M ě stská správa v období novov ě ku

Pokus o sjednocení městského práva v Čechách a na Moravě provedl Ferdinand I., který nechal vydat roku 1536 tzv. Knihy městských práv Starého města Pražského i jiných měst království Českého k témuž právu náležitých. Jednalo se o souhrn práv opírající se o brněnská městská práva, částečně čerpající též z městských práv Starého města Pražského. Sjednocení městských práv, které by vedlo k omezení autonomie měst se sice nepodařilo, ale tato otázka byla na zemském sněmu jednou provždy otevřena.

V roce 1547 proběhl neúspěšný pokus stavů o protihabsburské povstání. To bylo pro Ferdinanda I. impulsem k dalšímu omezení práv měst, města přišla o některé své výsady, omezeno bylo také městské soudnictví – pro všechna města byl zřízen odvolací soud na Pražském hradě. Sjednocené soudnictví napomohlo i ke sjednocení práv městských Čechách. V roce 1569 města předložila císaři Maxmiliánovi II. návrh městského zákoníku, který sepsal pražský právník Pavel Kristián z Koldína. O deset let později, již za vlády Rudolfa II., vyšel tento zákoník jako Práva městská království českého, která ponechávala městům uspokojivou míru samosprávy. Práva vycházela z římského a zemského práva a také z městských práv Starého města Pražského, tedy z původního Norimberského práva. Největší odpor proti zásahům do městských práv vedla města řídící se právem Magdeburským, v čele s Litoměřicemi. Odpor se podařilo překonat až roku 1610, kdy bylo na sněmu rozhodnuto o neplatnosti Magdeburského práva a povinnosti všech českých měst řídit se Koldínovým zákoníkem.

Koldínův zákoník byl potvrzen i vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 (za císaře Ferdinanda II.) Obnovené zřízení zemské omezilo vliv královských měst na společném sněmu na jediný hlas.

Možná i z důvodu omezení vlivu královských měst se v 16. a 17. století začínají zmenšovat rozdíly mezi městy královskými a městy poddanskými. Dle Marka se 16. století stalo obdobím vrcholného rozvoje české městské společnosti. (Marek, 1970)

Zmenšování rozdílu mezi feudálními a královskými městy podtrhlo i pobělohorské období, kdy došlo k ekonomické regresi, která postihovala spíše města královská.

Poddanská města profitovala ze svého širokého ekonomického zázemí a snadněji se přizpůsobovala požadavkům průmyslové výroby než řemeslně zaměřená města královská.

Základy pro tento vývoj však je nutné hledat již před bitvou na Bílé Hoře. (Marek, 1970)

V průběhu 17. století docházelo k omezování a rušení jednotlivých částí městského práva vládními nařízeními. Platnost Koldínova zákoníka jako takového však zpochybněna nebyla. Od roku 1709 byla jeho účinnost rozšířena i na všechna moravská města.

Na přelomu 17. a 18. století došlo ke zvýšení zájmu absolutistické moci o města i z finančních důvodů – stát tak mohl dohlížet nad cechy. Došlo též k zodbornění městské správy – v městských radách museli být zastoupeni takzvaní syndikové, osoby s právnickým vzděláním. (Marek, 1970) Na počátku osmnáctého století královská města získala zpět větší počet hlasů v zemském sněmu.

Za vlády císaře Josefa II. byla aplikována regulace městských magistrátů, nejprve v Praze (1783 – 1784), později i v ostatních městech (1788 – 1791). Jednak došlo k profesionalizaci řízení měst – městská správa a soudnictví měla být vykonávána jen osobami s určitou odbornou kvalifikací – a jednak mělo dojít k začlenění městské správy a jejích orgánů do jednotného a univerzálního systému státní správy. (Marek 1970)

Vznikla nová kategorizace měst, a to na 1) města řízená magistráty (politický, civilní a trestní senát a minimálně 6 soudně zkoušených radních), 2) města s neúplným magistrátem (neměla všechny 3 senáty, počet soudně zkoušených radních jsou tři) a 3) města bez magistrátu řízená purkmistrem a dvěma tzv. „staršími“. Náročnější správní úkony prováděl nejbližší magistrát.

