Americký profesor ekonomie Hyman Minsky je autorem modelu, ve kterém cenové bubliny hrají velmi významnou roli. Jak jsem již zmiňoval na začátku této části, psychologické prvky jsou významné téměř ve všech přístupech vysvětlujících spekulační bubliny. Nejinak tomu bude i v Minského modelu, kde optimismus a pesimismus jsou v podstatě určující.
Minsky ve svém přístupu částečně navazuje na Keynese, protože považuje finanční trhy za nestabilní právě díky spekulaci.
Ve druhé kapitole Manias, Panics and Crashes (1978) Kindleberger používá k popisu spekulativních bublin právě Minského model. Protože je jeho popis velice výstižný, rozhodl jsem se některé pasáže odcitovat v této práci a doplnit je pár kratičkými komentáři.
Kindleberger píše:
„Podle Minského, události vedoucí ke krizi začínají „vychýlením“, což představuje exogenní, vnější šok působící na makroekonomický systém. Původ tohoto vychýlení je u každého spekulačního boomu individuální. Může to být začátek či konec války, silná nebo slabá úroda(...) (...) Je jedno co je zdrojem onoho vychýlení, pokud je dostatečně velké a pronikavé, pozmění hospodářský výhled pomocí změn ziskových očekávání nejméně v jednom důležitém sektoru ekonomiky(...) (...)Výsledkem je že firmy i jednotlivci (...) (...)se snaží využít nových možností.“ Jinými slovy šok a následná reakce povede k realokaci zdrojů z méně do více ziskových (nových) odvětví. „Pokud nové příležitosti dominují, nad těmi co ztrácí, investice a produkce roste. Nastává boom(...) (...)V Minského modelu je boom živen expanzí bankovních úvěrů, které navyšují nabídku peněz. Banky typicky zvyšují množství peněz buď: vydáváním
bankovek tak to fungovalo dříve30, nebo pomocí nových půjček, které nejsou podloženy růstem vkladů31. Bankovní úvěry jsou, a nebo přinejmenším byly, notoricky nestabilní a Minského model je na tomto faktoru postaven.“ Jak to tedy funguje? „Osobní úvěry nabízejí další platební prostředky v neomezeném rozsahu, jsou vzduchem, který nafukuje bublinu spekulace.
Pro daný bankovní systém v daném čase mohou být peněžní prostředky rozšířeny nejen pomocí existující soustavy bank, ale také založením nových bank, vznikem nových dluhových instrumentů a rozšířením půjček mimo bankovní sektor.“ Minsky je představitelem americké postkeynesovské školy a hlásí se k takzvané strukturální endogenitě peněz. Strukturalisté tvrdí, že centrální banka není schopna (nebo nechce) uspokojovat veškerou poptávku, komerčních bank, po penězích, ale přesto má nabídka peněz horizontální průběh32. Nabídka peněz má horizontální charakter díky již zmíněným finančním inovacím a proměnlivé rychlosti oběhu peněz. Navíc se strukturalisté domnívají, že za endogenitu může sama centrální banka a její regulace finančního sektoru, protože tržní subjekty hledají alternativní neregulované zdroje, a tak se velké podniky začínají chovat jako finanční instituce a půjčují prostředky ostatním firmám.(Chytil, 2003) Z předchozích řádek mimochodem vyplývá, že centrální banka může ovlivňovat nabídku peněz velmi těžko, a tak monetární politika ztrácí svou sílu.
„Představme si, že sklon ke spekulaci je transformován do efektivní poptávky po statcích či finančních aktivech. Po nějakém čase zvýšená poptávka zatlačí na produkční kapacitu u statků, nebo nabídku finančních aktiv. Ceny se zvýší, čímž se zvyšuje výnos a láká stále další firmy a investory. Tuto fázi Minsky nazývá euforie(...) (...)Další firmy a domácnosti vidí, jak ostatní generují profit ze spekulativních obchodů a rozhodnou se je následovat. Když množství firem a domácností, které se této spekulace účastní, významně vzroste, zasahujíc části obyvatelstva, které se normálně takových praktik neúčastní, spekulace změní normální racionální chování na něco co se nazývá mánie či bublina(...)
