Důvody vstupu do Mensy
Bakalářská práce
Mgr. Lucie Namešanská
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Šárka Portešová, Ph.D.
Brno 2014
Abstrakt
Práce se zaměřuje na členy Mensy, kteří jsou specifickou podskupinou nadaných dospělých. Cílem práce je objasnit důvody vstupu do Mensy a zjistit, jaké faktory mají vliv na vznik těchto důvodů.
Metodou tvorby dat byly polostrukturované rozhovory s osmi členy Mensy. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Centrální kategorií výsledné teorie je předpoklad, že Mensa může být pro jedince přínosem. Plyne jednak z možnosti získání uspokojivějších sociálních kontaktů v Mense, dále z pocitu výjimečnosti z členství vycházející z chápání Mensy jako prestižní organizace. Potenciální přínos je také chápán jako důvod vstupu do Mensy. Výsledná teorie také přibližuje některé osobnostních charakteristiky členů Mensy. Z práce vyplývá, že Mensa přináší členům rozvoj v sociální, osobnostní i intelektové oblasti.
Klíčová slova: Mensa, členové Mensy, rozumové nadání, nadaní dospělí, důvody
The thesis focuses on the members of Mensa, a specific subgroup of gifted adults. The aim of the thesis is to clarify the reasons for joining Mensa and find out the factors affecting the form of these reasons.
Data was gained from half-structured interviews with eight members of Mensa. The grounded theory metod was used for data analysis. The central category of grounded theory is the assumption that Mensa may be beneficial for individuals. The first benefit is to have a possibility to gain more satisfactory social contacts, the second one is to have the feeling of uniqueness. Possible benefit is interpreted as reason for joining Mensa. Theory also deals with some personal characteristics of Mensa members. The work suggests that Mensa brings its members social, personal and intellectual development.
Key words: Mensa, members of Mensa, giftedness, gifted adults, reasons
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
V Brně dne 16. 12. 2014
Lucie Namešanská
Děkuji doc. PhDr. Šárce Portešové, Ph.D. za vedení mojí práce, trpělivost a poskytnuté rady.
Obsah
Úvod ... 8
Inteligence ... 9
Testy inteligence ... 10
Nadání v dospělosti ... 11
Vlastnosti a jiné charakteristiky nadaných dospělých ... 12
Mensa a členové Mensy ... 16
Shrnutí ... 17
Předmět a cíl výzkumu ... 18
Metoda ... 19
Výzkumný soubor ... 19
Výběr vzorku ... 19
Popis vzorku ... 21
Tvorba dat ... 21
Etické zásady výzkumu ... 24
Výzkumný design ... 24
Postup analýzy dat... 25
Výsledky ... 27
Schéma důvodů testování IQ a důvodů vstupu do Mensy ... 27
Důvody testování IQ ... 28
Osobnostní charakteristiky a vnější vlivy ... 28
Dokázat si, že jsem chytrý/á ... 29
Důvody vstupu do Mensy ... 31
Osobnostní charakteristiky ... 32
Zájmy ... 33
Neuspokojivé kontakty před vstupem → uspokojivější kontakty v Mense ... 33
Zaměření na intelektovou výkonnost ... 35
Mensa jako prestižní organizace → pocit výjimečnosti z členství ... 36
Shrnutí ... 38
Diskuze... 40
Diskuze výsledků... 40
Limity studie ... 41
Závěr ... 44
Literatura ... 45
Úvod
Tomáš: „Kamarádi, co kdybych vám teď řekl, že můžete vstoupit do Mensy, protože jste úspěšně vykonali potřebné IQ testy?“ Petr: „Určitě bych vstoupil, proč ne…„ Radim: „Já bych tedy určitě nevstoupil, proč taky…“
Tomáš: Proč tedy ano/ne? Petr i Radim: „No, já to vidím tak…„ Jak byste reagovali v podobné situaci vy a proč? Lidé mají různé důvody ke svému chování, některé jsou zřejmé, jiné méně viditelné, některých jsou si sami vědomi, jiné jsou jim skryty. Tato práce se zabývá zjišťováním důvodů pro vstup do Mensy, v závěru tedy doplním Petrovu obhajobu svého potenciálního chování (vstupu). Jak by mohlo znít vysvětlení Radima, ponechám budoucím výzkumníkům.
Motivy, které vedly mě k výběru tohoto tématu, jsou dvojí. Jednak přirozený zájem o problematiku nadání a také nedostatečná propracovanost této problematiky v odborné literatuře (výzkumy členů Mensy jsou velmi zřídkavé a většinou cílí pouze na jejich osobnostní charakteristiky).
Tato práce si tedy klade za cíl odhalit důvody členů Mensy pro vstup do této organizace a dále také důvody otestování IQ. Pomocí metod kvalitativního výzkumu zjistím, zda jsou mezi uváděnými důvody určité podobnosti a na základě toho vytvořím zakotvenou teorii. Z uvedeného cíle vyplývají následující výzkumné otázky: Jaké jsou důvody členů Mensy pro vstup do této organizace? Jaké jsou jejich důvody pro otestování IQ? Je možné nalézt v těchto důvodech podobnosti? Je možné vysledovat určité osobnostní charakteristiky nebo vnější vlivy, které působí na vznik příslušných důvodů a jaké to jsou? Zaměřuji se tedy u těchto výjimečných jedinců na specifika, která se mohou projevovat právě při rozhodnutí vstoupit do Mensy.
Práce sestává z teoretické části, ve které se věnuji obecně inteligenci, dále výzkumům nadaných dospělých a jejich specifickou podskupinou – členům Mensy. Teoretická část přibližuje charakteristické rysy a zvláštností těchto jedinců. V praktické části popisuji provedený výzkum, který cílí na důvody vstupu do Mensy. Věnuji se popisu důležitých metodologických součástí výzkumu (výběr vzorku, popis metody sběru dat atd.) a dále podrobné analýze dat s konkrétními ukázkami z provedených rozhovorů. Praktická část také obsahuje výsledné grafické schéma a popis zakotvené teorie.
Inteligence
Termín „inteligence“ se vyznačuje svojí nejednoznačnou uchopitelností a neexistencí jasné definice.
Každý z různých teoretických i empirických přístupů ke studiu inteligence chápe pojem poněkud odlišně a používá různé metody stanovení její úrovně (Plháková, 1999). I když není zřejmá a jednomyslně uznávaná definice inteligence, na určitých projevech inteligence se shodují jak odborníci, tak laikové. Sternberg (cit. dle Macintosh, 2000) uvádí, že panuje shoda v rozdělení inteligence na následující složky: schopnost efektivně řešit problémy, verbální inteligence a praktická inteligence (společenská obratnost).
Jedna z prvních teorií popisuje inteligenci jako obecnou mentální schopnost, kterou je možné vyjádřit jedním faktorem nazvaným „g“. Tato teorie byla zformulována psychologem Charlesem Spearmanem v roce 1927. Spearman předpokládal, že všechny intelektové faktory mají jeden jediný společný faktor, zvaný „g“ faktor (obecný faktor), stejně tak jako množství specifických „s“ faktorů.
Tyto specifické faktory se vážou k určitým činnostem a schopnostem. „G“ faktor se uplatňuje při řešení všech kognitivních úloh a problémových situací (Plháková, 1999). Spearman zjistil, že spolu různé mentální testy korelují a mají společný „g“ faktor. Tyto závěry byly v historii mnohokrát ověřovány, například psychologem Arturem Jensenem nebo Johnem Carrollem, kteří potvrdili existenci „g“
faktoru. Právě také díky tomuto potvrzení používá nyní většina odborníků „g“ faktor k definování inteligence (Gottfredson, 1998). Obecná inteligence podle Gottfredson (1998) nepředvídá pouze úspěch ve studiu, ale také v dospělosti v pracovním životě. „G“ faktor je také jeden z atributů, který nejlépe koresponduje s tím, zda je jedinec označený za nadaného nebo například mentálně retardovaného.
Jelikož v této práci se zabývám skupinou členů společnosti Mensa, kteří při vstupu do této organizace byli otestováni Ravenovým testem progresivních matic, chápu zde inteligenci jako obecnou schopnost vidět vztahy mezi objekty, událostmi nebo myšlenkami a vyvodit závěry z těchto vztahů.
Tedy tak, jak ji formuloval Spearman, na kterého Raven při tvorbě testu navazoval.
Proti Spearmanově obecnému „g“ faktoru se postavil psycholog L. Thurston. Podle Thurstona se inteligence skládá z několika primárních schopností, které jsou vzájemně nezávislé. Řadí sem verbální porozumění, slovní plynulost, numerické počítání, prostorový faktor, paměť, percepční rychlost a usuzování (Plháková, 1999). K dalším teoriím inteligence se řadí například Gulifordova nebo Cattelova (Ruisel, 2000).
