Základní kapitál, vklad a podíl v kapitálových společnostech

(1)

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra práva a veřejné správy

Základní kapitál, vklad a podíl v kapitálových společnostech

Bakalářská práce

Autor: Marek Vršecký

Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař

Praha Duben 2013

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

………

Marek Vršecký V Praze dne 29. dubna 2013

(3)

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu bakalářské práce JUDr. Ondřeji Kuchařovi za cenné rady, připomínky poskytnuté při konzultaci a za odborné vedení při zpracování bakalářské práce.

(4)

Anotace:

Cílem této bakalářské práce je analýza právní problematiky obchodních společností.

Tato bakalářská práce pojednává především o kapitálových společnostech v české právní úpravě, přičemţ v závěru práce je pro srovnání uvedena německá právní úprava. Bakalářská práce se zaměřuje na základní pojmy práva kapitálových společností – základní kapitál, vklad a podíl.

V bakalářské práci je uveden proces zaloţení a vzniku, dále důvody neplatnosti a rovněţ způsoby a důvody zrušení včetně procesu zániku. Část bakalářské práce se týká likvidátora, jeho postavení a funkcí a celkovému průběhu likvidace.

Bakalářská práce se detailně věnuje základním pojmům, které se týkají kapitálových společností, u kterých je vţdy uvedena definice, rozdělení z pohledu různých kritérií a také jejich funkce.

Poslední část bakalářské práce se zabývá společností s ručením omezeným a akciovou společností v německé právní úpravě, včetně charakteristiky těchto společností, postupu vzniku, zaloţení, důvodů neplatnosti stejně jako důvody zrušení a zániku z pohledu speciálních zákonů.

Klíčová slova:

kapitálová společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, základní kapitál, vklad, podíl, Spolková republika Německo

Anotation:

The aim of this bachelor thesis is an analysis of the legal issues surrounding trading companies.

This thesis primarily deals with trading companies in recent Czech legislation with German legal regulation presented at the end for comparison.

It concentrates on the basic laws governing trading companies - institutes of registered capital, share deposits and shares.

It focuses on the founding and establishment of trading companies and the grounds for nullity alongside ways and reasons for abatement, including the process of extinction.

The legal status and functions of the liquidator will also be discussed, as well as the overall process of liquidation.

(5)

The thesis includes the basic terms which relate to trading companies. These terms will be discussed regarding their definition, functions and classification regarding the various criteria.

The last part of this thesis deals with limited liability companies and joint stock companies and their characteristic in German legislation. This part also recounts the process of establishment, creation, nullity and abatement of trading companies in light of special laws.

Key words:

trading company, limited liability company, joint stock company, registered capital, share deposit, bussines share, Germany

(6)

5 Obsah

Úvod ... 8

1. Kapitálová obchodní společnost v české právní úpravě ... 9

1.1 Zaloţení, vnik kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě ... 10

1.2 Neplatnost kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě ... 12

1.3 Zrušení a zánik kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě ... 15

1.3.1 Způsoby a důvody zrušení společnosti ... 16

1.3.2 Likvidace společnosti, likvidátor, průběh likvidace ... 17

2. Základní kapitál ... 21

2.1 Základní kapitál - pojem ... 21

2.2 Zásady právní úpravy ... 23

2.3 Základní kapitál – funkce ... 25

2.4 Základní kapitál ve společnosti s ručeným omezeným ... 27

2.5 Základní kapitál v akciové společnosti ... 28

3. Vklad ... 30

3.1 Vklad – pojem, funkce ... 30

3.2 Druhy vkladů ... 32

3.2.1 Vklady peněţité ... 32

3.2.2 Vklady nepeněţité ... 33

4. Podíl ... 34

4.1 Podíl - pojem ... 34

4.2 Podíl – druhy, funkce ... 35

4.2.1 Kvalitativní stránka podílu ... 35

4.2.2 Kvantitativní stránka podílu ... 37

4.3 Obchodní podíl u společnosti s ručeným omezeným ... 38

4.3.1 Společný obchodní podíl ... 38

4.3.2 Převod obchodního podílu ... 39

4.3.3 Přechod obchodního podílu ... 39

4.3.4 Zastavení obchodního podílu ... 40

4.3.5 Postiţení obchodního podílu společníka výkonem rozhodnutí ... 41

4.4 Obchodní podíl u akciové společnosti ... 41

5. Komparace se Spolkovou republikou Německo ... 42

(7)

6

5.1 Společnost s ručením omezeným ... 45

5.2 Akciová společnost ... 49

5.3 Shrnutí 52 Závěr ... 54

6. Přehled pouţitých zdrojů ... 56

6.1 České zdroje ... 56

6.2 Zahraniční zdroje ... 57

(8)

7

Seznam použitých zkratek

Aktg Aktiengesetz (německý zákon o akciových společnostech) BankZ zákon o bankách

BGB Bürgerliches Geseztbuch (německý občanský zákoník)

GmbHG Gesellschaft mit beschränkter Haftung Gesetz (němcký zákon o společnosti s ručením omezeným)

HGB Handelsgesetzbuch (německý obchodní zákoník) ObchZ obchodní zákoník

OSŘ občanský soudní řád

OZ občanský zákoník

(9)

8

Úvod

Předkládaná bakalářská práce se věnuje tématu základní kapitál, vklad a podíl v kapitálových společnostech.

Cílem této bakalářské práce je nejen analýza kapitálové obchodní společnosti v české a zahraniční právní úpravě, ale téţ objasnění problematiky základního kapitálu, vkladu a podílu, včetně vymezení obecných definic, které se váţou k tématu a popsání různých funkcí a teoretické rozčlenění.

Struktura bakalářské práce je rozvrţena celkem do pěti kapitol – (1) kapitálová obchodní společnost v české právní úpravě, (2) základní kapitál – pojem a funkce, (3) vklad – pojem, funkce a druhy vkladů, (4) podíl - pojem, funkce a druhy podílů a (5) komparace s německou právní úpravou.

První kapitola se týká obecného vymezení pojmu kapitálová obchodní společnost, jejího zaloţení a vzniku, dále důvodů neplatnosti, jejího zrušení a zániku. Do této kapitoly je rovněţ zahrnuta likvidace, postavení likvidátora, jeho funkce a celkový průběh tohoto procesu.

Základní kapitál je právní pojem a institut, který má podstatný význam pro zákonnou úpravu kapitálových obchodních společností, a proto je tomuto pojmu věnována samostatná kapitola. V této části je vymezen pojem základního kapitálu, zásady právní úpravy, mezi které patří zásada vázanosti základního kapitálu a zásada zachování základního kapitálu, dále jsou pak uvedeny funkce základního kapitálu. Závěrem této kapitoly je popsán základní kapitál společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti podle současné právní úpravy.

Vkladem se rozumí právní institut, jenţ pouţívá obchodní zákoník v souvislosti s úpravou vnitřních vztahů společníka a společnosti. Na vymezení pojmu vklad navazuje část, která se věnuje různým významům v obchodněprávním smyslu, přičemţ pojem vklad v zásadě vyjadřuje sepětí společníka a společnosti, nicméně nelze vyloučit jeho význam jako předmětu plnění, který se společník zavazuje společnosti poskytnout. Po této teoretické části následuje vymezení druhů vkladu podle jejich právní povahy; tedy rozdělení vkladu na peněţité a nepeněţité.

