Teorie p ř ímých zahrani č ních investic

Mezi základní teoretické postupy , které poskytují rámec pro analýzu dopadů přímých zahraničních investic na hostitelskou krajinu, jsou klasická teorie mezinárodního obchodu, nová teorie obchodu (tzv. teorie industriální organizace) a teorie transakčních nákladů.

Klasická teorie mezinárodního obchodu zdůrazňuje vybavenost jednotlivých faktorů v ekonomice. Znamená to, že investice firem jsou podmíněné komparativními výhodami lokalit, kam tyto investice směřují. Podle nové teorie obchodu se firmy zaobírají určitými oblastmi své činnosti (např. technologie , marketing apod.), které by mohly být využity jak doma tak v zahraničí. Zatímco teorie mezinárodního obchodu se zaměřuje na přímé dopady přímých zahraničních investic, přístup teoretiků industriální organizace zdůrazňuje nepřímé efekty (tzv.externality).

Z těchto dvou teorií pramení dva hlavní proudy zabývající se problematikou mezinárodní výroby. Nejnovější výzkumy zvláštních charakteristik PZI se soustředily na umístění výroby, na zdroje komparativních výhod firem a na důvody integrace rozdílných obchodních jednotek do jedné společnosti.

Prvním teoretikem, který začal rozlišovat mezi portfoliovými investicemi a přímými investicemi byl Hymer. Rozhodnutí o uskutečnění přímé zahraniční investice určuje komparativní výhoda firmy, která pramení z tržních nedokonalostí. Mezinárodní propojování znamenající omezení konkurence je označované jako faktor , který může podporovat PZI. Také dospěl k závěru,

odvětví napříč jednotlivými krajinami, než do krajin napříč jednotlivými průmyslovými odvětvími.

Rozšíření neoklasické teorie obchodu vyvinul Vernon, definoval teorii založenou na produkčním cyklu. Zaměřil se na možnost snižování nákladů umístěním výroby v zemích s nízkými produkčními náklady. Potřeba snižování nákladů se projevila hned, jak došlo ke standardizaci výrob, k zostření konkurence a k daleko jednoduššímu substituování výrobků.

Teorie transakčních nákladů vysvětluje vznik nadnárodních společností jako důsledku selhání trhu. Tržní selhání existující před začleněním do mezinárodní produkce vyvolává i výhody. Tyto výhody jsou pro firmu exogenní. Firma přistupuje k uskutečnění přímých zahraničních investic tehdy, když jsou náklady na založení a provoz zahraniční pobočky nižší než náklady, které by vznikly při obchodování v dané lokalitě na cizím trhu.

Makroekonomická teorie přímých zahraničních investic porovnává náklady a výnosy v různých lokalitách. Na makroekonomické úrovni může být příliv PZI považován za funkci požadované kapitálové zásoby v dané oblasti.

Požadovaná kapitálová zásoba závisí na rentabilitě firmy. Rentabilita výroby je podmíněna úrovní technologického rozvoje, lidského kapitálu a tržního prostředí. To zahrnuje politickou nestabilitu prostředí, privatizaci, úroveň zdanění i další faktory. Jelikož jsou přímé zahraniční investice všeobecně považovány za nevratné, jsou jejich toky citlivé ke změnám v ekonomickém prostředí a k faktoru nejistoty.

2.4.1 Vývojové fáze působení přímých zahraničních investic

Z časového hlediska vstupu zahraničního investora do konkrétní země probíhá působení PZI na ekonomiku různými vývojovými fázemi. Na základě dlouhodobých výzkumů PZI vypracoval Dunning začátkem 80.let následující teorii.⁴

4 Dle Hošková, A.: Vliv přímých zahraničních investic na ekonomiku Slovenska, NBS, Bratislava 2001

V první fázi neinvestuje daná krajina v zahraničí, protože na základě nízké rozvojové úrovně nedokáže ve specifické oligopolní konkurenci efektivně využít své přednosti prostřednictvím přímých investic. Aktivní mezinárodní spolupráce nastane, až když země začne vyvážet. Zároveň začínají zahraniční podniky investovat v tuzemsku, nejdříve jen v malém rozsahu na základě místních omezených a specifických podmínek (malý trh, nedostatečná kvalifikace pracovních sil pro průmyslovou výrobu, nedostatečná infrastruktura apod.)

