Vývoj norského myšlení vůči procesu evropské integrace

Norská zahraniční politika vůči EU stále hledá své pevné místo. Vládní administrativa i norští občané projevují nemalou spokojenost s norskou soběstačností a zachováním plné státní suverenity a nadále využívají vyčkávací pozice ve vztahu k postupnému prohlubování a dalšímu vývoji evropské integrace (Čermáková 2003).

3.1.1. Severská rada

Norsko bylo po druhé světové válce hospodářsky velmi oslabeno a norská politika zahraničního obchodu měla v poválečných letech protekcionistický charakter.

V roce 1949 se Norské království stalo zakládajícím členem Severoatlantické aliance a v otázkách bezpečnosti začalo klást důraz na atlantické partnerství ². Na přelomu 40. a 50. let norská vláda opakovaně odmítla účast na přípravách skandinávské celní unie. Obávala se, že bezbariérový obchod na severu Evropy by mohl ohrozit slabý a státem regulovaný průmysl (Částek 2004).

Zároveň se odmítlo účastnit úsilí kontinentální Evropy o vytvoření užšího svazku, neboť cítilo potřebu uhájit si svou nedlouho trvající nezávislost. Svou roli samozřejmě sehrála i určitá nedůvěra k evropským partnerům, zejména Francii a Německu (Čermáková 2003).

V roce 1952 založily skandinávské státy, včetně Norska³, Severskou radu, jež však vycházela spíše z vědecké a kulturní spolupráce, a tedy neohrožovala ani norské hospodářství ani norskou nezávislost. Jejím výsledkem bylo vytvoření pasové unie a volného pracovního trhu.

3.1.2. Vznik ESVO

V roce 1960 bylo založeno Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) fungující na mezivládní bázi. Pro Norsko představovalo vyhovující západoevropský integrační projekt, který přispěl k jeho postupné hospodářské a obchodní integraci do západní Evropy. Cílem ESVO bylo odbourání cel a kvantitativních překážek v obchodu s průmyslovými výrobky. Norsko nemuselo čelit žádným politickým podmínkám a volnější struktura ESVO nijak neovlivňovala norský stát blahobytu.

2 Z tohoto důvodu norská vláda odmítla plány na vytvoření Skandinávské obranné unie, která nebyla schopna poskytnout tak silné bezpečnostní záruky jako NATO.

3 Tyto státy sbližoval severský model státu, jazyková a kulturní sounáležitost a otevřená demokracie.

Začlenění do volného trhu znamenalo pro norský průmysl důležité rozšíření odbytišť pro suroviny⁴ a rozvoj nových oblastí produkce.

3.1.3. Žádosti o členství v ES

Již v průběhu 60. let norská vláda (spolu s irskou a dánskou vládou) po vzoru Británie dvakrát požádala o členství v Evropských společenstvích. Právě silná provázanost norské zahraniční politiky s britským postojem k západoevropské integraci ztěžovala norské vládě situaci, když měla norským občanům objasnit rychlou změnu svého přístupu k otázce členství v ES. Evropská společenství a jejich nadnárodní charakter stále představovaly v očích Norů ohrožení národní suverenity (Částek 2004).

Ještě před podáním první přihlášky existovala myšlenka pouhého přidružení Norska k ES, případně prosté obchodní smlouvy s EHS. Nakonec však zvítězila myšlenka plného členství a v roce 1962 norská vláda požádala o členství v ES.

V zemi to vzbudilo velký rozruch, zejména u venkovského voličstva, které nedalo dopustit na národní soběstačnost, ale také u válečné generace obyvatel, která se obávala německého vlivu.

Po de Gaullově vetu vůči vstupu Velké Británie do Společenství stáhly i ostatní kandidáti své žádosti, a to i přesto, že se francouzské veto na ně nevztahovalo. Bez svého hlavního obchodního partnera nebyly tyto tři země připraveny usilovat o členství.

