ŘÍMSKÝ MISÁLPRO NEDĚLE A VÝZNAČNĚJŠÍ SVÁTKY

K Ř E S Ť A N S K Á A K A D E M I E

stu d ijn í ústav C yrilom etodějské ligy akadem ické

ŘÍMSKÝ MISÁL

PRO N E D ĚLE A V Ý ZN A Č N ĚJŠÍ SVÁTKY

s dodatkem

O B E C N É M O D L I T B Y a

C H R Á M O V É P Í S N Ě

Ř Í M 1 9 5 7

M ons. D r. Fr a n c i s c u s Pl a n n e r P . D r. An d r e a s M . Pe t r ů, O . P .

Rom ae, die IS D ecem bris 1956.

I M P R IM A T U R

† Al o i s i u s Tr a g l i a,

A rchiep. C aesarien., V icesgerens E V icariatu U rb is, die 7 Ja n u arii 1957.

Rom ae, T y p is Pontificiae U niversitatis G regorianae.

O M Š I S V A T É

V rcholný okam žik světových dějin je K ristova krvavá oběť na k říži. P odle n ev yzpytatelného B ožího ú ra d k u n ám Ježíš K ristu s to u to svou ob ětí získal vykoupení a spásu. K ristu s ji p řin esl za všechny lidi. C htěl tedy, aby všichni m ohli čerp at z tohoto ú střed n íh o zdroje osprav ed ln ěn í a k až d é m ilosti.

P ro to ji v p řed v e čer své sm rti tajem ně a neviditelně před em u sk u tečn il nekrváwý*» způsobem p ři poslední večeři, když se svým i apoštoly slavil p rv n í m ši sva­

tou. T e h d y ustanovil svátosí o ltá řn í p o d dvěm a o d ­ děleným i způsobam i, a tak tajem ně znázo rn il o dlou­

čení krve od těla čili svou sm rt n a k říž i. T o potv rd il svým i slovy : » T o to je m é tělo, které se z a vás v y ­ dává « a » toto je m á krev, která se z a vás vylévá na odpu štěn í h ř í c h ů «. T a k n áz o rn ě ukázal a výslovně prohlásil, že eucharistie n e n í pouze svátost, n ý b rž zároveň i oběť, nekrvavým způsobem tajem ně z p ří- to m n ěn á je h o krvavá oběť n a k říži. Slovy » T o d ě­

lejte na m ou p a m á tk u « záro v eň ustanovil svátost k n ěžstv í a dal apoštolům a je jic h n á stu p c ů m m oc a příkaz zp říto m ň o v at je h o oběť ve m ši svaté po všech­

ny časy, » dokud n ep řijd e «, t. j. k soudu na konci světa. T e n to K ristů v odkaz je vrcholem jeho' b ez­

m ezné lásky k nám . Je to nej drahocennější poklad, který své C írkvi dal na v ěčnou pam átk u .

Z těchto důvodů za u jím á m še sv atá ú stře d n í a vrcholné m ísto v životě katolického křesťana. Proto m á C írkev p ráv o ž á d a t od svých ú d ů p o d trestem těžkého h říc h u ú ča st p ři nejsvětější oběti aspoň v neděli a zasvěcený svátek. K d y b y to byla obyčejná p obožnost, C írkev by n ikdy neuložila tak těžký

závazek. K do však m ši svatou d obře z n á a j í rozum í, kdo svůj křesťanský život bere vážně, to m u b ude tato povinnost »jh o p říje m n é a břem eno le h k é « {M t 11, 30), to m u b u d e nejsvětější oběť zdrojem posvěcení a spásy.

M še svatá je bohopocta veřejná a společná, ktero u Je žíš K ristu s jako hlava C írkve spolu se všem i údy p řin áší svém u Q tci. P roto m a jí.m e šn í m o d litb y větší cenu p řed B ohem než m o d litb y soukrom é. M im o to jso u m ešní texty z velké části slova P ísm a svatého, slova » B ohem v d ec h n u tá « (inspirovaná) a tisíciletou tra d ic í C írkve posvěcená. T o ale neznam ená, že soukrom é úkony zb ožnosti nejsou n u tn é . P rávě nao­

pak : tyto úkony, p ředevším úvaha a ro zjím án í, n ám pom áh ají stále hlouběji pro n ik at do posv átn ý ch te x tů a stále více čerpat z je jic h n ezm ěrn éh o b o h atstv í.

Bez osobní n itrn é m o dlitby b y se i technicky dokonalá zevní ú ča st p ři m ši svaté stala je n bezd u ch ý m o d ří­

k áv á n ím p ráz d n ý ch form ulí.

P ři m ešní oběti jd e o to té ž jako p ři oběti n a k ř í ž i : o oslavu Boha a naši věčn o u blaženost. T o je cíl našeho života. C hcem e-li ho dosáh n o u t, m usím e být bez h říc h ů (aspoň bez těžkých) a m ít božský život, t. j. posvěcující m ilost. M u sím e tedy bojovat p ro ti zlu a horlivě ko n at dobro. T o je p o slá n í, k te ré nám dáv á K ristu s. V tom n ám zvlášť p o m á h á ú č in n á ú č a st p ři m ši svaté. K do te d y svůj křesťanský život n ebere vážně, kdo se n esn až í ž ít ve stavu posvěcující m ilosti, to m u m še svatá zů stane nesrozum itelnou po b o žn o stí, p ři n íž se b u d e nu d it.

VÝKLAD M ŠE SVATE 7

S T R U Č N Ý V Ý K L A D J E D N O T L IV Ý C H Č Á S T Í M Š E S V A T É

I. D Í L M Š E S V A T É J E T . ZV.

M Š E K A T E C H U M E N Ů .

N azývá se tak proto, že v p rv n íc h křesťanských dob ách bývali té to p říp ra v n é části p říto m n i i kate­

chum eni, t. j. ti, kdo se tep rv e připravovali na svatý křest. Po vy zn án í v íry m useli o b ě tn í m ísto opustit.

P ři v lastn í ob ěti sm ěli b ý t p říto m n i je n p o k řtěn í v ě říc í ; o d tu d n ázev pro d ru h ý d íl m še svaté : » m še v ě ř íc íc h «. M še katech u m en ů m á v n ás v zb u d it sp ráv n é o b ětn í sm ýšlení a d á t m u u rč itý sm ěr podle doby církevního roku. M á m e stále dokonaleji p o z n á ­ v at K rista a je h o B oží království. K to m u p o tře b u je ­ m e před ev ším pom ocnou m ilost B oží (světlo pro rozum a sílu p ro vůli). P ro to se v p rv n ím úseku m še k atechum enů (od za čá tk u až po církevní m odlitbu) modlíme, abychom si ji vyprosili. P otom v dalším úseku (od epištoly až po evangelium i s k ázáním ) slyšíme B oží slovo, a tak v n ím á m e B oží m yšlenky.

N a to odpovídám e v y zn á n ím v íry (K rédo).

P řeh léd n ěm e n y n í stru č n ě je d n o tliv é části mše katechum enů.

St u p ň o v á m o d l i t b a je vlastně je n úvod ke m ši sv.

V té to kajícné m od litb ě se snažím e dokonalou líto stí zbavit všědních h říc h ů a chyb. P ře d p o k lád á se, že nem ám e h řích y tě žk é ; z n ich jsm e povim ii se vy­

zpovídat. S tu p ň o v á m o d litb a obsahuje k rásn ý žalm 42, píseň p ro následovaného levity ve vyhnanství, k te rá vyjadřuje to u h u po B ohu a je h o chrám ě. T ak s čistým srdcem a s to u h o u p řistu p u jem e k nejsvě­

tější oběti. S tu p ň o v á m o d litb a p o ch ází teprve ze

středověku. V dřívějších dob ách začínala m še sv.

» vstu p em «.

Vs t u p (introit) te h d y zpívával chrám ový pěvecký sbor, k dyž se biskup s k n ěž ím i u b íra l k oltáři. T a k je to m u dodnes p ři slavné m ši svaté. D n ešn í in tro it je pouze úryvek kdysi celého žalm u. O bsahuje z p ra ­ vidla h lavní m yšlenku neděle nebo svátku podle p říslu šn ě doby církevního roku. T a k u d á v á našem u o b ě tn ím u sm ýšlení zá k la d n í tó n a sm ěr. P rů v o d k o ltá ři za zpěvu in tro itu n a z a čá tk u slavné m še sv.

je sym bol života b o ju jící C írkve, k te rá s K ristem p u tu je slzavým ú d o lím té to zem ě k nebeském u Otci.

Slova » v stu p u « n á m p řito m říkají, ja k C írkev žila a žije ve svých svatých údech. T a k m ám e ž ít i m y.

Jak ale vypadá náš křesťanský život ve skutečnosti?

U vědom ujem e si svou slabost a hříšn o st, a p ro to vo­

lám e k B ohu o slitování a o pom ocnou m ilost : » P ane, sm iluj se nad n á m i ! « (K yrie e le is o n !)

