HAVEL
MARTIN 2021
PRÁCE
Domácí násilí
Domestic violence
STUDIJNÍ PROGRAM
Specializace v pedagogice
STUDIJNÍ OBOR
Učitelství praktického vyučování a odbor. výcviku
VEDOUCÍ PRÁCE
PhDr. Nesvadba Petr, CSc.
Havel, Martin. Domácí násilí. Praha: ČVUT 2021. Bakalářská práce. České vysoké učení technické v Praze, Masarykův ústav vyšších studií.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracoval samostatně. Dále prohlašuji, že jsem všechny použité zdroje správně a úplně citoval a uvádím je v přiloženém seznamu použité literatury.
Nemám závažný důvod proti zpřístupňování této závěrečné práce v souladu se zákonem č.
121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) v platném znění.
V Praze dne: 20. 04. 2021 Podpis:
Poděkování
Velice rád bych poděkoval vedoucímu bakalářské práce, PhDr. Petru Nesvadbovi, CSc., který mi po celou dobu věnoval ty nejcennější rady a měl se mnou trpělivost při tvorbě bakalářské práce.
Abstrakt
Cílem bakalářské práce je zhodnocení komplexnosti prevence v oblasti domácího násilí a jejího významu a dopadu na společnost. Cílem je také zabývat se nalezením dalších alternativ této problematice. Zpracování tématu vede k zamyšlení se nad reálnou realizací preventivního působení v oblasti domácího násilí. Práce zdůrazňuje význam prevence pro skupinu v postavení potencionálních obětí i agresorů domácího násilí.
Klíčová slova
Domácí násilí, ohrožená osoba, násilná osoba, vykázání, neziskové organizace, nevládní organizace.
Abstract
The aim of the bachelor thesis is to evaluate the complexity of prevention in the field of domestic violence and its importance and impact on society. The aim is also to find other alternatives to this issue. The elaboration of the topic leads to a reflection on the real implementation of preventive action in the field of domestic violence. The work emphasizes the importance of prevention for the group in the position of potential victims and aggressors of domestic violence.
Key words
Domestic violence, endangered person, violent person, expulsion, non – profit organizations, non - governmental organizations.
Úvod ... 9
1. Problematika domácího násilí ... 10
1.1. Vymezení pojmu domácí násilí ... 10
1.2. Legislativní vymezení pojmu domácího násilí ... 11
1.3. Znaky domácího násilí ... 12
1.4. Druhy domácího násilí ... 12
1.5. Fáze domácího násilí ... 15
1.6. Typologie pachatele domácího násilí ... 16
1.7. Typologie obětí domácího násilí ... 17
2. Příčiny a následky domácího násilí ... 19
2.1. Příčiny domácího násilí ... 19
2.2. Následky domácího násilí ... 23
2.3. Psychické poruchy vznikající jako následek domácího násilí ... 24
3. Formy sociální pomoci pro oběti domácího násilí ... 28
3.1. Státní formy pomoci obětem domácího násilí ... 28
3.2. Nestátní formy pomoci obětem domácího násilí ... 30
3.3. Pomoc násilným osobám... 36
4. Výzkumná část ... 37
4.1. Metodika práce ... 38
4.2. Hypotézy ... 42
5. Výsledky výzkumného šetření ... 43
6. Shrnutí výsledků výzkumné části práce ... 53
7. Závěr ... 55
8. Přílohy ... 60
Seznam grafů
Graf 1Chápání domácího násilí ... 44
Graf 2 Osobní zkušenost s domácím násilím?... 45
Graf 3 Typ zkušenosti s domácím násilím ... 45
Graf 4 Forma domácího násilí ... 46
Graf 5Mohou si oběti za svou situaci samy? ... 47
Graf 6 Jsou oběťmi domácího násilí i muži? ... 48
Graf 7 Zasahuje domácí násilí i děti? ... 49
Graf 8 Příčiny domácího násilí ... 50
Graf 9 Informovanost veřejnosti ... 51
Graf 10 Reakce na případ domácího násilí ... 51
Graf 11 Způsob řešení situace ... 52
9
Úvod
Domácí násilí bylo z historického hlediska dlouhodobě tabuizováno, a považováno za něco, o čem se na veřejnosti nesluší hovořit, za něco, co se odehrává za zavřenými dveřmi, kde by mělo i zůstat. V průběhu posledních dekád však naštěstí v této oblasti došlo k obratu pozitivním směrem, a domácí násilí se stalo alespoň částečně věcí veřejnou. Po roce 1990 začaly vznikat organizace věnující se pomoci obětem domácího násilí. Výše zmiňovaná tabuizace domácího násilí do společnosti vnesla i celou řadu nepravd a mýtů, tradujících se o této tématice dodnes.
V uplynulých letech proběhla celá řada mediálních kampaní a informačních akcí, které měly za úkol zlepšit informovanost veřejnosti o problematice domácího násilí a uvést zažité mýty a dezinformace na pravou míru. Ověření praktické účinnosti těchto kampaní, spolu s osobním zájmem autora o danou problematiku pak utvořily hlavní motivační faktor k volbě tématu této bakalářské práce.
Předložená bakalářská práce je rozčleněna na dvě stěžejní části, a to na část teoretickou, a výzkumnou. Teoretická část je uvozena kapitolou věnující se problematice domácího násilí z obecného hlediska. Je v ní vymezen pojem domácí násilí, a jeho legislativní ukotvení v České republice. Následně jsou popsány konkrétní znaky a druhy domácího násilí.
Druhá kapitola práce se zaměřuje na příčiny a následky domácího násilí, a psychické poruchy, které vznikají jako jeho následek. Třetí kapitola pak prezentuje možnosti sociální pomoci obětem domácího násilí, a to jak ze strany státu, tak ze strany nestátních neziskových organizací, jako je ROSA, Bílý kruh bezpečí a další. Opomenuta však nezůstane ani poměrně mladá oblast, kterou je pomoc samotným násilným osobám.
Výzkumná část práce si pak klade za cíl zkoumat informovanost veřejnosti o problematice domácího násilí. Pro výzkumné účely je nejprve definována použitá metodika a formulovány hypotézy. K získání potřebných dat je použita kvantitativní metoda standardizovaného dotazníku, distribuovaného elektronickou formou. Získaná data jsou následně zpracována, vyhodnocena a převedena do grafů a slovního komentáře ve výzkumné části práce. V poslední kapitole lze nalézt shrnutí výsledků výzkumného šetření a ověření stanovených hypotéz, stejně jako naplnění hlavního cíle práce.
10
1. Problematika domácího násilí
Pod výrazem, jako je domov nebo rodina si obvykle představujeme bezpečné prostředí, které sdílíme se svými blízkými. Rodina je prostředím, v němž trávíme velké množství svého času, a které v našem životě hraje stěžejní roli, jelikož má možnost nás pozitivním i negativním způsobem ovlivňovat a formovat. Navzdory tomu, že je domov často idealizován jako místo bezpečné, klidné, láskyplné, šťastné a stabilní, může pro některé jedince představovat to nejnebezpečnější místo ve společnosti (Ševčík, Špatenková, 2011).
Problematika domácího násilí byla po dlouhou dobu považována za tabu a spojováno s názory, předsudky a představami, které často můžeme sledovat i dnes. Pravděpodobně nejrozšířenějším mýtem spojeným s domácím násilím je názor, že domácí násilí je soukromou věcí, a lidé z vnějšku do něj nemají právo jakkoliv zasahovat. Dalším mýtem je představa, že domácí násilí se objevuje pouze v sociálně slabých rodinách, a že v rodinách z vyšších sociálních vrstev se tento jev vyskytovat nemůže. Opak je však pravdou, a domácí násilí se často odehrává i v rodinách s dobrým socioekonomickým a vzdělanostním statutem. Vyznačuje se zde však vyšší rafinovaností a je více skryto (Čírtková, Vitoušová, 2007).
Dále si společnost velmi často utváří typické charakteristiky pachatelů a obětí. Pachatelem je podle těchto stereotypů impulsivní, nevzdělaný, alkoholik apod. Oběti pak odpovídají parametrům, jako je hloupá, submisivní „domácí puťka“ a podobně. Díky kontinuální osvětě se však pomalu do povědomí společnosti dostávají fakta o tom, že domácí násilí může v různých podobách postihovat nejen ženy, ale i muže, děti neb seniory. Je nutné poukazovat na fakt, že neexistuje žádný typický model rodiny, ani její zcela přesná charakteristika, dle které by snad domácí násilí bylo možné lépe identifikovat. Mýty, předsudky nebo představy spojené s domácím násilím nejsou pravdivé, a domácí násilí může postihovat aktéry ze všech sociálních skupin a rodinných forem (Čírtková, Vitoušová, 2007).