Systémový přístup reprezentují především dvě relativně nové koncepce, teorie mnohočetné inteligence Howarda Gardnera a triarchická teorie Roberta Sternberga. Podle Gardnera je inteligence složena ze sedmi oblastí pokrývajících různé schopnosti. Patří mezi ně například lingvistická inteligence, logicko matematická, prostorová, tělesně-kinestetická, hudební, interpersonální,
intrapersonální a přírodovědná (Davis a kol., 2012). Sternberg (1997) ve své teorii chápe inteligenci jako vlastnost sloužící k adaptaci na prostředí, které je podle výše inteligence úspěšné v určité míře.
Uvedené teorie inteligence jsou obecně považovány za stěžejní a odvolávají se k nim různí autoři a výzkumné studie.
Testy inteligence
Testy inteligence jsou standardizované metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince. Dělí se na jednodimenzionální a multidimenzionální (Svoboda, 2010).
Jednodimenzionální testy inteligence mají obvykle jednotnou stavbu, jsou orientovány na postihování jediné schopnosti nebo jediné složky inteligence a vycházejí z tzv. g faktoru (Svoboda, 2010). Plháková (1999) dodává, že zpravidla bývají neverbální. Komplexní testy naopak měří více druhů inteligence.
Jako nejčastěji používané inteligenční testy Macintosh (2000) označuje Wechslerovy inteligenční škály (multidimenzionální test) a Ravenovy progresivní matice (jednodimenzionální test). Wechsler se pokusil najít kompromisní stanovisko mezi názorem Termana o existenci několika dílčích inteligencí a Spearmana o existenci jediné zastřešující inteligence. Podle Wechslera se inteligence projevuje různými způsoby a existují jednotlivé její složky, ale také mezi nimi existuje společný znak/podobnost a musí podle něj tedy jednotlivé dílčí testy navzájem korelovat (Macintosh, 2000). Jinak řečeno, inteligence je podle Wechslera (1958) složena z různých komponentů, které nejsou nezávislé, ale jsou rozlišitelné.
Naopak jednodimenzionálním testem je Ravenův test progresivních matic, který se používá jako vstupní test do Mensy ČR. V další kapitole se mu věnuji podrobněji.
Ravenův test progresivních matic
Ravenův test progresivních matic je běžně používán jako test zaměřující se na testování „g“ faktoru.
Právě pro tento účel ho také zkonstruoval Raven, Spearmanův žák (Jensen, 1998).
Ravenovy matice byly navrženy proto, aby poskytly přímá měření těch kognitivních procesů, u nichž se předpokládalo, že tvoří základ obecné inteligence („g“ faktoru). Jedná se spíše o měření fluidní inteligence nezávislé na učení a prostředí (Mills & Ablard, 1993). Ravenovy matice by měly být nezávislé na kultuře, používají se tedy při testování jedinců z jiných kultur, u kterých mohou být pomocí jiných metod (například verbálních) problémy s jejich správnou identifikací (Warne, 2009).
Někteří autoři tuto nezávislost zpochybňují. Například Greenfield (cit. dle Benson, 2003) říká, že v zemích, kde děti chodí do školy, se lépe naučí seřazovat obrazce do řad a sloupců a hledat v nich vztahy. Také televize, počítač a další média poskytují ve vizuálním testu výhodu pro jedince, kteří jsou s nimi více konfrontováni. Obdobně Páchová a Rend (2013) ve svém výzkumu romských dětí zjišťují, že
jsou výsledky závislé na podnětnosti sociokulturního prostředí.
Ravenovy progresivní matice jsou běžně používány pro měření IQ v nejrůznějších výzkumech (například Polišenská, Koubalíková & Borovanská, 2012; Sabath, Gilandi & Iftikar, 2012; Tapia a kol., 2013) a také v pedagogicko-psychologických poradnách. Ravenův test však není spolehlivým prediktorem školního výsledku, ani s ním významně nekoreluje (Mills, Ablard & Brody, 1993). Podle Svobody (2010) patří pro svoji jednoduchost a nezávislost na vzdělání a na kulturním prostředí i pro schopnost rychle získat základní orientační údaj o inteligenci mezi nejoblíbenější a nejvíce exploatované inteligenční testy.
Výsledky z Ravenova testu byly také porovnávány s hodnotami inteligence naměřenými Wechslerovým testem. Byla mezi nimi nalezena významná korelace 0,5 – 0,7 (Cockcroft & Izrael, 2011;
Svoboda, 2010). Kromě již výše zmíněné odlišnosti těchto testů – Ravenovy testy jsou jednodimenzionální a Wechslerovy testy jsou multidimenzionální – je také rozdíl v jejich praktickém použití. Wechslerův test je individuální, provádí jej jeden zkoušející na jednom testovaném. Ravenovy matice se naopak řadí mezi skupinové testy (Svoboda, 2001).
Souhrnně řečeno Ravenův test měří velmi obecnou schopnost zdůvodňování a myšlení, je vhodný pro měření „g“ faktoru a jeho použití není na rozdíl od jiných testů finančně ani časově náročné. Může být dobře využit pro identifikování nadaných studentů, kteří nebyli objeveni jinými metodami například z důvodu jejich určité znevýhodněnosti (jazyk, kultura atd.) (Mills, Ablard & Brody, 1993).
Tento test používá také jako vstupní Mensa ČR.
Nadání v dospělosti
V předložené práci chápu nadání pouze jako intelektové. V tomto smyslu se klade důraz na včasnou diagnostiku nadaných dětí a uzpůsobení vzdělávání jejich specifikům. Tomuto tématu se u nás věnuje mnoho autorů (Kovářová & Klugová, 2010; Hříbková, 2009; Fořtík & Fořtíková, 2007; Čavojská, Fořtíková & Fořtík, 2010; Jurášková, 2006 a další), naopak nadání v dospělosti je opomíjeno. V této kapitole se zabývám právě nadáním v dospělosti, spojitostí nadání s jinými charakteristikami osobnosti a dalšími specifiky nadaných dospělých.
Nadání v dospělosti jako pojem nedisponuje jasným a jednoznačným výčtem svých vlastností.
Perrone a kol. (2007) pod tímto pojmem rozumí výjimečné znalosti a schopnosti včetně schopnosti učit se. Typicky se také asociuje s vyššími intelektovými výkony, ale tato spojitost není samozřejmá.
Nadaný jedinec může být držitel Nobelovy ceny, pracovat na vysokém postu manažera nebo vedoucího, na druhou stranu se objevuje nemalé množství nadaných jedinců s existenčními problémy se studiem na vysoké škole (Jacobsen, 1999). Nadání je komplexní fenomén, nejedná se pouze o
inteligenci a kognitivní schopnosti, ale zahrnuje také osobnostní charakteristiky (Jacobsen, 1999). Špok konkrétně píše: „Naopak, stojíme zde před lidmi s odlišným fungováním a odlišným nastavením různých psychických funkcí (podobně jako se uplatňováním odlišných psychických funkcí vyznačují lidé výrazně uměleckého zaměření, nekonformní jedinci, výrazně dominantní osobnosti apod.). Právě na typické charakteristiky nadaných dospělých se zaměřím v následující kapitole.
Vlastnosti a jiné charakteristiky nadaných dospělých
Ruisel (2000) uvádí, že i když někteří odborníci odmítají existenci souvislosti inteligence s osobností, mnoho výzkumů toto spojení naopak potvrzuje. V následujícím textu se zaměřím právě na tyto studie a přiblížím jejich výsledky.
Významnou měrou přispěl k chápání osobnosti nadaných jedinců polský profesor a psychiatr Dabrowski. Ve své teorii přibližuje koncept nadměrné vzrušivosti (overexcitability). Všiml si, že se u nadaných jedinců vyskytují společné osobnostní rysy související se zvýšenou intenzitou prožívání a supersenzitivitou nervového systému (Lind, 2000). Konkrétně je podle Dabrowského (cit. dle Lind, 2000) nadměrná vzrušivost „vyšší než průměrná odezva na podněty“ spojená s vyšší intenzitou, trváním a frekvencemi těchto reakcí. Nadměrná vzrušivost se projevuje v pěti oblastech – intelektová, imaginační, emocionální, psychomotorická a smyslová. Intelektová se projevuje mimo jiné jako zvýšená touha po informacích a frekvence kladení dotazů, smyslová zahrnuje citlivost na senzorické podněty, jako psychomotorická vzrušivost se označuje nadměrná aktivita, snaha a energičnost, imaginativní vzrušivost je charakterizována živostí představ a fantazie a emocionální vzrušivost je spojena s intenzitou pocitů a hloubkou emocionálního života (Lind, 2001; Piechowski, 1982; Lewis, 1992). Pro její měření byl vyvinut speciální dotazník. Dabrowski (cit. dle Nelson, 1989) dokonce tvrdí, že je možné z výsledku příslušného dotazníku odvodit intelektové nadání jedince.