Ky r i e je p íseň C írkve b o ju jící na rozdíl od zpěvu

» A leluja «; to je zase p íseň C írkve vítězn é. — Celý život svatých ú d ů C írkve byl stálou oslavou tro jje d i­

n éh o Boha, je d n o u sta v ič n é » Sláva O t c i «. T o sly­

ším e a m odlím e se ve chvalozpěvu, zvaném

Gl ó r i a. Z a č ín á slovy, k te rá zpívali andělé p ři K ristově n arození. I náš život m á b ý t u stav ičn á chvála Boha. P řed ev ším tím , že m ám e v duši je h o božský život a že se sn ažím e o je h o stálý růst. V ždyť posvěcující m ilost n á m d áv á ú ča st ve vnitro b o žsk ém životě nejsvětější T ro jice ; je to jisk ra B oží věčné slávy, k te rá n á m p rozařuje duši a čin í ji podobnou a m ilou B ohu. P ro to m u » vzdávám e díky pro jeho velikou slávu «. Jen o m h říc h by nás m ohl té to slávy zbavit. P roto volám e : » B eránku B oží, k terý sním áš h říc h y světa, smiluj se n ad n á m i ! « A on slyší naši p ro sb u , vždyť sedí O tci'-po pravici, aby se stále za n ás přim louval, P řem o cn á je je h o p řím luva, neboť

VÝKLAD M ŠE SVATÉ 9

» on je d in ý je svatý, on je d in ý je P á n spolu s O tcem v je d n o tě D u ch a s v a té h o «. P ro to se skrze n ěho a s n ím obracím e k O tci v c í r k e v n í m o d l i t b ě (oratio).

K něz p o líb í o ltář, obrací se k v ě říc ím a zd rav í je.

T e n to o b řad n í úkon m á h luboký sm ysl. O ltá ř je sym bol Ježíše K rista. K něz te d y od n ěho p řejím á p o líb e n í a pozdrav pokoje a tlu m o č í jej v ěřícím . P řesněji je to vyjádřeno ve m ši, k te ro u slo u ž í biskup.

T e n zdraví : » Pokoj v ám ! « (Pax vóbis !) K něžský pozdrav je » P á n buď s v á m i ! « (D o m in u s vobíscum !) M ůžem e i říc i : P á n je s vám i, ve vás a vy v něm . V ždyť p o k řtěn í v ě říc í jso u tak těsně spojeni s K ristem a m ezi sebou navzájem jako ú d y v lid sk ém těle s hlavou, jako vin n é ratolesti s km enem . T a k tv o ří s K ristem je d n o tajem né tělo, je d n u velkou rodinu B ožích d ě tí bez rozd ílu n áro d n o sti, plem ene nebo tříd y , je d n u pravou světovou C írkev. Co to zn am ená tu ší ten , kdo ve S v atém roce p ro ž il h ro m ad n o u p a ­ pežskou audienci v dóm ě sv. P e tra v Ř ím ě, kdy při p říc h o d u svatého O tce lid é z různ ý ch světadílů a zem í jednohlasně zpívali p rv n í K ré d o z chorální m še. M n o zí byli dojati až k slzám . N a z n a m e n í té to o bdiv u h o d n é je d n o ty u ž ív á C írkev na celém světě p ři veřejné b ohoslužbě latiny jako je d n o tn é h o jazyka.

P ro to m á i lid n a pozd rav kněze p ři m ši svaté od p o ­ v íd a t latinsky : » E t cum sp iritu tu o ! « (I s te b o u !) *

*) » I s tvým d u c h e m ! « je doslovný překlad h e­

brejského rče n í (hebraism us). U ž apoštol Pavel p o ­ d obně zdraví ve svých listech, na př. v 2 Tim 4, 22 (podle V ulgáty : » P án buď s tvým d u c h e m ! «) ; srov.

i G al 6, 18 a Filem 25. V češtině p rávem překlá­

dám e p r o s tě : »1 s t e b o u ! « T ak to vysvětluje a překládá i J. A. Ju n g m a n n S. I. ve svém díle» M issa­

ru m sollem nia « (2. vyd. 1949, I, 449). Ve středověku tom u C írkev dávala ještě jiný smysl : Jen jáhen, kněz a biskup směl tak zdravit a je n jim se tak smělo

P otom n ás kněz vyzývá ke společné m od litb ě slo­

vem » orem us ! « (M odlem e s e !) Ve m ši svaté se nem odlím e sam i, n ý b rž skrze K rista a s n ím , jak v žd y slyším e v závěru církevní m odlitby. V šichni jako je d n o tajem né tělo, jako je d e n » v elký‘ K ristu s «, stojím e p ře d nebeským O tcem a volám e k n ěm u na celém světě tým iž slovy, k te rá jm é n e m k až d é c ír­

k evní obce tlu m o čí kněz jako je jí p ro stře d n ík a K ristů v zástupce. T ak o v á m o d litb a m á nepochybně větší ú čin n o st n ež p o u h á m o d litb a soukrom á. P roto m ám e v to m to okam žiku všechny své osobní p rosby a úm ysly v d u ch u z a h rn o u t do té to všeobecné m o d ­ litb y Církve.

D alší úsek m še k atechum enů m á ráz naučný.

D oposud jsm e volali k B ohu. T eď m lu v í B ůh k n ám . Ve » č t e n í « skrze své proroky a apoštoly, neboť

Čt e n í je zpravidla úryvek z listu apoštola nebo z p ro ro ck é knihy (o d tu d i název » epištola « = list, do ­ pis). V evangeliu skrze svého vlastn íh o Syna Ježíše K rista, neboť evangelium obsahuje velm i často p ř í­

m ou ře č K ristovu. V k áz án í pak skrze kněze, K risto ­ va zástupce na zem i. P ři evangeliu stojím e na z n a­

m e n í úcty k Je žíši K ristu , k te rý k n á m m lu v í, na zn a m e n í své ochoty p řijm o u t a u sk u te č n it B oží slovo. N a začátk u evangelia dělám e palcem prav é ruky zn am en í k říže na čele, na rtech a n a prsou.

Z n am en á to, že chcem e B oží slovo v ždy lépe p o z n á ­ vat, vyznávat a podle n ěho žít.

P řechod m ezi » č t e n ím « a evangeliem tv o ří m e z i- z p ě v. O bsahuje jim ú m ě rn é m yšlenky. Jeho význam vynikne teprve p ři slavné m ši svaté.

Ev a n g e l i u m ( = ra d o stn á zvěst) n á m ukazuje cíl křesťanského života, buď p oslední nebo dočasný, a o d p o v íd a t, protože te p iv e já h e n přijím al při svěcení zvláštním způsobem D ucha svatého.

VÝKLAD M ŠE SVÁTÉ 11

to v ždy s jin é h o hlediska. » Č tení « n á m u d á v á cestu k cíli, to tiž p ro střed k y k je h o dosažení, n ebo n ás varuje p ře d n eb ezp ečím n a živ o tn í cestě. S tru č n ě řečeno : v evangeliu je p řev á žn ě věrouka (m yste­

rium ), ve » č t e n í « m ravouka ; evangelium m lu v í o K ristově i našem p o slán í, » č t e n í « n á m dáv á pokyny k je h o n ap ln ěn í v p říto m n é m dni nebo nastáv ajícím tý d n u . C hcem e-li tedy správně p o ro zu m ět m ešním te x tů m p říslu šn éh o svátku nebo neděle, m usím e nejprve číst evangelium a epištolu. Po evangeliu je v neděli a zasvěcený svátek k áz án í, v k te ré m kněz b líž e vysvětluje B oží slovo.

N aše odpověď na h lá sá n í B ožího slova je v y zn á n í v íry (Krédo). Je to rad o stn ý projev so u h la s u : » A no ! T o v ěřím a chci u sk u te č n it ve svém životě ! « N ejlepší v y zn á n í v íry je m u č ed n ic k á sm rt pro K rista. P roto se o sv átcích m u č ed n ík ů K ré d o n eříká.

2. D Í L M S E S V A T É : » M Š E V Ě Ř Í C Í C H «

Pr v n í h l a v n í č á s t : Př í p r a v a o b ě t n í c h d a r ů, ZVANÁ » O B Ě T O V Á N Í «

K něz p o líb í o ltář, o b rac í se k lid u a zd rav í : » P á n buď s v ám i! « P otom se m o d lí z p ě v k o b ě t o v á n í

(offertorium ), od h alí kalich, a m in istra n t zvoní. T o je neklam né znam ení, že začala v la stn í oběť. K alich zůstane odhalen tak dlouho, dokud trv ají tři hlavní části m še svaté.

P ři » o b ě to v á n í« kněz p řip ra v u je o b ě tn í dary : chléb a víno. Zasvěcuje je B ohu, a tak je přip rav u je k pro m ěn ěn í. T y to pozem ské dary jso u to tiž je n obal, po d kterým se tep rv e po p ro m ěň o v á n í skrývá v la stn í ob ětn í d ar : Je žíš K ristu s, je h o nejsvětější tělo a krev. » O b ě to v á n í« v p ře sn é m sm yslu slova se tedy děje až p ři p ro m ěň o v án í. P ro to tu to p rv n í

h lavní část nejsvětější oběti nazývám e výstižněji

»příprava obětních darů «.

