Literární rešerše

Zemědělství je v České republice již tradičně významný sektor, přestože podíl zemědělství na HDP je nízký. Z analýzy zemědělského sektoru, kterou v roce 2019 vypracovala Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, prošel zemědělský sektor v posledních dekádách zásadními změnami. Primárně se jednalo o odstátnění tohoto sektoru a jeho přesun do rukou soukromých podnikatelů. Změnila se struktura vyráběných komodit i produkčních a osevních ploch. Jak zmiňuje Mackovič (2016) ve

73 SOJKA (2001)

74 URBAN (2015)

75 SAMUELSON, NORDHAUS (2013)

33

své publikaci, zemědělství je významným faktorem utváření krajiny. Podoba dnešního zemědělství má kořeny zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

V těchto dekádách dle Mackoviče (2016) docházelo ke značným deformacím, které dodnes nebyly napraveny, naopak se spíše prohlubují. Dle Ing. Josefa Kubiše, viceprezidenta Agrární komory České republiky (2018) je sice české zemědělství schopné konkurovat ostatním, nejen evropským, státům, ale jak konstatuje, je zapotřebí, aby byl zemědělský sektor pod správným vedením. České zemědělství se v současné době nachází v podobném stavu, v jakém bylo na počátku třicátých let minulého století a celková zemědělská produkce dosahuje pouze 81 % úrovně z třicátých let (Kubiš, 2018). Kubiš (2018) dále zmiňuje, že odpovědnost za propad českého zemědělského sektoru nesou nejen všechny vlády, které byly u moci po roce 1989 ale celá společnost.

Zemědělský sektor je deformován dotacemi a upravenými tržními podmínkami, kterým se podnikatelé musí přizpůsobovat. Výrobky jsou prodávány za ceny, které nepokryjí náklady a ztráta z těchto nízkých cen je hrazena právě dotacemi. Díky, nebo spíše právě kvůli, dotacím ztratila Česká republika dle Kubiše (2018), respektive čeští zemědělci, svéprávnost a rozhodovací pravomoc. Agrární analytik v rozhovoru pro Aktuálně.cz (2018) potvrzuje tvrzení, že „dotační politika zemědělský trh deformuje“, dle jeho názoru ale také podporuje výrobce při hospodářských výkyvech.

Společná zemědělská politika Evropské unie a zemědělská politika České republiky je základním kamenem pro utváření zemědělské činnosti. Vývoj zemědělského sektoru je dle Věžníka, Konečného a Svobodové (2009) určován právě těmito politikami, které sektor ovlivňují skrze dotační programy, legislativní normy či omezeními ve formě kvót a limitů. Zemědělské dotace EU (a v USA) jsou dle Wotzkeho a Noleppa kritizovány hned z několika důvodů. Vedou k nesprávnému přidělování zdrojů a snožují sociální blahobyt, zatěžují rozpočet, nejsou spravedlivé a prospívají spíše větším korporacím než těm menším a v neposlední řadě narušují v rozvojových zemích pobídky k investování do zemědělství včetně investic do lidského kapitálu, což v těchto zemích zvyšuje chudobu a nedostatek potravin. Ve své studii autoři dospěli k závěru, že značná část zemědělských dotací končí u vlastníků nebo prodejců půdy a nikoli u provozovatelů zemědělských podniků. Zemědělské dotace jsou tedy špatně nastaveny a končí u nesprávných příjemců.

Popp a Jámbor (2005) kritizují společnou zemědělskou politiku Evropské unie s tím, že ekonomické, environmentální a sociální výzvy identifikované Komisí se nezdají být v souladu s opatřeními navrhovanými k jejich řešení. Přímé platby spolu s politikou konkurenceschopnosti EU v oblasti zemědělství a politikou kvality potravin nepomáhají

34

dosáhnout cíle v oblasti zajišťování potravin, zatímco opatření v oblasti ekologizace mohou jen stěží přispět k environmentálním výzvám evropského zemědělství. Politika rozvoje venkova EU je dle autorů taktéž neúčinná při řešení sociálních výzev EU. Klíčem k úspěšné společné zemědělské politice je úplně nová politika se zaměřením na tzv.

inteligentní zemědělství v oblasti klimatu, s postupným ukončováním přímých plateb, a především se skutečnou politikou rozvoje venkova.

Střeleček, Lososová a Kollar (2003) charakterizují zemědělský sektor v České republice především jako podhorský a horský typ. V těchto oblastech je pak nutné podpořit dotacemi především rozsáhlou zemědělskou produkci spojenou s péčí o zachování krajiny, rozvojem venkovských oblastí a údržbou osídlení země. Dotace jsou tak nezbytnou součástí zemědělství České republiky. V nepříznivých regionech je zcela evidentní tendence hospodářského růstu, která je ovlivňována především dotační státní politikou. Zemědělská produkce nacházející se do 450 metrů nad mořem má dle autorů výraznější kolísání ekonomických výsledků než produkce nacházející se v okrajových oblastech a také se vyznačuje větším objemem přijatých dotací. Intenzivní způsob hospodaření v těchto oblastech je pak pravděpodobně více ovlivněn výkyvy cen a klimatickými extrémy než v okrajových oblastech. Růst hospodářského zisku v okrajových oblastech je pak pomalejší, stejně jako objem přijatých dotací. Autoři dále zmiňují, že subvencemi a dotacemi jsou podporovány především rozsáhlé způsoby hospodaření, nové pracovní příležitosti a péče o krajinu. Autoři tak dotační politiku podporují a charakterizují ji jako opodstatněnou a zásadní pro rozvoj a udržení konkurenceschopnosti zemědělství České republiky. Boučková a Kuna (2000) zmiňuji, že zemědělství v České republice nebude nikdy nosným odvětvím ekonomiky státu, jelikož je závislé na přírodních podmínkách, které v ČR zapříčiňují to, že české zemědělství nebude nikdy moct konkurovat předním světovým producentům potravinových komodit jako je USA, Kanada, Nový Zéland, Austrálie apod. České zemědělství je také ovlivněno protekcionismem, nejdůležitější exportní položky zemědělského sektoru jsou dlouhodobě dotovány.

