Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra financí a ekonomie
Evropská unie – vývoj, současnost a výhledy
Diplomová práce
Autor Bc.Petra Taušová, DiS.
Finance
Vedoucí práce: Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Praha 2016
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Brně dne 30. 4. 2016 Bc. Petra Taušová, DiS.
Poděkování
Ráda bych tímto způsobem poděkovala svému vedoucímu práce Ing. Stanislavu Heczkovi, Ph.D. za jeho velice cenné rady a odbornou pomoc při vypracování práce, za jeho ochotu přispění ke zkvalitnění diplomové práce. Zároveň děkuji své rodině za projevenou trpělivost a podporu.
Anotace:
Tato diplomová práce se zabývá vývojem, současností a vznikem Evropské unie. První část práce popisuje vývoj evropské integrace a zabývá se historií a samotným vznikem Evropské unie. Druhá část popisuje kritéria pro přistoupení k EU, tato druhá část je zaměřena především na tzv. Kodaňská kritéria, materiální předpoklady a procesní předpoklady přistoupení, splnění podmínek před přistoupením k EU, dále úprava vystoupení dle Lisabonské smlouvy z EU a konkrétní postupy. Třetí část se zabývá procesem dalšího rozšiřování EU. Čtvrtá a pátá část obsahuje finanční krizi a krizi eura a také migrační krizi.
Šestá část popisuje perspektivy EU a zachování ideje evropské integrace.
Klíčová slova:
Evropská unie, Migrace, Evropská Integrace, Kritéria konvergence, Eurozóna, Migrační a finanční krize, Přístupové procesy, Evropská měna,
Annotation:
Presented diploma thesis is involved in the development, current status quo and establishment of the European Union. The first part of the thesis depicts the development of European integration and is interested in the history and establishment of the European Union itself. The second part describes criteria governing the EU accession process; specifically, this part aims at the Copenhagen criteria, material and process preconditions of the accession, fulfillment of conditions in the period preceding the accession to the EU; furthermore, the regulation of the withdrawal from the European Union according to the Treaty of Lisbon and specific procedures.
The third part is involved in the process of future enlargement of the EU. The fourth and the fifth part focuses on the financial crisis, the crisis of the euro and migration crisis. The sixth part illustrates perspectives of the EU and preservation of ideals of the European integration.
Key terms
the European Union, migration, financial crisis, accession processes, single currenc
Obsah:
1 Vývoj evropské integrace a vznik Evropské unie 10 1.1 Vývoj evropské integrace 10
1.1.1 Evropské společenství uhlí a oceli 11 1.1.2 Evropské hospodářské společenství 12
1.1.3 Evropské společenství pro atomovou energii 13 1.1.4 Evropského sdruţení volného obchodu 15
1.1.5 Jednotný evropský akt 15 1.2 Vznik Evropské unie 16
1.3 Vymezení klíčových pojmů 19
2 Kritéria pro přistoupení k Evropské unii 23 2.1 Kodaňská kritéria 24
2.2 Maastrichtská konvergenční kritéria 25
2.2.1 Kritérium konvergence úrokových sazeb 27 2.2.2 Kritérium cenové stability 27
2.2.3 Kritérium kurzové stability 29
2.2.4 Kritérium udrţitelnosti veřejných financí 29 2.3 Kritéria reálné konvergence 31
3 Proces rozšiřování Evropské unie 32 3.1 Proces přistoupení do Evropské unie 33
3.1.1 Význam a fáze přístupového procesu 33 3.1.2 Přístupové pohovory 35
3.1.3 Kandidátské země 39
3.2 Analýza vstupu Slovenska a Německa do Evropské unie 42 4 Krize Evropské unie 46
4.1 Finanční krize a její vliv na Evropskou unii 47 5 Globální finanční krize 48
5.1 Dopady finanční krize na Evropskou unii 48 5.2 Krize eurozóny 50
5.2.1 Příčiny krize eurozóny 53
5.2.2 Zadluţenost členských států 55
5.2.3 Opatření k překonání krize 56 5.3 Migrační krize 57
5.3.1 Definice a příčiny migrace 58
5.3.2 Aktuální migrační toky v rámci Evropské unie 60 5.4 Moţnosti vystoupení z Evropské unie 62
6 Perspektivy Evropské unie 64 6.1 Současný stav Evropské unie 64 6.2 Budoucnost Evropské unie 66 Seznam použité literatury 70 Seznam použitých obrázků: 77
Úvod
První integrační procesy v Evropě je moţné datovat jiţ do období po první světové válce, avšak aţ v roce 1992 vznikla instituce nesoucí název „Evropská unie“.
V současné době je Evropská unie se svými 28 členskými státy jednou z největších světových politických i obchodních velmocí. Na samotném počátku byla úctyhodná myšlenka související s propojením jednotlivých států Evropy, a to primárně za účelem míru, zamezení vzniku dalšího válečného konfliktu a realizace mnohem efektivnějšího obchodu.
Postupem let se evropská integrace vyvíjela, a proto se začala kromě ekonomické sféry promítat také do ostatních oblastí ţivota lidí. K nejviditelnějšímu rozšíření Evropské unie došlo v Evropě po pádu komunistického reţimu, přičemţ dnes je budoucnost a samotná perspektiva Evropské unie v podobě integračního celku dosti nejistá. Je všeobecně známo, ţe Evropská unie se nyní potýká s celou řadou problémů, ať jiţ se jedná o krizi eurozóny, dluhovou krizi či migrační krizi. Společná evropská měna „euro“ se objevila poprvé na scéně v roce 1999 a euro začalo nahrazovat národní měny jednotlivých států, které byly členy eurozóny. Jiţ od zavedení eura má však projekt společné evropské měny řadu odpůrců, coţ dospělo do té fáze, ţe nyní musí dokonce eurozóna čelit velmi komplikované situaci – musí neustále obhajovat vůbec smysl své existence a také smysl samotného zavedení společné evropské měny. Evropská unie je největším integračním uskupením světa, které zásadním způsobem ovlivňuje nejenom členské státy, ale celou Evropu. I dnes se Evropská unie snaţí dosáhnout co nejvyšší ekonomické a politické integrace v oblasti spolupráce jednotlivých členských států.
Cílem této práce je přinést celkový přehled o aktuální situaci Evropské unie, dále také o vývoji evropské integrace, a o kritériích, které je nutné splnit v rámci vstupu do Evropské unie. V práci je věnována pozornost rozšíření Evropské unie a v neposlední řadě dnes velmi diskutované krizi, kterou nyní Evropská unie jako celek prochází. Na základě výše uvedených skutečností jsou poté prezentována také perspektiva Evropské unie do budoucna.
Všechny informace uvedené v tomto textu jsou čerpány z dostupné literatury a odborných zdrojů, jejichţ seznam je uveden na konci diplomové práce.
V této práci jsem pouţila tyto metody: statistickou analýzu, komparaci a syntézu.
Mezi hlavní knihy, ze kterých jsem čerpala byly tyto: Peltrám a Dvořák a hojně také vyuţívala internetové zdroje euroskop.cz, wikipedia, lex.eu.
1 Vývoj evropské integrace a vznik Evropské unie
Historii evropské integrace je nutné vnímat jako různorodý proces vzájemné spolupráce a následného spolurozhodování v současné době jiţ 28 členských států Evropské unie. Dle Kučerové (2015, s. 44) byla snaha docílit ekonomické integrace jednou z nejvýznamnějších změn v povalečných letech. Jiţ po skončení války bylo Evropě zcela jasné, ţe je nutné změnit celkově myšlení, aby bylo vůbec moţné zabránit vzniku dalšího konfliktu. Evropa byla naprosto zdevastovaná a zničená, výrobní základna byla zhroucena, obchod téměř přestal existovat. Z tohoto důvodu se snaţily vlády zvolit takovou politiku, aby nepříznivý stav co nejdříve zvrátily. Dle autorky zde existovaly dvě základní moţnosti, a to zachovat se protekcionisticky, coţ znamená uzavřít danou ekonomiku a začít pracovat na silném ekonomickém výkonu, či naopak ekonomiku otevřít a doufat, ţe to povede následně k obnovení výroby.
