Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Hlavní specializace: Hospodářská politika
S TÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA
V Č ESKÉ REPUBLICE V LETECH 1995–2019
diplomová práce
Autor: Bc. Laura Hošková
Vedoucí práce: prof. Ing. Vojtěch Krebs, CSc.
Rok: 2020
Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Bc. Laura Hošková
V Praze dne 18. 12. 2020
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu diplomové práce panu prof. Ing. Vojtěchu Krebsovi, CSc. především za podporu a shovívavost, cenné rady a velmi vstřícnou spolupráci.
Dále bych ráda poděkovala celé své rodině za jejich obrovskou podporu a trpělivost během celého mého studia.
Abstrakt
Cílem diplomové práce je zhodnotit systém státní sociální podpory, jakožto klíčový nástroj pro podporu rodin s dětmi, skrze poskytované dávky, na jejichž základě jsou nastíněna taková opatření, která by mohla přispět k zajištění zefektivnění celého systému.
V práci jsou detailně analyzovány veškeré výdaje na dávky státní sociální podpory, od jejich vzniku v roce 1995 do roku 2019. Dále se práce zabývá značně náročnými legislativními změnami, které nastaly za celé sledované období a jsou stěžejní pro pochopení a určení nároků na dávky.
Systém státní sociální podpory v současnosti upravuje pět poskytovaných dávek, na jejichž vyplacení bylo zapotřebí v roce 2019 vynaložit 34 mld. Kč, což představuje 0,59% podíl na HDP a 2,20% podíl na výdajích státního rozpočtu. Práce mimo jiné poukazuje na to, že systém nevytváří zcela správně incentivy pro příjemce dávek ke společensky žádoucímu chování, jako je např. zvýšení ekonomické aktivity, jelikož zejména rodičovský příspěvek, který zaujímá téměř 70 % z celkových vynaložených výdajů, je poskytován všem nastávajícím rodičům bez ohledu na jejich ekonomickou participaci.
Klíčová slova: sociální politika, rodinná politika, sociální zabezpečení, systém státní sociální podpory, přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné
JEL klasifikace: J13, H53, H55
Abstract
The aim of the diploma thesis is to evaluate the system of state social support, as a key tool for supporting families with children through the benefits provided.
On the basis of these benefits the measures that could contribute to ensuring the efficiency of the whole system are outlined.
All benefits of state social support from 1995 to 2019 are analyzed in detail.
Furthermore, the thesis deals with very demanding legislative changes that occurred during the entire period and are crucial for understanding and determining entitlement to benefits.
The system of state social support currently includes five benefits provided for the payment of which it was necessary to spend CZK 34 billion in 2019 which represents 0.59% share of GDP and 2.20% share of state budget expenditures. Among other things, the thesis shows that the system does not motivate the recipients of benefits to socially desirable behavior, such as increasing economic activity, because especially parental allowance, which accounts for almost 70 % of total expenditure, is provided to all expectant parents, regardless on their economic participation.
