Polsko - Pozice NATO v otázce možného vstupu Ukrajiny

Polsko patří mezi „nové“ členy Aliance, přistoupilo společně s Českou republikou v prvním kole rozšiřování v roce 1999. Na začátku devadesátých let Polsko, jako nová demokracie vzniklá pro rozpadu SSSR, zvolilo aktivní přístup a usilovalo o integraci do západních struktur. Svůj postup koordinovalo v rámci Visegrádské skupiny společně s Českou republikou, Slovenskem a Maďarskem. Polsko od počátku demonstrovalo tzv. maximalistický přístup, tedy demonstrovalo národní zájem a usilovalo o získání vedoucí pozice ve střední

99 NATO summit – Statements made by M. Nicolas Sarkozy. 4.4.2008. French Embassy in UK.

(http://www.ambafrance-uk.org/NATO-summit-President-Sarkozy-on.html)

100Vedle Německa, Itálie a Španělska.

101Leonard, Mark – Popescu, Nicu. 2007. A Power Audit of EU-Russia Relations. European Council on Foreign Relations, ecfr.eu. p. 31.

Evropě. Díky vědomí vlastní geopolitické důležitosti mohlo zvolit politiku iniciace, tedy aktivní snahu o prosazování vlastních zájmů a nápadů.¹⁰² Polsko má ambice i potenciál, aby se mohlo stát lídrem ve středoevropském regionu, ne všechny státy v daném regionu ale jeho roli uznávají, proto jsou jeho ambice zatím nenaplněné.¹⁰³ Polsko udržuje úzké vztahy s USA na bázi strategického partnerství.¹⁰⁴ Mezi hlavní priority Polska po vstupu do NATO a Evropské unie patří právě východní politika, která byla formulovaná již na začátku devadesátých let. Tato politika se skládá ze dvou odlišných přístupů: k Ukrajině a Bělorusku na jedné straně a k Rusku na straně druhé. Z polského pohledu by se měly Ukrajina a Bělorusko vydat stejnou cestou jako Polsko, tedy cestou integrace do západních struktur. Rusko je naopak jen vnějším partnerem.¹⁰⁵ Vztahy s Ukrajinou jsou formulovány na bázi strategického partnerství. Dle Loenarda a Popescu patří Polsko do skupiny nových studenoválečníků. Tedy je zemí velmi podezřívavou a kritickou k záměrům Ruska. Polsko se aktivně snaží tvarovat evropskou politiku, aby byla vůči Rusku více kritická.¹⁰⁶ Polsko nesouhlasí s politikou „nejdříve Rusko“, jenž se prosazuje v rámci EU, naopak se snaží svou východní politikou prosazovat přístup „nejdříve Ukrajina“.¹⁰⁷ Ukázkou této politiky byla například aktivní podpora oranžové revoluce v roce 2004 a podpora transformace a demokracie v Ukrajině, aktivní východní politika v rámci EU, nebo to, že Polsko patřilo k zastánců udělení MAPu Ukrajině na Bukurešťském summitu.¹⁰⁸

102Dančák, Břetislav; Hloušek, Vít (2007): Central and Eastern Europe in the Process of Globalization and

Europeanization: Comparing the Czech Republic and Poland, in: Fábián, Katalin: Globalization:Perspectives from Central and Eastern Europe. Oxford – Amsterdam – San Diego: Elsevier JAI Press, p. 227-250.

103Dančák, Břetislav; Hloušek, Vít (2006): The Concept of Leadership in Central Europe: Discussing the Austrian and Polish Cases, Österreichische Zeitschrift für Politikwissenschaft 35 (2), s. 127-139.

104Government Information on Polish Foreign Policy 2006. online text:

http://www.msz.gov.pl/Government,information,on,Polish,foreign,policy,in,2006,4599.html

105Gromadzki, G.; Lopata, R.; Raik, K. 2005. Friends or Family? Finnish, Lithuanian and Polish perspectives on the EU´s policy towards Ukraine, Belarus and Moldava. The Finnish Institute of International Affairs. Online text:

http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-Library/Publications/Detail/?id=13608&lng=en

106Leonard, Mark – Popescu, Nicu. 2007. A Power Audit of EU-Russia Relations. European Council on Foreign Relations, ecfr.eu, p. 48-50.

