USA

Spojené státy americké byly v historii Aliance považovány za klíčového a nejvlivnějšího člena, a to díky své vojenské i politické síle, které se během studené války nemohl vyrovnat žádný jiný evropský člen. Jejich vlivná pozice přetrvala do současné doby. Schopnost USA prosazovat své zájmy na půdě NATO se silně projevila i při první vlně rozšiřování v devadesátých letech. V té době byla vzájemná spolupráce s Ruskem, stejně jako nyní, prioritou v zahraniční politice většiny západních států a možné rozšíření Aliance na

83 NATO: Euro-atlantic Integrator 30.7.2008, lecture by Dr. Jamie Shea. (www.natochannel.tv)

východ, do tradiční zóny vlivu bývalého SSSR, vyvolávalo obavu z možného znepřátelení Ruska a jeho odvratu od Evropy, nebo případného uzavření se do sebe a návratu k imperialistickým snahám. Byly by Česká republika, Polsko a Maďarsko členy Aliance, kdyby se USA aktivně nezhostily role propagátora rozšíření a vyjednavače jak s Ruskem, tak uvnitř NATO? Pravděpodobně by se tak nestalo již v roce 1999. USA usilovalo o rychlé rozšíření, zatímco ostatní členové, hlavně Německo, Velká Británie a také Francie by zvolily tempo mnohem pomalejší, právě proto, aby Aliance příliš netlačila na Rusko.

Clintonova administrativa proto čelila paradoxu: aby členové podpořili rozšiřování, byla potřeba dohoda mezi NATO a Ruskem. Aby ale Rusko k dohodě přistoupilo musela se možnost rozšiřování zdát nevyhnutelnou.⁸⁴ Jaké byly motivace na straně USA? Na jedné straně to byl liberálně-idealistický postoj a snaha podpořit demokratickou transformaci v tranzitivních zemích a šířit stabilitu v Evropě. Je zde ale i realistické hledisko a tím je upevnění vlastního vlivu v Evropě.

Za administrativy prezidenta G. W. Bushe Spojené státy i nadále silně podporovaly další rozšiřování NATO na východ. Nová administrativa tak konzistentně pokračovala ve stopách předchozího směrování zájmů USA na půdě Severoatlantické aliance a zdůrazňovala význam šíření demokracie a stability. Podporou rozšiřování si USA chtěly zachovat vliv v Evropě.⁸⁵ Na Bukurešťském summitu prezident Bush zdůrazňoval nutnost dát Ukrajině a Gruzii jasnou cestu do NATO v podobě Akčního plánu členství. Na tom se ale neshodly ostatní státy Aliance a především Německo a Francie se obávaly možného zhoršení vztahů s Ruskem. Německá kancléřka Merkelová před summitem obezřetně mluvila pouze o perspektivě členství pro Ukrajinu nebo Gruzii. Také díky vlivu USA se dosáhlo alespoň kompromisu – Ukrajina sice MAP nezískala, ale může počítat se slibem členství v budoucnosti.⁸⁶ Po

84 Asmus, Ronald D. 2002: Opening NATO's Door. How the Alliance Remade Itself for a New Era. New York: Columbia University Press. Str. 182.

85 Kay, Sean. 2002. NATO´s Next Enlargement: An Overview. In Valasek, Tomas; Hitchens, Theresa (ed.): Growing Pains. The Debate on the Next Round of NATO Enlargement. Washington, D.C.: Center For Defense Information.

Str. 12-13.