Země zvolily druhou moţnost a začaly se orientovat na společnou spolupráci. Peltrám (2009, s. 16) povaţuje za „zrod“ ideje spojené s myšlenkou evropské integrace memorandum francouzské vlády, které proběhlo 9. května 1950, a jehoţ signatářem se stal francouzský ministr zahraničí, Robert Schuman, který tehdy spolupracoval s Jeanem Monnetem. Dle autora memorandum hledalo cestu k trvalému míru v rámci Evropy a za jeden z klíčových kroků v tomto směru je moţné vnímat francouzsko-německé usmíření. Peltrám (2009, s. 16) totiţ ve své knize upozorňuje na to, ţe soupeření zmíněných dvou států bylo jednou z příčin vzniku válek za posledních 100 let v rámci světové a především evropské politiky.
Memorandum realizovalo kroky, které měly docílit usmíření nezvratně a trvale, a to cestou vytvoření společného orgánu, který by dokázal ovládat výrobu uhlí a oceli, coţ byly dva základy tehdejšího zbrojení, bez kterých nebylo moţné ani válku vést.
1.1 Vývoj evropské integrace
V současnosti je moţné Evropskou unii zařadit nejenom mezi největší světová uskupení, ale také mezi nejvlivnější mezinárodní organizace. I přesto, ţe původně byla iniciátorem myšlenky zajištění evropského míru dle Peltráma (2009, s. 16) Francie a Velká Británie, postupně se k nim začaly přidávat i další země – např. podporu zde vyslovila
nejenom Spolková republika Německo, ale také země Beneluxu či Itálie. Celý evropský integrační proces probíhal od samého začátku s různou intenzitou a také s různou rychlostí.
Vzorem určitého sjednocení byly i Spojené státy americké, které prosperovaly jiţ tehdy jako celek. Po poráţce nacismu v Evropě šlo sice zprvu dle Klause (2011, s. 15 – 16) pouze o myšlenku určité ekonomické integrace, avšak poté se jiţ začalo hovořit i o liberalizaci obchodu, odstraňování bariér, které měly negativní vliv na volný pohyb zboţí, sluţeb, pracovních sil a kapitálu v Evropě. Tím mělo být dosaţeno toho, ţe země, které jsou na sobě do jisté míry ekonomicky závislé, jiţ spolu poté nebudou nikdy v budoucnu válčit.
Prvním smluvním krokem, který vedl k integraci, bylo dle Peltráma (2009, s. 16) zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli, jehoţ cílem bylo mít pod kontrolou ocelářský a uhelný sektor. Autor označuje za signatáře tohoto uskupení Nizozemsko, Belgii, Lucembursko, Francii, Německo a také Itálii.
1.1.1 Evropské společenství uhlí a oceli
Evropské společenství uhlí a oceli (dále jen „ESUO“) je moţné charakterizovat dle Königa (2009, s. 1) jako společenství, mezi jehoţ členy patří suverénní státy, které se jiţ po 2.
světové válce rozhodly, ţe chtějí své pravomoci navzájem sdílet na nadnárodní úrovni. Po skončení války bylo klíčovým cílem dle autora dosáhnout mírové integrace na území Evropy.
Tehdejší atmosféru v 50. letech určovala studená válka, která probíhala mezi Západem a Východem. Cílem ESUO bylo sloučit dle Petříka (2015, s. 44) celkem 6 samostatných národních ekonomik v jeden hospodářský celek, čímţ dojde ke spuštění procesu vedoucího k jejich hlubší integraci v budoucnosti. Účelem zaloţení ESUO bylo tedy nejenom podílet se na ekonomickém rozvoji celé Evropy prostřednictvím společného trhu uhlí a oceli, ale také zajistit růst ţivotní úrovně v jednotlivých členských zemích Evropské unie. Autor poukazuje ve své knize zároveň také na to, ţe poválečná nálada se samozřejmě i podepsala na zaloţení tohoto společenství. V roce 1950 oficiální sjednocování evropských zemí začalo – dne 9.
května 1950 dle Petříka (2015, s. 44) Schuman zformuloval plán, který byl zaloţený na myšlence, ţe spojená Evropa je základem celého světového míru. Smlouva o zřízení ESUO byla poté podepsána dne 18. dubna 1951, a to v Paříţi, avšak v platnost vstoupila aţ v roce 1952. Samotnou podstatou ESUO bylo dle Petříka (2015, s. 44) vytvořit společný trh surovin a výrobků, které spadají pod ocelářský a uhelný průmysl. Dle autora jiţ tato smlouva vedle
k zaloţení práva evropských společenství, protoţe šlo o institucionální smlouvu, která obsahovala organizační strukturu. Autor ve své knize dále uvádí, ţe všichni uţivatelé společného trhu zde disponovali naprosto stejným přístupem k dané produkci. ESUO poté velmi rychle začalo vytvářet předpoklady, které vedly k vyšší produktivitě. V této souvislosti je nutné zmínit se i o kompetencích ESUO (Euroskop.cz, 2010), které je moţné shrnout do následujících bodů: stejný přístup k produkci trhu pro všechny uţivatele, monitoring zásobování trhu, kontrola a dohled na stanovení co nejniţších cen, podpora v oblasti zlepšování pracovních podmínek a také vyšší ţivotní úroveň lidí, kteří jsou zaměstnáni v průmyslovém odvětví, podpora rozvoje mezinárodní směny, zajištění dodrţování spravedlivých limitů u vývozních cen, podpora modernizace výroby, zajištění růstu kvality, dohled nad rozvojem výrobního potenciálu jednotlivých společností v členských zemích, apod. Dle Baldwina (2008, s. 37 – 38) lze konstatovat, ţe Francie a Německo celou iniciativu ESUO odstartovalo tím, ţe zvaly ostatní státy, aby co nejdříve podřídily svůj ocelářský a také uhelný sektor nadnárodní autoritě. Jelikoţ byl tento průmysl chápán dle autora jako páteř moderní industriální ekonomiky, většina států vstup do tohoto společenství razantně odmítla.
I dnes stále ještě ESUO reprezentuje nejvyšší vzedmutí hladiny evropského federalismu.
Baldwin (2008, s. 38) uvádí, ţe klíčová rozhodnutí, která se týkala určování cen produkce v sektoru uhlí a oceli či obchodu, byla stanovena prostřednictvím tzv. Nejvyššího úřadu.
Tento orgán, jehoţ nástupcem je dnes Evropská komise, byl sloţen z jednotlivých zástupců zakládajících členských států. V roce 1952 došlo k zaloţení Montánní unie čili ESUO, tato dohoda byla podepsána na padesát let a ESUO v roce 2002 zaniklo a agendu pak převzala EU.
1.1.2 Evropské hospodářské společenství
V 2. polovině 50. let minulého století bylo jiţ naprosto jasné, ţe uhlí a ocel jiţ nemohou nadále určovat priority v oblasti ekonomiky Evropy, a proto se postupně začaly jednotlivé státy zabývat také myšlenkou mnohem hlubší integrace. Evropské hospodářské společenství (dále jen „EHS“) bylo dle Kováře (2011, s. 294) zaloţeno spolu s Evropským společenstvím pro atomovou energii v roce 1957, a to Římskými smlouvami. Zmíněné smlouvy vstoupily v platnost aţ v roce 1958. Autor hovoří o tom, ţe zakládajícími členy tohoto společenství se staly Francie, Německo, Belgie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko.
Smlouva o zaloţení EHS dle Kováře (2011, s. 294) rozšířila do jisté míry celý proces evropské integrace na veškeré ekonomické oblasti. Cílem EHS bylo vytvořit společný trh,
celní unii, dále zavést společnou obchodní, zemědělskou, dopravní politiku apod. Peltrám (2009, s. 17 – 18) ve své knize upozorňuje na to, ţe EHS, dosáhlo řady důleţitých úspěchů, a někteří ekonomové jsou dokonce toho názoru, ţe ze zkušeností evropského integračního procesu by se mohla poučit i spolupráce socialistických států, a to v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci, která si vytyčila téměř totoţné cíle. Je nutné podotknout, ţe podmínky vývoje obou dvou uskupení byly dle autora naprosto odlišné. Dle Baldwina (2008, s. 40) poloţila smlouva o EHS z hlediska ekonomické integrace základy veškerým aspektům v oblasti hospodářské integrace. V rámci smlouvy jsou definovány hlavní ekonomické cíle a také směry evropské integrace, přičemţ rámec smlouvy byl dle autora implementován směrem k vytvoření celní unie, integrace v oblasti kapitálového trhu a naprosto svobodnému obchodu se sluţbami. Baldwin (2008, s. 40) taktéţ uvádí, ţe vznik EHS vnesl do ekonomické integrace nový a velmi významný prvek. Liberalizace obchodu v rámci Evropy byla připravena prostřednictvím Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (dále jen
„OEEC“), a to s národními liberalizacemi, na nediskriminačním základě. EHS poté přislíbilo jít mnohem dále dle autora – odstranit veškeré překáţky obchodu, ale za přítomnosti určité míry diskriminace.