Další kapitola obsahuje definici podílu jak v obecné, tak i zvláštní obchodněprávní rovině, která se týká podílu společnosti s ručením omezeným. Dále jsou uvedeny druhy a funkce podílu s tím, ţe je akcentována kvalitativní a kvantitativní stránka podílu. Na konci této kapitoly je hlouběji rozebrán obchodní podíl společnosti s ručením omezeným včetně

(10)

9

jeho převodu, přechodu, zastavení a jeho postiţení výkonem rozhodnutí. A pro srovnání je popsán i obchodní podíl u akciové společnosti.

Poslední částí bakalářské práce je komparace s německou právní úpravou, která je i přes shodné právní kořeny s českým právním řádem v některých ohledech značně rozdílná.

Tato kapitola se věnuje obecnému rozdělení společností dle německé právní nauky, dále je uvedena společnost s ručením omezeným včetně její modifikace, která je důsledkem reformy v roce 2008. Tato kapitola je uzavřena charakteristikou akciové společnosti a shrnutím, které obsahuje základní rozdíly mezi českými a německými právními formami kapitálových společností.

1. Kapitálová obchodní společnost v české právní úpravě

Kapitálové obchodní společnosti je moţné charakterizovat tak, ţe jde o společnosti povinně vytvářející základní jmění minimálně ve výši určené zákonem, jejichţ zakladatele z toho důvodu zavazuje vkladová povinnost, přičemţ ručení společníků za závazky společnosti je omezené. Pro prosperitu společnosti nejsou primárně důleţité osobní vlastnosti jejich společníků, ale síla jejich kapitálové účasti na společném podnikání.

„Obchodní společnosti se zakládají za účelem podnikání. Podnikání je právně definováno jako činnost prováděná soustavně, samostatně, vlastním jménem podnikatele, na jeho odpovědnost a za účelem dosaţení zisku.“¹

Kapitálové obchodní společnosti mohou být zaloţeny i k jiným účelům, např. pro plnění určitých obecně významných a prospěšných cílů v obcích a krajích. Předmět podnikání kapitálových obchodních společností není v zásadě nijak omezen, pouze na ty činnosti, které jsou právním řádem zakázány.

V kapitálových obchodních společnostech jsou společníci především investoři a řízení společnosti je pověřeno vnitřním orgánům, jejichţ soustavu určuje zákon, který rovněţ stanoví základní rozdělení působnosti těchto orgánů. Nejvyšším orgánem, jemuţ je vyhrazeno rozhodování o věcech, které se principiálně mohou týkat činnosti a existence společnosti, je shromáţdění společníků, valná hromada. Realizací elementárních řídících činností jsou pověřeny výkonné orgány a vnitřním dozorem nad nimi potom orgány dozorčí. Výkonné a

1 FALDYNA, František a kol. Obchodní právo, meritum. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s.

186. ISBN 978-80-7357-577-9.

(11)

10

dozorčí orgány mohou být obsazeny i osobami, které nejsou společníky, mají však k řízení společností potřebnou odbornou kvalifikaci.²

V souvislosti s tím, zda existuje vedle valné hromady jen jeden orgán slučující výkonné i dozorčí činnosti nebo zda je ve společnosti soustava výkonných a dozorčích orgánů, které disponují určitou specializací a jsou vzájemně oddělené, rozpoznáváme vnitřní strukturu monistickou (valná hromada a jeden další orgán) nebo dualistickou (valná hromada a speciální orgány výkonné a dozorčí).

Kaţdá obchodní společnost je subjektem právních vztahů, které vznikají buď ve vnitřní, nebo vnější sféře společnosti.

Za vnější vztahy v obchodní kapitálové společnosti označujeme všechny právní vztahy, do nichţ vstupuje obchodní kapitálová společnost jako právnická osoba s jinými právnickými a fyzickými osobami.

Vnitřní vztahy v kapitálové obchodní společnosti vznikají uvnitř společnosti, za jejich subjekty je povaţována společnost sama, její společníci, členové orgánů společnosti, případně další osoby, které se podílejí na činnosti společnosti. Tyto vztahy se váţou na samotnou existenci a právní postavení společnosti, práva a povinností společníků. „Typickým vnitřním vztahem je např. společnický vztah společníka a společnosti, jehoţ obsahem jsou práva a povinnosti společníka a který je vyjádřen podílem na obchodní společnosti.“ ³

1.1 Založení, vnik kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě

Vznik kapitálové obchodní společnosti, která má status právnické osoby, je procesem, který se skládá z řady právních skutečností s rozdílnými právními důsledky. Základem procesu vzniku obchodní společnosti je uzavírání smluv, u tohoto procesu je moţné rozlišit etapu, která spočívá v uzavření smlouvy a má obvyklé obligační účinky (tzn. vznikají práva a povinnosti jenom smluvním stranám a nenastávají ţádné právní následky vůči třetím osobám), od etapy, která dává vznik novému právnímu subjektu odlišnému od společníků a působí i vůči třetím osobám stojícím vně společnosti. První fáze se nazývá „zaloţení“, druhá

„vznik“ společnosti.⁴

188. ISBN 978-80-7357-577-9.

189. ISBN 978-80-7357-577-9.

4 PELIKÁNOVÁ, Irena, ČERNÁ, Stanislava a kol. Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. 2. díl, Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 78. ISBN 80-7357-149-8.

(12)

11

Typickým právním úkonem, jímţ se zakládá obchodní kapitálová společnost, je společenská smlouva. Uzavření společenské smlouvy probíhá podle obecných pravidel uzavírání smluv, coţ znamená, ţe předpokladem uzavření smlouvy je konsensus všech společníků. Další smluvní náleţitosti je moţno vyvodit z obecných ustanovení o uzavírání smluv, zejména v občanském a obchodním zákoníku. Občanský zákoník bude aplikovatelný, především pokud se jedná o pravidla týkající se způsobilosti zakladatelů k právním úkonům, dovolenosti, váţnosti, určitosti, srozumitelnosti, faktické moţnosti právního úkonu.⁵

Předpokladem vzniku smlouvy bude dohoda, jejíţ poţadavek vyplývá z obecné úpravy občanského zákoníku, ovšem v souladu se zvláštní úpravou uzavírání smluv v obchodním zákoníku: dohoda o podstatných částech smlouvy (srov. § 57 odst. 3 ve spojení s § 269 odst. 1 ObchZ). Nutno přihlédnout, ţe vztahy týkající se obchodních společností jsou absolutními obchodními závazkovými vztahy ve smyslu § 261 odst. 3 písm. a) ObchZ, takţe jsou na ně plně aplikovatelná obecná ustanovení o závazcích včetně ustanovení o uzavírání smluv.

Některá zvláštní kontrakční pravidla vyţaduje obchodní zákoník v rámci obecných ustanovení o obchodních společnostech, zejména dodrţení písemné formy smlouvy (§ 57 ObchZ), která vyplývá ze zákonné implicitní formulace. Pro kapitálové společnosti je předepsána forma notářského zápisu a podpisy všech společníků rovněţ vyţadují úředně ověřenou pravost.

Výjimečným případem z tohoto hlediska je zaloţení akciové společnosti, u níţ nedochází k uzavření společenské smlouvy: „její funkci nahrazují zakladatelská smlouva a zejména stanovy. Avšak v těch případech, kdy společnost o určité právní formě můţe zaloţit i jedna jediná osoba (§ 105 odst. 2 a § 162 odst. 1 ObchZ), nahrazuje společenskou smlouvu zakladatelská listina, kterou vyhotoví a podepíše jediný zakladatel společnosti. Pro tato právní jednání se běţně pouţívá generálního označení: zakladatelské dokumenty.“⁶

Společnost jako právnická osoba vzniká dnem zapsání do obchodního rejstříku (§ 62 odst. 1 ObchZ). V této souvislosti se nejčastěji hovoří o tzv. prvozápisu společnosti.

Návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být podán ve lhůtě 90 dnů od zaloţení společnosti, popř. od doručení ţivnostenského průkazu nebo jiného podnikatelského oprávnění. V případě zmeškání této lhůty nelze podat návrh na zápis do obchodního rejstříku.

6 ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVOŘÁK. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a družstva. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 14. ISBN 978-80-7400-048-5.

(13)

12

Zakladatelé společnosti by museli zopakovat kroky vedoucí k zaloţení a vzniku společnosti znovu. „Den, k němuţ má být společnost zapsána, lze rejstříkovému soudu navrhnout, pak platí, ţe ji soud (jsou-li pro to splněny právní podmínky) k navrţenému dni do obchodního rejstříku zapíše.“⁷ Ovšem uvedené neplatí, jestliţe rejstříkový soud vydá usnesení o povolení zápisu aţ po uplynutí navrţeného dne. V takovém případě ji soud do obchodního rejstříku zapíše ke dni, kdy jeho usnesení nabylo právní moci (§ 31 odst. 4 ObchZ).

Po vzniku společnosti musí osoba pověřená správou vkladů splnit následující povinnosti:

předat bez zbytečného odkladu předměty vkladů společnosti, a to včetně všech plodů a uţitků

vydat písemné prohlášení o splacení vkladů nebo jejich částí jednotlivými společníky, toto prohlášení se připojuje k návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku

pokud by společnost nevznikla, je správce vkladů povinen vrátit spravované předměty vkladů jednotlivým zakladatelům včetně všech plodů a uţitků.

Zakladatelé ručí za splnění této povinnosti společně a nerozdílně.⁸

1.2 Neplatnost kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě

Institut neplatnosti společnosti si v českém právu dlouho a obtíţně probojovával cestu.

Kdybychom v minulosti nebyli vystaveni harmonizačnímu tlaku ze strany EU, pravděpodobně by nedošlo k přijetí této úpravy.

Tato problematika se objevila i jako závazný standard národní právní úpravy v první směrnici Rady ES (směrnice č. 68/151/ES). „Její článek 11 dovoluje zákonodárství členských států, aby upravilo neplatnost obchodní společnosti, ovšem pouze za respektování podmínek, které stanoví směrnice.“⁹

V roce 2000 došlo k zákonodárnému přijetí názvu „neplatnost společnosti“, který byl v minulosti několikrát odmítnut. Tato zákonodárná změna neodstranila všechny doktrinální pochybnosti o správnosti názvu „neplatnost společnosti“, jelikoţ určitá část odborné společnosti setrvala na stanovisku, ţe by bylo vhodnější mluvit o „zrušení společnosti“. Přesto

233. ISBN 978-80-7357-577-9.

255. ISBN 978-80-7357-577-9.

(14)

13

je moţné povaţovat tuto změnu za odůvodněnou a koncepčně správnou, a to nejen s přihlédnutím k směrnici, jejíţ transpozice by vyvolala nutnost odlišit případy zrušení společnosti podléhající úpravě směrnice od případů zrušení společnosti, které směrnici nepodléhají.¹⁰

O neplatnost společnosti se jedná v případě, ţe při zaloţení společnosti a v souvislosti s ním došlo k vadám. Jsou to tedy nedostatky, které mohou vzniknout ještě předtím, neţ společnost jako právnická osoba vznikne a které v případě jiných právních úkonů jsou důvody jejich neplatnosti. Z hlediska pojmů nelze rušit něco, co doposud nevzniklo.

Je moţno namítnou, ţe neplatnost společnosti můţe nastat v případě, ţe uzavřená společenská smlouva je platná, ale dojde k jiné vadě procesu zakládání, např. nesplacením vkladů (součást předepsané formy). I to je však jev, který známe v souvislosti s obecnou neplatností právního úkonu, protoţe i zde můţe způsobit nedostatek, který tkví mimo tento vlastní úkon, dojde-li v souvislosti s jeho uzavíráním k jakémukoli rozporu se zákonem (srov.

§ 39 OZ, ale srov. § 3a ObchZ; např. nedostatek způsobilosti k právním úkonům).¹¹

Základní ustanovení je § 68a ObchZ, tím se vyjadřuje pojetí, ţe za určité situace nejde o neplatnost zakladatelského dokumentu společnosti jako právního aktu, ale o neplatnost společnosti jako právní instituce. Jiţ zmíněné pojetí má právní význam i z hlediska specifických právních následků neplatnosti společnosti. To je moţné určit ze skutečnosti, ţe neplatnost společnosti anuluju následky vyvstalé z neplatného právního úkonu a zakládá závazek vrátit bezdůvodné obohacení. S institutem neplatnosti se pojí i jiné právní účinky:

společnost prohlášená za neplatnou vstupuje do likvidace a její majetkové poměry se vypořádají postupem uvedeným podle § 70 Obchz a násl.

Společnost je moţné prohlásit za neplatnou jen soudním rozhodnutím. To lze vydat na návrh i bez návrhu (ex officio), vţdy však jen z důvodů, které zákon taxativně uvádí v § 68a odst. 2 ObchZ. Tyto důvody jsou následující:

1. Zakladatelský dokument nebyl vůbec pořízen;

2. Zakladatelský dokument nebyl pořízen v zákonné formě;

3. Zakladatelský dokument neobsahuje;

a) údaj o firmě společnosti nebo o předmětu činnosti, a to vţdy;

(15)

14

b) anebo údaje o vkladech společníků či o základním kapitálu, jsou-li pro zakladatelské dokumenty společností o určitých právních formách takové náleţitosti předepsány jako obligatorní;

4. nebyly respektovány předpisy o minimálním splacení vkladů;

5. skutečný předmět podnikání nebo činnosti společnosti jsou zakázány nebo odporují veřejnému pořádku;

6. všichni zakládající společníci jsou nezpůsobilí k právním úkonům;

7. v rozporu se zákonem je počet zakladatelů niţší neţ dva.¹²

Rozhodnutím soudu o neplatnosti společnosti má stejné následky jako zrušení společnosti. V tom je charakterizován základní nástroj ochrany třetích osob. Z právního hlediska je vytvářena situace, jako kdyby společnost vznikla a poté měla zaniknout, coţ určuje, ţe právní vztahy, do nichţ vstoupila, vznikly a nyní je nutno je vypořádat. Znamená to, ţe společnost dnem právní moci rozhodnutí soudu vstupuje do likvidace a tím se zruší.

Vůči třetím osobám se uplatní princip publicity a to z důvodu toho, ţe vstup do likvidace musí být zapsán do obchodního rejstříku a zveřejněn. Do té doby není moţno vstup do likvidace namítat. Neméně významné je ustanovení, podle něhoţ právní vztahy, do nichţ společnost vstoupila, nejsou rozhodnutím dotčeny, proto jsou všechny právní úkony nadále platné.

Společníkům přetrvává povinnost splatit vklady, pokud je to potřebné k uspokojení věřitelů.

„Zákonodárce tedy původní vkladovou povinnost změnil v akcesorický ručitelský závazek omezený velikostí upsaného vkladu.“ ¹³Pokud by nebylo zapotřebí pouţít splacených částek vkladů pro uhrazení závazků, nemá smysl trvat na jejich splacení, jelikoţ by poté musely být společníkům opět vráceny.