1.1. Vymezení pojmu domácí násilí
Jednotná definice pojmu domácí násilí napříč odbornou literaturou neexistuje. Obecně bývá domácí násilí nejčastěji označováno za závažný sociálně patologický jev, vedoucí k porušování základních lidských práv a svobod. Ucelenější a podrobnější definici je možno nalézt kupříkladu v tezi autorky Ludmily Čírtkové (2008, s. 9), která ve svém díle domácí násilí definuje následovně: ,,opakované, dlouhodobé a zpravidla eskalující násilí fyzického,
11 psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří jednoznačně asymetrický vztah a vede ke stabilnímu rozdělení rolí na násilnou a ohroženou osobu.“
Další definice, která vystihuje domácí násilí je od autorky Bednářové et al. (2006, s. 6) která s kolektivem uvádí, že se „domácím násilím zpravidla označuje týrání a násilné jednání odehrávající se mezi osobami blízkými žijícími spolu ve společném bytě nebo domě, kdy jedna násilná osoba získává a udržuje nad druhou moc a kontrolu. Jedná se o fyzické i slovní útoky, tělesné týrání, omezování osobní svobody, vydírání, sexuální zneužívání, výhružky apod.“.
1.2. Legislativní vymezení pojmu domácího násilí
Na úvod této podkapitoly je nutno uvést, že současné České trestní právo doslovný pojem domácí násilí nezahrnuje. Domácí násilí samo o sobě není a ani v minulosti nikdy nebylo řazeno mezi trestné činy. Tento typ násilné činnosti byl legislativně posuzován jako jiný druh násilí nebo trestný čin. K výrazným změnám došlo až v roce 2004, kdy byla zavedena skutková podstaty trestného činu „týrání osoby žijící ve společném obydlí.“ (Čírtková, 2008).
Takto pojmenovaný trestný čin byl do trestního zákoníku zanesen pro účely boje proti domácímu násilí, a to v následujícím znění dle § 199 trestního zákoníku:
„(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,
c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1
a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, b) smrt“. (Zákon č. 40/2009 Sb.).
12
1.3. Znaky domácího násilí
Charakteristika domácího násilí spočívá v tom, že oběť s pachatelem žije v blízkém vztahu, nejčastěji v jedné domácnosti, a násilné aktivity jsou páchány v soukromí za zavřenými dveřmi obydlí. Oběti domácího násilí jsou záměrně izolovány od možností vnější pomoci.
S postupem času má domácí násilí vždy vzestupnou tendenci a eskaluje, nikdy samo od sebe nevymizí. Ohroženým osobám je potřeba poskytnou podporu, ochranu a pomoc včas (Čírtková, 2004).
Autorka Čírtková (2004) definuje stěžejní charakteristické znaky domácího násilí takto:
• „Soukromí jako místo, kde dochází k partnerskému násilí,
• Opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů,
• Specifičnost příčin a kořenů domácího násilí.“ (Čírtková, 2004, s. 237-238).
Lokací, v níž se domácí násilí odehrává, bývá nejčastěji soukromým prostorem nacházejícím se mimo veřejnou kontrolu. Oběti jsou v průběhu páchání násilí fyzické, psychické či sexuální povahy zpravidla drženy v ústraní, izolovány od možné vnější pomoci (Čírtková, 2004).
Charakteristickým znakem domácího násilí je jeho výše zmiňovaná dynamika. Předchůdcem domácího násilí je zpravidla sociální izolace oběti od blízkých osob, rodiny a dalších sociálních kontaktů. Poté se začnou objevovat drobné útoky, kterými je postižená osoba zaskočena a toto nové chování partnera nejrůznějšími způsoby omlouvá. Frekvence útoků se postupem času zvyšuje, stejně jako jejich intenzita (Čírtková, 2004).
Motivy pachatelů domácího násilí jsou specifického charakteru, sám si nepřipouští, že by jeho chování bylo nevhodné, nepáchá násilí s konkrétním cílem, nebo za konkrétním účelem.
K útokům nemusí vždy docházet jen v afektu nebo při emočním rozrušení (Čírtková, 2004).
1.4. Druhy domácího násilí
Domácí násilí má hned několik možných podob. Nejčastěji se vyskytuje kombinace několika z nich, samostatně se vyskytují velmi zřídka. Čírtková (2008) definuje domácí násilí fyzického, psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického charakteru.
13 Fyzické násilí
Fyzickým násilím se rozumí „jakékoli opakované, násilné projevy mezi blízkými osobami, kdy jedna osoba je vždy obětí, druhá agresorem. Fyzické násilí může i nemusí zanechávat viditelné následky. Může vést k vážnému ohrožení zdraví i života jedince, vždy negativně ovlivňuje jeho psychiku“ (Hronová, Kupcová a Zapletalová, 2014, s. 2).
Psychické násilí
K psychickému neboli emocionálnímu násilí často dochází v kombinaci s fyzickým násilím.
Mnohdy je samostatný výskyt psychického násilí předchůdcem násilí fyzického. Osoba ohrožená si zprvu nemusí vůbec uvědomovat, že se jedná o projevy násilí a některé varovné projevy svého partnera si může chybně vykládat například jako lásku. Zprvu není zcela zřejmé, že se jedná o týrání, jelikož absentují viditelná poranění. Z tohoto důvodu je psychické násilí tak těžko prokazatelné, jelikož chybí viditelné důkazy (ROSA, 2014, online).
Konkrétními projevy psychického násilí je soustavné ponižování, verbální týrání, hrubé nadávky, vulgarismy, urážky, zesměšňování, výhrůžky, zastrašování, ponižování ohrožené osoby, využívání privilegia moci, vyslýchání, stalking, telefonické kontrolování a celkový přehled o všech aktivitách oběti (ROSA, 2014, online).
Dále se může jednat o násilné projevy orientované na osoby, zvířata nebo věci, k nimž má ohrožená osoba citovou vazbu. Konkrétně může jít o vulgární a hrubé výstupy vůči domácím mazlíčkům, dětem a podobně. Pokud se pachatel zaměřuje na věci, likviduje ty, ke kterým má oběť vztah a emoční vazbu, jako jsou například zděděné předměty, vzpomínkové fotografie a podobně (ACORUS, 2011, online).
Sexuální násilí
Sexuální násilí je dalším typem násilí, které je obtížně dokazatelné, jelikož k němu dochází zpravidla beze svědků, nejsou-li ve vyhrocených případech svědkem nezletilé osoby.
K sexuálnímu násilí se řadí nucení k sexuálním aktivitám a praktikám, nechtěný sex, znásilnění, jednání s obětí jako se sexuálním objektem. Konkrétně se jedná o „veškeré sexuální chování, které je na druhé osobě vynucené a které osoba ohrožená podstupuje nedobrovolně pod nátlakem slovním či fyzickým“ (Lidská pouta, 2020, online).
14 Sociální násilí
Sociální násilí je možné považovat za podmnožinu psychického násilí, nebo jej samostatně vyčlenit. Tento druh násilí je zaměřen na sociální postavení a ovlivňování sociálního prostředí oběti. Charakteristická je zde „kontrola a omezování sociálních kontaktů, sociální izolování oběti“ (Čírtková, 2008, s. 10).
Ke konkrétním projevům sociálního násilí patří izolace osoby od jejího sociálního okolí, blokace a kontrola telefonu, odepření přístupu k televizi, internetu, omezení vycházek, kontrola osob, se kterými se oběť stýká, a postupný zákaz těchto styků, kontinuální kontrola nad všemi aktivitami a sociálními kontakty oběti a podobně (Čírtková, 2008).
Ekonomické násilí
Ekonomické násilí je dle Čírtkové (2008, s. 10) „z normy vybočující kontrolu a odnímání finančních prostředků oběti, její přinucování k tomu, aby pachatele finančně zajišťovala“.