Keywords: social policy, family policy, social security, system of state social support, child benefit, housing benefit, parental allowance, maternity grant, funeral benefit
JEL classification: J13, H53, H55
Obsah
Úvod ... 11
1 Teoretická část ... 13
1.1 Sociální politika ... 13
1.1.1 Principy sociální politiky ... 14
1.1.2 Typy sociální politiky státu ... 15
1.1.3 Modely sociální politiky státu ... 16
1.1.3.1 Titmussova typologie sociálních států ... 18
1.1.3.2 Model sociální politiky v ČR ... 19
1.2 Rodinná politika ... 20
1.2.1 Rodina ... 22
1.2.1.1 Vývoj rodiny a rodinné politiky ... 23
1.2.2 Formy podpor rodin v ČR ... 26
1.2.2.1 Finanční podpora ... 26
1.2.2.2 Nefinanční podpora ... 28
1.3 Sociální zabezpečení ... 29
1.3.1 Sociální pojištění ... 30
1.3.2 Státní sociální podpora ... 31
1.3.2.1 Rozdělení dávek SSP ... 32
1.3.3 Sociální pomoc ... 34
1.4 Vymezení základních pojmů souvisejících se SSP ... 35
1.4.1 Rozhodné období ... 35
1.4.2 Rozhodný příjem ... 35
1.4.3 Nezaopatřené dítě ... 36
1.4.4 Životní a existenční minimum ... 36
1.4.5 Nárok na dávky ... 37
1.4.6 Orgány státní sociální podpory ... 38
2 Praktická část ... 39
2.1 Analýza vývoje celkových výdajů vynaložených na dávky SSP mezi lety 1995–2019 ... 40
2.1.1 Analýza vývoje výdajů SSP ve vybraných obdobích ... 42
2.1.1.1 Období 1995–1999 ... 44
2.1.1.2 Období 2000–2004 ... 44
2.1.1.3 Období 2005–2009 ... 45
2.1.1.4 Období 2010–2014 ... 48
2.1.1.5 Období 2015–2019 ... 48
2.2 Analýza vývoje vybraných dávek SSP mezi lety 1995–2019 ... 49
2.2.1 Přídavek na dítě ... 51
2.2.1.1 Analýza vývoje přídavku na dítě s ohledem na stěžejní změny v letech 1995–2019 ... 51
2.2.2 Příspěvek na bydlení ... 63
2.2.2.1 Analýza vývoje příspěvku na bydlení s ohledem na stěžejní změny mezi lety 1996–2019 ... 63
2.2.3 Porodné ... 70
2.2.3.1 Analýza vývoje porodného s ohledem na stěžejní změny mezi lety 1995–2019 ... 71
2.2.4 Rodičovský příspěvek ... 76
2.2.4.1 Analýza vývoje rodičovského příspěvku s ohledem na stěžejní změny mezi lety 1995–2019 ... 76
2.2.5 Pohřebné ... 86
2.2.5.1 Analýza vývoje pohřebného s ohledem na stěžejní změny mezi lety 1995–2019 ... 86
2.3 Zrušené dávky SSP mezi lety 1995–2019 ... 90
2.3.1 Sociální příspěvek k vyrovnání cen tepelné energie ... 90
2.3.2 Sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení cen nájemného ... 90
2.3.3 Příspěvek na dopravu ... 91
2.3.4 Zaopatřovací příspěvek ... 91
2.3.5 Příspěvek na péči o dítě v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc ... 91
2.3.6 Příspěvek na školní pomůcky ... 91
2.3.7 Sociální příplatek ... 92
2.4 Návrh na zefektivnění poskytovaných dávek SSP ... 93
2.4.1 Přídavek na dítě ... 94
2.4.2 Příspěvek na bydlení ... 95
2.4.2.1 Podmínky pro získání příspěvku ... 96
2.4.3 Porodné ... 98
2.4.4 Rodičovský příspěvek ... 98
2.4.5 Pohřebné ... 100
Závěr ... 101
Seznam použitých zkratek ... 105
Seznam tabulek a grafů ... 106
Seznam literatury a dalších pramenů ... 108
Přílohy ... 115
Příloha č. 1 – Vývoj částek životního minima v ČR od roku 1991 do roku 2020 .... 115
Příloha č. 2 – Výdaje na dávky SSP a HDP mezi lety 1995–2019 v ČR ... 117
Příloha č. 3 – Výdaje na dávky SSP a vládní výdaje mezi lety 1995–2019 v ČR ... 118
Příloha č. 4 – Výdaje na dávky SSP a celkové výdaje SR mezi lety 1995–2019 v ČR ... 119
Příloha č. 5 – Souhrn výdajů na dávky SSP mezi lety 1995–2019 v ČR (v mil. Kč) 120 Příloha č. 6 – Výdaje na PnD mezi lety 1995–2019 v ČR ... 123
Příloha č. 7 – Výdaje na PnB mezi lety 1996–2019 v ČR ... 124
Příloha č. 8 – Výdaje na porodné mezi lety 1995–2019 v ČR ... 125
Příloha č. 9 – Výdaje na RP mezi lety 1995–2019 v ČR ... 126
Příloha č. 10 – Výdaje na pohřebné mezi lety 1995–2019 v ČR ... 127
Příloha č. 11 – Celkové výdaje na dávky SSP mezi lety 1995–2019 v ČR ... 128
11
Úvod
Vývoj výdajů na dávky státní sociální podpory, resp. dávky samotné, provází od jejich vzniku řada problémů, ať už se jedná o jejich konstrukci, výši, či provázanost na jiné dávky. Sociální i ekonomická transformace, která byla po změně politického režimu v 90. letech nevyhnutelná, s sebou mimo jiné přinesla nový sociální systém.
