Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztah ů
Obor: Mezinárodní obchod
Název bakalá ř ské práce:
Vývoj zahrani č n ě obchodní politiky Č R v souvislosti se vstupem do Evropské unie
Vypracoval: Ondřej Peca
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Eva Karpová, CSc.
Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které uvádím v seznamu použité literatury.
Ve Světlé nad Sázavou 15.8.2006 ……….
Děkuji PhDr. Evě Karpové, CSc. za rady a pomoc při zpracovávání bakalářské práce.
Dále děkuji své rodině za podporu během celého mého dosavadního studia.
Obsah
Obsah ... 4
1 Úvod... 5
2 Společná obchodní politika... 7
2.1 Právní rámec a základní cíle společné obchodní politiky... 7
Úpravy celních sazeb ... 7
Uzavírání celních a obchodních dohod... 8
Sjednocování liberalizačních dohod ... 8
Vývozní politika ... 8
Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu ... 8
2.1.1 Mnohostranný obchodní systém ... 9
2.1.2 Bilaterální obchodní vztahy ... 9
2.2 Obchodně politická opatření ... 12
2.2.1 Cla... 13
2.2.2 Kvantitativní omezení... 13
2.2.3 Dobrovolná exportní omezení ... 14
2.2.4 Protidumpingová opatření... 14
2.2.5 Ostatní obchodně politické nástroje... 15
2.3 Obchodní opatření ve vybraných sektorech hospodářství ... 15
2.3.1 Společná zemědělská politika... 15
2.3.2 Společná rybolovná politika ... 17
2.3.3 Oblast finančních služeb ... 18
2.3.4 Telekomunikace... 18
2.3.5 Elektronický obchod ... 18
3 Obchodní politika ČR před vstupem do Evropské unie ... 19
3.1 Obecná charakteristika... 19
3.2 Vztahy s ostatními zeměmi před vstupem ... 21
3.2.1 Vztahy k členským státům Evropské unie ... 21
3.2.2 Vztahy k ostatním třetím zemím... 22
4 Změny české zahraničně obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie... 24
5 Hlavní témata společné obchodní politiky Evropské unie v roce 2005... 29
5.1 Mnohostranná jednání... 29
5.2 Bilaterální a regionální jednání... 30
5.3 Jednání o jednostranných opatřeních ... 30
5.4 Jednání o používání obchodně politických nástrojů... 30
6 Závěry ... 31
7 Seznam použité literatury ... 33
8 Přílohy... 34
Příloha 1 ... 34
Příloha 2 ... 35
Příloha 3 ... 36
Příloha 4 ... 37
1 Úvod
Problematice Evropské unie se v posledních letech před naším přistoupením dostalo větší pozornosti nejen ze strany odborné, ale i laické veřejnosti. Občané České republiky, a to jak v roli podnikatelů, tak v roli zaměstnancůči spotřebitelů mohli během procesu našeho sbližování s Evropskou unií zaznamenávat mnoho změn. Přesto se domnívám, že informovanost české společnosti a všeobecné povědomí o důsledcích našeho vstupu do Evropské unie stále ještě není na takové úrovni, na jaké by mělo být. Přitom znalost důsledků má přímý vliv na schopnost co možná nejlépe využít našeho členství v náš prospěch a ovlivnit proces evropské integrace. Navíc si myslím, že správná prezentace výhod, které nám Evropská unie přináší, může ještě zlepšit image Evropské unie v očích veřejnosti. Někdo může možná namítnou, že po dvou letech členství se všechny pozitivní i negativní důsledky již projevily. Já se ale domnívám, že výhody plynoucí z členství jsou v prvních letech po vstupu dosti omezené, a že skutečné důsledky vstupu budeme moci pozorovat a také dostatečně ocenit až s určitým časovým odstupem.
Zcela jistě jedna z nejzásadnějších změn se odehrála při realizaci zahraničně obchodní politiky vůči partnerským státům, které nejsou členy Evropské unie (vůči starým členům nebyla změna přeci jen díky Evropské dohodě tak razantní, protože probíhala postupně a dlouhodobě během 90. let minulého století). V minulosti používané nástroje české obchodní politiky – cla, kvantitativní omezení, celkový dovozní a vývozní režim, zahraničně politicky motivované zakázky či nejrůznější obchodní smlouvy a dohody, nahradily smluvní a autonomní prostředky Evropské unie. Z tohoto důvodu jsou základní podmínky českých vývozců a dovozců shodné s podmínkami nastavenými pro obchodníky z ostatních členských států Evropské unie. Právě změnám v zahraničně obchodní politice ČR bych se chtěl věnovat v této práci. Abych ale vytvořil alespoň v rámci možností komplexní obraz dané problematiky, nemohl jsem se věnovat pouze jednoduchému vyjmenování změn, které vstup do Evropské unie přinesl. Jednu část práce jsem proto věnoval samotnému tématu Společné obchodní politiky, v dalším oddíle se zabývám zahraničně obchodní politikou ČR v předvstupním období. Právě využitím komparace těchto témat jsem získal určitý přehled o změnách naší obchodní politiky vyvolaných zapojením ČR do struktur Evropské unie, jejichž charakteristiku obsahuje čtvrtá část práce. V páté kapitole jsem chtěl jen stručně přiblížit obchodně politická témata, jimiž se Evropská unie zabývala v minulém roce (ať už to bylo při jednáních ve WTO, OECD či jinde), a do kterých již tedy mohla aktivně zasahovat také ČR.
Společná obchodní politika je jedním z hlavních pilířů, na němž jsou postaveny obchodní vztahy Evropské unie s okolním světem. Mezi hlavní cíle této politiky patří podporovat ve spolupráci s WTO rozvoj mezinárodního obchodu (samozřejmě v zájmu členských států
Evropské unie) pomocí snižování celních bariér a prosazování vícestranných obchodních
pravidel. Společná obchodní politika patří ke společně prováděným politikám vůči třetím zemím, z čehož vyplývá její nadnárodní charakter. Je také jednou z příčin současného dominantního postavení Evropské unie ve světovém obchodě. Zjednodušený průběh obchodování řídící se obchodní politikou Evropské unie ukazuje obrázek 1.
Obr. 1 Společná obchodní politika
Společná obchodní politika patří mezi nejstarší politiky a její vznik se vztahuje k samému zrodu společenství. To si od počátku kladlo za cíl vytvořit společný (a v současné době můžeme už říci jednotný) trh. V něm jsou odstraněny všechny bariéry pro volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, čímž se spojením dříve oddělených národních trhů vytváří rozsáhlý hospodářský prostor s mnoha pozitivními ekonomickými účinky.
V současné době vytváří všech 25 členů Evropské unie největší obchodní blok na světě, který pokrývá téměř jednu pětinu veškerého světového obchodu. Pro obchodní politiku
posledních let je příznačné především vytváření a zavádění vícestranných obchodních pravidel.
To je rozdíl oproti počátkům společné obchodní politiky, kdy se společenství soustředilo DOVOZ
ZBOŽÍ
VÝVOZ ZBOŽÍ
intra-EU obchod
EU 25
DODÁNÍ ZBOŽÍ
PŘEVZETÍ ZBOŽÍ
vnější hranice
EU
2 Spole č ná obchodní politika
2.1 Právní rámec a základní cíle spole č né obchodní politiky
Evropská unie funguje na právním základě, který tvoří Smlouva o Evropské unii z roku 1993, později změněná v roce 1999 Amsterdamskou smlouvou a smlouvou z Nice, platnou od roku 2003. Obecně se uvádí, že Evropská unie stojí na třech základních pilířích. První pilíř tvoří tři společenství – Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli
(platnost smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli vypršela 23.7.2002 a výrobky, které zahrnovala, nyní spadají pod společnou obchodní politiku podle článku 133 Smlouvy o založení ES) a Evropské společenství pro atomovou energii. Další dva pilíře tvoří společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v policejní a justiční oblasti.
Evropská unie je celní unií (odstranila tedy cla a jiné překážky omezující obchod mezi jejími členy a navenek vystupuje ve vybraných oblastech jako jeden celek). Obchodní politika realizovaná vůči třetím zemím je tedy politikou závaznou pro všechny členy Evropské unie.
