Financování kultury a kulturních složek se zcela změnilo po roce 1989, kdy se státem řízené financování rozdělilo na část soukromou neboli privátní a část státní.
Poskytovatelem veřejné kulturní služby může být tedy stát, kraj nebo obce, ty zřizují instituce za účelem poskytování veřejných služeb formou příspěvkové organizace. Tyto organizace jsou financovány z veřejných zdrojů, a to ze státního, krajského nebo městského rozpočtu nebo rozpočtu obcí.
Sektor soukromý neboli privátní lze rozdělit na dvé části. První část se zabývá činnostmi, které chápou kulturu jako formu podnikání. Hlavním cílem je poskytnutí služeb nebo zboží za účelem dosažení zisku a zajištění vlastního prospěchu. Provozovatelem je buď fyzická osoba se živnostenským oprávněním nebo obchodní společnost. Na druhé straně stojí neziskové organizace, jejichž cílem není vytvářet zisk ale poskytovat veřejně prospěšné kulturní služby (Nekolný, 2011).
3.1. Typologie divadel
Divadla je možné rozdělit podle řady kritérií. Můžeme je rozdělit na divadla profesionální a na divadla amatérská. Dále můžeme divadla také dělit na činoherní, hudební, taneční, loutková, nebo divadla pro děti a mládež. Pro účely této práce budeme divadla rozdělovat podle zřizovatelů. V současné době existují tři způsoby provozování divadla, a to buď ve státní sféře, komerční sféře nebo v nezávislém neziskovém sektoru (Dvořák, 2004).
3.1.1. Divadla statutární
Divadla statutární, nazývaná i jako divadla veřejné služby, dotovaná, oficiální, kamenná či divadla státní jsou v České republice nejpočetnější formou divadel. Jsou to divadla zřizovaná státem, kraji, okresy, městy či městskými částmi za účelem poskytování veřejné kulturní služby pro vyšší veřejný zájem.
Jedná se o divadla, která jsou zakládána na základě statutu, který vydal právní subjekt (stát, obec, kraj) a proto jsou často označovaná jako statutární. Tato divadla jsou úzce spjata se svým zřizovatelem, který je zodpovědný za hospodaření a výsledky divadelní činnosti (Dvořák, 2004).
Z právního pohledu jsou tato divadla zřizovaná formou příspěvkové organizace nebo obecně prospěšné organizace, které na základě nového občanského zákoníku mohou být změněny na ústav, nadaci či nadační fond (Zákon č. 89/2012 Sb.).
Převážná většina velkých divadel neboli tzv. městských divadel má status příspěvkové organizace města.
Příspěvkové organizace, kterou je i východočeské divadlo Pardubice, jsou nejčastější formou profesionálního divadla u nás. Jsou zřizované státem, krajem nebo obcí, a tudíž jsou dotovaná z veřejných rozpočtů na roční bázi dle potřeb divadla a ekonomického stavu
jednotlivých samospráv. Tyto subjekty zřizované územně samosprávním celkem jsou spjaty se zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a organizace zřizované státem se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Divadla zřizovaná jako příspěvkové organizace provozují činnost hlavní, kterou zajišťují veřejně prospěšnou službu. Jsou to takové činnosti, pomocí nichž dosahuje svých stanovených cílů, poslání a podstatu své existence. Vedle činnosti hlavní provozují divadla i činnost vedlejší, známou i pod názvem doplňková nebo hospodářská. Ta musí navazovat na činnost hlavní, nesmí být ztrátová a zisky plynoucí z této činnosti musí být zcela využity ve veřejně prospěšných službách, které divadlo poskytuje. Všechny činnosti příspěvkové organizace musí být předem stanoveny ve zřizovatelské listině a nesmí být provozována nedefinovaná činnost (Dvořák, 2004).
