Vývoj osídlení na Ji č ínsku

2.2 Vývoj osídlení na Ji č ínsku

Tuto subkapitolu jsem zpracoval podle druhého dílu knihy Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Text jsem upravil podle potřeb mé diplomové práce.

Okolí Jičína bylo osídleno Slovany již v 6. století; ze 7. – 11. století pochází velký hradištní systém v Prachovských skalách, dosahující délky 2,5 km v západo–východním směru, s několika samostatně opevněnými sídelními plochami, z nichž Starý hrádek byl centrální akropolí. Vznik celé soustavy lze klást již do pravěku, Slovanům (Charvátům) sloužila asi zejména jako útočiště. Po roce 995 vzrostl význam Starého hrádku

s kostrovým pohřebištěm. Název polohy Na kostelíku by mohl ukazovat na existenci svatyně, ale jakékoli doklady pro to chybějí. Významným bodem slovanského osídlení širšího Jičínska bylo tehdy i zřejmě hradiště nad Češovem (jeho uvažovaný keltský původ není archeologicky doložen), další hradiska existovala v Hradišťku u Vysokého Veselí a nad Ostroměří.

„Předchůdcem města Jičína byla nepochybně nynější ves Staré Místo. K ní se vztahuje darování desátku plebánu v Lysé královnou Gutou v roce 1293, stáří i polohu tamního osídlení dosvědčuje i raně gotický kostel. Kontury vývoje, jehož výsledkem byla lokace gotického města Jičína, nejsou jasné a staly se předmětem řady hypotéz. Jičínsko bylo po smrti královny Guty (1297) zastaveno a prvním pevným bodem je až rok 1304,

5 Kuča K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. díl, Praha, Libri 1997

kdy Václav II. odebral Lévovi z Konecchlumí hrad Bradu i s městem Jičínem se 100 lány. Podle některých autorů byl zakladatelem města právě Léva z Konecchlumí. Tato hypotéza ovšem naráží na řadu obtíží. Jednak není zdaleka jisté, zda by byl schopen tak velkorysé lokace, navíc v poměrně krátkém čase a v podmínkách zástavního držení.

Mimoto k lokaci Jičína nepochybně došlo přenesením ze Starého Jičína (Starého Místa), které ovšem k jeho zástavě nepatřil, což jej z lokace prakticky vylučuje. Podle jiné teorie se k lokaci Jičína vztahuje listina z roku 1302, již Václav II. na žádost Beneše

z Vartemberka povýšil jeho vesnici „zydinawes“ na městečko a udělil mu týdenní trh.

Zde je rozporů ještě více. Předně je to jméno, nejasnost vlastnických vztahů a fakt, že povýšení vsi (nikoli lokace nového města) by se muselo roku 1302 vztahovat ke Starému Místu, což je zcela nepravděpodobné, byl–li Jičín již roku 1304 bezpečně městem. Lze se proto přiklonit k Šimákovu vztažení této listiny ke vsi Židněvsi u Března (23 km západně od Jičína). Pak ovšem není jasné, jak se stalo, že je tato listina dotčena jak v potvrzení jičínských městských privilégií Albrechtem z Valdštejna z roku 1623, tak i ve vidimátu Hradeckých z roku 1667;lez to snad vysvětlit jedině tehdejším (po roce 1297), či pozdějším (od roku 1327) vlastnickým vztahem Beneše z Vartemberka k Jičínu.

Současně to neznamená, že by mocný Beneš z Vartemberka nemohl být po roce 1297 také zakladatelem nového města Jičína. Konečně lze zcela odmítnout výklad jména Jičína jako „Jitčina dvorce“, s odkazem na královnu Jitku, neboť jméno této královny znělo vždy Guta (Gutta, Gutha, Guota, jedinkrát roku 1295 omylem Judita); na Jitku ji omylem překřtil až A. Sedláček.“

Translace Jičína na nynější místo byla podmíněna naprostým nedostatkem vody ve vyvýšené lokalitě Staré Místa a snad také snahou po přiblížení k dálkové cestě z Hradce Králové přes Železnici na Žitavu. Nové město zaujalo plochou planinu obtékanou ze západní a jižní strany Cidlinou. Toto území nebylo v té době zcela

neosídlené. Archeologickým výzkumem byl odkryt zbytek usedlosti datovatelné do druhé poloviny 13. stolení, tedy do doby před lokací města (uvažujeme-li ji až mezi lety

1293/1302). Zda byla plocha města před lokací osídlená ve větší míře, mohou osvětlit jen budoucí archeologické výzkumy.