Je třeba upozornit, ţe pouţitelnost institutu neplatnosti společnosti přichází v úvahu aţ po pravomocném povolení jejího zápisu do obchodního rejstříku, teprve aţ toto povolení zakládá překáţku uvedenou v § 68a odst. 1 ObchZ. Dokud není vydáno takovéto soudní usnesení, lez neplatnost zakladatelského dokumentu společnosti namítnout.

12 § 68a odst. 2 ObchZ. ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVOŘÁK. Kurs obchodního práva:

obchodní společnosti a družstva. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 17. ISBN 978-80-7400-048-5.

(16)

15

1.3 Zrušení a zánik kapitálové obchodní společnosti v české právní úpravě

Česká právní úprava rozlišuje pojmy zrušení a zánik společnosti (obdobně jako zákonodárce rozlišuje zaloţení a vznik společnosti). Jednou právní skutečností dochází ke zrušení společnosti, se kterou je spojena řada podstatných právních následků, jinou právní skutečností dochází k jejímu zániku. Zánik společnosti stojí téměř na konci řady právních skutečností a jejich právních důsledků směřujících ke zmizení této právnické osoby. Zánikem společnosti přestává existovat určitá právnická osoba, přičemţ na jejím místě vzniká uţ nový, či nikoli. „Naproti tomu zrušením společnosti přestává pouze jedna fáze její existence a nastává fáze závěrečná, kdy právní osobnost přeţívá s neúplnou právní subjektivitou jenom za účelem dosaţení zisku¹⁴.“ Zrušení společnosti se nepovaţuje za přesnou obdobu zaloţení společnosti, protoţe, jak bylo zmíněno, zaloţení společnosti představuje uzavření smlouvy a vznik závazkového vztahu mezi zakladateli, zatímco zrušení společnosti nevede k zániku smlouvy mezi společníky. Závazkový vztah mezi nimi dál trvá, i kdyţ jen v omezené míře.

„Popsaná konstrukce je obecně vyjádřena v našem občanském zákoníku, jehoţ § 20a odst. 1 OZ upravuje zrušení právnické osoby („právnická osoba se zrušuje dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak¹⁵“) a odst. 2 vymezuje její zánik („právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak¹⁶“). Obchodní zákoník je s touto konstrukcí v souladu. Jádrem právní úpravy v obecné rovině je jeho § 68 a 69 ObchZ.“¹⁷

Mezi formy zrušení společnosti řadíme: s likvidací a bez likvidace. Likvidaci lze povaţovat za častější následek zrušení společnosti, zrušení společnosti bez likvidace se stále chápe jako výjimka z pravidla. Nicméně tato výjimka má praktický význam, protoţe tam, kde zákon výslovně nestanoví, ţe není třeba, se k likvidaci vţdy musí přistoupit. Likvidace by měla být provedená formálně a rigidně předepsaným postupem, je nezbytná i v těch případech, kdy společnost byla zrušena, aniţ by od svého vzniku vyvinula jakoukoli činnost, a to i v případě, je-li bez majetku a pohledávek i závazků.

15 § 20a odst. 1 OZ.

16 § 20a odst. 2 OZ.

(17)

16

Zrušit společnost bez likvidace lze jen v případě zrušení s právním nástupcem, kde není zapotřebí uskutečňovat majetkové vypořádání, protoţe v právních poměrech zrušené společnosti bude pokračovat jeden nebo několik univerzálních sukcesorů. Často se hovoří o zrušení s právním nástupcem jako o zrušení „bez likvidace“, coţ však není dostatečně přesné, protoţe bez likvidace můţe být výjimečně zrušena společnost i v jiných případech, kde zákon umoţňuje likvidaci neprovádět (např. jestliţe po konkursu nezbude ţádný majetek).¹⁸

1.3.1 Způsoby a důvody zrušení společnosti

Naše právní úprava rozlišuje dobrovolné a nucené zrušení společnosti.

K dobrovolnému zrušení společnosti dochází dohodou všech společníků, nebo rozhodnutím kompetentního orgánu.

K nucenému zrušení dochází rozhodnutím soudu, ale také k němu můţe dojít rozhodnutím správního úřadu nebo zákonem, ovšem tyto způsoby nejsou v současnosti v našem právním řádu normovány. Základní úpravu v tomto směru zajišťuje § 68 odst. 6 ObchZ, který obsahuje osm skutkových podstat vedoucích obecně k nucenému zrušení.

Nastane-li některý z důvodů uvedený v § 68 odst. 6 ObchZ, soud můţe rozhodnout o zrušení společnosti. Zrušení společnosti je věc soudcovského uváţení, přičemţ rozhodující v tom směru bude závaţnost protiprávního stavu. Řízení probíhá před krajskými soudy jako nesporné (§ 200e OSŘ), zahájit je lze pouze na návrh: a to na návrh jakékoli osoby, která na vydání zrušovacího rozhodnutí má právní zájem a prokáţe jeho existenci, případně na návrh státního orgánu, který nemusí osvědčovat právní zájem. Je-li důvod, na jehoţ základě lze společnost zrušit, odstranitelný, soud společnosti stanoví přiměřenou lhůtu k jeho odstranění.

K této základní úpravě se připojují některé další důvody, které vedou k nucenému zrušení společnosti. Zejména jde o sankci, která se projevuje v neplatnosti společnosti, kterou můţe soud prohlásit i bez návrhu podle § 68a ObchZ.¹⁹

Důvody zrušení společnosti lze rozeznat na obecné a zvláštní. Obecné důvody uvádějí obecná ustanovení obchodního zákoníku o společnostech, protoţe se z pravidla týkají všech společností. Mezi jednotlivé obecné důvody dobrovolného zrušení společnosti uvádí § 68 odst. 3 ObchZ na prvním místě uplynutí času. Je – li společnost podle výslovného určení zakladatelského dokumentu zaloţena na určitou dobu (srov. § 62 odst. 3 ObchZ), pak se

(18)

17

uplynutím této doby zrušuje. Rovněţ druhý důvod, zrušení společnosti dosaţením účelu, pro nějţ byla zaloţena (tj. byl – li takový účel výslovně v zakladatelském dokumentu uveden), nereflektuje nic jiného neţ důsledek zaloţení společnosti na určitou dobu (např. zaloţení společnosti za účelem zhotovení určité stavby). Nicméně v praxi dochází nejčastěji ke zrušení společnosti podle § 68 odst. 3 písm. c) ObchZ, tedy z blíţe neurčených příčin hospodářských nebo sociálních, k němuţ dochází rozhodnutím společníků nebo příslušného orgánu společnosti.²⁰

Mezi zvláštní důvody rušení obchodních společností patří speciální ustanovení v rámci úpravy jejich jednotlivých právních forem. Např. u společnosti s ručením omezeným sem spadají případy uvedené v § 151 Obchz aj.

1.3.2 Likvidace společnosti, likvidátor, průběh likvidace

Likvidace je zákonem upravený postup, u něhoţ dochází k vypořádání majetkových poměrů zrušené společnosti. Cílem likvidace je vykonat veškerá práva společnosti a splnit všechny její povinnosti tak, aby obchodní jmění bylo principiálně redukováno na určitou peněţitou částku v jejím majetku. Tato peněţitá částka se nazývá likvidační zůstatek, který má být rozdělen mezi společníky. Následně má dojít k výmazu společnosti z obchodního rejstříku, coţ teprve znamená její zánik jako právnické osoby. Fáze likvidace znamená trvající existenci právního subjektu, jehoţ způsobilost je omezena, ovšem jenom na jednání směřující k zániku tohoto subjektu. Současná právní úprava zná i výjimky z uvedeného principu, pokud přinášejí naději na moţnou záchranu společnosti. Provedení likvidace je svěřeno osobě, která se nazývá likvidátor. Tato osoba můţe pocházet ze společnosti samotné a stát s likvidátorem z vůle společnosti nebo můţe být ustanovena zvenčí nebo jmenována soudem. Zásadně by likvidátorem měla být fyzická osoba, ale i z tohoto pravidla jsou známé výjimky.²¹

Do likvidace společnost vstupuje ke dni, k němuţ je zrušena (§ 70 odst. 2 ObchZ).