Ekonomické násilí se nejčastěji objevuje v podobně zabránění docházení oběti do zaměstnání, odstřižení oběti od finančních prostředků, i těch které jsou její vlastní, odepření přístupových práv k bankovním účtům a podobně. Pachatel takto činí proto, aby jej oběť musela prosit o peníze, i ty nejmenší částky, a byla na něm takto závislá. Pachatel odmítá přispívat na stravu, nájem, ošacení a další položky běžné denní potřeby (Čírtková, 2008).
„V poslední době se rozšiřují případy, kdy si násilná osoba vzala vysoké půjčky, které nesplácela, a protože smlouva o půjčce byla uzavřena za doby trvání manželství, firmy vymáhají tyto pohledávky na ohrožené osobě, zatímco násilník mění místo pobyt a není k dohledání“ (ACORUS, 2020, online).
Stalking
Stalkingem rozumíme nebezpečné pronásledování osob. Jeho hlavní znak spočívá v
„obsesivní fixaci známého či neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností“ (Čírtková, 2004, s. 225).
V kriminologickém prostředí se jedná o relativně novodobý fenomén.
Dle Čírtkové (2004) oběti stalkingu tvoří 2 % až 8 % obyvatel České republiky, kdy polovinu všech případů tvoří bývalí partneři, kteří pronásledují svůj protějšek. K charakteristickým projevům stalkingu řadíme např. obtěžující telefonáty, nebo textové zprávy, obtěžující a zastrašující chování, vyhrožování, pozorování a sledování aktivit oběti, docházení do míst pracoviště nebo bydliště obětí, likvidace osobních věcí oběti za účelem
15 vyvolání strachu, zanechávání výhružných vzkazů, psychické vydírání, a podobně. Do tohoto typu chování může být zahrnuto i širší okolí oběti, jako jsou rodinní příslušníci nebo známí apod. (Čírtková, 2004).
1.5. Fáze domácího násilí
Domácí násilí má cyklický charakter, a probíhá tedy v etapách, které se opakují.
Nejtypičtějším rysem je střídání období klidu a agrese. Níže jednotlivé fáze procesu domácího násilí popsány podrobněji dle Laburdové (2014).
1. Fáze: Růst napětí
Počátky domácího násilí jsou nenápadné, a jeho první projevy mají podobu urážek, zesměšňování nebo ponižování. Oběť se mylně domnívá, že jde o projevy odůvodněné, a že si takové jednání zaslouží. Nadávky ale časem přecházejí v soustavné ponižování, a eskalují až fyzickému napadení, které se nadále stupňuje. Jedná se o cyklický proces.
2. Fáze: Používání fyzického násilí
V této fázi jsou následky násilí a týrání na oběti jasně znatelné. Jde o podlitiny, zlomeniny, nebo popáleniny. Intenzita útoků roste, a nezřídka končí i smrtí oběti.
Dalším stupněm je v mnoha případech sexuální násilí, zanechávající v oběti zranění psychické, fyzické i morální povahy.
3. Fáze: Sliby a omluvy
Agresor se za své chování omlouvá, a slibuje, že už se jeho jednání nikdy nebude opakovat. Své agresivní chování omlouvá například stresem ze zaměstnání, nebo jinými důvody. Oběť pachateli znovu uvěří, on vyvázne zcela bez následků, a své chování v brzké době opakuje znovu. (Laburdová, 2014, s. 17)
Ve valné většině případů mají ženy v pozici obětí domácího násilí tendence agresivní chování ze strany partnera bagatelizovat, minimalizovat je před okolím, nebo je zcela popřít.
Stejně jako agresor jeho chování omlouvají jinými problémy, například zdravotní povahy, v zaměstnání, alkoholu, únavě a podobně. (Ševčík, Špatenková, 2011, s. 91)
16
1.6. Typologie pachatele domácího násilí
Typologii pachatelů domácího násilí lze rozčlenit podle úhlu pohledu. Zároveň je nutné zohlednit vzájemné prolínání jednotlivých typů.
Podle Špatenkové (2011, s. 72–74) prezentuje dělení dle Elbowa, dle nějž se pachatelé domácího násilí dělí takto:
• Kontrolor: oběť pro něj představuje majetek, nad kterým má moc. Okolí hraje roli jen v případě, že z něj může plynout nějaký užitek. Tento typ pachatele používá násilí v případě ztráty kontroly a moci, nebo pokud se cítí ohrožen.
• Obránce: cítí se dobře pouze v případě, že je na něm oběť zcela závislá.
• Validátor: sám o sobě pochybuje a dělá všechno pro to, aby nebyl partnerkou opuštěn.
Zastrašuje, vyhrožuje, vyčítá.
• Inkorporátor: zoufalec chápající sebe a oběť chápe za jednu neoddělitelnou osobu.
Přivlastňováním partnerky si kompenzuje absenci sebeúcty a ego.
Další typologií je ta podle Čermáka (1998, s. 70-73):
• Emocionálně reaktivní typ: sem patří většina agresorů, kteří se vyznačují vznětlivostí, výbušností, impulzivitou, kterou může vyvolat i slabý podnět. Je jednoduché je vyprovokovat. Mají sníženou sebekontrolu, a proto jsou velmi nebezpeční. Jejich útoky mohou končit i usmrcením oběti.
• Instrumentální typ: násilnými projevy uspokojuje své potřeby, nebo se snaží dosáhnout cíle.
Ve skupině si vybírá oběť, kterou šikanuje. Jedná takticky a promyšleně, jeho cílem je oběti ublížit. Neprojevuje emoce.
• Násilník nadměrně kontrolující své agresivní impulsy: je zřejmě nejnebezpečnější ze všech typů. Zadržuje v sobě frustraci a agresi tak dlouho, dokud nevybouchne. V případě, že oběť útok přežije, je překvapena, jelikož útok neočekávala.
• Násilník s potěšením z krutosti: Násilí na druhých jej uspokojuje. Je necitlivý, bez empatie, utrpení a ponižování mu způsobuje potěšení.
• Psychopatická osobnost: Své násilné projevy neskrývá, jeho jednání je nápadné a opakuje se. Je bezcitný, chladnokrevný a bez emocí.
17
1.7. Typologie obětí domácího násilí
Jakýkoliv člověk se může stát obětí domácího násilí, a to bez ohledu na jeho sociální postavení, pohlaví, vzdělání nebo věk. V průběhu domácího násilí dochází ke konfrontaci bezvýhradné moci na jedné straně, a absolutní bezmoci na straně druhé. V praxi oběť od agresora přejímá přesvědčení o vlastním nevhodném chování, neschopnosti a hysterických projevech, které jsou důvodem jeho nespokojenosti. Oběti se za svou situaci a poranění stydí, před okolím je bagatelizují, uvádějí jejich jinou příčinu a podobně. (Bednářová, 2009, s. 17) Žena jako oběť domácího násilí
Nejtypičtější obětí domácího násilí je žena týraná vlastním manželem nebo partnerem. Zde hovoříme až o 90 % všech případů domácího násilí. Jedna ze tří obětí pak není ochotna požádat o pomoc ve svém okolí nebo na policii. Majorita obětí je také přesvědčena o tom, že násilí je běžnou součástí partnerského života. Oběti jsou přesvědčeny o tom, že nezvládají roli dobré manželky, a odmítají také rozdělit rodinu, pokud jsou přítomny malé děti. Dalším důvodem pro setrvání v násilném vztahu může být ekonomická situace, kdy žena nemá prostředky na to, aby se osamostatnila. Nechybí ani případy, kdy jsou ženy přesvědčeny o tom, že jsou do budoucna schopny partnera změnit.
„U týraných žen se zjistily stejné projevy a symptomy jako u lidí, kteří přežili koncentrační či zajatecké tábory, nebo byli oběťmi únosů, přepadení, anebo přežili přírodní katastrofy.“
(Cviková, 2001, s. 26). S touto problematikou se pojí i syndrom týrané ženy, popsaný v následujícím textu.
Dítě jako oběť domácího násilí
Je vědecky prokázáno, že děti, jež jsou v raném věku svědky násilí mezi rodiči, se do budoucna potýkají s obdobnými následky, jako by byly samy týrány. Rozsah důsledků domácího násilí na psychiku dítěte je ovlivněn následujícími faktory:
a) věk a pohlaví dítěte,
b) míra brutality viděného násilí, c) netečnost nebo podpora okolí, d) počet viděných útoků,
e) tělesné tresty a nestabilní výchovné metody uplatňované v rodině.
