Společenství amišů se během jejich dějinného vývoje přirozeně rozrostlo. V počátcích se populace amišů v Lancaster County-Pennsylvania, skládala z několika stovek lidí, ale v současné době má tento okres desetitisíce obyvatel.129 Neznamená to však, že hovoříme o velkých osídleních, neboť ta jsou ve skutečnosti nevelká, ale spíše o jejich hustotě v dané oblasti. Jejich skutečnou velikost spatřuje Hostetler v maximalizaci primárních vztahů.130 Rozsah jednotlivých kongregací byl v rámci rozsahu v komunitě regulován s cílem udržení tradice a suverenity. V okamžiku, kdy se ceremoniální jednotka stala příliš velkou (bohužel na tomto místě Hostetler blíže nespecifikuje, co bylo považováno za měřítko „velikosti“),
127 John A. Hostetler, Amish Society, The Johns Hopkins University Press, 1993, 392.
128 Ibid., 392-393.
129 Viz. příloha 3.
130 John A. Hostetler, Amish Society…, 394.
34 rozdělila se na dvě menší. Dle Hostetlera se tak dělo z důvodu lepší ovladatelnosti a
eliminování centralizace autority. Nedocházelo však pouze ke štěpení, ale i ke geografické expanzi, což vedlo k odcizení (nikoli v záporném smyslu) mezi jednotlivými
kongregacemi.131
Stěhování jednotlivých rodin i celých kongregací je zapříčiněno mnoha faktory. Hostetler je opět dosazuje do svého modelu tiché a verbální komunikace. Verbálně orientovaní amišové nemají prakticky žádné důvody ke stěhování, jelikož jejich koexistence se společností je více otevřená, jak bylo popsáno výše. Amišové, orientovaní na tichou cestu vyžadují větší intimitu a vnitřní sdílení. Mají pocit, že život v hustě zastoupených koloniích, nebo těch na pomezí s velkými metropolemi, začíná úpadek „pravé“ identity. Důvodem této ztráty je pro ně pomalý odklon od zemědělství, patrný v těchto oblastech. Vyhledávají tak místa, kde je větší možnost agrarity, neboť právě v ní vidí tmelící prvek jejich vlastní tradice. Již zmíněný podvědomý strach z velkosti celků je jen dalším důvodem. Ve velkých celcích je také patrná větší individuální svoboda, implikující sociální rozdílnost, což je z hlediska komunity nežádoucí.
Migrace sama o sobě je velice účinným prostředkem izolace. Příchod do nového prostředí obecně vyvolává rozporuplné reakce okolí. V oblastech, kde amišové před tím nebyli, to přirozeně platí dvojnásob. 132 Primární význam migrace spočívá ve znovuobnovení separace komunity.
Je však třeba dodat důležitou poznámku. Oba pohledy, jak tichého tak verbálního diskursu, nejsou významově mezi sebou v rozporu. Jejich meta je společná: udržení a dobro komunity.
Rozdílný je pouze prostředek.
Z výše uvedených faktorů vyplývá, že „přežití“ amišů v moderní společnosti spočívá zejména v lpění na tradici a globálních hodnotách komunity. Dokážou však rovněž obratně využít některé nástroje moderního světa, a to nejen k zefektivnění práce a zlepšení kvality života, ale i k udržení životaschopnosti své komunity. Jedním z nejúčinnějších nástrojů je separace, kterou se snaží udržovat i za cenu přestěhování.
131 John A. Hostetler, Amish Society, The Johns Hopkins University Press, 1993, 395.
132 Ibid., 394.
35 8 Amišové a moderní svět
Porovnáváním diferencí mezi amiši a moderní společností se intenzivněji zamýšlíme nad tím, jak se v rámci sociálních změn v západní společnosti na úkor specializace, modernizace, mobility a kulturní mnohočetnosti vytrácí naše kořeny a vlastní identita. V tomto světle se ale vše „moderní a pokrokové“ začíná jevit ve zcela opačné rovině. Téměř v každé společnosti nalezneme nějakou minoritu, náboženské, etnické, či národnostní společenství. Vztah mezi těmito gesellschaft a gemeinschaft je dle mého názoru vždy spojen s mnoha vzájemnými problémy. Společný, geograficky ohraničený životní prostor, sdílený (nejen) amiši a americkou společností není výjimkou, a nabízí mnoho hypotetických argumentů k této koexistenci. Kraybill předkládá systém otázek, které mají přiblížit tento vztah a jeho latentní problémy.133 K oblasti vzájemného vlivu a možným reakcím, tak jak je Kraybill popisuje, musíme přistupovat velice opatrně, jelikož můžeme velice snadno sklouznout k hodnotícím stanoviskům. Na této úrovni není vhodné revidovat samotný význam slova „moderní“, protože tak se dá rychle dospět k čistě subjektivní syntéze.
Kraybill se o toto přirozeně ani nepokouší a jeho otázky jen mají příkladně ilustrovat hloubku problému. Pokud budeme uvažovat o tom, zda jsou amišové moderní či ne, nalézáme právě dvě protichůdné polohy- kolektivní a individuální. Kraybill uvažuje, že je li známkou moderna svoboda a schopnost rozhodovat, lze považovat amiše za moderní. Jejich rozhodnutí, vzepřít se pokroku z nich dělá vykonavatele změny a proto kolektivně jednají zcela
moderně.134 V individuální rovině je však situace zcela opačná. Jedinec nemá možnost vlastní volby prakticky v žádné sféře svého života: vzdělání, zaměstnání, svatba, odívání. Vše je řízeno skupinovým standardem. Navzdory tomu se jako moderní projev může zdát
praktikování křtu v dospělosti, nicméně Kraybill poznamenává, že toto rozhodnutí v praxi znamená zrušení osobních práv a podřízení kolektivnímu řádu. To dle Kraybilla není zcela svobodná volba s ohledem k prostředí výchovy mladých amišů.135 Otázkou na závěr však zůstává, co jsou ve skutečnosti znaky modernosti- svoboda, technologie, konzumní život či zábava, nebo ochrana tradice a identity společnosti, radost z manuální práce či dávat význam celému životu, uzavírá svou polemiku Kraybill.
133 Donald B. Kraybill, The Riddle of Amish Culture, The Johns Hopkins University Press 2001, 319-332.
134 Ibid., 320.
135 Ibid., 321.
36