Vstup do likvidace i osoba likvidátora se zapisují do obchodního rejstříku, oboje však má deklaratorní význam. Návrhy na tyto zápisy podává likvidátor, pokud tak neučiní, zapíše oboje do rejstříku ex officio soud, okamţikem kdy se o likvidaci společnosti dozví. I po vstupu do likvidace platí pro společnost stejné normy jako pro společnost aktivní, zároveň společnost po vstupu do likvidace neztrácí např. status podnikatele. „Stejně tak vstupem

(19)

18

společnosti do likvidace nekončí funkce a funkční období jejích orgánů: ovšem s tou výhradou, ţe působnost statutárních orgánů přechází v podstatném rozsahu na likvidátora.

Odpadne-li v průběhu likvidace likvidátor, vykonává jeho působnost dočasně statutární orgán společnosti, dokud nebude stanoven nový likvidátor.“²²

Likvidace je postupem, který by se měl principiálně uţít jenom pro společnosti, jejichţ majetek postačuje k úhradě závazků. Pokud se ukáţe, ţe tomu tak není, je likvidátor povinen podat návrh na prohlášení konkursu (§72 odst. 2 ObchZ). Nicméně v praxi se ukázalo, ţe konkurs není v některých případech východiskem, protoţe jeho provedení vyţaduje vynaloţení určitých prostředků. Je-li společnost v takové situaci, ţe nemá ani na tyto prostředky, konkurs nemůţe být prohlášen nebo bude zrušen a pokud společnost nedisponuje ţádným majetkem, není třeba likvidaci provádět. V případě zamítnutí návrhu na konkurs pro nedostatek majetku dokonce přímo soud navrhuje výmaz společnosti z obchodního rejstříku.

Nicméně skutečnost, ţe společnost nemá majetek, ji nezbavuje povinnosti provést po svém zrušení likvidaci. „Nedostatek majetku musí být spojen s uvedeným soudním rozhodnutím, jestliţe má být moţno od likvidace upustit.“²³

Provedení likvidace je nezbytné, pokud bylo vydáno uvedené soudní rozhodnutí, ale společnost přece jenom určitým majetkem disponuje, ačkoli hodnota majetku je natolik nízká, ţe není dostačující ani k provedení konkursu, ani k uspokojení všech věřitelů.

Zákon č. 370/2000 Sb. se pokusil v § 75 odst. 5 a 6 ObchZ toto dilema vyřešit úpravou postupu pro případy, kdy je nezbytné likvidaci provést, avšak majetek nedostačuje k uspokojení věřitelů a návrh na konkurs byl zamítnut pro nedostatek majetku nebo byl ze stejného důvodu konkurs zrušen.

„Likvidace společnosti je vratný proces. Aţ do okamţiku započetí s rozdělováním likvidačního zůstatku můţe společnost, resp. ten její orgán, který rozhodl o likvidaci, své rozhodnutí zrušit.“ ²⁴Od tohoto okamţiku se likvidační proces zastaví, likvidátor jako orgán společnosti končí a své funkce se v plném rozsahu opět ujímají statutární orgány. Jestliţe o zrušení společnosti a o jejím vstupu do likvidace rozhodl soud, není v moci společnosti popřít rozhodnutí soudního výroku. Soud můţe na návrh dle (§ 68 odst. 8 ObchZ) své původní rozhodnutí zrušit a obnovit tím předešlý stav.

(20)

19

Třeba podotknout, ţe po celou dobu likvidace musí být firma společnosti označena dovětkem „v likvidaci“.

Likvidátor je osobou (nejčastěji fyzickou), které je svěřen úkol uskutečnit všechny úkony všechny spojené s likvidací. Jmenováním likvidátora do funkce na něj přechází funkce statutárního orgánu. Likvidátor jedná jménem likvidované společnosti a to v celém rozsahu její omezené právní subjektivity (§ 72 ObchZ). To znamená, ţe likvidátor je oprávněn uskutečňovat jenom úkony směřující k zániku společnosti. V tomto rozsahu se dosavadní působnost statutárního orgánu pozastavuje. Osoby zastávající funkci statutárního orgánu nebo jeho členů ustanovením likvidátora ve svých funkcích nekončí a nevymazují se z obchodního rejstříku. Podle § 68 Odst. 5 ObchZ, jeţ je interpretován tak, ţe statutární orgán disponuje nepatrným zbytkem působnosti směřující dovnitř společnosti (nikoli jednatelským oprávněním). Valná hromada vykonává svou funkci i nadále a společníci mají právo na informace.

Likvidátorem můţe být z obecného hlediska jen fyzická osoba, přesto existují dvě výjimky. „Prvá se týká bank, dle § 36 BankZ mohou funkci likvidátora bank zastávat jen právnické osoby. Druhá plyne z věty druhé § 71 odst. 2 ObchZ, jejíţ norma umoţňuje soudu za určitých okolností jmenovat právnickou osobu likvidátorem jakékoli společnosti.“²⁵

„Jmenuje-li likvidátora soud, můţe i bez souhlasu dotčených osob ustanovit jako likvidátora některého ze společníků, statutární orgán společnosti nebo jeho člena. „²⁶

Pro osobu likvidátora zákon výslovně nestanovil ţádné podmínky týkající se jeho nezbytných vlastností. Nicméně je zcela nepochybné, ţe likvidátor musí být plně způsobilý k právním úkonům. Obchodní společnosti nejsou proto při svém rozhodování omezeny.

Mezi způsoby ustanovení likvidátora do funkce patří podle obchodního zákoníku:

Likvidátora jmenuje statutární orgán společnosti: jedná se o subsidiární pravidlo pro ty případy, kdy sám obchodní zákoník, společenská smlouva stanovy společnosti neurčují jiný způsob jmenování likvidátora.

Podle speciálních ustanovení obchodního zákoníku, jeţ se vtahují na kapitálové společnosti, jmenuje likvidátora nejvyšší orgán společnosti: dle § 125 odst. 1 písm. i ObchZ) valná hromada společnosti s ručením omezeným a podle § 219 odst. 1 ObchZ valná hromada akciové společnosti.

263. ISBN 978-80-7357-577-9.

(21)

20

Likvidátora můţe jmenovat ten, kdo je uveden ve společenské smlouvě či stanovách společnosti: Jen zákon můţe u akciové společnosti stanovit jiný způsob jmenování likvidátora neţ valnou hromadou. Úprava ve společenské smlouvě je moţná jen u společnosti s ručením omezeným.²⁷

Orgán, který likvidátora jmenoval, určuje jeho odměnu. U likvidátorů jmenovaných soudem určuje odměnu soud dle vyhlášky č. 479/2000 Sb. Odměna nenáleţí statutárním orgánům společnosti a jejich členům, společníkům, kteří byli soudem jako likvidátoři jmenováni podle § 71 odst. 2 věta druhá ObchZ.