K něz obětuje n ejprve chléb n a pozlacené m isce, zvané paten a. Pak n alév á v ín o do kalicha a p řid á několik kapek vody. T o to sm íšen í vody s v ín e m je prastarý obřad. P řip o m ín á vodu, k te rá vytekla s k rv í z otevřeného K ristova boku. Z áro v eň n az n a­

čuje spojení v ě říc ích s K riste m v je h o ta jem n ém těle (C írkvi). P otom kněz obětuje kalich s vínem , dále sám sebe i všechny v ě říc í B ohu a p ro sí D u ch a svatého o p o ž e h n á n í o b ětn ích darů. Pak jd e na ep i­

što ln í stran u a m yje si ru ce ; p řito m se m o d lí žalm 25.

Za dřívějších dob, kdy lid p ři o b ěto v án í kladl dary knězi do rukou, m ělo toto u m ý v á n í praktický vý ­ znam . D nes p řip o m ín á knězi i v ěřícím , že m ají n e j­

světější oběť slavit čistí na duši i na těle. Po m y tí rukou se kněz vrací do střed u o ltáře a skloněn vy­

ja d řu je m odlitbou, že nejsvětější oběť se p řin áší tro jje d in ém u B ohu na p am átk u života a díla Ježíše K rista a ke cti svatých ; p ro to p ro sí všechny svaté o je jic h p řím lu v u a pom oc. P otom p o líb í oltář, ob rací se k v ěříc ím a slovy » O ráte, fratrés ... « ( = M odlete se, b ra tři ...) je vyzývá, ať ho p o d p o ru jí svým i m odlitbam i, aby je jic h společná oběť byla Bohu m ilá. M in istra n t o d p o v íd á n a souhlas jm é n em p říto m n é h o lidu m o d litb o u » S u s c ip ia t«. K něz pak řekne » am en « a m o d lí se t. zv. s e k r e t u, t. j. tichou m o d litb u nad o b ětn ím i dary.

S oučasně s vnější p říp ra v o u oběti na o ltáři m á p ro b íh a t naše p říp ra v a v n itřn í, příprava pro » oběť života «. T o n ezn am en á nic jin é h o n ež m ít sp ráv n é o b ě tn í sm ýšlení. V ždyť sm ýšlením a postojem k ž i­

v otu se křesťan liší od pohana. A poštol Pavel řík á :

» M ějte v sobě stejn é sm ýšlení, ja k é m ěl K ristu s Je žíš ! « (F il 2, 5). A to nejen p ři m ši svaté, ale i v

VÝKLAD M ŠE SVATÉ 13

obyčejném životě. K ristu s své sm ýšlení nejkrásněji v yjádřil slovy (J a n 4, 34) : » M ůj p o k rm je čin it vůli toho, který m ě p o s la l«, t. j. nebeského O tce. A jeho vůle byl poslušen až k sm rti n a k říži. O toto sm ýšlení se m ám e sn ažit i m y. Z vláště p ři m ešním » o běto­

vání* je m ám e v žd y obnovit. V to m sm yslu řík á apoštol P etr, že m ám e » p řin á še t B ohu m ilé d uchovní oběti skrze Ježíše K rista « (1 P etr 2, 5). T o n á m ve m ši svaté p řip o m ín a jí o b ě tn í dary. D a r chleba je sym bol p ráce. P racujem e, abychom si vydělali na d e n n í chléb, a chléb je nejd ů ležitější strava, k te rá n á m dáv á novou sílu k p ráci. D a r v ín a je sym bol našich rad o stí i bolestí. O v ín u to tiž p ra v í žalm 103, 16, že » rozveseluje lidské srdce « ; lisování h roznů n á m pak p řip o m ín á bolest a tíseň , sv írající n á m srdce, a víno je jakoby » v y tla č e n á « krev h r o z n ů «. P ři p ohled u na dar chleba obětujem e te d y B ohu všechnu p rá c i a nám ahu, p ři p o h le d u na kalich s vín em všechny rad o sti i bolesti n astáv a jíc íh o tý d n e nebo p říto m n é h o dne. V šechno to chcem e d ělat a snášet k je h o cti a chvále. O n n ás stvořil, je m u p a třím e jako jeho vlastnictví, on s n á m i m ů ž e dělat, co chce.

P ro to m u obětujem e celé své v la stn í » j á « tím , že svůj rozum p o d říd ím e je h o prav d ě a svou vůli je h o svaté vůli, je h o p řik áz án ím . T a k se p ři k ažd é ob ětn í p říp ra v ě znova rozhodujem e pro K rista a je h o k rá ­ lovství. T o to sm ýšlení dotvrzujem e tím , že dávám e do » zvonečku « nebo na o b ě tn í m isku n á m ú m ěrn ý d ar v p enězích pro círk ev n í p o třeb y . V to m to sm yslu m ů žem e s knězem » sp o lu o b ě to v a t«. V p rv n ích křesťanských dob ách šli v ě říc í p ři » o b ě to v á n í« p r ů ­ vodem k o ltá ři a p řin ášeli své o b ě tn í d ary p ro c h rá ­ m ové p o třeb y a pro ch u d é (chléb, víno, m ed, sukno, vosk a j.), za tím co chrám ový pěvecký sb o r zvaný

» schola « zpíval » offertorium «, t. j. p rů v o d n í zpěv

k p říp ra v ě o b ětn ích darů. (P ůvodně to byl celý ž a lm ; časem' z něho zbyla je n antifona.) D odnes se tak děje p ři slavné m ši sv., i když o b ětn í prů v o d je nahrazen sb írá n ím p en ěžitý ch o b ětn ích darů p ři

» o b ě to v á n í«. Jakýsi pozůstatek tohoto obětn íh o p rů ­ vodu je dnes t. zv. » ofěra « p ři p o h řb ec h a svatbách.

K u sk u te čn ě n í své » životní o b ě ti« p otřebujem e pom ocnou m ilost B oží. Ž e se n á m j í v hojn é m íře dostane, m yslím e-li to o p ravdu poctivě, řík á n á m často » zpěv k obětováním (offertorium ). Jso u to buď slova ú těchy nebo radosti, kterým i n ám K ristu s do ­ d áv á odvahy nebo k terým i ho prosím e o je h o pom oc.

O bsahují v žd y silné p o h n u tk y pro naši osobní oběť.

O pom ocnou B oží m ilost prosím e dále v m odlitbě zvané s e k r e t a. S h rn u je stru čn ě o b ětn í m yšlenky p říslu šn éh o dne nebo svátku podle doby církevního roku.

Dr u h á h l a v n íč á s t : Vl a s t n í o b ě t n í ú k o n, z v a n ý

» p r o m ě ň o v á n í «

B líží se vrcholný okam žik m še svaté, kdy K ristu s naše pozem ské dary p rom ěňuje ve své v lastní tělo a ve svou v lastní krev, a tak ta jem n ě' obětuje sám sebe za nás svém u O tci jako nekonečně drahocenný o b ětn í dar. Ú vodem k té to nejdůležitější části n e j­

světější oběti je Pr e f a c e. Je to eucharistický chva­

lozpěv, doslovně » p ře d m lu v a « k p rom ěňování. P ři slavné m ši se zpívá. M á tři části. V p rv n í nás kněz vybízí, abychom společně s n ím ve spojení s tajem ným tělem K ristovým celým srdcem sledovali posvátný úkon : » V zh ů ru srdce ! « Pozvedněte j e k nev id itel­

ným sk u te č n o ste m ! N a souhlas hlasitě o d p o v íd á­

m e : » M ám e je pozdviženo k P á n u ! « D ále nás vy­

zývá, abychom spolu s n ím chválili a velebili Boha

VÝKLAD M ŠE SVATÉ 15

a vzdávali m u díky. D ru h á č á st preface b ývá podle doby církevního roku rů zn á . Jako důvod naší chvály u d á v á jis té veledílo B ožího ř á d u spásy. Ve tře tí části zvané Sa n k t u s ( = svatý) se zapojujem e do společného chvalozpěvu andělských k ů rů na oslavu tro jjed in éh o Boha a provolávám e » h o s a n a « p řic h á ­ zejícím u Spasiteli.

P otom v kostele zavládne ticho. T o se kněz m odlí t. zv. m ešní Ká n o n. * P rv n í m od litb a k án o n u je

» prosba z a C írkev «. P ři n í si uvědom ujem e, že se ve m ši svaté obětuje » celý « K ristu s : P á n Je žíš jako hlava a všichni křesťané jako ú d y je h o tajem ného těla, v p rv n í řad ě C írkev b o ju jíc í na zem i v čele se svým i p ředstaveným i (papež, biskupové, kněží).

H lava je u ž v oslaveném stavu, n em ů že p ro to trp ět.