86 Bush urging NATO expansion east. BBC News. 2008 (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7326457.stm)

summitu Bush otevřeně zdůrazňoval svou podporu Ukrajině i Gruzii také svou cestou tam a diskutováním kvalifikace těchto zemí pro MAP. I po ruské invazi do Gruzie administrativa stále obhajovala přičlenění Ukrajiny a Gruzie do akčního plánu členství.⁸⁷ Tento přístup si ale vysloužil silnou kritiku v USA, neboť vede ke snižování standardů Aliance. R. Asmus, významný advokát prvního kola rozšiřování NATO, silně kritizoval Bushovu administrativu za zdůrazňování krátkodobých politických cílů na úkor strategických. Je důležité pevně lpět na stanovených kritériích pro členství v Alianci a zvát pouze ty země, které je splňují. Nepřizvaným zemím ale vždy zůstává možnosti přidružení později, jakmile se kvalifikují, tato strategie pak spíše povede ke zvýšenému reformnímu úsilí.⁸⁸

V angažovanosti USA můžeme vidět nejen liberalistická hlediska prezentovaná ve Studii NATO o rozšíření, ale zároveň úsilí o vylepšení své geopolitické a geostrategické pozice, tedy hlediska realistická. Rozšíření Aliance tak může být vnímáno jako nástroj k přiblížení se strategickým územím, konkrétněji k Blízkému Východu, Kavkazu či střední Asii, ke kterým tak bude snadnější přístup přes území členů Aliance. V takovém případě může být USA označena za hegemona, který díky své vojenské i ekonomické síle skutečně je, jenž skrze NATO a rozšiřování posouvá svoje vojenské hranice.⁸⁹ Snaha udržet svoji angažovanost na evropské půdě také nahrává realistické interpretaci.

Po nastoupení nového prezidenta B. Obamy se postoj USA mění. Stále sice podporuje budoucí členství Ukrajiny a Gruzie v NATO, ale přiklání se ke stanovisku „starých“ členů Aliance. Zdůrazňuje se tedy politika otevřených dveří, ale k rozšiřování se přistupuje pragmaticky s důrazem na skutečnou připravenost států a průběh vnitřních reforem.⁹⁰ Změnu akcentu můžeme interpretovat v důsledku změny zájmů a priorit v zahraniční politice USA, která

87 NATO Enlargement: Albania, Croatia, and Possible Future Candidates. 14.4.2009. Congressional Research Service. (http://italy.usembassy.gov/pdf/other/RL34701.pdf)

88 R. Asmus: A Better Way to Grow NATO. 28.1.2008. The Washington Post (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2008/01/27/AR2008012701611.html)

89 Kurečić, P.: NATO Enlargement: A „Geopolitical Victory“ of the United States in the Post-Cold War Era? Results and Perspectives. Croatian Geographical Bulletin, 2008, Vol. 70 Issue 1, p25-42.

90 Opposition paper says US support of Ukraine´s NATO plan „fallen“. BBC Monitoring Former Soviet Union, 15.2.2009, London.

se nyní soustředí spíše směrem k Asii s důrazem na vztahy s Čínou, než na Evropu. Prioritou se pro Obamovu administrativu mimo jiné stává vylepšení vzájemných vztahů USA a i NATO jako celku s Ruskem⁹¹, což ve svém důsledku vede k relativně menší podpoře dalšího rozšiřování Aliance na východ směrem k Rusku, než za Bushovy administrativy. Dobré vztahy a spolupráce s Ruskem je nyní agendou zahraniční politiky USA⁹², přesto je ale zdůrazňovaná politika otevřených dveří a země splňující kritéria se mohou stát členy.

Posun americké zahraniční politiky spíše k pragmatičtějšímu zdůrazňování plnění stanovených kritérií, považuji za strategický krok, který odráží současnou situaci jak v NATO, tak v Ukrajině. Jaký by byl smysl Aliance, kdyby přijímala za členy země, jež ani zdaleka nesplňují základní kritéria?

Takový krok by mohl implikovat pouze geostrategické cíle zaměřené primárně proti vnějšímu aktérovi. NATO by ztratilo jak svůj nástroj působení na potencionální členy, tedy urgování důležitých reforem, tak i svůj základní smysl, a to ten, že se jedná o Alianci zemí vyznávajících společné demokratické hodnoty. Změna postoje nové administrativy by také v budoucnu mohla napomoci k napravení vyhrocených vztahů mezi některými evropskými členy, konkrétně Německem a Francií, a USA, které za Bushovi administrativy nesouhlasily s americkým unilaterálním přístupem.