18 Domácí násilí na dětech má velmi často vliv na celý budoucí vývoj jeho osobnosti.
Identifikace dítěte jako svědka nebo oběti domácího násilí je možná dle projevů v jeho chování (Elliotová, 2000).
„Děti, které samy zažily násilí, ať jak jeho svědci anebo dokonce oběti, se mohou chovat násilně, mohou převzít toto chování za normální a přirozené. Jindy pod vlivem prožitého násilí naopak mohou v budoucnu převzít roli oběti. Svědectví násilí v dětství vyvolává v dospělosti deprese, posttraumatické symptomy, nízkou sebeúctu mezi ženami a posttraumatické symptomy mezi muži.“ (Hroncová, Vavroňová, 2008, s.13)
Senior jako oběť domácího násilí
Senioři jsou domácím násilím velmi často ohroženi, avšak složitost jejich situace je velmi obtížně rozpoznatelná. Vzhledem k tomu, že jsou staří lidé velmi často izolování od společnosti, a mnohdy jsou odkázáni výhradně na péči rodinných příslušníků, stávají se potenciální obětí domácího násilí a agresivních projevů velmi snadno. Nejčastějšími pachateli domácího násilí na seniorech jsou jejich děti, popřípadě jiné pečující osoby.
(Zimmelová, Stolín, 2006).
Starší lidé ze zdravotních důvodů mnohdy vycházejí ze svého obydlí sporadicky, což způsobuje, že případné znaky nevhodných projevů chování vůči nim jsou pro okolí velmi obtížně postřehnutelné. Senioři mají často tendence fakt, že je na nich pácháno násilí, tajit před okolím a popírat jej, jelikož se za své rodinné poměry stydí, připadají si nepotřební a vlastně si ani nejsou schopni připustit, že to, co se jim děje je týrání. (Zimmelová, Stolín, 2006).
U seniorů lze navíc identifikovat rizikové faktory, jako jsou:
• špatný zdravotní stav,
• poruchy kognitivních funkcí,
• poruchy komunikačních schopností,
• nesoběstačnost,
• závislost na péči agresora,
• soužití s agresorem,
• sociální izolace (Zimmelová, Stolín, 2006).
19
2. Příčiny a následky domácího násilí
V této kapitole budou blíže definovány jednotlivé odborné teorie objasňující možné příčiny vzniku domácího násilí. Druhá část kapitoly je pak věnována následkům domácího násilí.
2.1. Příčiny domácího násilí
Obecně se má za to, že je násilí vyvoláváno agresí. V užším slova smyslu násilím rozumíme
„úmyslné užití fyzického násilí nebo pohrůžky násilím vůči jiné osobě“ (Voňková, Spoustová, 2008, s. 45).
V souvislosti se snahami o pochopení vzniku a příčin vzniku násilného chování agresorů bylo v minulosti konstruováno několik teorií popisujících příčiny vzniku domácího násilí na základě jednotlivých faktorů. Odborná literatura počáteční teorie klasifikuje do skupiny psychologické, sociologické a biologicko-genetické (Čírtková, 2004).
Současné teorie zaměřené na důvody vzniku domácího násilí se zaměřují na vzájemné současné působení několika faktorů, podle kterých je domácí násilí komplexně podmíněný jev.
Nyní budou blíže vysvětleny a definovány nejznámější teorie.
2.1.1.Teorie učení
Socializací rozumíme proces, v jehož průběhu jedinec přijímá normy a hodnotové postoje, a motivace sociální skupiny, ke které se řadí. Jedná se o teorii spatřující své základy ve výchově v rámci rodinného prostředí. „Za kriminoresistentní je považováno spojení těchto znaků: plnění sociálních povinností v rodině, v pracovní a sociální oblasti, adekvátní úroveň nároků, dobrá kontrola reality a sebekontrola, věcný poměr k penězům a majetku, plánování života, připravenost k přizpůsobení, vysoká zatížitelnost ve velké vytrvalosti, spokojenost v povolání, vázanost na domov, rodinný život a pořádek, produktivní uspořádání volného času, osobní angažovanost pro veřejné zájmy a nosné personální vazby“ (Voňková, Spoustová, 2008, s. 51).
Takových vazeb je možné dosáhnout za existence bezpečných vazeb ke vztahovým osobám.
Nutná je také stabilní pozice rodičů ve společnosti, a jejich vzájemný vtah je láskyplný a uznalý. Dále je potřebné, aby nebyly nijak poškozeny vztahy v raném dětství, a plnění úkolů v rodině bylo vyvážené a uznané (Voňková, Spoustová, 2008).
20
2.1.2.Teorie sociální kontroly a labellingu
Teorií sociální kontroly rozumíme prosazování kontroly nad následky patologického jednání skrze implementaci odměny a trestu. „Žádný z dnešních systémů externí sociální kontroly (náboženství, morálka, vědění, výchova, právo) nejsou považovány za postačující a všechny jsou kritizovány“ (Voňková, Spoustová, 2008, s. 51).
Vedle toho teorie labellingu, neboli značkování je jejím protipólem, a říká, že kriminalita je všudypřítomná, a případné sankce jsou jen způsobem, jak označkovat sociálně slabé jedince (Voňková, Spoustová, 2008).
2.1.3.Teorie viktimologické
Tento typ teorií objasňuje příčiny vzniku kriminality skrze teorii životního stylu, která se zaměřuje n rozdíly v životním stylu a rizikovost jednotlivých životních stylů a teorii struktur příležitostí. U této teorie se vymezují tři prvky vedoucí ke kriminálnímu činu, a to je
„motivovaný pachatel, vhodný objekt a nepřítomnost strážce“ (Voňková, Spoustová, 2008, s. 53).
Manželé Gluckeovi chápou trestnou činnost, a tedy i domácí násilí jako „výsledek vzájemného působení celé řady příčin či faktorů- sociálních, rodinných, výchovných, ekonomických, psychických atd.“ (Voňková, Spoustová, 2008, s. 53). Výsledky výzkumů Gluckeových jsou platné i v současnosti. Platí, že na vývoj jedince, u nějž existuje riziko patologického chování, hrají důležitou roli faktory, jako je matčino zaměstnání, emoční poruchy otce, rozpad rodiny, nevhodné projevy chování v rámci rodiny, nesoudržnost rodiny, nedostatečná náklonost ze strany matky, neadekvátní míra disciplíny požadovaná otcem a podobně (Voňková, Spoustová, 2008).
2.1.4.Duttonova teorie
Podle teorie D. G. Duttona spočívají příčiny domácího násilí v následujících faktorech:
- Makrosystém: domácí násilí je vyvoláno patriarchární hierarchií hodnot ve společnosti,
- exosystém: životní a sociální okolí jedinců, které je ovlivňuje (neformální struktury i životní situace, nezaměstnanost, nízká vzdělanost, špatná finanční situace),
21 - mikrosystém: rodina jako taková, rizika spojená s rodinným životem (předepsané role, znalost druhých, ovlivňování života členů rodiny, reakce členů na zátěžové situace apod.),
- ontogenetické vlivy (Čírtková, 2004).
Zdroj: Dutton (1995) in Kotková (2014), s. 19-21
2.1.5.Ontogenetická teorie
V rámci této teorie je nejdůležitější vzájemná interakce oběti a násilníka, a jejich individuální osobnostní charakteristiky (Voňková, Spoustová, 2008).
Příčiny vzniku násilného chování v rodině lze nalézt jednak v individuálních faktorech, jako je psychika partnerů, jejich osobnostní rysy a psychopatologie. Dále jsou to faktory sociálně- psychologické, jako jsou zážitky z dětství způsobující mezigenerační přenos násilí, a nakonec faktory sociálně-kulturní, jako je nerovnoprávnost v rodině a podobně (Voňková, Spoustová, 2008).
Příčinou domácího násilí může být nespokojenost ve vztahu, negativní mínění o chování protějšku, nevyrovnané rozložení sil ve vztahu, konfliktní životní styl apod. K dalším faktorům doprovázejícím vznik domácího násilí lze zařadit závislostní chování pachatele,
22 finanční problémy, nezvládání rodičovských rolí, finanční problémy, zdravotní problémy, celodenní péče o děti, vynucená sociální izolace, vysoký věk a bezmoc seniora, přechod z aktivního života do důchodového a podobně. Pravděpodobnost agresivních reakcí se zvyšuje s nízkým sebevědomím pachatele. Agresi může spustit i mírné jednání oběti, zejména jedná-li se o otázku financí nebo sexu (Voňková, Spoustová, 2008).