107Gromadzki, G.; Lopata, R.; Raik, K. 2005. Friends or Family? Finnish, Lithuanian and Polish perspectives on the EU´s policy towards Ukraine, Belarus and Moldava. The Finnish Institute of International Affairs. Online text:

http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-Library/Publications/Detail/?id=13608&lng=en

108Poland´s Prime Minister meets diplomats, 15 June 2009. online text:

http://www.msz.gov.pl/Materials,and,Documents,2081.html

Statement by President of the Republic of Poland Lech Kaczynski during Ukrainian visit. December 12, 2007. online text: http://www.msz.gov.pl/index.php?page=11994&lang_id=en&bulletin_id=16&document=2081

Interview with President of the Republic of Poland Lech Kaczynski on NATO Bucharest summit, April 5, 2008. online text: http://www.msz.gov.pl/index.php?page=12777&lang_id=en&bulletin_id=16&document=2081#_Toc199051179

Rozšíření Aliance o Ukrajinu patří k prioritám Polska. Důvodem je snaha o zajištění stability na svých východních hranicích, zároveň Polsko nechce zůstat hraniční zemí. Významnou roli hraje také snaha upevnit svou roli významného regionálního aktéra, formování aktivní východoevropské politiky posiluje klíčové postavení Polska v tomto regionu.

4.5 Shrnutí

Předchozí analýza pozic některých států ukazuje, že žádná situace není černobílá. Západní státy se snaží usilovat o vzájemnou spolupráci, která není založena jen na zisku jedné ze stran, protože je to morálně žádoucí. Liberálně-idealistický přístup tak může být označen za normativní vidění světa, světa takového jaký by ideálně měl být. Ve skutečnosti je ale tento svět vystaven realitě vlastních zájmů. I Západní státy hodnotí svět skrze realistické hledisko a zvažují zisky a ztráty vlastního jednání. Jsou ale podrobeny, právě proto, že jsou demokraciemi, morální kritice a to jak vnitřní tak vnější. Musí tedy volit mezi alternativami, v lepším případě to bude kompromis mezi vlastními zájmy a morální pozicí. Neurčitý slib členství Ukrajině a Gruzii v budoucnosti mohu označit právě za takový kompromis.

5 Pozice Ruska

Na rozpad východního bloku a SSSR reagovalo Rusko novou zahraniční politikou, tzv. Kozyrevovou doktrínou. Zásadní pro ruskou zahraniční politiku bylo zabránit mezinárodní izolaci Ruska. Jedinou možností, jak toho docílit, bylo přibližování se k západním bezpečnostním strukturám paralelně se zeměmi střední a západní Evropy a zabránit tomu, aby byly tyto země upřednostňovány.

Zároveň Rusko usilovalo o vytvoření panevropského bezpečnostního systému v prostoru od Atlantiku po Ural, jemuž by Severoatlantická aliance byla podřízena.

Rusko tak mělo být integrální součástí jakéhokoli institucionalizovaného bezpečnostního systému v Evropě. Kozyrevova doktrína také poprvé odlišila postsovětské země východní Evropy („blízké zahraničí“) a země střední a

východní Evropy („vzdálenější zahraničí“). Strategickým cílem se stalo zabránit Západu, aby Rusko vytlačoval ze střední a východní Evropy. Zároveň mělo Rusku pomoci získat opětovný status světové velmoci strategické partnerství s USA.¹⁰⁹ Doktrína akcentovala ruské zájmy v oblastech blízkého zahraničí a upevnění role Ruska v tomto prostoru, daný důraz zůstává v ruské zahraniční politice téměř konzistentně až do současné doby.¹¹⁰