Protože se jedná o politiku společnou, došlo v této oblasti k přenesení působnosti národních států na orgány ES. Tato působnost je vymezena zejména článkem 133 (Společná obchodní politika) Smlouvy o založení Evropského společenství, který říká, že společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování1. Hlavní společné zásady vhodně pojmenovává materiál publikovaný Úřadem vlády ČR2:
Úpravy celních sazeb
• Společný celní sazebník je neváženým aritmetickým průměrem celních sazeb členských zemí a je závazný pro všechny členské státy.
• Každoroční úprava tarifů je podmíněna společným rozhodnutím.
• Sazby mají tendenci se postupně snižovat. Na počátku bylo rozmezí sazeb okolo 15 – 25 % u hotových výrobků, 10 – 15 % u zpracovaných surovin a 3 % u surovin.
V současné doběčiní průměrná výše cla v Evropské unii např. na průmyslové výrobky kolem 3 %.
• Velká část dovážených výrobků, především surovin a polotovarů, je zproštěna dovozních cel.
_________________________
1 Smlouva o založení ES, čl. 133
2 Společná obchodní politika Evropské unie, Úřad vlády ČR, 2005
Uzavírání celních a obchodních dohod
• Pro uzavírání dohod je kompetentní Evropská komise, která vystupuje jménem všech členských zemí.
• Tyto dohody často obsahují obchodní zvýhodnění usnadňující zemím jejich přístup (často bezcelní) na trhy Unie.
• Dohody jsou závazné pro všechny členské státy.
• Vůči různým zemím postupuje Evropská unie dle svých specifických priorit, a to velice diferencovaně, selektivně, ale převážně velmi vstřícně.
Sjednocování liberalizačních dohod
• Liberalizaci obchodu vůči třetím zemím dojednává Komise na základě pověření Rady.
• Členská země svůj dovozní a vývozní režim nemůže sama upravovat.
Vývozní politika
• Unie nemá žádnou zvláštní politiku na podporu vývozu.
• Vývoz do třetích zemí se uskutečňuje volně (vyjímka: např. omezení vývozu strategické suroviny)
• Rozhodnutím kvalifikovanou většinou může také Rada omezit (např.
z bezpečnostních důvodů) hospodářské styky s určitými zeměmi (viz např. sankce vůči Iráku či bývalé Jugoslávii)
• Unie sice nepoužívá jednotnou politiku na podporu vývozu, ale reguluje tuto oblast ve dvou případech:
a) dotace vybraným odvětvím (ocelářský průmysl, výroba lodí a letadel, zbrojní výroba), které mají usnadnit jejich vývoz
b) podpora zemědělství
Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu
• Rámec těchto opatření je dán protidumpingovým kodexem GATT/WTO, kterým se Komise řídí.
• Komise zahajuje protidumpingové řízení, a to na základě stížnosti poškozených výrobců, nebo na základě vlastního rozhodnutí.
• V důsledku těchto opatření ztrácí dovážené zboží na trzích Unie svou konkurenceschopnost.
• Tato opatření se uplatňují zásadně vůči subjektům z nečlenských zemí.
Rozhodujícím orgánem pro provádění společné obchodní politiky je Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. Jednotlivé státy nemohou svůj režim sami upravovat, návrhy týkající se společné obchodní politiky, doporučení k uzavírání mezinárodních dohod i vedení vlastního vyjednávání má na starosti Komise.
Podle použitých nástrojů lze společnou obchodní politiku Evropské unie členit na
autonomní a smluvní. Autonomní obchodní politika zahrnuje opatření, která uplatňuje Evropská unie nad rámec smluvních závazků. Patří sem společné vývozní a dovozní předpisy, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení a zahraničně politicky motivované obchodní zakázky. Smluvní obchodní politiku představují smlouvy se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Tyto smlouvy mohou mít jak dvoustranný, tak mnohostranný charakter.3
2.1.1 Mnohostranný obchodní systém
Mnohostranný obchodní systém je reprezentován Světovou obchodní organizací WTO.
Evropská unie považuje WTO za důležitý článek světového obchodního systému a podporuje co možná nejrychlejší přistoupení dalších žadatelů o členství. Ve své politice v rámci WTO pak Evropská unie sleduje především cíl trvale udržitelného rozvoje provázaný s požadavky ochrany životního prostředí.
Po rozšíření Evropské unie zůstala Česká republika a ostatní nové členské zeměčleny WTO, ale respektují skutečnost, že členem WTO je současně se státy Evropské unie také Evropské společenství, a že za Společenství jedná Evropská komise.
2.1.2 Bilaterální obchodní vztahy
Evropská unie rozvíjí své obchodní vztahy rovněž mimo WTO, samostatně s jednotlivými státy či skupinami států. Mezi nejvýznamnější patří:
2.1.2.1 Preferenční obchodní dohody
Evropské sdružení volného obchodu(ESVO)
Ekonomické vztahy Evropské unie s ESVO jsou ošetřeny v dohodách o volném obchodu mezi Evropskou unií a jednotlivými členy ESVO z počátku 70.let. Tyto dohody mají zcela specifický charakter. Mají sice povahu vnějších vztahů,ale po vzniku Evropského hospodářského prostoru(EHP/EEA) jsou charakteristické mnoha společnými prvky s politikou jednotného vnitřního trhu. V současné době jsou členy ESVO čtyři země-Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Na rozdíl od Unie není ESVO celní unií, nemá společnou obchodní politiku a každá členská země uplatňuje vůči třetím
_________________________
3 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO, 2005
zemím vlastní obchodní politiku. V minulosti ESVO posloužilo také jako jakási příprava pro ty jeho členy, kteří se rozhodli přejít do struktur Evropské unie.
V současnosti jsou Norsko, Island a Lichtenštejnsko účastníky jednotného vnitřního trhu.
Jsou ovšem velmi znevýhodněni tím, že se nemohou účastnit rozhodovacího procesu. Vztahy mezi Evropskou unií a Švýcarskem jsou založeny dohodou o volném obchodu z r.1972 a bilaterálními sektorovými dohodami, které se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství,aj.
Evropské dohody
V 90.letech byly základem spolupráce Unie se zeměmi střední a východní Evropy.
Smluvní strany se mimo jiné zavázaly k vytvoření oblasti volného obchodu a k těsné spolupráci v dalších oblastech s perspektivou budoucího členství. Po rozšíření Evropské unie upravuje tento typ dohody již jen vztahy s Bulharskem a Rumunskem, jejichž přistoupení je plánováno na rok 2007.
Asociační dohody4
• Vytvoření celní unie s Tureckem
• Euro-středozemní asociační dohody
• Stabilizační a asociační dohody s Makedonií a Chorvatskem
• Dohoda o obchodu, rozvoji a spolupráci s JAR
• Dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci s Mexikem
• Asociační dohoda s Chile
• Dohoda o spolupráci s MERCOSUR
• Dohoda o spolupráci s Radou pro spolupráci zemí Perského zálivu 2.1.2.2 Dohody o poskytování jednostranných preferencí
Výhodnější podmínky při obchodování Unie poskytuje zejména rozvojovým zemím,ke kterým má užší vztah z důvodu historického vývoje. Vlastní politiku ovlivňuje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj.