T e n to bolestný prvek K ristovy oběti p ře c h á z í na úd y jeho ta jem ného těla na zem i podle slov apoštola P avla : » M á m z toho radost, když teď trp ím pro vás, p ro to že j á tím do p lň u ji ve svém životě to, co ještě zbývá v y trp ět do p ln é m íry K risto v ý ch ú tra p . « (K o l 1, 24 ; viz k to m u p o zn á m k u v přek lad u A pošto- láře od P. D ra O. P etrů .) K to m u p o třeb u jem e p o ­ m ocnou B oží m ilost, o k te ro u kněz prosí. P ři » prosbě za C írk e v « pam atu jm e te d y před ev ším na své p ro ­ následované b ra try a sestry.

*) » K á n o n « je řecké slovo. Z n am en á pravidlo nebo sm ěrnici. N azývá se tak neprom ěnný d íl mše svaté, ustálený už od nejstarších křesťanských dob.

K án o n začín á slovem » T e « ( = tebe) a začátečn í velké písm eno T m á po d o b u k říže. T o bylo um ělcům podnětem k tom u, že je všelijak zdobili nám ěty z ukřižování. V ýzdoba nabývala v m isálu stále větších rozm ěrů, až se ustálila na celostránkový obraz K ri­

sta na k říži před začátkem kánonu. T e n to obraz n ám znova přip o m ín á, že m še svatá je nekrvavě zp říto m n ěn á K ristova oběť na kříži.

Ve » vzpomínce na živ é křesťany « kněz zvlášť p a­

m atuje n a jed n o tliv é ž ijíc í křesťany, je m u d ra h é nebo svěřené, rovněž na ty, kdo jso u p ráv ě p říto m n i nejsvětější oběti. P otom jm é n e m všech v ěříc ích pro sí o » účast ve společenství svatých «. I svatí v n e b i p a tří k tajem n ém u tělu K risto v u jako C írkev v ítě zn á . Jso u to křesťané, k te ří » jso u stále s K r is te m « (Fil 1, 23) v oslaveném stavu. O dvolávám e se n a jejich zásluhy a p řím lu v y , vždyť oni dokonale » doplňovali ve svém životě to, co ještě zbývá^ v y trp ě t do p ln é m íry K ristových ú tra p «. P ak n ásled u jí » obětní mod­

litby k prom ěňováni «. K něz vztahuje ru ce n ad o b ětn í dary. P odobně vkládal ve S ta ré m Z ákoně velekněz své ruce n a o b ě tn í zvíře, n a k te ré chtěl tím to zp ů so ­ b em p ře n é st h řích y v lastn í i svého lidu. V ždyť v n ejbližším okam žiku b u d e po d způsobam i chleba a v ín a u k ry t » B eránek tajem ně zabitý, a přece živý « (Zjev 5, 6), k terý n a sebe vzal h říc h y celého světa.

P otom kněz žeh n á o b ětn í d ary a p ro sí Boha, aby je p rom ěnil v tělo a krev svého Syna.

V okam žiku v lastn íh o p r o m ě ň o v á n í se kněz z to ­ tožňuje s K ristem . V je h o p o slá n í a je h o m ocí p ro ­ m ěňuje chléb v je h o tělo a víno v je h o krev. D vojí prom ěň o v án í je n u tn é , i když po d každ o u způsobou je p říto m e n celý K ristu s, p ro to že eucharistie n e n í je n svátost, ale i oběť. O d d ělen é způsoby p ře d sta ­ vují to tiž krvavou K risto v u oběť n a k říži, k te rá se n a o ltáři tajem ně a nekrvavým způsobem z p říto m ­ ňu je (oddělení krve od těla zn am en á s m r t !). K o n se­

k ra č n í slova jso u jako o b ě tn í m eč, k terým se tajem ně za b íjí B oží B eránek. K d y ž kněz tato slova vysloví, poklekne a pozdvihuje tělo P án ě. V ěřící lid se klaní Ježíši K ristu , svátostně p říto m n é m u po d způsobou chleba. P oh léd n ěm e s v íro u n a p rom ěněnou hostii a p o tic h u řekněm e : » M ůj P á n a m ůj B ůh ! « (J a n 20, 28). T a to slova do p o ru čil svatý p ap ež Pius X .

VÝKLAD M ŠE SVATÉ 1 7

a obdařil je odpustky. Pak se pokloňm e B ožím u Synu.

Prosm e, ať se naše lidské » j á « s B oží p om ocí stále více p rom ěňuje v tajem n é tělo K ristovo, ať jsm e vždy více je h o živým i údy. M e zitím kněz p ro m ěň u je víno v K risto v u krev, zase poklekne a pozdvihuje kalich.

V ěřící lid se op ět klaní P á n u Ježíši, tajem ně p ř í­

to m n é m u po d způsobou vína. Prosm e, ať je h o p ře- d rah o cen n á krev n á m sm yje s duše hřích y , ať nen í za n á s p ro lita nadarm o. Z ú cty p ře d P án em Ježíšem p ři p ro m ěň o v án í v ždy klečím e n a obou kolenou.

P rv n í m o d litb a p o p ro m ěň o v á n í je »památka díla vykoupení «. P ro m ě ň o v án ím je n á m to tiž v jistém sm yslu zp říto m n ěn o celé K ristovo dílo spásy, aby­

chom si m ohli p řiv la stn it je h o účinky. V ždyť pod svátostným i způsobam i je p říto m e n te n tý ž bohočlo- věk Ježíš K ristu s, který pro n ás trp ě l a um řel, vstal z m rtv ý ch a vstoupil do neb e ; k aždý čin je h o díla spásy m á nekonečnou cenu, a p ro to věčn o u p latnost.

N y n í je ve svém lidském oslaveném těle trvale v nebi u O tce, » neboť je stále živ, aby se za n ás p ř i­

m louval « (Ž i d 7, 25). L idsky bychom si to m ohli p ře d ­ staviti tak, že u stavičně svém u O tci ukazuje své z á říc í oslavené rán y , p řip o m ín a jíc í je h o oddanou lásku, pokoru a poslušnost až k sm rti n a k říži, a' tak B ohu O tci jm é n e m celého lidstva prokazuje nejvyšší p octu, v zdává nejlepší díky, p řin á ší dokonalé za­

d o stu č in ě n í za naše h říc h y a vyprošuje n á m všecko, co potřeb u jem e k d osažení spásy. T o se děje ve v ěč­

nosti, a tedy n ep ře trž itě , neboť K ristu s v oslaveném stavu » u ž n e u m írá << (Ř í m 6, 9), ale » zů stáv á stejný na v ě k y « (Ž i d 13, 8). V to m to stavu se Je žíš K ris tu s stává zároveň tajem ně p říto m n ý m i v čase na všech o ltá řích světa m ešním p rom ěňováním , abychom

» skrze něho a v něm a s n ím « nejdokonalejším z p ů ­ sobem m ohli velebit a ch v á lit Boha, vzdávat m u díky, u sm ířit ho za své hřích y , p ro sit ho o je h o dary

a tak stále čerp at ze zdroje všech m ilostí. O n je náš p ro střed n ík u Boha (1 Tim 2, 5), náš ob ětn ík i ob ětn í d ar zároveň. Jeho sv á to stn á p říto m n o st ve stavu oběti současně na m n o h a m ístec h je velké tajem ství, které těžko chápem e. P řík lad z lidského života to snad tro ch u osvětlí : H lasatel v -rozhlase je v té m ž okam žiku svým hlasem p říto m e n všude tam , kde je přijím ač zapojený n a je h o vlnu.

K něz pokračuje » prosbou o p řijetí a účinnost mešní o b ěti«. O bětujem e Ježíše K rista, a on se s n ám i a za n ás obětuje nebeském u O tci. P rosím e ho, aby s láskou přijal tu to oběť, k te rá je bezm ěrně cennější n ež všechny p řed o b raz n é oběti starozákonní, aby byla pro nás ú č in n á , aby z n í p ro u d ila B oží m ilost i p o že h n án í do lidských srd cí. V šechny dosavadní m yšlenky po p ro m ěň o v án í bychom m ohli sh rn o u t v tu to m o d litb u : » O tče, teď u ž nehleď na n á s a na naše hřích y , ale pohleď n a svého m ilovaného Syna, na je h o pokoru, lásku a poslušnost, a pam atuj na to, co pro nás vytrpěl. P ro tu to p řed rah o cen n o u oběť se n ad nám i sm iluj, odpusť n á m h říc h y a dej n ám zase sílu své m ilosti a své p o ž e h n á n í. «

Ve » vzpomínce na zemřelé « pam atujem e n a C írkev trp íc í, t. j. na duše v očistci. I ty p a tří k tajem n ém u tělu K ristovu a ke » společenství s v a tý c h «. K něz prosí, aby i ony m ěly p o d íl v ú čin c íc h z nejsvětější oběti, aby se jim dostalo úlevy a brzk éh o vysvobo­

zení, především těm , k te ré výslovně jm e n u je nebo za k te ré zvlášť obětuje m ši svatou.