Jičín byl založen na velmi pravidelném ortogonálním schématu, jehož základem je vůči ploše města neobyčejně velké obdélné náměstí (Staroměstské nyní Valdštejnovo), jehož jižní stranou procházela hlavní komunikace od Velišské k Valdické bráně. Třetí tranzitní ulicí byla nynější Palackého ulice, která vycházela ze středu severní strany

náměstí k Holínské bráně. Komunikační schéma tvaru písmene T není u českých měst příliš běžné. Pravidelnost lokace doplňuje jižní středová ulice i plně vyvinuté ortogonální ulice koutové; taková ulice chybí jen v západo-východním směru v severovýchodním koutě náměstí. Původně existovala i ulice podél východní strany nynějšího zámku, tedy z jihovýchodního kouta náměstí k jihu; vedla ke kostelíka svatého Jana Křtitele před hradbami. Vyjma východní strany města měl Jičín o obvodovou ulici, ovšem nikoli průběžnou a poměrně vzdálenou od opevnění. S pravidelností půdorysné osnovy poněkud kontrastuje excentrická poloha náměstí v rámci plochy města, která je zčásti vysvětlitelná začleněním jihovýchodního výběžku planiny nad obloukem řeky do obvodu města.

„Již v první polovině 14. století poměrně rozvinuté město bylo odkázáno jen na nedostatečný zdroj vody, představovaný Cidlinou. Pro zajištění pravidelného zásobování mlýnů a řemesel vodou, pro ekonomický přínos chovu ryb a snad i pro posílení ochrany města byl Vartemberky již roku 1360 vybudován na Cidlině těsně nad městem rybník, později zvaný Kníže. Tvářnost jičínské krajiny ovšem zcela změnil až kolem roku 1400 vybudovaný Podhradský rybník (Porák) na potoku přitékajícím od Ostružna. Zaplavil v délce přes 2,5 km celou potoční nivu mezi Březinou a Čejkovicemi jihozápadně od města (vysušen byl až koncem 18. století). Pojmenován byl podle hradu Veliše, pod nímž v podstatě ležel, třebaže vzdušná vzdálenost z hradu k jeho břehu činila přibližně 2 km.

přestavba města a budování zděných hradeb, které nahradily dosavadní, snad jen valové a palisádové opevnění. Po velkých požárech v letech 1572 a 1589 následovala další etapa přestavby města, a to výstavba již důsledně zděná, renesanční. Rozvoj pokračoval i za Smiřických ze Smiřic. Za nich prozatímně vyvrcholil vývoj nového panského sídla v Jičíně, jehož počátek spadá již do roku 1487, kdy Mikuláš st. Trčka z Lípy koupil jeden z domů ve východní polovině jižní strany náměstí. Roku 1566 jej sice odkoupila obec, ale již roku 1572 zakoupil Burian Trčka dům zpět a s ním i dva sousední domy a na

spojených třech parcelách při západním nároží tohoto bloku vystavěl do roku 1587

renesanční městský zámek (palác) v letech 1609 – 16 znovu přestavěný Jaroslavem Smiřickým ze Smiřic.“

Jičín představoval na prahu třicetileté války již poměrně výstavné město. Výbuch střelného prachu zámku v roce 1620 jakoby předznamenával nastávající útrapy válečné doby. Již roku 1621 zástavně a roku 1623 trvale získal Jičín Albrecht z Valdštejna a učinil z něj hlavní město rychle vybudovaného Frýdlantského knížectví, povýšeného roku 1627 na vévodství. Jičín tak v následujících letech, až do zavraždění Albrechta

z Valdštejna v Chebu v roce 1634, prodělal velkolepou přeměnu z provinčního

protestantského města v katolické rezidenční město. Pro realizaci Valdštejnových záměrů byla vyměřena krátká doba pouhých 11 (13) let, takže nemohly být uskutečněny všechny.