23
2.2. Následky domácího násilí
Z výzkumů vyplynulo, že v rodinách, kde dochází k domácímu násilí mezi partnery, jsou ve 40 až 60 procentech případů napadány i děti (ROSA, 2014, online). Dle organizací věnujících se problematice domácího násilí jsou děti jeho svědky až v 90 % případů, kdy vidí nebo slyší údery, rány, pláč, nadávky a často mají strach o sebe, své rodinné příslušníky, a podobně. Zažívají pocity bezmoci, studu, strachu z budoucnosti a podobně. Následky na psychice dětí zanechávají jen projevy fyzického týrání, ale i týrání emočního, jako je ponižování, tresty, nadávky aj. Děti, které jsou svědky domácího násilí, mohou vykazovat podobné následky jako by byly samy přímo týrány.
„Děti vystavené ve vlastní rodině opakovanému násilí se často naučí odchylně zpracovávat neutrální i přátelské informace z prostředí, považují je za nepřátelské“ (Koukolík, Drtilová, 2001, s. 231). Násilí v rodinách mívá cyklickou povahu, kdy je přenášeno z generace na generaci. Oběti domácího násilí v dětství se velmi často sami stávají pachateli násilí v dospívání a dospělosti.
„Dospělé oběti opakovaného rodinného násilí, jemuž byly vystaveny v dětství, častěji onemocní poruchami příjmu potravy (přejídání i odmítání jídla, bulimie i mentální anorexie), jsou víc ohroženy sebepoškozováním a sebevraždou, častěji je postihují psychosomatická onemocnění (převádějí duševní napětí do tělesných příznaků a onemocní, prostředníkem je stres)“ (Koukolík, Drtilová, 2001, s. 231).
K nejčastějším projevům u dětí patří s ohledem na jejich věk, pohlaví, míru násilí a počet útoků, kterých byly děti svědky, pocit úzkosti, bezmoc, poruchy pozornosti vedoucí ke zhoršení školních výsledků, vztek, smutek, deprese, malé sebevědomí, sebevražedné sklony, vývojová regrese v podobě pomočování, noční můry, apatie aj. Připojit se mohou psychosomatické projevy jako bolest žaludku, hlavy, nespavost, zimomřivost, nemocnost aj.
Dlouhodobým důsledkem domácího násilí pro děti-oběti i děti-svědky jsou dle Hronové, Kupcové a Zapletalové (2014, s. 5) psychické důsledky jako „snížené sebevědomí, posttraumatická stresová porucha, psychosomatická onemocnění, neurózy, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy, únik k závislostnímu chování, sebevražedné tendence, CAN (Syndrom týraného a zneužívaného dítěte), regresivní chování, opožděný psychomotorický vývoj“.
24 Důsledky v oblasti sociálních vztahů pak jsou: „bázlivost, nejistota, izolace – nemají žádné kamarády nebo mají odstup ve vztazích, tendence opakovat rodinné vzorce (přijetí role oběti X přijetí role násilníka – dítě napadá dospělou oběť i sourozence), nedůvěra k druhým (dospělým, mužům, ženám aj.), neschopnost navázat hlubší vztah, špatné dovednosti řešit konflikty“ (Hronová, Kupcová a Zapletalová, 2014, s. 5).
2.3. Psychické poruchy vznikající jako následek domácího násilí
Domácí násilí obětem způsobuje nejen fyzická, ale i psychická traumata. Fyzickými traumaty rozumíme tělesná poranění, zatímco psychická traumata se projevují pocity bezmoci, narušením sebeovládání, selháním obranných mechanismů, ztráty pocitu bezpečí, a dochází k rozkladu integrity člověka. Při myšlence na traumatizující událost se dostavují akutní psychické obtíže (Bentovim, 1998).
Nyní budou představeny projevy posttraumatické stresové poruchy a Stockholmského syndromu.
2.3.1.Posttraumatické stresová porucha
Posttraumatická stresová porucha (dále jen PSP) představuje normální reakce jedince na situaci vymykající se normálu, tedy i na domácí násilí. Pocit akutního ohrožení života může způsobovat pocit beznaděje, avšak ne u všech osob, jež mají zkušenost s traumatickou situací ohrožující život, se PSP a jeho příznaky rozvine. Syndrom PSP se rozvíjí ve 20 % až 30 % případů. Riziko propuknutí narůstá, „pokud bezprostředně po události chybí postižené osobě podpora, oběť je ve špatném fyzickém stavu, sociální prostředí oběti je nepříznivé nebo se traumatizace objevila již v minulosti“ (ACORUS, 2011, online).
K rozvoji PSP může kromě fyzického násilí vést i společenská izolace, ekonomická deprivace, emoční zneužívání, vyhrožování násilím apod. PSP mohou trpět i nepřímí účastníci domácího násilí. Zvláštním případem je však sexuální zneužívání a násilí, kde se u obětí PSP rozvíjí až v 80 % případů (ACORUS, 2011, online).
Zoufalství, úzkost, nebo poruchy spánku jsou zcela běžnými reakcemi na prožité trauma.
Příznaky PSP se obvykle objeví až po uplynutí určité doby od prožitku. „Takto traumatizovaní jedinci mohou také vyhledávat situaci podobnou té, která je poškodila, například ženy zneužívané a týrané v dětství mají tendenci navazovat vztahy s agresivními muži“ (Voňková, Huňková, 2004, s. 77).
25 Následky PSP jsou závažné, a jejich zanedbání může vést až k rozvoji změn nebo poruch osobnosti.
K symptomům PSP patří:
• tzv. „flashbacky“: bleskové opětovné znovuprožívání traumatu, vyvolané spouštěčem, jako je čichový vjem, zvuk, pocit, tělesný vjem apod. V noci se pak tyto flashbacky mohou projevovat úzkostnými sny, ataky paniky, depresemi, vzpomínkami na prožité trauma aj.
• Obranné mechanismy: bránění návratu traumatických vzpomínek skrze vyhýbání se určitým místům, aktivitám, situacím, sociálním vztahům a všemu, co by mohlo vyvolat vzpomínky na trauma. V některých případech může docházet k tomu, že se osoby trpící PSP uchylují ke zneužívání alkoholu, drog a léků, trpí poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním, disociací a podobně.
• tělesné projevy: bušení srdce, potíže s dýcháním, nespavost, ostražitost, neklid, nadměrné podráždění, poruchy koncentrace, psychosomatické potíže, necitlivosti, sexuální dysfunkce aj. „Nadměrné vzrušení, při kterém je oběť stále citově a tělesně připravená na další trauma, organismus není schopen se uvolnit a odpočinout si“
(Voňková, Huňková, 2004, s. 77).
2.3.2.Stockholmský syndrom
Stockholmský syndrom spočívá ve vytvoření citové vazby mezi zajatcem a jeho věznitelem v případě, že je zajetí emočně vypjaté a trvá dostatečně dlouho na to, aby se citová vazba vyvinula (Hartl, 2000).
Stockholmský syndrom byl poprvé zaznamenán 23. 8. 1973, kdy došlo k přepadení stockholmské banky, kde útočníci zadrželi rukojmí na několik dní. Věznitelé s nimi sice zacházeli hrubě, ale s postupem času jim prokázali i drobnou laskavost. Po osvobození rukojmích došlo k tomu, že někteří z nich stáli částečně na straně pachatelů, a dokonce dvě rukojmí svědčily u soudu ve prospěch lupičů a po jejich propuštění z výkonu trestu s nimi navázaly partnerský vztah a zasnoubily se (Hartl, 2000).
S tímto syndromem se lze setkat i u dlouholetých obětí domácího násilí, kdy se oběť identifikuje s jednáním násilníka. Oběť se agresorovi snaží různými způsoby zavděčit, aby pro sebe vykoupila jeho shovívavost, a ochránila tak svůj život a zdraví.
Nejčastěji jsou uváděny čtyři podmínky vzniku stockholmského syndromu, a to:
26
• Ohrožení života oběti,
• přesvědčení oběti, že nemůže ze situace nijak uniknout,
• sociální izolace oběti,
• pocit přechodná náklonnosti oběti k pachateli násilí (Hartl, 2000).