I z tohoto důvodu jsou v této diplomové práci analyzovány vynaložené výdaje na dávky státní sociální podpory mezi lety 1995–2019 a také navržena možná zefektivnění, jelikož podpora rodin s nezaopatřenými dětmi, která je pro tento pilíř sociálního zabezpečení typická, je velmi důležitým faktorem pro správný chod každé země.
Práce se nejprve zabývá vymezením základních pojmů souvisejících se systémem státní sociální podpory, což následně slouží jako teoretický podklad pro analýzu vývoje dávek a výdajů na ně. Dále je definován koncept sociální politiky jako celek – její principy, typy a modely, konkrétní model sociální politiky v České republice a její vývoj od 90. let po současnost. Dalším pojmem je rodinná politika, její vývoj a formy podpor rodin v České republice, které se dělí na formu finanční (přímou a nepřímou) a nefinanční. Přímá finanční podpora rodin primárně spočívá v poskytování dávek státní sociální podpory, případně dávek nemocenského pojištění. Nepřímá forma spočívá v podobě daňových úlev. Následně je v práci vymezen koncept sociálního zabezpečení, resp. jeho tři pilíře, kterými jsou sociální pojištění, sociální pomoc a státní sociální podpora, přičemž tomuto pilíři je věnován největší prostor. V práci jsou dále rozděleny dávky státní sociální podpory na dávky testované, tedy závislé na výši příjmu v rodině, a dávky netestované, které jsou vypláceny nezávisle na příjmu. V systému setrvalo od jeho vzniku až po současnost pět dávek – přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, rodičovský příspěvek a pohřebné. Dále práce vymezuje základní pojmy spojené se systémem státní sociální podpory, které jsou podstatné pro správné pochopení problematiky.
Diplomová práce je rozdělena do dvou hlavních segmentů, a to teoretické a praktické části. Teoretická část se skládá ze čtyř subkapitol, jejichž primárním záměrem je vymezit sociální politiku jako celek, její principy, typy a modely sociálního státu. První z nich slouží jako seznámení se systémem státní sociální podpory. Druhá část se zabývá rodinnou politikou, která je pro systém státní sociální podpory stěžejní, a na jejímž vývoji celý systém závisí. Třetí část se zaobírá pilíři sociální politiky, je zde krátce představen
12
první a třetí pilíř, tj. sociální pojištění a sociální pomoc. Detailněji je v textu věnována pozornost pouze druhému pilíři, který je pro tuto práci klíčový. V poslední subkapitole teoretické části jsou vymezeny a popsány základní pojmy související s danou problematikou. Metodou použitou v této části je literární rešerše zdrojů. Praktická část je rozdělena na čtyři hlavní subkapitoly. První z nich spočívá v analýze vývoje celkových výdajů vynaložených na dávky státní sociální podpory ve sledovaném období. Konkrétně se práce zabývá strukturou dávek, jejich vývojem vůči HDP, státnímu rozpočtu apod.
Následuje detailní rozbor jednotlivých dávek státní sociální podpory, které jsou vypláceny v současnosti, primárně s ohledem na jejich legislativní změny.
V předposlední subkapitole jsou naopak popsány dávky, které byly ve sledovaném období zcela zrušeny či transformovány do jiných pilířů. Poslední subkapitola se věnuje návrhům na zefektivnění celého systému státní sociální podpory. Metodou použitou v praktické části je především analýza dostupných dat z Českého statistického úřadu a Ministerstva práce a sociálních věcí.