Existují výzkumy podporující Dabrowského teorii o spojitosti nadměrné vzrušivosti s intelektovým nadáním. Nadaní jedinci mají zvýšenou citlivost reagovat na podněty, převážně vynikají v oblastech intelektové a emocionální nadměrné vzrušivosti (Lovecky, 1986; Piechowsky & Silverman, 1982;
Silverman, 1994; Alias, Rahman, Majid & Yassin, 2013 a další studie). Výzkum Lewise (1992) upozorňuje na problémy spojené s intelektovou vzrušivostí projevující se nepochopením ze strany druhých, nudou a osamocením. Naopak pozitivním aspektem je vyšší míra vnitřní motivace. Snaha o vyjadřování emocí a jejich vyšší intenzita (emocionální vzrušivost), kterou vykazují zkoumané osoby, je spojená s potřebou tuto intenzitu skrývat kvůli možnému nepřijetí okolí. Jako projev intelektové nadměrné vzrušivosti se označuje také touha po poznání. Ta je spojena se schopností vytvářet si vlastní vzory a techniky přemýšlení a chápání (Powell & Haden, 1984). Průměrní jedinci tyto vzory pouze
přejímají již vytvořené, nadaní jsou naopak v tomto směru inovativní a originální. Průměrní lidé se snaží objasnit záležitosti krok po kroku. Naopak nadaní vytvářejí své struktury myšlení, zhodnocují možnosti, pomáhají si imaginativními kroky a kloubí jak analytické tak syntetické myšlení (Powell &
Haden, 1984).
Nadměrná vzrušivost je tedy podle některých autorů jedním znakem nadaného jedince. Existují ale mnozí autoři a výzkumy spojující nadání s dalšími osobnostními charakteristikami. Některé z nich zde přiblížím.
Jacobsen (1999) představuje několik typicky se vyskytujících znaků u nadaných dospělých. Jedná se o velmi přísné sebehodnocení, komplexní uvažování, vysokou míru energie a intenzitu aktivit, velké množství učebních stylů, nevyvážený vývoj, velmi vysoké standarty a nároky na sebe i na ostatní, vysokou citlivost (například na senzorické podněty), potřebu autonomie, časté nepochopení ze strany druhých a sebepochybování. Jacobsen (1999) se zmiňuje o těchto charakteristikách v souvislosti s psychologickým poradenstvím. Apeluje na správné rozpoznání nadaného jedince a vyvarování se nevhodného postupu při terapii.
Také Lovecky (1986) se věnuje charakteristikám nadaných dospělých a jejich typickým projevům.
Zmiňuje divergenci, citlivost, vzrušivost, vnímavost a „entelechii“. Tyto charakteristiky se zdají být nedílnou součástí nadání. Jsou neutrální, ale mohou se v chování projevovat různou intenzitou a formou v závislosti na dalších fyziologických a osobnostních faktorech. Například citlivost může být projevována jako empatie, odhodlanost nebo vznětlivost.
• Divergentní myšlení: Jedinci disponující divergentním myšlením vynikají v kreativním řešení problémů a jsou schopni podívat se na situaci z různých perspektiv. Mají mnoho užitečných nápadů a mění stereotypy.
• Vzrušivost: Pro tento rys je typická vysoká emoční reaktivita, energičnost, kterou umí produktivně využít – disponují množstvím zájmů a jsou inovativní.
• Citlivost: Tuto charakteristiku vykazují jedinci, kteří jsou schopni vcítit se do ostatních, chápat emoční náboje různých situací. Mají často smysl pro správné a nesprávné a někdy bývají netolerantní k citově více oploštělým lidem.
• Vnímavost: Schopnost člověka podívat se na situaci a problém z mnoha úhlů pohledu, pochopit, jak přemýšlejí jiní a vidět různé alternativy řešení.
• Entelechie: Lidé obdařeni entelechií směřují k vlastnímu cíli, vyznačují se silnou vnitřní motivací a sílou budovat život podle vlastních představ. Tito lidé jsou schopni uvést na správnou cestu i ostatní. Je to složení vnitřní motivace a vytrvalosti (Lovecky, 1986).
Dabrowski (cit. dle Alvarado, 1989) tvrdí, že některé projevy uvedených charakteristik mohou působit jako neurotické, ale jsou pro vývoj osobnosti zdravé, jsou předpokladem pro další osobnostní
rozvoj.
Charakteristiky nadaných dospělých, které uvádějí zmínění autoři (Dabrowski, Jacobsen a Lovecky) se vzájemně překrývají a doplňují. Některé projevy nadaných mohou například působit na kvalitu sociálních vztahů a na chápání sebe sama. Možnou spojitost nyní přiblížím. Nadaní jedinci s nadměrnou emocionální vzrušivostí jsou charakterističtí vysokou mírou empatie, která se může projevovat v silném pocitu zodpovědnosti za blaho ostatních, citlivostí na jejich potřeby a nutkáním pomáhat jim (Lind, 2001; Jacobson 1999). Nadaní bývají znepokojeni tím, že ostatní nejsou tak citliví k potřebám druhých jako oni a mají jiné priority (Webb, 2005; Lind, 2001; Prober, 2008). Nadaní jedinci dále těžko přijímají nespravedlnost mezi lidmi, jsou citliví na správné morální zdůvodňování a nerespektují odlišný postoj ostatních (Webb, 2005; Silverman, 1994). Z uvedeného vyplývá, jak také uvádí Jacobson (1999), že jedním z projevů nadání může být vzájemné neporozumění si s jinými lidmi.
Nadaní někdy zapomenou, že nejsou všichni stejní jako oni, a mají vysoké očekávání od sebe i od ostatních, což vede k sociální izolaci. Není překvapující, že nadaným více vyhovují vztahy se stejně nadanými jedinci (Perrone-McGovern, Boo & Vannatter, 2012).
Autoři se shodují na tom, že některé psychické problémy (deprese, osamělost atd.) nadaných dospělých vyplývají z jejich neznalosti vlastního nadání a z toho plynoucího nepochopení odlišnosti od ostatních (Jacobsen, 1999; Alvarado, 1989; Lovecky, 1986; Tolan, 1994). Pokud odmítají své nadání, cítí se odcizení od ostatních i sami od sebe, nemohou si sami sebe vážit (Tolan, 1994).
Jacobsen (1999) uvádí dva konkrétní příklady nadaných dospělých, u kterých spojením specifických projevů (zvýšená empatie a komplexní myšlení) a neznalosti vlastního nadání vznikají psychické potíže.
1) Alec pracoval jako manažer v jedné společnosti, byl schopný organizovat, inovovat, dal by se nazvat jako hlavní mozek pokroku. Postupem času, když zjistil, že ostatní nemají jeho schopnosti, se začal ptát na otázky po smyslu a významu věcí. Začal se ztrácet ve známém prostředí a ocitl se v osobní krizi.
2) Psychické problémy Lenory vyplývaly z nevídané emocionální spřízněnosti s ostatními. Cítila se zodpovědná za blaho ostatních. Dokázala přijmout jejich negativní emoce a vcítit se. Tento rys ji stál mnoho energie a sil, cítila se přetížená a zoufalá. Nemohla pochopit, proč je ona tak zvláštní a ostatní nejsou v takové míře senzitivní. Snažila se tuto svoji charakteristiku potlačit a změnit, což vedlo k prohlubování potíží.
Řešení uvedených problémů autoři vidí v rozpoznání vlastního talentu i talentu ostatních a nastavení realistických očekávání. Nadaní by neměli předstírat normalitu, ale být sví a naučit se vycházet s ostatními za přispění jak jich samotných (přijmout vlastní nadání), tak ostatních (akceptace odlišnosti). Podstatná je změna pohledu na nadané jedince a přijetí jejich výjimečnosti okolím. Tyto
kroky vedou k lepším a uspokojivějším sociálním vztahům (Jacobsen, 1999; Lovecky, 1986; Alvarado, 1989).
Výzkum nadaných jedinců a jejich osobnostních rysů (Big-five) ukazuje, že nadaní se vyznačují vyšší otevřeností ke zkušenostem a naopak nižším neuroticismem (Zeidner & Sahni-Zinovich, 2011).