V roce 1967 britská vláda opakovala svou žádost o vstup do ES, neboť vnitřní problémy Společenství a zeslabení jeho nadnárodnostního charakteru po roce 1966 činily EHS ještě atraktivnější (Sychra 2001: 31). Svůj zájem usilovat o členství potvrdily i Dánsko, Irsko a Norsko, avšak další de Gaullovo veto znamenalo zmrazení i jejich přihlášek⁵.

4 Během jednání o ESVO se Norsku podařilo prosadit, aby byly zmrazené rybí filety pokládány za průmyslové zboží. Norové argumentovali tím, že pokud otevřou své trhy průmyslovým zbožím jiných zemí, aniž by sami získali výhodnější podmínky pro obchod s rybami, bude takové uspořádání nevyvážené (Gstöhl 2002: 77).

5 Z pohledu zkušeností z počátku 60. let a skepticismu, že de Gaulle výrazně změnil svůj názor na britské členství, navrhla v únoru 1968 dánská vláda alternativní plán na aktivnější severskou ekonomickou integraci, založenou na modelu ES a překračující dosavadní úzký obchodní rámec ESVO v podobě Severské hospodářské unie (Nordic Economic Union – NORDEK) (Sychra 2001: 42). Tento návrh nebyl prezentován jako náhrada za ES, naopak měla ekonomicky posílit severské země, zatímco čekali na vhodnou dohodu s ES. Bližší spolupráce mohla také zlepšit jejich případnou vyjednávací pozici v Bruselu. Po jistých úpravách dánského návrhu Norsko souhlasilo se započetím jednání, i přesto však norská politická scéna zůstala v této otázce rozdělená. Smlouva byla připravena k podepsání v únoru 1970. NORDEK měl fungovat zásadně na mezivládní bázi, rozhodnutí by byla přijímána jednomyslně. Mezitím se však změnila situace v ES a jednání o NORDEK byla odložena.

Teprve rezignace Charlese de Gaulla v roce 1969 otevřela dveře novým jednáním. I přes nepříliš silnou podporu norské veřejnosti začalo Norsko na začátku 70. let spolu s ostatním třemi kandidáty vyjednávat s ES o členství. Norská vláda uvítala plány ES na politickou spolupráci a byla připravena účastnit se rozpracování Hospodářské a měnové unie. Největší problémy ve vyjednávání představovaly rybolov, zemědělství a zahraniční investice do loďařského průmyslu. Zemědělské organizace požadovaly, aby bylo Norsko vyjmuto ze Společné zemědělské politiky (SZP) a udrželo si kontroly dovozu a cenové subvence. Byl vypracován kompromis v podobě finančních kompenzací, které se budou rovnat rozdílu mezi cenami v ES a vyššími domácími cenami. Tato výjimka však nebyla trvalá a Norsko se muselo účastnit SZP. S tím však zemědělské organizace nesouhlasily.

Skutečnost, že Společenství přijalo Společnou rybolovnou politiku právě v okamžiku, kdy byla zahájena vyjednávání s Norskem, byla také velmi nešťastná.

Výsledkem bylo, že rybářské organizace odmítali přistoupení, pokud nebude Norsku garantována výlučná hranice rybolovu na oblast 12 mil od svého pobřeží. Vývoz ryb byl pro Norsko stěžejní, ale jako člen ES by ztratilo národní kontrolu nad zdroji ryb.

Po náročných jednání bylo dosaženo kompromisu v podobě desetiletého přechodného období, během kterého si mělo Norsko udržet svou výlučnou rybářskou zónu. Po uplynutí této doby se tato dohoda měla revidovat – neexistovala tedy žádná zákonná garance, že norští rybáři nebudou muset po roce 1982 otevřít své vody lodím ostatních zemí ES. Rybářské národní organizace toto řešení jednomyslně odmítly (Gstöhl 2002: 135).