Přesto toto období zajistilo Jičínu zcela mimořádné postavení mezi českými městy. Již tím, že téměř nikde jinde se v nejisté době třicetileté války stavební činnost nerozvíjela, a pokud, pak rozhodně ne v takovém rozsahu a umělecké kvalitě. Jičín se stal předním střediskem severoitalského manýrismu ve střední Evropě a předobrazem a málokde dostiženým vzorem českého barokního sídelního města.

„Realizace přeměny města začala ve větší míře roku 1624. Jičín se proměnil v obrovské staveniště. Rozsah proměny nejlépe vyplývá z počtu domů, které byly zbořeny, aby uvolnily místo pro novou stavební činnost. Roku 1624 byly kvůli rozšíření zámku a stavbě nového kostela sv. Jakuba Většího (zamýšleného jako biskupská

katedrála) zbořeny všechny domy východní poloviny jižní strany náměstí mezi dosavadním renesančním zámkem a Valdickou branou, včetně domů jižně od zámku, kolem Koželužské fortny. Roku 1625 následovaly domy podél Cidliny, zřejmě především jižně od města (o půdorysné organizaci této zástavby se lze jen dohadovat). V letech zemědělské usedlosti v prostoru budovaného Nového Města. Celkem bylo v letech 1624-32 zbořeno více než sto domů, a to jak dřevěných, tak zděných. Rozbořeny byly i staré hradby na jihovýchodní a západní straně města.“

Přestavba Jičína se od počátku prováděla koncepčně s tím, že celkový záměr zřejmě krystalizoval postupně. Administrativně byl proces proměny města řízen

zemským hejtmanem a knížecí komorou. Vlastní koncepční urbanistickou a projekční architektonickou agendu zajišťovala ústřední stavební kancelář, zprvu umístěná v Praze, později v Jičíně, řízená dvorním architektem. Tím byl nejprve G. B. Marini a A. Spezza.

Od roku 1630 byla ústřední stavební kancelář umístěna již výhradně v Jičíně a dvorním architektem byl N. Sebregondi. Kontrolní úkoly a mimořádné projekční práce Valdštejn zadával svému technickému a uměleckému poradci, jímž byl G. B. Pieroni de Galliano.

Role Albrechta z Valdštejna nebyla jen investorská, neboťčasto velmi výrazně zasahoval do podoby navrhovaných staveb, a je v podstatě za spoluautora. Na méně významných měšťanských stavbách se někdy projekčně uplatnili i G. Mazzeta a O. Spinetti.

Z valdštejnské stavební kanceláře vycházela díla poměrně jednotné severoitalské pozdní renesance. Projektovalo se zde vše, nejen nejvýznamnější dominanty.

„Celou proměnu Valdštejnova Jičína lze rozdělit do několika okruhů. V první řadě šlo o přestavbu dosavadního města. To ovšem vyžadovalo provedení rozsáhlých demolic a tedy i zajištění nových obydlí pro měšťany, jejichž domy byly vyvlastněny.

Proto bylo již roku 1624 založeno za Cidlinou, jižně od města, nové řemeslnické a zemědělské předměstí Nové Město, kde byla stavebníkům přidělena stavební místa.

Předcházelo mu již roku 1622 založení Nového jičínského hřbitova, neboť hřbitov při kostelíku sv. Jana Křtitele měl ustoupit zámeckému komplexu a hřbitov při starém děkanském kostele sv. Jakuba Většího tvořil součást vznikajícího jezuitského areálu.