Cílem diplomové práce je, na základě provedené analýzy vývoje výdajů za období mezi lety 1995–2019, navrhnout určité změny v systému státní sociální podpory (resp. ve vyplácení dávek). Navržené změny by mohly vést k jeho zefektivnění, zvýšení motivace pro příjemce dávek a k celkovému zjednodušení koncepce systému, který je legislativně ukotven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Tento zákon byl novelizován od roku 1995 do současnosti téměř 90krát, čímž se stává velmi nepřehledným.
13
1 Teoretická část
Tato část práce slouží jako teoretický základ k naplnění cíle diplomové práce, který je podrobně rozvinut v praktické části. Dále je zaměřena na vymezení a seznámení se s pojmy jako sociální politika a její náležitosti, rodinná politika a systém sociálního zabezpečení, přičemž jeho druhý pilíř – státní sociální podpora (SSP) a dávky z ní poskytované jsou pro tuto práci stěžejní.
1.1 Sociální politika
Primární funkcí každého moderního státu je zajištění správného fungování hospodářské a sociální politiky.1 Pojem sociální politika nemá jednoznačnou definici, z důvodu její těžko vymezitelné formy. Sociální politiku ovlivňuje mnoho skutečností, jako např. faktory ekonomické, politické, sociální, kulturní, společenské zvyklosti apod.
Přestože jsou spolu tyto faktory velmi úzce spjaty, není jednoduché vytvořit všemi užívanou definici a „…dá se říci, že v podstatě existuje tolik vymezení a definic sociální politiky, kolik autorů o ní píše.“2
Uznávaný český ekonom Karel Engliš definoval sociální politiku v roce 1906 takto: „…sociální politika jest praktické snažení, aby společenský celek byl vypěstěn a přetvořen co nejideálněji. (…) Hybným pérem sociální politiky není milosrdenství, nýbrž spravedlivost a společenská účelnost.“3
Význam sociální politiky tkví v zajištění a udržení bezpečí a sociální suverenity pro společnost, zároveň v eliminaci negativních sociálních situací a nebezpečí.
Současná literatura popisuje sociální politiku jako soustavné, vynaložené úsilí, zejména státu, ale i ostatních subjektů, o vytvoření či udržení sociálního systému, který má za úkol poskytovat vhodné životní podmínky pro občany, dále eliminovat sociální události, resp. rizika, jejichž dopady mají neblahý vliv na tržní mechanismus ekonomiky, jako např. chudoba či nezaměstnanost.4
1 FILIP, Jan, Jan SVATOŇ a Josef ZIMEK. Základy státovědy. 3. opr. a zkrác. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-3023-2, str. 25–26.
2 GREGOROVÁ, Zdeňka a Milan GALVAS. Sociální zabezpečení. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3686-9, str. 15.
3 ENGLIŠ, Karel. Sociální politika. Praha: F. Topič, 1916, str. 6–17.
4 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 24–25.
14
Sociální politika je rozdělena na dva přístupy a to:
Širší pojetí – kdy lze SP chápat jako snahu o zajištění určité životní úrovně všem obyvatelům, které zajišťuje stát, ale i další subjekty.
Užší pojetí – cílem sociální politiky je eliminovat sociální události, které ovlivňují ekonomiku státu, je tedy třeba vynaložit určitá opatření v oblasti sociálního zabezpečení a zaměstnanosti. Tento přístup byl stěžejní v době transformace ekonomiky.5
Sociální politika je schopna sama volit mezi dvěma variantami, podle kterých se řídí při řešení potíží, a to na přístup:
Aktivní (perspektivní) – preferuje snahu o prevenci, snaží se předcházet vzniku negativních sociálních situací „ex ante“.