• Dohoda o partnerství se zeměmi ACP (země Afriky, Karibiku a Tichomoří) z Cotonou 2000-původně se jednalo o bývalé francouzké kolonie, po vstupu Velké Británie se jejich počet rozšířil o bývalá britská závislá území
_________________________
4 www.mpo.cz
• Všeobecný systém preferencí (GSP)-pomocí tohoto systemu poskytuje Evropská unie méně rozvinutým zemím zvýhodněný obchodní režim. Zboží těchto zemí se na jednotný trh dostává bezcelně(u citlivých výrobků existují kvóty)
2.1.2.3 Další bilaterální vztahy5 Vztahy s USA
Základem vztahů Spojených států a Evropské unie jsou pravidla WTO. Ačkoliv se tyto velmoci ve svých názorech na globální problémy někdy neshodují, mají také mnoho společných ekonomických zájmů a sdílejí podobné hodnoty. Ekonomiky obou subjektů jsou úzce propojeny:
kapitál pocházející ze zemí Unie tvoří podstatnou část zahraničních investic v USA, což platí také pro americký kapitál uložený v Evropě, Unie je největším dovozcem americké zemědělské produkce, vzájemně jsou hlavními obchodními partnery. Přesto a možná právě proto vznikají opakovaně obchodní spory a konflikty v nejrůznějších oblastech. Spojené státy dlouhodobě kritizují společnou zemědělskou politikou Unie, kterou označují jako diskriminační. Evropa ale odpovídá, že druhá strana také dotuje své zemědělství. USA se cítily poškozeny přijetím
Španělska a Portugalska do Unie (1986) a hrozily obchodní odvetou. Americké výtky se také týkaly dotací na vývoj civilních letadel v Unii (projekt Airbus). V tomto případě bylo předmětem sporu údajné omezené možnosti podílet se na soutěžích o veřejné zakázky. Neshody se týkají také hovězího masa produkovaného v USA pomocí hormonů, které Unie odmítá dovážet. Unie také v minulosti ostře reagovala na ohlášené zvýšení amerických dovozních cel na ocelářské výrobky. Přes tato napětí se obě strany zasloužily o vznik transatlantického partnerství.
Postupným odstraňováním překážek, které omezují pohyb zboží, služeb a kapitálu mezi nimi, se tak vytváří transatlantický trh. Poslední summit EU-USA v červnu 2004 přijal deklaraci, která upevňuje bilaterální ekonomické partnerství. USA zůstávají s více jak pětinovým podílem na celkovém obchodu Evropské unie jejím nejdůležitějším obchodním partnerem.
Vztahy s Japonskem
Zcela jiné problémy provázejí obchodování Evropské unie s Japonskem. Kvůli neustálému odmítání japonské vlády otevřít domácí trh a také silnějšímu konkurenčnímu postavení japonských firem vykazuje Unie s Japonskem dlouhodobě obchodní deficit. Objem exportu evropských výrobků v polovině 90. let tvořil pouze polovinu japonského vývozu do Unie. V roce 2005 byl již vzájemný obchod vyrovnanější. Hlavním tématem obchodních jednání s Japonskem je odstranění překážek, která omezují obchod a investice zemí Unie. Problém _________________________
5 www.mpo.cz, www.mzv.cz
obchodu s Japonskem se nalézá ve skutečnosti, že jeho vývoz je soustředěn do 3 - 4 strategických výrobků, v nichž má Japonsko vědeckou a technickou převahu.
Od začátku 90. let se konají každoroční summity nejvyšších představitelů obou stran. Za úspěch byla považována dohoda o dobrovolném omezení vývozu japonských automobilů do zemí Unie. Na posledním summitu v Tokiu v roce 2004 se Japonsko a Evropská unie shodli na nutnosti vytvořit pevné strategické partnerství. Japonsko proniká na vnitřní trh Unie intenzivními investicemi do průmyslu, přičemž nejvíce japonských investic směřuje do Velké Británie.
2.2 Obchodn ě politická opat ř ení
Zahraničně obchodní politiku lze obecně popsat jako souhrn aktivit státu (vlády), kterými cílevědomě působí na zahraniční obchod své země6. Jiní autoři píší o vlivu vlády na průběh obchodu7. Cílem této vládní aktivity je úspěšný boj domácích subjektů o zahraniční trhy a také ochrana trhu vlastního. Podle toho co tvoří základ každého opatření, rozlišujeme autonomní a smluvní opatření obchodní politiky.
Základ autonomních opatření nespočívá v mezinárodní smlouvě (dvoustranné či mnohostranné), ale v jednostranném rozhodnutí každého státu.
Naproti tomu smluvní opatření obchodní politiky vznikají z nutnosti upravit konkrétní pravidla obchodování mezi státy. Jsou založeny na mezinárodní smlouvě, která určuje obchodně politický režim mezi smluvními stranami a která vymezuje opatření, jež může daný stát
přijmout8.
Nejdůležitější nástroje společné obchodní politiky jsou vyjmenovány na obrázku 2.
Obr. 2 Základní nástroje společné obchodní politiky
_________________________
6 Dvořák, P.: Základy mezinárodní obchodní politiky. VŠE Praha 2000.
7 Daniels, John D., Radebaugh, Lee H.: International Business (9th ed.). Prentice Hall New Jersey 2001.
8 Dvořák, P.: Základy mezinárodní obchodní politiky. VŠE Praha 2000.
2.2.1 Cla
Clo patří k základním a také nejstarším nástrojům obchodní politiky. Řadí se k opatřením autonomním tarifním. Nejobecnějším způsobem se dá popsat jako poplatek uvalený na dovážené zboží: „…Tarif je suma peněz, kterou platí dovozce vládě za možnost přivézt zboží do země“9. Tuto definici mohu doplnit o poznámku, že za určitých okolností je možné clo uvalit rovněž při vývozu nějaké specifické komodity (např. strategické suroviny).
Výše smluvních celních sazeb na dovážené zboží je každoročně zveřejňována ve Společném celním sazebníku Společenství. Ten byl vytvořen po přechodném období (během něhož byla odstraněna veškerá dovozní cla a množstevní opatření) v roce 1968 jako nevážený aritmetický průměr celních sazeb všech členských zemí a každá členská země se jím musí řídit.
Jakákoli úprava tarifů je závislá na společném rozhodnutí a není tedy v pravomocích jednotlivé země tyto tarify měnit.
Jak již jsem uvedl výše, mají celní sazby tendenci se postupně snižovat. Významné snížení přineslo např. Uruguayské kolo jednání GATT (blíže viz Příloha 2). Prozkoumáme-li ovšem tuto problematiku podrobněji, zjistíme, že existují velké rozdíly ve výši cla mezi skupinami výrobků. Evropská unie se touto diferenciací snaží omezit dovoz výrobků, které by mohli ohrozit určitá odvětví a naopak podpořit dovoz produktů, které jsou pro Evropskou unii zajímavé (zejména suroviny, polotovary, zemědělská a zdravotnická zařízení a také na základě dohody o informačních technologiích většinu počítačů a telekomunikačních technologií).
Odlišně přistupuje Evropská unie k tzv. citlivým výrobkům. Při jejich dovozu jsou vybírány vyšší celní sazby a v některých případech jsou zavedeny dokonce dovozní kvóty. Tato opatření se týkají produkce odvětví, ve kterých existují nevyužité a přebytečné kapacity a kde Evropská unie bojuje se strukturální odvětvovou krizí (textilní a obuvnický průmysl, loďařství, ocelářství, výroba automobilů).
Největší ochranu poskytuje Evropská unie svým zemědělcům, i když také v této oblasti se Unie zavázala cla snižovat. Po jednáních Uruguayského kola musela Unie také odstranit tzv.
pohyblivé vyrovnávací dávky u dovozu zemědělských výrobků a nahradit je clem.
2.2.2 Kvantitativní omezení
Velká skupina kvantitativních restrikcí u dovozu průmyslových výrobků vznikla ještě v období před vznikem Společenství. Obhajoba těchto omezení odvolávající se na národní zájmy států nemá již v současné době při plně integrovaném trhu své místo. Existence jednotného trhu má za následek zrušení či harmonizaci těchto restrikcí.
__________________________
9 Daniels, John D., Radebaugh, Lee H.:International Business (9th ed.). Prentice Hall New Jersey 2001
Evropská unie zrušila na základě výsledků jednání Uruguayského kola svůj systém kvót vůči zemím WTO. Ty již tedy nejsou od počátku roku 2005 tímto systémem nijak omezovány.
Kvóty jsou ale rozšířeny zejména při obchodování se zeměmi, které nejsou členy WTO. To se týká např. dovozů ocelářských výrobků z Ruska či Ukrajiny.
V minulosti byly kvóty používány také v obchodě s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy.
