Předmět ochrany ZCHÚ

1.7.1 Předmět ochrany ZCHÚ podle zřizovacího předpisu

Předmětem ochrany navrhované přírodní rezervace jsou L3.3B Západo-karpatské dubohabřiny (9170 Dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum), L6.4 Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy (91I0 Eurosibiřské stepní doubravy), bourovec trnkový (Eriogaster catax)

Území je významné výskytem rozsáhlých porostů reprezentativních karpatských dubohabřin (L3.3B), v menší míře i bazifilních teplomilných doubrav (L6.4). Újezdecký les obsahuje značné plochy tzv. pařezin (www.nature.cz).

V lesních společenstvech se vyskytují typické karpatské druhy, jako je pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) a hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis). Charakteristický je výskyt celé řady teplomilných druhů, např. hvězdnice chlumní (Aster amellus), ostřice nízká (Carex humilis), dřín jarní (Cornus mas), kakost krvavý (Geranium sanguineum), kamejka

modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), smldník jelení (Peucedanum cervaria), rozrazil vstavačovitý (Pseudolysimachion orchideum) a rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum) a zástupců čeledě vstavačovitých, kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), kruštík bahenní (Epipactis palustris), bradáček vejčitý (Listera ovata), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) a vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha).

Bourovec trnkový (Eriogaster catax) Charakteristika druhu

Západopalearktický druh. V České republice byl na celém území republiky vždy lokální, omezený na teplé nížiny a pahorkatiny. V Čechách se druh vyskytoval pouze v okolí Prahy, na Křivoklátsku, ve východních Čechách u České Skalice a

nepotvrzený výskyt byl hlášen i z okolí Karlových Varů. V žádné z uvedených oblastí nebyl bourovec po mnoho desetiletí nalezen a lze ho tak považovat v celých Čechách za vymřelého. Na Moravě býval rozšířenější: od jižní a jihovýchodní Moravy, okolí Brna, po severní Moravu a Slezsko (Nový Jičín, Bílovec, Frýdek, Krnov). V severní polovině území vymizel už v první polovině 20. století, recentně přežívá velmi lokálně pouze v jižní části Bílých Karpat, v okolí

Břeclavi, Uherského Brodu, na Pálavě a v okolí Mikulova, nově byl nalezen u Havraníků v NP Podyjí. S ústupem od tradičních forem lesního hospodaření motýl na většině území vymizel, z mnoha oblastí státu zřejmě již na konci 19. století (v řadě regionů pravděpodobně dříve, než mohl být jeho výskyt vůbec zaznamenán).

Biologie a ekologie druhu

Druh byl u nás v minulosti vázán především na řídké teplé listnaté lesy nížin a pahorkatin, obhospodařované jako nízké či střední lesy.

V České republice je motýl v současnosti vázán na křovinami zarůstající xerotermní stráně (širší Mikulovsko a Břeclavsko) a na liniové křovinaté biotopy (křovinaté meze a remízky v okolí Uherského Brodu a v Bílých Karpatech). Výskyt larválních hnízd je omezen pouze na nízké, osluněné a většinou závětrné keře hlohů (výjimečně trnek). Dospělé, solitérní larvy opět vyžadují teplé, před větrem chráněné keře, na jejich stáří a konkrétním druhu dřeviny však zřejmě již tolik nezaleží.

Larvy požírají listy listnatých keřů. Z České republiky, stejně jako z Německa, Švýcarska a Itálie je znám výskyt gregarických larválních hnízd pouze na trnce (Prunus spinosa) a hlozích (Crataegus spp.). V Bavorsku druh upřednostňuje trnku, na Moravě naopak hlohy. Solitérně žijící larvy posledního instaru již nejsou tak potravně specializovány a žír dokončují na řadě dalších druhů listnatých dřevin, např. Pyrus spp., Betula spp., Quercus spp., Salix spp., Populus spp., Ulmus spp., Berberis spp.

Jednogenerační druh, imaga se vyskytují od konce září do poloviny října, nepřijímají potravu.