V průběhu roku 1993 vedla vnitřní krize v Rusku k nastolení nového prezidentského režimu. Kozyrevovo ministerstvo zahraničních věcí se dostalo do marginální pozice a přestalo utvářet ruskou zahraniční politiku. Těsně po rozpuštění ruského parlamentu byla schválena nová vojenská doktrína na přechodné období, ve které se nové Rusko zříká sovětské zásady nepoužít jaderné zbraně jako první, ale naopak vymezuje situace, kdy jich jako první může použít. Za takovou situaci se mimo jiné zmiňuje rozšiřování vojenských aliancí na úkor vojenských bezpečnostních zájmů Ruské federace. V roce 1996 nastoupil na post ministra zahraničí J. Primakov, který dokázal svému ministerstvu opět získat vliv na rozhodování v zahraniční politice Ruska. Nová Primakovova doktrína reagovala na dění ve světě, konkrétně na vydání Studie NATO o rozšíření. Primakov se od strategického partnerství s USA uchýlil k pravému opaku: Rusko má být aktivním aktérem na celém světě a podílet se na formování multipolárního uspořádání světa, ve kterém bude Rusko jedním z center světové politiky. Svou aktivitou tak bude čelit unipolárnímu formování světa pod vedením USA. Aktivita Ruska v důležitých oblastech a otázkách světové politiky zároveň připravovala strategickou výchozí pozici pro vyjednávání s NATO o rozšiřování do střední a východní Evropy.¹¹¹

Obě zmíněné doktríny měly vliv na formování ruského přístupu ke spolupráci s NATO i k jejímu rozšiřování, které bylo od začátku vnímáno jako

109Duleba, A. -Hirman, K. 1999. Rusko na konci Jelcinovej éry: zahraničná a vnútorná politika, rozširovanie NATO a záujmy Slovenska. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Str. 43-6.

110Kuchyňková, Petra. Utváření ruské zahraniční politiky po roce 1991 v postsovětském prostoru. In Kuchyňková, Petra; Šmíd, Tomáš (ed.). 2006. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Str. 35.

111Duleba, A. -Hirman, K. 1999. Rusko na konci Jelcinovej éry: zahraničná a vnútorná politika, rozširovanie NATO a záujmy Slovenska. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Str. 52-3.

ohrožování ruských bezpečnostních zájmů ve střední a východní Evropě. V souladu s Kozyrevovou doktrínu se Rusko od počátku devadesátých let snažilo zabránit vlastní izolaci právě spoluprací s NATO. Zároveň ale nechtělo být pouze vnějším aktérem, chtělo se podílet na vytváření evropské bezpečnosti.

V roce 1991 Rusko navázalo neformální spolupráci s NATO, důvodem byla právě snaha Ruska zůstat angažované ve vytváření evropské bezpečnosti.

Formální dialog s NATO byl navázán v roce 1991 přistoupení Ruska k Severoatlantické radě pro spolupráci. Cílem Ruska bylo zvýšit svůj vliv na rozhodování Aliance. V roce 1994 Rusko přistoupilo k programu Partnerství pro mír, ale zdůraznilo, že chce spolupracovat na hlubší úrovni, než tento program nabízel. Po vzájemném vyjednávání získala Rusko jako jediná země speciální status 16+1 v Severoatlantické radě.¹¹² Během debat ohledně prvního kola rozšiřování NATO se klíčovou stala dohoda formalizující a prohlubující vzájemné vztahy NATO-Rusko, jež byla vyjednávána paralelně s rozšiřováním.

Dohoda měla ubezpečit Rusko, že rozšiřování není namířeno proti němu, ani se nejedná o snahu marginalizovat ho v otázkách evropské bezpečnosti.¹¹³ K podpisu Zakládajícího Aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou Federací došlo v květnu 1997. V rámci dokumentu se zřídila Stálá společná rada NATO-Rusko (PJC), která se stala fórem pro pravidelné i ad-hoc konzultace a spolupráci mezi NATO a Ruskem v otázkách bezpečnosti. Konzultace ale nezakládají žádné právo na zasahování do vnitřních záležitostí NATO, členských států NATO či Ruska. Akt neumožňuje jakékoli právo veta nad akcemi jednotlivých zemí či NATO, ani neomezuje práva na nezávislé rozhodování.¹¹⁴