1.1.3 Evropské společenství pro atomovou energii
Evropské společenství pro atomovou energii (dále jen „EURATOM“) bylo dle Kováře (2011, s. 294) zaloţeno taktéţ tzv. Římskými smlouvami, stejně jako EHS. Mezi zakládající členy patřila Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a také Lucembursko. Cílem EURATOMU je dle autora podporovat mírové vyuţití jaderné energie a tím posléze vytvořit společný trh v této oblasti. Členské země se musely zaměřit na výměnu informací a také koordinaci výzkumu v oblasti jaderné energetiky. EURATOM sídlí dle Kováře (2011, s. 295) v Bruselu a dnes přispívá k vzájemnému sdílení znalostí, infrastruktury a také financování jaderné energie, čímţ zajišťuje bezpečnost v oblasti zásobování jadernou energií díky centralizované kontrole. „V preambuli prohlašují signatáři smlouvy, že jsou si vědomi toho, že jaderná energie představuje zdroj nezbytný k rozvoji a obnově výroby a k mírovému pokroku, dále, že jsou rozhodnuti vytvořit podmínky pro rozvoj mocného jaderného průmyslu, který rozšíří zdroje energie, povede k modernizaci technologií a přispěje k blahobytu jejich národů v mnoha dalších oblastech, musí zároveň také usilovat o tvorbu bezpečnostních podmínek, které vyloučí ohrožení života a zdraví obyvatelstva, a v neposlední řadě také
spolupracovat s mezinárodními organizacemi, které se zabývají mírovým rozvojem atomové energie.“ (Europa.eu, 2007)
Poslání EURATOMU je moţné shrnout do následujících bodů (Europa.eu, 2007):
rozvíjet výzkum a tím zajistit šíření technických poznatků,
zpracovat a posléze i docílit vyuţití jednotných bezpečnostních standardů na ochranu zdraví obyvatelstva a pracovníků,
usnadnit investice a zajistit vybudování základních zařízení, která jsou nezbytná pro rozvoj jaderné energetiky v rámci Evropské unie,
realizovat pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uţivatelů v rámci Evropské unie rudami a jadernými palivy.
V současné době jsou členy EURATOMU všechny členské státy Evropské unie. Od faktického přijetí Smlouvy o EURATOMU jiţ uplynulo více jak 50 let. I přesto, ţe se názory na potřeby v oblasti rozvoje a podpory vyuţití jaderné energie v Evropě v průběhu let značně měnily a vyvíjely, tento vývoj však doteď nenašel odezvu v oblasti právního zakotvení. Úkoly a cíle, které jsou vymezeny Smlouvou u EURATOMU, a prostředky nutné k jejich dosaţení, zůstaly dodnes ve smlouvě v původní podobě. V některých případech se dokonce vyuţívá i extenzivní výklad některých ustanovení smlouvy, a to proto, aby vyhovoval aktuálním potřebám.
Jako příklad je moţné uvést např. rozsudek Evropského soudního dvora, a to ve věci C-29/99 ze dne 10. prosince 2002, který přinesl mnohem širší interpretaci kompetencí EURATOMU zejména v oblasti jaderné bezpečnosti, která není Smlouvou o EURATOMU výslovným způsobem upravena. (Sujb.cz, 2015)
V roce 1967 se uzavřela slučovací smlouva, sloučením orgánů ESUO, EHS a EURATOMU vznikají Evropská společenství čili ES. Dále v roce 1968 bylo v ES dosaţeno celní unie.
1.1.4 Evropského sdružení volného obchodu
V roce 1960 některé dnešní členské státy Evropské unie podepsaly smlouvu o zaloţení Evropského sdruţení volného obchodu (dále jen „ESVO“), kdy cílem bylo dosáhnout volného pohybu zboţí, sluţeb, osob a kapitálu mezi těmito státy. ESVO (Euroskop.cz, 2016) bylo tedy zaloţeno za účelem zlepšení spolupráce v ekonomických otázkách, kdy cílem bylo zvýšit prosperitu. Zcela původně mělo ESVO působit jako méně institucionalizovaná alternativa pro tehdejší Evropské společenství, avšak postupem času se obě dvě organizace rozvíjely na základě vzájemné spolupráce. „V souvislosti se vstupem Velké Británie a Dánska v roce 1973, došlo již o rok dříve k podepsání vzájemných dohod o zónách volného obchodu.
Původními členy ESVO byly Velká Británie, Švédsko, Norsko, Dánsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Dnes má ESVO čtyři členy – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko, s výjimkou Švýcarska. ESVO je založeno na kooperaci v těchto oblastech: volný obchod mezi státy ESVO na základě Úmluvy o založení ESVO z roku 1960, obchodní vztahy se zeměmi mimo Evropskou unii, spolupráce s Evropskou unií prostřednictvím společných orgánů.“
(Euroskop.cz, 2016) ESVO se snaţí rozšiřovat dohody o volném obchodu po celém světě, přičemţ v roce 2000 byla podepsána Smlouva o volném obchodu i s Mexikem. Dnes ESVO rozšiřuje svoje aktivity na asijské území. (Euroskop.cz, 2016).
1.1.5 Jednotný evropský akt
Pro 50. a 60. léta 20. století byl dle Cihelkové (2004, s. 14 – 15) typický ekonomický růst Evropy, na coţ měla evropská integrace klíčový a tak pozitivní vliv. Občané začali však velmi brzy důvěřovat tomu, ţe národní vlády jednotlivým zemím vládnout dokáţou, coţ vedlo ale autorky k tomu, ţe je ve své podstatě začalo zavázání se k prohlubování evropské integrace značně mrzet. Mezi hlavní odpůrce v oblasti oslabování vlivů jednotlivých národních států patřil v této době Charles de Gauller, který v roce 1966 dle autorky prosazoval tzv. politiku prázdného křesla. Gerbet (2004, s. 245 – 246) ve své knize poukazuje na to, ţe o dalším rozšiřování se poté začalo uvaţovat aţ v letech 1974 – 1975, coţ byla doba, kdy byly v Portugalsku, Španělsku a Řecku poprvé zvoleny demokratické vlády. Další rozvoj evropské integrace je moţné zaznamenat v roce 1985, kdy byla prezentována tzv. Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu, jejímţ obsahem byl návrh na odstranění přetrvávajících bariér, které znemoţňovaly následné dosaţení definovaných „čtyř svobod“. Byl taktéţ stanoven termín 1.
ledna 1993, do kterého měl být dle autora společný trh dokončen a měla být vytvořena
„Evropa bez hranic“. Gerbet (2004, s. 245 – 246) ve své knize dále uvádí, ţe na základě zmíněné Bílé knihy došlo poté k vypracování dokumentu, který nese název „Jednotný evropský akt“. Jednotný evropský akt, který je odborníky často dle Kováře (2011, s. 298) nazýván jako Akt o jednotné Evropě, byl podepsán v roce 1986 v Lucemburku, přičemţ v platnost vstoupil aţ 1. července 1987. Dle autora jde o zcela první dokument, který reviduje původní zakladatelské smlouvy Evropských společenství a zásadním způsobem přispívá k realizaci projektu jednotného vnitřního trhu a taktéţ k reformě institucí Evropských společenství. Na základě Jednotného evropského aktu došlo dle Kováře (2011, s. 299) k začlenění dalších významných kapitol sociální a hospodářské soudrţnosti do Smlouvy o Evropském hospodářském společenství. Gerbet (2011, s. 245 246) ve své knize tvrdí, ţe prostřednictvím tohoto dokumentu došlo ke zrušení práva veta v oblasti záleţitostí vnitřního trhu a poté se začalo rozhodovat na základě kvalifikované většiny – nové pravomoci v oblasti legislativního procesu obdrţel i Parlament. Dle autora je taktéţ velmi důleţité zmínit, ţe instituce Evropské rady poté byla jiţ implementována do primárního práva, přičemţ nově bylo moţné, aby byly mezinárodní smlouvy přijímány pouze se souhlasem daného parlamentu.