Pánek, Nohejl a Hampl (2020) nesouhlasí s tím, že potravinová soběstačnost má pomáhat regionálním výrobcům, má zlepšovat zaměstnanost a redukovat uhlíkovou stopu, jak tvrdí Poslanecká sněmovna České republiky. Autoři zmiňuji, že zvyšující se potravinová soběstačnost má za následek nejen neustálé zhoršování kvality a konkurenceschopnosti českých potravin, ale škodí i českým spotřebitelům, zvyšuje chudobu v celém světě, a navíc je protiprávní v souladu s právem EU a WTO. Dle autorů

35

je nezbytné, aby české zemědělství bylo podporováno vládními nákupy, nikoli dotacemi a kvótami.

Dle Martinovského (2016) je „produkční schopnost zemědělství historicky jednou z nejstarších reflektovaných environmentálních problematik“.⁷⁶ Vedle výčtu velkého množství příčin autor zmiňuje dotace a státní zásahy jako jedny z důvodů degradace půdy.

Coxhead a Oygard (2007) navrhují odstranění těchto dotací a protekcionistických podpor jako jednu z nejúčinnějších strategií pro omezení degradace půdy, dále definují intervenční politiku státu jako spíše problematickou a nákladnou. Potravinové soběstačnosti nelze dle Martinovského (2016) dosáhnout, pokud stát nedisponuje dostatečným množstvím kvalitní půdy. Česká republika by svými zdroji byla schopná zajistit dostatek produkovaných potravin, ale podle autora je však v moderní době přirozené, aby probíhala vzájemná mezistátní výměna potravin, a to už jen z toho důvodu, aby byly zajištěné nižší ceny potravin, ale i pestrost výběru potravin. Nejdůležitější je tak zajistit omezování degradace půdy, aby bylo zabráněno vzniku dovozní závislosti České republiky. V zájmu ČR je dle Jandejska (2020) navýšení produkce zemědělských komodit tak, aby byli čeští zemědělci schopní pokrýt většinu (70-90 %) potřeb českého národa. Jako jednu z nejnižších soběstačností autor zmiňuje živočišnou výrobu.

Soběstačnost je důležité obnovit také z pohledu informační asymetrie, kdy nevíme, jaké producenti zahraničních zemědělských komodit používají chemické prostředky, a navíc je tím navyšována uhlíková stopa. „Popíráme tím zásadní výhody využití místní produkce s nízkou zátěží pro životní prostředí i člověka …Zemědělství je živý celek, jehož jednotlivé

součásti musí být ve vzájemné rovnováze a symbióze, jen tak bude prospěšné celé naší

společnosti ⁷⁷ Z analýzy Porovnání míry soběstačnosti u vybraných druhů masa u státu Visegradu autorů Slabocha a Kotyzy (2016) vyplývá, že Česká republika je soběstačná pouze v produkci hovězího masa. Co se týče vepřového a drůbežího masa, situace postavení ČR v otázce soběstačnosti se rychle změnila. Soběstačnost v produkci vepřového masa se snižovala v důsledku snížení počtu chovaných zvířat, což vedlo i k rostoucí tendenci dovozu masa drůbežího, a to jak v objemu, tak i v hodnotách. Pro dosažení soběstačnosti by se musela produkce rapidně zvýšit, což se v tuto chvíli jeví jako nedosažitelné. V podobné situaci se dle autorů nachází i produkce drůbežího masa, která taktéž rapidně klesá. Hlavním faktorem je prudký pokles zpracovatelské kapacity, což vede k potřebě vyvážet živá zvířata místo jatečně upravených těl zvířat nebo už

76 MARTINOVSKÝ (2016)

77 JANDEJSEK (2020)

36

zpracovaných produktů. Snižování zpracovatelských kapacit může, a pravděpodobně bude, mít za následek strategické problémy zemědělského sektoru České republiky.

Makroekonomická opatření v podobě dotací a cel jsou dle Ćejvanoviće, Franiće a Rozmana (2005) klíčová při vytváření předpokladů pro konkurenceschopnou zemědělskou produkci. Autoři ale zmiňuji, že dotace mají pouze krátkodobý pozitivní účinek, zejména proto, že v prvních letech jsou náklady zemědělské produkce nejvyšší a dotace tyto náklady částečně kompenzují. Producent tak dostává mimo zisk i finanční pomoc a mají možnost využít této pomoci ve prospěch své konkurenceschopnosti. Stejně tak cla podporují dle autorů konkurenceschopnost producentů. Se zavedením cla se zvyšuje cena produktů a klesá importované množství těchto produktů. To se ale dotýká konečných spotřebitelů tím, že v konečném důsledku hradí vyšší cenu za nakupované statky. Pozitivní stránkou cel je, že poskytují finanční prostředky, které by mohly a měly být následně poskytnuty domácím výrobcům právě prostřednictvím dotací.