2.2.3 Dobrovolná exportní omezení
Jedná se o dohodu mezi dovážející a vyvážející zemí, v níž vývozce dobrovolně omezuje množství výrobků určených do země dovozce. Ve většině případů šlo při použití tohoto nástroje o vývoz z Japonska do Evropské unie, z dalších zemí Asie, ale i ze zemí jiných. Např. Japonsko omezilo v roce 1991 vývoz automobilů do zemí Evropské unie (dohoda platila do roku 1999 a nebyla obnovena). Dalším příkladem jsou Evropské dohody uzavřené s tranzitivními
ekonomikami obsahující možnost omezit export v citlivých oblastech, jako je metalurgie, textilní průmysl a zemědělství či smlouvy se zeměmi Středozemí při limitování vývozu textilních
výrobků10.
2.2.4 Protidumpingová opatření
Na základěčl. VI Dohody o založení GATT mohou poškozené země omezit dovoz zboží, pokud ho jeho dovozce prodává za nižší cenu než je normální cena na jeho domácím trhu, nebo pokud využívá vývozních dotací. Ochrana domácího trhu má podobu cla, které srovnává rozdíl mezi exportní a tzv. normální cenou. GATT umožňuje takový postup, pokud dumpingový vývoz způsobuje nebo hrozí způsobit materiální škodu určitému odvětví, nebo když se vážným
způsobem zpomaluje vznik domácího odvětví11. Zavedení tohoto opatření musí být oznámeno WTO.
Zahájení antidumpingového řízení je svěřeno Evropské komisi, která tak činí na základě návrhu výrobce z Evropské unie nebo jejich svazu. Cílem je prošetřit údajný dumping a případné újmy nebo jejich hrozby komunitárním výrobcům. Podle výsledků šetření Rada buď uvalí
antidumpingové clo na návrh Evropské komise nebo další šetření zastaví bez uložení opatření.
Řízení musí být ukončeno do 15 měsíců od zahájení. Přehled antidumpingových řízení proti ČR z let 1993 – 1999 je uveden v příloze 1.
__________________________
10 Plchová, B.: Zahraničně obchodní politika ČR v procesu asociace s EU. VŠE Praha 2001 11 Dohoda o založení GATT
2.2.5 Ostatní obchodně politické nástroje
2.2.5.1 Embargo, bojkot, importní kontrola
Tato opatření bývají nejčastěji užívána z politických nebo bezpečnostních důvodů. Protože Evropská unie respektuje rozhodnutí OSN, připojila se svou obchodní politikou v minulosti např. k embargu vůči bývalé Jugoslávii či Iráku.
V současnosti mají všechny země Evropské unie společný systém importních kontrol a zákazů vycházející zejména z ekologických, zdravotních, veterinárních a bezpečnostních požadavků12.
2.2.5.2 Ochranná opatření (safeguard measures)
Nezbytným předpokladem pro přijetí ochranných opatření je kromě zájmu Společenství podmínka, že dovozy jsou realizovány v takových zvýšených množstvích a za takových
podmínek (především cenových), že to působí nebo hrozí způsobit vážnou újmu komunitárním výrobcům obdobných výrobků.
2.3 Obchodní opat ř ení ve vybraných sektorech hospodá ř ství
V této části své práce bych se chtěl věnovat přiblížení obchodní praxe Evropské unie v určitých specifických oblastech. Konkrétně se jedná o oblasti zemědělské politiky, rybolovu, finančních služeb, telekomunikací a elektronického obchodu.
2.3.1 Společná zemědělská politika
Společná politika v oblasti zemědělství byla v době vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1958 považována za základní pilíř evropské integrace. V tomto období nebyly totiž integrující se evropské státy ještě schopny pokrýt svou spotřebu
zemědělských výrobků. Toho bylo dosaženo až počátkem sedmdesátých let. Zvýšila se životní úroveň zemědělců a ceny potravin se příliš neměnily.
Základem společné zemědělské politiky byly tehdy tři základní principy:
• Vysoké zaručené ceny zemědělských produktů uvnitř EHS
• Ochrana vnitřního trhu pomocí celních sazeb
• Poskytování finančních podpor pro vývoz na světové trhy
V současnosti se zemědělství (včetně lesnictví, lovu a rybolovu) podílí na celkové zaměstnanosti 4,3% ( v r. 2000). Nejvýznamnější odvětví představuje produkce mléka a
hovězího masa. Evropská unie je soběstačná ve většině zemědělských produktů, které spadají do __________________________
12 Plchová, B.: Zahraničně obchodní politika ČR v procesu asociace s EU. VŠE Praha 2001
společné zemědělské politiky. Naopak vyrobí evropští zemědělci některých produktů více než jsou spotřebitelé schopni vykoupit. Z tohoto důvodu představují zahraniční trhy velice důležité odbytiště pro domácí produkci. V r. 2000 byla Evropská unie současně největším světovým dovozcem i vývozcem zemědělských výrobků. Na celkových vývozech Unie se zemědělské produkty podílely 6,2% a na celkových dovozech 5,7%.
Hlavními nástroji společné zemědělské politiky jsou garantované společné ceny, realizují ji tzv. Společné tržní organizace (CMO) a financuje Evropský záruční a orientační zemědělský fond (EAGGF). CMO jsou čtyř typů a s každým typem je spojena různá úroveň přímé pomoci a podpory zemědělcům, případně je trh ponechán bez intervencí.
V rámci společné zemědělské politiky dochází k neustálým změnám. V posledních letech byly např. sníženy garantované ceny obilovin a hovězího masa, bylo prodlouženo fungování cukerného režimu do roku 2006 a režimu mléčných kvót do roku 200813.
Evropská unie disponuje velice propracovaným a složitým systémem pro dovozy a vývozy zemědělských produktů. Jestliže se domácí ceny dostanou nad úroveň cen světových a sníží se tak konkurenceschopnost evropských producentů, zvýší Evropská unie celní sazby jako zvláštní ochranné opatření podle Dohody WTO o zemědělství. Průměrné celní zatížení
zemědělských produktů při dovozech do Evropské unie bylo v roce 2002 odhadováno asi na 16,1%. Obecně se dá říci, že nízká cla jsou u výrobků neprodukovaných v Evropské unii ( čaj, koření, káva), ale jsou vysoká na komodity produkované společnou zemědělskou politikou či vzniklé jejich zpracováním14.
Dalším hojně využívaným obchodně politickým nástrojem jsou vývozní subvence. Tímto způsobem se Evropská unie snaží prodat svou přebytečnou produkci. Používání těchto subvencí je omezeno Dohodou WTO o zemědělství, přesto je Evropská unie za svou zemědělskou
politiku v ostatním světě velice kritizována. Díky vysoké míře ochrany a podpory zemědělcům je zemědělství nejchráněnějším sektorem Společenství15.
Od roku 1992 až v podstatě do současnosti prodělává společná zemědělská politika rozsáhlou reformu. Klíčovým prvkem reformy je zavedení jednotné platby vyplácené nezávisle na produkci (tzv. decoupling). Toto opatření by ve svých důsledcích mělo vést zejména
k posílení tržní orientace zemědělství Evropské unie a ke snížení produkovaných přebytků. Dalším cílem reformy je odměňovat zemědělce za služby v oblasti životního prostředí, bezpečnosti a kvality potravin, omezovat byrokracii a podporovat rozvoj venkova jako celku.
S tím souvisí např. podpora agroturistiky.
__________________________
13, 14, 15 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO, 2005
2.3.2 Společná rybolovná politika
Vzhledem k tomu, že se tato oblast dotýká České republiky jen okrajově, budu se jí věnovat jen velice stručně a obecně.
První společné aktivity v oblasti rybolovu spadají do 70. let 20. století. Ale teprve v roce 1983 byly položeny základy společné rybolovné politiky Společenství. Rybářský sektor
zaměstnával v roce 1999 v Evropské unii asi 600 tisíc lidí. Největšími rybářskými mocnostmi jsou Řecko, Itálie a Španělsko. Produkce rybích výrobků v Evropské unii nedokáže uspokojit spotřebu a je proto nutné asi 60% ryb a rybích produktů dovážet.