V » prosbě o společenství se sva tým i v n e b i« se kněz m odlí, abychom pro B oží m ilo srd en stv í m ěli aspoň nějakou ú č a st ve sp o lečen stv í svatých, třeb a že jsm e h říšníci, a je d n o u byli přijati do jejich blažen é spo­

lečnosti ve v ěč n ém životě v nebi.

Z ávěr kánonu je t. zv. » m alé p o z d v ih o v á n í«.

N ejprve dělá kněz třik rá t zn am en í k říže n ad obětn ím i

VÝKLAD M ŠE SVATE 19

dary se slovy : » Skrze něho (t. j. K rista), Pane, n e u s tá ­ le tvoříš, po Osvěcuješ, o b ž iv u je š , po Njižehnáváš a n ám uděluješ všechny tyto d o b ré dary..« P ůvodně tak bývaly žeh n án y h m o tn é dary v ěřících, p řinesené p ři » o b ě to v á n í«. D n es zde m ám e na m ysli veškeré h m o tn é tvorstvo. Ž e h n á n í m á sejm o u t B oží kletbu (viz Gn 3, 17) s pozem ských věcí, který ch užív ám e, aby n á m nebyly překážkou, n ý b rž p om ocným i p ro ­ středky na cestě k Bohu. V ž“dyť ú čin n o st K ristovy oběti se vztahuje i na bezrozum ové tvory, n a celou p ř íro d u i neživou, k te rá tr p í spolu s člověkem n á ­ sledky p rv o tn íh o h říc h u , p ro to že je člověku p o d řízen á a na něm závislá (viz Ř ím 8, 19-22). T e d y i celý h m o tn ý svět m u sí b ý t v jis té m sm yslu vykoupen a oslaven, jak to naznačuje P ísm o, když m lu v í o » nové zem i a novém n e b i « (na p ř. 2 P etr 3, 13 ; Z jev 21, 1).

Všecko tvorstvo m á b ý t je d n o u obnoveno a » sh rn u to « v K ristu , a tak skrze něho zase uvedeno do p o řád k u .

P ři závěrečné m o d litb ě k án o n u vezm e kněz sv.

hostii do prav é ruky a dělá j í n ad kalichem p ě tk rá t znam ení k říže na p a m átk u pěti K ristových ran. N a ­ konec ji současně s kalichem p o někud pozdvihuje.

Slova, k te rá p řito m řík á, ještě je d n o u vyjadřují hlavní účel o b ětn íh o úk o n u : B o ží oslavu. T a k je v obou p osledních m o d litb ác h k án o n u stru čn ě sh rn u t celý sm ysl nejsvětější oběti : Skrze Ježíše K rista se dostáv á B ohu nejvyšší pocty a nejdokonalejší oslavy, a n á m všech m ilostí.

Je zajím avé, ja k velm i často dělá kněz p ři m ši svaté znam ení sv. k říže. Celkem více n ež třic etk rát, nejčastěji v kánonu. Z čá sti to m á je n sym bolický význam , zvláště v k án o n u po pro m ěň o v án í. N ázorně se tím p řip o m ín á , že m še svatá je z p říto m n ě n á K ri­

stova oběť na kříži.

T ř e t í h l a v n í č á s t : Ob ě t n í h o s t i n a, z v a n á

» P Ř IJ ÍM Á N Í «

Z a č ín á m o d l i t b o u P á n ě . O tčenáš původně p atřil ke kánonu. Svým obsahem však je to takřka » m odlitba p řed j í d l e m « k té p řesv até hostině, ke k te ré jso u všichni p říto m n í v ěříc í pozváni. V p rv n ích křesťan­

ských dobách bylo společné sv. p řijím á n í všech v ěříc ích p ři k až d é m ši svaté sam ozřejm á věc. A kdo se dnes o p ravdu sn a ž í' o živou ú č a st v nejsvětější oběti, te n c ítí a ví, že je h o ú č a st n e n í ú p ln á , že jí cosi chybí, n ejde-li taky ke stolu P áně. C írkev svatá si výslovně přeje, aby v ěříc í šli ke sv. p řijím á n í po k u d m ožno p ři k ažd é m ši svaté, k te ré jso u ú častn i (T rid e n tsk ý sněm , sed. X X II , hl. 6). Z nova to z d ů ­ raznil svatořečený p ap ež Pius X . ve svých dekretech o častém sv. p řijím á n í ; p o dobně i církevní zákoník (C IC , kán. 863). V ždyť to vyplývá z celého sm yslu m še svaté. Ve m ši katechum enů jsm e obnovili své o b ětn í sm ýšlení, p ři o b ěto v án í jsm e se znova rozhodli ž ít s K ristem a sp ln it je h o po slán í, p ři p ro m ěň o v á n í byla naše » oběť ž iv o ta « spojena s jeho obětí, a p ři p řijím a n í pířichází P á n Je žíš sám , aby n á m dal světlo a sílu své m ilosti k u sk u te č n ě n í toho, p ro co jsm e se rozhodli,: ž ít plný křesťanský život.

H luboké m yšlenky m o dlitby O tčenáš obsahují vlastně zhuštěně všecko, co p a tří ke v h odné p říp ra v ě n a sv. p řijím á n í. Sv. A u g u stin n ás ujišťuje : » M á š-li v šední h říc h y a chyby a chceš-li p řijm o u t o ltá řn í svátost, pom odli se nejprve m o d litb u P áně, a h řích y ti bu d o u odpuštěny. « K něz se O tčenáš m o d lí nahlas, p ři slavné m ši jej zpívá. P otom v další tic h é m odlitbě ro zv ád í je h o poslední prosbu, poklekne a rozlom í sv. hostii.

L ám á n í sv. hostie m ělo v p rv n íc h křesťanských staletích praktický význam . K něz te h d y prom ěnil

VÝKLAD M ŠE SVATÉ 2 1

je d e n nebo několik bochn íčk ů , k te ré p řed ro z d á ­ v á n ím sv. p řijím á n í rozlám al n a m enší části podle p o č tu p řijím ajících . T ak to dělal i sám K ristu s p ři poslední večeři. D nes vidím e v lá m á n í sv. hostie sym bol je h o sm rti na k říži. Je d n ím úlom kem sv.

hostie dělá kněz třik rá t zn am en í k říže n ad kalichem a p o to m jej v p o u ští do nejsvětější krve P áně. Z n á ­ zo rňuje tak o p ětn é spojení K ristova tě la s je h o duší p ři zm rtv ý ch v stán í. Ježíš se te h d y zjevil apoštolům s pozdravem pokoje. P roto kněz p řito m řík á : » Pokoj P án ě buď vždycky s v á m i ! « Slovo » pokoj P áně « zahrnuje všecky n ad p řiro zen é dary, udělené n á m pro K ristovy zásluhy. T o si všichni navzájem ze srdce přejem e, p ro to rad o stn ě odpo v íd ám e : » I s teb o u ! « Ve vědom í, že pro své h říc h y toho pokoje nejsm e hodni, bije se kněz tř ik r á t v p rsa a m o d lí se Ág n u s De i : » B eránku B oží, který sn ím áš h říc h y světa ...«

P ři slavné m ši svaté se toto tro jí vo lán í zpívá.

K něz se dále m o d lí tři p ř í p r a v n é m o d l i t b y k

o b ě tn í hostině : p ro sb u za C írkev a dvojí p ro sb u o ú čin n o st sv. p řijím á n í. D o b rá p říp ra v a n a sv. p ř ijí­

m á n í zahrnuje úkon t ř í božských ctn o stí, lítosti, pokory a to u h y po spojení s P án em Ježíšem . T o všech­

no obsahují m ešní m o d litb y a texty. K do se te d y p ři m ši svaté snaží m o d lit z m isálu, je d o b ře připraven.

O statně, n en í-li tím uspokojen, m á v žd y ještě kdy p řed sam ým p řijím á n ím několika bleskovým i m y ­ šlenkam i navázat osobní n itrn ý rozhovor s P án em Ježíšem , po k u d se m u to nepodařilo p ři m odlitbě m ešních textů. T o té ž p la tí i o d ík ů č in ěn í po sv.

p řijím á n í. V šechny m o d litb y a úkony p ři m ši svaté jso u projevy společné bohopocty. I sv. p řijím á n í je společný úkon všech p říto m n ý c h , ale zároveň úkon osobní a soukrom ý, jak to n az n ač u jí p říp ra v n é m ešní m o d litb y k o b ě tn í hostině, v k terý ch se m odlím e v p rv n í osobě je d n o tn é h o čísla. T e d y ani p ři » sborové

m ši svaté «, kdy se všichni společně m o d lí nahlas z m isálu, nem ám e opo m íjet soukrom é d ík ů č in ě n í po m ši svaté, když jsm e p ři n í přijali tělo P án ě. O bojí prvek, společný i soukrom ý, se m á navzájem d o p lň o ­ vat.