Pasivní (retrospektivní) – řeší již nastalé sociální problémy, projevuje se
„ex post“.6
1.1.1 Principy sociální politiky
Sociální politika jako celek stojí na čtyřech všeobecně uznávaných principech:
Sociální spravedlnost – nejdůležitější a nejzákladnější princip, o který se sociální politika opírá. Reprezentuje pravidla a zásady, na jejichž základě jsou prostředky, předpoklady a životní příležitosti přerozděleny mezi občany nebo sociální skupiny. Spravedlnost je velice relativní a subjektivní pojem, každým je vnímána odlišně a co je spravedlivé pro jednoho, nemusí být i pro druhého.
Z tohoto důvodu jsou rozlišovány tři základní druhy (pře)rozdělování: každému stejně bez rozdílu, což v praxi bohužel není možné; každému podle jeho zásluh a každému podle jeho potřeb, kde nastává problém při určování skutečné míry zásluhovosti a hranici potřeb. Dnes je sociální spravedlnost vnímána jako výsledek vlastního úsilí, ale zároveň i jako nezbytná pomoc občanům, kteří ji potřebují.7
5 ENGLIŠ, Karel. Sociální politika. Praha: F. Topič, 1916, str. 6–17.
6 Tamtéž, str. 26.
7 DUBEN, Rostislav. Teorie a praxe sociální politiky. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999.
ISBN 80-707-9479-8, str. 89.
15
Sociální solidarita – vyjádření vzájemné podpory a sounáležitosti jedinců nebo skupin v rámci naplnění podstaty principu spravedlnosti. Tento princip je tedy založen na myšlence, že každý jedinec je v určité míře závislý na pomoci ostatních lidí ve společnosti. Existuje několik forem solidarity, ať už se jedná o mezinárodní, celostátní, regionální anebo např. mezigenerační, kdy se ekonomicky aktivní lidé chovají solidárně k těm již neaktivním, bohatší k těm s nižšími příjmy apod. V České republice je tento princip uskutečňován díky redistribuční a transferové politice státu, která je ale často kritizována právě kvůli své štědrosti. Ta může působit nemotivačně, z důvodu vysokého odvodu daní z příjmů jedné skupiny, přičemž druhá skupina této štědrosti může využívat, pobírat sociální dávky a spoléhat na pomoc státu.8
Subsidiarita – ve své podstatě navazuje na dva předchozí principy a zároveň spojuje vlastní odpovědnost se solidaritou. Tento princip je však založen na ideji, že by si každý člověk měl sám zajistit základní životní potřeby a v případě, kdy toho není schopen, by mu měla pomoci rodina. Pokud by obě varianty selhaly, teprve tehdy je na řadě stát. Ten by ale měl své občany dopředu pozitivně motivovat, aby si byli schopni dopomoci vlastním úsilím.9
Participace – spočívá v právu občanů spoluutvářet politická opatření, která souvisí se sociální politikou a přímo ovlivňují jejich život, tj. přestávají být pouze pasivními účastníky, ale aktivně se podílejí na realizaci sociálních opatření.10
1.1.2 Typy sociální politiky státu
Typy sociálních politik jsou rozlišovány na základě elementárních principů, jako jsou zásady a pravidla činnosti, ideje a myšlenkové postupy. Sociálně politické doktríny jsou stěžejní pro určení základních principů.
8 DUKOVÁ, Ivana, Martin DUKA a Ivanka KOHOUTOVÁ. Sociální politika: učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3880-2, str. 57–58.
9 KOTOUS, Jan, Gabriela MUNKOVÁ a Martin ŠTEFKO. Obecné otázky sociální politiky. Praha:
Ústav státu a práva AV ČR, 2013. ISBN 978-80-87439-08-1, str. 11–12.
10 VOJTÍŠEK, Petr. Princip solidarity ve financování služeb sociální péče. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018. ISBN 978-80-246-3709-9, str. 52–53.
16
Liberalismus – jedinec je sám pro sebe tou nejvyšší autoritou, která má svá práva a svobody. Platí zde staré známé pořekadlo „každý svého štěstí strůjcem“. Jedině člověk sám ovlivňuje svůj blahobyt a také sám nese potenciální riziko. Nepodporuje solidarismus ani žádné redistribuční formy, efektivnost se striktně vztahuje k funkčnosti sociální politiky. Jedinec upřednostňuje regulace tržního systému, které fungují.