1.2 Vznik Evropské unie
Petřík (2015, s. 68) ve své knize uvádí, ţe během existence Evropského společenství došlo ke vzniku společného trhu, celní unie a také evropského měnového systému. Jako hlavní orgány byly ustanoveny Rada ministrů, která se zabývala koordinací činnosti Evropského společenství, a dále také Komise, která měla na starost běţný chod celé organizace. Kovář (2011, s. 299) ve své knize hovoří o tom, ţe v roce 1992 došlo k pádu komunistického reţimu a Evropské společenství se změnilo na Evropskou unii – byla podepsána tzv. Maastrichtská smlouva. Smlouva o Evropské unii poté začala platit oficiálně od 1. listopadu 1993. Vlivem pádu komunismu si začali být ve střední a východní Evropě lidé mnohem blíţe a s jistou je moţné tvrdit, ţe vznikem Evropské unie došlo k dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl zaloţen na čtyřech základních svobodách – volný pohyb sluţeb, zboţí, kapitálu a osob.
90. léta minulého století jsou významná z hlediska 2 smluv, a to Maastrichtská smlouva o Evropské unii a také Amsterodamská smlouva, která je platná od roku 1999.
Občané se začínají mnohem více zajímat nejenom o ochranu ţivotního prostředí, ale také o to, jak společnými silami postupovat v obranných a také bezpečnostních otázkách. V roce 1994 došlo ke vzniku Evropského měnového institutu a v roce 1999 byla zavedena jednotná evropská měna – euro.
Mimo Evropskou měnovou unii zůstaly tehdy jen čtyři země, a to Řecko, Velká Británie, Dánsko a Švédsko. K Evropské unii v roce 1995 přistoupily 3 nové státy, a to Švédsko, Finsko a Rakousko. Dále v roce 1997 byla podepsána Amsterdamská smlouva čili tzv.
Maastricht II, a to s platností od 1. 5. 1999, smlouva konsolidovala jednotlivé pilíře EU a stanovila čtyři cíle: postavit do středu pozornosti EU problematiku zaměstnanosti a občanských práv, odstranit poslední překáţky volného pohybu osob a posílit vnitřní bezpečnost, dát Evropě silnější postavení v mezinárodních vztazích a vytvořit efektivnější institucionální strukturu EU.
V roce 2001 byla podepsána Smlouva z Nice, tato smlouva představovala revizi smlouvy o EU s účinností od 1. 2. 2003, smlouva se zabývala sloţením Evropské komise, váţením hlasů v Radě EU, hlasováním kvalifikovanou většinou, uţší spoluprácí a sloţením Evropského parlamentu. V roce 2002 euro se stalo výhradní měnou ve dvanácti členských zemích EU, nově k Evropské měnové unii přistoupilo Řecko, EMU se tedy rozšířila na dvanáct zemí.
Mezi léty 2002-2003 se připravovala tzv. evropská ústava. Tedy Smlouva o ústavě pro Evropu, a to zvláštním shromáţděním Konventem a tato smlouva měla nahrazovat všechny dosavadní dokumenty, k podpisu došlo 29. 10. 2004 v Římě. Rok 2004 znamenal vstup České republiky, Polska, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Kypru, Malty, Estonska, Lotyšska a Litvy do EU čili rozšíření EU na dvacet pět zemí.
Ve Francii a Holandsku v roce 2005 proběhlo referendum, občané se vyslovili proti přijetí tzv. evropské ústavy, ratifikační proces byl zastaven a začala nová jednání o eventuální přípravě nové smlouvy. Rok 2007 znamenal vstup Bulharska a Rumunska do EU. Tedy rozšíření EU na dvacet sedm zemí, zavedení eura ve Slovinsku a přijetí rozhodnutí, ţe tzv.
evropskou ústavu nahradí tzv. reformní smlouva (Lisabonská smlouva), jejíţ přijetí nevyţaduje konání referend.
V roce 2008 se konalo zavedení eura na Kypru a na Maltě (1. 1. 2008), zavedení eura na Slovensku v roce 2009 (1. 1. 2009), ratifikace a vstup v platnost Lisabonské smlouvy (původně reformní smlouvy), v roce 2011 zavedení eura v Estonsku (1. 1. 2011), vstup Chorvatska do EU (1. 7. 2013) rozšíření na 28 zemí, zavedení eura v Lotyšsku (1. 1. 2014), zavedení eura na Litvě (1. 1. 2015).
Jak vypadala Evropská unie před Lisabonskou smlouvou a po Lisabonské smlouvě?
Do té doby byla EU tří pilířová, po Lisabonské smlouvě byla jedno pilířová. Tři pilíře se lišily systémem fungování, první pilíř tzn. princip nadnárodní spolupráce, Evropská unie mohla závazně rozhodnout i proti vůli menšiny státu. Druhý a třetí pilíř představoval princip mezinárodní spolupráce. EU rozhodovala na základě jednomyslného souhlasu, státy měly právo veta.
Jak vypadala Evropská unie po Lisabonské smlouvě? Z hlediska přijímání legislativy v EU - především ruší tzv. maastrichtských chrám, a tedy formální rozdělení agendy EU na supranacionální (nadnárodní) a intergovernmentální (mezivládní) a přináší v hlavě I. smlouvy o fungování EU rozdělení kompetencí mezi EU na straně jedné a její členské státy na straně druhé.
Lisabonská smlouva kompenzovala také širší kompetence:
1/ unijní občanská iniciativa – jeden milion unijních občanů ze sedmi členských států se vysloví proto, aby bylo něco upraveno, Evropská komise má vypracovat návrh unijního aktu.
2/ kdyţ nějaký členský stát má pocit, ţe EU často rozhoduje proti jeho vůli, zájmům, díky Lisabonské smlouvě můţe z EU vystoupit.
3/ posílilo se unijní postavení občanů, jejich práva
4/ přineslo to zefektivnění orgánů EU, nová funkce (předseda EU, předseda Evropské rady, předseda EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, sbor unijních diplomatů).
Lisabonská smlouva byla velmi zásadní milník v EU. EU je jedno pilířová, ne tří pilířová, více kompetentní, více nadnárodní, demokratičtější.
Česká republika se stala součástí Evropské unie v roce 2004. (Europa.eu, 2016) „Evropská unie je ekonomické a politické uskupení 28 států Evropy, které dnes čítají již 506 miliónů lidí.
Společenství se postupně hlouběji integrovalo i politicky a rozšiřovalo se o další státy.
Evropská unie je v současnosti největším politicko-ekonomickým uskupením světa, zároveň je označována za nejzelenější organizaci na světě, tedy organizaci nejvíce se starající o ekologii.
Permanentním dilematem, které politici i občané Evropské unie stále řeší, je míra politické integrace a to, jak má Evropská unie vystupovat navenek. Eurooptimisté chtějí mít z Unie federaci s vedením vystupujícím jednotně. Euroskeptici jsou proti politickému spojování a chtěli by pouze ekonomické společenství volného trhu. Historii Evropské unie je tedy nutno vidět v optice souboje těchto dvou vlivů. Každá nová integrace stvrzená novou společnou smlouvou je tedy určitým kompromisem, který ale Unii vždy posunuje k hlubší spolupráci mezi členskými státy.“ (Novinky.cz, 2016)
1.3 Vymezení klíčových pojmů
Dle Palatkové (2014, s. 45) je globalizace dnes hojně vyuţívaným pojmem k popisu multidimenzionálního jevu, který ovlivňuje kulturní, sociální, politické, fyzické, institucionální a především ekonomické prostředí, kdy národní zdroje nabývají mezinárodního charakteru (internacionalizace) a poté národní ekonomiky se stávají mnohem více závislými (interdependence). Autorka ve své publikaci dále uvádí, ţe v rámci cestovního ruchu bývá globalizace pouţívána k označení rostoucí internacionalizace trhu a na globalizaci taktéţ nahlíţí jako na světový proces, který způsobuje mnohem větší uniformitu, více těsnou integraci a také interdependenci systému, coţ má dopad i do sociální oblasti.
