Po učiteli je důrazně vyžadováno, aby bylo vyučování pro děti zábavné, a ty tudíž rády chodily do školy. Často můžeme mít tehdejší školní výchovu spo- jenou jen s nekončícím drilem a učením se pouček nazpaměť. K tomuto tématu se bezesporu váže tzv. tabulková a písmenková metoda. Tyto metody, jinak zvané i literární a tabelární (z německého Buchstaben- und Tabellarisirungsmethode),
měly v době, kdy byl nedostatek učebnic, napomáhat žákům s učením. Na tabul- ku se zapisovala počáteční písmena slov řazených za sebou, resp. do tabulky. Již Felbiger však tyto metody odsuzuje, podle něj vedou k čirému verbalismu. Žák začasté nepřemýšlel o věci, nýbrž „hádal“, které slovo znamená to neb ono písme- no, obsah se ztrácel (Jelínek, 1972, s. 42). Felbiger využíval při vyučování jiných metod. Kromě již zmíněné sokratické metody se nebránil ani metodě přímé, kdy učitel vykládá látku dětem. Felbiger připomíná, že učitel sice může vykládat látku všem dětem, ale děti nemohou pohromadě zároveň mysliti, z čehož plyne, že řada z nich je nepozorná, své myšlení docela něčím jiným zaměstnávají (Felbiger, 1824, s. 13, 14). Felbiger nabádá učitele, aby dále pilně četli i jiné pedagogické spisy, aby si vyměňovali poznatky přímo z praxe i s jinými kantory, jedině na základě svého neustálého sebevzdělávání mohou vyučování učinit přitažlivým.
Zároveň však nabádá, aby se nepoužívala vždy nekriticky stále tatáž vyučovací metoda, žáky brzy unaví stereotypní vyučování, následkem čehož jsou pasivní a upadnou z nedostatku vlastní samočinnosti v onu dřímotu ducha, při kteréž děti bez myšlení přednášení učitelovo poslouchají (Felbiger, 1824, s. 19). Felbiger si tak byl naprosto vědom pravdivosti výroku Marca Fabia Quintiliana variatio delectat – změna baví.
Vše se také snaží převést na příklady, čímž naplňuje myšlenku Tomáše Akvin- ského, kterou následně upravil John Lock: nihil est in intellectu, quod non prius fuerit in sensu – nic není v rozumu, co dříve neprošlo smysly. Jak jen to je možné, vše musí být žákům představeno i jinak než pouhým výkladem. Vhodné je použí- vat modely věcí, které není možné dětem představit přímo, pokud chybí i model, je třeba přiblížit probíranou látku pomocí jiných známých věcí, se kterými hledá- me podobnosti či rozdíly.
Střídáním činností jsou žáci více vtaženi do vyučování, je povzbuzována jejich pozornost. I proto možná doporučuje Felbiger využívat při vyučování jazyka tex- ty, které jsou záměrně napsány s chybami. Jistě je třeba se vyhnout textům, které jsou doslova přeplněny chybami, ale nácvik hledání chyb je dobrou průpravou pro praktickou činnost každodenního života – umět po sobě nalézt chybu. Fel- biger zastává požadavek škola hrou, avšak důrazně dodává: Varujte se přepínati, a vyučování v hračku a lelkování obraceti; neboť to seslabuje vážnost, pozorlivost a činnost žáků, a má to škodné následky na schopnost a jich mravnost (Felbiger, 1824, s. 17). Ve světle těchto informací působí až příliš odmítavě tvrzení E. Str- nada: Felbiger nemohl ve své škole potřebovat ještě vzdělání universálního, všeobec- ného, přesto se však ve své „Methodní knize“ uchyluje ke Komenskému pro princip pospolného učení (Zusammenunterrichten), i když jej malicherně zatížil a znetvo- řil normováním postupu učení zcela mechanického a bezduchého (Strnad, 1955, s. 92–93).
Tomuto problému se Felbiger věnuje do podrobnosti, bylo by zásadním omylem se domnívat, že doporučuje fyzické tresty. Tento druh trestu je dokonce považován až za poslední, zcela krajní možnost. Jako vhodné tresty se uvádějí:
významný pohled, lhostejné zacházení, přeskočení žáka při čtení nebo zkoušení, napsání prvního písmene jeho jména na tabuli, lehké vyplísnění, opravdové ká- rání, neúčast na procházce či opakovací hodině, složení určitého dítěti svěřeného úřadu, oddělení od lepších žáků, zaměstnání v přítomnosti nadřízených, delší zdržení ve škole, zapsání do černé knihy, navrácení na několik hodin do nižší třídy. Když selžou všechny možnosti, nastupují tělesné tresty. Jsou tedy posled- ním možným řešením před vyloučením ze školy. Trestají se jimi nejzávažnější prohřešky: krádeže, bití ostatních dětí, zdivočelost… Konají se pouze metlou nebo tenkým proutkem, a to v postranní místnosti, vždy s vědomím nadříze- ného, duchovního, či dokonce rodičů, aby se zamezilo případným žalobám. Je zakázáno používání: plácaček, bejkovců, facek, pohlavků, tahání za uši a vlasy, tlučení do hlavy, bití přes špičky prstů i klečení. Všimněme si zároveň důležitého napomenutí: Bití není vlastně prostředek kázně, nýbrž toliko pomocný prostředek, aby se v nouzi kázním prostředkům vchod způsobil (Felbiger, 1824, s. 234). Pokud je tělesných trestů užíváno v jiných než nezbytně nutných případech, vedou často pouze k zatvrzelosti.