Příspěvková divadla se setkávají s pojmenováním organizace jediného „zdroje“, neboť je spravována a financována státem či městem. Po organizační stránce jsou tedy příspěvkové organizace formou „státního podnikání“. MK či městský úřad tak má pravomoce rozhodovat o organizačních věcech divadla jakými jsou jmenování či výměna uměleckého ředitele divadla, navyšování či snižování ročních příspěvků dané organizaci a po teoretické stránce i uzavírání divadla, pokud se ekonomická situace významně změní
Příspěvkové organizace můžeme rozdělit do dvou skupin:
1) Národní instituce – provozovatelem národních institucí je ministerstvo kultury, které je také odpovědné za financování těchto institucí. Mezi národní instituce řadíme Národní divadlo, Státní operu a Leternu magiku
2) Repertoárová divadla – jedná se o příspěvkové organizace měst a městských částí (v případě hlavního města). Finance na tento typ divadel plynou z jednotlivých rozpočtů měst a samosprávných územních celků. Finance jsou pro jednotlivé příspěvkové organizace děleny dle velikosti stálého divadelního souboru a počtů zaměstnanců, počtu souborů pod jednou střechou a finančních a politických okolností v jednotlivých městech a územních celcích (Financování českého divadla, 2015)
Finanční zdroje pro taková divadla jsou přímo přidělována z jednotlivých státních a městských rozpočtů. Jsou rozdělovány ročně na základě potřeb divadla. Dalšími peněžními prostředky příspěvkových organizací jsou příjmy z doplňkové činnosti (prodej reklamních předmětů). Organizace jsou povinny zřizovat rezervní fond, fond odměn, investiční fond a fond kulturních a sociálních potřeb. Musí být dodržena naprostá transparentnost, tudíž musí být volný přístup jak k obecným informacím, tak ale i k výročním zprávám, které musí organizace zřizované státem, každý rok zveřejnit (Krejčí, 2009).
3.1.2. Soukromá divadla
Divadla soukromá, také nazývaná jako divadla nestatutární či komerční, jsou provozována jako soukromý podnik založený a provozovaný za účelem zisku. Nejedná se o založení divadla za účelem poskytovat vyšší veřejný zájem, ale z osobního zájmu a vůle podnikatele. Dá se tedy mluvit o divadelním podnikání (Dvořák, 2004).
Hlavním posláním soukromých divadel je oslovit a přilákat co nejvíce diváku, neboť jejich úspěšnost a ziskovost je úzce spjata právě s počtem návštěvníku. Primárním cílem je oslovení zahraničních diváku pomocí zahraničních her s menším obsazením, avšak s přitažlivějším hereckým zastoupením. Cena vstupenek těchto divadel bývá zpravidla vyšší než u divadel statutárních. Ve většině případu jsou tato divadla ze sta procent finančně soběstačná což ale neznamená, že nevyužívají vládní a nevládní granty, či jiné formy podpory (Financování českého divadla, 2015).
3.1.3. Nezávislá nezisková divadla
Třetím typem provozování divadel jsou divadla, která jsou provozována jako neziskové organizace, a tudíž spadají do neziskového sektoru. Jsou to divadla, která byla zřizována občanskými sdruženími a jinými spolky, neboť vznikala z občanské iniciativy. Označení občanské sdružení je již neplatnou právní normou (Dvořák, 2004).
Novou právní formou pro samosprávné a dobrovolné sdružení osob vedených společným zájmem, kde podnikání nemůže být hlavní nýbrž činností vedlejší je spolek dle zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (Zákon č. 89/2012 Sb.,).
Nezávislá divadla působí samostatně bez nadřízené složky zřizovatele. Ve většině případů se jedná o poloprofesionální či amatérské divadelní soubory, které často nemají své vlastní působiště. Právě zde se často setkáváme s hereckou improvizací, inovací a netradičností, a proto jsou tato divadla často označovaná jako divadla alternativní.
Hlavním zdrojem nezávislých neziskových divadel je prodej lístků a provozování další činnosti. Dále čerpají peněžní prostředky z grantů a příspěvků. Jelikož nejsou vázána pravidly zřizovatele, jejich úspěch závisí na divadelní rozmanitosti a finančních možnostech (Dvořák, 2004).
Nezávislá nezisková divadla můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou tzv.
občanská sdružení, které bývají ve většině případů popsána jako neziskové organizace osvobozené od daně. Druhou skupinou jsou pak společnosti s ručením omezeným. Tyto společnosti mohou být také vytvořeny jako neziskové. Tím jsou také oprávněná žádat o granty (Financování českého divadla, 2015).
Nezávislá nezisková divadla jsou v ČR do jisté míry považována za jediný životaschopný typ organizace divadla, neboť jsou zpravidla soběstačná na 90 %. Avšak jelikož i tyto subjekty
mohou žádat o granty a dotace z veřejné správy, nenajdeme (s výjimkou amatérských divadel) u nás divadla, která by nebyla aspoň z části dotovaná (Fungování divadel v ČR, 2011)