Líhnutí dospělců nastává až v prvních chladných podzimních dnech. Po vylíhnutí se ihned připravují na páření – samice lákají samce feromony a prakticky nelétají, zatímco samci létají velice rychle. Samice kladou spirálovité shluky vajíček na silnější větvičky živné rostliny a ty přikrývají chlupy z konce zadečku. Přezimují vajíčka, ze kterých se v poslední dekádě dubna až počátkem května líhnou hromadně housenky. Stejně jako u většiny dalších druhů bourovců žijí housenky gregarickým způsobem života v zapředených larválních hnízdech. Hnízda jsou velmi nápadná na hlozích s rašícími pupeny či s mladými listy. Housenky ve hnízdě netráví příliš mnoho času, pouze se v něm shromažďují na nocování. Přes den jsou rozlezlé po celém keři. Od čtvrtého instaru opouští housenky čím dál častěji společné hnízdo a v posledním instaru se již v hnízdě nezdržují. V této poslední, solitérní fázi vývoje jsou velmi žravé a značně mobilní. Kuklí se na konci července v charakteristickém pevném zámotku ve vegetaci

na zemi. Druh vytváří lokální izolované populace, což je zřejmě dáno minimální mobilitou samic. Disperzi a transfer genů zajišťují samci a zřejmě také mobilní housenky posledního instaru.

Výskyt bourovce trnkového (Eriogaster catax) je na webu AOPK ČR (NATURA 2000) hodnocen tak, že populace tohoto druhu vzhledem k dostatečnému množství zmlazujících živných rostlin v opuštěných ovocných sadech není ohrožena. Podíl populace je hodnocen do 15 %, charakter stanovišť je hodnocen jako dobře zachovalý, populace není izolovaná, ale je na okraji areálu rozšíření a lokalita je hodnocena jako velmi významná pro zachování druhu.

1.7.2 Předmět ochrany ZCHÚ podle aktuálního stavu Typy přírodních stanovišť – předmět ochrany

kód a název typu přírodního stanoviště podíl plochy v

ZCHÚ (%) popis biotopu typu přírodního stanoviště 9170 Dubohabřiny asociace

Galio-Carpinetum

54,41 % L3.3B Západo-karpatské dubohabřiny.

Rozsáhlé lesní porosty v rámci celé ZCHÚ 91I0* Eurosibiřské stepní doubravy

*Prioritní stanoviště

7,33 % L6.4 Středoevropské bazální teplomilné doubravy. Ostrůvky v komplexu

dubohabřin; výraznější koncentrace výskytu v jižních částech (především na JV)

Mozaika výše uvedených biotopů 1,10 % Jeden rozsáhlejší porost v centrální části ZCHÚ (10 ha) roztroušenými křovinami, případně křovinaté meze a remízky. Druh vytváří lokální izolované populace, což je dáno především malou pohyblivostí samic.

Hostitelskými rostlinami časných instarů jsou především keře hlohu (Cratageus sp.) a trnky obecné (Prunus spinosa). Housenky posledního instaru nejsou potravně specializovány a živí se listy řady druhů listnáčů.

Pro hodnocení jednotlivých biotopů je třeba předem zdůraznit jeden obecný aspekt. Všechny lesy jsou hospodářsky využívané a jejich současný stav je výsledkem lesnického hospodaření.

Mnohé plochy současného lesa mají charakteristiky lesa středního (horní etáž tvořena dubem generativního původu, spodní etáž pak habrem nebo lípou vegetativního původu).

V některých místech je možno pozorovat i předržené pařeziny. Mladší porosty jsou převážně výsledkem výsadeb.

Bylinné patro v dubohabřinách (především starších) je dosti bohaté a kvalitní. Výraznou dominantou je často ostřice Carex pilosa. Při inventarizaci dubohabřin bylo potvrzeno

absolutně dominantní postavení podjednotky L3.3B (západo-karpatské dubohabřiny). Porosty přitom nejsou stejné, ale tvoří pestrou mozaiku na škále mezi tmavými skupinami s dominancí habru, přes typické porosty nebo porosty s příměsí dalších dřevin až ke světlým skupinám s dominancí dubu. Za velmi kvalitní je možno označit některé porosty v dolní polovině ZCHÚ na západ od silnice Uherský Brod – Maršov nebo v centrální části lesního komplexu, případně na JV (trať Zadní zmoly). Velmi pěkné jsou i porosty dubohabřin v trati Čaklov (západní polovina lesního porostu severně od Maršova). Menších ploch s dobře vyvinutou dubohabřinou je možno najít více.

Jako předmět ochrany (a vyhlášení) v ZCHÚ jsou uvedeny bazifilní teplomilné doubravy (L6.4). Jedná se o porosty s dominantním dubem. Tento biotop, stejně jako vymapované plochy v rámci ZCHÚ budí nejvíce rozpaků. Na straně jedné jsou vymapovány části porostů, kde bylo patrně jediným kritériem absence habru ve stromovém patře, přičemž bylinné patro odpovídá dubohabřině (v náletu se objevuje poměrně bohatě i habr). Jedná se např. o porosty mezi tratí Malý Dobřín a Kamenná búda v centrální části lesního komplexu. Místy je možno odlišit jinou jednotku než dubohabřinu, avšak jedná se o malé plošky, kdy je lépe hovořit o mozaice L6.4 a L3.3. Stejně tak nelze hovořit o jednotce L6.4 v trati Dobřín (hřeben a JZ - Z svah cca 800 m od Maršova na JZ).