Syndrom týrané osoby
Syndrom týrané osoby je jevem, jenž oběti znemožňuje schopnost racionálně zhodnotit svou situaci, a i zpětně reagovat na násilné projevy. Tento syndrom se vyznačuje určitými symptomy, mezi které lze zařadit posttraumatickou stresovou porucha, naučenou bezmocnost, nebo sebezničující zvládací strategie, podrobněji definované v textu níže, spolu s dalšími následky domácího násilí. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 42)
Syndrom týrané ženy
Jak již název napomíná, tento syndrom se vyskytuje výhradně u ženských obětí domácího násilí. Jde se o poruchu se specifickými projevy a důsledky, které se vyznačují silnou a přetrvávající vazbou na násilníka. Oběť vztahu s pachatelem setrvává i přes poranění, která tají před svým okolím. Týrané ženy disponují řadou společných znaků, jako je například nízké sebevědomí, víra ve falešné mýty o domácím násilí, která ústí v sebeklam a sebeobviňování. (Čírtková, 2008, s. 26)
Autorka Čírtková uvádí (2008, s. 27), že všechny ženy trpí tímto syndromem automaticky.
Podle ní dochází k jeho vzniku, když se cyklus domácího násilí opakuje alespoň dvakrát.
Naučená bezmoc
Je stavem, při němž se oběť vzdává jakýchkoliv snah o aktivní reakci na probíhající události, a jen pasivně pozoruje okolní dění, přičemž ji provází negativní myšlenky a pocity.
Pociťování negativních emocí je zde způsobeno selháním všech dosavadních pokusů oběti o odloučení se od agresora. Oběť je v tomto stádiu přesvědčena o tom, že z její situace není úniku, a sama přechází do apatického pasivního stavu. Už v průběhu prvního útoku lze posoudit, jestli je oběť průbojné povahy, a má schopnost usilovat o své bezpečí a svobodu, nebo naopak. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 44)
Ustrašení, bázliví a neprůbojní jedinci mají sklony k pasivitě, což se v praxi projevuje skrze jejich neschopnost podniknout kroky ke své záchraně. Tyto typy lidí dávají násilníkovi prostor ke krutému zacházení, resp. týrání. Požádat pomoci se tyto oběti nejčastěji odhodlají
27 až v momentě, kdy jim hrozí vážné ublížení na zdraví nebo dokonce smrt. Velmi často je pomoc přivolána na poslední chvíli. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 44)
Sebezničující zvládací strategie
V případě, že týraná osoba dojde k závěru, že již neexistuje způsob, jak uniknout z koloběhu domácího násilí, mnohdy volí nejhorší možnou zvládací strategii. V rámci snahy o únik ze zoufalé reality domácího násilí oběti lehce podléhají zprvu nenápadným druhům závislosti na návykových látkách, a později se však upínají k myšlenkám o ukončení svého trápení smrtí. Není vždy pravidlem, že tyto myšlenky na smrt zahrnují samotnou oběť, jelikož v řadě případů si oběti přejí smrt pachatele, a střádají tedy plán k jejímu dosažení. Tento druh úmyslů však většinou nerealizují. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 45)
Mezi další zvládací strategie patří popírání útočníkovy viny, kdy bere jako svou vinu vše negativní, co se mezi partnery děje. Před okolím pak násilníka obhajuje a popírá jeho vinu.
Nejčastějšími argumenty pro obhajobu agresivního chování násilníka pak jsou špatná finanční situace, závažná nemoc, nebo ztráta zaměstnání apod. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 45)
K dalším zvládacím strategiím této skupiny patří minimalizace násilí. Hovoříme zde o situacích, kdy se oběti s cílem lépe se vyrovnat s násilím, se kterým se potýkají, vytvářejí mylné představy o závažnosti útoků a zlehčují je. Takto bagatelizované dojmy pak prezentují před okolním prostředím, a snaží se tak své vysvětlení učinit věrohodným i sami před sebou.
Oběť uvěří vlastnímu sebeklamu, čímž zmenšuje své a obavy o život a zdraví. Během procesu popírání viktimizace pak dochází k situacím, kdy si oběť napříč viditelným zraněním a násilnému jednání nepřipouští, že jí je ubližováno svou situaci nepovažuje za ohrožující a sama sebe nepovažuje za oběť. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 45)
Jednou z dalších taktik této skupiny zvládacích strategií je odmítání pomoci. Jedná se o situaci, kdy oběť vytrvale odmítá přijmout skutečnost, a tím pádem i pomoc nabízenou z okolí. Oběť je přesvědčena o tom, že pomoc nepotřebuje. Odmítání pomoci mže být rovněž způsobeno strachem z násilníka. Podaří-li se oběti některou z organizací oslovit, často je po krátké době jejich kontakt přerušen. Nejčastějším scénářem je však ten, při kterém není ze strany oběti žádná organizace kontaktována. (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s. 45)
28
3. Formy sociální pomoci pro oběti domácího násilí
Osoby ohrožené či přímo dotčené domácím násilím mají celou řadu možností pro vyhledání odborné pomoci, která je nabízena organizacemi státního i nestátního charakteru. Nejčastěji kontaktovanou organizací je Policie České republiky. Dále jsou to intervenční centra a různé neziskové organizace specializované na nejrůznější způsoby pomoci obětem domácího násilí.
Mezi státní instituce řešící problematiku domácího násilí patří zejména Ministerstvo vnitra České republiky, tedy Policie České republiky, dále Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, a také Ministerstvo spravedlnosti České republiky, v neposlední řadě pak místně příslušné soudy, státní zastupitelství, a pobočky probační a mediační služby. Další možnosti pomoci obětem domácího násilí jsou poskytovány ze strany některých organizací či spolků, na které mají oběti možnost se obrátit o informace, nebo s žádostí o pomoc.
V provozu je rovněž bezplatná telefonní linka na pomoc obětem domácího násilí a kriminality, dostupná na telefonním čísle 116 006. Tuto telefonní linku provozuje spolek Bílý kruh bezpečí, jehož činnost bude detailněji popsána v textu níže. V současnosti existuje celá řada nejrůznějších forem pomoci obětem domácího násilí, která je poskytována ze strany azylových domů, krizových center, občanských poraden, rodinných poraden, úřadů státní správy a samosprávy ČR, a podobně. (Domácí násilí, online, 2021)
3.1. Státní formy pomoci obětem domácího násilí
Policie České republiky
Aktivity a postavení Policie České republiky jsou definovány dle zákona č. 273/2008 Sb.
o policii České republiky, a jsou řízeny a definovány Ministerstvem vnitra České republiky.
Úlohou policejních složek je dohled nad bezpečností na území státu. V případě útěku pachatele za hranice republiky pak probíhá spolupráce s policejními složkami okolních zemí. Cíl činnosti Policie spočívá v zajištění veřejného bezpečí, kontrole a omezování trestné činnosti, odhalování a zabraňování korupčnímu jednání, odhalování a zabraňování organizovanému zločinu a finanční kriminalitě. Policie dále realizuje pátrání po hledaných osobách, pohřešovaných osobách, zmizelých osobách, osobách na útěku kvůli spáchání trestné činnosti a podobně. (Zákon č. 273/2008 Sb. o policii České republiky)
29 V návaznosti na téma této práce je nutno podotknout, že policejní složky jsou nejčastěji prvním přivolaným subjektem do domácností, ve kterých dochází k domácímu násilí.
Příslušníci následně výsledky svého šetření z domácnosti předávají ostatním součinným orgánům, jako je odbor sociálních věcí, nebo odbor sociálně-právní ochrany dětí u místně příslušného městského úřadu.