Po uzavření jednání Storting drtivou většinou smlouvu o přistoupení Norska k ES ratifikoval. Vláda chtěla, aby se se vstupem do ES ztotožnila většina Norů a vyhlásila konzultativní referendum. Jen pár dní před referendem vystoupil v Londýně komisař EHS pro energii Ferdinand Spaak s projevem, ve kterém představil myšlenky Komise o společné energetické politice. Ta počítala, že norská ropa se stane „zdrojem Společenství“ poté, co Norsko vstoupí do ES. Toto prohlášení pravděpodobně definitivně pohřbilo naděje strany podporující vstup (Sogner I. 1998:

34).

Vládním argumentům (volný přístup na trh ES, možnost ovlivňovat vývoj evropské integrace) hovořícím ve prospěch členství Norska ve Společenstvích totiž občané rozuměli mnohem méně než důvodům, které ve své kampani zdůrazňovali odpůrci vstupu (ohrožení norského rybolovu a tradiční zemědělské činnosti,

zachování národní suverenity). Negativní výsledek referenda ze září 1972, ve kterém 53,5 % Norů odmítlo přistoupení k nadnárodním strukturám ES (viz tabulka č. 1), vedl k pádu Bratteliho vlády sociálních demokratů. Norská vláda měla v úmyslu se i přes nezávaznost referenda řídit jeho výsledky, a Norsko tedy do ES nevstoupilo (Částek 2004). Lidové hlasování ukázalo, že zájmy norských občanů se odlišovaly od vůle politických elit Norska. Referendum znamenalo velký otřes vnitropolitické situace a otázka členství v ES se stala na několik let tabu.

Tabulka č. 1: Výsledky referenda z roku 1972 Účast Pro Proti

79,2 % 46,5 % 53,5 %

Zdroj: Sogner 1998: 34

3.1.4. Norská integrace v 70. a 80. letech

Přestože občané vyjádřily svůj nesouhlas se členstvím, došlo alespoň k realizaci ekonomických ambicí. Podle vzoru ostatních členů ESVO vyjednala nová norská vláda s ES dohodu o volném obchodu s průmyslovými produkty, jež znamenala postupné odstraňování překážek v podobě cel a kvantitativních omezení, a to nejpozději do roku 1984. Norské podniky si díky tomuto kroku udržely bezbariérový obchod s Británií a Dánskem a postupně získaly volný přístup na ostatní průmyslové trhy ES. Na druhou stranu se vytvořila jistá závislost na evropských trzích, která přetrvává dodnes.

Odmítnutí členství v ES kompenzovalo Norsko posílením severské spolupráce a intenzivnější spoluprací v rámci ESVO. Co se týče Společenství, to od poloviny sedmdesátých let do začátku let osmdesátých procházelo integrační stagnací. Tato tzv. „euroskleróza“ ještě více nahrávala do karet norským euroskeptikům, kteří měli příležitost poukázat na naplnění svých obav z integrace.

Lucemburská deklarace z dubna 1984 iniciovala další kroky v sektorové integraci zemí ESVO s ES (věda a výzkum, vzdělání, odstranění technických překážek obchodu, regulace veřejné pomoci a další). Přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 přimělo norskou vládu znovu obnovit politické diskuse o otázkách spojených s ES. O rok později předložilo norské ministerstvo zahraničí Stortingu zprávu s názvem „Norsko, ES a evropská spolupráce“, která reagovala na aktuální vývoj v ES. Vládní zpráva měla za cíl informovat o vývoji západoevropského

integračního procesu a o norském postoji k politikám Společenství. Norské království by podle tvrzení vládní zprávy mělo usilovat o zabránění vzniku nových obchodních bariér mezi Norskem a ES. Zpráva se však nezmiňuje o možnosti členství Norska v ES (Částek 2004).

Ve druhé polovině 80. let v norské společnosti ani mezi politickými stranami neexistovala výraznější podpora pro druhou žádost Norska o členství. Norům integrace na bázi mezivládní spolupráce v rámci ESVO a režimu volného obchodu s ES vyhovovala (Částek 2004).