Odměny a tresty však mají být používány tak skrovně, jak jen možno (Felbiger, 1824, s. 230), vždy ale s přihlédnutím ke konkrétnímu žákovi. Felbiger tedy odmí- tá jednotné odměny či tresty pro všechny, i za stejnou činnost musíme dva žáky odměňovat nejen podle jejich povahy, ale také podle jejich duševních shodností – i malé zlepšení u žáka slabé hlavy je pro něj významné, u žáka schopné hlavy již nemusíme každou drobnost chválit.
Závěr
Kniha methodní znamenala ve své době zásadní převrat ve školách. Nejen že se zavedlo již zmiňované hromadné vyučování, ale školnímu dni se ustanovil pevný řád, který měl za úkol zvýšit vážnost vyučování (postavit se před začátkem vyučo- vání při příchodu učitele, chodit do školy čistě oblečen), sjednotilo se vyučování i po stránce formální (třídní knihy, slavnostní odevzdání vysvědčení, školní řád).
Kniha nabádala k důslednému vzdělávání učitelů, apelovala na jejich mravní bez- úhonnost – měli se stát váženými občany města či obce, ale i na jejich formální vy- stupování – bezvadná dikce a výslovnost, čistý šat, důsledná spravedlnost. Také se vyjadřovala ke školním budovám, již by se nemělo stát, že škola je pouhým trpěným doplňkem vesnice, i hygienické nároky na školní třídu jsou v knize podrobně ro- zepsány – v blízkosti školy nemohou být chlévy ani žádná výrobní zařízení, je také
nevhodné, aby školní třída sloužila jako sklad různých potravin. I v těchto ohledech přinesl Felbiger nový pohled na věc, který se nám dnes již jeví jako samozřejmý.
Také internacionální vliv knihy a myšlenek v ní obsažených byl značný: po vzoru reformy se začaly zřizovat školy v Rusku i Polsku (Kádner, 1923, s. 368), ovšem v samotném Rakousku-Uhersku se setkávala reforma i s odmítáním z důvodů její přílišné uniformity (např. v Chorvatsku nebo Uhersku).
Na základě tří vybraných problémů jsme se pokusili ukázat, že pozdější zjed- nodušování a z toho plynoucí názory na vyučování v osmnáctém století nejsou vždy založeny na primárních pramenech. Samozřejmě jsme si vědomi i toho, že skutečná školní praxe pravděpodobně byla diametrálně odlišná od cílů Knihy methodní, ale to jen podpořilo myšlenku nutnosti vzdělávání učitelů ve speciali- zovaných institucích.
Článek nechce v žádném případě tvrdit, že vše v Knize methodní je bezchybné a správné, ale ve vztahu k panující situaci v druhé polovině osmnáctého století soudíme, že kniha přinesla více pozitiv než negativ, předložená reforma byla v té době vskutku revoluční.
Na závěr uveďme slova O. Kádnera, který o Felbigerově Knize methodní na- psal: Celkem kniha, prostředkující mezi pietisty a filantropisty, nese všude nepokry- tě stopy studia Komenského zásad didaktických i speciálně metodických (vyučování budiž zajímavé, názorné, postupujž od neznámého ke známému atd.) a je škoda, že zapadla dnes téměř nadobro (Kádner, 1923, s. 365).
Literatura
FELBIGER, K. I. von. Kniha methodnj, nebo, Nawedenj k dokonalému wedenj uči- telského uřadu pro učitele na trivialnjch a hlawnjch sskolách. Praha: Kronber- ger a Weber, 1824.
ŠTVERÁK, V. – MRZENA, J. Felbiger a Kindermann: reformátoři lidového škol- ství. 1. vyd. Praha: SPN, 1986.
JELÍNEK, J. Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774-1918. 2. dopl.
vyd. Praha: SPN, 1972.
KÁDNER, O. Dějiny pedagogiky II.: od renesance a reformace do konce století osm- náctého. Praha: Česká grafická unie, 1923.
STRNAD, E. Vlastenecký učitel: Dokumenty a materiály k vývoji učitele v době obrození. 1. vyd. Praha: SPN, 1955.
Škola a život, r. 12, sešit 4., 1886.
Mgr. Radovan Vlha
Katedra českého jazyka PedF UK v Praze radovan.vlha@seznam.cz