Podle smlouvy o založení Evropského společenství se rybolov zahrnuje do zemědělství.
Cíle zemědělské politiky můžeme proto aplikovat rovněž na politiku rybolovu. Konkrétně jsou cíle vymezeny v článku 33 Smlouvy o založení Evropského společenství:
• Zvýšit produktivitu podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly.
• Zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva (včetně rybářů), a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství.
• Stabilizovat trhy.
• Zajistit plynulé zásobování.
• Zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny16.
• Společná rybolovná politika má ještě navíc za cíl „přispívat k ochraně a uchování disponibilních a dosažitelných živých mořských vodních zdrojů a zajistit jejich racionální a odpovědné využívání na odpovědném základě, v přiměřených ekonomických a sociálních podmínkách pro daný sektor, přičemž musí brát v úvahu důsledky svého působení pro mořský ekosystém a zejména potřeby jak producentů, tak spotřebitelů“17.
Důležitým nástrojem společné rybářské politiky je společná tržní organizace pro rybolov.
Organizace zahrnuje například společné marketingové standardy pro kvalitu, třídění, balení a označování dovážených čerstvých výrobků z ryb či podpůrný cenový systém, který stanovuje minimální ceny, za které je možné rybí výrobky prodávat18.
V současné době prochází společná politika rybolovu transformací, která byla zahájena v roce 2002. Jejím cílem je odstranit příčiny nadměrného rybolovu a zajistit trvalou udržitelnost rybolovu.
_________________________
16 Smlouva o založení Evropského společenství
17, 18 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO, 2005.
2.3.3 Oblast finančních služeb
Do finančních služeb se zahrnuje bankovnictví, do kterého patří všechny druhy úvěrových institucí, dále pojišťovnictví a také obchodování s cennými papíry.
V posledních letech dochází k integraci evropských finančních trhů. Hlavním motorem tohoto procesu se stalo zavedení jednotné měny euro. V roce 2000 došlo k propojení pařížské, bruselské a amsterdamské burzy, čímž vznikla integrovaná platforma pro obchodování
s akciemi, dluhopisy, deriváty i zbožím, tzv. Euronext. Později se zapojila také londýnská burza a vznikl druhý největší evropský trh s finančními deriváty (po Eurexu vzniklém spojením švýcerských a německých trhů). Přestože jsou burzy členských států stále národně orientovány, je trend integrace finančních trhů v Evropské unii zřejmý. Tento vývoj by měl přispět ke snížení kapitálových nákladů, zlepšení podnikatelského prostředí, a v konečném důsledku k posílení ekonomického růstu19.
2.3.4 Telekomunikace
Nové informační a komunikační technologie přispěly k dosažení vysoké efektivnosti evropských zejména velkých firem, a to jak ve vnitřní, tak ve vnější komunikaci ( vůči
dodavatelům a zákazníkům). Důsledkem toho je i velice rychlý rozvoj elektronického obchodu.
Základem programu, kterým chce evropská unie zajistit, aby „informační společnost“ přinášela užitek firmám i spotřebitelům, je liberalizace a harmonizace sektoru telekomunikací a podpora rozvoje elektronického obchodování20.
2.3.5 Elektronický obchod
Zjednodušeně se může elektronický obchod charakterizovat jako nákup či prodej zboží přes Internet. V praxi se dá rozeznat elektronický obchod dvojího druhu: B2B a B2C.
Rychlý nárůst využívání výhod elektronického obchodování firmami i spotřebiteli přinutil evropské zákonodárce k právnímu ošetření této nové oblasti obchodu. Byla vytvořena harmonizovaná pravidla pro subjetky podnikající v této oblasti, ošetřena byla problematika uzavírání elektronických kontraktů, internetové reklami a mnoha dalších.
_________________________
19, 20 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO, 2005.
3 Obchodní politika Č R p ř ed vstupem do Evropské unie 3.1 Obecná charakteristika
Před vstupem do Evropské unie se ČR samozřejmě účastnila mnohostranných obchodních jednání v rámci WTO. Jedním z úkolů pro naše zástupce bylo zajistit soulad výsledků těchto jednání s jednáními o podmínkách přistoupení k Evropské unii. Tyto dva procesy od sebe nelze zcela oddělit, protože se vzájemně doplňují při dosahování společného cíle, kterým je větší provázanost ČR se světovou ekonomikou, a to prostřednictvím jak globální, tak regionální integrace. Jelikož členství ČR v Evropské unii nebylo v časovém souladu
s ukončením jednání ve WTO, byla nutná úzká spolupráce s orgány a členskými státy Evropské unie, aby nevznikly neshody v krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých cílech. ČR se také snažila využít jednání WTO k vytvoření co možná nejpříznivějších podmínek pro převzetí společné obchodní a zemědělské politiky.
Jistě jednou z nejdůležitějších součástí obchodní politiky každé země je problematika celních sazeb. V ČR byly celní sazby podrobně zpracovány a vydávány v celním sazebníku ČR.
Základem pro tvorbu sazebníku byla Listina koncesí a závazků, která je součástí Marrakéšského protokolu Uruguayského kola GATT 1994. V tomto dokumentu byly určeny smluvně vázané celní sazby, které se během přechodného období každoročně snižovaly. Kromě povinností vyplývajících z Uruguayského kola obsahoval sazebník také snížení cel na základě přístupu ČR k Ministerské deklaraci o obchodu s výrobky informačních technologií. V souladu s deklarací byla k 1. 1. 2002 realizována poslední etapa snižování cel, takže bylo dosaženo zcela bezcelního obchodu.
K systematickému třídění zboží se v celním sazebníku ČR používala tzv. Kombinovaná nomenklatura, která je kompatibilní se systémem třídění a označování zboží v Evropské unii.
Zboží je rozděleno do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla, šestimístné položky a osmimístné podpoložky. Důležitou součástí celního sazebníku byly vedle jeho sazební a nomenklaturní části také stanovené měrné jednotky pro jednotlivé druhy zboží.
Obsahem celního sazebníku byly všeobecné celní sazby, smluvní celní sazby a preferenční celní sazby.
Všeobecné celní sazby jsou autonomní, na žádnou mezinárodní smlouvu nevázané vládní opatření. Používají se při dovozu zboží ze země, které ČR neposkytuje doložku nejvyšších výhod.
Základem celního systému členských zemí WTO včetněČR byly smluvní celní sazby. Ty jsou dány mnohostrannou dohodou (GATT) a není možné je měnit podle potřeb jednotlivých států. Tyto celní sazby se používaly v obchodě se zeměmi, kterým ČR poskytovala doložku nejvyšších výhod nebo jednostranně zemím stanovených vyhláškou.
Posledním typem jsou preferenční celní sazby. Všeobecný systém preferencí umožňuje jednostranně celně zvýhodnit zboží z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí. Tyto výhody byly poskytovány jen na některé druhy zboží. Jednou z příloh celního sazebníku byl i seznam rozvojových a nejméně rozvinutých zemí, kterým ČR poskytovala zvýhodnění v rámci Všeobecného systému preferencí.
Celní sazebník obsahoval rovněž seznam smluvních celních kvót. Ty představují určité množství zboží, které může být dovezeno s nižší celní sazbou než je sazba smluvní. Smluvní celní kvóty se uplatňovaly při dovozu ze zemí, kterým ČR poskytovala doložku nejvyšších výhod nebo jednostranně zemím stanovených vyhláškou.
Celní sazebník ovšem neobsahuje veškeré informace o preferenčních celních sazbách.
Komplexní přehled jak tarifních, tak netarifních obchodně politických opatření byl vydáván formou Českého integrovaného tarifu.
