Ob č anská spole č nost

Občanská společnost je v poslední době často používaným pojmem. Podívejme se, jak bývá definován:

Podle Václava Havla je "občanská společnost jedním ze způsobů, jimiž se uskutečňuje či může uskutečňovat naše lidství ve své celistvosti, tedy i v tom subtilnějším, tíž uchopitelném, ale možná ze všeho nejdůležitějším, čím je tvořeno... Je to úplně základní způsob účasti na veřejném životě. Je to první a základní způsob, jak člověk dobrovolně, sám, ze své vlastní potřeby překračuje rámec svého privátního žití." (Havel 1999) „občanská společnost se vyplácí (…) většina neziskových aktivit neslouží jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichž se tak či onak můžou těšit všichni (…) jednou ze základních dimenzí občanské společnosti a zároveň jednou z forem či podmínek jejího rozvoje je tedy decentralizovaný stát…“ (Havel 1999)

Dle názoru Rakušanové „je pojem občanská společnost velmi obecný a je využíván především teoreticky a konceptuálně, zatímco při empirickém zkoumání občanské společnosti je nejčastěji využíván praktický a konkrétní koncept neziskových organizací, které jsou institucionalizovanou formou a součástí občanské společnosti, jakousi podmnožinou občanské společnosti“

(Rakušanová 2005, s.2)

Rozdíly mezi občanskou společností, neziskovým sektorem a neziskovými organizacemi pak znázorňuje Rakušanová (2005) takto:

Obr. 13 - Vztah pojmů nezisková organizace, neziskový sektor a občanská společnost

pramen:

http://www.mujweb.cz/www/iss-ks/pgs/konfer05_2005%5Ctexty1%5Crakusanova_obcanparticipace1.pdf

Stachová občanskou společnost popisuje jako „komunitu občanů, kteří se sdružují ve společném prostoru (…) Tento prostor se skládá ze zprostředkujících organizací a sdružení, které mají formální a právní základ, vlastní autonomii a občané se v nich sdružují dobrovolně.“ (Stachová 2005 s.11)

Zásadní pro existenci občanské společnosti je dobrovolné sdružování lidí do spolků – tzv.

neziskový sektor. Opomíjet přitom nelze ani jiné formy občanské participace – individuální účast na dění v obci nebo neformální sdružování. (Stachová 2005)

Takovýmto neformálním sdružováním můžeme chápat například formování místní komunity v obecních hospodách, na kulturních a společenských akcích pořádaných v obci (zábavy, plesy, pálení čarodějnic, sportovní utkání apod.).

Poněkud odlišnou šíři pojetí pojmu občanská společnost uvádí Hloušek (2000), dle něho je občanská společnost tvořena třemi základními pilíři – neziskovým (občanským), veřejnosprávním a podnikatelským. V následující části budeme občanskou společnost chápat v užším slova smyslu.

2.4.1 Občanské spolky – historie spolkovnictví na našem území

Počátky existence občanské společnosti na našem území je třeba hledat v bohaté historii spolkovnictví a spolkového života. Spolkem je označováno dobrovolné sdružení osob, spojených za určitým cílem. Toto sdružení je relativně dlouhodobého charakteru.

Spolkový život dosáhl svého vrcholu během 19. a počátkem 20. století, navázal však na historii mnohem delší. Již od středověku vznikaly v rámci jednotlivých stavů jakási ochranná sdružení – krajské landfrýdy (regionální svazky šlechty), svazy měst a městské spolky, ale i svazky poddaných sedláků. Některé spolky měly významný politický charakter, jako například městské spolky v Táboře a v Praze v období husitských válek.

Důležitou formou spolků byly kupecké spolky (tzv. gildy) a řemeslnické cechy. Jednalo se o samosprávné organizace, které mnohdy tvořily pevný rámec městského života, v některých případech nejsilnější cechy zcela ovládaly radnici. Členové cechu byli cechem ovlivňováni i v soukromém životě – společenské události jako slavnosti nebo cechovní mše nebyly výjimkou.

V rámci některých cechů fungovala i charitativní činnost financovaná ze společné cechovní pokladny – cechy vypravovaly pohřby svým členům a pečovaly o sirotky a vdovy. (Rataj, Ratajová 1998). Cechy měly své specifikum v nějakém shodném znaku svých členů (původ nebo řemeslo). Navíc členství v nich bylo pro řemeslníky do jisté míry povinné – spolky měly tedy tzv. „korporativní“ charakter. Spolkům jako takovým byla v období středověku mnohem blíže laická náboženská bratrstva.

Základem moderního spolkového života je tzv. „asociativní“ typ spolčování. Je založený na samosprávném a demokratickém principu a na dobrovolném principu členství. Takovéto moderní spolky se začaly objevovat v období humanismu a renesance v podobě vzdělávacích a vědeckých sdružení.

V některých obdobích historie hrály spolky významnou politickou úlohu, byly například základem národního hnutí v roce 1848, významný byl též v odboji za druhé světové války.

Historie druhé poloviny 20. století je však jiná. S klesající hladinou občanské komunikace na úrovni městských společenství a sousedských komunit došlo také k poklesu aktivit spolkové činnosti. Spolky a jiné korporativní subjekty již neslouží lidem jako náhrada jejich společenské a politické identity.

Dalším z důvodů poklesu významu spolků a spolkového života je narůstající váha masové komunikace ve společnosti 20. století. Zároveň s rozšiřováním využívání masmédií celosvětově klesá míra komunikace v rámci lokalit. Role spolků se tak stále více vysouvá do oblasti volnočasových aktivit a dobrovolného sdružování.