Křesťanské sociální učení – u tohoto typu sociální politiky není jedinec zodpovědný za svou sociální situaci, za kterou nesou část odpovědnosti bohatí a vlivní.
Právě systém předurčuje jeho postavení ve společnosti. Je kladen důraz na sociální transfery a prvotním cílem je odstranění bídy. Paradigma spočívá v křesťanském milosrdenství, které si zakládá na dobročinné a charitativní činnosti.
Demokratický liberalismus – značnou sociální odpovědnost za jedince nese stát, princip spočívá v důstojném a demokratickém zajištění vhodných podmínek pro všechny, zvýšením moci veřejného sektoru, solidarismem a přerozdělováním.
Funkce státu lze rozlišit dvěma způsoby, a to na:
a) Autokratický přístup – stát primárně rozhoduje o zvolené péči občanům, jejich názor nebere jako podstatný. Sociální politika v tomto modelu reprezentuje přídělový systém.
b) Demokratický přístup – parlamentní strany u tohoto modelu představují zásadní funkci pří rozhodování o rozsahu společenské solidarity.11
1.1.3 Modely sociální politiky státu
Demokratický přístup se dále dělí na tři základní modely, dle míry demokratického státu na sociální politice. Jedná se o redistributivní (paternalistický), výkonový (sociálnědemokratický) a reziduální.12
Redistributivní – hlavní roli v tomto modelu hraje stát, který se snaží vytlačit ostatní subjekty ze sociální politiky a snaží se mít dominantní postavení. Jeho cílem je předcházet neblahým sociálním událostem. Vyznačuje se vysokým stupněm přerozdělování a poskytuje sociální dávky celé společnosti univerzálně čili bez kontroly, zda jsou skutečně zapotřebí. Tento model je velice finančně nákladný, z tohoto důvodu
11 DUKOVÁ, Ivana, Martin DUKA a Ivanka KOHOUTOVÁ. Sociální politika: učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3880-2, str. 14–15,
12 FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha: Triton, 2008.
ISBN 978-80-7387-125-3, str. 75.
17
jsou stanoveny vysoké daňové sazby, na druhou stranu snižuje sociální rozpory mezi lidmi. Mezi typické představitele výše popsaného modelu patří převážně skandinávské země, Holandsko a Dánsko.
Výkonový – sociální potřeby občanů se odvíjejí na základě jejich zásluh a výkonu.
Státem jsou garantována pouze základní minima v podobě sociálních dávek, dále se stát snaží zapojit do sociální politiky i nestátní subjekty. Země, které používají tento model, jsou např. Francie, Rakousko nebo Německo. Občané těchto států se finančně podílejí na zajištění systému.
Reziduální – tento model vychází z toho, že stát je nepodstatným subjektem, člověku by v případě nutnosti měla pomoci nejprve rodina nebo trh, a pokud jejich pomoc nebude dostatečná, až potom přichází na pomoc sociální politika. Stát poskytuje dávky v minimální výši, a navíc jsou rozdělovány v návaznosti na příjem a majetek jedince.
Státní zásahy jsou minimální a stupeň přerozdělování je nejnižší. V tomto modelu tkví kořeny v tzv. filosofii „laissez-faire“. K zemím, které uznávají tento model, patří Austrálie nebo USA.
Tři výše popsané systémy mají stejný cíl, a to zcela odstranit rizika, která by mohla postihnout jejich občany anebo se alespoň co možná nejvíce pokusit jim předejít. Každý z modelů má jiné zásady a způsoby při rozhodování, primárně v případě financování sociální politiky nebo ať už se jedná o míru vytváření sociální politiky v daném státě, jak a na koho je orientována, kolik činí sociální výdaje státu na HDP, jakým subjektem je spravována apod.13
Nutno dodat, že výše uvedené modely sociální politiky jsou pouze orientační, nikoliv zcela faktické. Jedná se tedy spíš o teoretickou inklinaci k určitému modelu, jelikož výsledná sociální politika země je kombinací elementů všech tří modelů a nelze uplatnit jen jeden z nich. Dalším důvodem je i fakt, že sociální politika je označována jako živý systém, který musí pružně a okamžitě reagovat na vývoj v dané zemi, ať už sociální, ale i např. politický či ekonomický. Takto živý systém je také ovlivněn historickými událostmi, specifickými národními prvky apod.14
13 FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha: Triton, 2008.
ISBN 978-80-7387-125-3, str. 151.