V roce 2002 dodalo nový impuls vzájemným vztahům ustavení Rady NATO-Rusko (NRC), jež nahrazovala PJC. Rozhodnutí se odehrávalo na pozadí teroristických útoků v září 2001, které vyvolaly nutnost lepší koordinace

112Smith, Julianne. The NATO-Russia Relationship. Defining Moment or Déja Vu? November 2008. Centre For Strategic and International Studies. (http://csis.org/files/media/csis/pubs/081110_smith_natorussia_web.pdf)

113Asmus, Ronald D. 2002. Opening NATO´s Door. How the Alliance Remade Itself for a New Era. New York:

Comunbia University Press. Str. 106.

114Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation. May 1997. Paris. (http://www.nato.int/cps/en/SID-4C419D93-0FAA03D4/natolive/official_texts_25468.htm)

a spolupráce v oblasti reakce na společné hrozby.¹¹⁵ V rámci Rady NATO-Rusko rozhodují členové NATO a NATO-Rusko v oblastech společného zájmu jako rovnocenní partneři. Daným mechanismem se prohloubil vzájemný vztah, neboť ve velkém množství bezpečnostních otázek¹¹⁶ se nyní rozhoduje konsensuálně.

Vzájemným setkáním předsedá generální tajemník NATO, na úrovni ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany se Rada NATO-Rusko schází dvakrát ročně. Na úrovni hlav států a vlády podle potřeby a na úrovni ambasadorů na měsíční bázi¹¹⁷. Na rozdíl od PJC, která zasedala ve formátu NATO+1, Rada NATO-Rusko pojala Rusko jako rovnocenného partnera, zasedání tedy probíhá ve formátu „29“ (28 současných členů plus Rusko)¹¹⁸.

Konsensuální rozhodování v rámci Rady NATO-Rusko, umožňuje Rusku spolupodílet se na rozhodování Aliance v některých vymezených oblastech bezpečnosti. I přesto, jak explicitně zmiňuje Ustavující akt, Rusko nemá žádná práva veto na vnitřní záležitosti Aliance, konkrétně nemůže přímo ovlivňovat politiku rozšiřování. Má ale vliv nepřímý, může konzultovat členské státy a významně je ovlivňovat nepřímo. V případě Ukrajiny se jeho vliv stává o to důležitější, neboť je přímým sousedem Ukrajiny.

Zásadním principem rozšiřování je důraz na vyřešení všech sporů se sousedy. Tato podmínka prozatím není splněna. Ukrajina má s Ruskem množství nedořešených sporů, některé dokonce s potenciálem vyústit ve vzájemný konflikt. Jedná se o přítomnost ruské černomořské flotily na území Ukrajiny se základnou v Sevastopolu, problematiku Krymu a samotný zamítavý postoj Ruska k rozšiřování NATO o Ukrajinu. Mimo jiné ruská strana po invazi do Gruzii obvinila Ukrajinu z podpory Gruzie, ukrajinští představitelé se ale proti obvinění ostře ohradili. Ukrajina je surovinově závislá na Rusku, což může

115NATO´s relations with Russia. 2009.(http://www.nato.int/issues/nato-russia/topic.html)

116Mezi zdůraznění oblasti společného zájmu patří: boj proti terorismu, krizový management, nešíření zbraní hromadného ničení, kontrolo zbrojení a budování vzájemné důvěry, raketová obrana bojiště, vyhledávání a záchrany na moři, vzájemná spolupráce armád a reforma obrany, civilní krizové situace, nové hrozby a úkoly.

117NATO-Russia Relations – A New Quality. May 2002. (http://www.nato.int/cps/en/SID-5AF0221A-4506E74D/natolive/official_texts_19572.htm)

118Smith, Julianne. The NATO-Russia Relationship. A Defining Moment or Déja Vu? November 2008. CSIS, p. 8.

