – vzniká, když útočník (jednotlivec či skupina) zasahující do tržních vztahů, omezuje užívání majetku jiného člověka v okamžiku, kdy nedochází k tržní směně a veškeré příkazy dopadají pouze na jedince. Jedná se například o násilné vynucování či zákaz projevu.

2) Binární intervence – představuje vztah „ovládání a poslušnosti“ mezi dvěma subjekty, kdy si jeden z dvojice vynucuje „dar“ pomocí násilné směny. Pro příklad binární intervence se v literatuře uvádí zdanění.

3) Triangulární intervence – nastává v okamžiku, kdy subjekt donutí či naopak odepře směnu ostatním subjektům. Triangulární intervence se dále dělí na regulaci cen, která se odráží ve výrobě a regulací výrobku, která se odráží v cenách. Jako příklad je možné uvést zákaz prodeje.

60 SAMUELSON, NORDHAUS (2013)

61 SAMUELSON, NORHADUS (2013)

28

• Teorie vládního selhání

Nezbytnost zasahování vlády do přirozeného vývoje ekonomiky je zdůvodňována tržním selháním (existence externalit, nedokonalá konkurence, existence veřejných statků, nedokonalé informace). Existuje situace, kdy trh opravdu selhává, v této situaci pak zasahuje stát. Nicméně samotné tržní selhání neospravedlňuje stát k tomu, aby zasahoval. Vládní selhání nastává ve chvíli, kdy se státní zásahy do ekonomiky míjejí se svým účinkem. Důsledky vládního selhání bývají často horší než situace, které se vláda zásahy snaží řešit. Přestože nenesla svůj dnešní název, byla vládní selhání v různé podobě rozpoznána mnoha ekonomickými školami a pro některé byla jedním z důvodů pro obhajobu státních zásahů.⁶²

Nejčastějšími příčinami vládního selhání jsou omezené informace, časová zpoždění, omezená kontrola na byrokratickým aparátem, omezená kontrola reakcí soukromého sektoru a omezení vyplývající z podstaty politického procesu.

- Omezené informace – politik má k dispozici stejné informace jako všechny ostatní subjekty na trhu a nedisponuje tak informační převahou. Důsledky rozhodnutí jsou těžko předvídatelné a někdy velmi komplikované.

- Časová zpoždění – dochází k němu mezi rozhodnutím o určité politice a účinkem této politiky, které přichází se zpožděním a nemusí tak odpovídat potřebě hospodářského cyklu.

- Omezená kontrola nad byrokratickým aparátem – teorie založena na vztahu byrokrata a jeho sponzora, kdy se byrokrat snaží o maximalizaci rozpočtu jeho úřadu, který bude ve výsledku větší než optimální. Dochází tak k odčerpávání spotřebitelského přebytku.

- Omezená kontrola reakcí soukromého sektoru – rozkol mezi představami vlády o jednání jednotlivců a skutečném jednání jednotlivců. Vláda má omezený vliv na důsledky svých rozhodnutí. Jedná se například o vytěsňovací efekt, zvyšování daní za účelem zvýšení příjmů státního rozpočtu či dobývání renty.

- Omezení vyplývající z podstaty politického procesu – politici cílí na maximalizaci svého užitku a na znovuzvolení. Slíbený politický program tak často neodpovídá realitě. Politické strany také často využívají neznalost svých voličů k prosazování vlastních zájmů.⁶³

62 HOLMAN (2016)

63 SAMUELSON (2007)

29 Obrázek 2: Jak vláda napravuje nedostatky trhu

V níže uvedené tabulce jsou uvedené příklady selhání tržní ekonomiky, následné vládní intervence, které vláda podnikne pro nápravu těchto selhání a příklady vládní politiky, v rámci které intervence provádí a které mohou následně vést k vládnímu selhání.⁶⁴

Zdroj: Samuleson (2007)