Kromě preferenčního zacházení se zbožím pocházejícím z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí uplatňovala ČR rovněž preference podle dvoustranných nebo vícestranných mezinárodních dohod o oblasti volného obchodu. Ty umožňují vzájemné poskytování celních úlev, které vedou nejen k liberalizaci dovozu, ale významně také podporují vývoz. V roce 2002 se ČR řídila 9 dohodami o volném obchodu a jednou dohodou o celní unii21:
• Evropská dohoda – upravovala vztahy s EU15
• Dohoda mezi ČR a zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) – Norsko, Švýcarsko, Island, Lichtenštejnsko
• Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) – ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Litvou
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Lotyšskem
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Estonskem
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Izraelem
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Tureckem
• Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Chorvatskem
• Smlouva o vytvoření celní unie mezi ČR a SR __________________________
Poskytování celních preferencí na základě dohody o volném obchodu či smlouvy o celní unii se vztahovalo pouze na zboží, které mělo původ ve smluvních stranách příslušné dohody.
V každé z těchto dohod byla proto přesně stanovena pravidla, podle nichž se prokazoval původ zboží. V Evropské unii se původ zboží prokazuje průvodním osvědčením EUR1 nebo
prohlášením na faktůře.
Praktická realizace výhod zóny volného obchodu má podobu snížení cla při dovozu zboží z území smluvních stran, např. pro průmyslové výrobky (kapitola 25 – 97 celního sazebníku) se uplatňovalo preferenční snížení na „bez cla“. Někdy je poskytnutí výhod omezeno jen na určité množství dováženého zboží formou tzv. preferenčních celních kvót. V podstatě se jedná o smluvní celní kvóty, které byly ale určeny jen pro dovoz ze zemí, s nimiž ČR prováděla zónu volného obchodu.
V období před vstupem provedla ČR harmonizaci svého obchodního práva s právem Společenství. Byla přijata řada zákonů, nařízení a vyhlášek s celní problematikou. Po novele celního zákona z roku 2002 se česká celní legislativa stala kompatibilní s evropskou. To
umožnilo českým celním orgánům i podnikatelům připravit se s určitým předstihem na vstup do Evropské unie.
Do českého právního řádu bylo rovněž transformováno několik nejdůležitějších ochranných nástrojů obchodní politiky. Jednalo se o ochranu před dovozem dumpingových či subvencovaných výrobků.
3.2 Vztahy s ostatními zem ě mi p ř ed vstupem
3.2.1 Vztahy k členským státům Evropské unie
Obchodní vztahy s Evropskou unií se v 90. letech minulého století řídily Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi ČR na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Byla podepsána 4. 10. 1993, v platnost vstoupila 1. 2. 1995 a nahradila Evropské dohody mezi ČSFR a Společenstvími z roku 1991, které kvůli rozdělení federace nikdy nevstoupily v platnost.
Obchodní část Evropské dohody obsahovala jak základní principy a obecné podmínky vzájemné spolupráce, tak konkrétní opatření a časový harmonogram liberalizace obchodu, jejichž cílem bylo vytvoření zóny volného obchodu do konce roku 2001.
Od 1. 1. 2001 je obchod s průmyslovými výrobky plně liberalizován a pohybu zboží již nebrání žádná cla ani množstevní omezení. U obchodu se zemědělskými výrobky Evropská dohoda nepředpokládala plnou liberalizaci a odbourání cel.
3.2.2 Vztahy k ostatním třetím zemím
3.2.2.1 ESVO
Základní smlouvou upravující vzájemné obchodní vztahy se zeměmi ESVO byla Dohoda o volném obchodu mezi ČR a ESVO z roku 1992. Touto preferenční dohodou byly upraveny podmínky obchodu průmyslovými výrobky, rybami (včetně dalších mořských produktů) a vybranými zpracovanými produkty zemědělství (preference formou nulové či snížené celní sazby zemědělského komponentu cla). Pro ostatní zemědělské výrobky platila ustanovení
bilaterálních dohod, které si ČR sjednala s jednotlivými státy ESVO samostatně. Od 1. 1. 2001 je vývoz i dovoz průmyslových výrobků plně liberalizován, tedy probíhá bezcelně a bez jakýchkoli omezení.
Obchodní dohodou byly upraveny i některé otázky související s obchodem. Jednalo se o zadávání veřejných zakázek, podmínky hospodářské soutěže, omezování státního subvencování, ochranu duševního vlastnictví aj. Smluvní strany měly umožnit volný přístup k zadávání
veřejných zakázek, ochrana práv k duševnímu vlastnictví měla probíhat nediskriminačně a hospodářská soutěž nesměla být narušována určitými státními zásahy.
3.2.2.2 SR a země CEFTA
Členskými zeměmi Středoevropské dohody o volném obchodu byly ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Členství kandidátských zemí
v CEFTA bylo ukončeno vstupem do Evropské unie. Stejně tak byla ukončena platnost Smlouvy o vytvoření celní unie mezi ČR a SR.
3.2.2.3 Ostatní vybrané země
Česko-americké vztahy byly upraveny mezivládními smlouvami o hospodářské a obchodní spolupráci. Základním dokumentem byla Dohoda o obchodních vztazích mezi vládou ČSFR a vládou USA z roku 1990. Ta přiznávala naší republice doložku nejvyšších výhod.
S Kanadou nebyl vzájemný obchod bilaterálně upraven a hospodářské vztahy se odvíjely ze závazků vyplývajících z Dohody o WTO. V předvstupním období vyvíjela americká strana tlak na další liberalizaci přístupu na náš trh. USA např. požadovaly snížení celních sazeb u zboží, u kterých byly celní sazby Evropské unie nižší než česká sazba.
Další zemí, o které se dá říci, že s ní má ČR nadstandartní vztahy je Izrael. Základem těchto vztahů se v roce 1997 stala Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Izraelem. Díky ní byla oboustraně zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. (Pozn. Bohužel se v současné době probíhající blízkovýchodní krize a odhalených příprav dalších teroristických útoků nelze vyhnout ani tématu bezpečnosti. Právě skutečnosti, že ČR je možná největším izraelským spojencem v rámci Evropské unie, dále podpora politiky USA v Afgánistánu a Iráku a také fakt,
že Praha je považována za neoficiální centrum židovské kultury, by mohly mít za následek ohrožení ČR. V žádném případě nelze tuto hrozbu podceňovat.).
S řadou dalších států měla ČR obchodní vztahy upraveny nějakou smlouvou. V případě Litvy, Lotyšska, Estonska a Turecka se jednalo o dohody o volném obchodu. S mnoha zeměmi Střední a Jižní Ameriky, zeměmi ACP, Afriky i Asie byly v minulosti podepsány obchodní dohody, v nichž bylo zakotveno reciproční poskytování doložky nejvyšších výhod v souladu s ustanoveními WTO.
4 Zm ě ny č eské zahrani č n ě obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie
Důsledky přistupování ČR do Evropské unie mají řadu podob a zasahují do nejrůznějších oblastí. Existují různá dělení těchto projevů vstupu, např. Witzová22 rozděluje důsledky vstupu na politické, právní a ekonomické. Posledně jmenované dále dělí na makroekonomické a mikroekonomické. Já se budu věnovat zejména těm, které nějakým způsobem ovlivňují obchodní politiku. Ale protože se dá říci, že v této oblasti všechno souvisí se vším, zmíním se krátce také o důsledcích, které se zahraničně obchodní politikou na první pohled nesouvisejí.
Budu se věnovat možnostem a nebezpečím, které vstup do Evropské unie přináší našemu podnikatelskému sektoru.
Ve veřejné diskusi před vstupem do Evropské unie často zaznívaly argumenty odpůrců vstupu o ztrátě suverenity naší země a o bruselském rozhodování „o nás bez nás“. Ve věcech společně prováděných politik skutečně došlo k přenesení části rozhodování na orgány Evropské unie. Bylo by ale chybou považovat to pouze za negativum. Zároveň to totiž přináší možnost prosazování našich zájmů v rámci mnohem mocnějšího uskupení ve světové ekonomice. Záleží pouze na umění našich zástupců a jejich schopnosti prosadit české zájmy mezi společné priority Evropské unie. Oproti předvstupnímu období se také mění status obchodních vztahů se zeměmi Evropské unie, a to ze vztahů mezinárodních na vztahy vnitrounijní.
Samostatně mohou členské státy sjednávat dvoustranné smlouvy (s jinými členskými státy nebo třetími zeměmi) jen mezivládního nebo meziresortního charakteru, zaměřené na jednotlivé oblasti hospodářské, vědeckotechnické a průmyslové spolupráce23.