(Lacina 2005)

Dle Marka tato regulace byla aplikována plošně na všechna města, bez ohledu na to, zda byla královská či poddanská. Upravovala i způsob volby radních – ti byli voleni městským výborem, který byl zvolen všemi měšťany. Mělo tak dojít k vymizení rozdílů mezi městy. Ne všude se ale Josefovi tato opatření podařila prosadit, problémy nastaly zejména v českých poddanských městech.(Marek 1970)

V roce 1848 bylo definitivně upuštěno od vrchnostenského systému. V březnu 1849 začala platit tzv. Stadionova ústava (nazývaná též „oktrojovaná“). V ní byla poprvé ukotvena zásada, že svobodná obec je základem svobodného státu. Představitelům obce byla zaručena svoboda volby, volební období bylo tříleté. Stadionova ústava zakotvovala pojmy místní, okresní a krajská obec

a zavedla zásadu domovského práva. Poprvé se objevuje kategorie statutárních měst – jimi v roce 1850 byla Praha, Brno, Liberec, Olomouc a Opava.

Poprvé došlo k vymezení samostatné a přenesené působnosti: samostatná působnost byla nazývána přirozenou a byla prováděna tzv. obecním výborem, přenesenou působnost vykonávalo obecní představenstvo.

Také byla předepsaná povinná úroveň vzdělání městských úředníků. (Lacina, 2005)

V příštích letech však byla samospráva obcí opět omezována: starosta a radní obce museli být schváleni ze strany okresních úřadů, rozhodnutí na obecní úrovni mohla být přezkoumána krajskými orgány. Další změnou prošla veřejná správa po roce 1855 v období tzv. Bachova absolutismu. Byly omezeny kompetence krajů, naopak rostla působnost okresních hejtmanství a zemských sněmů. Na obecní úrovni došlo ke zrušení principu veřejného zasedání zastupitelstva a zastupitelé, původně zvolení na tříleté období, ve svých funkcích vytrvali. (Mates, 1996)

V roce 1860, kdy panovník rezignoval na svou neomezenou vládu, byla vydána nová ústava a změnilo se fungování ústředních orgánů. Na obecní úrovni proběhly nové volby, v roce 1862 bylo vydáno nové obecní zřízení. Jednání obecních výborů byla znovu veřejná. Zachován byl i systém samostatné a přenesené působnosti a došlo k omezení dozoru státu nad samostatnou působností obcí – mohl kontrolovat pouze, zda obce nejednají v rozporu se zákonem. (Mates 1996) Definitivně byla potlačena snaha šlechty obnovit vrchnostenský systém.

Do výčtu statutárních měst přibyly Znojmo, Uherské Hradiště, Jihlava, Kroměříž a Frýdek.

Statutární města se vyznačovala zvláštním postavením – nepodléhala obecnímu zřízení a pro jejich činnost byly vydávány speciální zákony. (Lacina, Čechák 2001)

Postupně došlo k rozšíření pravomocí zemských sněmů a ke zřízení okresních zastupitelstev.

Určitá míra federalizace byla zavedena i na celostátní úrovni tzv. prosincovou ústavou – roku 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. Další změnou, která se dotkla i obecní úrovně, bylo zavedení všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva roku 1907. Specifikem tohoto řádu bylo to, že volební právo měly i právnické osoby působící v obci. (Lacina, Čechák, 2001)

Reformy byly učiněny i v oblasti profesionalizace úředníků veřejné správy – koncem 19. století

„došlo k uzákonění definitivy, služebních postupů, penzijního pojištění a další. V roce 1914 byla vydána tzv. služební pragmatika, zajišťující automatický postup a zvyšování platů podle délky služebních let.“ (Mates 1996, s.9)