P oslední projev pokory a to u h y po spojení s K ri­

stem je prosba p o k orného setníka, k terou se společně m odlím e p řím o p ře d o b ě tn í h ostinou : » Pane, nejsem hoden, abys vešel po d m o u střechu, ale řekni je n slovo, a m á duše b u d e u zd rav en a! « {M t 8, 8).

V p rv n íc h křesťanských d o b ác h se p ři ro zd á v án í těla P áně zpívával z p ě v k p ř i j í m á n í (com m unio).

T e h d y šli zpravidla všichni ke stolu P áně, takže ro zd á v án í trvalo pom ěrně dlouho. P ro to se p řito m zpíval celý žalm střídavě s antifonou. D n ešn í » zpěv k p ř ijím á n í« je pouze úryvek nebo antifona toho žalm u. N ěkdy obsahuje i K risto v a slova, jako by k n á m m luvil p ři svém sv á to stn é m p řích o d u . » C om ­ m unio « m ůžem e te d y ch á p at jako poslední výzvu a pokyn, ja k v te n den nebo tý d e n m ám e p ln it své křesťanské poslání. M ů ž e n á m b ý t jakým si » heslem tý d n e «, slovem povzb u zen í a útěchy, v ů d č í m yšlen­

kou zá říc í n á m n a cestě novým tý d n em nebo dnem . K d y ž kněz přik ry l kalich a na epištolní straně se pom odlil » zpěv k p ř ijím á n í«, vrací se ke střed u oltáře, obrací se k lidu, zd ra v í a zase jd e ke knize na epištolní stran u . T a m v m o d l i t b ě p o p ř i j í m á n í

(postcom m unio) p ro sí o je h o ú čin n o st pro náš k řes­

ťanský život. M o dliteb bývá obyčejně více. P otom zavře knihu, jd e zase do střed u oltáře, znova zdraví lid a oznam uje konec m še svaté : It e, m i s s a e s t L Je p o zoruhodné, že pozd rav » P á n buď s v á m i ! « následuje po sv. p řijím á n í d v ak rá t k rátce po sobě.

Z n am en á to, že si m ám e práv ě zde znova živě uvě­

d om it své spojení s P án em Ježíšem a navzájem m ezi sebou jako ú d y je d n o h o ta jem ného těla K ristova.

O CÍRK EV NÍM KOCE 2 3

P rávě sv. p řijím á n í n ás co nejtěsněji spojuje nejen

» v e rtik á ln ě « s K ristem a s Bohem , ale i » h o rizo n ­ tá ln ě « všechny spolu navzájem . A toto spojení nem á trv a t je n o m p ři bohoslužbě, ale m á bez u s tá n í b ý t živé v našem sm ýšlení a živ o tn ím postoji i m im o kostel. V té to je d n o tě s K ristem a je h o tajem ným tělem jd e m e zase do práce, do d en n íh o života. N e ­ sem e v sobě K rista Ježíše a světlo je h o p ravdy do tm y novopohanského světa. K to m u n á m d áv á kněz je h o jm é n e m své p o že h n án í.

Po p řijím á n í m á m še svatá n á p a d n ě rychlý spád.

V šechno sm ěřuje k tom u, abychom svou v n itřn í ú č a st p ři nejsvětější oběti u sk u tečn ili v d en n ím ž i­

votě. T a k m á m še svatá své p o k rač o v án í v naší

» oběti života «, ve » m ši života «. T o n á m p řip o m ín á i » závěrečné ev a n g e liu m «. V n ěm se čte p o č á t e k e v a n g e l i a sv. Ja n a na znam ení, že teď začíná u sk u ­ te čň o v á n í evangelia v d en n ím životě, kde se m á

» slovo stá t tě le m «. Z ároveň je toto evangelium z á ­ věrečná pocta a oslava našeho m ilovaného velekněze Ježíše K rista.

V tom to sm yslu je n á m m še svatá h la v n ím úkonem bohopocty, ú stře d n ím svorníkem a nev y čerp ateln ý m zdrojem p ln é h o křesťanského života.

O C Í R K E V N Í M R O C E

C írk ev n í rok n e n í je n k a len d á řn í p o řad svátků, k teré n ám pouze p řip o m ín a jí je d n o tliv á tajem ství K ristova života a v-ykupitelského díla. T y to m inulé u d álo sti se v círk ev n ím roce stávají Sivou skutečností, a to v to m to sm yslu :

P řed n ě je v k ažd é m ši svaté skutečně p říto m e n te n tý ž Je žíš K ristu s, k terý se n aro d il a žil n a té to

zemi, p ro nás trp ěl a um řel na k říži, vstal z m rtv ý c h a vstoupil do nebe, kde sedí O tci po pravici. V každé m ši svaté ho očim a v íry v idím e živého n a o ltáři po d svátostným i způsobam i, v žd y s jin é h o hlediska, vždy jin o u u d álo st z je h o života, v žd y jin ý úsek je h o díla spásy. O v ánocích se n ám je v í jako novorozené d ítě v jeslích , o velikonocích jako v ítě z n ad sm rtí, o -letnicích jako dárce božského života atd.

Xá d r u h é : K ristu s jako oslavená hlava svého ta ­ je m n éh o těla (C írkve) u stavičně tajem ně dále žije

a skrytě p ů so b í ve svých údech. D á v á jim pom ocnou a posvěcující m ilost, a tím ú č a st ve svém B o žím životě, k terý v n ic h chce tajem ně u sk u te čn it. U dálosti a činy je h o pozem ského života a díla spásy se m ají s tá t živou sk u tečn o stí v našem n ad p řiro ze n ém životě.

K ristu s se chce v nás v žd y znova tajem ně n aro d it, ž í t a působit, trp ě t a b ý t oslaven, jak řík á sv. apoštol Pavel : » T a k (zblízka) poznám , kdo on je a 'ja k p ů ­ sobí (u v ěříc ích ) to, že vstal z m rtvých, a zakusím na sobě, že m á m ú č a st v je h o u trp e n í ; a p rotože um řel on, i j á m u chci b ý t v tom podobný. Potom , doufám , d o sá h n u (slavného) v zkříšení z m r tv ý c h « (Fil 3, 10-11). A jin d e p rav í : »Ž iji ovšem, ale to už nejsem já , n ý b rž ve m ně žije K ristu s « (Gal 2, 20).

T o je obsah i cíl křesťanského života na té to zem i : spodobení s K ristem . V tom sm yslu píše zase sv. Pavel Ř ím an ů m (8, 29) : B ůh všechny křesťany, » k te ré si p řed em rozlišil, také p řed u rčil, aby se shodovali s obrazem jeho S y n a«. T o zn am en á ž ít s K ristem a v K ristu , b ý t » d ru h ý m K ristem «, » kristovcem «, t .j . nositelem K ristova života. T o však neznam ená nic jin é h o n ež ž ít a sm ýšlet s C írkví, k te rá je sám » ta ­ je m n ý (mystický) K ristu s «. N áš nad p řiro zen ý život

m á v n ás tajem ně rů s t a se rozv íjet v rám ci církevního roku, podobně jako náš život přirozený v rám c i roku občanského.

O CÍRK EV NÍM ROCE 2 5

O bčanský rok se ř íd í podle slunce, zdroje všeho p řirozeného života. Slunce je středem , kolem k teréh o se všecko to č í. R ůzným postojem zem ě ke slunci vznikají čtyři ro č n í doby, u rč u jíc í ry tm u s života na zem i. D n ešn í p o m ě r zem ě ke slunci n e trv á od v ěč­

n osti a nezůstane navždy stejný. T ře b a ž e to ani nepozorujem e, p ro b íh á svou cestu vývoje. N evím e, kolik tisíciletí to ještě bude trv at, ale je d n o je jis té : k aždým rokem se je jic h vývoj b líž í svém u cíli. N ový občanský rok n e n í p o u h é opakování ro k u předešlého.

N á m se sice zdá, že slunce p ů so b í k až d ý rok stejně, a přece je tu jistý rozdíl. D n es u ž n ev y tv áří u helné p án v e jako kdysi p řed -m ilio n y let, ale jin é hodnoty.

P odobně n en í ani nový círk ev n í rok p o u h é opako­

v á n í roku u p ly n u léh o . Z dán liv ě je v žd y stejný, a přece m á k aždý círk ev n í rok p ro n ás v ž d y nový význam . K až d ý m rokem se m ám e v ž ít do K rista vždy novým způsobem , ú m ě rn ý m našim vnějším i v n itřn ím živ o tn ím okolnostem , každým rokem m á dílo vykoupení v n á s b ý t ú čin n ější do šíře i do h lo u b ­ ky-

» Slunce « církevního roku je Je žíš K ristu s v nejsvě­

tější oběti jako zdroj n ad p řiro ze n éh o života. R ůzným pohledem na je h o životní dílo se vyvinuly jed n o tliv é doby a svátkové okruhy. K risto v o dílo spásy za čín á je h o p řích o d e m skrze v tělení, roste je h o pozem ským životem , vrch o lí je h o sm rtí, zm rtv ý ch v stá n ím a n a­

n ebevstoupením , p okračuje je h o tajem n ý m životem a p ů so b e n ím v C írkvi, v nejsvětější ob ěti a ve sv á ­ tostech, a bude dokonáno je h o slavným p řích o d em n a konci času. Celé toto dílo se v u v ed en ém sm yslu tajem ně zp říto m ň u je v k až d é m ešní oběti. O b sáh ­ n o u t je celé najed n o u jé n a d naše schopnosti. P roto nás C írkev do něho u v á d í p o stu p n ě po částech v jednotlivých d o b ác h a sv átcích církevního roku.