Nové Město využilo území ohraničené na severu Cidlinou, na severozápadě malým Špitálským rybníkem (jeho hráz tvořila pražská silnice pod Velišskou branou), na západě velkým Podhradským rybníkem a na východě Koželužskou strohou Cidliny. Výstavba se děla podle urbanistického návrhu, který zřejmě vypracoval A. Spezza, později výstavbu usměrňoval N. Sebregondi.“

Přesunutí jičínských řemeslníků, drobných živnostníků a zemědělců do Nového Města bylo organickou součástí zamýšlené a z převážné části provedené proměny dosavadního města v nový rezidenční útvar, jehož náměstí bylo proměněno v jakýsi velký čestný dvůr Valdštejnovy rezidence, obklopený budovami nových paláců a domů vévodových úředníků a nižší šlechty. V letech 1624-34 rozšířený zámek obsáhl celou východní polovinu jižní strany náměstí a jeho zázemí se zahradami vyplnilo celý jižní obvod města až po nové opevnění, posunuté blíže k Cidlině. Mezi zámkem a Valdickou branou vyrůstal od roku 1627 nový proboštský kostel, do Valdštejnova pádu

nedokončený. V roce 1628 byla při starém kostele sv. Jakuba Většího (nyní sv. Ignáce)

zahájena stavba koleje jezuitů, v jejímž sousedství vyrostlo v letech 1627-28 jezuitské gymnázium, od roku 1632 dům kleriků a později další jezuitské objekty.

„Přestavba vnitřního města v rámci dosavadních hradeb byla jen základem mnohem zásadnější proměny, jíž se mělo stát rozšíření dosavadního města po obvodu a vznik nové východní centrální časti s předměstím po východní straně. Pro realizaci této myšlenky byla roku 1632 provedena likvidace významnějších předměstí. Konkretizaci celého záměru přibližuje zachovaný návrh, vypracovaný N. Sebregondium a datovaný 16. 12. 1633 (tedy pouhé tři měsíce před Valdštenovou smrtí). Staré město mělo získat rozšířený polygonální obvod, vymezený novým opevněním. Stávající ulice měly být mechanicky prodlouženy přes zrušený starý hradební okruh a dostavěny.

V severovýchodní části rozšířeného města bylo při nové Holínské bráně navrženo obdélné náměstí. Dosavadní jezuitský kostel měla nahradit k severu orientovaná velká novostavba obdobného typu jako ve Valdicích, v samém severovýchodním koutě města měl vzniknout nový farní kostel. Dva bloky mezi ním a navrhovaným náměstím byly určeny pro zahrady, také rozšířené území za jezuitským komplexem měla zaplnit jezuitská zahrada, pro niž v existujícím městě nebylo místo. Obrovská obdélná zámecká zahrada měla být zřízena po obou březích Cidliny, jižně od (vybudovaných) jižních městských hradeb. K takto rozšířenému městu bylo na východní straně zrcadlově připojeno v podstatě nové město důsledně pravoúhlé kompozice, s analogicky

situovaným obdélným náměstím s podloubím. Tím Sebregondi geniálně využil existující asymetrické polohy stávajícího náměstí v ploše města. Hlavní osou rozšířeného města by se tak stala západo-východní osa od jezuitského kostela, kolem zámku a nového kostela sv. Jakuba Většího, přes Valdickou bránu (navrženou ke zboření) prodloužená k nové východní bráně. Před přímou východní linií nového opevnění mělo vzniknout širší předpolí, do něhož od severovýchodu ústila alej od Valdic, a za ním rozsáhlé předměstí, tvořené 45 domy v souvislé řadě naproti fortifikaci, velkými zahradami a vápenkami.

Další předměstí bylo navrženo i podél severní linie opevnění (především pro soukeníky)