• Teorie dobývání renty

Jev, který známe pod dnešním „dobývání renty“ či „rent-seeking“ popsal v roce 1967 Gordon Tullock, který se řadí mezi představitele školy veřejné volby. Ve svém díle popsal neefektivnost spojenou s existencí monopolů. Dle jeho názoru společenské náklady vznikají nejen při činnosti monopolu, ale i během fáze, kdy se subjekt snaží dosáhnout monopolního postavení, které vzniklo státním zásahem.⁶⁵ Samotný pojem rent-seeking se pak poprvé objevil v roce 1974 v článku Anne Kruegerové, který je zaměřený na tržně orientované ekonomiky. V těchto ekonomikách je hospodářská činnost ovlivněna státními regulacemi. Dobývání renty vysvětlila na příkladu dovozních licencí, kdy stát omezuje dovoz právě těmito licencemi, o které se následně vede konkurenční boj. Kruegerová (1974) definuje dobývání renty jako stav, kdy se ekonomické subjekty snaží dosáhnout určitých výhod a který vede vždy k neefektivní alokaci zdrojů. Jako

64 SAMUELSON (2007)

65 TULLOCK (1967)

30

nejbystřejší a nejtalentovanější lidi pak označila právě ty, kteří nebyli zaměstnaní v žádné produktivní činnosti, ale snažili se získat vládní transfery.⁶⁶

Obecně platí, že si lidé mohou generovat příjmy dvěma způsoby. Mohou se věnovat ekonomické produktivní činnosti tedy produkcí nebo si mohou přivlastnit produkci ostatních tedy predací. V primitivních společnostech se predace provádí prostým odcizením, což s sebou nese nevýhody jako vynaložené náklady či nejistota.

Proto je lepší vytvořit institucionální prostředí, které „predátorům“ umožní přivlastňování si produktivity ostatních subjektů se souhlasem produktivní třídy a udržení jejich produktivity. Tomuto účelu mohou sloužit vládní instituce, které prostřednictvím daní a regulací mohou odebírat zdroje jedné skupině a přerozdělovat je skupině druhé.

Nejčastěji se dobývání renty děje právě skrze politickou moc a skrze zájmové skupiny.

Jak společnosti a jejich politické systémy rostou, zájmové skupiny upevňují svoje postavení v politice a jsou stále více schopné politickou moc využít k prosazení svých zájmů a k získání cizích zdrojů pro svůj prospěch.⁶⁷

Teorie dobývání renty se spolu s teorii zájmových skupin řadí mezi nejvýznamnější přínosy školy veřejné volby. Souvisí s využíváním politického procesu a vlivem zájmových skupiny, které se snaží o dosažení svých zájmů. Tyto zájmy se však nemusí shodovat s navenek projevovanými zájmy skupin. Dobývání renty se dělí na soukromé a veřejné. Soukromé můžeme hledat především mezi soukromými subjekty, kdy se nejčastěji jedná o odcizení či soukromé právní spory. Jako veřejné dobývání renty je označována redistribuce v podobě zdanění od soukromého sektoru státu či redistribuce od soukromého sektoru ke státní správě, na které závisí úspěch tohoto sektoru. Mezi dobývání renty se řadí dále korupce a lobbing. ⁶⁸

• Teorie zájmových skupin

Teorie zájmových skupin staví na předpokladu, že každý subjekt má množství vlastních zájmů či cílů, které se ale mohou překrývat se zájmy či cíli ostatních. Zájmy a cíle, které se mezi subjekty překrývají mohou spojovat subjekty do buďto organizovaných skupin, jako jsou například odbory, či neorganizovaných skupin, jako je například skupina voličů. Tato skupina pak může vyvíjet nátlak na nositele moci k dosažení svých cílů, tedy k dosažení zisku a maximalizaci vlastního užitku. Zájmové

66 KRUEGER (1974)

67 HOLCOMBE (2013)

68 ZEMAN (2015)

31

skupiny usilují o dosažení individuálních zájmů, a to nejen vůči ostatním zájmovým skupinám ale i uvnitř této skupiny.⁶⁹

Pojem zájmová skupina definoval Max Weber, který zájem definoval jako „čistě účelovou orientaci jednání jednotlivců podle stejnorodých očekávání“⁷⁰ a zájmovou skupinu (svaz) definoval jako „omezený nebo uzavřený sociální vztah regulovaný

navenek tedy, když je k dodržování jeho řádu garantováno vlastním chováním určitých lidí zaměřeným na jeho provádění: vedoucího a/nebo správního (administrativního) štábu, který má případně za normálních okolností pravomoc svaz zastupovat“⁷¹

