Juščenko urgoval prosazování nutných reforem, které by přivedly Ukrajinu blíže západním institucím. Jeho postavení ale bylo problematické, protože de facto zastupoval pouze pro-západní část své země. Zároveň zde existuje nejen rozdělení na elity versus veřejnost, kdy bývalý prezident nebral v
76 tamtéž
77 tamtéž
78 White Book 2008. Defence Policy of Ukraine. Ministry of Defense of Ukraine. Kyiv 2009.
http://www.mil.gov.ua/files/white_book/wb_2008_en.pdf
potaz veřejné mínění, ale roztržka je i v rámci elit. Elity, které těží z podpory pro-ruské části obyvatelstva, prosazují větší spolupráci s Ruskem na úkor západních institucí. Současná ekonomická nestabilita v celém světě a také v Ukrajině a nespokojenost obyvatel s politikou prezidenta Juščenka a premiérky Tymošenkové vedlo v nových prezidentských volbách na začátku roku 2010 k vítězství prorusky orientovaného kandidáta Janukovyče. Jaké bude další směrování země? Jistě ne naprostá izolace od Západu, spíše upuštění od snahy stát se členem NATO k pragmatické spolupráci s EU, NATO a Ruskem.
Janukovyčovým cílem je obnovení multivektorové politiky, jenž se skládá z balancování mezi vlivem Ruska a Západu. Vlivem finanční krize se vláda orientuje spíše na posilování ekonomických vztahů s Evropskou unií a otázky týkající se NATO ustupují do pozadí. Za usmiřovací gesto směrem k Rusku lze považovat utichnutí rétoriky týkající se možného vstupu do NATO, přesto ale Ukrajina bude i nadále intenzivně s NATO spolupracovat.79
Vztahy Ukrajiny s Ruskem lze charakterizovat jako snahu o pragmatické vyvažování a vyvazování se z vlivu Ruska. Takto situaci popsal Juščenko:
„Nikdo nehledá potíže ve vztahu s Ruskem. Ale nikdo neobětuje suverenitu nebo nezávislost“.80 Díky jasné orientaci Juščenka na západní instituce došlo k ochlazení vzájemných vztahů s Ruskem, přesto to ale neznamenalo naprostý odvrat či izolaci vůči Rusku, to by si Ukrajina nemohla dovolit. Nový prezident Janukovyč deklaroval snahu o zlepšení vzájemných vztahů s Ruskem, ale zdůrazňuje zároveň spolupráci s Evropskou unii i NATO, zde ale bez důrazu na členství v něm. V ukrajinské politice tak lze vystopovat určitou kontinuitu již od vzniku nezávislé Ukrajiny a tou je princip multivektorové politiky, tedy snahy o dobré vztahy s Ruskem, které ale jsou pojištěny navázáním Ukrajiny na západní instituce. Vyvažování těchto snah může být velice složité. Úsilí integrovat Ukrajinu do NATO za prezidenta Juščenka lze interpretovat jako hledání bezpečnostních garancí právě proti moci Ruska, tedy je zde dominantní realistický koncept.
79 Yanukovych balances between Brussels and Moscow. 10.3.2010. Eastweek.
(http://www.osw.waw.pl/en/publikacje/eastweek/2010-03-10/yanukovych-balances-between-brussels-and-moscow)
80 Prezident gives interview to BBC Ukraine. 2009. (http://www.president.gov.ua/en/news/15279.html)
Ukrajina se vydala cestou postupného reformního úsilí a to ještě za Kučmovy vlády. Významná je aktivní vojenská spolupráce na společných akcích NATO a intenzivní spolupráce s mezinárodními institucemi týkající se právě vnitřních reforem. Je ale jasné, že se jedná o složitý dlouhodobý proces, jehož úspěšnost závisí primárně na rozhodnutí ukrajinských politiků, kteří zastupují obyvatele Ukrajiny. Sousedské vztahy Ukrajiny a Ruska formuje napětí ohledně statusu Krymu a přítomnosti černomořské flotily se základnou na ukrajinském území. Otázka Krymu byla právně vyřešena smlouvou z roku 1997, kdy byl uznán jako svrchované území Ukrajiny. Smlouva o černomořské flotile byla prodloužena o dalších 25 let, ale za silných protestů opoziční vlády. Jedná se o oblast s potencionální možností vzájemného konfliktu. A vyřešení této situace je důležitým předpokladem na cestě Ukrajiny do NATO či Evropské unie.
4 Pozice některých členských států NATO
O rozšíření Severoatlantické aliance rozhodují všichni členové konsensuálně. Proto záleží na názoru, postoji a vztahu každého z nich k politice rozšiřování a konkrétně k Ukrajině. V následující části se zaměřím na některé členy Aliance, jejich stanoviska a argumentaci k problematice rozšiřování, což v konečném důsledku má konkrétní implikace pro samotnou Ukrajinu a její úsilí o vstup do Aliance. Nachází se zde také silný vnější hráč nepřímo ovlivňující rozšiřování NATO a tím je Rusko. Přestože Rusko může mít pouze nepřímý vliv, neboť nemá právo veta v zásadních otázkách směrování Aliance a tedy ani v otázkách rozšiřování, vždy v argumentaci všech členů, ať už v negativním či pozitivním smyslu, zaujímá přední místo.
