Jako metodu sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor. První část rozhovoru cílila na informace o životě jedince v době vstupu do Mensy. Chtěla jsem, aby se respondenti vžili do toho období, zavzpomínali na něj a na jeho specifika. Důvodem bylo jednak naladění na téma rozhovoru a možnost lepšího vybavení odpovědí na dále kladené otázky. Dále také možnost upozornění na vlivy působící na vstup. V této části rozhovoru respondenti projevovali některé své osobnostní charakteristiky, například introvertní sklony, a také míru sociálních kontaktů. První série otázek byla tedy také informačně přínosná. Hlavní část rozhovoru obsahovala dotazy spojené s hlavní výzkumnou
otázkou a dále obecně s Mensou (hodnocení členů, testování IQ atd.). V této části se průběh rozhovoru u jednotlivých respondentů nejvíce rozcházel – podle rozpoložení respondenta a rychlosti odhalení jeho důvodů pro vstup. Na závěr měli respondenti možnost doplnit informace, které v rozhovoru nezazněly a považují je za důležité, a také proběhla reflexe rozhovoru. Po provedení všech rozhovorů a analýze dat jsem sestavila sérii pěti dotazníkových otázek, jejichž zodpovězení mi pomohlo k dotvoření výsledného schématu a získání dalších relevantních informací pro výzkum. Všichni respondenti doplňující otázky zodpověděli (s výjimkou Dáši, kde jsem to nepovažovala kvůli vývoji rozhovoru za nutné).1
Rozhovory probíhaly na několika místech. Vždy se jednalo o klidné a pro výzkum vhodné prostředí. Tři z rozhovorů se odehrávaly v galerii kavárny MZK, která byla zpřístupněná pouze nám pro výzkumné účely. Ostatní rozhovory proběhly u samotných respondentů doma, případně v kanceláři. Tyto prostory zkoumané osoby zvolily samy jako nejvhodnější variantu z důvodu vlastního pohodlí – ušetření času z cestování a možnost omezení rušivých vlivů na minimum. Rozhovor trval v průměru půl hodiny. Přesný čas se pohyboval od dvaceti do čtyřiceti minut. Pro fixaci dat jsem použila audio záznam, který jsem dále pro účely analýzy přepsala – tzv. transkripce (Miovský, 2006).
Transkripce prošla kontrolou při opětovném poslechu audio záznamu. Průběh rozhovoru se lišil u každého respondenta například z důvodu jejich odlišné komunikativnosti, momentálního naladění a ochoty poskytovat osobní informace.
Ve svém výzkumu jsem také pomocí níže uvedených metod zvyšovala validitu a reliabilitu získaných údajů. Otázky spojené s těmito faktory ovlivňujícími hodnotu dat si nekladou pouze kvalitativní výzkumníci, ale jak uvádí Silverman (2005), jsou důležité pro jakýkoliv typ výzkumu.
Podle Dismana (2002) se kvalitativní výzkum vyznačuje vysokou validitou a nízkou reliabilitou. Není dosahováno vyšší reliability z důvodu nízké standardizace výzkumu - rozhovory jsou uzpůsobeny podle typu respondenta, nejsou kladeny vždy stejné otázky, ani není možné zajistit stejné podmínky (záleží na povaze a rozpoložení respondenta).
Nyní uvedu metody, které jsem ve výzkumu využila k zvyšování validity. V souhrnu dalších metod je navrhuje jako vhodné například Silverman (2005), Čermák a Štěpaníková (1998) a Miovský (2006).
Patří k nim metoda systematického porovnávání, analýza deviantních případů, triangulace dat (metod získávání dat a výběru výzkumného souboru) a validizace respondentem.