Výzkumníci zjistili, že z měřených pěti faktorů právě otevřenost ke zkušenostem nejvíce pozitivně koreluje s inteligencí. Zeidner a Shani-Zinovich (2011) dále podporují výsledky svého výzkumu konstatováním, že nadaní jedinci jsou většinou charakterističtí mnohými typicky asociovanými projevy s tímto rysem – například originalita, představivost, kreativita, zvídavost, široké rozpětí nejrůznějších aktivit a zájem o okolní svět. Otevřenost je velmi blízká zmíněným charakteristikám Loveckého (1986) - divergentnímu myšlení, vzrušivosti nebo entelechii. Neuroticismus odkazuje k citové labilitě, depresi a úzkosti. Některé studie korespondují se zjištěním Zeidnera a Shani-Zinoviche (2011), jiné mu naopak odporují. Například Lewis (1992) uvádí výčet studií, kde výzkumníci zjistili, že nadaní jedinci vykazují méně depresivních a úzkostným symptomů a dalších psychických problémů než ostatní kontrolní skupiny. Naopak v jiných výzkumech bylo zjištěno, že nadaní jedinci trpí stresem, sociální izolací až sebevražednými sklony (Silverman, 1990; Willings cit. dle Lewis, 1992). Persson (2007) se nepřiklání ani k jednomu pólu, ale ve své studii tvrdí, že úroveň stresu a deprese u nadaných jedinců není výrazně odlišná od jiných osob.
Mezi další znaky nadaných patří například intenzivní reakce, které mohou být na překážku vzájemným kontaktům s druhými (Sword, 2013), netrpělivost (Webb, 2004), introverze a perfekcionismus (Silverman, 1994). Perfekcionismus je mnoha autory považován jako jeden z projevů nadání (Kerr, 1990; Silverman, 1999; Prober, 2008; Alvarado, 1989, Kornblum & Ainley, 2005, Schuler, 2000, Jacobson, 1999 a další studie).
Mackintosh (2000) dále uvádí pozitivní korelaci mezi IQ a prestiží povolání, příjmem a vzděláním.
To potvrzuje Termanova (1959) studie provedená na subjektech po několika letech (v dospělosti), která ukázala nejvyšší zastoupení právníků (10 %), manažerů (10 %), univerzitních pracovníků (7 %) nebo inženýrů (7 %). Také tyto zkoumané osoby inklinovaly méně k delikvencím a alkoholismu. Co se týká subjektivního pocitu spokojenosti a kvality života (subjective well-being), Wirthwein (2011) nezjistil žádné rozdíly od běžných jedinců.
Mohu tedy konstatovat, že nadaní jedinci disponují určitým psychickým nastavením (například nadměrná citlivost na různé podněty), s kterým jsou spojeny určité projevy (empatie, vznětlivost, zvídavost atd.), které se mohou u jednotlivců lišit působením dalších faktorů (osobnostního nastavení, vnějších vlivů atd.). Specifická konstelace těchto projevů má vliv na kvalitu života a sociálních vztahů.
Někteří nadaní mohou být okolím bezproblémově přijímáni, jiní se cítí izolování a nepochopeni. Na interpersonální vztahy má podle autorů vliv mimo jiné akceptace vlastního nadání a odlišnosti ostatních.
Mensa a členové Mensy
Mensa je mezinárodní společenská organizace založená roku 1946 v Oxfordu. Je to nevýdělečné apolitické sdružení nadprůměrně inteligentních lidí bez rozdílu rasy a vyznání. Základ organizace tvoří nadnárodní Mensa International. Pod jejím dozorem pak vznikají a působí jednotlivé národní pobočky.
Jednou z nich je i Mensa České republiky, která vznikla po rozpadu federace z Mensy Československo.
Ta byla založena v roce 1989, přičemž na ministerstvu vnitra byla zaregistrována v roce 1991 (Co je to Mensa?).
Mensa má následující cíle:
1) identifikovat a podporovat lidskou inteligenci ve prospěch lidstva, 2) podporovat výzkum a využití lidské inteligence,
3) vytvářet prostředí pro stimulaci inteligence svých členů.
Neexistují jednoznačně dané charakteristiky členů Mensy. Ti se liší svými vlastnostmi, věkem i osobním a pracovním životem (What king of people are Members of Mensa?). Například americká Mensa má okolo 53 000 členů, většina z nich (32 000) má vystudovanou vysokou školu, jejich zaměstnání je ale různorodé. Objevují se zde jak vyšší statusové posty jako jsou vědci nebo právníci, spisovatelé, dále učitelé, ale také kadeřníci, taxikáři nebo účetní. Z české Mensy členové nejčastěji uvádějí studium VŠ, poté určité vedoucí nebo manažerské pozice (intranet Mensy ČR).
Osobnostní charakteristiky členů Mensy se příliš neliší od specifik nadaných jedinců, které se opakovaně objevují ve výzkumných studiích. Výzkum zaměřený na charakteristiky dospělých amerických členů Mensy popisuje tyto intelektově nadané jedince v porovnání s běžnou populací jako společenské, nezávislé, bez zábran, impulsivní a toužící po lepších výsledcích. Také skórují mnohem lépe v teoretických znalostech a estetickém cítění, naopak jsou méně nábožensky orientovaní (Southern
& Plant, 1968). V jiné studii dospělých členů Mensy z Austrálie výzkumníci zjistili, že mají tendenci vykazovat následující charakteristiky: kreativita, nespoutanost, ambice ale nepraktičnost, nespokojenost ale nikoliv úzkostnost. Zajímavostí je, že pocházejí z méně šťastných a harmonických rodin než běžná populace. Jsou zde zastoupeni spíše muži než ženy a více mladší než starší (Taft, 1969).
Také členové Mensy bývají překvapeni výsledkem, který dosáhnou v IQ testu, často se nepovažují za tak inteligentní, odvolávají se na chybu testu nebo na náhodu. Vnímají ostatní členy jako mnohem inteligentnější, než jsou oni sami (Alvarado, 1989). To je spojeno s výše uvedenou neznalostí vlastního nadání a obtížností přijmout tuto odlišnost od běžné populace. Také tento fakt svědčí o zvýšené sebekritice výjimečně inteligencích jedinců. Alvarado (1989) dále podle vlastní zkušenosti prezentuje
problémy, které pozoruje u členů Mensy, a plynou právě z jejich odlišnosti (neakceptované okolím ani jimi samotnými). Jedná se o nízké sebevědomí, zmatenou identitu, perfekcionismus, nižší výkony než je potenciál, emoční přecitlivělost, osamělost, konflikty s autoritou a další. Zakončuje tento soupis problémů výše uvedeným apelem na rozpoznání vlastního já (pomoc odborníků), akceptaci této výjimečnosti a tím zmírnění problémů s osobní integritou. Zmíněný pocit jejich intelektové nedostatečnosti oproti ostatním členům Mensy pramení také z předsudků, které jsou vůči nadaným udržovány. Mnoho z nich se domnívá, že když přijdou na setkání Mensy, objeví se v seskupení jedinců s vysokým profesním postavením a zvýší si tím mínění o sobě. O to více bývají překvapeni, když se ocitnou mezi lidmi se stejnými problémy a nedostatky, mezi osobnostmi jako jsou oni sami (Alvarado, 1989).
Persson (2007) výsledky svojí studie vyvrací představu nadaných jedinců jako sociálně nezdatných.
Ve svém výzkumu 287 členů Britské Mensy zjistil, že členové vykazují následující osobnostní charakteristiky. Jsou velmi zvídaví, mají rádi změnu, velmi oceňují a prosazují spravedlnost, jsou kreativní, kritičtí a nic neberou jako samozřejmost, také jim nechybí smysl pro humor. Persson, stejně jako Jacobson (1999) v příběhu Lenory a další uvádění autoři, zjišťuje ve své studii, že členové Mensy vykazují vyšší míru empatie než jiní lidé, konkrétně srovnávací skupinou byli učitelé. Přičemž, jak píše Persson (2007), učitelská profese vyžaduje vysokou míru empatie a porozumění.
Naopak Nauta a Corten (2002) zkoumali členy Mensy v pracovních vztazích a zjistili, že mají často adaptační problémy. Špatně se jim komunikuje se spolupracovníky, mnohdy si vzájemně nerozumějí. I když můžeme jen spekulovat o příčinách tohoto zjištění, domnívám se, že to může být způsobeno například zvýšenou citlivostí na spravedlivé chování a také spojeno s problémy akceptovat autoritu.
Shrnutí
V předchozím textu jsem uvedla osobnostní charakteristiky a specifika nadaných jedinců. Zmiňuji převážně ty, na kterých se odborníci shodují a je možné je chápat jako více typické pro tuto populaci.
Jedná se zejména o nadměrnou citlivost na podněty různého charakteru. Například v emocionální oblasti se dokáží nadaní lépe vcítit do ostatních a chápat jejich problémy, vnímají emoční výkyvy u blízkých a přenášejí je na sebe. Dále se v souvislosti s nadanými jedinci hovoří o perfekcionismu a vysokých nárocích na sebe i na druhé jedince, což může vést k problémům ve vztazích. Navzdory tomu Jacobsen (1999) uvádí, že nadaní dospělí běžně vykazují neobvyklou psychosociální zralost, charisma, důvěryhodnost a sociální přizpůsobení. Pro mnohé z nich je přirozené zastávat vedoucí roli ve společnosti.
