Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta mezinárodních vztahů
Studijní program: Podnikání a právo Studijní obor: Komerční právo
Diplomant: Ondřej Šustr
Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Ladislav Jakl, CSc.
Název diplomové práce:
OCHRANNÁ ZNÁMKA EU V PODNIKÁNÍ
školní rok 2006/2007
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité prameny a literaturu, ze kterých jsem čerpal.
V Praze dne
……….
podpis
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkovat všem, kteří mi byli při tvorbě této diplomové práci nápomocni, zvláště pak Prof. JUDr. Ladislavu Jaklovi CSc. za vedení mojí diplomové práce, za předmětné a cenné připomínky a rady a za jeho neskonalou trpělivost. Také bych rád poděkoval svojí mamince, která mi umožnila svojí podporou dostat se na vysoké škole až do bodu, kdy píšu tuto diplomovou práci.
1
Obsah
1. Úvod do problematiky moderních ochranných známek ... 6
1.1. Vznik moderních ochranných známek ... 6
1.2. Rozvoj ochranných známek a jejich funkce při určení původu zboží ... 7
1.3. Ostatní funkce ochranné známky... 8
1.4. Zařazení ochranné známky do systematiky práv duševního vlastnictví ... 9
2. Úvod do problematiky ochranné známky EU ... 10
2.1. Historický vývoj supranacionálního práva ... 10
2.2. Přehled pramenů Evropského známkového práva ... 12
2.3. Základní principy CTM ... 14
2.3.1. Autonomie... 14
2.3.2. Jednotnost ... 15
2.3.3. Koexistence ... 15
3. Evropská ochranná známka a mezinárodní úmluvy na poli známkového práva ... 17
3.1. Vztah CTM k mezinárodním úmluvám na poli známkového práva... 17
3.1.1. Pařížská úmluva ... 17
3.1.2. TRIPS ... 18
3.1.3. Smlouva o známkovém právu (TLT) ... 19
3.1.4. Niceská dohoda ... 20
3.2. Evropská ochranná známka a Protokol k Madridské dohodě ... 21
3.2.1. Madridská dohoda ... 21
3.2.2. Protokol k Madridské dohodě ... 22
3.2.3. Registrace na základě Madridské dohody respektive Protokolu a/nebo Ochranná známka EU ... 24
3.3. EU se stává členem Madridské dohody a důsledky tohoto faktu pro CTM ... 26
4. Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu ( OHIM ) ... 28
2
4.1. Struktura OHIM ... 28
4.2. Sídlo OHIM ... 29
4.3. Jazykový režim ... 30
4.4. Zpochybňování jazykového režimu a rozhodnutí ESD ... 32
5. Systematika nařízení Rady ES 40/94 ... 34
5.1. Hmotněprávní úprava CTM ... 34
5.2. Procesněprávní úprava CTM ... 34
5.3. Rozdělení jurisdikce ve věcech CTM ... 35
6. Judikáty týkající se ochranných známek obecně; judikáty týkající se CTM ... 41
6.1. Rozsudky ESD o ochranných známkách na společném trhu ... 41
6.2. Užívání různých ochranných známek a paralelní dovozy ... 42
6.3. Rozdělené ochranné známky ... 44
6.4. Rozdíly v zápisné způsobilosti v členských státech ... 47
6.5. Soudní praxe ESD v souvislosti s CTM ... 49
7. Co lze zapsat jako ochrannou známku Společenství ... 51
7.1. Tvar ... 51
7.2. Barva ... 51
7.2.1. Současná praxe českého Úřadu pro průmyslové vlastnictví ... 52
7.3. Zvuk a další netradiční známky ... 53
8. Podání žádosti o registraci Ochranné známky Evropské Unie ... 54
8.1. Studie prováděné před žádostí o registraci CTM a jiné služby ... 54
8.2. Vyplnění žádosti o Ochrannou známku EU ... 55
8.3. Poplatky spojené s podáním žádosti a s registrací CTM ... 57
8.3.1. Oficiální poplatky OHIM ... 57
8.3.2. Poplatky Patentové a známkové kanceláře Miller ... 58
8.4. Důvody zamítnutí ochranné známky ... 59
8.4.1. Absolutní důvody k zamítnutí ... 59
3
8.4.2. Relativní důvody zamítnutí ... 61
8.5. Princip seniority ... 61
8.6. Princip priority ... 65
8.7. Vztah mezinárodní ochranné známky a CTM ... 65
8.7.1. Podání žádosti o mezinárodní známku na základě CTM ... 65
8.7.2. Určení příslušnosti k Evropskému společenství v mezinárodní žádosti ... 66
8.7.3. Zkoumání prováděná OHIM ... 66
9. Odporovací řízení ... 69
9.1. Důvody z jakých je možné odpor podat a osoby oprávněné odpor podat ... 69
9.2. Analýza konkrétních rozhodnutí Odporovacího oddělení úřadu v Alicante ... 76
9.2.1. Rozhodnutí 35/1998 „ LES SIRENNES“ ... 76
9.2.2. Rozhodnutí 23/1998 „SODEXHO“ ... 80
4
Úvod
Pojem duševní vlastnictví se stává v současnosti ve světě stále důležitějším
fenoménem. Postupující globalizace trhu přináší firmám nejen nové možnosti ale i hrozby.
V oblastech, kde byla dříve ochrana duševního vlastnictví pouze administrativní formalitou a doprovodnou činností se z ní dnes stává jednou z hlavních manažerských a organizačních činností. Jednou z forem ochrany duševního vlastnictví a zároveň hlavním tématem mojí diplomové práce je ochranná známka EU, což je systém komunitární úpravy ochranné známky v rámci EU. Tento systém byl vytvořen, aby pomocí jedné ochranné známky bylo možné ochránit práva z této známky vyplývající ve všech zemích EU. V následujících kapitolách se pokusím zachytit nejdůležitější charakteristiky systému CTM a zaměřit se na vybrané aspekty jak teoretické, tak praktické. Cílem této práce není – jak by se dalo z názvu usuzovat – podat vyčerpávající výklad o nařízení Rady ES 49/94 o ochranné známce
společenství, kterým byla zavedena jednotná regionální ochranná známka pro celé území Evropské Unie, ale spíše naznačit možnosti tohoto systému a porovnat ho s jinými
podobnými známkoprávními instituty na celém světě. Chtěl bych toho dosáhnout spojením teoretického výkladu a právní praxe, tedy judikátů, ať už ESD či Odporovací komise OHIM.
Velice pochybuji, že v brzké době vznikne jednotný světový trh, kde by došlo k harmonizaci známkoprávních předpisů a kde by bylo možno využít možnosti nějakého celosvětového systému jedné ochranné známky. Proto i nadále patří rozhodnutí vedoucí k výběru metody vedoucí k získání národní formy ochrany do kategorie strategických. Ve své práci se budu snažit charakterizovat CTM ve světovém kontextu, tudíž popsat i další formy známkoprávní ochrany a porovnat ji s nimi.
Součástí teoretické části práce je krátký výlet do historie ať už ochranných známek obecně tak i do historie vzniku CTM. Dále bych rád uvedl prameny právní úpravy CTM a její základní principy. Zmínil jsem se letmo o struktuře nařízení Rady ES 49/94, což je nařízení, kterým se Ochranná známka společenství zřizuje. Následuje krátká charakteristika úřadu OHIM (Office for harmonisation of internal market), který rozhoduje o udělení registrace CTM a zároveň vede rejstřík již zaregistrovaných komunitárních známek. Další teoretickou kapitolou je srovnání vztahu CTM a mezinárodních úmluv na poli známkového práva.
Do praktické části své diplomové práce jsem zařadil zevrubný popis toho, co lze zapsat a následně i kompletního procesu registrace CTM včetně vyplnění žádosti o registraci
5
a seznamem veškerých poplatků s touto procedurou spojených. Následuje analýza několika konkrétních rozhodnutí Odporovacího oddělení, čímž jsem představil současnou praxi Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu (známky a vzory). Také jsem ve své práci analyzoval několik rozhodnutí ESD ať už ohledně CTM či ochranných známek obecně za účelem představení současné soudní praxe ESD v známkoprávní oblasti a pro lepší pochopení konfliktu teritoriality ochranných známek na jedné straně a jednotného vnitřního trhu na straně druhé.