Jako první se zaměřím na popis analýzy deviantních případů. Rozhovory jsem analyzovala průběžně a postupně se mi v datech začaly vynořovat určité pravidelnosti. Rozhodla jsem se, že na základě vlastní osobní zkušenosti s mnohými členy Mensy začlením do rozhovoru respondenty, kteří by nemuseli do vznikajícího teoretického modelu zapadnout. Jak uvádí Čermák a Štěpaníková (1998),
1 Přepsané rozhovory i doplňující otázky jsou přiloženy v archivu práce na is.muni.
případy, které jsou neslučitelné s navrhovaným vysvětlením, poukazují na jeho možné nedostatky a v popperovském duchu jsou tedy pro vědce velmi cenné. Jde totiž o aktivní hledání důkazů, které by vyvrátily navrhovanou teorii. Konkrétně jsem tedy postupovala následovně. Po sesbírání dat z šesti rozhovorů se při analýze začala rýsovat první linie důvodů vstupu do Mensy spojená s problematickými sociálními kontakty. Rozhodla jsem se přidat do vzorku dva respondenty, kteří se projevovali vždy jako velmi sociálně zdatní a komunikativní. Jejich výpovědi podpořily teoretické nasycení druhého důvodu „Cítit se výjimečně jako člen/ka“. Tento důvod se následně prokázal jako působící i u některých dříve oslovených respondentů. Díky uvedenému kroku jsem přezkoumala a doplnila výsledky výzkumu. S tímto dodatečným výběrem souvisí další metoda validizace – triangulace výběru vzorku. Jak píši již v kapitole „Výběr vzorku“, zvolila jsem dvě metody – náhodný stratifikovaný výběr a cílený.
Další zvolená validizační metoda systematického porovnávání mohla být praktikována díky přesnému přepisu celých rozhovorů a systematickému porovnávání jednotlivých případů, zda se zde neobjevují jiné pravidelnosti související s pohlavím, věkem nebo jinými atributy, kvůli kterým by nebyla možná extrapolace. K datům jsem se průběžně vracela a opakovaně pročítala všechny rozhovory.
Také jsem ověřovala a doplňovala data informacemi z vlastního pozorování, tedy částečně uplatňovala tzv. metodologickou triangulaci dat, kterou Patton (cit. dle Čermák & Štěpániková, 1998) označuje jako triangulaci zdrojů. Některé projevy respondentů, které by nemusely být pro externího výzkumníka ze samostatného rozhovoru zcela zřejmé, jsem zpozorovala právě díky znalosti respondenta a jeho běžného chování. Například Honzav rozhovoru uvádí, že měl problémy navazovat sociální kontakty, ale jsem také přesvědčena, což se v rozhovoru neobjevuje, že je nyní aktivním členem Mensy, který naopak kontakty vyhledává a aktivity provozované společně s jinými lidmi (hry, výlety atd.) se staly jeho velkým koníčkem. Tyto znalosti mi pomohly porozumět jednotlivým souvislostem mezi nasbíranými daty a vytvořit závěrečnou teorii.
Další z metod validizace dat, kterou jsem použila, popisuje Čermák a Štěpániková (1998, str. 14) jako validizaci respondentem. Konkrétně uvádí: „Spolehlivost získaných dat se ověřuje diskusí o výzkumné zprávě, kterou si účastníci výzkumu přečetli.“ Se třemi respondenty jsem se po analýze dat a vytvoření výsledné teorie sešla a představila jim své výsledky (jednalo se o Marka, Dášu a Lenku). Všichni potvrdili, že je možné uvedené schéma na jejich případ použít a zapadají tedy do zakotvené teorie.
Disman (2002) uvádí, že není možné reliabilitu v kvalitativním výzkumu kontrolovat běžnými způsoby typickými pro kvantitativní výzkum. Tedy nelze zaručit, že dva výzkumníci pracující na stejných datech dosáhnout stejných výsledků. Věrohodnost kvalitativního výzkumu je dosažena jinak – jasností analytického procesu, kdy každý krok je předložen čtenáři a jeho logičnost je ověřitelná.
Konkrétně lze reliability dosáhnout podle Silvermana (2005) kódováním dat více kodéry. Jelikož jsem
neměla více odborných kodéru k dispozici (jedince, kteří by byli seznámeni s výzkumem a měli alespoň základní schopnost rozhovor vhodně analyzovat), pokusila jsem se tento úkol splnit sama způsobem opakovaného poslechu rozhovoru, přesného přepisu, opakovaného čtení rozhovorů a kódování. Tento postup se osvědčil, jelikož jsem při dalšímu navracení k syrovým datům nacházela nové poznatky a zákonitosti a několikrát průběžné závěry upravovala.