Vztah inteligence a osobnosti není jednoznačně daný. Tedy nadaný jedinec nemusí vždy vykazovat
uvedené znaky, spíše je pravděpodobnější než u běžných lidí, že se u něj projeví.
V empirické části této práce si kladu za jeden z cílů objasnit některá specifika členů Mensy a poukázat na jejich charakteristické rysy. Chci zjistit, zda existují mezi těmito jedinci nějaké podobnosti nebo nikoliv. Budu se také snažit objasnit, zda určité charakteristiky ovlivňují vznik důvodů pro vstup a jak.
Předmět a cíl výzkumu
V předložené práci zkoumám členy Mensy jakožto specifickou podkategorii jedinců s IQ nad 130.
Členové Mensy nejsou pouze jedinci s vysokým IQ, s kterými bylo již realizováno nepřeberné množství výzkumů, ale jsou to převážně členové organizace, kteří se podílejí na jejím dění. Jsou to lidé, kteří se rozhodli do této organizace vstoupit a také zde setrvat. K těmto krokům existují důvody, které se snažím blíže zkoumat.
Za cíl výzkumu si tedy kladu objasnění důvodů pro vstup jedinců s IQ nad 130 do Mensy. Ve výsledné teorii formuluji nejen důvody vstupu, ale osvětluji také faktory působící na toto rozhodnutí.
Jak uvádím v teoretické části, vysoce inteligentní lidé jsou velmi různorodá skupina jedinců, o kterých je jen velmi obtížné shrnout obecně zastřešující fakta, dále také se v této oblasti nedostává výzkumných studií, proto by jakékoliv hypotézy na počátku výzkumu ztrácely odborný podklad.
Z cíle výzkumu jednoznačně vyplývá hlavní výzkumná otázka: „Jaké jsou důvody členů Mensy pro vstup do této organizace?“ A dále si kladu následující vedlejší výzkumné otázky: Jaké jsou jejich důvody pro otestování IQ? Je možné vysledovat určité osobnostní charakteristiky nebo vnější vlivy, které působí na vznik příslušných důvodů a jaké to jsou?
Účelem této práce je také objasnit specifika těchto jedinců, které vedou k jednotlivým důvodům pro vstup do Mensy. Tím získám určitý obraz o členech Mensy, který porovnám s dosavadními výsledky z výzkumů.
Metoda
Výzkumný soubor Výběr vzorku
Velikost vzorku nebyla předem dána, ale upravovala se až v průběhu výzkumu, v souvislosti s tzv.
teoretickým vzorkováním, jak jej popisuje Řiháček, Čermák a Hytych (2013). Na výslednou velikost vzorku měla vliv tzv. teoretická saturace, která poskytuje informace o tom, zda další respondenti přinášejí nové informace nebo nikoliv. Jak píše Glasser a Strauss (cit. dle Hendl 2005), sběr dat je řízen vynořující se teorií, tedy postupně se vznikajícími daty se výzkumník rozhoduje, kolik ještě bude sbírat dat a od jakých respondentů.
Vybráno bylo osm respondentů podle následujících kritérií:
1) jsou členové Mensy,
2) účastní se aktivit Mensy (podmínkou je, aby byli alespoň jednou za půl roku přítomni na pravidelném setkání členů Mensy nebo jiné mensovní akci),
3) v době vstupu do Mensy dosáhli plnoletosti.
Jako první požadavek jsem stanovila kritérium členství v Mense. Na první pohled se nezdá nutné zkoumat pouze současné členy Mensy, ale také například ty, kteří členství z nějakých důvodů ukončili – byli členy, ale přestali platit členský poplatek. Je možné, že tyto dvě skupiny se budou ve svých důvodech vstupu odlišovat, jelikož důvod skupiny již bývalých členů mohl být spojen s určitým očekáváním, které nebylo naplněno. Důvodem, proč jsem zvolila právě toto kritérium, je cíl výzkumu, který není zaměřen na srovnávání členů Mensy a bývalých členů, ale cílí pouze na členy. Ze základního souboru jsem vyloučila zcela neaktivní členy Mensy z důvodů jejich pouhého formálního členství. Jako další požadavek volím dosažení plnoletosti. Zajímám se tedy o důvody vstupu do Mensy těch jedinců, kteří vstoupili až po dosažení osmnáctého roku věku. Jde mi o vlastní uvážené rozhodnutí pravděpodobně psychicky vyzrálého jedince. U dětí by byl výzkum zaměřen spíše na rozhodnutí rodičů přihlásit děti do Dětské Mensy.
Z celkového počtu aktivních členů Mensy byli záměrným výběrem selektování pouze ti, kteří spadají pod brněnskou místní skupinu (mají bydliště v Jihomoravském kraji). Těchto skupin je dvanáct
a sdružují se kolem větších měst. Členství se přiřazuje podle místa bydliště. Jedná se o rozložení s malými odchylkami kopírující kraje a krajská města. Nepředpokládám, že by se například výrazně lišily důvody pro vstup do Mensy členů spadajících pod olomouckou místní skupinu od důvodů těch z brněnské skupiny. Zvolila jsem tedy respondenty pro mě nejlépe přístupné pro rozhovor - patřící pod brněnskou místní skupinu.
Seznam členů spadajících pod brněnskou místní skupinu jsem získala od předsedy této skupiny, počet se pohyboval kolem tří set. K získání informací o jejich aktivitě mi pomohly archivované přihlášky na jednotlivé akce, seznam účastníků celostátního setkání a vlastní zkušenosti z brněnských pravidelných setkání. Po této selekci se do užšího výběru potenciálních respondentů dostalo padesát osm jedinců, kteří spadají pod brněnskou místní skupinu a dále se za poslední půl rok účastnili minimálně jedné akce Mensy (pravidelné setkání členů brněnské skupiny, celostátní setkání a další rozmanité akce). Konečný soubor respondentů jsem získala stratifikovaným náhodným výběrem - rozdělení skupiny podle pohlaví a dále postupný výběr stejného počtu mužů a žen. Vždy po analýze proběhlého rozhovoru jsem se rozhodovala, zda vyberu další respondenty. Jakmile se počet ustálil na šesti a objevily se v datech určité podobnosti, rozhodla jsem se oslovit dva respondenty podle vlastního uvážení, kteří by do schématu zapadat nemuseli – Olgu a Kubu. Oba z důvodu jejich bezproblémových sociálních kontaktů. Zasloužili se o zviditelnění druhého typu důvodů vstupu do Mensy (viz výsledný diagram a analýza dat). Jak píše Silverman (2005), mnoho kvalitativních výzkumníků využívá cílové, ne náhodné metody. Vyhledávají skupiny, prostředí a jednotlivce, v případě kterých je největší pravděpodobnost, že nastanou zkoumané procesy. V této práci jsem spojila výběr náhodný (převážně z důvodu minimalizace vlivu výzkumníka v této fázi studie) s výběrem cíleným. Výsledný počet respondentů se ustálil na osmi. Po dosažení tohoto počtu se již několikrát opakovaly charakteristické odpovědi předchozích respondentů, proto nebyl již vzorek rozšiřován. Respondenti byli kontaktováni buď osobně nebo pomocí e-mailové komunikace. Všichni souhlasili s účastí na výzkumu.
Jako metodu sběru dat jsem volila polostrukturovaný rozhovor. Předem připravené otázky respondenti zodpověděli, ale ve všech rozhovorech došlo k přirozenému vývoji rozhovoru, který byl vždy specifický podle typu respondenta. To vedlo k pokládání nepřipravených otázek a k výskytu spontánních reakcí na vzniklé situace.
Popis vzorku
Tabulka 1 (Popis respondentů)
Jméno Věk Zaměstnání Délka
členství
Věk při vstupu
Honza 46 let Programátor 23 let 21 let
Pepa 35 let Programátor 16 let 19 let
Marek 30 let Matematik, hráč pokeru 8 let 22 let
Lenka 21 let Studentka Přf MU 3 roky 18 let
Olga 29 let Lékárnice 6 let 23 let
Klára 29 let Mateřská dovolená 1,5 roku 27 let
Kuba 37 let Projektant 17 let 20 let
Dáša 28 let Manažerka 1,5 roku 26 let
Vzorek byl vyrovnaný podle pohlaví – čtyři muži a čtyři ženy. Respondenti se lišili poměrně výrazně jak věkem (21 – 46 let), zaměstnáním, tak délkou členství v Mense (1,5 roku až 23 let). Je pravděpodobné, že právě tato variabilita přispívá k reprezentativnosti použitého vzorku.
Všichni respondenti byli velmi ochotní poskytnout rozhovor. Neobjevily se problémy se zodpovídáním otázek (pouze Pepa a Kuba jednou uvedli, že o určitém tématu nechtějí hovořit).