Dle OECD (Organizace pro hospodářskou a spolupráci a rozvoj) je moţné globalizaci popsat prostřednictvím několika základních znaků – omezování bariér v cestovním ruchu, vysoká integrace trhu, přímé zahraniční investice, rostoucí síla nadnárodních podniků, rychlé šíření technologie, lokalizační strategie, které se odvíjí od komparativních výhod jednotlivých regionů a zemí, multiplikace regionálních dohod, apod. (Palatková, 2014, s. 45) Autorka ve své knize dále uvádí, ţe v oblasti mezinárodního turismu nabývá dnes na významu především globalizace tzv. sociokulturního prostředí, která můţe mít však v určitých destinacích pro cestovní ruch zničující účinky.
Díky neustálému rozvoji komunikačních a informačních technologií a taktéţ rozvoji dopravy nejsou vnímány jako konkurence hotely v jednom státě či v jednom regionu, avšak hotely a podniky na opačných stranách světa. Dle autorky jde makroekonomického hlediska o definování mezinárodních a také národních politik pro turismus a veškerá navazující odvětví, a to tak, aby byly pro danou mikrosféru vytvořeny podmínky na daném trhu vůbec obstát, a to bez újmy.
V rámci mezinárodního obchodu dle Palatkové (2014, s. 45 – 46) ke globalizaci přispívají následující faktory: politické faktory související s bariérami v oblasti svobodného pohybu osob, technické a technologické faktory (rostoucí mobilita obyvatelstva, zvyšující se podíl osobní letecké dopravy), sociokulturní faktory globalizace, a faktory spojené s určitými charakteristikami turismu jako je např. vyšší volatilita či vyšší zranitelnost mezinárodního obchodu. Autorka taktéţ poukazuje na to, ţe především v cestovním ruchu jde primárně o snahu zprostředkovatelů a poskytovatelů sluţeb přizpůsobit se zvyšujícím se nárokům jednotlivých účastníků cestovního ruchu, kteří jsou ve srovnání s minulostí mnohem zkušenější, přičemţ i konkurenční prostředí je více dynamické. Globalizace se v rámci cestovního ruchu a obchodu promítá nejenom do institucionálních změn na trhu, ale taktéţ do strategií společností z hlediska teritoriální působnosti, vstupu na zahraniční trhy anebo také volby distribučních cest.
Blíţe lze popsat stupně mezinárodní integrace. Jsou jimi zóna volného obchodu (tj.
zrušení cel a dovozních kvót mezi členskými zeměmi ve vzájemném obchodě, jde o první stupeň institucionalizované integrace. Dále je to celní unie, tj. zóna volného obchodu plus jednotná obchodní politika vůči nečlenům unie (zejména jednotný celní sazebník), zóny volného obchodu a celní unie patří mezi tzv. preferenční oblasti či preferenční obchodní dohody.
Vytváření společného trhu, tj. rozšíření celní unie o volný pohyb kapitálu a osob, navíc také o koordinaci dalších součástí ekonomických politik (např. daňových systémů).
Měnová unie, tj. společný trh plus dohoda řešící otázku kurzů měn členských zemí, můţe jít buď o zavedení neodvolatelně fixních měnových kurzů členských zemí, nebo o zavedení společné měny (např. eura).
Hospodářská unie, tj. společný trh a měnová unie, ústící v úplné sjednocení monetární a fiskální politiky členských zemí, dochází zde k převedení ekonomických pravomocí na nové nadnárodní autority, důsledkem je vznik nové jednotné ekonomiky, ačkoliv EU vykazuje určité prvky hospodářské unie, nelze ani v jejím případě hovořit o existující hospodářské unii.
Politická unie, tj. vznik jednotného politického útvaru, politická unie zahrnuje kromě úplné hospodářské unie i společné politicko-sociální struktury, zn. to spojení dosud nezávislých zemí v jeden celek se společnými centrálními orgány a politickými institucemi, moţná budoucí forma EU v podobě plánované jednotné Evropy.
Regionalismus je dle Palatkové (2014, s. 46 – 47) trendem, který je protichůdný ke globalizačním tendencím, a je charakteristický pro poválečný vývoj v oblasti světové ekonomiky. Regionalismus se projevuje hojně taktéţ v mezinárodním obchodě se sluţbami cestovního ruchu a jako proces je úzce spojován s procesem globalizace a integrace, ať se jiţ jedná o pásmo volného obchodu či o celní unii, anebo společný trh a politickou unii.
Palatková (2014, s. 47) tvrdí, ţe tvorba regionálních integračních uskupení a volnějších forem spolupráce dnes představuje rámec, který významně ovlivňuje teritoriální zaměření obchodu se sluţbami cestovního ruchu, jak je tomu v Evropě či v Asii. V těchto oblastech působí APEC (The Asia-Pacific Economic Cooperation), ASEAN (The Association of Southeast Asian Nations) či SAARC (The South Asian Association for Regional Cooperation). APEC vznikl v roce 1989 a jde o skupinu 21 zemí, které jsou zde sdruţeny na základě mnohem volnější spolupráce, kdy cílem je podporovat ekonomický růst a prosperitu, dále sniţovat cla a další překáţky obchodu se zboţím a sluţbami.
ASEN je dle Palatkové (2014, s. 46) zaloţilo celkem 5 zemí v roce 1967, a to Indonésie, Filipíny, Malajsie, Singapur a Thajsko, postupně se přidaly Brunej, Kambodţa a také Laos. SAARC dle autorky vznikla jiţ v roce 1985, a to za účelem podpory technologického, ekonomického, kulturního a sociálního rozvoje. Jejími členy bylo při zaloţení 7 zemí – Bhútán, Bangladéš, Indie, Maledivy, Pákistán, Nepál a Srí Lanka. Od roku 2008 vstoupila v platnost dohoda o volném obchodu SAFTA (South Asia Free Trade Agreement). Palatková (2014, s. 46) ve své knize uvádí, ţe na rozdíl od dalších regionálních integračních seskupení jako je americké seskupení NAFTA (North American Free Trade Agreement) či MERCOSUR (Southern Cone Common Market) a CARICOM (Carribean Community and Common Market), se Evropská unie, APEC či ASEAN zabývají primárně
cestovním ruchem. NAFTA je Severoamerická dohoda o volném obchodu, která spojuje Mexiko, USA a Kanadu, s cílem omezit celní a obchodní bariéry a také obchod liberalizovat.
Cílem ASEAN je dosáhnout ekonomického růstu, sociálního pokroku a kulturního rozvoje v daném regionu, a také mírových podmínek v souladu s Chartou OSN.
Jednotlivé země ASEAN dokonce vytvořily akční plány pro podporu integrace v turismu a národní organizace členských států poté definovaly akční plány pro další spolupráci, a to včetně podpory investiční činnosti uvnitř regionu. Palatková (2014, s. 47) tvrdí, ţe protichůdnou reakcí na globalizační procesy ve vztahu k regionalismu můţe být multilateralismus, coţ je proces liberalizace ekonomických vztahů, a to z celosvětového měřítka.
Jeho počátky je moţné datovat aţ do roku 1947, kdy byla podepsána dohoda GATT.
Za liberalizaci autorka označuje procesy, které jsou spojeny s odstraňováním překáţek mezinárodního obchodu se sluţbami.
Pro integrační uskupení v Asii a Evropě je typická liberalizace pohybu sluţeb, a to včetně sluţeb turismu, dopravy a dalších sluţeb, které jsou s cestovním ruchem úzce spojeny na regionální úrovni.
V rámci tohoto textu je nutné věnovat pozornost institucionální a dirigistické teorii integrace. Integraci je moţné dle Kunešové (2006, s. 113 – 116) definovat jako proces sloučení či splynutí původně samostatných hospodářských struktur, které vznikají v národním i mezinárodním měřítku. Institucionální či dirigistická teorie integrace sice dle autorky uznává obrovský význam dle svobodného působení trţního mechanismu, avšak je nutné upozornit na to, ţe v ţádném případě sám o sobě nemůţe vyvolat ekonomickou rovnováhu z mezinárodního či národního měřítka, a proto je nezbytné zřízení autoritativního orgánu, který je schopen zabezpečit vzájemnou koordinaci hospodářských politik, a to v rámci integrace.