(...)Jak spekulační boom roste, úrokové míry, rychlost oběhu peněz a ceny-vše stále roste.
V určitý moment se několik insiderů33 rozhodne vybrat zisky a prodat. Na vrcholu (v místě
30 Banky vydávaly vlastní bankovky a teprve později je začala vydávat pouze jedna (centrální) banka, která se stala státní.
31 Minsky neuvažuje povinné minimální rezervy, které by této expanzi bránily. Minsky tvrdí, že banky jsou v době optimismu motivovány vysokým výnosem, a tak je obcházejí například pomocí inovací ve finančních produktech (například sekuritizací). Jedná se o endogenní přístup k nabídce peněz.
32 To je rozdíl oproti takzvané akomodativní endogenitě peněz, jejíž představitelé (např. Kaldor) tvrdí že:
„centrální banka výši měnové báze mechanicky přizpůsobuje peněžní zásobě, v závislosti na stavu poptávky po penězích.“ (Chytil, 2003, strana 72)
33 Tedy jedinců, kteří mají lepší přístup k informacím o trhu (informační asymetrie).
kde bublina dosáhne maxima své velikosti) se objeví nejistota, kdy nově příchozí vyrovnávají množství insiderů opouštějících trh. Cena se ustálí. Nastává kritická fáze34
(...)Jak nejistota přetrvává spekulanti si náhle uvědomí, že trh nemůže jít výše. Je čas prodat.
Začíná závod, panický útěk, jak proměnit aktiva na likviditu(...) (...)Ceny padají, roste množství bankrotů(...) (...)Likvidace je občas nařízená, často však dobrovolná díky panice plynoucí z uvědomění, že není dost peněz a není možné, aby každý prodal na vrcholu. Tuto část Minsky nazývá znechucení35. Znechucení vede banky k omezení půjček, které jsou zajištěny či by byly zajištěny aktivy, jejichž cena padá či se již propadla.36“
Dalším důvodem, proč banky omezují půjčky, je strach z nedostatku likvidity. V těchto obdobích je daleko větší pravděpodobnost runu na banky, a tak se banky snaží držet více hotovosti, aby případně své klienty mohly vyplatit a nedošlo tak k ještě větší panice.
Zastavení úvěrování37 se samozřejmě negativně podepíše na následném ekonomickém vývoji.
Minsky netvrdí, že takto negativní situace nastane vždy, závisí to na druzích financování aktiv. Minsky rozděluje financování aktiv na 3 druhy (Sojka, 2004): opatrnické financování (subjekt bude schopen celou dobu dostát svým závazkům), spekulativní financování (může nastat situace, kdy díky pohybu úrokových měr bude subjekt krátkodobě nesolventní) a ultra-spekulativní (subjekt bude schopen dostát svým závazkům pouze, pokud cena aktiva vzroste) financování. Krize likvidity nastane, pokud je podíl ultra-spekulativního a spekulativního financování příliš velký.
Zjednodušeně tedy můžeme říci, že hlavním viníkem spekulativních bublin v Minského přístupu jsou banky, které díky inovacím ve finančních produktech a optimistickému výhledu do budoucna, generují další peněžní prostředky (endogenní přístup k nabídce peněz), které jsou alokovány pomocí úvěrů do odvětví s rostoucí cenou. Při propadu ceny se finanční sektor dostane do potíží, protože tyto úvěry nejsou spláceny, a kolaterál sloužící k jejich zajištění ztratil většinu své hodnoty. Následně, skrze úvěrovou krizi, ovlivní finanční sektor celou ekonomiku.
34 V angličtině tuto fázi Minsky nazývá „financial distress“.
35 anglicky „revulsion“
36 Citace jsou volně přeloženy z KINDLEBERGER, Charles: Manias, Panics, and Crashes, Basic Books, New York, 1978, str. 15-20.
37 Anglicky se pro takovou situaci používá termín „credit crunch“.