Vzhledem k tomu, že jsem hojně čerpal ze zahraničních materiálů, včetně rozhodnutí ESD a Odporovací komise OHIM, které byly v cizím jazyce, a které dosud nebyly do češtiny přeloženy, musel jsem spoustu termínů amatérsky překládat a nemohl jsem si správný překlad do češtiny ověřit. Na tomto místě bych se chtěl tedy omluvit za případné nepřesnosti z tohoto důvodu vzniklé a zároveň poděkovat kamarádovi Michalu Nejedlému za pomoc s překladem německých článků.
6
1. Úvod do problematiky moderních ochranných známek
1.1. Vznik moderních ochranných známek
Již od pradávna měli obchodníci ve zvyku označovat zboží zvláštními symboly či značkami. Motivem této činnosti bylo rozlišení původu tohoto zboží. S nadsázkou by se dalo říci, že tento zvyk je stejně starý jako obchod sám. Vědeckými důkazy lze užívání značek a symbolů pro individualizaci původu doložit ve starověké Asýrii, Babylónu, Egyptě a Číně. Jako příklad nám mohou sloužit starověké misky a talíře opatřené hrnčířskými značkami, jejichž stáří se odhaduje na čtyři tisíce let. Tyto vzácné archeologické nálezy byly objeveny v ruinách pravěkého sídliště u města Korint v Řecku. Právní ochrana značek, v té době ještě splývající s ochranou obchodního názvu, existovala i v římském právu. Ve středověké Evropě se objevují první značky plnící funkci ochranné známky nejprve v italských městských státech a následně po celé Evropě. Tyto tzv. ochranné známky byly ve formě „ puncovních značek “, které byly užívány převážně zlatníky a měly dvě funkce. Za prvé za účelem osvědčení původu a za druhé osvědčení jakosti výrobku pocházejícího od členů určitého cechu.
S ohledem na fakt, že ochranné známky byly vynálezy obchodníků a ne právníků musíme uvážit, že do právního řádu si svoji cestu musely ochranné známky teprve najít a vydobít. Například v anglickém právu k tomu došlo prostřednictvím ochrany proti podvodům. V roce 1618 se objevuje první soudní případ v souvislosti s ochrannými známkami, ze kterého se následně stal precedens. Jedná se o případ Southern v. How, němž žalovaný prodal žalobci látku opatřenou padělanou cechovní značkou. Zajímavostí a do jisté míry i charakteristickým rysem této rané ochrany je fakt, že žalobcem nebyl „vlastník“
příslušné cechovní značky, ale podvedený kupující.
První rozsudek o žalobě na porušení ochranných práv k ochranné známce byl v Anglii vynesen v roce 1838 ve věci Millington v. Fox a byl odůvodněn klamáním veřejnosti, přestože
7
nebyl prokázán úmysl žalovaného směřující k podvodu. V tomto rozsudku anglický soud poprvé výslovně uznal existenci skutečného vlastnického práva k ochranné známce podmíněného tím, že vlastník ochranné známky prokáže, že tato ochranná známka získala mezi veřejností určitou pověst.
S příchodem průmyslové revoluce a s rozmachem tovární výroby v Evropě v polovině 19.
století ještě narostl význam rozlišování zboží pocházejícího od různých výrobců.
S průmyslovou revolucí totiž přichází i masová výroba a tím pádem i podstatné ulehčení výroby identického zboží opatřeného falešnými ochrannými známkami. V důsledku těchto technologických změn vznikají tlaky, převážně od obchodníků, na prosazení vzniku veřejného rejstříku ochranných známek. Zápis v tomto rejstříku by potom sloužila jako nevyvratitelná domněnka veřejné reputace příslušné zapsané ochranné známky. Tímto způsobem by se totiž vyhnuli složitému prokazovaní reputace své ochranné známky při každé z množících se žalob na porušení známkových práv. Vznik veřejných rejstříků v mnoha zemích v poměrně krátké době byl způsoben převážně tím, že zde vyvstala nutnost nabídnout zemím, kde už obdobný rejstřík funguje jakousi reciproční instituci.
V roce 1857 byl první zákon o ochranných známkách přijat ve Francii. O rok později k tomu došlo v Rakousku – Uhersku. Zde byl však zápis ochranných známek umožněn pouze tuzemským obchodníkům. Až novelizace tohoto zákona z roku 1865 umožnila zápis ochranným známek i cizím obchodníkům. V USA schválil kongres první zákon o ochranných známkách až v roce 1870. Ve Velké Británii první návrh zákona z roku 1862 nebyl úspěšný a neprošel. V důsledku této skutečnosti Velká Británie následovala ostatní státy přijetím návrhu zákona z roku 1875. Londýnský trestní rejstřík byl poté uveden do provozu 1876. V Německu byl přijat zákon na ochranu označení zboží (Warenbezeichnungsgesetz) v roce 1894.
1.2. Rozvoj ochranných známek a jejich funkce při určení původu zboží
Za skutečné období rozkvětu ochranných známek lze označit meziválečné období, kdy získaly důležitost, jakou zastávají v obchodě a marketingu v podstatě dodnes. Zlatá léta
8
prosperity následující po I. světové válce dala za vznik konzumní společnosti a značkovému zboží. Jak bylo zmíněno v předchozích odstavcích, tak v předchozích obdobích označovali obchodníci své zboží ochrannými známkami, které byly tvořeny převážně jen jejich jménem a pouze za účelem určení původu zboží. Ovšem s nástupem značkového zboží obchodníci a výrobci přicházejí se značkami určenými jiným cílovým skupinám a segmentům trhu. Opatřují je atraktivním obalem či designem a za účelem propagace se v masovém měřítku začínají používat reklamy. V této éře vzniká obrovské množství ochranných známek hlavně na konzumní zboží a zboží každodenní potřeby jako například limonády, cigarety a kosmetika.
Mnohé ze značek vzniklých v tomto období dodnes existují a úspěšně prodávají toto zboží.
Dlouhodobá existence ochranných známek je vlastnost, jenž zásadním způsobem odlišuje ochranné známky od jiných forem duševního vlastnictví jako jsou patenty či autorské právo.
Je zde totiž možnost obnovovat tyto ochranné známky donekonečna za splnění podmínky užívání a zaplacení příslušných poplatků za obnovu. Pokud jsou navíc známky dobře udržovány a koučovány, mohou nabýt obrovských hodnot. Na druhou stranu stačí několik málo špatných rozhodnutí a známka ztratí svoji pověst mezi veřejností a tím pádem i svoji hodnotu, která je s pověstí mezi veřejností velmi úzce spjata.
1.3. Ostatní funkce ochranné známky
V rámci různých socioekonomických procesů získaly časem ochranné známky i další funkce kromě rozlišování původu zboží. S příchodem masové výroby se spotřebitelé dostávají do stadia, kdy již nedisponují osobní znalostí výrobce ani původu zboží a navíc je to ani nezajímá. Jejich zájem se soustřeďuje na ochranné známky spíše kvůli tomu, že poskytují záruku určité jakosti zboží. Firma, jež investuje značné prostředky do reklamy určité ochranné známky, se bude snažit nepoškodit pověst takové ochranné známky tím, že by touto ochrannou známku opatřovala zboží pochybné či nestálé kvality. Tato funkce ochranných známek se označuje jako garanční funkce.
Kromě výše zmíněné garanční funkce moderní literatura uvádí ještě také funkci reklamní.
Ta spočívá v tom, že ochranná známka prezentovaná veřejnosti prostřednictvím rozsáhlých reklamních kampaní má schopnost přilákat zákazníky a prodávat zboží jako taková, aniž by ukazovala na původ zboží.
9
Nicméně je třeba podotknout, že garanční a reklamní funkce ochranných známek jsou akademické kategorie a že evropská známkoprávní legislativa výslovně zmiňuje pouze funkci rozlišení původu zboží.