„Roku 1627 byl ve vzdálenosti 3,3 km severovýchodně od Jičína, v místech zvaných Valdice, založen velkoryse řešený klášter kartuziánů s monumentálním kostelem, budovaným od roku 1632 a pojímaným současně jako valdštejnské mauzoleum. Situování kláštera nebylo náhodné. Jičín shodou okolností leží v linii 12,5 km dlouhé optické osy Jičínské kotliny, spojující tehdy ještě stojící hrady Veliš a Rumburk. Do této osy byl nyní zapojen i nový valdický klášter, třebaže průčelím orientovaný k západu, ke kopci Zebínu. Reálného vyjádření však tato kompoziční osa nabyla až vybudováním Valdštejnova letohrádku (loggie) v nové zřízené valdické zahradě a oboře pod Zebínem, navrženém roku 1630 N. Sebregondim. Sebregondi byl také autorem koncepce čtyřřadé lipové aleje (1140 lip), spojující bránu letohrádku

s Valdickou branou. Alej byla vysázena roku 1632, kdy byla zahájena i stavba letohrádku (1632-34); měla být základem zeleného pásu, opticky propojujícího celou osu mezi oběma hrady. K jeho vysázení již nedošlo, přesto však i sama alej představují dílo

mimořádného významu. Valdštejnova stavební aktivita zajistila Jičínu přední postavení či prioritu v celé řadě ohledů, ovšem tato výjimečnost spočívala často spíše v kvantitě než v originalitě. Jičínská alej, vázaná na širší krajinný rámec, však byla v českých zemích skutečně prvním kompozičním ovládnutím širší krajiny, provedeným plně v barokním duchu. Napříště se stala nedostižným vzorem mnoha podobných barokních kompozic na rozdíl od řady jiných se také v plném rozsahu dochovala dodnes, třebaže její výsadba vyla již několikrát vyměněna.“

Valdštejnovo zavraždění dne 25. 2. 1634 znamenalo náhlý konec velkolepého rozvoje Jičína. Již na jaře téhož roku byly veškeré stavební práce zastaveny a mnoho zaměstnanců odešlo, k čemuž přispělo i faktické bezvládí během něhož v květnu 1634 vyloupila jičínská císařská vojenská posádka zámek a za švédského pádu byl poškozen zbytek zámeckých interiérů i vybavení jezuitského a kartuziánského kláštera. Teprve v květnu 1635 převzal Jičín s kumburským panstvím Rudolf z Tiefenbachu.

V následujícím období také Jičín zakusil útrap třicetileté války, ve srovnání s jinými městy v této části Čech však závěrečná bilance zničených domů nebyla příliš nepříznivá, částečně proto, že likvidace předměstí byla provedena již za Valdštejna.

„Následující období až do doby po polovině 18. století proběhlo ve znamení dalších proměn jičínské krajiny. Širší krajinnou kompozici Jičína doplnil jen jezuiský letní zámeček Čeřov, který již kolem roku 1650 vznikl na místě zahrady z doby po roce 1610. Předtím (před rokem 1590) zde existoval dvůr, který vznikl na místě vsi Čeřova,

zaniklé po roce 1533. Již od roku 1626 stál na Holínském předměstí jezuitský Seminární dvůr. Obraz jičínské krajiny se v polovině 17. století změnil i v negativním smyslu, neboť z rozkazu císaře Leopolda byly roku 1658 rozbořeny silné hradní pevnosti Veliš a

Kumburk. Posledním prvkem, který dotvořil jičínskou krajinu, se stala vlastní velikostí drobná, pohledově však neobyčejně exponovaná kaple sv. Maří Magdalény na vrchu Zebíně, postavená po roce 1700. Ve stejné době došlo k barokizaci středověkého kostela s dřevěnou zvonicí pod Zebínem, který byl společně s velkým dvorem pozůstatkem vsi Zebína, jejíž usedlosti byly od konce 16. století do roku 1629 vykoupeny ke dvoru Zebín.“

Proměnu obrazu vnitřního města pozměnil velký požár v roce 1681. Ve druhé polovině 17. století byl dobudován jezuitský komplex v západní části města. Objekty v jižní zámecké zahradě byly požárem zničeny a v průběhu 19. století zbořeny. Zanikla také Valdštejnova zahrada mezi zámeckou zahradou a řekou Cidlinou.