3.1.5. Evropský hospodářský prostor

Po roce 1989 většina zemí ESVO začala zvažovat vstup do ES. K této situaci došlo paradoxně ve chvíli, kdy ES hledalo svou identitu, diskutovalo o prohlubování integračního procesu a na pořadu dne bylo vytvoření Evropské unie, včetně ekonomické a měnové unie. Během jednání o budoucnosti ESVO v kontextu mezinárodních a hlavně evropských změn Norsko iniciovalo nápad zapojit se do vnitřního trhu ES, což by zejména pro něj znamenalo jisté alternativní řešení namísto kontroverzního vstupu do ES. Do čela této iniciativy se postavila proevropsky smýšlející norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová. Cílem EHP bylo vytvoření dynamického a homogenního prostoru, v němž by se mohly naplnit čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu (Čermáková 2003).

Oblast zemědělské politiky, stejně jako otázky odstranění kontroly zboží na hranici mezi státy ES a ESVO, hrály během jednání o EHP druhořadou roli. ES trvalo na přijetí acquis communitaire ze strany zemí ESVO, což by tvořilo racionální základ budoucí smlouvy. Státy ESVO usilovaly o co nejrychlejší vytvoření jednotného vnitřního trhu ES, konkrétně k 1. lednu 1993. Během jednání došlo k mnoha neshodám, vedly se boje ohledně evropského práva a udělení určitých výjimek nebo přechodných období. Nakonec byl nalezen kompromis, kdy země ESVO musely začlenit asi 60 % acquis communitaire do národní legislativy.

Pro Norsko byla v těchto jednání klíčová otázka rybolovu. Španělsko požadovalo kvótu na lov ryb v norských vodách ve výši, která byla pro Nory nepřípustná a dále ES požadovalo neomezený přístup do vod zemí ESVO. Norsko naopak chtělo velký počet rybích druhů a mořských produktů, které měly mít volný přístup na trh ES. Španělská delegace dokonce hrozila, že v případě neuspokojivých výsledků jednání bude jednání o EHP vetovat. Obě strany nakonec snížily své

nároky a došlo k vyřešení této otázky uzavřením „Protokolu č. 9“ o obchodu s rybami a ostatními mořskými produkty (Částek 2004).

Dohoda o EHP vstoupila v platnost od 1. ledna 1994. V této době však již i norští představitelé začali, pod vlivem finské a švédské žádosti o členství, reálně zvažovat možnost přihlášky do ES.

3.1.6. Jednání o přistoupení Norska k ES

Norská vláda nechala na podzim 1991 zpracovat odbornou zprávu porovnávající přínosy vyplývající ze zapojení Norska do EHP s případným členstvím v ES. Zpráva byla publikována v listopadu 1992 a měla za úkol informovat a ovlivnit postoj parlamentních stran a norské veřejnosti v otázce členství Norska v ES. Zpráva ovšem nebyla vyvážená. Zdůrazňovala především přínosy členství v ES, rizika přistoupení byla uváděna pouze okrajově. Norské království by například jako člen ES mohlo profitovat z unijní regionální politiky. Komplikovanou oblast norského zemědělství zpráva nezmiňovala, pouze v oblasti rybolovu by Norsko mělo přijmout principy ES (Částek 2004).

Dne 25. listopadu 1992 premiérka Brundtlandová osobně předala Radě ES přihlášku do Společenství. Z pohledu ES norská žádost neznamenala žádné politické ani ekonomické problémy. Nicméně problémovými tématy se opět staly energie, regionální politika, zemědělství a rybolov. Ochranářská politika v těchto oblastech společně s otázkou suverenity státu byly velmi důležitým předmětem zájmu norské veřejnosti.