2.4.2 Neziskový sektor v ČR

Neziskový sektor je velice důležitou součástí, jádrem fungování občanské společnosti.

Neziskový sektor definovali Salamon a Anheier jako „soubor institucí, které existují vně státních struktur, avšak slouží v zásadě veřejným zájmům(…).“ (in: Škarabelová 2002 s.7) Pro neziskový sektor vyčlenili pět určujících vlastností. Neziskové organizace jsou:

Institucionalizované (Mají jistou institucionální strukturu, jistou organizační skutečnost, bez ohledu na to, zda jsou formálně nebo právně registrovány.)

Soukromé (Institucionálně oddělené od státní správy, ani jí nejsou řízeny; vedení neziskové organizace státními úředníky však není vyloučeno.)

Neziskové (Neziskové organizace mohou svou činností vytvářet zisk, ovšem ten musí být použit na cíle dané posláním organizace.)

Samosprávné a nezávislé (Nejsou ovládané zvenčí, ale jsou schopny řídit samy sebe.

Nejsou kontrolovány státem ani jinou institucí.) Dobrovolné (Činnost v nich je dobrovolná.) (Salamon, Anheier 1997 in Škarabelová 2002)

Neziskový sektor v České republice zahrnuje jednak nevládní neziskové organizace (NNO), ale do neziskového sektoru patří i politické strany, odborové svazy, družstva.

Oblasti působení NNO v České republice jsou tyto: (Ježková 2002) kultura, ochrana památek, umění

výzkum a vzdělávání, zdravotní péče a sociální služby

ochrana životního prostředí, ekologická výchova ochrana lidských práv

komunitní rozvoj práce s dětmi a mládeží rekreace, sport, tělovýchova

ostatní (např. podpora neziskového sektoru, jeho PR, informační služby, podpora dárcovství a dobrovolnictví)

Nejčastější právní formou NNO jsou občanská sdružení, dalšími možnými formami jsou obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy a účelová zařízení církví.

Dle šetření Sociologického ústavu AV ČR z roku 2003 je členem nějaké neziskové organizace 56% populace České republiky. (Rakušanová 2005 s.9)

Je nutno zmínit i existenci regionálních rozdílů ve stavu a fungování neziskového sektoru, a to jak v mezinárodním měřítku, tak i v rámci jednotlivých regionůČeské republiky.

Ve své studii to Stachová (2005) dokládá na příkladu Karlovarského kraje a Kraje Vysočina:

„V Karlovarském kraji (…) panuje obecně menší ochota k participaci. Důvody nalezených rozdílů v občanské angažovanosti leží jak ve strukturálních, tak v kulturně-historických, ale i institucionálních faktorech.“ Jako nejdůležitější faktory jsou uvedeny vzdělanostní struktura, historický kontext příhraničního regionu, kde docházelo k přesidlování a vysidlování obyvatel, ale také přístup krajských institucí k neziskovému sektoru a vytváření občanské společnosti, který je na Vysočině vstřícnější.

2.4.3 Spolupráce správních orgánů s nevládními neziskovými organizacemi

Nejjednodušeji a často i spontánně může být spolupráce zastupitelstva s neziskovým

sektorem realizována v malých obcích, kde osobní neformální vazby převažují nad formálními.

Důvodem je vysoká pravděpodobnost přímých personálních vazeb obecních orgánů s občanským sdružením (Pracovník úřadu či zastupitel, někdo z jeho rodiny či přátel může být členem sdružení dobrovolných hasičů, sportovní organizace, turistického oddílů, svazu zahrádkářů apod.)

Spolupráce je však realizovatelná a žádoucí i ve větších městech. Jednotlivé odbory městského úřadu mohou ve spolupráci s neziskovým sektorem zřizovat informační centra, vydávat publikace, spolupořádat společenské akce, vzdělávání veřejnosti například v oblasti ochrany životního prostředí a podobně.

Členové občanských sdružení a zájmových spolků také mohou působit v komisích rady obce nebo ve výborech zastupitelstva. Je též žádoucí, aby se místní neziskový sektor podílel na tvorbě strategických dokumentů města či kraje. (podrobněji viz. kapitola 3.)

Rizikem spolupráce místních orgánů s neziskovým sektorem a jeho členství v obecních a komisích výborech je možnost ovládnutí komise členy jednoho občanského sdružení, které se pak prostřednictvím komise snaží prosazovat pouze své zájmy na úkor zájmů ostatních občanů. (Pokud například všichni členové OS mají bydliště v jedné lokalitě v rámci obce, může docházet k vyzdvihování právě této lokality a podobně.)

Příklad spolupráce občanského sektoru v obecních strukturách: Úřad městské části Praha 19 - Komise životního prostředí

Komise životního prostředí působící při Úřadu městské části Praha 19 má 8 členů, z čehož:

- 3 členové z OS Sdružení občanů Kbel a sousedních obcí za zlepšování životního prostředí

- 3 členové z OS – Junák, svaz skautů a skautek ČR

- 1 člen – zaměstnanec Zahradnictví Kbely (v majetku Lesů hl.m. Prahy) - 1 člen – zástupce podnikatelského sektoru

V komisi je tedy 6 zástupců neziskového sektoru a jeden zástupce sektoru podnikatelského.

Na místní úrovni dále probíhá dobrá spolupráce komise s občanským sdružením Zdravá příroda Kbel. Ve spolupráci se skauty se každoročně odehrává jarní úklid městské části.

Na základě vstupu České republiky do Evropské unie se otázka spolupráce správních orgánů stává stále aktuálnější. Ve strukturách EU je zakotven požadavek na princip partnerství, o kterém se více zmíní kapitola 5.