Likvidátorovi lze přiznat zálohu na jeho odměnu: „ustanovení § 71 odst. 6 ObchZ umoţňuje jak soudu, tak orgánu, který jmenuje likvidátora, právo na zálohu přiznat, nicméně na přiznání zálohy není právní nárok a záleţí jen na orgánu či osobách, které likvidátora jmenují, zda zálohu přiznají. Soud bude o přiznání zálohy rozhodovat ve vazbě na podmínky likvidace, zejména na její sloţitost, a tedy i očekávanou dobu trvání.“²⁸

Funkce likvidátora končí jeho odvoláním, smrtí, vzdáním se funkce nebo nemoţností výkonu funkce. Nesporný okamţik, kdy jeho funkce končí je pouze u zániku funkce likvidátora smrtí a u vzdání se funkce (§ 66 odst. 1 ObchZ), neboť likvidátor je orgánem společnosti. Jestliţe je likvidátor odvolán, měl by být okamţik zániku jeho funkce určen v rozhodnutí o odvolání.

Pro všechny zmíněné způsoby zániku funkce likvidátora stanoví obchodní zákoník obecné pravidlo: pokud likvidátor zemře či nemůţe působnost likvidátora vykonávat nebo pokud se vzdá dalšího výkonu své působnosti, jmenuje se nový likvidátor stejným způsobem, kterým byl jmenován likvidátor původní a tato změna se zapíše do obchodního rejstříku.

Pokud není likvidátor jmenován bez zbytečného odkladu, jmenuje nového likvidátora soud.

V tomto meziobdobí vykonává působnost likvidátora statutární orgán společnosti.

V průběhu likvidace, pokud se uskutečňuje standardním postupem, likvidátor je povinen oznámit všem věřitelům, ţe společnost vstoupila do likvidace. Dále je povinen tento fakt zveřejnit v obchodním věstníku. Součástí těchto oznámení musí být výzva, aby všichni věřitelé ve lhůtě, která nesmí být kratší neţ tři měsíce dle § 73 ObchZ, přihlásili své

27 FALDYNA, František a kol. Obchodní právo, meritum. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 262. ISBN 978-80-7357-577-9.

28 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání.

Praha : C. H. Beck, 2010, s. 297 – 298. ISBN 978-80-7400-354-7.

(22)

21

pohledávky. Neučiní-li tak, pohledávky nezanikají, přesto praktická naděje na jejich uspokojení je při likvidací menší. Na konci likvidace předloţí likvidátor návrh na rozdělení likvidačního zůstatku valné hromadě nebo společníkům ke schválení. Pokud by návrh nebyl schválen, nebrání tím výmazu společnosti z obchodního rejstříku. „Likvidátor je povinen do 30 dnů od rozdělení likvidačního zůstatku (ukončení likvidace) podat návrh na výmaz společnosti z rejstříku.“²⁹ Můţe dojít k případu, ţe nedojde ke schválení podílu na likvidačním zůstatku, ať uţ proto, ţe s ním společníci nesouhlasí, nebo proto, ţe se v potřebném počtu k jeho schválení nesejdou, coţ před novelou provedenou zák.

č. 370/2000 Sb. řešila pouze judikatura, začlenila uvedená novela do zákona řešení, které je s touto judikaturou v souladu. Současně však poskytla společníkům, kteří se cítí návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku poškozeni, moţnost domáhat se ochrany svých práv soudní cestou.³⁰

2. Základní kapitál

2.1 Základní kapitál - pojem

Základní kapitál je právní pojem a institut, který má podstatný význam pro zákonnou úpravu kapitálových obchodních společností. Obchodní zákoník jej definuje jako peněţité vyjádření souhrnu peněţitých i nepeněţitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti.³¹

Pojem základního kapitálu souvisí s financováním společnosti a způsoby, kterými společnost získává prostředky nezbytné pro realizaci své činnosti. Základní kapitál představuje z tohoto hlediska institut popisující zdroje financování činnosti obchodní společnosti, které se rozdělují na finanční zdroje vlastní a cizí.

Výše základního kapitálu je určena součtem výše vkladů všech společníků do základního kapitálu. Základní kapitál musí být vyjádřen v jednotkách české měny, coţ stanovila novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. Před přijetím této novely docházelo k pochybám, zda můţe být základní kapitál vyjádřen i v cizí měně.³²

Praha : C. H. Beck, 2010, s. 306. ISBN 978-80-7400-354-7.

31 § 58 odst. 1 ObchZ.

32 Blíţe DĚDIČ, Jan, KUNEŠOVÁ - SKÁLOVÁ, Jana. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. 1. vydání. Praha: POLYGON, 1999, s. 73. ISBN 80-7273-000-2.

(23)

22

Výše základního kapitálu musí být uvedena ve společenské (zakladatelské) smlouvě či listině, případně ve stanovách společnosti. U kapitálových společností se výše základního kapitálu zapisuje do obchodního rejs tříku. Společnost disponuje takovým kapitálem, který je zapsán v obchodním rejstříku, jelikoţ zápis má konstitutivní charakter.

Účetní vyjádření vlastních zdrojů reprezentuje tzv. vlastní kapitál, kam patří zejména základní kapitál a např. nerozdělený zisk. Cizí zdroje reprezentují především bankovní úvěry.

Jako vlastní zdroje z hlediska způsobu jejich nabytí jsou označovány zdroje financování, které společnost získává v prvé řadě svou vlastní činností (čistý zisk), za další pocházejí od společníků obchodní společnosti – zde jsou majetkově tvořeny peněţitými i nepeněţitými vklady, jeţ společníci převádějí na společnost plněním své vkladové povinnosti, případně jinými příspěvky, ze které společnost neposkytuje protiplnění a které přispívá k posílení její hospodářské pozice. Důleţitým aspektem vlastních zdrojů je to, ţe nezatěţují společnost povinností po určité době finanční prostředky vracet a povinností platit za jejich uţití úhradu např. ve formě úroků.

Jako cizí zdroje jsou označovány ty zdroje, jejichţ původ je zpravidla od třetích osob – jedná se zejména o úvěry. Cizí zdroje představují závazek, spočívající v tom, ţe společnost po určité době vrátí osobě, která je poskytla, nominální hodnotu toho, co bylo poskytnuto, a příslušný úrok. Cizí zdroje v podobě závazku je společnost povinna uhradit a formou úroku zaplatit i za jejich pouţití. Pouţívání cizích zdrojů ve velkém rozsahu vede k zadluţenosti společnosti a její finanční nestabilitě. Zároveň omezuje volnost rozhodování při řízení společnosti, neboť je nezbytné přihlíţet k zájmům věřitelů.

Cizí zdroje mohou poskytnout i společníci, pokud by pocházely od společníků, je jejich právní reţim odlišný od vkladů. Nelze je pokládat za práva a povinnosti, které tvoří obsah společnického vztahu společníka a společnosti. Naopak jsou poskytovány jako úvěry nebo půjčky na základě příslušných smluv, které zakládají práva a povinnosti jako běţný závazkový vztah.

Z pohledu účetního jsou vlastní i cizí zdroje financování uváděny na pasivní straně účetní rozvahy, čímţ je vyjádřena jejich zdrojová povaha v protikladu k aktivům zachycující majetek, který byl z těchto zdrojů obstarán. U cizích zdrojů jde z hlediska právního o dluhy společnosti, které bude muset splatit. U vlastních zdrojů tvořených zejména účetní poloţkou základního kapitálu se z pohledu právního jiţ zmíněné účetní pasivum nekryje s právním

(24)

23

pojmem dluhu, neboť základní kapitál není dluhem společnosti. Jde tu ve smyslu právním o

„nepravé pasivum“.³³

2.2 Zásady právní úpravy

Česká právní úprava vymezuje tyto zásady, řadí se tam: zásada vázanosti základního kapitálu a zásada zachování základního kapitálu.

