1.1. Vývoj divadelního systému po roce 1989
V roce 1948 byla všechna divadla zestátněna. Od roku 1978, kdy vešel v platnost zákon č.
33/1978 Sb., o divadelní činnosti neboli tzv. Divadelní zákon, bylo zřizování a provozování divadel v České republice v rukou krajských národních výborů (pro většinu divadelní sítě) a v rukou Ministerstva kultury (Národní divadlo). Na Slovensku tato činnost spadala pouze Ministerstvu kultury. Již v této době byla česká a slovenská divadla jak po správní, ekonomické tak i po legislativní stránce dvěma oddělenými systémy.
Do roku 1989 byl u nás tedy zřizovatelem a provozovatelem divadel stát. Divadla existovala v právní formě jako příspěvkové organizace a rozpočtové organizace, které byly ale na počátku 80. let přetransformovány pouze na příspěvkové a ty tak zůstaly jako jedinou právní formou. Veškerá činnost od financování, plánování, jmenování ředitelů, organizace divadla, až po provoz a likvidaci byla v rukou státu, který tak měl nad divadly veškerou kontrolu a tak mohlo docházet k cenzuře a dohledu nad představeními.
Po roce 1989 došlo k transformaci divadelnictví, kterou započala novela zákona z roku 1990, která rušila nejrestriktivnější pasáže divadelního zákona. Na základě transformace mohla být divadla nově otevřena jak v soukromém, tak v nově vznikajícím neziskovém sektoru.
V 90. letech 20. století tak skončil státní monopol provozování divadel. Většina divadel přešla do správy měst. Nastal nárůst počtu divadel, jak v soukromém sektoru, převážně pak v muzikálové produkci, kde vznikaly formou občanských sdružení, obchodních společností i skupin provozovaných fyzickými osobami, tak i v sektoru neziskovém. Vznikla řada nových divadelních, ale i tanečních a alternativních souborů (Nekolný, 2006).
1.2. Programová prohlášení po roce 1989 věnovaná kultuře
Po revoluci se hlavní prioritou stalo kulturní dědictví, zejména pak záchrana zdevastovaného památkového fondu a tzv. živá kultura byla odsunuta až na pomyslnou druhou kolej. Programové prohlášení tehdejší porevoluční vlády z roku 1990 uvádí v pasáži věnované kultuře:
„Vláda si je vědoma problémů spojených s ekonomickým zabezpečením kultury při přechodu k tržní ekonomice. Vláda bude omezovat dotace tam, kde se kultura bude moci vyvíjet svými vlastními silami, ze své vlastní hospodářské činnosti. Rozpočtové prostředky bude naopak směřovat tam, kde fungování na tržních principech by bylo nemožné. Bude také podporovat, jak se to děje všude na světě, vznik nadací.“
Bohužel již nikde dále nebylo blíže specifikováno, co vše se tedy může rozvíjet vlastními silami a co přesně v kultuře nefunguje na tržních principech. Poprvé se objevuje zmínka o
alternativním financování ve formulaci podpora vzniku nadací, avšak ucelená koncepce či strategie samotné transformace vydána nebyla.
Většina divadel spravovaných jako příspěvkové organizace byla převedena pod města včetně budov, ve kterých se nacházela, neboť tyto budovy byly často součástí historického majetku města. Na město bylo převedeno i výhradní financování divadelní činnosti a toto rozhodnutí se v nadcházejících letech ukázalo jako značný problém. Financování divadel městy vyvolávalo obavy u divadelníku, že radnice bude raději upřednostňovat financování zanedbané infrastruktury než financování divadelní činnosti.
V roce 1992 se ve vládním prohlášení o kultuře psalo:
„Vláda bude ve své kulturní politice prosazovat zásady, že suverénem na poli kultury není ani stát, ani jednotlivé kulturní instituce, nýbrž jednotlivec, jemuž jsou kulturní statky určeny. Nezříkáme se zodpovědnosti za financování kulturních památek a kulturní tvorby, ale vytvoříme podmínky, které zajistí, aby se financování umělecké tvorby a uchování kulturního dědictví mohli podílet i soukromé a veřejné nestátní iniciativy.“
Vláda poprvé deklarovala občana jako suveréna na poli kultury, kterému jsou kulturní statky určeny, a který je za ně také spoluodpovědný. Snahou bylo zajistit, aby se na financování umělecké tvorby a uchování kulturního dědictví mohli podílet i soukromé a veřejné nestátní iniciativy.