Odbor sociálních věcí
Úkol odboru sociálních věcí spočívá v řešení problémů z oblasti životních podmínek členů společnosti, kdy jsou v této oblasti vyvíjeny nejrůznější aktivity za účelem omezení a snížení množství případných problémů. Tento odbor má dále ve své působnosti zpracovávání podkladů a plánů rozvoje sociální činnosti v dané obci s rozšířenou působností (dále jen ORP). (Šimůnek, 2016, s. 2-138)
Odboru Sociálních věcí disponuje pověřením k následujícím činnostem: poskytování poradenství, plnění potřeby a zajišťování služeb v sociální oblasti a to zejména určeným pro skupiny obyvatel, jako jsou zdravotně postižené osoby, senioři, osoby přímo ohrožené nebo jinak dotčené sociálním vyloučením, osoby nacházející se v obtížné finanční situaci, osoby trpící psychickými poruchami, osoby bez domova, nebo žijící v nevhodném či nejistém obydlí, osoby nesvéprávné, azylanti, imigranti, rodiny s dětmi a osoby žijící rizikovým způsobem života. Výše jmenovaný výčet osob má rovněž nárok na výplatu dávek státní sociální pomoci a jiné finanční výpomoci ze strany státu na základě podání žádosti a jejím posouzení. (Šimůnek, 2016, s. 2-138)
Odbor sociálních věcí je dále pověřen komunikaci s bytovými odbory a fondy a poskytováním prostor k bydlení. Dále spolupracuje s poskytovateli sociálních služeb v rámci ORP i mimo něj a s lékaři. Spolupráce je navázána rovněž s organizacemi charitativní, či církevní povahy, občanskými sdruženími, a dalšími institucemi pracujícími v sociálních službách, nebo ve zdravotnictví. Spolupráce probíhá is policejními složkami. (Šimůnek, 2016, s. 2-138)
V oblasti aktivit souvisejících s oblastí sociálně – právní ochrany dětí funguje mimo jiné i kurátor mládeže, který se v rámci odboru zaměřuje na řešení problémů mládeže potýkající se se sociálně-patologickými jevy, jako je užívání návykových látek, páchání trestné činnosti, záškoláctví, agresivita a podobně. V kooperaci s ostatními organizacemi, jako je například okresní soud, či státní zastupitelství implementují do praxe vhodná opatření k
30 nápravě problémových dětí a mládeže, a zároveň organizují preventivní výchovné akce v oblasti péče o děti a mládež. Aktivita odboru sociálně-právní ochrany dětí je velmi široká, a řídí se Zákonem 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
(Šimůnek, 2016, s. 2-138)
Odbory sociálních věcí dále fungují dle zákona č.108/2006 Sb. o sociálních službách.
„Sociální služby zahrnují odborné sociální poradenství, osobní asistenci, pečovatelskou službu, tísňovou péči, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, denní stacionáře, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, ranou péči, tlumočnické služby, azylové domy, kontaktní centra, krizovou pomoc, intervenční centra, nízkoprahové denní centra, nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociální aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, terénní programy a sociální rehabilitace“. (Šimůnek, 2016, s. 2-138)
Pro práci s obětmi domácího násilí se v praxi nejčastěji využívá poskytování odborného sociálního poradenství, provozování azylových domů, podpora samostatného bydlení, tísňové péče, poskytování chráněného bydlení, provoz krizové pomoci nebo pomoci intervenčních center a podobně. (Šimůnek, 2016, s. 2-138)
3.2. Nestátní formy pomoci obětem domácího násilí
Organizace, zabývající se zabezpečováním pomoci pro oběti domácího násilí lze rozčlenit dle jednotlivých cílových skupin, na něž jsou zaměřeny. Jejich hlavním cílem je zajištění pomoci obětem v ohrožujících situacích, ale i k preventivnímu působení před samotným vznikem ohrožení. Jedná se o situace, kdy oběť cítí obavy z toho, že dojde k násilnému chování. V České republice se na prevenci domácího násilí zaměřuje řada intervenčních center, i neziskových organizací, které mimo to zajišťují i pomoc obětem v krizových situacích. V následujícím textu bude blíže specifikována činnost některých z nich.
Intervenční centra
Intervenční centra jsou provozována za účelem poskytovat krizovou pomoc obětem domácího násilí, stejně jako pracovat s osobami ohroženými domácím násilím či osobami chráněnými institutem vykázání ze společné domácnosti. Institut vykázání ze společné domácnosti označuje situaci, kdy má pachatel domácího násilí na určitou dobu zamezen přístupu do společné domácnosti, a to bez ohledu na jeho případná vlastnická práva k domu
31 či k bytu. Intervenční centra spolupracují a jsou úzce provázána s jinými organizacemi, díky čemuž jsou schopny zajistit pomoc a ochranu ohroženým skupinám osob. Mezi jejich soudržné subjekty se řadí neziskové organizace, orgány sociálně – právní ochrany dětí, a odbory sociálních věcí, či jiné instituce pracující v oblasti sociálních služeb, PČR, veřejnosprávní orgány, a jiné. (Šimůnek, 2016, s. 98)
Mezi služby poskytované intervenčními centry patří sociální, terapeutické a psychologické poradenství. Dále zprostředkovávají nejrůznější volnočasové aktivity realizované v pomocných skupinách. Dále zde mají klienti k dispozici poradenství z oblasti uplatňování práv a oprávněných zájmů, či asistenci v průběhu obstarávání osobních záležitostí.
Komunikace s odbornými pracovníky intervenčních center je realizovatelná několika způsoby, a to buď osobně, nebo telefonicky či prostřednictvím e-mailu. Zaměstnanci center klientům pomáhají při sepisování žádostí a návrhů k zahájení soudních řízení, nebo podání pro policii. Nejčastěji však klienti v intervenčních centrech žádají o pomoc s prodloužením trvání policejního vykázání, a zprostředkováním pomoci ve formě poskytnutí ubytovacích služeb a stravy. (Šimůnek, 2016, s. 98)
Pachatelé vykázaní ze společného obydlí z důvodu násilného jednání či agrese a pro osoby, které jsou agresivní, a často vyvolávají konflikty a hádky, nebo používající fyzické útoky za běžnou formu řešení konfliktů v rodině a v příbuzenském okruhu, je k dispozici možnost využití programu Viola, zaměřeného speciálně na tuto cílovou skupinu lidí, kterým poskytuje odbornou pomoc.
Jednou z povinností intervenčních center je nabídka a realizace záchranných úkonů vzhledem k osobě ohrožené domácím násilím. Tento typ pomoci je nutno ohroženým osobám poskytnout nejdéle do 48 hodin, bylo-li pachateli uděleno nařízení o vykázání ze společného obydlí. U ostatních případů je potřeba podat žádost o poskytnutí pomoci intervenčního centra. Odborná sociální péče je zde realizována ambulantní formou a bez poplatku. (CSS Praha, online, 2021)
Bílý kruh bezpečí
Spolek Bílý kruh bezpečí je nepolitickou, humanitární organizací provozovanou v několika evropských státech, jako je Německo, Rakousko, Lucembursko, Švýcarsko a Maďarsko.
Pobočka v České republice byla založena v roce 1991. Od té doby se organizaci povedlo zřídit celkem šest poboček po celé republice. Bílý kruh bezpečí je spolek fungující na
32 principu vzájemné kooperace celé řady právnických institucí, dále pak institucí, které zajišťují zajišťujících sociální služby a psychologických ambulancí, policie a jiných zařízení.
(Zoubková, Moulisová, 2004, s. 33)
Hlavním úkolem Bílého kruhu bezpečí je implementovat preventivní opatření trestné činnosti a poskytování pomoci pro oběti domácího násilí. Tento spolek se podílí na realizaci výzkumů zaměřených na domácí násilí a zkoumání jeho konkrétních forem a podob. Takto vytěžená data, informace, a znalosti z těchto výzkumných aktivit jsou následně aplikována v rámci tvorby návrhů na pozměňovací řízení trestních norem z oblasti domácího násilí.
Konkrétně se jedná o přijetí nových práv či formulaci nezbytných právních úprav aktuální legislativy. Získaná data lze rovněž použít jako jednu z forem zajištění náhrady újmy způsobené agresorem obětem domácího násilí. (Kuchta, Válková, 2005, s. 177)
Stěžejní myšlenkou vedoucí k založení Bílého kruhu bezpečí bylo zajištění pomoci odborného, hmotného, právního, psychologického, lékařského a morálního charakteru pro oběti trestné činnosti. K dalším důvodům jeho vzniku patří snahy o upevnění právního postavení osob postižených tímto typem kriminality, snahy o zvýšení všeobecného povědomí o problematice domácího násilí, dále zvýšení informovanosti veřejnosti o možnostech obrany proti bezprostřednímu nebo hrozícímu násilí, informovanost o možnostech pomoci obětem trestného činu apod. (Bílý kruh bezpečí, online, 2021)
Bílým kruh bezpečí spolupracuje s institucemi na národní i mezinárodní úrovni. Konkrétně jde o organizace a spolky stejného nebo obdobného zaměření, tedy takové, které se soustředí na pomoc lidem postiženým trestnou činností, a možnosti jejich ochrany před kriminalitou.