Respondenti nevykazovali známky stresu nebo jiného nepohodlí. Nebyl žádný respondent, s kterým bych se potkala poprvé až při rozhovoru (s některými jsem se znala lépe, s jinými naopak pouze zběžně). Domnívám se, že tento fakt byl spíše pozitivním aspektem, jelikož dopomohl k uvolněné a přátelské atmosféře v průběhu interview.
Tvorba dat
Jako metodu sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor. První část rozhovoru cílila na informace o životě jedince v době vstupu do Mensy. Chtěla jsem, aby se respondenti vžili do toho období, zavzpomínali na něj a na jeho specifika. Důvodem bylo jednak naladění na téma rozhovoru a možnost lepšího vybavení odpovědí na dále kladené otázky. Dále také možnost upozornění na vlivy působící na vstup. V této části rozhovoru respondenti projevovali některé své osobnostní charakteristiky, například introvertní sklony, a také míru sociálních kontaktů. První série otázek byla tedy také informačně přínosná. Hlavní část rozhovoru obsahovala dotazy spojené s hlavní výzkumnou
otázkou a dále obecně s Mensou (hodnocení členů, testování IQ atd.). V této části se průběh rozhovoru u jednotlivých respondentů nejvíce rozcházel – podle rozpoložení respondenta a rychlosti odhalení jeho důvodů pro vstup. Na závěr měli respondenti možnost doplnit informace, které v rozhovoru nezazněly a považují je za důležité, a také proběhla reflexe rozhovoru. Po provedení všech rozhovorů a analýze dat jsem sestavila sérii pěti dotazníkových otázek, jejichž zodpovězení mi pomohlo k dotvoření výsledného schématu a získání dalších relevantních informací pro výzkum. Všichni respondenti doplňující otázky zodpověděli (s výjimkou Dáši, kde jsem to nepovažovala kvůli vývoji rozhovoru za nutné).1
Rozhovory probíhaly na několika místech. Vždy se jednalo o klidné a pro výzkum vhodné prostředí. Tři z rozhovorů se odehrávaly v galerii kavárny MZK, která byla zpřístupněná pouze nám pro výzkumné účely. Ostatní rozhovory proběhly u samotných respondentů doma, případně v kanceláři. Tyto prostory zkoumané osoby zvolily samy jako nejvhodnější variantu z důvodu vlastního pohodlí – ušetření času z cestování a možnost omezení rušivých vlivů na minimum. Rozhovor trval v průměru půl hodiny. Přesný čas se pohyboval od dvaceti do čtyřiceti minut. Pro fixaci dat jsem použila audio záznam, který jsem dále pro účely analýzy přepsala – tzv. transkripce (Miovský, 2006).
Transkripce prošla kontrolou při opětovném poslechu audio záznamu. Průběh rozhovoru se lišil u každého respondenta například z důvodu jejich odlišné komunikativnosti, momentálního naladění a ochoty poskytovat osobní informace.
Ve svém výzkumu jsem také pomocí níže uvedených metod zvyšovala validitu a reliabilitu získaných údajů. Otázky spojené s těmito faktory ovlivňujícími hodnotu dat si nekladou pouze kvalitativní výzkumníci, ale jak uvádí Silverman (2005), jsou důležité pro jakýkoliv typ výzkumu.
Podle Dismana (2002) se kvalitativní výzkum vyznačuje vysokou validitou a nízkou reliabilitou. Není dosahováno vyšší reliability z důvodu nízké standardizace výzkumu - rozhovory jsou uzpůsobeny podle typu respondenta, nejsou kladeny vždy stejné otázky, ani není možné zajistit stejné podmínky (záleží na povaze a rozpoložení respondenta).
Nyní uvedu metody, které jsem ve výzkumu využila k zvyšování validity. V souhrnu dalších metod je navrhuje jako vhodné například Silverman (2005), Čermák a Štěpaníková (1998) a Miovský (2006).
Patří k nim metoda systematického porovnávání, analýza deviantních případů, triangulace dat (metod získávání dat a výběru výzkumného souboru) a validizace respondentem.
Jako první se zaměřím na popis analýzy deviantních případů. Rozhovory jsem analyzovala průběžně a postupně se mi v datech začaly vynořovat určité pravidelnosti. Rozhodla jsem se, že na základě vlastní osobní zkušenosti s mnohými členy Mensy začlením do rozhovoru respondenty, kteří by nemuseli do vznikajícího teoretického modelu zapadnout. Jak uvádí Čermák a Štěpaníková (1998),
1 Přepsané rozhovory i doplňující otázky jsou přiloženy v archivu práce na is.muni.
případy, které jsou neslučitelné s navrhovaným vysvětlením, poukazují na jeho možné nedostatky a v popperovském duchu jsou tedy pro vědce velmi cenné. Jde totiž o aktivní hledání důkazů, které by vyvrátily navrhovanou teorii. Konkrétně jsem tedy postupovala následovně. Po sesbírání dat z šesti rozhovorů se při analýze začala rýsovat první linie důvodů vstupu do Mensy spojená s problematickými sociálními kontakty. Rozhodla jsem se přidat do vzorku dva respondenty, kteří se projevovali vždy jako velmi sociálně zdatní a komunikativní. Jejich výpovědi podpořily teoretické nasycení druhého důvodu „Cítit se výjimečně jako člen/ka“. Tento důvod se následně prokázal jako působící i u některých dříve oslovených respondentů. Díky uvedenému kroku jsem přezkoumala a doplnila výsledky výzkumu. S tímto dodatečným výběrem souvisí další metoda validizace – triangulace výběru vzorku. Jak píši již v kapitole „Výběr vzorku“, zvolila jsem dvě metody – náhodný stratifikovaný výběr a cílený.
Další zvolená validizační metoda systematického porovnávání mohla být praktikována díky přesnému přepisu celých rozhovorů a systematickému porovnávání jednotlivých případů, zda se zde neobjevují jiné pravidelnosti související s pohlavím, věkem nebo jinými atributy, kvůli kterým by nebyla možná extrapolace. K datům jsem se průběžně vracela a opakovaně pročítala všechny rozhovory.
Také jsem ověřovala a doplňovala data informacemi z vlastního pozorování, tedy částečně uplatňovala tzv. metodologickou triangulaci dat, kterou Patton (cit. dle Čermák & Štěpániková, 1998) označuje jako triangulaci zdrojů. Některé projevy respondentů, které by nemusely být pro externího výzkumníka ze samostatného rozhovoru zcela zřejmé, jsem zpozorovala právě díky znalosti respondenta a jeho běžného chování. Například Honzav rozhovoru uvádí, že měl problémy navazovat sociální kontakty, ale jsem také přesvědčena, což se v rozhovoru neobjevuje, že je nyní aktivním členem Mensy, který naopak kontakty vyhledává a aktivity provozované společně s jinými lidmi (hry, výlety atd.) se staly jeho velkým koníčkem. Tyto znalosti mi pomohly porozumět jednotlivým souvislostem mezi nasbíranými daty a vytvořit závěrečnou teorii.
Další z metod validizace dat, kterou jsem použila, popisuje Čermák a Štěpániková (1998, str. 14) jako validizaci respondentem. Konkrétně uvádí: „Spolehlivost získaných dat se ověřuje diskusí o výzkumné zprávě, kterou si účastníci výzkumu přečetli.“ Se třemi respondenty jsem se po analýze dat a vytvoření výsledné teorie sešla a představila jim své výsledky (jednalo se o Marka, Dášu a Lenku). Všichni potvrdili, že je možné uvedené schéma na jejich případ použít a zapadají tedy do zakotvené teorie.
Disman (2002) uvádí, že není možné reliabilitu v kvalitativním výzkumu kontrolovat běžnými způsoby typickými pro kvantitativní výzkum. Tedy nelze zaručit, že dva výzkumníci pracující na stejných datech dosáhnout stejných výsledků. Věrohodnost kvalitativního výzkumu je dosažena jinak – jasností analytického procesu, kdy každý krok je předložen čtenáři a jeho logičnost je ověřitelná.
Konkrétně lze reliability dosáhnout podle Silvermana (2005) kódováním dat více kodéry. Jelikož jsem
neměla více odborných kodéru k dispozici (jedince, kteří by byli seznámeni s výzkumem a měli alespoň základní schopnost rozhovor vhodně analyzovat), pokusila jsem se tento úkol splnit sama způsobem opakovaného poslechu rozhovoru, přesného přepisu, opakovaného čtení rozhovorů a kódování. Tento postup se osvědčil, jelikož jsem při dalšímu navracení k syrovým datům nacházela nové poznatky a zákonitosti a několikrát průběžné závěry upravovala.