1.4. Zařazení ochranné známky do systematiky práv duševního vlastnictví
Předchozí kapitoly se věnovaly historii, vývoji a významu ochranných známek a nyní, ještě než se začnu zabývat samotným tématem této diplomové práce, bych si ještě dovolil krátkou exkurzi do právní teorie. Právo v subjektivním slova smyslu je obecně definováno jako souhrn konkrétních oprávnění příslušející jejich nositelům na základě existence určitého objektivního práva. Tato oprávnění mohou být věcnými právy, právy na ochranu osobnosti nebo například právy duševního vlastnictví. Posledně jmenované subjektivní právo ( právo duševního vlastnictví) je tvořeno „souhrnem oprávnění vážících se k jednotlivým ideálním majetkovým hodnotám jako prostředkům občanskoprávních vztahů.“1 Dnešní právní nauka zařazuje problematiku označení a s ní také ochranné známky, mezi nehmotné statky, respektive do kategorie duševního vlastnictví. Na základě toho má obecně majitel ochranné známky absolutní právo označovat své výrobky a služby ochrannou známkou, pro které je zapsána a mimo jiné také zabránit ostatním osobám v jejím neoprávněném užívání.
Co se týká systematiky objektivních práv duševního vlastnictví, dovolím si použít velice přesného schématu uvedeného v knize Tvůrčí práva duševního vlastnictví2. Známkové právo zařazujeme mezi obchodní (netvůrčí) práva duševního vlastnictví. V kontextu této kategorie patří ochranné známky do skupiny práv průmyslového vlastnictví, respektive do podskupiny práv na označení.
1 Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Brno, 1994, str. 31
2 Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví, Brno, 1994, str. 41
10
2. Úvod do problematiky ochranné známky EU
2.1. Historický vývoj supranacionálního práva
Snahy nadnárodních autorit docílit jakéhosi standardizovaného evropského známkového práva pocházejí převážně ze dvou zdrojů. Jsou jimi Evropská komise a WIPO.
Standardizované známkové právo by hlavně mělo usnadnit proces nabývání ochranné známky, popřípadě zefektnit známkoprávní ochranu.
Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) dosáhla na mezinárodním poli dohody, jejímiž stranami jsou všechny státy Evropské unie a mnoho dalších států. Tato dohoda následně vyústila v podepsání takzvané Madridské dohody a následné také Madridského protokolu. Díky těmto úmluvám bylo dosaženo jistého stupně centralizace v oblasti známkového práva a především podstatně zjednodušily proces registrace ochranných známek ve více státech.
Zhruba ve stejnou dobu se Komise ve jménu vnitřního trhu pokoušela odstranit bariéry volnému oběhu zboží a služeb, které byly zapříčiněny existencí mnoha národních předpisů upravujících problematiku ochranných známek. Myšlenka vytvořit jednotnou evropskou známkovou úpravu není nijak nová. Počátky těchto snah se datují do roku 1964, kdy skupina expertů předložila první návrh „Konvence o zákonu Evropské ochranné známky.“
Zmíněný koncept se od dnešní ochranné známky společenství poněkud odlišoval a to zejména ve faktu, že tato konvence počítala s vytvořením známky národního charakteru, která by zajistila teritoriální ochranu ve všech státech Evropských společenství. Ovšem uveřejnění tohoto návrhu trvalo dalších devět let. Dalším důležitým rokem v historii ochranné známky evropské unie byl rok 1977. V tomto roce bylo vypracováno memorandum, které vytvořilo první základy pro budoucí nařízení Rady ES 40/94 o ochranné známce společenství. Druhý návrh na toto téma byl předložen o rok později.
Historickým mezníkem pro CTM bylo datum 21. prosince 1988. Tento den Rada po bouřlivých diskuzích zainteresovaných stran, tedy komise, parlamentu, členských států a dalších přijala první směrnici Rady 89/104 o sbližování známkových zákonů členských států.
Avšak harmonizace právních úprav nebyla dostatečným řešením pro odstranění teritoriální omezenosti známkoprávní ochrany ve členských státech.
11
Vyvstal totiž problém, zda Zakládající smlouva3 opravňuje komisi navrhnout nový systém regulující jednotnou ochrannou známku. Jako překážka se jevila samotná Zakládající smlouva, která výslovně v článku 2224 ponechala oblast průmyslového vlastnictví v kompetenci jednotlivých států a to navzdory faktu, že takováto úprava znamená v praxi omezení principů volného pohybu zboží a služeb. Odpověď na tuto kompetenční otázku byla nalezena v článku 235 Zakládající smlouvy:
„Ukáže-li se potřeba, aby Společenství učinilo určité opatření k dosažení některého z cílů Společenství v rámci fungování společného trhu, a tato smlouva mu k tomu neposkytuje nezbytné pravomoci, učiní Rada na návrh Komise po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně vhodná opatření."
Komise se tedy usnesla, že výše zmiňovaný článek jí dává k dispozici potřebný právní mechanismus pro uvedení CTM. Zdůvodnění bylo, že národní úpravy známkového práva narušují volný pohyb zboží a služeb a tím pádem i hospodářskou soutěž. Přijetí nařízení o CTM bylo následně ospravedlněno argumentem,
„že je nutné vytvořit takové právní podmínky, které by umožňovaly podnikatelům provozovat jejich aktivity na celém území společenství.“5
Na závěr se rozhodovalo o některých bolavých otázkách, převážně organizačního a jazykového rázu. Nakonec se ale ve všech oblastech dosáhlo kompromisu a nařízení Rady ES 40/90 o Ochranné známce Společenství bylo 20. prosince 1993 přijato. K jeho uveřejnění došlo v Official Journal of the European Communities 14. ledna 1994 a 15. března 1994 vstoupilo v platnost.
3 OJ No C 224
4 Article 222: This Treaty shall in no way prejudice the rules in Member States governing the system of property ownership.
5 Úvod k nařízení Rady ES 40/94 o ochranné známce Společenství, OJ No L 341
12
2.2. Přehled pramenů Evropského známkového práva
Na úrovni primárního komunitárního práva je třeba upozornit na základní svobody Zakládající smlouvy, především na svobodu volného pohybu zboží a služeb. Na druhé straně nesmíme opomenout individuální průmyslová práva, která tuto svobodu logicky omezují.
Články 30 a 36 Zakládající smlouvy tvoří onen normativní rámec mezistátního pohybu zboží a služeb.
Pro oblast ochranných známek je zde rovněž relevantní sekundární právo tvořené následujícími směrnicemi a nařízeními citovanými v chronologickém pořadí:
• Směrnice Rady 89/104 z 21. prosince 1988 o sbližování známkových zákonů členských států.
• Směrnice Rady 89/104 z 21. prosince 1988 o sbližování známkových zákonů členských států,6
• Nařízení Rady 40/94 z 20. prosince 1993 o ochranné známce společenství,7
• Nařízení Rady 2081/92 ze 14. července 1992 o ochraně geografických údajů a označení původu pro zemědělské produkty a potraviny,8
• Nařízení Rady 2082/92 ze 14. července 1992 o certifikátech pro zemědělské produkty a potraviny mající specifický charakter,9
• Nařízení Rady 3288/94 z 22. prosince 1994 o změnách nařízení Rady 40/94,
• Nařízení Rady 3295/94 z 22. prosince 1994 o opatřeních směřujících k zabránění vypouštění padělaných výrobků do volného oběhu,10
• Nařízení Komise 1367/95 z 16. července 1995 provádějící nařízení Rady 3295/94,
• Nařízení Komise 722/95 z 6. července 1995 o dodatcích k procesním pravidlům Soudu první instance, Nařízení Komise 2868/95 z 13. prosince 1995
6 OJ No 40
7 OJ No L 341
8 OJ No L 208
9 OJ No L 208
10 OJ No L 341
13 provádějící nařízení Rady ES 40/94,11
• Nařízení Komise 2869/95 z 13. prosince 1995 o poplatcích Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu (známky a vzory),12
• Nařízení Komise 216/96 z 5. února 1996 stanovující pravidla pro řízení před Odvolací komisí Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu (známky a vzory).
Aby byl tento přehled právních pramenů dotýkající se evropského známkového práva úplný, je ho nutno doplnit o následující seznam mezinárodních smluv:
• Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky 81/1985)
• Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze 14. dubna 1891 (vyhláška č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985),
• Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek z 27. června 1989 (sdělení č. 284/1996 Sb.),
• Smlouva o známkovém právu z 27. října 1994 (sdělení č. 199/1996),
• Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (WTO),
• Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (sdělení č.
191/1995 Sb.),
• Niceská dohoda o mezinárodním třídění výrobků a služeb na účely zápisu známek z 15. června 1957 (vyhláška č. 118/1979 Sb., ve znění vyhlášky č.
77/1985),
• Vídeňská úmluva o mezinárodním třídění obrázkových částí známek z roku 1973.