P ři m ši svaté C írkev o je d n o tliv ý c h sv átcích k až d o ­

ročně opakuje : Dnes se K ristu s narodil, dnes vstal z m rtvých, dnes je den, který připravil P án , dnes seslal slíbeného D u ch a svatého. P rávě tak v id í C ír ­ kev i o sta tn í svátky. C írkevní rok je velké ta jem ství (m ysterium ), sp o lu p ro žív án í K ristova vykupitelského díla, a to pro k ažd éh o zv láštn ím způsobem . N e k a ž ­ d ém u přinesou vánoce to té ž znovuzrození, veliko­

noce to té ž vzkříšení, N an e b ev sto u p en í to té ž d u ­ chovní povznesení, letnice to u ž p ln o st D u ch a sva­

tého. P ro k aždého se tyto u d álo sti díla spásy stávají tou m ěrou p o svátnou skutečností, jak to u m o ž ň u jí je h o schopnosti a vyžadují je h o p otřeby. Podobně jako v p říro d ě , kde zdánlivě bezbarvé slu n ečn í světlo v y tv á ří v listech rostlin zeleň, v rů ž i ru d o u a v lilii b ílo u barvu. K ažd ý křesťan p ro ž ív á svým způsobem ú m ěrn ě svém u p ovolání a svým schopnostem své v lastní vánoce, velikonoce nebo letnice. V každém se chce K ristu s vtělit a sp o d o b it zcela ojedinělým způsobem . B ěhem celého církevního roku n ás n á ­ zorně vyučuje skrze m ešní texty. V k až d ém z nás se m á jeho ra d o stn á zvěst u sk u te čn it ve zcela novém tvaru. Slyším e-li v m ešn ím evangeliu, jak P á n Ježíš uzdravuje nem ocné, k řísí m rtv é a koná jin é zázraky, n e n í to pouze v y p ráv ě n í o m in u lý ch věcech, ale týká se to i nás v p říto m n o sti. S tejně o b d ivuhodné věci p ů so b í K ristu s skrytě v n ad p řiro ze n ém životě naší duše, p ředevším skrze svátosti.

N ejvýznam nější tajem ství K ristova d íla spásy jso u je h o p řích o d skrze vtělen í a je h o v ítě zstv í nad sata­

nem , h řích em a sm rtí skrze u trp e n í na k říž i a z m rt­

v ýchvstání. P odle toho m á církevní rok dva svátkové okruhy : vánoce a velikonoce. P rv n í a hlavní ohnisko církevního roku jso u velikonoce : slavnost našeho vykoupení, původně slavnost » p řechodu « (transitus) ze sm rti do života, pam átk a u trp e n í a sm rti a slavnost vzkříšení P áně, od n ejstarších dob zároveň slavnost

O CÍRK EV NÍM ROCE 2 7

sv. k řtu . Původně se hlav n í svátek slavil v žd y v noci s B ílé soboty n a velikonoční neděli. N a p am átk u K ristova zm rtv ý ch v stán í, k te ré se u d álo v p rv n í d en po staro zák o n n ím sabatu (t. j. v neděli), byla p o stu p n ě k až d á neděle nazývána » den P án ě «, a stala se tak k až d o tý d e n n ím vzpom ínkovým dnem velikonoc a sv. k řtu. Jako je K ristů v vykupitelský čin zdrojem naší spásy, tak jso u a zůstan o u veliko­

noce ú stře d n ím vrcholem a srdcem círk ev n íh o roku.

P ro to se brzy slavívaly celý tý d e n až do B ílé neděle.

O d 2. století se velikonoční doba sv á teč n í rozšířila na 7 týd n ů . Celé toto ú d o b í se nazývalo » P entekoste « ( = » p a d e s á tk a «). T ím to názvem se zároveň ozna­

čoval zvláště je h o p o sle d n í den, o k te ré m se ve 4.

století začaly slavit letnice jako záv ěr sv á teč n í doby velikonoční. Současně s B ožím ho d em svatodušním vznikl tehdy i svátek N an e b ev sto u p en í P án ě o 40.

dni po velikonocích. Jako p říp ra v n é ú d o b í na veli­

k o n o čn í svátky by la dále od 4. století p o stu p n ě p ř i­

pojena doba p o stn í, asi v 6. sto letí pak doba p ř e d - postn í. T a k vznikl velikonoční svátkový okruh.

P o d o b n ě se vyvinul i svátkový o k ru h v án o č n í.

Podle nejstaršího zázn am u z roku 354 se u ž te h d y 25. prosince v Ř ím ě slavíval svátek N aro ze n í P áně.

Ještě ve 4. století převzala řím sk á liturgie od k ře ­ sťanského V ýchodu svátek Z jevení P án ě (6. I.). O d 6. století byla jako p říp ra v n é ú d o b í na v án o č n í svátky v Ř ím ě zavedena d oba ad v e n tn í, k te rá byla n a územ í dnešní F rancie a Š panělska z n á m a už dříve. M e zidobí m ezi oběm a svátkovým i okruhy pak vyplnily t, zv. » obyčejné neděle v roce « : 6 neděl po Z jevení P án ě, k te ré se dnes p o č íta jí k okruhu v án o č n ím u , a 24 neděl po sv. D u ch u , k teré se řa d í k okruhu velikonočním u. O d 3. sto letí z á ­ roveň vznikaly stále četnější svátky svatých.

Z těchto stru čn ý c h dějin církevního roku vyplývá,

že neexistuje žád n ý o svatodušní o k r u h «. L etnice nejsou to tiž » svátek sv. D u c h a «, n ý b rž » svátek seslání D ucha s v a té h o « skrze Ježíše K rista, který se svým vykupitelským dílem je střed em i tohoto svátku. V ždyť práv ě seslán ím D u ch a sv. bylo dílo naší spásy dovršeno.

K až d ý svátkový ok ru h u z a v írá v sobě dobu p ř í­

pravy, v lastn í do b u sv á te č n í a ú d o b í po svátcích.

N ázo rn ě bychom m ohli každý ok ru h srovnat s horou, na ktero u m ám e b ěh em roku v ystoupit. D o b a p ř í­

pravy je vzestup, v la stn í doba sv á teč n í je cesta přes vrcholky a po n á h o rn í rovině, doba po svátcích pak sestup. K až d á » h o ra « m á tř i » vrcholy <<: v án o č n í o k ru h svátek N aro ze n í (2 5 .X II.), O b ře zá n í (1.1.) a Z jevení P án ě (6.1.) ; o k ru h velikonoční svátek K ristova zm rtv ý ch v stán í, n an eb ev sto u p en í a seslání D u ch a svatého. N ejvyšší z n ic h jso u N aro ze n í P áně a B o ží ho d velikonoční.

C írkevní rok chápaný v celé své hloubce i význam u je m ilostiplný v stu p Boha do času, do naší doby. Jím je posvěcován náš život, k aždý d en i hodina. Žijm e te d y s círk ev n ím rokem , a tak s K ristem a je h o C írk v í! Zachovávejm e p ředevším neděli jako p o ­ sv átn ý B oží den, kd y k nám p řic h á z í B ů h sám . Zvláště v dnešní době, k te rá z B ožího dne udělala d en pouze lidský. P řip rav u jm e se pečlivě na velké svátky, k te ré jso u v žd y m ilo stip ln á B oží navštívení.

P ředevším na vánoce a velikonoce, k te ré jako dvojí v ln a B o ží m ilosti každ o ro čn ě om ývají a osvěžují naši duši a C írkev. P ře d každ o u to u to vlnou p ře d ­ c h á zí p říp ra v n é ú d o b í, » doba lid s k á « (advent a půst), kdy se připravujem e n a om ilostnění a jd e m e v stříc tajem n ém u se tk án í s B ohem . P otom n á sle ­ duje v lastn í ú d o b í sv á te č n í (vánoce a velikonoce),

» doba B o ž í«. Po n í zase sestupujem e s » ho ry p ro ­ m ě n ěn í « do všedního p racovního dne.

JAK POUŽÍVAT M IS Á L U 2 9

C írk ev n í rok, toto o b d iv u h o d n é dílo D u ch a sva­

téh o , je vpravdě p řed ch u ť v ěčn éh o nebeského roku slávy.