Bílý kruh bezpečí v rámci své činnosti pořádá nejrůznější přednášky, kongresy, semináře a další události, čímž přispívá k rozšiřování obecného společenského povědomí o problematice domácího násilí a legislativních opatřeních, které se k němu váží. Osvěta probíhá jak skrze distribuci informačních materiálů, tak i prostřednictvím kampaní v médiích zaměřených na pomoc obětem trestných činů. (Bílý kruh bezpečí, online, 2021) V České republice aktuálně funguje celkem devět poboček Bílého kruhu bezpečí, a to konkrétně v Praze, Plzni, Pardubicích, Ostravě, Olomouci, Liberci, Jihlavě, Českých Budějovicích a v Brně. Oběti domácího násilí mohou využít i nonstop telefonní linku DONA. Krizová pomoc je zde pro osoby v tísni k dispozici telefonicky 24 hodin denně. Do roku 2020 tato linka zaznamenala více než 50 000 hovorů. (Domácí násilí, online, 2021)
33 ROSA
Další významnou nestátní neziskovou organizací, zaměřenou na ženy jakožto oběti domácího násilí, je ROSA, a jejich děti. Způsob intervence této organizace tkví v návštěvě poradny organizace, kde proběhne prvotní konzultace situace oběti s odborníkem. Poté následuje aplikace jednoho z vhodných, dostupných intervenčních prostředků v podobě krizové intervence, sociálně-terapeutické konzultace, návrhu opatření nebo naplánování dalšího možného postupu. Oběť má dále možnost získat ubytování v azylovém domě, který disponuje službou úmyslného utajení pro zajištění bezpečí ubytovaných osob. V provozu je také nonstop telefonní krizová linka na pomoc obětem domácího násilí. (ROSA, online, 2021)
Další oblastí činnosti organizace ROSA je pořádání placených kurzů a seminářů pro odborníky pracující s oběťmi domácího násilí. Náplní těchto školení jsou mimo jiné stěžejní charakteristiky domácího násilí, dezinformace kolující ve společnosti, podstata a pravidla práce s obětí domácího násilí a řada dalších témat. (ROSA, online, 2021)
Persefona, z. s.
Je další z organizací zaměřených na pomoc obětem domácího násilí. V České republice funguje již od roku 2007, kdy vznikla díky odloučení od programu proti domácímu násilí provozovaného Ligou lidských práv. Meritem činnosti organizace je komplexní a dlouhodobá pomocí obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. Persefona pracuje pouze s osobami staršími 18 let, a stěžejní oblastí jejího působení je Jihomoravský kraj. Hlavní cíl organizace spočívá v komplexním porozumění aspektům souvisejícím s problematikou domácího a sexuálního násilí. Dále se zaměřuje na optimální způsoby řešení vzniklých problémových situací a souběžně rozvíjí vzájemnou kooperaci státních i nestátních institucí zainteresovaných v této oblasti. Persefona zajišťuje pro oběti domácího i sexuální násilí komplexní péči včetně právního servisu a psychologického a sociálního poradenství. Je možné zde zajistit i doprovodné služby na jednání s úřady, soudy, policií apod., Běžné jsou rovněž terénní výjezdy za klienty, terénní práce bez přítomnosti klienta, socioterapie, zastupování klientů u soudních řízení, zprostředkovávání navazujících služeb, distribuce kontaktů na potřebné odborníky a organizace a řada dalších aktivit. (Persefona, online, 2021)
34 Organizace Persefona a Spondea, která bude popsána níže, jsou jedněmi z těch, které svou intervenci směřují i vůči osobám, které se potýkají s potížemi ve zvládání agresivních projevů. Konkrétně se může jednat například o osoby z rodinné přízně, nebo osoby blízké osobám vykazujícím násilí vůči dětem či partnerovi. V těchto případech jsou služby organizace poskytovány bezplatně a mají možnost je využít muži i ženy starší 18 let.
Takovým klientům je následně ze strany psychologů, psychoterapeutů a sociálních pracovníků organizace poskytována možnost účasti na socioterapeutickém individuálním programu. Dále zde existuje možnost účastnit se párových terapií pro původce domácího násilí a jeho oběť, či páry vykazující vzájemné násilí ve vztahu. Základem úspěšné spolupráce je zde oproštění se od předsudků, respekt, profesionalita a důvěrné prostředí a atmosféra. (Persefona, 2021, online)
Spondea, o. p. s.
Je organizací založenou v roce 1997 na pomoc ohroženým dětem. V Brně tehdy unikátn dětské krizové centrum, které bylo prvním v republice. Spondea o.p.s. je nyní mimo jiné i poskytovatelem sociálních služeb, a disponuje pověřením k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, stejně jako například sociální odbory městských úřadů apod. Spondea o.p.s. je rovněž provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení. V průběhu let se aktivity této společnosti rozšířily i na oblast pomoci obětem domácího násilí a lidem v tíživých životních situacích, kvůli konfliktům ve vztazích, vážným onemocněním či úmrtí v rodině, dlouhodobým partnerským sporům, šikaně, psychickým obtížím apod. Cílem činnosti této společnosti je zlepšit kvalitu života dětí, mládeže i dospělých osob. Jejím posláním je podpora těchto skupin, poskytování pomoci s řešením jejich problémů, a snaha o jejich opětovné začlenění do společnosti.
Spondea vytvořila a provozuje terapeutický program s názvem Dítě v centru zájmu, který je zaměřen na děti z rozpadajících se rodin, na které rodiče nemají dostatek času kvůli řešení vlastních problémů, a nejsou schopni jim vzniklou situaci vysvětlit nebo objasnit.
Spondea o.p.s. dále poskytuje individuální terapii zaměřenou na osoby nezvládající vlastní agresivní projevy. V průběhu programu jsou nejprve mapovány projevy hněvu a agrese, a následně dochází k identifikaci jejich spouštěčů. Cílem programu je, aby si klient osvojil techniky zvládání hněvu, a byl schopen své agresivní projevy eliminovat. Mimo výše uvedené mají klienti možnost využít služby klinického psychologa, který provozuje krizovou intervenci i psychologické poradenství nebo systematickou psychoterapii. Spondea
35 o.p.s. dosahuje skvělých výsledků i v rámci intervence směřované na osoby s následky traumatu, trpícími posttraumatickou stresovou poruchou, a aktivitách s týranými nebo zneužívanými dětmi. (Spondea, 2021, online)
Za několik posledních let Spondea realizovala několik velmi úspěšných projektů, jako byly kupříkladu:
- „Společně z bludného kruhu traumatu“, - „Profesní rozvoj jako cesta ke kvalitě“,
- „Zlepšení praxe při prevenci, identifikaci a potírání domácího násilí prostřednictvím profesní specializace“
- „Násilí věc (ne)veřejná „a řada dalších. (Spondea, 2021, online) Magdalenium
Poslední z organizací zabývajících se problematikou domácího násilí, jejíž činnost bude v této části práce popsána, je Magdalenium. Magdalenium svým klientům a klientkám zajišťuje bezpečné azylového bydlení na neveřejné adrese, kdy takto utajená adresa je zřízena za účelem ochrany soukromí obětí domácího násilí před agresorem. Takto vytvořená bezpečná atmosféra dává obětem domácího násilí prostor pro psychickou stabilizaci a vyřešení potřebných sociálně právních problémů. V uplynulých letech byla organizace nucena kvůli přetrvávajícím finančním potížím nucena zavřít jeden z azylových domů. Na jeho místě však byla vybudována alespoň poradna obětem domácího násilí. (Magdalenium, 2021, online)
Azylové domy pro oběti domácího násilí nejčastěji obývají svépomocné ženy, které si zde vytvářejí vlastní svépomocné skupinky, a navzájem si předávají rady a zkušenosti, podporují se v řešení svých problémů a podobně. V azylovém domě funguje 24hodinová služba, kdy jsou stále přítomny pracovnice organiza, a jsou tak nepřetržitě k dispozici v případě potřeby.
(Magdalenium, 2021, online)