14 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 52–53.
18 1.1.3.1 Titmussova typologie sociálních států
Richard H. Titmuss se jako jeden z prvních zabýval rozlišením modelů sociální politiky, a to již v 50. letech minulého století. Rozdělil je do tří skupin a to na: reziduální, institucionální a pracovně výkonový.
Reziduální sociální stát – v tomto modelu stát nenese odpovědnost za sociální situace svých občanů, tudíž má každý povinnost se postarat sám o sebe a o svou rodinu, zajistit sobě i jim slušnou životní úroveň. Stát poskytne pomoc až v případě, kdy selhala rodina i trh. Vychází z liberálních myšlenek, kdy stát zasahuje do sociálních oblastí minimálně. Ze sociálních dávek, které jsou poskytovány, jsou pokryty pouze základní existenční potřeby.
V tomto systému panuje velká nerovnost a lidé, kteří využijí pomoci od státu, jsou společností odsuzováni. Z názvu vypovídá, že stát má pouze zbytkovou povinnost při řešení tíživých sociálních situací svých obyvatel.15 Tento model se nazývá také jako tzv. Beveridgeovský – atlantský model a byl hojně používán v USA před velkou hospodářskou krizí.16
Institucionální sociální stát – protiklad reziduálního státu. Zde naopak stát vytváří sociální zabezpečení pro své občany, kteří nejsou stigmatizováni za pobírání dávek a využití státní pomoci, ba naopak, je to důkaz vyspělé průmyslové společnosti. Zásada tohoto modelu tkví v ochraně svých občanů před možnou neblahou sociální situací a platí pro všechny ve stejné míře. Cílem je také integrovat společnost a vyrovnávat její rozdíly.
Dříve byl tento model k vidění v ČSSR a nyní ve Skandinávii.17
Pracovně výkonnostní sociální stát – stát uspokojuje sociální potřeby svých obyvatel podle zásluh, produktivity a výkonu. Někdy je také označován za model, který
„dává přednost schopnějším“, kdy se primárně hodnotí pracovní výkon a produktivita práce. Působí zde převážně nestátní subjekty poskytující sociální pomoc a péči.
Realizován je dnes ve Francii a u sousedního Rakouska a Německa.18
15 SMUTEK, Martin. Sociální stát: úvod do studia. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 135 s.
Texty k sociální práci. ISBN 80-7041-691-2., konkrétně str. 72
16 DUKOVÁ, Ivana, Martin DUKA a Ivanka KOHOUTOVÁ. Sociální politika: učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3880-2, str. 16.
17 HANZL, Daniel. Úvod do sociální politiky. Třebíč: Amaprint-Kerndl, 2012. ISBN 978-80-87710-02-9, str. 61.
18 FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha: Triton, 2008.
ISBN 978-80-7387-125-3, str. 99.
19 1.1.3.2 Model sociální politiky v ČR
Na celém světě neexistuje země, která by měla jednoznačně vyhraněný model sociální politiky, ve většině případů se jedná o hybridy.19 Ani Česká republika není výjimkou a její přirovnání jen k jednomu modelu by nebylo považováno za korektní.
„Jisté je, že model sociální politiky ČR se utváří jak v reakci na naší socialistickou minulost, tak v reakci na změny společenského systému po r. 1989.“20
Převrat, který nastal v roce 1989, zcela změnil dosavadní situaci ve společnosti.
Doposud v podstatě neexistovala sociální politika tak, jak ji známe dnes. Jevila se jako deformovaná, a navíc velmi ekonomicky nákladná. Tehdejší sociální politika by se dala nejlépe přirovnat k redistributivnímu modelu s negativními dopady politické situace na občany.