Zásada vázanosti základního kapitálu odůvodňuje zařazení základního kapitálu do pasiv v kapitálové společnosti. Tím má být docíleno nezávislosti společnosti na skutečnostech, jeţ by mohly nastat u jednotlivých společníků, a zároveň tím vylučuje poţadavek společníků na vrácení vkladů. Vázanost rovněţ brání rozdělení základního kapitálu mezi společníky během trvání společnosti i libovolným změnám výše základního kapitálu. Princip vázanosti vyplývá z právní povahy kapitálových společností, které podnikají jako samostatné právnické osoby a na nichţ se společníci účastní toliko svými vklady, aniţ by osobně ručili za závazky společnosti³⁴.

Základním kapitálem vázaná část aktiv společnosti primárně slouţí jako garance pro věřitele společnosti. Institut základního kapitálu klade důraz na ochranu právního postavení třetích osob, které vstupují do vztahů s kapitálovými společnostmi, před rizikem plynoucím z toho, ţe tyto společnosti podnikají vlastním majetkem, společníci osobně neručí za závazky společnosti a mohou být zcela anonymní (akciová společnost). Společníci kapitálových společností nemají povinnost osobně snášet nepříznivé výsledky podnikání společnosti a věřitelé nemají v jejich osobách náhradní subjekt, který je moţno postihnout, jestliţe společnost neplní své závazky.

Zásada zachování základního kapitálu se snaţí zajistit existenci rovnosti mezi majetkem společnosti a číselnou hodnotou základního kapitálu. K ochranným pravidlům, která jsou promítnuta v obchodním zákoníku a jsou projevem této zásady, zejména náleţejí:

Povinnost vytvářet základní kapitál v zákonem stanoveném rozsahu s ohledem na formu obchodní společnosti,

Povinnost splatit vklady před zápisem výše základního kapitálu do

obchodního rejstříku a zbylou část později s ohledem na zákonem stanovenou

(25)

24

lhůtu. Pokud vklady do základního kapitálu jsou nepeněţité, jsou vkladatelé povinni je splatit v celém rozsahu před zápisem výše základního kapitálu do obchodního rejstříku,

Zákaz poskytovat z majetku společnosti úvěry a půjčky za účelem nabytí podílu ve společnosti. Tento zákaz byl téměř plně prolomen v novelizaci druhé směrnice, která dovoluje členským státům za podmínek, které zajistí především finanční stabilitu společnosti, poskytnout z majetku společnosti zálohy, úvěry či půjčky nebo zajišťovat závazky s cílem umoţnit třetí osobě nabytí vlastních akcií (tzv. finanční asistence). Tato moţnost se promítla do českého práva novelizací obchodního zákoníku zákonem č. 215/2009 Sb.

v ustanoveních o společnosti s ručením omezeným (§ 120a ObchZ) a o akciové společnosti (§ 161f ObchZ),

Zákaz vrácení vkladů, prominutí splacení vkladu a započtení vkladové povinnosti na jinou pohledávku, kterou má společník za společností – jako výjimku zákon připouští kapitalizaci pohledávek,

Zákaz vyplení podílu na zisku v případě, ţe by zdroje pro výplatu nebyly vytvořeny a výplata by šla na úkor majetku, jímţ je kryta poloţka základního kapitálu,

Povinnost tvorby rezervního fondu z čistého zisku dosaţeného v daném účetním období v zákonem stanovených případech,

Povinnost řídit se zákonem stanovenými postupy při zvyšování a sniţování základního kapitálu, včetně speciálních pravidel pro ochranu věřitelů.³⁵

Při realizaci podnikatelských aktivit kapitálových obchodních společností je zřejmé, ţe nedotknutelnost a vázanost základního kapitálu nemůţe ztrátě majetku společnosti

35 Blíţe FALDYNA, František a kol. Obchodní právo, meritum. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 199 – 200. ISBN 978-80-7357-577-9. PELIKÁNOVÁ, Irena. Doktrína udrţení základního jmění a privatizace. Právní praxe v podnikání, 1999, č. 7 – 8, str. 1 – 6. ISSN 1210-4043.

(26)

25

zabránit.³⁶ Pokud by výsledky hospodaření nebyly příznivé, můţe dojít k případu ztrátové rozvahy, jestliţe společnost např. utrpěla takové ztráty, ţe poloţka základního kapitálu uvedená v pasivech není dostatečně kryta aktivy. Proto je povinností přijmout v těchto situacích mimořádná opatření, která upravuje obchodní zákoník (např. § 193 odst. 1 ObchZ), jeţ by mohly vyústit aţ k podání insolvenčního návrhu. Ochranné působení základního kapitálu není moţné přeceňovat.

Elementárními argumenty, které podporují odklon od teorie základního kapitálu, jsou spojeny s jeho mizivou vypovídací schopností, pokud jde o skutečnou hospodářskou situaci společnosti. Uvádí se, ţe základní kapitál selhává při ochraně věřitelů a je velmi nespolehlivým ukazatelem platební schopnosti společnosti. Pro věřitele mají podstatnější význam aktuální údaje z účetní bilance, případně další ukazatelé platební schopnosti společnosti, neţ fixní suma základního kapitálu. ³⁷

2.3 Základní kapitál – funkce

Mezi zásadní funkce základního kapitálu, které autoři uvádí ve svých odborných publikacích, patří tyto:

garanční funkce vůči věřitelům

funkce měřítka zisku a ztráty společnosti funkce míry účasti společníka na společnosti.³⁸

Garanční funkce vůči věřitelům téţ nazývána jako princip ochrany věřitelů, nicméně tato funkce se jeví do jisté míry jako problematická. Určitá výše základního kapitálu je nezbytně nutná k zaloţení kapitálové společnosti (s ohledem na to, zda se jedná o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným), ovšem je obtíţné zjistit, zda společnost během trvání své existence dodrţuje minimální limit výše základního kapitálu.

36 ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVOŘÁK. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a družstva. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 47. ISBN 978-80-7400-048-5. Ve starší literatuře nalézáme např. instruktivní pojednání o funkci základního kapitálu v díle KIZLINK, Karel. Akciová společnost v konkursu. Brno: Nakladatelství Barvič a Novotný, 1924, s. 22.

37 ČERNÁ, Stanislava. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha: ASPI, 2006, s. 78. ISBN 80-7357- 164-1. ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVOŘÁK. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a družstva. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 48. ISBN 978-80-7400-048-5.

38 DĚDIČ, Jan. Právo obchodních společností. Prospektrum, 1998, s. 93. ISBN 80-7175-064-6. ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVOŘÁK. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a družstva. 6. vyd.

Praha: C. H. Beck, 2010, s. 43. ISBN 978-80-7400-048-5.

(27)

26

Můţe se zdát pomíjivé, ţe společnost ručí za své závazky pouze do výše základního kapitálu, na němţ by se mohli uspokojit věřitelé. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť společnost odpovídá celým svým majetkem, coţ se vztahuje na společnost s ručeným omezeným, tak na akciovou společnost, dle výslovného znění ObchZ. V případě, ţe je výše obchodního majetku vyšší neţ základní kapitál odpovídá společnost do hodnoty obchodního majetku a naopak, jestliţe je výše obchodního majetku niţší neţ základní kapitál odpovědnost dosáhne pouze do hodnoty výše obchodního majetku. Na základě těchto skutečností stanovil obchodní zákoník povinnost vkládat do sbírky listin účetní závěrku a zprávu auditora. Tím je umoţněno věřitelům zjistit skutečný stav hospodaření společnosti.