Z teoretického hlediska je moţné dle Cihelkové (2007, s. 37 – 40) rozlišovat hned několik forem integrace. Jednou z nejvýznamnějších je zde sektorová integrace, která navzájem propojuje jednotlivé sektory anebo odvětví. Ve svém důsledku tudíţ sektorová integrace vede k integraci celé ekonomiky, např. v rámci určitého regionu – poté jde jiţ ale o regionální integraci.
Pod termínem „region“ si lze představit seskupení 2 nebo více států, které v praxi můţe mít nejrůznější podobu integrace a vzájemné spolupráce. Cihelková (2007, s. 37 – 40) dále blíţe definuje také nadstátní integraci, v rámci které dochází ke vzniku společného orgánu, který zde přebírá pravomoci náleţící dříve národním orgánům – např. v rámci Evropské unie disponuje touto rolí Evropská komise.
Naopak u mezistátní integrace společný orgán a jeho pravomoci nepřesahují rámec jednotlivých národních institucí, z čehoţ je patrné, ţe společný orgán zde disponuje spíše úlohou konzultativní a koordinační.
U mělké integrace (Cihelková, 2007, s. 37 – 40) se jedná o akceptování společných hraničních opatření, do kterých je moţné zařadit např. zóny volného obchodu, účelové smlouvy anebo také účelové dohody či celní unie (NAFTA, CEFTA, ASEAN či APEC, apod.).
Hluboká integrace jde naopak mnohem dále a dochází zde k tomu, ţe přijatá opatření jiţ posléze ovlivňují politiky, které bývají velmi často v řadě zemí pouze čistě národním zájmem.
2 Kritéria pro přistoupení k Evropské unii
Příprava na vstup do Evropské unie je velmi komplikovaným procesem, který ve většině případů trvá i několik let. V okamţiku, kdy kandidátský stát jiţ splňuje podmínky nutné ke vstupu do Evropské unie, musí posléze promítnout do svého právního prostředí předpisy Evropské unie, a to ve všech oblastech politiky.
Ţádost o vstup do Evropské unie můţe tedy podat kterýkoliv stát, který splňuje podmínky členství – ty jsou definovány prostřednictvím tzv. kodaňských kritérií a zahrnují stabilní demokratický systém, trţní ekonomiku, právní stát a také přijetí veškerých právních předpisů Evropské unie, a to včetně výhledového přijetí eura. V okamţiku vstupu do eurozóny musí země splnit další kritéria, a to Maastrichtská konvergenční kritéria. Stát, který chce vstoupit do Evropské unie, musí podat ţádost o členství prostřednictvím Evropské rady, která poté poţádá Evropskou komisi, aby zhodnotila připravenost příslušného státu v rámci plnění kodaňských kritérií. Pokud je stanovisko kladné, Rada se dohodne na mandátu k vyjednávání, přičemţ během schůzek se projednávají příslušné oblasti. Celá tato fáze trvá
poměrně dlouho, a to proto, ţe kaţdý kandidátský stát musí do svého práva promítnout velké mnoţství předpisů a pravidel Evropské unie. V rámci tohoto předvstupního období se posléze kandidátské zemi musí poskytnout administrativní, finanční a také technická pomoc.
(Europa.eu, 2014).
Základní kritéria nutná k přijetí nového člena Evropské unie jsou obsahem čl. 49 Smlouvy o Evropské unii (ve znění Lisabonské smlouvy, která je v platnosti od 1. prosince 2009). „Podle něj může o členství požádat každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii. Těmito hodnotami jsou podle čl. 2 úcta k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. I když se v čl. 49 hovoří o evropském státě, není v zakládacích smlouvách Evropské unii definováno, jaký teritoriální rozsah se Evropou rozumí, případně z jaké minimální procentuální části musí takový stát ležet v takto vymezeném území.“ (Evropa2045.cz, 2015) Je naprosto zřejmé, ţe evropská integrace se neodvíjí pouze od geografické příslušnosti a dnes jsou jiţ dokonce některá mimoevropská území začleněna do Evropské unie - např. francouzské zámořské departementy v čele s územně největší francouzskou Guayanou v Jiţní Americe, karibskými ostrovy Guadeloupe a Martinique a ostrovem Réunion v Indickém oceánu, nebo španělské enklávy na marockém pobřeţí, Ceuta a Melilla. Výše uvedená území se nedají označit jako typická evropská území.
(Evropa2045.cz, 2015)
2.1 Kodaňská kritéria
Kovář (2011, s. 298) ve své publikaci uvádí, ţe Kodaňská kritéria byla definována a jasně vymezena na zasedání Evropské rady, které se konalo v roce 1993 v Kodani. Kritéria jsou určena pro všechny země východní a střední Evropy, které ţádají o vstup do Evropské unie. Mezi tato kritéria je moţné dle autora zařadit politické kritérium (stabilní instituce, která garantuje demokracii, právní stát, respektování menšin a ochranu lidských práv), ekonomické kritérium (fungující trţní ekonomika, schopnost státu vyrovnat se s konkurencí, která na trhu panuje), a schopnost převzít závazky, které vyplývají z členství v Evropské unii (tzv. acquis communautaire). I přes takto definované podmínky nutné pro vstup státu do Evropské unie si stále ještě Unie vyhrazuje právo sama se rozhodnout, kdy je připravena nové členy přijmout.
Dle Kučerové (2015, s. 84 – 85) jsou Kodaňská kritéria zaměřena na politické, dále lidsko- právní a ekonomické poţadavky.
2.2 Maastrichtská konvergenční kritéria
Účelem Maastrichtských konvergenčních kritérií (Consilium.europa.eu, 2015) je dosáhnout toho, ţe příslušný členský stát je na přijetí eura dostatečný způsobem připraven, a ţe jeho vstup do eurozóny nepředstavuje v ţádném případě ekonomické riziko, a to ať jiţ pro samotný stát, tak i pro celou eurozónu. Konvergenční kritéria jsou obsahem čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie. Dle ČNB (2015) je plnění Maastrichtských konvergenčních kritérií povinností pro kaţdý stát, který vstupuje do 3. etapy Hospodářské a měnové unie. Kritéria poukazují primárně na ekonomickou sladěnost jednotlivých zemí s eurozónou, coţ má vypovídat o jejich připravenosti na následné přijetí společné evropské měny.
Dle ČNB (2015) jsou kritéria taktéţ obsahem Protokolu č. 13, o kritériích konvergence a Protokolu č. 12, o postupu při nadměrném schodku. Je nutné upozornit na to, ţe Evropská centrální banka a Komise musí alespoň kaţdé dva roky informovat Radu Evropské unie o situaci v oblasti plnění konvergenčních kritérií jednotlivými členskými státy, které disponují dočasnou výjimkou o zavedení eura. Kovář (2011, s. 299) velmi zjednodušeně definuje konvergenční kritéria následujícím způsobem: míra inflace nesmí přesahovat o více jak 1,5 % průměr inflace 3 zemí s nejstabilnějšími cenami, státní dluh nesmí překročit 60 % HDP, deficit veřejných financí niţší neţ 3 % HDP, udrţení kurzu měny v rámci rozpětí platného mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, a to po dobu minimálně 2 let před vstupem do Evropské měnové unie, dlouhodobé úrokové sazby nesmí překročit o více jak 2 % průměr 3 zemí s nejniţšími úrokovými měrami. Autor dále upozorňuje na to, ţe konvergenční kritéria nutí členské státy k opatrné monetární a fiskální politice.
Plnění těchto kritérií (Zavedenieura.cz, 2014) je hodnoceno prostřednictvím dokumentu, který nese název „konvergenční zpráva“. Při hodnocení připravenosti kaţdého členské země pro následný vstup do eurozóny musí evropské instituce vycházet z několika klíčových zásad (Zavedenieura.cz, 2014)
striktní uplatňování kritéria konvergence - zajistit to, aby mohly do eurozóny vstoupit pouze členské země, které dokáţí podporovat posléze její stabilitu, nikoliv ji nabourávat,
kritéria konvergence nemají ţádnou hierarchii, jsou naopak integrovaným a také koherentním souborem, a proto je kaţdá země musí plnit bez rozdílu (výjimky neexistují),
konvergenční kritéria musí být plněna na základě pravdivých a také především skutečných údajů,
konvergence musí být dosaţeno na udrţitelném základě, nikoli pouze k určitému časovému okamţiku realizováno šetření,
hodnocení prostřednictvím kritérií konvergence je povaţováno za srozumitelné, jasné a transparentní.