O vztazích mezi některými z výše uvedených mezinárodních dokumentů k ochranné známce Společenství bude podrobněji pojednáno ve třetí kapitole nazvané CTM a mezinárodní úmluvy na poli známkového práva.
11 OJ No L 303
12 OJ No L 303, p. 33
14
2.3. Základní principy CTM
Cíle, které mezinárodní ochranná známka EU sleduje, jsou obecně vtěleny do tří hlavních zásad. Nařízení rady ES 40/94 (dále jen nařízení) staví na principech autonomie, jednotnosti a koexistence. Zásadu autonomie a jednotnosti nalezneme jednoznačně uvedené ve článcích1 a 14 zmíněného nařízení, princip koexistence však nikde výslovně zakotven není. Můžeme ale zkonstatovat, že duch této zásady se prolíná celým předpisem a dokonce první dvě řečené zásady jistým způsobem ovlivňuje.
2.3.1. Autonomie
V této oblasti je pojem autonomie použít v následujícím významu. Ochrana na základě ochranné známky EU představuje samostatnou a ucelenou právní úpravu, která tvoří součást evropského - a tedy ne národního - práva. Ovšem tuto autonomii nelze považovat za absolutní. V nařízení Rady ES 40/94 nenalezneme mnohé potřebné normy zaručující ochranu práv z Evropské ochranné známky. Tyto mezery v právní úpravě musí být v jednotlivých případech řešeny za pomoci národních předpisů. Odkaz na národní právo - a také faktická determinace omezených účinků Nařízení - je výslovně obsažen v článku 14 odstavci 1:
„Complementary application of national law releting to infrigememt.
1. The effects of Community trade marks shall be governed solely by the provisions of this Regulation. In other respects, infrigement of a Community trade mark shall begoverned by the national law relating to infrigement of a national trade mark in accordance with the provisions of Title X"13
Z výše uvedeného vyplývá, že při řízení před národními soudy bude nadále používáno příslušných národních právních předpisů. Je proto nutno chápat princip autonomie tak, že
13 Překlad článku 14 odst. 1:
„Doplňující aplikace národního práva vztahující se na případy porušení práva. Účinky
ochranných známek Společenství se řídí pouze ustanoveními tohoto Nařízení. Avšak případy porušení práv z ochranné známky Společenství se budou řešit dle národněprávních předpisů aplikovatelných pro porušení práv z národní známky v souladu s ustanoveními Části X”
15
přednost bude mít aplikace ustanovení Nařízení (tzv. komunitární právní úprava), ale je zde možnost obsahovat odkazy na národní právo s podpůrným účelem.
2.3.2. Jednotnost
Zásada jednotnosti znamená, jak ostatně vyplývá z článku 1 odst. 2, že známka Společenství může být získána, převedena nebo např. prohlášena za neplatnou jen s účinky pro celé území Společenství. Nařízení samotné však připouští nejednu výjimku z tohoto pravidla.
Realizace principu jednotnosti ovšem může narážet na některá výlučná práva a předpisy aplikovaná na území členského státu. Tento možný konflikt je vyřešen v článku 106 Nařízení: Přesto, že CTM může být zapsána či vymazána jen s účinky pro celé Společenství, je zde zakotvena možnost zakázat používání CTM s účinky jen pro jeden stát. Tímto ustanovením byl zakotven princip, podle kterého sice ochranná známka EU představuje výlučné právo ke třetím osobám, ale nezakládá absolutní právo k užívání.
2.3.3. Koexistence
Systém koexistence ve své podstatě znamená jediné. Že bude možné nadále vedle systému Ochranné známky EU používat i systém národních známek. Známka EU tedy není určena k tomu, aby národní známky jakkoli nahradila, měnila či modifikovala. Zároveň také musí ochranná známka EU fungovat paralelně s mezinárodními dohodami, které ať už členské státy nebo celé společenství uzavřeli. Díky této zásadě ovšem vyvstávají dva problémy. První se týká střetu několika práv na ochranu ve vztahu k téže značce. Další problém vyvstane v případě střetu ochranné známky EU s právy třetích osob.
Ohledně prvního problému lze konstatovat, že nařízení vychází ze zásady dvojité ochrany. Lze tedy chránit jednu značku souběžně jako známku komunitární i jako známku národní. Že se tato právní konstrukce neomezuje jen na práva z ochranné známky (např.
autorská práva) svědčí kupříkladu článek 14 odst. 2., kde je výslovně řečeno, že vlastník ochranné známky Společenství má stejná (další) práva a nároky jako majitel známky národní,
16
jestliže mu je garantují národní předpisy občanského či obchodního práva nebo předpisy o nekalé soutěži.14
Princip koexistence evropského známkového práva s národními známkovými právy se projevuje hlavně v případě střetu zájmů nebo práv různých vlastníků. Proto také ve smyslu tohoto principu jsou všechna starší práva považovány za relativní důvody zamítnutí registrace dle článku 8 Nařízení, nebo se řadí mezi relativní důvody pro odmítnutí ochrany ve smyslu článku 52, kterých je ovšem možné se dovolat jen v řízení pro neplatnost. Jak vyplývá z předchozích řádků, ochranná známka EU byla myšlena pouze jako alternativa k národním známkám a také k mezinárodnímu zápisu známek. Hlavním důvodem je skutečnost, že i v režimu volného vnitřního trhu bude existovat požadavek na ochranu jen v měřítku národních trhů. Zejména půjde o známky malých a středních podniků, popř. o známky, které jsou z jazykových důvodů vhodné jen pro národní či lokální užití."15
14 v. Muhlendahl/Ohlgart, Die Gemeischaftsmarke, Mnichov, 1998, str. 10
15 Pokorná.J., Některé otázky obchodního práva Evropských společenství. MU Brno,1993, str. 39).
17
3. Evropská ochranná známka a mezinárodní úmluvy na poli známkového práva
3.1. Vztah CTM k mezinárodním úmluvám na poli známkového práva
Na světové scéně se již od konce minulého století objevilo několik důležitých dokumentů upravujících problematiku ochranných známek v mezinárodním měřítku. Jedná se především o:
• Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883 (č.
64/1975 Sb.),
• Úmluvu TRIPS (Trade Related Intellectual Property Rights) uzavřenou v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (č. 191/1995 Sb.),
• Úmluvu o známkovém právu (TLT) sjednaná v Ženevě 27. října 1994 (č. 199/1996 Sb.),
• Madridskou dohodu o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891 (č. 65/1975 Sb.),
• Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek ze dne 27. června 1989 (č. 248/1996 Sb.),
• Niceskou dohodu o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957 (č. 66/1975 Sb.),
• Vídeňskou úmluvu o třídění obrazových částí známek z roku 1973
3.1.1. Pařížská úmluva
Pařížská úmluva je základní smlouvou a dalo by se říct až základním stavebním kamenem mezinárodní ochrany práv duševního vlastnictví. Proč je její postavení tak důležité a její role tak klíčová? Zásadním přínosem byla její ustanovení týkající se práva přednosti, zásady minimální ochrany, národního režimu, vzájemnosti, nezávislosti přihlášky a zápisu ochranné známky či možnosti registrace ochranné známky „ tak jak je “ neboli v originálním jazyce smlouvy „ telle-quelle “.
18
Pařížská smlouva je smlouvou multilaterální a je platná na celém území Evropské unie. Přestože EU jako takové není stranou této úmluvy, je ochranná známka EU koncipována tak, aby vyhovovala podmínkám této smlouvy.
Jen tak čistě za účelem, aby měl čtenář lepší představu, bych si dovolil uvést několik příkladů. Tak například článek 2 a 3 Pařížské úmluvy, zakotvující asimilační princip ve vztahu k cizincům byl v nařízení Rady ES 40/94 vtělen do odst. 1 písmen b) a c) článku 5. Právo priority respektive přednosti obsažené v článku 4 Pařížské úmluvy nalezneme v nemodifikované podobě také v Nařízení pod článkem číslo 29. V článku 5C (1) pařížské úmluvy se říká, že známka bude vymazána, nebyla-li po určitou dobu užívána a toto neužívání nebude dostatečně ospravedlněno. Vesměs totožné ustanovení nalezneme také v článku 15 odstavci 1 Nařízení:
„Ochranná známka Společenství, která nebyla ve Společenství obecně užívána....po dobu pěti let následujících po registraci takováto známka bude předmětem sankcí dle tohoto Nařízení v případě, že takovéto neužívaní nebude ospravedlněno řádnými důvody."