JAK P O U Ž ÍV A T M IS Á L U P Ř I M Š I S V A T É

M isál (latinsky » m issale « = m ešní kniha) obsahuje tex ty a m o d litb y m še svaté. R ozeznávám e v něm části neměnné, k te ré jso u v k až d é m ši sv. stejn é ; najdem e je v m ešním řá d u (ordinarium ). P otom části proměnné (p roprium ), k te ré m a jí pro k aždý den jin é texty. Jsou to : vstup, církevní m odlitba, čtení, m e- zizpěv, evangelium , zpěv k o bětování, sekréta, preface, zpěv k p řijím á n í a m o d litb a po p řijím á n í ; v m ešním řá d u a v p řeh le d u m še sv. js o u zvlášť vyznačeny (•).

Jso u položeny všechny p o h ro m ad ě ve zv láštním fo rm u láři p ro každ o u neděli n ebo svátek v p o řad í církevního roku. K te rá neděle nebo který svátek se práv ě slaví, zjistím e v žd y podle k alen d áře.

Jak se nejsnáze n a u č ím e m o d lit p ři m ši sv„ z m i­

sálu ? Id e á ln í je, najdem e-li kněze, který n á s soustav­

ně uvede do m ešních tex tů a do je d n o tliv ý c h tajem ­ ství církevního roku, zvláště m á m e-li p říle ž ito st zú č astn it se » sborové m še sv. «, p ři k te ré se v ěřící m o d lí společně nahlas z m isálu části u rč e n é pro věříc í lid a pro chrám ový pěvecký sbor. Ale i soukro­

m ě se to m u snadno m ů žem e n au č it. V to m to z k rá ­ ceném v y d án í m isálu je to značn ě zjednodušené.

P ředevším se m u sím e dobře v yznat v m ešním ř á ­ du. P řito m n á m velm i p o m ů ž e p řeh le d m še sv. na str. 34-37. P ři m ši sv. to tiž u ž n eb u d em e m ít kdy, abychom si vším ali vysvětlivek. D ů k lad n ě si tak é p r o ­ stu d u jm e výklad o nejsv. oběti a o círk ev n ím roce.

Z p o čá tk u se neb u d em e m o d lit h n ed všecko, jin ak si b udem e jako většina z a čá te čn ík ů stěžovat, že n e ­ m ů žem e knězi stačit. Z m ešního řá d u te d y nejprve je n ty části, k te ré se p ři sborové m ši sv. m o d lí p ře d ­

čitatel, chrám ový sbor a v ěříc í lid ; jso u označeny zkratkam i a většinou i znam énky pro dechové p ře ­ stávky (viz o tom p oznám ku v úvodu k m ešním u ř á d u na str. 44). D ále p řip o jím e i části p ro m ěn n é.

T e p rv e až n abudem e jis té h o cviku, m ůžem e postu p n ě p řid á v a t další m odlitby. Ale i k dyž časem zvládnem e celý m ešní řá d s p rom ěnným i částm i, nejsm e p o ­ v inni m odlit se p ři k ažd é m ši sv. doslova všecko jako kněz. S tačí, zabývám e-li se stejným i nebo aspoň p odobným i m yšlenkam i, ja k é jso u obsaženy v m e ­ šn íc h m o d litb ác h u rče n ý ch pro kněze. V n itřn í účast p ři nejsv. oběti si velm i u sn ad n ím e, když si před em dom a pro čtem e celý m ešní fo rm u lář (prom ěnné části) a pokud m ožno jej p rom yslím e a p ro ro zjím á- m e. Č ím věrněji to kdo dělá, tím p lodněji u žív á m isálu, tím lép e se p ři m ši sv. m odlí.

Jsm e-li tro c h u trp ěliv í a n ed á m e -li se od rad it p o č á te č n ím i p o tížem i, vžijem e se do m ešních textů a m odliteb pom ěrně brzy. P o d aří-li se n á m to., b u d o u n ám zdrojem p rav é h o křesťanského života a osvěd­

čenou školou m odlitby.

PO Z N Á M K Y PRO SB O R O V O U M Š I SV.

» S borová « se nazývá recitovaná mše sv., p ři k teré se všichni p říto m n í v ěříc í m o d lí sborově z m isálu v m ateřském jazyce. P ři to m n ěk teré m ešní části p ře d n á ší před čitatel, jin é sbor zvaný » schola «, kterou tv o ří několik v ěříc ích schopných d obře recitovat, jin é části zase všichni společně. S borová m še je

SBOROVÁ M ŠE SVATÁ 3 1

dnes zavedena u ž v m n o h a círk e v n ích provinciích.

V některých d iecésích vydali biskupové zvláštní sm ěrnice o způsobu, ja k se m á slavit. Jako vzorem se p řito m většinou ř íd í liturgickým i p řed p isy pro slavnou m ši sv. V šeobecné zásady se dají sh rn o u t asi takto :

St u p ň o v á m o d l i t b a se buď úpln ě v ynechává nebo se z n í m o d lí je n všeobecné v y zn á n í h říc h ů (Confiteor) tak, jak je to označeno v m ešn ím řá d u tohoto m isálu.

Vs t u p začne schola až po žalm , dále rec itu jí dva (nebo i jedefí) ze scholy » ž a lm « a » S láva O t c i «, p o to m všichni opakují začátek v stu p u až k žalm u.

Ky r i e s e m o d l í b u ď ř e c k y n e b o v m a t e ř s k é ř e č i z p ů s o b e m u v e d e n ý m v n a š e m m e š n í m ř á d u .

Gl ó r i a začne kněz hlasitě slovy » G loria in excel­

sis D eo «, po n ěm p řed č itatel od za čá tk u v m a teřšti­

ně a všichni p o k raču jí buď společně nebo střídavě se scholou.

Mo d l i t b u a po n í h n ed č t e n í přednese p ře d č ita ­ tel ; m o d litb u zpravidla je n o m je d n u , i když se jich kněz latinsky m o d lí více.

Me z i z p ě v začne schola až k v eršíku (v tex tu ozna­

čeném písm enem V.), který rec itu jí dva (nebo j e ­ den) ze scholy. D ále dvojí » A le lu ja « schola, veršík zase jednotlivci, záv ěreč n é » A le lu ja « celá schola.

P odobně se recituje střídavě i t r a k t u s a s e k v e n c e,

ktero u také m ohou všichni v ěříc í zp ív at na znám ý n ápěv chrám ové písně.

Ev a n g e l i u m č t e p ř e d č i t a t e l .

Krédo se m o d lí ste jn ý m z p ů s o b e m ja k o G lo ria . M ís to m e š n íh o K r é d a se m o h o u v šic h n i m o d lit i a p o što lsk é v y z n á n í v íry .

Z pěv k o b ě t o v á n í přednese schola. M ů ž e se p ř i­

d at i část některého žalm u nebo aspoň » Sláva O tci «, a všichni pak m ohou zpěv opakovat.

V některých d iecésích rec itu jí všichni společně také m o d litb u k o bětování chleba, vín a i další m o d ­ litb u zvanou » sebeobětování «.

Se k r e t u a p r e f a c i před n ese p řed č itatel, s a n k t u s

a b e n e d i k t u s se m o d lí všichni střídavě se scholou.

P ro k á n o n jso u v některých církevních p ro v in ­ ciích p řed e p sán y k rá tk é p řip o m ín k y k hlavním m o d ­ litb ám kněze, k te ré čte nahlas p řed čitatel, především vzpom ínku na živé a zem řelé a závěrečný verš :

» Skrze K rista, s K ristem a v K ristu p a tří tobě, všem ohoucím u B ohu Otci, v je d n o tě D u ch a svatého, všechna čest a sláva. «

Otčená š se m o d lí ta k to : K n ě z ře k n e h la sitě _ » O r e ­ m u s «, p ř e d č ita te l p ře d n e s e ú v o d n í slova, a p o to m se v šic h n i m o d lí sp o le č n ě .

Á g n u s Dei z a s e v š i c h n i .

Z pěv k p ř i j í m á n í podobně jako K o b ě t o v á n í.

M o d litb u p o p ř i j í m á n í čte před čitatel.

Všechna m ešní responsoria (k církevní m odlitbě, k evangeliu, k o bětování, k prefaci, Pax D om ini, k m odl. po p ř ijím á n í a k záv ěru m še sv.), k te rá se p ři slavné m ši sv. zpívají, recituje kněz hlasitě la tin ­ sky a všichni latinsky odpovídají.

P ři m ešních částech, k te ré z a čín á společně celá schola nebo všichni věřící, se doporučuje, aby začal nejprve je d e n p řed n ašeč nebo p řed č itatel sám až k p rv n í dechové p řestávce, a teprve potom aby se p řipojili ostatní.

M ísto m ešních zpěvů (vstupu, m ezizpěvu, zpěvu k o bětování a k p řijím á n í) se m ů že zp ív at sloka lidové m ešní nebo duch o v n í p ísn ě ; p o dobně i m ísto G lo ­ ria, Sanktus, B enediktus a k záv ěru m še sv.

Aby sborová m še n etrvala m nohem déle než mše tich á, d á se u p ra v it i tak, že kněz skoro vůbec n e ­ m u sí čekat : po v stu p u n ebo po p rv n í sloce p ísně