Etické zásady výzkumu
Respondenty jsem před započetím rozhovoru informovala o všech potřebných bodech týkajících se etiky výzkumu. Jednak se jednalo o ubezpečení o anonymitě uváděných údajů (i když jsem jejich jména znala, v práci je neuvádím a používám fiktivní), dále o použití údajů pouze pro výzkumné účely. Před rozhovorem jsem získala souhlas o dobrovolném poskytnutí rozhovoru i o hlasovém nahrávání a poskytla možnost kdykoliv rozhovor ukončit, případně upozornit na neochotu odpovídat na položené otázky. V neposlední řadě jsem poukázala na nutnost pravdivých výpovědí, aby nebyly závěry výzkumu zkreslené. Všichni respondenti s rozhovorem dobrovolně souhlasili a až na dvě výjimky (Pepa nechtěl příliš dopodrobna mluvit o období začátku studia na VŠ, na které nerad vzpomíná, a Kuba o jeho bývalé přítelkyni) všichni ochotně zodpovídali na položené otázky
.
Výzkumný design
Empirická část předložené práce vznikla na bázi kvalitativního přístupu. O tomto typu výzkumu vyšlo i v české odborné literatuře několik publikací. Patří mezi ně například Miovský (2006), Hendl (2005), Silverman (2005) nebo Strauss a Corbin (1999). Autoři shodně upozorňují na nejednoznačné vymezení a chápání kvalitativního výzkumu. Strauss a Corbin (1999) rozumí termínem kvalitativní výzkum jakýkoliv výzkum, jehož výsledek se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Hendl (2005) apeluje na důležitost hloubkového studia jednotlivých případů a definuje cíl kvalitativního výzkumu jako generování hypotéz a rozvíjení teorie. Při zvolení tohoto přístupu je možné použít několik typů metod analýzy dat, které uvádí Miovský (2006). Jednou z nich je také metoda zakotvené teorie. Následovala jsem tedy tento induktivní přístup představený Glasserem a Straussem, jehož cílem je podle Řiháčka, Čermáka a Hytycha (2013) vybudovat teorii zkoumaného jevu, jeho abstraktní, teoretické uchopení, které nám umožní daný jev pregnantně pojmenovat, lépe mu porozumět v různých souvislostech a díky tomu být i úspěšnější v jeho předvídání a ovlivňování. Tato metoda v dnešní době nachází významné uplatnění na odborném psychologickém poli (Bímová, 2007;
Irurita, 1996; Mejias & Gill, 2014; Ellis & Chen, 2013 a mnoho dalších studií).
Použití kvalitativního přístupu v této studii odůvodňuji následovně. V uskutečněném výzkumu byla zkoumána realita, kterou je možné lépe zachytit kvalitativním výzkumem, než kvantitativním.
Konkrétně tedy zjišťuji důvody, na jejichž projevení nestačí pouze univerzální otázka v dotazníku, jelikož si je mnozí lidé neuvědomují, a proto je tedy třeba zkoumat chování a prožívání každého jedince zvlášť a přizpůsobit sběr dat jeho specifikům. Dále si kladu za cíl vytvořit teorii, nikoliv ověřit ji a zasadit do obecného kontextu. Data analyzuji také metodami zakotvené teorie.
Postup analýzy dat
K analýze dat jsem zvolila metody zakotvené teorie, jak je popisuje Strauss a Corbinová (1999) a dále například Řiháček, Čermák a Hytych (2013). Po pečlivém přepisu proběhlých rozhovorů následovalo kódování odpovědí a seskupování jednotlivých kódů pod obecnější koncepty. Těmto konceptům náležely vlastnosti rozložené na určité dimenzi. Nyní se zaměřím na vzniklé koncepty (jejich vlastnosti a dimenze), z kterých jsem sestavila výsledný model odpovídající na hlavní výzkumnou otázku - Jaké jsou důvody členů Mensy pro vstup do této organizace? Další koncepty vznikly v kontextu druhé výzkumné otázky zjišťující důvody testování IQ, ty zde neuvádím.
1) Osobnostní charakteristiky
Tato kategorie disponovala následujícími vlastnostmi rozloženými na příslušných dimenzích:
- otevřenost vůči prostředí (dimenze – introverze/extroverze), - zaměření na intelektuální výkonnost (dimenze - vysoké/nízké).
2) Zájmy
Tato kategorie se rozkládala na následujících dimenzích – běžné/netypické, o samotě/s lidmi, s vyšší mírou stimulace inteligence/s běžnou mírou stimulace inteligence.
3) Sociální kontakty před vstupem
Této kategorii náležely vlastnosti frekvence a uspokojení, které se pohybovaly na dimenzích uspokojivé/neuspokojivé a frekventované/nefrekventované.
4) Hodnota Mensy
Do této kategorie spadaly všechny výpovědi respondentů, v kterých byl obsažen hodnotící názor na tuto organizace a její členy, který respondent zastával před vstupem do Mensy. Jako vlastnost této kategorie jsem označila prestiž, která se pohybovala na dimenzi prestižní/není prestižní.
5) Možné přínosy z členství
Kategorie Možné přínosy z členství je těsně spjata s kategorií předchozí. V následující analýze se ukázala jejich těsná návaznost.
Této kategorii náležely dvě vlastnosti. Jednak výjimečnost pocitu z potenciálního členství a dále možnost uspokojení sociálních kontaktů v Mense. Výjimečný pocit z členství má přínos pro jedince buď sám o sobě (pro vlastní sebevědomí) nebo prostřednictvím působení na okolí (například lepší přijetí v zaměstnání).
Analýza dat dále pokračovala nalezením vztahů mezi vzniklými kategoriemi. Propojení těchto kategorií je patrné ve výsledném diagramu. Posledním krokem analýzy bylo určení ústředního konceptu, kterému jsem dala název „Předpoklad, že členství může být přínosem.“
V následujících řádcích konkrétně uvedu, které výpovědi spadají pod jednotlivé kategorie a jaké póly uvedených dimenzí tyto výpovědi nejlépe nasycují. Dále představím schéma propojených kategorií znázorňující výsledný model důvodů vstupu do Mensy.
Výsledky
Schéma důvodů testování IQ a důvodů vstupu do Mensy
Obrázek 1 (Důvody testování IQ) Důvody testování IQ
Obrázek 2 (Důvody vstupu do Mensy)
Jako hlavní cíl práce si kladu objasnění důvodů členů Mensy pro vstup do této organizace. S těmito důvody jsou těsně spjaty také důvody pro testování IQ, jelikož každý člen Mensy musí překročit stanovenou hranici IQ 130. Jednotlivé kroky předcházející vstup jsou tedy rozložené na dvě fáze. První se skládá z rozhodnutí pro testování IQ a absolvování testu, druhá potom bezprostředně následuje po zjištění výsledné hodnoty IQ a obsahuje rozhodování, zda vstoupit či nikoliv. Je pravděpodobné, že
neuspokojivé sociální kontakty
Mensa jako prestižní organizace
předpoklad, že členství může být přínosem
možnost získat uspokojivější sociální kontakty
možnost získat výjimečný pocit z členství
VSTUP DO MENSY osobnostní
charakteristiky (introvertní sklony),
netypické/intelekt uální/introvertní zájmy a další vlivy
osobnostní charakteristiky (zaměření na intelektovou výkonnost), hodnotová orientace (vysoká hodnota inteligence) a další vlivy
osobnostní charakteristiky (výkonová motivace a další), vnější vlivy (krize ve studiu a další) a jiné faktory
potřeba dokázat si/jiným, že jsem
chytrý/á
TESTOVÁNÍ IQ
existuje mnoho jedinců, kteří úspěšně prošli IQ testy, ale do Mensy se rozhodli nevstoupit. Nyní se zaměřím na důvody testování IQ, které podložím konkrétními úryvky z rozhovorů.
Důvody testování IQ
Rozhovory necílily pouze na důvody vstupu do Mensy, ale také na důvody k testování IQ. Výsledné schéma se skládá z následujících vzájemně propojených kategorií:
Osobnostní charakteristiky (výkonová motivace) a vnější vlivy (například krize ve studiu) + další vlivy
→ potřeba dokázat si/jiným, že jsem chytrý/á→ testování IQ
Osobnostní charakteristiky a vnější vlivy
Do osobnostních charakteristik zařazuji převážně výkonovou motivaci, která se projevuje vysokou angažovaností v úkolech. Ta je u většiny respondentů vysoce rozvinutá. Vyskytují se u nich vlastnosti jako je soutěživost, chuť překonávat sebe/ostatní, být nejlepší atd. Tyto projevy vykazuje několik respondentů. Uvedu konkrétní úryvky.