V následujícím odstavci pod písmenem a) pak Nařízení fakticky doslovně převzalo ustanovení Pařížské úmluvy z článku 5C (2), ve kterém se právě výše zmíněná užívací povinnost blíže specifikuje.
3.1.2. TRIPS
V rámci dohody o zřízení Světové obchodní organizace došlo k uzavření dohody o Obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (takzvaná dohoda TRIPS). Tato dohoda představuje jistý krok kupředu. V první části jsou zakotveny převážně zásady obecného charakteru. Lze zde najít také převzatý koncept režimu zacházení podle nejvyšších artikulovaných výhod (článek 4 TRIPS). V další časti dokumentu je možno nalézt nejpřesnější definici ochranné známky na mezinárodní úrovni (článek 15 TRIPS). Mezi novinky lze také počítat ochranu nezveřejněných informací. Objevuje se zde rovněž zásada, že „utajovaná informace není součástí duševního vlastnictví.“ Třetí část dále obsahuje ustanovení, jehož
19
cílem je ustanovit velmi efektivní ochranu a výkon práv ať už vlastníkům cizí nebo domácí známky.
Stranami této multilaterální dohody jsou nejen všechny členské státy Evropské unie, ale tentokrát i Evropské společenství jako takové. Kompetence jednotlivých členských států Evropské unie a kompetence Evropského společenství jsou pro část dohody zabývající se ochrannými známkami – ve vztahu ke známce společenství – paralelní. Tento fakt či koncepci bylo nutno samozřejmě zohlednit i v samotném zařízení Rady ES 40/94. Například definice přípustných značek dle článku 15 (1) úmluvy TRIPS byla ve shodě s tímto ustanovením zakotvena v článku 4 Nařízení. Článek 16 (1) Úmluvy stanoví práva z ochranné známky, která byla v dostatečné míře zakotvena v článku 9 Nařízení. Těchto příkladů by samozřejmě bylo možné uvést celou řadu ale vzhledem k tomu, že cílem mojí práce není komparace mezinárodních smluv s Ochrannou známkou EU, není ani výše uvedený přehled úplný.16
3.1.3. Smlouva o známkovém právu (TLT)
První polovina devadesátých let bylo charakteristické snahou o další prohloubení mezinárodní spolupráce v oblasti ochranných známek. Vyústěním těchto snah o prohloubení stávající spolupráce bylo uzavření Smlouvy o známkovém právu. Je ovšem nutno poznamenat, že tato smlouva nevedla k tak rozsáhlé harmonizaci známkoprávních předpisů, jak bylo původně zamýšleno a plánováno. Na druhou stranu je ovšem nutné si uvědomit, že i přes nenaplnění původních očekávání tato smlouva obsahuje řadu materiálních a procesních ustanovení týkajících se získání ochrany známek ve smluvních státech. Evropské společenství dohodu o známkovém právu rovněž podepsalo, ovšem k ratifikaci stále ještě nedošlo. Je ovšem nutné podotknout, že ač k ratifikaci zatím nedošlo, tak ochranná známka společenství odpovídá požadavkům, které jsou stanoveny v této úmluvě. Můžeme konstatovat, že jedinou výjimkou je článek 7 Smlouvy o známkovém právu, ve kterém se hovoří o rozdělení přihlášky a zápisu.
Dle tohoto ustanovení:
16 blíže: Kaufman.l.J., The Impact of the Trade Related Aspects of Intellectual property Rights Agreement on Trademarks, Trademark World, 1997, číslo 100, str. 31
20
„ Každá přihláška vztahující se na více výrobků a/nebo služeb, může být ...
rozdělena přihlašovatelem (nebo) na jeho žádost tak, že výrobky ... z původní přihlášky se rozdělí do samostatných přihlášek. Samostatné přihlášky si zachovají datum podání původní přihlášky a výhodu práva přednosti,..."
Nařízení Rady ES 40/94 bohužel s takovouto možností nepočítá a proto by v případě ratifikace Smlouvy o známkovém právu bude muset být nařízení vhodným způsobem pozměněno.
3.1.4. Niceská dohoda
Tato dohoda byla koncem padesátých let uzavřena v Nice (proto Niceská). Uzavřena byla v souladu s požadavky obsaženými v článku 19 Pařížské úmluvy. Niceská dohoda je dohodou o mezinárodním třídění výrobků a služeb a byla uzavřena pro účely zápisu ochranných známek. Smluvními stranami této dohody je padesát států a mezi nimi i všechny členské státy Evropské unie. Postupem času se používání třídění v souladu s touto úmluvou stalo tak populární, že tohoto třídění dnes používají i nesmluvní státy. Evropské společenství se fakticky nemůže stát stranou této dohody, protože členství mezinárodních organizací dohoda sama výslovně nepřipouští. Povinnost úřadu k používní třídění zboží a služeb podle Niceské dohody vyplývá z článku 2 nařízení komise číslo 2868/95:
„Klasifikace zboží a služeb se bude řídit společnou klasifikací dle
čl. 1 změněné Niceské dohody ze dne 15. července 1957 o klasifikaci zboží a služeb pro účely zápisu známek...."
Na straně druhé, z odstavce 4 zmíněného článku je možno jasně vyvodit, že tato klasifikace nemá žádný materiálně právní význam, jelikož slouží jen čistě správním potřebám Úřadu.
Kompletní třídění výrobků a služeb podle Niceské dohody bude možnost nalézt mezi přílohami.
21
3.2. Evropská ochranná známka a Protokol k Madridské dohodě
3.2.1. Madridská dohoda
Tato dohoda z roku 1891 byl první dokument, který zavedl poprvé možnost mezinárodní registrace ochranné známky. Článek 1 odst. 2 zmíněné dohody tento postup stručně charakterizuje:
„Příslušníci každé smluvní země si budou moci ve všech ostatních smluvních zemích této Dohody zajistit ochranu svých známek pro výrobky nebo služby zapsaných v zemi původu tím způsobem, že tyto známky přihlásí u Mezinárodního úřadu duševního vlastnictví, ..., prostřednictvím úřadu uvedené země původu."
Cílem, za jakým byl celý proces registrace konstruován, byl ten, aby byla případnému žadateli o mezinárodní registraci tato co nejvíce ulehčena. Postup byl následující. Nejdříve byl žadatel nucen podat žádost o ochrannou známku ve své zemi původu. Následně po tom, co mu byla udělena registrace v zemi původu, si může zažádat o mezinárodní registraci u známkového úřadu v zemi svého původu. V žádosti musí specifikovat státy, kterých se tato registrace má týkat. Řádně vyplněný přihláškový formulář ve francouzském jazyce je nutné odeslat na Mezinárodní úřad WIPO. Pak už je nutné pouze zaplatit poplatky stanovené v článku 8 Dohody (národní poplatek plus mezinárodní poplatky). V případě , že všechny tyto podmínky splní známka, je přihlášena. „Zápis bude označen datem žádosti o mezinárodní zápis v zemi původu, pokud ji Mezinárodní úřad obdrží do dvou měsíců, počítaje od toho data..." (čl. 3 odst. 4 Dohody). Bezprostředně po zaregistrování ochranné známky do mezinárodního rejstříku následuje její zveřejnění v periodickém věstníku Úřadu. Toto zveřejnění ovšem pro majitele této mezinárodní ochranné známky neznamená absolutní ochranu ve všech státech uvedených v žádosti, neboť:
„Příslušníci každé smluvní země si budou moci ve všech ostatních smluvních zemích této Dohody zajistit ochranu svých známek pro výrobky nebo služby zapsaných
22
v zemi původu tím způsobem, že tyto známky přihlásí u Mezinárodního úřadu duševního vlastnictví, ..., prostřednictvím úřadu uvedené země původu."
Toto výše zmíněné odmítnutí hrozí na základě článku 5 Madridské dohody. V případě kdy se národní úřady nevyjádří do jednoho roku všem tato jejich možnost a zároveň hrozba pro vlastníka mezinárodní známky zaniká. Další potenciální nebezpečí číhá pro vlastníka známky v článku 6 odstavec 3 dohody. Majitel musí vzít v potaz fakt, že jeho mezinárodní známka je po dobu pěti následujících let od mezinárodního zápisu existenčně závislá na původní národní registraci. Pokud v průběhu této lhůty dojde u národní známky z jakéhokoli důvodu ke ztrátě řádné ochrany, ztratí účinnost i mezinárodní zápis.