Byl také vyhlášen záměr o vytvoření samostatných veřejnoprávních institucí, avšak žádné divadlo nebylo založeno či transformováno do podoby veřejné instituce, jako to bylo například se školami, Českou akademií věd či u České televize a Českého rozhlasu. Snaha o odstátnění kultury vycházela primárně z přesvědčení, že stát kulturu provozovat nemá. Stát ani jeho ministr by neměli mít pravomoc rozhodovat o ředitelích divadel, filharmonie či galerií.
Kultura, a tedy i divadla, byla předána městům a později samosprávným celkům. Výjimkou se staly národní instituce, jimiž jsou Národní divadlo, Národní galerie a Česká filharmonie, jejichž provozovatelem zůstal stát, ale pouze na principu kompetentnosti. Stát tedy provozoval pouze národní instituce, které spravoval pomocí principu tzv. dlouhé ruky, kdy uděloval rady veřejnoprávní instituci, ale neřídil napřímo příspěvkovou organizaci.
Ministerstvo Kultury ČR zavedlo v roce 1992 první grantový systém určený na počátku občanským sdružením. Následně na to následovalo otevření systému i právnickým a fyzickým osobám.
Po volbách v roce 1996 vláda ve svém prohlášení vyhlásila:
„Péče o zachování a rozvíjení kulturního bohatství zůstane trvalým úkolem vládní politiky. Vláda přitom vychází z respektu ke svobodě umělecké tvorby jako k podmínce skutečně hodnotného bohatého kulturního života společnosti. Vláda proto hodlá pokračovat ve finanční podpoře kultury a bude vytvářet podmínky pro efektivní pluralitu zdrojů plynoucích do této oblasti.“
Přestože prohlášení vlády vypadalo pro kulturu pozitivně, byla v roce 1997, díky nepříznivé ekonomické situaci, vládou přijata úsporná opatření. Jednalo se o vládní dokumenty „Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření“ neboli tzv. balíčky.
Jejich součástí byla i témata přímo se dotýkajících divadel:
- krácení růstu mezd v rozpočtových a příspěvkových organizacích o 4, 6 % (o 4,2 mld Kč)
- krácení investičních výdajů ze státního rozpočtu o 20 % (o 7,7 mld. Kč) - krácení neinvestičních dotací o 9 % (o 1,5 MLD. Kč)
- krácení veřejných výdajů rozpočtových a příspěvkových organizací o 15 % (o 7,1 mld. Kč)
Restrikcemi byla postihnuta slibovaná finanční podpora kultury a bohužel ani vytváření podmínek pro efektivní pluralitu zdrojů se nezdařilo. Byla zde snaha o vytvoření online loterijní hry tzv. Lotynka, která měla být jedním z hlavních zdrojů nově založeného Státního fondu kultury. Tento projekt se však nepodařilo zrealizovat, neboť ministerstvu kultury se nedostalo licenční podpory ze strany ministerstva financí a společnosti Sazka se tak podařilo vytvořit více než tvrdé konkurenční prostředí. Náklady, které byly vynaloženy na tuto investici, negativně ovlivnili i vlastní transformační proces. Představa vlády o přesunutí mandatorních výdajů neboli výdajů vynaložených na rušené a transformované příspěvkové organizace, na výdaje fakultativní, neboli na programy a granty se rozpadla vinou striktních pravidel státního rozpočtu, nulovou flexibilitou a neochotou ministerstva zahraničí a dále chybně sestaveným samotným rozpočtem ministerstva.