Úplně jiným problémem jsou porosty s nedokonale vyvinutým bylinným patrem, ve kterém nezřídka dominuje ostružiník. Častá bývá Luzula luzuloides, nezřídka se objeví i druhy bazifilních doubrav. Keřové patro bývá vyvinuto dosti odlišně (někdy zcela chybí, jindy je bohaté). Ve stromovém patře jsou často přimíšeny jehličnany, především modřín. Takovými porosty jsou především plochy v JZ cípu ZCHÚ. Obdobně problematický je menší porost na severním okraji velkého lesního komplexu u trati Horňáky.

Zcela opačným problémem se jeví plochy v JV cípu ZCHÚ, které v rámci mapování procházejí změnami. V původním mapování byla vymezena jednotka L6.4, zatímco v rámci aktualizace byla přemapována na L3.3. Přitom se jedná o lokalitu, která v rámci ZCHÚ nejlépe odpovídá biotopu L6.4 složením všech pater. V tomto případě je možno občas vylišit malé plošky, které se charakterem blíží více dubohabřině, ale jedná se o rozdíly v mikroměřítku. V rámci revize (Lacina, 2010) byly tyto plochy vymezeny jako L6.4 a pro svou kvalitu původně navrženy na vyhlášení MZCHÚ (viz níže). Stejně bylo přistoupeno k části porostu na JZ ( u místa, kde se silnice na Maršov vnořuje do lesního komplexu), kde byla v rámci aktualizace určena jednotka L3.3, avšak jedná se o porost s výrazným zastoupením druhů doubrav. Je otázkou, zda je důvodem nižší zakmenění v kombinaci s vlivem okraje lesa, avšak celkové vyznění je bližší biotopu L6.4 než L3.3B (i když se tu vyskytují i druhy dubohabřin).

Mozaiky jsou tvořeny většinou směsí biotopů přírodních (L3.3, L6.4) i nepůdních dřevin (X9). Mnoho porostů řazených do dubohabřin (L3.3) je ve skutečnosti mozaikou typických dubohabřin a malých kotlíků s jinou druhovou skladbou, kdy převládají modříny.

Přílohy – M3 ZCHÚ Újezdecký les – předměty ochrany - biotopy

Pro EVL Újezdecký les byl v roce 2011 zpracován inventarizační průzkum. Podle inventarizačního průzkumu (Moravec, 2011), který byl zaměřen na 3 lokality o celkové výměře 176,7775 ha, plyne, že aktuálně byl předmět ochrany zjištěn pouze na dvou místech v lokalitě Těšov, poloha Pod Rubanisky.

Obecně lze konstatovat že ZCHÚ je pro předmět ochrany velmi perspektivní území s vhodným vegetačním krytem i orientací k světovým stranám. Keřové porosty byly v minulosti na části plochy (pastviny) redukovány za účelem zlepšení jejich stavu pro bourovce trnkového.

Pro správné plánování i provádění managementu v ZCHÚ je nezbytné provádět každoročně podrobný inventarizační průzkum výskytu tohoto druhu. Podle dosavadních zkušeností je zřejmé že ekologie druhu stále není dostatečně prozkoumána a proto je nutné striktně sledovat stav populace bourovce a jeho reakce na managementové zásahy, která se dle výsledků sledování budou modifikovat a vyvíjet.

Další údaj o výskytu bourovce je v publikaci Zlínského kraje – Rekonstrukce druhově bohatých lučních společenstev ve Zlínském kraji (Pavelčík, bez datace). Zde je, bez bližšího upřesnění, zmíněn výskyt bourovce trnkového na lokalitě „Újezdecký les“, která pravděpodobně odpovídá lokalitě Újezdec, poloha Zmoly z inventarizačního průzkumu dle Moravce.

V rámci navrhovaného ZCHÚ se nalézá ještě několik lokalit, které svým charakterem tvoří potenciálně vhodná stanoviště pro výskyt předmětu ochrany, avšak nebyla v inventarizačním průzkumu hodnocena, ani se nepodařilo dohledat jiné údaje. Většinou se jedná o extenzivní, případně neudržované extenzivní sady, avšak mnohdy může být vhodným místem i bohatě vyvinuté ekotonové společenstvo lesního porostu.

1.8 Předmět ochrany EVL anebo PO, s kterými je ZCHÚ v překryvu