K dnešnímu datu čítá Madridská dohoda 47 států a v této skupině také můžeme nalézt některé členské státy EU17. Poměrně velikou a do očí bijící nevýhodou tohoto systému je fakt, že členy nejsou hospodářské velmoci jako Velká Británie, Japonsko a USA. Jejich absenci lze zdůvodnit několika způsoby. Za prvé se jeví jako ne zcela vyhovující nutnost před mezinárodní registrací učinit registraci národní. Za druhý nevyhovující faktor je považována poměrně krátká jednoroční lhůta na provedení národního průzkumu. Dalšími důvody mohou být ať už nevyhovující a složitý poplatkový systém a fakt, že jediným úředním jazykem Madridské dohody je francouzština. Tyto výše uvedené nešvary měly být vyřešeny Protokolem k Madridské dohodě.
3.2.2. Protokol k Madridské dohodě
Jak už bylo zmíněno výše, úkolem protokolu bylo zajistit kontinuitu existujícího madridského systému18 a odstranit některé jeho dřívější neduhy. Hlavním cílem, za kterým byl tvořen bylo přilákání nových členů (včetně chybějících členských států EU) a zároveň umožnit členství také samotnému Evropskému společenství a dalším mezinárodním organizacím. „Výrazem „smluvní strany“ se v tomto Protokole rozumí jak smluvní státy tak
17 v. Muhlendahl/Ohlgart, Die Gemeischaftsmarke, Mnichov, 1998, str. 19
18 ITMA - Institut for Trade Mark Agent, 1989, 5, str. 99
23
„smluvní" organizace." (čl. 1 Protokolu) V článku 14 jsou pak uvedeny podrobnější podmínky pro platné členství mezivládní organizace.
První zásadní změnou, kterou tento protokol přináší je pravidlo, podle kterého lze získat ochranu mezinárodním zápisem,
„byla-li u úřadu smluvní strany podána přihláška ochranné známky k zápisu nebo byla-li ochranná známka zapsána do rejstříku úřadu smluvní stran." (čl. 2 odst.1)
Z výše citovaného článku 2 odstavce 1 vyplývá, že na rozdíl od Madridské dohody stačí k zápisu také podání přihlášky v zemi původu.
Další inovací zásadního významu je prodloužení lhůty, která byla podle článku 5 Madridské dohody jednoroční, na osmnáct měsíců. V Protokolu byla dále zakotvena možnost přeměny mezinárodního zápisu na národní nebo regionální přihlášku
„v případě, že je mezinárodní zápis vymazán na žádost úřadu původu podle článku 6 odst.4..."
a bude-li přihláška obsahovat další náležitosti uvedené ve zmíněném ustanovení.
Došlo také k pozměnění a novelizaci dříve kritizovaného poplatkového systému. Na základě článku 8 odst. 7 může, na rozdíl od Madridské dohody,
„každá smluvní strana prohlásit, že si za každý mezinárodní zápis, jakož i za obnovu takového mezinárodního zápisu, přeje dostávat místo příjmu z dodatkových a doplňkových poplatků poplatek individuální.", který ovšem nesmí překročit jistý stanovený limit.“
I za těchto změněných okolností zůstává ovšem mezinárodní ochranná známka levnější než udržování portfolia národních známek. Další změna se týká jazykového režimu Madridské dohody. Pro jisté druhy řízení byla zavedena možnost používat jazyk anglický.
Lze konstatovat, že změny obsažené v protokolu celý systém a proces získání mezinárodní ochranné známky zefektivnily, je však nutno upozornit na čl. 9 smlouvy, kde je výslovně zakotvena aplikační přednost Madridské dohody pro případy, kdy je stát smluvní
24
stranou jak Dohody, tak Protokolu. Shrneme-li uvedený výklad, můžeme zkonstatovat, že institut vytvořený Madridskými dokumenty zavedl velmi praktický systém jedné přihlášky, která je základem pro vznik národních práv v jednotlivých požadovaných zemích.
3.2.3. Registrace na základě Madridské dohody respektive Protokolu a/nebo Ochranná známka EU
V tomto odstavci budu porovnávat dva systémy umožňující zápis ochranné známky v mezinárodním měřítku, a to podle Madridského protokolu a podle registrace ochranné známky EU. Oba způsoby jsou méně nákladné než v případě národních přihlášek, které byly podávány odděleně v jednotlivých státech19. Další důležité kritérium, které ovšem mají oba systémy shodné, je skutečnost, že nabízejí ochranu po dobu deseti let s možností jejího obnovení.
První podstatný rozdíl mezi těmito systémy spočívá v tom, že rozsah teritoriální ochrany Ochranné známky EU je omezen pouze na území členských států EU. Naproti tomu při mezinárodní registraci je teoreticky možné získat ochranu známky až ve 47 zemích a to dokonce včetně států mimo Evropu.
Při dalším a hlubším srovnání ostatních aspektů registrace podle Madridského protokolu respektive podle madridských jejích protokolů s ochrannou známkou EU dojdeme následujícím závěrům:
Žadatelem o mezinárodní registraci může být právnická nebo fyzická osoba, mající pobyt nebo sídlo pobytu v jednom ze smluvních států dohody nebo protokolu. Přihláška musí být vyplněna ve francouzském nebo anglickém jazyce a podána u Mezinárodního úřadu prostřednictvím úřadu, u něhož podle povahy věci byla podána základní přihláška nebo u něhož došlo k základnímu zápisu (čl. 2 odst. 2 Protokolu).
Žadatelem o regionální zápis může být osoba mající pobyt nebo své sídlo v zemi, která je smluvní stranou Pařížské unijní úmluvy nebo v zemi, která recipročně zaručuje známkoprávní ochranu (článek 5 Nařízení). Přihláška Evropské ochranné známky může být zkompletována zástupcem s kvalifikací aspoň v jednom ze členských států, vyplněna v jednom z pěti pracovních jazyků Úřadu a podána buď u kteréhokoliv národního úřadu
19 Lejček, Průmyslové vlastnictví, 5-6, 1996, str. 99
25
(samozřejmě ve členském státě) nebo přímo v Alicante. V oblasti madridského systému se podmínky zastoupení řídí národními předpisy.
Další podstatný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že CTM není závislá na domácí přihlášce nebo na domácím zápisu. CTM představuje zcela samostatné právo na ochranu. Odlišnost je také v možnosti převést národní ochrannou známku na ochrannou známku EU a to tak, že na původní národní známku toto převedení nebude mít žádný vliv. Tento převod lze učinit na základě takzvaného principu autonomie. Výsledným efektem je pouze faktická dvojitá ochrana jedné známky na dvou úrovních zároveň.
Dalším důležitým faktorem je průzkum přihlášek. Průzkum mezinárodní přihlášky provádí národní úřady dotčených zemí, ve kterých je vyžadována mezinárodní ochrana známky. Mají lhůtu osmnáct měsíců (článek 5 Protokolu) na to, aby mezinárodní ochranu v jejich státě schválili nebo zamítly. Průzkum přihlášky Evropské ochranné známky provádí přímo úřad v Alicante. Ovšem tento průzkum není zcela komplexní. Podle článků 36 až 38 Nařízení zkoumá úřad pouze zda:
• byly splněny obecné podmínky pro zápis (článek 36),
• přihlašovatel může být vlastníkem ochranné známky EU dle článku 5 Nařízení,
• neexistuje některý z taxativně vymezených absolutních důvodů odmítnutí zápisu dle článku 7 Nařízení
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že v tomto stádiu může tedy známku odmítnout jen z důvodů taxativně vymezených v článku 7 Nařízení a ne na základě konfliktu se staršími právy. Dle článku 39 odstavce 1 Nařízení provádí obligatorní rešerši vzhledem ke starším známkám Společenství nebo přihláškám národním. Také národní úřady jsou oprávněny provést rešerši a zjistit, zda nová známka nepřekáží některým starším národním právům (článek 39 odstavec 2). Tento průzkum však v praxi neprovádí Německo, Francie a ani Itálie.