Produkce a vývoz ropy a zemního plynu jsou nejdůležitějšími oblastmi průmyslu Norska⁶. V roce 1991 vydala ES směrnici, která umožňovala firmám z ES čerpat pobřežní zdroje ropy a zemního plynu bez ohledu na národní příslušnost a státní nebo privátní vlastnictví. I přes ústupky ve směrnici učiněné ve prospěch ochrany národních zdrojů Norska trvalo Norsko na získání protokolu k dohodě EHS jako součásti primární legislativy ES, který by potvrzoval národní kontrolu nad zdroji ropy a zemního plynu (Sogner I. 1998: 59-61). V přístupové smlouvě proto bylo zakotveno právo Norska na kontrolu těžby ropy a zemního plynu v Severním moři.

V oblasti regionální politiky ES (která se mezitím prostřednictvím Maastrichtské smlouvy přeměnila na Evropskou unii) se Norsku společně s ostatními skandinávskými zeměmi podařilo prosadit zavedení nového cíle - řídce obydlené

6 Norsko je třetím největším vývozcem ropy na světě a těžba ropy a zemního plynu a služby s tím spojené se v současnosti podílejí na norském HDP 46 %.

severské regiony s hustotou zalidnění nižší než osm obyvatel na km² mohly čerpat finanční prostředky z komunitární pokladny. Norsko mohlo stejně jako jeho severští sousedé poskytovat po přistoupení finanční podporu těm farmářům (částečně financovanou z pokladny Unie), jejichž zemědělská činnost byla ztížena nepříznivými klimatickými podmínkami (regiony na sever od 62. rovnoběžky severní šířky, což představuje asi 50 % rozlohy Norska). Unie poskytla Norsku pětileté přechodné období, po které mohlo z vlastních zdrojů dotovat (s klesající tendencí) zemědělskou produkci (Částek 2004).

Unie požadovala, aby se norské zemědělství přizpůsobilo režimu SZP⁷, což norští představitelé akceptovali pod podmínkou zajištění podobné úrovně výdělku zemědělců jako v jiných oblastech EU a uznání speciálního arktického a subarktického statutu pro své zemědělství. Představitelé zemědělců tento kompromis neuspokojil.

Také norský rybolov měl po přistoupení Norska doznat některých změn.

Zejména systém dotovaných cen nebyl v souladu se Společnou rybolovnou politikou EU. Po nátlaku ze strany EU zvýšilo Norsko kvótu vyjednanou v rámci EHP pro lov tresek. Norsko mělo navíc po přistoupení do EU postupně pozbýt suverénního práva spravovat své zdroje ryb v norských vodách. Toto právo mělo přejít na EU (Částek 2004). Na oplátku mělo Norsko získat bezcelní přístup na trhy EU pro mořské produkty (minimální ceny produkce ryb by však určovala Komise) a bylo mu povoleno udržet si exkluzivitu pobřežního rybářství v délce 12 námořních mil od pobřeží.

Obecně řečeno, Norsko by vyměnilo výsostnou kontrolu nad svým pobřežním rybolovem za volný přístup na lukrativní trhy, proti čemuž se postavily nejvýznamnější norské rybářské asociace (Sogner I. 1998: 62-63).

3.1.7. Druhé referendum

Na začátku 90. let se v Norsku v souvislosti s obnovenými debatami o členství zaktivizovala hnutí proti vstupu do EU, nejznámějším bylo Nei til EU (Ne do EU) aktivně působící od roku 1990. Ve své kampani se soustředilo na nejcitlivější oblasti přistoupení Norska k Unii.

Podle představitelů Nei til EU by převzetí režimu SZP vedlo ke snížení produkce norského zemědělství a k růstu nezaměstnanosti farmářů. Vstup do Unie by dále podle euroskeptiků omezil v rybolovné politice suverenitu Norska, neboť

7 Norsko mělo na začátku 90. let nejvyšší úroveň zemědělských dotací - ty dosahovaly až 76 % průměrné hodnoty zemědělského produktu, v EU tento poměr činil 48 %.

přístupová smlouva povoluje rybářům z ostatních členských zemí vylovit Společenstvím stanovený objem ryb v norských vodách. Podle odpůrců přistoupení politika EU umožňuje nadměrný lov ryb oproti norskému striktnímu rybolovnému režimu s pevnými kvótami. Tím by zdroje ryb v Severním moři mohly být v budoucnu vyčerpány a tradiční obživa norských rybářů by byla ohrožena. V rybolovu pracovalo na začátku 90. let přibližně 2 % populace, nepřímo rybolov zaměstnával přibližně 7

% obyvatel. V severních a západních přímořských regionech Norska byl rybolov tradičně nejdůležitější hospodářskou aktivitou (Částek 2004).