V okamţiku, kdy je nutné zpracovat mimořádnou konvergenční zprávu, můţe si o její vypracování členský stát sám zaţádat – v této zprávě se klade důraz nejenom na aktuální plnění stanovených kritérií, ale také na jejich dlouhodobou udrţitelnost. Pokud jsou všechna konvergenční kritéria posléze splněna, Rada Evropské unie můţe dle Kováře (2011, s. 299) rozhodnout o zrušení výjimky týkající se zavedení eura, coţ následně vede k definování kurzu směny eura a dané národní měny. V této souvislosti je nutné zmínit se také o procedurálním postupu zavedení eura. Vstup do eurozóny (Zavedenieura.cz, 2014) se řídí prostřednictvím stanoveného legislativního rámce a časovými lhůtami. Sled jednotlivých procesních úkonů musí být nastaven tak, aby datem přechodu na euro mohl být 1. leden určitého roku.
Na základě dřívějších průběhů přijímacích procedur je moţné definovat následující postup přijetí eura (Zavedenieura.cz, 2014):
tvorba konvergenčních zpráv – v dubnu roku, který předchází zavedení eura, Evropská centrální banka a Evropská komise zveřejňují své konvergenční zprávy, ve kterých hodnotí, jak daná země, která usiluje o vstup do eurozóny, splnila konvergenční kritéria,
rozhodnutí o zrušení výjimky – pokud je znění konvergenčních zpráv kladné, Evropská komise doporučí Radě Evropské unie, aby zrušila výjimku na
zavedení eura v dané zemi (Rada Evropské unie nesmí rozhodnout dříve, dokud neobdrţí souhlas Euroskupiny a dokud se k dané otázce nevyjádří Evropská rada),
na konci této fáze, coţ je ve většině případů konec června či začátek července, ministři Rady ECOFIN definitivně rozhodnou o zrušení výjimky na zavedení eura (aţ od tohoto okamţiku můţe mít daná členská země jistotou v tom, ţe ekonomické přípravy na vstup do eurozóny absolvovala úspěšně),
vymezení přepočítacího koeficientu - na zasedání Rady ECOFIN, které ruší výjimku na zavedení eura, je na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou definován tzv. neodvolatelný kurz národní měny vůči euru (tzv. přepočítací koeficient),
přijetí společné evropské měny euro – dne 1. ledna následujícího roku nahrazuje euro národní měnu členského státu.
2.2.1 Kritérium konvergence úrokových sazeb
„Kritérium konvergence úrokových sazeb znamená, že v průběhu 1 roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch – nanejvýše 3 členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Úrokové sazby se zjišťují na základě výnosů dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů.“ (Cnb.cz, 2014) Pokud tedy dle Dědka (2008, s. 124 – 125) kandidátská země plní toto kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, vypovídá to o tom, ţe během 12 měsíců (před šetřením) dlouhodobá nominální úroková sazba daného státu nepřekročila definovanou hranici. Úrokové sazby jsou monitorovány především u dlouhodobých vládních dluhopisů, čímţ nepřímým způsobem odráţí taktéţ důvěru investorů v sektor veřejných financí, který je ve velké míře ovlivněn deficitem rozpočtu a vývojem státního dluhu příslušné země.
2.2.2 Kritérium cenové stability
Kritérium cenové stability je dalším, neméně důleţitým kritériem, který musí kandidátská země při vstupu do eurozóny splnit, a je blíţe vymezeno v Protokolu č. 13 o
kritériích konvergence vymezeno. „Kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 první odrážce Smlouvy o fungování Evropské unie, znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu 1 roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše 3 členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků.
Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“(Ecb.europa.eu, 2012) Brůţek (2007, s. 74) ve své knize poukazuje na to, ţe k hodnocení tohoto kritéria se v praxi pouţívá míra inflace, která se počítá prostřednictvím harmonizovaného indexu spotřebitelských cen.
Důvodem k harmonizaci je především to, ţe spotřebitelské koše se samozřejmě v jednotlivých členských zemích Evropské unie mohou značně lišit, a proto bylo nutné přistoupit k určité formě unifikace daného spotřebitelského koše. Dle autora se index počítá jako meziroční přírůstek v oblasti spotřebitelských cen, který je prezentována v procentním vyjádření. Brůţek (2007, s. 74) upozorňuje taktéţ na to, ţe podmínka cenové stability se odvíjí od toho, ţe míra inflace státu, který usiluje o zavedení společné evropské měny, nesmí překročit průměr 3 zemí Evropské unie, které disponují tou nejniţší inflací, o více jak 1,5 procentního bodu. To ve své podstatě znamená, ţe aritmetický průměr míry inflace se počítá u 3 zemí Evropské unie, které za posledních 12 měsíců měly tu nejniţší míru inflace, a proto velmi lehce můţe dojít k tomu, ţe země s nejniţším růstem v oblasti cenových hladin ani nejsou členy eurozóny. Kritérium cenové stability definuje horní hranici, nad kterou se nesmí inflace dostat. Dle Dědka (2008, s. 125) je kritérium cenové stability určeno pouze z logického důvodu, přesněji řečeno ekonomického důvodu, a to z jednoho prostého důvodu – ekonomika, která disonuje vyšší mírou inflace vůči obchodním partnerům, bývá ohroţována především ztrátou v oblasti své cenové konkurenceschopnosti, protoţe výrobky, které jsou draţší, nejsou poté schopny konkurovat levnějšímu dovozu, coţ se následně projevuje ve sniţování prodejnosti v rámci zahraničních trhů. Stát můţe svůj deficit v obchodní bilanci spravit prostřednictvím devalvace měny a očekávat, ţe dojde k obnovení schopnosti cenové konkurenceschopnosti. Jelikoţ však země nemá díky svému členství v měnové unii ani moţnost svým vlastním kurzem hýbat, je nutné, aby do eurozóny vstupovaly jenom ekonomiky, které mají dosti stabilní cenovou hladinu. Tam, kde se neobjevují rozdíly v míře inflace, nemůţe dojít ani k výkyvům v oblasti cenové konkurenceschopnosti.
2.2.3 Kritérium kurzové stability
„Kritérium kurzové stability a účasti v ERM II (Exchange Rate Mechanism) znamená, že členský stát dodržoval normální rozpětí, která jsou stanovena mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň 2 posledních let.
Zejména by pak země neměla z vlastní iniciativy devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu po zavedení eura vůči euru.“(Cnb.cz, 2014) Protokol č. 13 o kritériích konvergence definuje tedy stabilitu cenového kurzu tak, ţe příslušný členský stát alespoň po dobu posledních 2 let před šetřením musí dodrţovat fluktuační rozpětí, které je stanoveno prostřednictvím mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, přičemţ směnný kurz nesmí být vystavován silným tlakům a členská země usilující o vstup do eurozóny by neměla na základě vlastní iniciativy devalvovat tzv. dvoustranný střední kurz národní měny vůči euru. (Ecb.europa.eu, 2012) Dle Dědka (2008, s. 125) je splnění zmíněného kritéria plně závislé především na stabilitě příslušné národní měny, na coţ je nutné upozornit. Dle slov autora by se měla národní měna v ERM II pohybovat okolo vymezené centrální parity vůči euru, coţ je zde referenční měna. Je nutné upozornit také na to, ţe v okamţiku zafixování vlastní měny vůči euru se stát vzdává navţdy vlastní měnové politiky, a to je zde důleţité vědět. Plnění kritéria kurzové stability (Czso.cz, 2012) vyţaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability, přičemţ standardní fluktuační pásmo je ve výši +2,5/-15,0 % oproti centrální paritě. Podmínka plnění zmíněného kritéria je ale mnohem přísnější neţ jenom udrţení ve standardním fluktuačním pásmu – stát totiţ musí udrţet svůj devizový kurz v intervalu +/-2,25 okolo centrální parity ERM II „bez výrazného napětí“. To znamená, ţe v okamţiku, kdy země udrţuje daný kurzu za pomoci netrţních opatření či nadměrných intervencí, není moţné hovořit o tom, ţe by kritérium kurzové stability splnila.