Obecně lze členské státy rozdělit podle jejich podpory dalšího rozšiřování na „staré“ a „nové“ členy. Pojem noví členové se vztahuje na státy, které přistoupily od devadesátých let do současnosti. Ukazuje se, že noví členové většinou mnohem více podporují další rozšiřování Aliance. Dle J. Shea jedno rozšíření vede k úsilí o rozšíření další, protože nikdo nechce být hraniční země.
Proto nejvýchodnější země budou podporovat další rozšiřování, aby samy byly
obklopené pouze spojenci. To ale není jediný důvod, proč noví členové více podporují další rozšiřování. Sami si nedávno prošli náročnou transformací, při které jim významně asistovaly státy NATO. Snaží se proto transformaci ulehčit dalším demokratickým státům u jejich hranic, v našem případě i Ukrajině. Proto tedy spíše podporují Ukrajinu v jejích snahách o členství.81 Starší členové jsou v přístupu k rozšiřování konzervativnější také díky tomu, že nejsou hraničními státy. Stanoviska všech členů zároveň významně ovlivňují vztahy k Rusku.
Vymezení postojů zemí podle orientace k Rusku by mohlo nabídnout přesnější rozdělení než na „nové“ a „staré“ členy NATO. Leonard a Popescu rozdělují země EU do pěti skupin. Ruské zájmy zcela hájí skupina trojské koně (z členských států NATO to je Řecko). Významní členové NATO Německo a Francie patří do skupiny strategických partnerů se speciálním vztahem k Rusku a jsou ochotni příležitostně upřednostňovat ruské zájmy. Mezi přátelské pragmatiky patří například Maďarsko, Slovensko a Slovinsko mající blízké vztahy s Ruskem, často staví obchodní zájmy nad politické cíle. Na druhé straně spektra se nacházejí mraziví pragmatici, jako např. ČR, Velká Británie, Lotyšsko, Estonsko, kteří s Ruskem obchodují, ale nebojí se ho zároveň otevřeně kritizovat. Nakonec je tu skupina „noví studenoválečníci“, kam patří Litva a Polsko, s podezřívavým (dle autorů až nepřátelským) vztahem k Rusku.82 Tyto postoje se promítají i do rozhodování v rámci NATO. První tři skupiny upřednostňují vztahy s Ruskem a spíše budou patřit k odpůrcům rychlého rozšiřování. Naopak mraziví pragmatici a noví studenoválečníci budou spíše dávat přednost „zadržování“ Ruska, a tedy rychlému rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii.
Přesto je nutné připomenout, že na Bukurešťském summitu se všechny státy NATO konsenzem dohodly, že se Ukrajina stane v budoucnosti členem NATO. Všechny státy tedy vítají a podporují reformní úsilí Ukrajiny, názorový rozdíl je pouze v otázce načasování, některé státy (nové) by tento proces chtěly
81 I zde jsou ale výjimky a každý stát k problematice přistupuje různě. České republika spíše pragmaticky, aktivním zastáncem je Polsko, a Maďarsko je spíše proti vstupu Ukrajiny.
82 Leonard, Mark – Popescu, Nicu. 2007. A Power Audit of EU-Russia Relations. European Council on Foreign Relations, ecfr.eu, p. 2.
uspíšit, jiné naopak chtějí pokračovat jen pozvolna.83 Neurčitá doba čekání se ale může velmi protáhnout, v což někteří členové pravděpodobně i doufají.
Zaměříme se konkrétně na USA, jejichž pozice významně utvářela předchozí kola rozšiřování, a také na Francii a Německo, kteří v předchozích kolech zastávaly spíše konzervativní stanoviska a během procesu vyjednávání patřily spíše k odpůrcům rychlého rozšiřování NATO. Tyto dvě země patří do skupiny strategických partnerů Ruska, proto lze očekávat argumentace zohledňující zájmy Ruska. A nakonec pozice Polska, které je aktivním zastánce integrace Ukrajiny do západních struktur.
Jedním ze základních principů rozšiřování je, že musí přispět k míru a stabilitě v Evropě. Nikdo se proto nemá cítit případným rozšířením NATO ohrožen. A právě Rusko je zemí, která vyjadřuje znepokojení nad rozšiřováním Aliance, toto znepokojení kulminovalo až v sérii různých výhrůžek. Budování dobrých vztahů s Ruskem bylo primární v první vlně rozšíření a až po vyjednání vzájemné spolupráce či právě díky tomu, mohlo dojít k vlastnímu rozšiřování v roce 1999. Konkrétní mezinárodní situace a nálada velmi ovlivňuje rozhodování členů. V současnosti mezi významné proměnné patří asertivní ruská politika, unilaterální jednání USA (například válka v Iráku) vyvolávající nesouhlas u některých evropských členů NATO, či probíhající finanční krize, jež dodává na síle ekonomickým zájmům zemí.