Marginalizace a diskriminace OZP na trhu práce

Pojem marginalizace se dá popsat jako absence či omezení participace jedinců v tržní soutěži o pracovní místa, což má za následek jejich vytlačování do okrajových a nevýhodných pozic na pracovním trhu (Sirovátka, 1997). Marginalizace na trhu práce se podle Møllera (1995) týká těch lidí v produktivním věku, kteří jsou trvale nebo dlouhodobě vyloučeni z běžného trhu práce. Marginalizace je vytvářena a podporována prostřednictvím procesů segmentace pracovního trhu a s nimi spojenými procesy diskriminace a selekce. Na druhé straně mohou být příčinou tvorby marginalizace také

23 nízké sociální a pracovní kapacity některých jedinců či skupin (Horáková, Rákoczyová in Sirovátka, Mareš, 2003, s. 203).

Pojem diskriminace pochází z latinského slova discriminare, což v překladu do češtiny znamená rozlišovat (Čermák, 2012). Za průkopníka, který se jako jeden z prvních začal v rámci oboru zabývat tématem diskriminace, je považován americký ekonom Gary Stanley Becker. Becker nahlížel na diskriminaci z ekonomického pohledu. Diskriminace dle něj může existovat pouze na trzích s nedokonalou konkurencí. Tuto hypotézu vysvětloval na příkladu lidského chování. Lidé mají tendenci mentálně zvyšovat hodnotu transakce v případech, kdy je zákazníkem příslušník minority, kterou daný člověk diskriminuje. Dle autora konkurence na trhu pomáhá diskriminaci zákazníků eliminovat.

Dalším autorovým poznatkem je tvrzení, že diskriminace zvyšuje náklady firem.

V případě diskriminace určité skupiny pracovníků musí společnost vynaložit značnou část finančních prostředků na to, aby dokázala bez těchto pracovníků fungovat. Na druhou stranu, pokud je firma ochotna zaměstnávat příslušníky minorit, může tak výrazným způsobem snížit mzdové náklady, tím pádem má možnost zaměstnávat větší množství lidí, čímž se zvýší produktivita firmy (Becker, 1971).

OZP se mohou stát diskriminovanou skupinou vlivem stigmatizace. Tu lze vysvětlit pomocí takzvané „značkovací teorie“ z 60. let, kterou popisuje Libiger (2001) ve svém článku Stigma duševního onemocnění. Teorie spočívá v tom, že většinová společnost vnímá odchylné chování OZP, což v konečném důsledku vede ke vzniku stereotypu neboli „označkování“. Označkování je v tomto případě chápáno jako synonymum pro stigmatizaci. Takovéto chování vede k diskriminaci, která posiluje odlišné chování a prožívání OZP, které se může dále prohlubovat již ne na základě samotného handicapu, ale v důsledku utrpěné sociální újmy.

Stigmatizací se dále zabýval například Baštecký (1997), který jí popisuje jako znamení hanby či méněcennosti vedoucí k odmítání jejího nositele. Toto znamení může být buď zjevné (např. viditelná tělesná vada), nebo skryté, kdy jedinec jedná pod vlivem pocitu méněcennosti, čímž podněcuje společnost, aby ho jako méněcenného také vnímala. Důsledkem stigmatizace je diskriminace a izolace nemocných či postižených jedinců. Vytváří jejich zkreslený, pokřivený obraz a snižuje šanci na rehabilitaci a sociální začlenění.

24 2.5.1. Přímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení

K přímé formě diskriminace dochází v situacích, kdy diskriminující zachází s osobou se zdravotním postižením méně výhodně než s osobou bez zdravotního postižení. Takovéto chování zpravidla nebývá nijak racionálně odůvodněné a odehrává se na základě předsudku. Může se jednat například o situace, kdy není osoba se zdravotním postižením přijata do zaměstnání pouze na základě obavy zaměstnavatele, že by danou práci nezvládla, aniž by potencionální zaměstnavatel prozkoumal její znalosti a dovednosti potřebné k vykonávání dané profese (Čermák, 2012).

2.5.2. Nepřímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení

Druhou z forem diskriminace je diskriminace nepřímá neboli skrytá. Na rozdíl od diskriminace přímé se její odhalování i případný postih daleko složitěji prokazuje. OZP se bohužel stávají velmi častou obětí právě této formy diskriminace. Nepřímou diskriminaci lze obecně vymezit jako situaci, kdy se s jednou osobou zachází méně výhodně než s osobou druhou z důvodu, který je zdánlivě odlišný než zakázaný.

Skutečným důvodem diskriminace je ovšem důvod zakázaný. V případě OZP tedy dochází k situaci, kdy diskriminující odůvodňuje odlišné zacházení vůči OZP vymyšleným, zdánlivě legitimním důvodem, ačkoliv skutečným důvodem jeho jednání je zdravotní stav diskriminovaného. Nepřímá forma diskriminace se dá často prokazovat prostřednictvím statistických dat. Obvykle se může jednat například o nepřiměřený dopad určitého opatření, který na nepřímou formu diskriminace poukazuje. Na druhou stranu vyšší podíl výskytu rozdílného chování u osob s určitou charakteristikou nelze automaticky považovat za nepřímou formu diskriminace. Vždy je zapotřebí mít znalosti dalších faktů a jejich vzájemných vztahů. Praktickým příkladem nepřímé diskriminace OZP může být například následující situace:

• „Uchazečka o studium na vyšší odborné škole je odmítnuta s odůvodněním, že pokud se nevzdá doprovodu svého asistenčního psa ve škole a ve výuce, nebude přijata. Ředitelka uvádí, že ostatní žáci by mohli mít na psa alergii. (Tj. důvodem zdánlivě není zdravotní postižení, ale možná alergie potenciálních spolužáků na psí srst.)“ (Čermák, 2012, str.

31-32).

25 2.5.3. Antidiskriminační zákon

Definice pojmu diskriminace a prostředky obrany proti ní jsou v České republice ukotveny v zákoně číslo 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Přímou a nepřímou formu diskriminace vymezuje antidiskriminační zákon v § 2 odst. 3, respektive v § 3 odst. 1. „Pro účely tohoto zákona se zdravotním postižením rozumí tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem;

přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok.“ (§ 5, odst. 6, z. č. 198/2009 Sb.).