V zahraničně obchodní politice tedy došlo k těmto zásadním změnám24:
• Přenesení části zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z parlamentu na Radu Evropské unie a Evropský
parlament.
• Převzetí a provádění komunitárních obchodně politických právních předpisů a ukončení platnosti všech relevantních národních právních předpisů.
__________________________
22 Witzová, I.: Důsledky vstupu ČR do EU. Ústav mezinárodních vztahů. Praha 2000
23 Strategie prosazování obchodně ekonomických zájmůČeské republiky v Evropské unii – obchod a konkurenceschopnost. MPO, 2006
24 www.mpo.cz
• Přistoupení k mezinárodním smlouvám uzavřeným Evropskou unií s třetími zeměmi a ukončení aplikace smluv s Evropskou unií a jakýchkoli dalších mezinárodních smluv s třetími státy, které nejsou kompatibilní s členstvím v Evropské unii.
• ČR si zachová své členství ve WTO, ale bude respektovat, že členem WTO je mimo členských států Evropské unie také Evropské společenství.
Při ukončování platnosti národních předpisů a smluv měly státní orgány za úkol zajistit plynulý přechod na obchodně politický režim Evropské unie tak, aby nedošlo k poškození českých obchodně politických zájmů a ke ztrátě tradičních trhů a vazeb na všechny partnerské země. To bylo zajištěno včasným informováním jak státních orgánů, tak soukromoprávních subjektů zabývajících se mezinárodním obchodem o unijních pravidlech a předpisech platících v této oblasti. Většina zemí, se kterými máme uzavřeny preferenční obchodní dohody, se buď již stala nebo v budoucnu stane součástí Evropské unie, takže obchodní vztahy s nimi nebudou vystaveny žádným větším problémům. U ostatních obchodních smluv založených na doložce nejvyšších výhod je po ukončení jejich platnosti dbáno na to, aby české zboží nebylo
diskriminováno z důvodu bezsmluvního vztahu. V případě obchodování s členskými státy WTO je toto nebezpečí prakticky eliminováno platností společné mnohostranné úpravy obchodně politických režimů v rámci WTO.
Tyto změny se podle výše zmíněného dělení dají zařadit mezi právní, resp. politické důsledky našeho členství. Jaké jsou ale důsledky pro mezinárodní obchod? K odpovědi na tuto otázku jsem použil opět materiál Ministerstva průmyslu a ochodu25.
Při dovozu ČR ze třetích zemí dochází k těmto změnám:
• Uplatnění unijních a zrušení českých smluvních a preferenčních dovozních celních sazeb.
• Uplatňování unijních a zrušení českých opatření na ochranu trhu vůči třetím zemím a bezpečnostních opatření.
• Zrušení opatření Evropské unie na ochranu trhu proti ČR a přistupujícím státům a naopak zrušení opatření na ochranu trhu mezi přistupujícími státy.
• Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod.
__________________________
25 Změny v oblasti zahraničně obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie. MPO, Oddělení obchodní politiky EU, Praha 2003.
• Uplatňování unijních a zrušení českých autonomních opatření pro třetí země. Došlo tedy k převzetí celního sazebníku Evropské unie. To znamenalo u některých druhů zboží snížení celní sazby, u jiných druhů zvýšení (to platí zejména pro zemědělské komodity).
Přestaly platit české celní předpisy, tj. celní zákon č. 13/1993 Sb. a základními právními předpisy se staly:
1. Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní zákoník Společenství (ve znění pozdějších nařízení),
2. Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, obsahující ustanovení k provádění nařízení Rady č. 2913/92.
Co se týká tzv. mimořádných opatření obchodní politiky přijmula ČR v souvislosti s přistoupením do svého právního řádu komunitární předpisy, které upřesňují podmínky pro přijímání ochranných, antidumpingových, protisubvenčních a obchod eliminujících opatření. ES přestalo využívat antidumpingových a ochranných opatření proti vývozům z ČR, které byly přijaty v předvstupním období.
Změny při vývozu ČR do třetích zemí:
• Zatížení smluvními a preferenčními dovozními celními sazbami třetí země platnými pro Evropskou unii.
• Zatížení ochrannými, antidumpingovými a vyrvnávacími opatřeními přijatými třetími zeměmi proti Evropské unii jako celku (ne proti jednotlivým zemím Evropské unie).
• Opatření třetích zemí na ochranu trhu namířená proti dovozům z ČR zůstávají v platnosti.
• Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod.
• Zrušení jednostranných výhod pro ČR poskytovaných USA a Kanadou podle Všeobecného systému preferencí.
Vstupem do Evropské unie se český trh stává součástí Jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Českým vývozcům se tak otvírá nový velký manévrovací prostor pro jejich podnikání (počet spotřebitelů v Evropské unii se zvýšil z 370 milionů na asi 500 milionů), ve kterém je zajištěn volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Ve sjednoceném prostoru se vytvářejí nové investiční příležitosti a roste rovněž konkurenceschopnost Evropské unie ve světové ekonomice. Základní principy volného pohybu jsou:
• Zákaz diskriminace - zákaz odlišného zacházení ve stejné situaci na základě země původu, např. zacházet jiným způsobem se zbožím, které pochází z jiného
členského státu než se zbožím domácím.
• Princip vzájemného uznávání – výrobek vyrobený a uvedený na trh v souladu s právem jednoho členského státu musí být přijat v jiném členském státě.
• Posledním principem je sbližování práva členských států v rozsahu potřebném pro fungování trhu.
Připojení se k Jednotnému vnitřnímu trhu s sebou tedy přináší tyto důsledky:
• Úplné otevření trhu Evropské unie zvětšeného o území nově přistupujících zemí.
• Vyšší nároky na etiku podnikání, na plnění technických předpisů, norem včetně dodržování ekologických standardů, přísnější předpisy na ochranu spotřebitele, pracovně právní předpisy či předpisy na ochranu bezpečnosti a zdraví
zaměstnanců atd.
• Stabilizované podnikatelské prostředí s jasnými pravidly hospodářské soutěže.
• Zvýšení právní ochrany podnikání, snadnější přístup ke kapitálu a veřejným zakázkám.
• Účast na společných programech Evropské unie, možnost využívání strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.
• Podniky mohou těžit z vyšší mobility pracovních sil.
Je zřejmé, že stejné výhody jaké využívají čeští podnikatelé, mohou požívat i jejich konkurenti z ostatních členských států. Tím dochází ke zvýšení konkurence, což může mít za následek zhoršení možností uplatnění českého zboží na trhu a posílení postavení dováženého zboží. Realizací Evropské dohody a postupnou realizací liberalizace trhu se česká ekonomika postupně vyrovnávala s konkurencí kapitálově silnějších a marketingově zkušenějších unijních podniků, a proto tento střet s konkurencí nemá pro české podniky žádné vážnější následky.
K udržení konkurenceschopnosti českého zboží na vnitřním trhu Evropské unie se využívají všechny proexportní nástroje (i když se jedná o vnitrounijní obchod), používané již v době příprav na přistpupení:
• Podpora malého a středního podnikání.
• Využívání dosavadních vazeb v rámci hospodářské spolupráce s partnerskými ministerstvy jiných členských zemí k podpoře vzájemného obchodu podle pravidel stanovených Evropskou unií.
• Podpora zapojení ČR do významných investičních projektů.
Na závěrem bych se chtěl věnovat možnostem a nebezpečí, které se po přistoupení k Evropské unii objevily před českými podniky. Tato problematika je shrnuta v tabulce 1.