Ve svobodném společenství není možné zabránit vzniku zájmových skupin a jejich kladení požadavků na nositele moci. Zájmové skupiny jsou přirozeným produktem politické svobody a jsou stejně důležité jako demokratičtí voliči. Zájmové skupiny dále plní důležité zastupitelské funkce v demokratických řádech. Poskytují voličům možnost občanské angažovanosti, usnadňují formulování společenských preferencí a poskytují tvůrcům politiky odborné znalosti, které jsou pro formování politiky nezbytné. Reakce politiky na konkrétní preference organizovaných skupin může vyloučit schopnost vlády reagovat na kolektivní potřeby společnosti. Úspěšnost skupiny závisí na velikosti této skupiny. I když je racionální, aby členové malých skupin organizovali a sledovali své politické cíle, je iracionální, aby se členové velkých skupin stavěli proti iniciativám zájmových skupin. V důsledku toho se velké skupiny nedokážou mobilizovat proti útokům malých skupin na veřejné prostředky, a to ani tam, kde by většina z kolektivní reakce jednoznačně měla prospěch. Výsledkem je, že očekáváme, že politici poskytnou zájmovým skupinám výhody na veřejné náklady, a skupiny se skutečným zájmem o status quo se pokusí využít svou politickou moc k potlačení politických změn, které na ně nepříznivě působí, dokonce i změn nezbytných pro růst.

Navíc výhody organizovaných zájmů kolektivní akce mohou bránit schopnosti vlády poskytovat veřejné statky, pokud by změna politiky měla přinést těmto skupinám koncentrované náklady. Menší skupiny tak bývají úspěšnější při prosazování svých zájmů díky nižším nákladům, vyššímu zisku pro každého člena či neexistenci problému černého pasažéra.⁷²

69 ZEMAN (2015)

70 FIALA (1999)

71 FIALA (1999)

72 MOOSBRUGGER (2012)

32

• Teorie asymetrické informace a morální hazard

Asymetrie informací znamená, že jeden subjekt disponuje lepšími informacemi než subjekt druhý. Jedná se o jednu z příčin tržního selhání spolu s existencí nedokonalé konkurence, externalit a veřejných statků. Asymetrická informace je součástí problematiky nejistoty. Nejistotu informace, přestože pojem doslova nikdy nepoužil, do ekonomie přinesl F. A. Hayek v rámci kritiky centrálního plánování v článku „Používání

znalostí ve společnosti“ a knihou z roku 1948 „Individualism and Economic Order“. Dle Hayekova názoru jsou informace časově a místně omezené a podmíněné, mohou být rozdílně interpretovány v závislosti na zkušenostech, znalostech, zájmech a motivací subjektu, který informace interpretuje. V moderním pojetí teorie je kladen důraz na skutečnost, že informace o aktuálních tržních podmínkách, kterými subjekt disponuje, jsou nedokonalé a každý ekonomický subjekt disponuje jinak kvalitními informacemi, což může vést až k selhání v podobě morálního hazardu či nepříznivého výběru.⁷³

Asymetrické či nejisté informace mohou vést k ekonomickým ztrátám. Tyto ztráty vznikají, protože rozhodování ekonomických subjektů za těchto podmínek nemusí odpovídat předpokladům racionálního rozhodování a uvažování subjektů. V takovém případě hovoříme o omezené racionalitě rozhodování. Problém může být ze strany státu řešen předpisy jako je například povinné uvedení složení daného výrobku nebo podporu přístupnosti informací pro všechny účastníky trhu.⁷⁴

Asymetrické informace můžou vést k pokřivení trhu spojeným s morálním hazardem a nepříznivým výběrem. Nepříznivý výběr spočívá ve vytěsňování statků vyznačujících se větší kvalitou z trhu statky méně kvalitními. V problematice morálního hazardu jedinec maximalizuje svůj užitek na úkor užitku ostatních (užitek ostatních subjektů se snižuje).⁷⁵

In document Hlavní práce77010_ruza00.pdf, 2.5 MB Stáhnout (Stránka 25-32)