Ve druhé fázi rozvoje se stávají přímé zahraniční investice v dané zemi důležitými. Výrazně začíná působit vysoký objem výroby, kterým firma vydatně zásobuje místní trh. Produktivita práce v zemi začíná růst, ale úroveň mezd je stále ještě nízká. Na základě nedokonalosti místního trhu zboží, služeb, kapitálu a informací jsou transakční náklady vysoké, a proto se investoři PZI snaží více integrovat trhy, ve kterých uskutečňují investice.

Přímé zahraniční investice domácí země se doposud vyskytují jen zřídka, protože domácí podniky disponují jen nedostatečně využitými firemními výhodami, a i v případě jejich existence se jedná jen o přímé vývozní investice jen se sousedními zeměmi dosahujícími srovnatelnou úroveň vývoje.

Ve třetí fázi bude daná země vykazovat viditelně vyšší podíl PZI. Domácí podniky získávají zkušenosti z rozvinutého trhu, ze styků se zahraničními firmami ( zvyšování kvalifikace pracovních sil, podpora know-how ), což jim umožňuje výraznější proniknutí na zahraniční trhy. V důsledku růstu mezd (vyšší kvalifikace, vyšší produktivita práce prostřednictvím technického pokroku apod.) se překonává mezinárodní diferenciace mezd a daná země ztrácí výhodu levné pracovní síly. Nové přímé zahraniční investice přicházejí na základě nových výhod jako např. domácího technologického rozvoje, moderní infrastruktury ap. Celkově je rozvoj přímých vývozních investic nižší než dovozních, ale tento rozdíl se postupně zmenšuje. PZI se propojují s domácím průmyslem.

Ve čtvrté fázi se stává daná krajina dle Dunningovy teorie významným přímým investorem v zahraničí.

Pátou fázi autor označuje jako rozvoj vnitřně odvětvového mezinárodního obchodu, opírajícího se o vnitřně odvětvovou dělbu práce ve vlastní výrobě. Rozhodování o místě založení firemních poboček se už méně orientuje na specifika země, více se přihlíží na dynamický efekt z rozvoje mezinárodní dělby práce. Přímé dovozní investice začínají opět růst, ale z jiných důvodů než v počátečních fázích, například v důsledku zpestření sortimentu. Dovozní a vývozní investice konvergují.

Samozřejmě existuje mnoho dalších ekonomických teorií vysvětlujících přímo či nepřímo toky zahraničních investic ve světové ekonomice a zdůrazňující roli jiných faktorů. Některé teoretické a empirické studie zdůrazňují kromě faktorů uvedených již dříve také význam ochrany intelektuálního vlastnictví při rozhodování zahraničních investorů. Často je argumentováno, že relativně slabá ochrana intelektuálního vlastnictví v rozvíjejících se ekonomikách snižuje pravděpodobnost zahraničních investic v těchto zemích. V případě, že k alokaci zahraniční investice přece jen dojde, nadnárodní firmy investují jen do plně vlastněných firem ( ne do joint-ventures s lokálními partnery) nebo transferují jen starší technologie.

Nízká ochrana intelektuálního vlastnictví je často důsledkem všeobecně nedostatečně fungujícího právního prostředí, což také významě ovlivňuje příliv zahraničních investic.

Je tedy zřejmé, že identifikace faktorů rozpracovaných v rámci jednotlivých teorií determinujících příliv zahraničních investic a určení jejich důležitosti je problém velice komplexní, závisící na mnoha charakteristikách specifických pro každou zemi, odvětví a firmu.