Marek sám sebe popisuje jako člověka výkonově motivovaného. R: „Takto, chodím na šifrovačky a to mě hrozně baví. Prostě zkoušet, co všechno zvládnu.“ „Jsem už prostě takovej, překonávat se a ostatní, to je moje.“
„ Prostě ano, chci být nejlepší, je to tak.“
Pepa se v rozhovoru zmiňuje o vzájemném překonávání se s bratrem v různých oblastech. R: „Prostě jsem se tak nějak předháněl s bráchou. My spolu různě hráli hry a soutěžili spolu. Ve všem možným…“ „ My byli s bráchou tak +- ve všem na stejno, o to to bylo zajímavější.“
Podobně jako Pepa i Lenka měla v době vstupu do Mensy motivaci být v něčem lepší než bratr. R:
„Řekla bych, že jsem chtěla být prostě v něčem nad bratrem. On je totiž dobrej ve všem. A mně to připadne prostě nefér.“
Jako vnější vlivy označuji určité tlaky v okolí, které způsobily zvýšenou potřebu respondenta dokázat si, že je inteligenčně na výši. Sem zapadá například Olga, Kuba nebo Lenka. Opět uvedu konkrétní příklady.
Olga hovoří o potřebě zvednout si sebevědomí kvůli blížícím se státnicím, konkrétně: R: „A možná jsem to i udělala i před těma státnicema jako takový nějaký posílení toho sebevědomí. Jakože když to bude dobrý, tak ty státnice dám levou zadní.“
Kuba popisuje své období, kdy si nechal otestovat IQ a vstoupil do Mensy z hlediska studijních výsledků jako neuspokojivé. Cituji: R: „Studoval jsem matiku, matematické inženýrství a trápil jsem se
hrozně. Říkal jsem si, že jsem úplnej blbec, že tam nemám co dělat…“ „…Moje krize začala první hodinu a pokračovala asi do konce třeťáku.“ „…ale ta škola mě srážela dolů. Že jo tak já jsem na střední byl v pohodě, to mi to šlo, to byly kupecký počty, ale na vejšce jsem zjistil, že je matematika o něčem jiným, tak mi to srazilo hřebínek.“
V rozhovoru s Lenkou se objevují jako vnější faktor počínající problémy ve škole v souvislosti s onemocněním. Hovoří o potřebě dokázat si, že je hloupá (proto šla na testy) a tedy mít odůvodnění zhoršeného prospěchu. R: „…já jsem měla i nějaké neurologické onemocnění a prostě horší koncentraci, a nějak jsem si řekla, že už asi hloupnu a chtěla jsem si dokázat, že jsem na tom jako špatně a vlastně za to nemůžu…“, což se odrazilo na školních výsledcích. V: „ A když ses dozvěděla výsledek, jaký jsi z toho měla pocit?“ R: „…
ten první pocit byl naprosto blbej, protože jsem si říkala, že tohle jsem vlastně nechtěla, chtěla jsem si dokázat, že jsem na tom špatně, ať mám výmluvu…“
Dokázat si, že jsem chytrý/á
Další kategorii jsem nazvala „Mínění o sobě“. Má vlastnost zakotvenost a dimenzi rozloženou mezi plně zakotvený dojem o sobě až po nezakotvený dojem. Z dat vyplývá, že všichni respondenti vykazují znaky nezakotveného dojmu. Tento fakt odvozuji z jejich potřeby dokázat si, že jsou chytří, a nechat se tedy otestovat. Většinou jim nechybí sebevědomí (což je patrné z jejich předpokladu, že v iq testu budou úspěšní, i když mnozí neočekávali až takový výjimečný výsledek – převážně ženy), ale stále vykazují potřebu jej nějak pevněji ukotvit a potvrdit. Uvedu opět konkrétní příklady, které se překrývají s předchozí kategorií, případně na ni těsně navazují.
Marek svůj motiv pro testování IQ tedy spojuje se svojí přirozenou potřebou přesvědčovat se o svých kvalitách související s uvedenými projevy osobnostních charakteristik. R: „ Tehdy jsem nějak četl nějakej článek o Mense a řekl jsem si, na to bych určitě měl, tak to vyzkouším. Prostě pokud je šance něco si dokázat, tak jdu do toho…“ „Možná pro svoje ego, i když to je silný slovo.“
Klára mluví o ověření vlastních kvalit, které se projevovaly ve výborných školních výsledcích. R:
„No, měla jsem dobrý známky a vlastně jsem si chtěla potvrdit, že jsem chytrá. Tak jako jsem si to chtěla jiným způsobem ověřit.“
Kuba v návaznosti na výše zmíněnou krizi ve studiu chtěl zjistit, zda za tyto výsledky může jeho IQ nebo jiný faktor (špatná škola, lenost). R: „Tak jsem si říkal, proč ne (poz.autora: proč si neudělat IQ testy), aspoň budu vědět, proč to nedodělám tu školu.“ V: „Měls třeba pocit, že na tu Mensu máš?“ R: „ No, myslel jsem si, ale ta škola mě srážela dolů.“ „…Říkal jsem si, že někdo musí být špatnej, buď já, nebo ta škola.“
O Lence a Pepovi a jejich potřebě být lepší než bratr píši výše. Lenka se také chtěla prosadit kvůli tomu, že matka podle jejího názoru bratra vnímala jako šikovnějšího. R: „…No, mamka ho dost
upřednostňovala, taťka moc ne, ten se nás snažil brát spravedlivě. Ale mamka ta furt mluvila o bráchovi, jak dokázal tamto a tamto. Já jako s bráchou dobře vycházím, ale je tam taková ta žárlivost, kterou neřekneš nahlas…“
Olga si chtěla dokázat, zda její pocit vlastního intelektuálního zlepšení je oprávněný. R:
„…dělali nějakej IQ test a tam mi to nevyšlo jako zase až tak moc vysoký, takže jsem si říkala, že bych jako chtěla vědět jako to porovnání, jestli se třeba ta inteligence nějak vyvíjí. Třeba i sama na sobě jsem měla pocit, že snesu logičtější věci a víc mi třeba šla matika než dřív. To šlo tak nějak mimo mě, jako ne, že bych měla špatný známky, ale neměla jsem k tomu vztah. A čím jsem byla starší, tím to bylo lepší. Takže jsem si říkala, že se to asi nějak vyvíjí. Tak jsem to prostě chtěla zjistit.“
Jako touhu po informacích o sobě lze označit také motivy Honzy a Pepy. Honza konkrétně uvádí: V:
„Dobře. Takže sis zkoušel testy na počítači. To jen tak ze zvědavosti?“ R: „No, prostě jsem si hrál na tom tehdejším netu a narazil jsem na to, tak jsem si řekl, proč to nevyzkoušet.“ V: „Hm.“ R: „Asi bych to nazval touhou po informacích.“ V: „Připadl sis, že toho o sobě málo víš?“ R: „To né, asi né. Nepřemýšlel jsem tak nad tím, prostě jsem byl zvědavej.“ Pepa se vyjadřuje následovně. R: „…určitě bych tam šel kvůli tomu, že je to prostě známý a prestižní, ale tenkrát moc informace nebyly, tak možná ten důvod byl, že jsem si spíš chtěl něco dokázat, než abych to třeba bral nějak vážně.“ V: „Dokázat, aha, řekneš mi k tomu něco blíž?“ „Jo, asi dokázat.
Prostě o sobě, jakej jsem, nevím.“
U Dáši tato tendence nevyplývá z žádného konkrétního úryvku, ale prolíná se celým rozhovorem.
Píše, že původně nevěděla, proč má problémy v sociálních kontaktech, a až si udělala na škole IQ testy, napadl ji možný důvod. Chtěla tedy poznat lidi, s kterými by měla větší pravděpodobnost si porozumět, ale nebyla si jistá výsledkem z IQ testu. Potřebovala si tedy také potvrdit, že je chytrá dostatečně na to, aby se dostala do Mensy a vysvětlila si tím svoji „jinakost“.
Uvedené úryvky mají společnou potřebu respondenta zjistit, jaké je jeho IQ, která vedla k rozhodnutí nechat se otestovat. Tato potřeba pramenila jak z určitých osobnostních charakteristik, tak z tlaků okolí. Z rozhovorů vyplývá, že objektem cíleného uspokojení/neuspokojení z výsledku IQ testu je většinou jedinec sám. Případně se v některých případech přidávají i jiné osoby (u Lenky maminka a bratr, u Pepy bratr).
Po zjištění výsledků z testování většina respondentů uvádí příjemné pocity (s výjimkou Honzy), mnozí také byli překvapeni, nevěřili, že dosáhnou takového vysokého výsledku.
Dále respondenti zvažovali možnost vstupu do Mensy. Někteří byli rozhodnuti už dříve – šli na testy s tím, že by rádi vstoupili (Dáša a Klára), jiní se rozhodovali až po otestování. Nyní se zaměřím na důvody, které vedly jedince ke vstupu a na faktory působící na vznik těchto důvodů.