Do karet euroskeptiků nahrával také fakt, že Norsko patří mezi nejbohatší země na světě. Dohodou o EHP byly uzavřeny dohody se skupinou zemí ES o exportu ropy a zemního plynu na jejich trhy. Přistoupení k Unii by proto pro norské producenty nebylo velkým přínosem, členské státy EU dovážely na začátku 90. let 15

% ropy a zemního plynu z Norska. Ropa dává navíc Norům pocit určité národní hrdosti na své bohaté nerostné bohatství a přispívá k formování jejich negativního postoje k Evropské unii (Částek 2004). V této souvislosti je třeba upozornit na fakt, že norská ekonomika na začátku 90. let ani neprocházela recesí, jako tomu bylo u hospodářství Finska či Švédska. Vstup do Unie tak nebyl spojován s ozdravěním domácího hospodářství jako u severských sousedů.

Referendum bylo záměrně vyhlášeno až na konec listopadu 1994, tedy až po hlasování finských i švédských občanů. Vláda doufala v tzv. dominový efekt, tj. že pozitivní výsledky referend ve Finsku a Švédsku podpoří proevropský tábor.

V referendu se 52,2 % Norů vyjádřilo pro setrvání mimo EU (viz tabulka č. 2).

Podobně jako ve zbylých dvou skandinávských státech také v Norsku platila úměra

„čím více na sever, tím menší podpora vstupu“ (Kaniok 200 1: 103). Nejmarkantnější převaha odpůrců se zformovala v regionu Finnmark, kde přistoupení k EU odmítlo 74,5 % hlasujících (lovem ryb a blízkými činnostmi se zde živí přibližně 60 % obyvatel). Norsko se rozdělilo na obyvatelstvo městské, povětšinou podporující přistoupení k EU, a obyvatelstvo z odlehlých zemědělských oblastí, které členství většinou odmítalo.

Po odmítavém referendu v listopadu 1994 norská vláda oznámila, že během minimálně dalších deseti let nebude vyvinuta žádná iniciativa směřovaná k norskému členství v EU.

Tabulka č. 2: Výsledky referenda z roku 1994 Účast Pro Proti

89 % 47,8 % 52,2 %

Zdroj: Sogner 1998: 78

3.1.8. Současné vztahy Norska a EU

Norská politika je ve vztahu k EU velmi pragmatická a klade důraz na zachování národní suverenity. Norsko se účastní EHP, což mu přináší veškeré výhody spojené se svobodným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob v EU. Pro hladké fungování vnitřního trhu byla v Dohodě o EHP upravena společná pravidla pro hospodářskou soutěž včetně poskytování státní podpory. Taktéž byla dána do souladu legislativa především v oblastech sociální politiky, ochrany spotřebitele a ochrany životního prostředí. Norsko je na rozdíl od svých severských sousedů pevně

Norská politika je ve vztahu k EU velmi pragmatická a klade důraz na zachování národní suverenity. Norsko se účastní EHP, což mu přináší veškeré výhody spojené se svobodným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob v EU. Pro hladké fungování vnitřního trhu byla v Dohodě o EHP upravena společná pravidla pro hospodářskou soutěž včetně poskytování státní podpory. Taktéž byla dána do souladu legislativa především v oblastech sociální politiky, ochrany spotřebitele a ochrany životního prostředí. Norsko je na rozdíl od svých severských sousedů pevně

In document Důvody norského odmítání členství v EU (Stránka 11-19)