(http://csis.org/files/media/csis/pubs/081110_smith_natorussia_web.pdf)

Rusko využívat jako mocenský nástroj dosahování vlastních cílů a ovlivňování vnitřní ukrajinské politiky. Důraz se tak přenáší na prostředky „měkké moci“

(ekonomické nástroje, politika vůči menšinám).¹¹⁹ Černomořská flotila a Krym jsou podrobně rozebírány v textu výše. Situace byla částečně vyřešena smlouvou z roku 1997, kde Rusko přiznalo Ukrajině suverenitu nad Krymem, na jehož území žije velká ruská populace. Došlo k rozdělení černomořské flotily v poměru 50:50 a Rusko si pronajalo právo operovat se svojí částí flotily na území Ukrajiny na 15 let(s možným prodloužení na 20). Jednalo se kompromis, se kterým nebyla spokojena ani jedna strana. V dubnu 2010 prosadil v parlamentu nový ukrajinský prezident Janukovyč dohodu prodlužující pronájem o dalších 25 let.

Další oblastí sporu je tradiční ruská politika odmítavého postoje k rozšiřování NATO. První ruské doktríny z devadesátých let definovaly rozšiřování vojenských bloků v Evropě jako zasahování do ruské sféry vlivu a ohrožení ruských bezpečnostních zájmů. Již za Primakovova si Moskva uvědomila, že pokud nelze zcela rozšíření NATO zabránit, musí usilovat alespoň o vyjednání co nejlepších podmínek pro Rusko. Ruským zájmem během vyjednávání prvního i druhého kola rozšiřování NATO tak bylo vytěžit výměnou za akceptování rozšíření co nejvíce. Odmítání rozšiřování NATO také pramení z ruského geopolitického myšlení, Rusko usiluje o vytvoření multipolárního světa, ve kterém bude jedním z center. Rozšiřování NATO pod vedením USA ale dokazuje, že dochází k marginalizaci Ruska v mezinárodním rozhodování.¹²⁰

Současná debata odráží konzistentní navazování na politiku Ruska od devadesátých let. Na konferenci po Bukurešťském summitu NATO Putin označil možné rozšiřování NATO k hranicím Ruska za přímou hrozbu své zemi a zdůraznil, že spolupráce Ruska s NATO bude ve velké míře záviset na tom, jak

119Kuchyňková, Petra. Utváření ruské zahraniční politiky po roce 1991 v postsovětském prostoru. In Kuchyňková, Petra; Šmíd, Tomáš (ed.). 2006. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Str. 47-8.

120Spohr, Kristina. 2002. The Politics of NATO Enlargement: Problems, Prospects and Visions. In Valasek, Tomas;

Hitchens, Theresa (ed.): Growing Pains. The Debate on the Next Round of NATO Enlargement. Washington, D.C.:

Center For Defense Information. Str. 123-4.

členské státy budou reflektovat ruské zájmy.¹²¹ Zároveň zpochybnil suverenitu a teritoriální integritu Ukrajiny, dle jeho slov většinu svého území Ukrajiny získala od Ruska během sovětské éry a na jejím území žije obrovské množství etnických Rusů, pokud by měla vstoupit ještě do NATO, tak „by ji to mohlo přivést na okraj existence jako suverénního státu.“¹²² V únoru 2010 došlo ke zveřejnění nové ruské vojenské doktríny, v níž je za primární hrozbu ruským bezpečnostním zájmům označeno rozšiřování Aliance do post-sovětského prostoru.¹²³ Tato zmínka se ale v ruské vojenské strategii neobjevuje poprvé, byla zde přítomna již od devadesátých let. V předchozích kolech rozšiřování se ukázalo, že pokud byla Aliance jednotná a dokázala při vyjednávání Rusku výměnou nabídnout alternativní zisky, bylo schopno rozšiřování akceptovat.

Aliance již má společnou hranici s Ruskem, neboť pobaltské republiky jsou sousedy Ruska, v čem je tedy současná situace odlišná od těch předchozích?

Je to právě nejednotnost členů jasně deklarovaná na Bukurešťském summitu, samotná nejednotnost Ukrajiny a také ekonomická provázanost jednotlivých zemí s Ruskem, jež mu umožňuje aplikovat velice asertivní politiku směrem k Evropě, která zde padá na velice úrodnou půdu.