Zmíněná garanční funkce základního kapitálu vypovídá jen o tom, nakolik jsou potřeby společnosti kryty vlastními zdroji a do jaké míry lze předpokládat, ţe společnost má skutečně majetek, který je hodnotově základním kapitálem vyjádřen. Ovšem neznamená to, ţe společnost skutečně majetkem disponuje. Zákonná úprava se proto snaţí zajistit, aby skutečně existovala rovnost mezi majetkem společnosti a číselnou hodnotou základního kapitálu. Je tedy zřejmé, ţe garanční funkce je úzce spojena se zásadou zachování základního kapitálu, která je typická zejména pro kapitálové společnosti. ³⁹

Garanční funkci lze chápat v rámci teorie obchodního práva jako nejvýznamnější funkci základního kapitálu. Společnost musí mít zákonem stanovenou minimální výši základního kapitálu za celé období své existence. Na druhou stranu nikdo nemůţe zabránit situaci, kdy čistý obchodní majetek je niţší neţ samotný základní kapitál.⁴⁰

Funkce měřítka zisku a ztráty společnosti je také do jisté míry problematická a to důvodu toho, ţe základní kapitál je řazen na straně pasiv účetní rozvahy rovněţ jako poloţky zisku a ztrát. Tyto poloţky nejsou vázány na základní kapitál a neovlivňují jeho výši. Tato vazba by se mohla projevit pouze v případě, ţe by hospodářský výsledek společnosti byl záporný, čímţ můţe dojít k situaci, ţe hodnota čistého obchodního majetku bude niţší, neţ výše základního kapitálu. Tato ztráta společnosti se vţdy nemusí projevit v poklesu čistého obchodního majetku, jelikoţ společnost můţe disponovat vysokými kapitálovými fondy, fondy ze zisku či nerozděleným ziskem z minulých let. Naopak je-li společnost v konjunktuře a skončí se ziskem, můţe být hodnota čistého obchodního majetku vyšší, neţ

40 Blíţe DĚDIČ, Jan, KUNEŠOVÁ - SKÁLOVÁ, Jana. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. 1. vydání. Praha: POLYGON, 1999, s. 76 – 77. ISBN 80-7273-000-2.

(28)

27

je výše základního kapitálu. Tato skutečnost nemusí nutně znamenat, ţe společnost dosahuje zisku, ale můţe vést k tvorbě kapitálových fondů.

Během účetního období se velikost majetku společnost mění podle toho, zda společnost nakupuje nebo prodává, v závislosti na sjednané době splatnosti faktur a plnění uzavřených smluv. Míra zisků a ztrát a velikost majetku společnosti jsou proto proměnlivé a k porovnání s výší základního kapitálu dochází jen tehdy, pokud je účetní závěrkou zachycen určitý časový okamţik, k němuţ se porovnání provede.⁴¹

Funkce míry účasti společníka na společnosti se u kapitálových společností odvozuje z poměru výše jejich vkladů k celkové výši základního kapitálu. Tento poměr určuje velikost jejich podílu na společnosti, a zároveň i moţnost projevovat svou vůli při řízení její činnosti a rozhodování o záleţitostech společnosti.

Tato funkce se jednoznačně projevuje u akciové společnosti, protoţe jsou společnická práva vtělena do cenného papíru, tedy akcie, jejíţ nominální hodnota reprezentuje určitou část základního kapitálu. Součet nominálních hodnot všech akcií je roven základnímu kapitálu. Výše uvedený poměr je zakotven v § 114 odst. 1 ObchZ pro společnosti s ručeným omezeným, podle kterého účast společníka na společnosti představuje jeho obchodní podíl, jehoţ výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu pouze tehdy, nestanoví-li společenská smlouvy jinak.⁴²

Rozsah majetkových i nemajetkových společnickýh práv určuje (odhlédneme-li od toho, ţe je připustitelné jiné řešení ve společenské smlouvě či stanovách, dle obchodního zákoníku), přímo velikost podílu společníka na společnosti. Výše majetkové účasti společníka na společnosti je rozhodující pro počet hlasů, kterými společník rozhoduje na valné hromadě.

2.4 Základní kapitál ve společnosti s ručeným omezeným

Základní kapitál společnosti s ručeným omezeným, je povinně tvořen z vkladů společníků. Minimální výše základního kapitálu, která je zákonem přípustná musí činit 200 000 Kč a minimální výše vkladu jednoho společníka je 20 000 Kč. Minimální výše základního kapitálu je kogentní povahy, coţ platí pro zaloţení a vznik společnosti i pro sniţování jejího základního kapitálu, který nesmí být sníţen pod tuto hranici.

Praha : C. H. Beck, 2010, s. 226. ISBN 978-80-7400-354-7.

(29)

28

Společník se můţe zúčastnit pouze jedním vkladem na základním kapitálu společnosti, který můţe být stanoven pro jednotlivé společníky rozdílně, ale částka vkladu musí být vţdy dělitelná na celé tisíce, celková výše všech vkladů společníků musí souhlasit s výší základního kapitálu.⁴³

Hodnota základního kapitálu společnosti můţe představovat garanci ekonomické stability společnosti ve vztahu ke třetím osobám, s ohledem na finanční moţnosti společníků, jeţ jsou omezené a nejsou vázáni neomezenou ručitelskou povinnosti za závazky společnosti. Z tohoto hlediska je povaţována společnost se základním kapitálem 200 000 Kč za velmi nedůvěryhodnou.

„Výše základního kapitálu ve vztahu k předmětu podnikání či činnosti společnosti ani struktura předmětů, kterými má být plněna vkladová povinnost společníků, nejsou zákonem předepsány – zde záleţí na ekonomickém rozhodnutí zakladatelů a společníků společnosti.“⁴⁴

Během trvání společnosti můţe dojít k poklesu výše vkladu či základního kapitálu v rámci procesu sniţování základního kapitálu společnosti. O tomto procesu rozhoduje výhradně valná hromada, toto rozhodnutí nemůţe platně učinit jiný orgán společnosti.

Naopak společník se můţe zavázat ke zvýšení svého vkladu v rámci procesu zvyšování základního kapitálu. V průběhu tohoto procesu mu zákon uděluje přednostní právo k převzetí další vkladové povinnosti. Tento závazek můţe být převzat i v niţším rozsahu, neţ je předepsané zákonné minimum pro výši vkladu, jelikoţ se jedná o zvýšení jiţ existujícího vkladu.

2.5 Základní kapitál v akciové společnosti

Akciová společnost je typickým příkladem kapitálové společnosti, jejíţ základní kapitál je rozvrţen na určitý počet akcií o určité jmenovité hodnotě. Základní kapitál společnosti je podstatný institut při poskytování informací o vnitřních majetkových poměrech společnosti. K nejpodstatnější ustanovením vztahujícím se k základnímu kapitálu společnosti, která vycházejí ze zásady vytvoření a zachování základního kapitálu patří:

Povinnost vytvářet základní kapitál v minimální výši, kterou určuje zákon u akciové společnosti takto: pokud je akciová společnost zakládána na základě veřejné nabídky akcií (sukcesivní zaloţení), potom 20 000 000 Kč, pokud je

376. ISBN 978-80-7357-577-9.