Porovnáme-li tento proces s ustanovením Protokolu, zjistíme, že rešerši v případě mezinárodní registrace provádí fakultativně pouze jednotlivé národní úřady dle svých předpisů.
Opravná možnost proti zápisu do rejstříku v Alicante se nazývá odpor (opposition, Widerspruchsverfahren). Odpor je upraven v Nařízení ve článcích 42 a 43. Tento institut může být využit vlastníky starších práv a docílit tak v následujícím řízení toho, že ochranná známka EU nebude zaregistrována. Tento odpor je však nutné podepřít důvody taxativně
26
uvedenými v článku 8 Nařízení. Podobný institut jako odpor není v Madridské dohodě ani v Madridském protokolu vůbec zachycen. Podobná šetření provádějí národní úřady v jednotlivých dotčených zemích nekoordinovaně. Na druhé straně zde mluví pro mezinárodní registraci fakt, že v případě zamítnutí mezinárodní ochranné známky v některém z dotčených států nic nebrání registraci ve zbývajících zemích. Odmítnutí registrace u ochranné známky EU v některé z členských zemí na druhé straně má za následek zamítnutí registrace této ochranné známky jako ochranné známky EU.
Ohledně porušení práv vyplývajících z ochranné známky je třeba poznamenat, že jak Madridská dohoda respektive Protokol, tak ochranná známka EU přenechávají postih takovéhoto chování na zákonodárství každé členské země. Jediná výjimka se vyskytuje u ochranné známky EU a to když se jedná o porušení práv a povinností vyplývajících čistě z práva Evropského společenství neboli z takzvaného práva komunitárního. Ochranná známka EU má ještě jednu zvláštnost. Je zakotvena v článku 98 Nařízení a opravňuje vlastníka CTM k tomu, že se může domáhat toho, aby bylo každému bezodkladně zakázáno neoprávněné používání známky v případě, že hrozí nebezpečí vzniku škody.
Závěrem této komparativní analýzy bych se ještě rád letmo zmínil o míře ochrany, kterou zajišťuje ať už ochranná známka EU nebo mezinárodní registrace. Madridská dohoda stejně jako její Protokol přenechaly tuto problematiku zcela v kompetenci členských zemí.
V praxi to znamená, že práva majitele mezinárodní známky, a to včetně práv dispozičních, jsou v každém členském státě jiné a závisí na legislativě členského státu. Evropská ochranná známka ovšem docílila v této oblasti jednotnosti, což je velice výhodné pro majitele této známky, neboť mu na základě jedné jediné přihlášky zajišťuje výlučná práva k ochranné známce platná na celém území Evropské unie. Samozřejmé je, že se ochrana ochranné známky EU a práva jejích majitelů řídí jednotnými pravidly obsaženými v Nařízení.
3.3. EU se stává členem Madridské dohody a důsledky tohoto faktu pro CTM
V roce 2004, přesněji 1.října tohoto roku, přistoupilo Evropské společenství k Madridskému protokolu a důsledkem tohoto je skutečnost, že se majitelům CTM otevírají nové možnosti.
27
První a zřejmě největší přínos spočívá v možnosti rozšíření stávajících CTM do mezinárodního měřítka. V praxi to znamená, že žádosti o CTM i již nyní registrované CTM mohou být použity jako výchozí ochranná známka pro zažádání o mezinárodní známku.
Druhou a neméně důležitou výhodou je možnost podání mezinárodní žádosti o mezinárodní ochrannou známka podle Madridského protokolu, ve které může takzvaně
„designate European Community“ neboli určit příslušnost k Evropskému společenství. Určení Evropského společenství v mezinárodní přihlášce má stejný efekt, jako žádost o ochrannou známku EU.
Konečným výsledkem tohoto propojení mezinárodní registrace podle Madridského protokolu a CTM je vlastně překonání regionálního omezení koncepce CTM a tím pádem i zvýšení konkurenceschopnosti CTM v rámci EU a vůbec celé Evropy, ale i mimo ni.
Postup podání žádosti o mezinárodní známku na základě CTM či žádosti o CTM bude podrobněji popsána v kapitole 8.
28
4. Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu ( OHIM )
4.1. Struktura OHIM
Na základě článku 2 nařízení Rady ES 40/94 byl zřízen Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu (známky a vzory). V hlavě XI. jsou obsažena podrobná ustanovení týkající se obecných otázek Úřadu a jeho organizace, která jsou dále doplněna v pravidle 100 prováděcího nařízení Komise 2868/95.
Úřad je jedním z dalších zřízených orgánů („body", „Einrichtung") Společenství podle článku 235 Zřizovací smlouvy a požívá status právnické osoby veřejného práva, která má administrativní a finanční nezávislostí. Jeho činnost spočívá převážně v realizaci řízení zakotvených v Nařízení a informování veřejnosti, dále se jedná o vedení registru ochranných známek EU (článek 83), vydávání Věstníku (čl. 83) a o další povinnosti uvedené v prováděcím zařízení.
V čele Úřadu stojí prezident, kterému asistuje vice-prezident. OHIM je z organizačních důvodů a za účelem efektivního provádění jemu svěřených pravomocí rozdělen do několika divizí. Dle článku 125 Nařízení se jmenovitě jedná o:
• Examinátory (čl. 126),
• Odporovací oddělení (čl. 127),
• Oddělení pro správu ochranných známek a právní věci (čl. 128),
• Zrušovací oddělení (čl. 129),
• Oddělení stížností a odvolání (čl. 130).
Administrativní dozor nad činností OHIM provádí Komise. Nad správností rozhodnutí Úřadu ve známkoprávních věcech bdí, kromě Oddělení stížností, Soud první instance spolu se Soudem Evropského společenství.
Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu sídlí ve španělském městě Alicante. Přihlášky včetně veškerých písemností vztahujících se k řízení před Úřadem musí být zaslány poštou na následující adresu:
29
Office for Harmonization in the Internal Market Receiving Unit
Apartado de Correos 77 E-03080 Alicante
Spain
Pošta zaslaná speciální cestou (např. kurýrem) má být doručena na adresu:
Office for Harmonization in the Internal Markét Receiving Unit
Avenida Aguilara, 20 E-03080 Alicante
Spain
Písemnosti mohou být rovněž zaslány faxem a to na číslo: +34-6-513 1344 OHIM poskytuje informace veřejnosti na telefonním čísle: +34-6 - 513 9333
4.2. Sídlo OHIM
Rozhodnout o sídle OHIM bylo poměrně komplikované. O tuto instituci projevilo zájem členských států: Lucembursko (Lucemburk), Nizozemí (Haag), Německo (Mnichov), Velká Británie (Londýn), Španělsko (Madrid). V prvních třech jmenovaných členských státech už sídlí důležité evropské instituce (Evropský soudní dvůr, Evropský patentový úřad, Europol) a proto bylo logické, že žhavými kandidáty na sídlo OHIM se staly zbývající dva členské státy.
Kaufman k nabídce Londýna poznamenává:
„ má se za to, že Londýn byl ve své nabídce vůči společenství příliš skoupý a možná si způsobil i trochu zlé krve tím, že se přeceňoval, když v roce 1986 hostil konferenci AIPPI.“20
20 AIPPI ( Asociation pour la Protection de la Propriete Intellectuelle) je mezinárodní profesní organizace v oblasti ochrany duševního vlastnictví , www.aippi.org
30
Konečné rozhodnutí v této sporné záležitosti padlo na jednání rady v Římě v roce 1993 v rámci rozhodování o dalších komunitárních institucích. OHIM byl nakonec nabídnut španělské delegaci,21 ačkoli Španělsko původně požadovalo jinou instituci. Londýn se nakonec stal sídlem Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD).
V okamžiku, kdy byl OHIM přidělen Španělsku, každý logicky předpokládal, že sídlem se automaticky stane Madrid22, avšak španělská vláda zvolila jako sídlo OHIM Alicante, letovisko na jihovýchodním pobřeží země u Středozemního moře. Toto rozhodnutí bylo ze začátku považováno zazdraví škodlivé kvůli23 kvůli
„ nepříliš dobrým komunikacím se zbytkem Evropy.“24
Tato obava se ale ukázala jako neopodstatněná, protože komunikace známkových úřadů s účastníky řízení probíhá téměř výlučně přes fax nebo poštou. Ústní jednání jsou proto spíše výjimečná. Navíc byl zprovozněn systém, který umožňuje podat přihlášku přes internet prostřením elektronické pošty.