6 Závěr

Ukrajina se již od devadesátých let aktivně podílí na operacích NATO a patří k zemím s vojenským potenciálem, a to si členové samozřejmě uvědomují.

S nástupem Juščenka začala Ukrajina aktivně usilovat o získání členství v Alianci, na což museli zástupci NATO politicky reagovat. Základním principem NATO je úsilí o šíření míru a stability v Evropě, Ukrajina proto má geopolitický význam. Ve svých strategických koncepcích Aliance potvrzuje politiku otevřených dveří, proto Ukrajina jako evropská země má otevřenou možnost

121NATO expansion a „direct threat to Russia“ - Putin. 4.4.2008. RT News (http://rt.com/Top_News/2008-04-04/NATO_expansion_a_direct_threat_to_Russia_-_Putin.html)

122 Åslund, Anders. 2009. How Ukraine Became a Market Economy and Democracy. Washington, D.C.: Peterson Institut For International Economics. Str. 227.

123Russia´s Military Doctrine: New Dangers Appear. 22.2.2010. Eurasia Daily Monitor Volume: 7 Issue: 35, by Kipp, Jacob W. (http://www.jamestown.org/single/?

no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=36073&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=be6c3aeeb0)

stát se jejím členem. Prioritou ve vzájemných vztazích je úzká a aktivní spolupráce NATO-Ukrajina. Na těchto bodech se shodnou všichni členové NATO. Otázka členství v blízké době již ale zdaleka tak jednoznačná není.

Přestože je v argumentaci mnoha zemí na prvním místě označován jako překážka vstupu postoj Ruska, za klíčovou proměnnou bránící vstupu Ukrajiny lze označit nedostatečnou úroveň vnitřních demokratických reforem a samotný rozpolcený postoj Ukrajiny (na který má Rusko také vliv).

První hypotéza této práce, neurčitý slib členství slouží k podpoře snah Ukrajiny docílit požadovaných reforem, tak byla potvrzena pouze částečně. K úzké spolupráci v oblasti reformního úsilí mezi NATO a Ukrajinou docházelo již během devadesátých let a to bez slibu členství. Na Bukurešťském summitu sice nebyl Ukrajině udělen MAP, ale členové konstatovali, že „se stane členem“, což jistě slouží jako motivační akce a vyjádření podpory ze strany NATO. Okolnosti formulování ale naznačují, že se jednalo spíše pod daným politickým tlakem ze strany Ukrajiny, Bushovy administrativy a některých členských států NATO o nevyhnutelné gesto. Neboť dané konstatování je natolik neurčité, že de facto odráží pouze základní princip politiky otevřených dveří, tedy princip, že po splnění kritérií se může každá evropská země stát členem. Ukrajině nebyl udělen MAP právě díky nejednotnosti jednotlivých zemí včetně Ukrajiny.

Druhá hypotéza, členové jsou nejednotní ohledně vstupu Ukrajiny v blízké době, významnou roli v debatě sehrávají i vnější aktéři (především Rusko). Z těchto důvodů není vstup Ukrajiny do NATO po Bukurešťském summitu na pořadu dne. NATO by tímto rozšířením v současné době vojensky ani politicky nezískalo, se potvrdila. Mezi proměnné ovlivňující postoje zemí patří vnitřní situace Ukrajiny, plnění reforem, postoj Ruska a vlastní vztahy s Ruskem. Mezi nejdůležitější pak patří postoj samotné Ukrajiny, kdy se vláda nedokázala shodnou, zda je členství prioritou a kdy Ukrajina nedokázala obhájit smysl Aliance před vlastní populací, jejíž postoje k NATO jsou negativní nebo lhostejné z důvodů nedostatečné informovanosti. Ukrajinské ozbrojené složky se nacházejí ve stavu restrukturalizace, budou potřeba ještě významné

financování ze strany Ukrajiny, aby se její armáda stala zcela kompatibilní se standardy NATO. Přesto jí ale nelze upřít nemalé úsilí v této oblasti. Právě

In document Pozice NATO v otázce možného vstupu Ukrajiny (Stránka 39-55)