2.2.4 Kritérium udržitelnosti veřejných financí
Poţadavky, které se týkají fiskální disciplíny, dle Dědka (2008, s. 116 – 118) nejsou určeny pouze pro státy, které se uchází o členství v eurozóně, ale jsou určeny pro všechny členské státy Evropské unie – rozdíl spočívá pouze v postupu, který následuje v okamţiku, kdy členská země tuto povinnost neplní. Autor poukazuje na to, ţe veškeré procesní úkony, které se týkají potupu v okamţiku porušení fiskální disciplíny, jsou k nalezení v Paktu
stability a růstu, a členský stát eurozóny můţe být dokonce za dosaţení nadměrného schodku i pokutován, a to peněţní sankcí, která se můţe pohybovat do 0,2 % HDP, přičemţ členský stát, který není členem eurozóny, sankciován být ani nemůţe. Kritérium dlouhodobě udrţitelného stavu veřejných financí ve své podstatě znamená, ţe na příslušný stát se nevztahují rozhodnutí o nadměrném schodku, a zmíněné kritérium má 2 základní části (Cnb.cz, 2014):
kritérium veřejného deficitu vypovídá o tom, ţe poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí vzhledem k hrubému domácímu produktu v trţních cenách nepřekročí 3 % (výjimku tvoří případy, kdy poměr podstatně klesl, nebo se neustále sniţoval, aţ dosáhl úrovně, která se blíţí referenční hodnotě, anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě), veřejný deficit je nutné vnímat jako deficit, který se vztahuje k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení,
kritérium veřejného dluhu v tomto případě znamená, ţe poměr veřejného dluhu v trţních cenách k hrubému domácímu produktu nepřekročí 60 % (výjimku tvoří případy, kdy dochází ke sniţování poměru a ten se poté blíţí přijatelným tempem k dané referenční hodnotě), veřejný dluh je zde moţné charakterizovat jako hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru.
Co se týče plnění kritéria vládního deficitu, je nutné říci, ţe není podstatné pouze pro plnění Maastrichtských kritérií konvergence, ale zároveň také vytváří významné podmínky nutné pro zachování stability státu a jeho hospodářského růstu. Jedním z dalších důvodů, proč bylo nutné dle Dědka (2008, s. 119) toto kritérium stanovit, je velmi úzká vazba mezi deficitem a dlouhodobým profinancováním, protoţe čím vyšší je deficit, tím větší jsou poté poţadavky kladené na emisi nových dluhů a to vede k existenci většího počtu dluhopisů finančního trhu určených k financování příslušného dluhu. Dále je nutné taktéţ zmínit, ţe velké schodky v oblasti státních rozpočtů jsou taktéţ v rozporu s Paktem stability a růstu, přičemţ znemoţňují i to, aby zde fiskální stabilizátory působily dle autora naprosto automaticky. Státy, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí však také prostřednictvím svých vnitrostátních právních předpisů a pravidel zajistit naprostou nezávislost svých
národních centrálních bank a rovněţ určitý stupeň souladu jejich statutu s ustanoveními Smluv a jeho slučitelnost se statutem Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank. (Ecb.europa.eu, 2012)
2.3 Kritéria reálné konvergence
Kritérium reálné konvergence dle Plchové et al (2010, s. 231) určuje, jaká je úroveň ekonomické výnosnosti příslušné země dle běţné parity kupní síly, a to ve vztahu k průměru 12 stávajících členských států Evropské unie. „Pojem reálná konvergence nemá přesně vymezený obsah a nejčastěji tudíž bývá chápán jako soubor vlastností inspirovaných teorií optimální měnové oblasti, které by měl splňovat uchazeč o členství v měnové unii.
Pozornost se tak např. zaměřuje na míru synchronizace hospodářských cyklů, pružnost trhů práce, vyspělost finančních trhů, intenzitu obchodní výměny, majetkovou provázanost a na řadu dalších charakteristik. Při užším vymezení se reálná konvergence často chápe jako dotahování ekonomické výkonnosti méně rozvinutých ekonomik na úroveň vyspělých zemí.
Mírou reálné konvergence se pak nejčastěji stává ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele vyjádřený v paritě kupní síly. Dosažení určitého stupně reálné konvergence není, na rozdíl od kritérií nominální konvergence, která je vtělena do podoby maastrichtských konvergenčních kritérií, nutným předpokladem pro přijetí za člena eurozóny.“ (Zavedenieura.cz, 2016) Plchová et al (2010, s. 188) ve své knize upozorňuje na to, ţe kromě dlouhodobého plnění nominálních konvergenčních kritérií, které jsou výše jiţ popsány, musí kaţdá kandidátská země zároveň také splňovat podobnosti s ekonomikou eurozóny.
To je dle autorů podstatné především z toho hlediska, ţe stát se v okamţiku přijetí společné evropské měny posléze vzdává své měnové politiky, kterou přebírá v rámci eurozóny Evropská centrální banka. Plchová et al (2010, s. 188) zmiňuje, ţe sladěnost ekonomiky eurozóny a členského státu minimalizuje riziko moţného výskytu asymetrických šoků, coţ jsou události, které zasahují nestejnou měrou jednotlivé členské země eurozóny. To vede k převaze pozitivních dopadů zavedení společné evropské měny nad těmi negativními.
Mezi významná kritéria reálné konvergence je moţné dle Brůţka (2007, s. 89 – 90) zařadit mobilitu výrobních faktorů, otevřenost ekonomiky, sladěnost mezi hospodářským cyklem a určitým stupněm reálné konvergence či různorodost v oblasti výrobní struktury
3 Proces rozšiřování Evropské unie
Zakládajícími členy Evropské unie byly v roce 1958 Belgie, France, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a také Spolková republika Německo, přičemţ během existence této mezinárodní organizace jiţ došlo k jejím několika rozšířením. Otázky, které se týkají dalšího rozšiřování Evropské unie, jsou dnes velmi diskutované, protoţe někteří se domnívají, ţe Evropská unie v posledních letech ztrácí smysl své existence. Je nutné upozornit na to, ţe současná podoba Evropské unie, kterou dnes tvoří z původních 6 států jiţ 28 členských států, je výsledkem mnohaletého úsilí a dnes jde o nejvyšší stupeň ekonomické integrace světa.
Nedávná finanční krize však dokázala odhalit zásadní nedostatky Evropské unie. V minulosti docházelo k pozvolnému rozšiřování Evropské unie, které bylo do jisté míry i přirozené.
Siwek (2015) ve své prezentaci uvádí, ţe v případě rozšiřování Evropské unie nelze hovořit pouze o nových státech, které se stávají postupně jejími členy, avšak jde také o rozšiřování počtu asociovaných členů Evropské unie, coţ souvisí i s rozšiřováním Evropské unie na základě bilaterálních smluv, které jsou uzavírány se státy mimo Evropu. Příprava na vstup do Evropské unie je velmi sloţitou záleţitostí. V posledních 50 letech pomohlo členství v Evropské unii státům, které se dostaly z diktátorských reţimů, nastolit hospodářský růst a taktéţ značně posílit demokratické principy. Od roku 1972 se začaly připojovat k Evropské unii i další západoevropské země, přičemţ po pádu komunistického reţimu se v roce 1989 stala součástí Evropské unie řada států východní a střední Evropy – k tomu došlo ve dvou základních vlnách, a to v roce 2004 a 2007. V roce 2013 se stalo součástí Evropské unie také Chorvatsko, coţ je dnes poslední, 28. země Evropské unie.
V rámci tohoto textu je nutné uvést seznam zemí a rok jejich přistoupení do Evropské unie (Europa.eu, 2016):
zaloţení Evropské unie (1958) – Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Itálie, Francie, Spolková republika Německo,
první rozšíření (1973) – Irsko, Dánsko, Spojené království, druhé rozšíření (1981) – Řecko,
třetí rozšíření (1986) – Španělsko, Portugalsko, čtvrté rozšíření (1995) – Rakousko, Švédsko, Finsko,