„Nový impuls rozvoje znamenal až rok 1784, kdy sem byl z Nového Bydžova přenesen krajský úřad Bydžovského kraje a Jičín se začal měnit v sídlo úřadů a škol. Přes Jičín již roku 1760vedla hlavní silnice z Moravy přes Litomyšl a Hradec Králové na Sobotku, Kuřivody a Žitavu a Trutnovská silnice z Prahy přes Mladou Boleslav na Novou Paku, Trutnov a dále do Slezska. V 1. čtvrtině 19. století se Jičín stal křižovatkou

Po polovině 19. století rozvoj zástavby pokračoval pozvolna. Na Pražském předměstí vznikala nová přízemní zástavba, podobně jako na Novém Městě. Teprve po prusko – rakouské válce (1866), vybudování nádraží (1871) a na něj napojeného

cukrovaru (1870) začal skutečný novodobý vývoj města. V letech 1870-1910 vyrostlo na předměstích více než 300 novorenesančních, secesních a eklektických domů. Jičín se již od roku 1893 vyvíjel podle regulačního plánu Ing. B. Peka, 3. nejstaršího v Čechách po Praze a Jindřichovu Hradci (poznámky k plánu byly vytištěny již roku 1890). Další regulační plán z roku 1909 byl značně necitlivý k historickým objektům.

Největší rozvoj se soustředil na Valdické předměstí. V letech 1870-80 zde vzniklo 80 nových domů a v letech 1880-1910 více než 200 novostaveb, převážně

novorenesančních a novobarokních, od roku 1910 potom secesních. Ačkoliv vztah k nádraží byl důležitým momentem rozvoje tohoto předměstí, reprezentativní „nádražní“

ulice zde v podstatě nevznikla a hlavní osou zůstala Husova třída, při níž vznikly nové veřejné budovy – novobarokní učitelský ústav (1885), novorenesanční sokolovna s Palackého domem (1893-94) a secesní hotel Praha (1904).

„Novodobý rozvoj Jičína vyvrcholil ve 20. a 30. letech, kdy si město udrželo dosavadní úlohu významného centra severovýchodních Čech. Za celé toto období vzrostl počet domů téměř o 600, nárůst byl tedy téměř dvojnásobný. Urbanistický rozvoj si i v tomto období zachoval koncepční ráz, nově zformulovaný zastavovacím plánem ing.

arch. Č. Musila z roku 1920, který byl hlavním tvůrcem meziválečného Jičína a

nejčastějším i nejvýraznějším autorem regulací a veřejných i soukromých staveb. Ve 20.

letech v Jičíně převládala pozdně secesní architektura, po roce 1925 je patrný příklon k funkcionalismu. Největšího urbanistického významu nabyl rozsáhlý areál okresní nemocnice, rozšířený podle Musilova projektu již v letech 1923-30 a tvořící spojovací prvek mezi předměstím a vilovou čtvrtí Čeřovem. Podle Musilova regulačního plánu byla založena vilová čtvrťČeřov pod jižním úpatím kopce (nyní zvaného Čeřovka), jejíž základ tvoří tři čtvrtkruhové ulice proťaté trojicí radiálních ulic.“

Jičín zaznamenal rozvoj i v období socialismu, zejména v 60.-80. letech.

Výstavba byla usměrňována směrným územním plánem z roku 1958, revidovaným v letech 1960 a 1974. Intravilán města byl rozšířen jen málo. Negativní bilanci zanechala v Jičíně hromadná panelová sídlištní výstavba, která se prosadila na úkor starší zástavby východní části Husovy třídy a na navazujícím, dříve nezastavěném území severně odtud (Pod lipami), po západní straně turnovské železniční trati. Namísto dotvoření

šachovnicové zastavovací osnovy Valdického předměsti zde vzniklo urbanisticky bezradné sídliště, převážně tvořené osmipodlažními domy. Rozsáhlá stavební činnost se v návaznosti na meziválečnou rodinnou výstavbu rozvinula také na jižním okraji Nového Města.

Historické jádro města bylo uchráněno od novodobých zásahů a zachovalo se v podobě po klasicistní přestavbě a dílčích historizujících úpravách. Od roku 1956 je městskou památkovou rezervací. Přes některé modernizační zásahy z 60. - 80. let 20.

století se zachovala i předměstská zóna města, která je od roku 1987 chráněna formou památkového ochranného pásma městské památkové rezervace.