Tab. č. 1 Příležitosti a hrozby pro podnikatelský sektor vyplývající z členství v EU
Výhody Nebezpečí
Stabilní podnikatelské prostředí, právní jistoty, kvalitní právní ochrana
Vyčerpání cenové konkurenční schopnosti
Přístup na velký trh bez vnitřních hranic Vysoká konkurence kvalitou, inovacemi a servisem pro zákazníky
Volná a vyšší mobilita profesí, služeb a pracovních sil
Střet se silnějším podnikatelským zázemím
Jednotná a levnější celní, daňová a technická administrativa
Zvýšené nároky a management
Přehlednější správní prostředí Investice do pochopení a přizpůsobení se novému správnímu prostředí
Transparentnost a lepší informace o trhu Přísnější regulace státní pomoci domácím podníkům
Výhody jednotné měny Vyspělá ochrana spotřebitele
Snazší přístup ke kapitálu a inveticím Náročné ekologické předpisy a silnější ekologické hnutí
Vyspělá ochrana hospodářské soutěže Nové pracovněprávní předpisy Lepší přístup k veřejným zakázkám v EU Vyšší nároky na etiku podnikání
Snazší kooperace se zahr. subjekty Nové nároky na podnikatelskou strategii Snazší obrana a prezentace zájmů v EU Nové nároky na komunikaci (se správními
orgány na národní i evropské úrovni) Účast ve společných programech EU
Možnost využití prostředků ze strukturálních fondů
Renomé značky Made in EC/EU
Pramen: Šmejkal, V.: Český podnik nacestě do EU, Hospodářská komora, Praha 1999.
5 Hlavní témata spole č né obchodní politiky Evropské unie v roce 2005
Cílem následujícího textu pro mne bylo pojmenovat a pouze stručně charakterizovat témata nejdůležitějších obchodních jednání, kterých se zástupci Evropské unie účastní.
Podrobnější rozbor káždého z témat by jistě stál za zpracování, ale to by již bylo nad rámec této práce.
Obchodní jednání zástupců Evropské unie během roku 2005 se dají rozdělit do čtyř kapitol:
1. Mnohostranná jednání
2. Bilaterální a regionální jednání
3. Jednání týkající se jednostranných opatření
4. Jednání o používání obchodně politických nástrojů
5.1 Mnohostranná jednání
Nejdůležitější jednání o mnohostranných vztazích probíhají na půdě mezinárodních organizací, zejména Světové obchodní organizace (WTO), ale také OECD či UNESCO.
Současné kolo jednání (tzv. Rozvojový program z Dohá) má za cíl další liberalizaci obchodu průmyslovými a zemědělskými výrobky a také službami, dopomoci rozvojovým zemím
k hospodářskému růstu, na programu je rovněž mj. problematika životního prostředí, obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví či usnadňování obchodu zjednodušením a modernizací celních procedur. Neméně důležitým tématem je přístup nových států k WTO, jako jsou Rusko, Ukrajina, Saudská Arábie, Vietnam či Alžír.
Podle výsledků hongkongské konference z prosince 2005 měla být jednání uzavřena do konce letošního roku. Bohužel se zatím nepodařilo vyřešit rozpory mezi hlavními obchodními velmocemi a generální ředitel WTO Pascal Lamy dokonce předložil návrh na úplné přerušení vyjednávání v rámci katarského kola na neurčito. Neshoda panuje v odbourávání zemědělských dotací a ve zlepšení přístupu na trh jak pro zemědělské, tak pro průmyslové výrobky (USA nehodlá zatím ustoupit v oblasti domácích podpor v zemědělství). Témata jednání WTO se dostala dokonce i do programu summitu zemí G8 v Petrohradě v červenci letošního roku, ale k žádnému pokroku nedošlo.
Další program jednání je v současnosti nejasný. Očekává se, že se Pascal Lamy pokusí obnovit negociace již letos na podzim.
Čeští zástupci v pracovních orgánech Evropské unie se snažili ovlivnit společný postoj Evropské unie tak, aby bylo dosaženo co možná největšího pokroku v liberalizaci obchodu a byl
posílen mnohostranný systém mezinárodního obchodu. Tento přístup totiž nejvíce odpovídá struktuře našeho hospodářství a našim zájmům jako země s výraznou závislostí na zahraničním obchodě26.
5.2 Bilaterální a regionální jednání
Nejzajímavější bilaterální rozhovory probíhaly dle mého názoru na téma nových
preferenčních dohod a také na téma rozšíření Evropské unie. O nových preferenčních dohodách o oblasti volného obchodu jednala Eropská unie např. s MERCOSUR či se zeměmi kolem Perského zálivu. Jednání o vstupu nových zemí nadále probíhají s Bulharskem, Rumunskem, Chorvatskem, Tureckem a Makedonií. Nejblíže k přijetí jsou první dvě jmenované země.
Za zmínku jistě stojí také jednání o rozšíření vzájemného obchodu a investic mezi Evropskou unií a Kanadou.
5.3 Jednání o jednostranných opat ř eních
V této oblasti se jednalo o podpoře hospodářského rozvoje a politické stability v rozvojových zemích formou reformy Všeobecného systému preferencí a také o pomoci při hospodářské a politické obnově zemí bývalé Jugoslávie.
5.4 Jednání o používání obchodn ě politických nástroj ů
Všechna již jmenovaná jednání o odstraňování překážek obchodu a o otvírání
zahraničních trhů by se dala zařadit do této kategorie. Navíc zde ještě uvádím negociace týkající se ochrany podnikatelů a obrany proti nekalým obchodním praktikám (témata ochranných opatření, antidumpingu a protisubvenčních opatření).
__________________________
26 Prohlášení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR k přerušení jednání o rozvojovém programu z Dohá ve
6 Záv ě ry
Bakalářská práce byla vytvořena s cílem poskytnout čtenáři ucelenou představu o
změnách zahraničně obchodní politiky ČR, které jsou důsledkem našeho přistoupení k Evropské unii v roce 2004 a příprav, které tomu předcházely. V průběhu studia uvedených publikací a dokumentů jsem narazil na nejrůznější změny a projevy našeho vstupu. Obecně je možné je rozdělit do tří velkých skupin: politické, právní a ekonomické. Má pozornost se upínala
především na důsledky ekonomické, i když ani ostatní typy (zejm. právní) jsem nemohl nechat zcela bez povšimnutí.
V první části věnované současné obchodní politice Evropské unie byl nastíněn cíl, ke kterému celé harmonizační úsilí našich politických představitelů v průběhu devadesátých let minulého století směřovalo. Samozřejmě existují také názory říkající, že hlavním cílem naší integrace bylo konečné odpoutání od struktur bývalého Sovětského svazu a „politická přihláška“
mezi demokracie západní Evropy. Já se ale domnívám, že ekonomické výhody členství v Evropské unii (spíše než politické) představované mimo jiné společnou obchodní politikou byly tou největší motivací pro náš vstup. Tento odklon od našich bývalých „spojenců“ z řad centrálně plánovaných ekonomik navíc přirozeně sledoval změnu teritoriálního zaměření našeho mezinárodního obchodu. Tento fakt potvrzují také údaje v tabulce v příloze 3.
Druhá část se zabývá obchodní politikou ČR v předvstupním období. Obsahuje jak základní charakteristiku této politiky včetně v té době platných preferenčních dohod, tak nastínění vztahů s našimi nejdůležitějšími obchodními partnery.
Je možné říci, že obě zmíněné politiky mají hodně společných rysů. Obě totiž vycházejí z pravidel GATT/WTO pro provádění mezinárodní obchodní politiky a obsahují většinu pravidel a nástrojů, pomocí kterých mohou ochraňovat své domácí producenty před konkurencí
zahraničních výrobků nebo podporovat konkurenceschopnost svých vývozců na zahraničních trzích.
Ze základu tvořeného kapitolami o Společné obchodní politice Evropské unie a české zahraničně obchodní politice v období před vstupem jsem tedy porovnáním získal informace o změnách provedených v této oblasti. Asi veřejností necitlivěji vnímanou změnou byla
euroskeptiky opakovaná částečná ztráta suverenity naší země způsobená přenesením některých zákonodárných a rozhodovacích pravomocí z vlády a Parlamentu ČR na orgány Evropské unie.
Další změny se týkaly nahrazení národních právních předpisů komunitárními, přistoupení
k mezinárodním smlouvám závazným pro členské země Evropské unie či přechodem od českých celních sazeb a dalších opatření k unijním (byl převzat celní sazebník Evropské unie aj.).