4.3. Jazykový režim
Spory o jazykový režim byly dalším faktorem, který bránil dřívějšímu přijetí nařízení o známce společenství. Možnost, aby jednání mohla být vedena v jakémkoli úředním jazyce v byla zavrhnuta z poměrně prozaických důvodů. Náklady na překládání všech dokumentů do všech jazyků by zvedly provozní náklady OHIM a tím pádem i náklady spojené se získáním ochranné známky EU. Proto bylo potřebné najít nějaké kompromisní řešení. První návrh prosazovaný komisí spolu se zástupci průmyslu spočíval v řešení s pouze jedním jazykem a to
21 Tatham a Richards, strana 14
22 Např. Intellectual Property & the ECC: 1992, Memorandum to clients a professional contacts of Cliford Chance, October 1988
23 Strana 49 článku obsahujícího negativní hodnocení nově přijatého NOZS od Isabel Davies, vedoucí oddělení duševního vlastnictví v přední londýnské advokátní kanceláři Eversheds, s ironickým názvem
„Are Trade Mark Owners Ready to Brave The Costa Blanca", EiPR 1994, 16 (2), 47-50
24 Marret, strana 159
31
angličtinou. Hlavním přínosem tohoto řešení byly nízké náklady.25 Dalším řešením,
prosazovaným zejména Francií bylo ustavení tří jednacích jazyků (angličtina, francouzština, němčina) obdobně jako je užívá Evropský patentový úřad v souladu s Evropskou patentovou úmluvou z roku 197. Třetí možností bylo řízení s použitím kterýchkoli dvou úředních jazyků Společenství. Řešení přijaté v Římě v listopadu 1993 je kompromisem mezi efektivností a rovným zacházením se všemi úředními jazyky. Někteří odborníci tvrdí26, že velký vliv na rozhodnutí měl fakt, že za sídlo OHIM bylo zvoleno Španělsko na stejném jednání několik minut před tím. Podle článku 115 NOZS může být přihláška OZS podána v kterémkoli
z úředních jazyků společenství (první jazyk), ale přihlašovatel musí dále označit i jeden z pěti pracovních jazyků OHIM (angličtina, němčina, francouzština, italština a španělština), tzv.
druhý jazyk. Tento druhý jazyk musí přihlašovatel určit, i když prvním jazykem je jeden z pracovních jazyků OHIM. Přihlašovatel musí být připraven tento druhý jazyk akceptovat jako možný jazyk v řízení o námitkách, zrušení či prohlášení neplatnosti, a pokud zvolený první jazyk není jedním z pěti pracovních jazyků OHIM, tak i v písemné komunikaci s OHIM.
Nicméně přihlášky, veškeré povinně zveřejňované údaje a zápisy v rejstříku se zveřejňují ve všech úředních jazycích společenství. Pravdou ovšem zůstává, že ve známkovém řízení se překlady do všech jazyků kromě přihlášek týkají už pouze seznamů zboží a služeb a někdy je také třeba přeložit nároky na prioritu a na senioritu, což jsou poměrně nenákladné překlady malého rozsahu.
Statistiky dosavadních přihlášek ochranné známky EU27 mluví poměrně jasnou řečí.
Zdaleka nejoblíbenějším prvním jazykem je angličtina (43.4%)28, následovaná němčinou (19.9
%) a holandštinou (8.5 %) Zároveň je angličtina i nejpopulárnějším druhým jazykem (52.5 %), následována francouzštinou (28.4 %) a španělštinou (7.3 %). Dominanci angličtiny lze ještě
25 992 - An Introductory Guide to the Single Market, Cliford Chance, s. 47. Ačkoliv bylo přijato jiné řešení, zástupci průmyslu stále prosazují pro OZS režim jediného jazyka, např. van Kaam, M., The Protection of Industrial Property in Europe a its place in the woid: Private Sector Perspectives, přednáška z konference konané v Alicante dne 29. května 2000, s. 3.
26 Tatham a Richards, strana 15
27 K dispozici na webových stránkách OHIM – oami.eu.int
28 Všechny procentní poměry jsou z celkového počtu přihlášek OZS podaných v období1996-2001.
32
lépe dokumentovat na námitkovém řízení, kde je v angličtině vedeno asi 75 % případů. Lze tedy konstatovat, že jednojazyčné řešení se prosazuje v jistém smyslu samo.
4.4. Zpochybňování jazykového režimu a rozhodnutí ESD
S ohledem na fakt, že malé jazyky jsou v tomto jazykovém režimu poměrně zvýhodněny bylo s podivem, že první stížnost podala holandská zástupkyně Christina Kik.
Soud první instance („SPI“) a po odvolání i ESD dospěly k názoru, že jako fyzická osoba nemá aktivní legitimaci (locus standi) k podání žaloby na neplatnost příslušné části Nařízení o ochranné známce EU. Proto tato známková zástupkyně zvolila alternativní cestu. Podala si přihlášku o ochrannou známku EU s názvem „KIK“, jako první jazyk označila holandštinu a jako druhý jazyk také označila holandštinu. V důsledku tohoto byla samozřejmě přihláška zamítnuta nejprve průzkumovým pracovníkem OHIM a následně i odvolacím senátem OHIM29 pro nesplnění formálních náležitostí. Přihlašovatelka poté, proti zamítavému
rozhodnutí odvolacího senátu OHIM, podala žalobu pro porušení Smlouvy u SPI podle článku 63 odst. 2 NOZS a vznesla tzv. námitku neaplikovatelnosti podle článku 241 Smlouvy. Do řízení vstoupilo na její podporu Řecko a na podporu OHIM intervenovala Komise a Španělsko.
Přihlašovatelka tvrdila, že jazyková pravidla podle NOZS představují diskriminaci na základě jazyka a přes jednoznačné statistické údaje prokazující opak,
též že Jazyková pravidla podle NOZS jí staví do konkurenční nevýhody oproti známkovým zástupcům z členských států, jejichž jazyk je jeden z jazyků OHIM "30.
Na druhé straně OHIM hájil jazyková pravidla podle NOZS tvrzením, že:
Jazyková pravidla byla předmětem četných jednání Rady a způsobila zdržení přijetí NOZS o několik let. OHIM konstatuje, že jazyková pravidla, která byla na konec přijata, zajišťují jak funkčnost OHIM, tak i dodržování základních práv.“31
29 Anglicky - „Board of Appeal". V českých překladech z německých textů se objevujevýraz „stížnostní komora".
30 Kik v. OHIM [2001] ETMR 93, s. 1035
31 Kik v. OHIM [2001] ETMR 93, s. 1035
33
Komise podpořila OHIM argumentem, že v komunitámím právu neexistuje zásada absolutní rovnosti úředních jazyků, protože jinak by Smlouva neobsahovala článek 290 (ex 217)32. SPI žalobu zamítl s tím, že jazykový režim NOZS není diskriminační, protože pravidlo o druhém jazyce bylo přijato za legitimním účelem hledání takového řešení, které umožní
přihlašovatelům zvolit si z nejrozšířenějších jazyků ve Společenství.
Naposledy otázku odůvodněnosti pěti pracovních jazyků OHIM vznesl řecký poslanec Evropského parlamentu loannis Marinos v písemné interpelaci Komise ohledně respektování všech úředních jazyků Společenství33. Marinos označil za neakceptovatelnou situaci, kdy
„OHIM založený a financovaný EU každý rok obdrží několik tisíc podání od veřejnosti z celé Evropy, přičemž mnozí musí užívat jiný jazyk než svůj rodný jazyk bez příslušných vyjadřovacích schopností a za zvýšených nákladů na překlady."
V odpovědi Romano Prodi jménem Komise pouze připomněl, že přihlášku OZS lze podat v kterémkoliv úředním jazyce Společenství a že SPI v rozsudku Kik II34 dospěl k názoru, že jazykový režim OHIM není v rozporu se Smlouvou.
32 Článek 290 (ex 217) zní: „Pravidla pro používání jazyků v orgánech Společenství stanoví Rada jednomyslně, aniž by tím byla dotčena pravidla obsažená v jednacím řádu Soudního dvora."
33 Official Journal C 093 E, 18/04/2002 s. 152-154
34 Kik v. OHIM [2001] ETMR 93