Přestože vláda ve svém prohlášení slibovala přehodnotit postavení národních kulturních institucí, tento záměr se neuskutečnil. V roce 1997 měla být zahájena transformace rozpočtové a příspěvkové sféry v oblasti veřejných financí, za kterou mělo zodpovídat Ministerstvo financí ČR, ale tento záměr se bohužel nezdařil. Navíc byl v květnu v roce 1997 přijat „Stabilizační a ozdravný program vládní koalice“, který zapříčinil další snížení výdajů státního rozpočtu v oblasti státní správy, investic a sociálních transferů.
Ve vládním Programovém prohlášení ze srpna roku 1998 byly stanoveny tyto záměry týkající se kultury:
„Česká kultura je svobodná a demokratická, neuvěřitelně široká, pestrá a mnohovrstvá. Zdaleka přitom nejde pouze o kulturní aktivity podporované státem, jehož úkolem samozřejmě zůstává vytvářet podmínky pro pluralitu kultury a pro její rozvoj, včetně kultury neprofesionální.
I když v současné těžké hospodářské situaci není možno očekávat podstatný nárůst finančních prostředků do resortu kultury, na straně druhé si ale vláda uvědomuje, že snižování rozpočtu na kulturu by mohlo vážně ohrozit samotnou existenci některých státních kulturních organizací, ještě více zhoršit současné nedostatečné financování obnovy a údržby
památkového fondu, způsobit rozpad kulturní infrastruktury a vyřadit ze života společnosti základní kulturní funkce.
Před vládou tak stojí jeden ze základních úkolů v oblasti kultury, a to zajištění jejího vícezdrojového financování. Z tohoto důvodu hodlá vláda předložit parlamentu zákony, které by tuto situaci pomohly řešit a jejichž přijetí by umožnilo financování kultury i zdrojů mimo státní rozpočet.
Dalším důležitým úkolem vlády bude vnést řád a pořádek do oblasti legislativy zabývající se kulturou, doplnit chybějící právní normy, novelizovat přežité reálně socialistické zákony a zajistit kompletní vypracování mediální legislativy včetně stanovení účinné kontroly médií parlamentem, aniž by byla na straně druhé ohrožena jejich nezávislost a zároveň zajistit kompatibilitu všech těchto zákonů s podmínkami EU.“
Vláda si tak za své tři hlavní cíle stanovila legislativní iniciativu, zajištění vícezdrojového financování a transformaci všech svých kulturních organizací a k těmto cílům se také závazně zavázala. Transformace však byla dokončena až v roce 2002 vznikem a fungováním krajů.
V roce 2001 byl vládou přijat dokument první ucelené koncepce kulturní politiky státu
-"Kulturní politika: Funkce kultury, hlavní cíle a nástroje kulturní politiky". Dodnes však nevznikl žádný obecný zákon o kultuře, který by se zabýval otázkami financováním kultury, právními rámci či funkcemi subjektů kultury.
Ve vládním prohlášení z roku 2002 se píše:
„Vláda bude nadále postupně realizovat cíle Kulturní politiky, přijaté v širokém konsensu zástupců občanských iniciativ, samosprávy a kulturních institucí. Proto hodlá každoročně vyčleňovat na podporu kultury – včetně národních menšin – prostředky ve výši obvyklé v zemích Evropské unie. Záměrem vlády je trvale udržitelné užívání neztenčovaného národního kulturního pokladu a jeho zachování pro budoucnost.
Vláda připraví zákonnou úpravu podpor kultury, která založí vícezdrojové a víceleté financování kulturních projektů a vytvoří model veřejnoprávní instituce v kultuře.“ (Nekolný, 2006).
V zemích EU se obvykle uvolňuje na financování kultury prostředky ve výši 1 % ze státního rozpočtu, což se vládě naší republiky stále nedaří. I nadále chybí v oblasti divadla projekt vícezdrojové, kooperativní a víceleté finanční podpory ze strany státu. Stejné je to i s modelem veřejnoprávní instituce. Vláda se však v Koncepci podpory umění v České republice na léta 2015-2020 (dále jen Koncepci) zavázala k navýšení finančních prostředků plynoucích na kulturu i k podpoře vícezdrojového financování (Koncepce podpory umění v České republice na léta 2015-2020).