Sociální problémy existovaly i tehdy, byly ale záměrně skryty, aby bylo možné tvrdit, že byly díky socialismu odstraněny. Realizátorem sociální politiky byl v té době stát, který měl monopolní postavení. Byl totiž jediným, kdo mohl zaměstnávat občany a měl hlavní slovo ohledně formování národního hospodářství.
Charakteristickými prvky socialismu byla vysoká míra redistribuce, plná zaměstnanost, státní paternalismus, celospolečenský solidarismus, rovnostářský systém a úplné vyloučení ostatních subjektů mít možnost se podílet na rozhodnutích, která ovlivňovala společnost. Docházelo k úmyslnému vyloučení funkce rodiny a tím byl potlačen princip subsidiarity. Výše mzdy byla stanovena v mnoha případech bez ohledu na kvalifikaci, vzdělání či produktivitu jedince, jelikož mzdy byly určeny pro odvětví centrálně. To vedlo k nízké produktivitě práce i pracovnímu potenciálu.
Pojem nezaměstnanost v podstatě neexistoval, zákonem byla dána povinnost mít zaměstnání, a kdo tak nečinil, mohl být obviněn z trestného činu příživnictví.
Z těchto důvodů byla vysoká zaměstnanost žen, přičemž ženy, které byly matkami, dávaly své děti do předškolních zařízení nebo na hlídání ostatním členům rodiny již v útlém věku. Tato skutečnost jim měla být vykompenzována dřívějším odchodem do důchodu.
19ARTS, Wil a John GELISSEN. Three worlds of welfare capitalism or more? A state-of-the-art report.
Journal of European Social Policy. 2016, 12(2), 137-158. ISSN 0958-9287. Dostupné z:
doi:10.1177/0952872002012002114, str. 139.
20 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 53.
20
Po transformaci ekonomiky z centrálně plánované na tržní, bylo nutné kromě ekonomické reformy zajistit i reformy v ostatních oblastech, jako např. v té sociální.
Transformace sebou přinesla určité sociální problémy, které společnost doposud neznala, jako např. chudobu, nezaměstnanost nebo sociální segregaci. Začaly se prohlubovat příjmové i majetkové nerovnosti, a proto bylo nutné přimět obyvatele k odpovědnému sociálnímu chování a hospodářská politika státu se musela přiklonit k účinným, ale i úsporným opatřením na výdaje sociální politiky. Výše zmíněným faktorům již neodpovídal redistributivní model sociální politiky, a tudíž bylo nutné jej změnit. Nynější model sociální politiky se neustále vyvíjí v čase. Rozvíjejí se prvky korporativního a reziduálního modelu, naopak redistributivní model oslabuje, avšak stále není platný jen jeden konkrétní model, ale kombinace všech tří zmíněných.21 V jakém poměru budou jednotlivé modely zastoupené, závisí na mnoha faktorech, jako např.: „…na očekáváních populace, jejích aktivitách a postojích, na charakteru a moci sociálních aktérů, na střetech politických sil, ekonomických možnostech, mezinárodních úmluvách, národních zvyklostech, a tradici apod.“22
V současnosti, stejně jako po transformaci ekonomiky, je a bylo nutné omezit štědrost sociálního systému, na který se bohužel obyvatelé České republiky ve značné míře neustále spoléhají, pokud u nich nastane určitá nepříznivá životní situace. Stále přetrvávající sklon občanů spoléhat na pomoc státu pramení právě v dobách socialismu.
Pro udržení dlouhodobé prosperity společnosti, kdy je stěžejní podpořit motivaci k práci a její produktivitu, je nutné znovu přimět lidi k individuální odpovědnosti, aby si byli vědomi faktu, že jen oni sami jsou zodpovědní za svůj vlastní osud.23
1.2 Rodinná politika
Rodinná politika se zabývá nespočtem aktivit, které jsou spojeny s podporou rodin. Rodinná politika zasahuje do několika veřejných oblastí, které se týkají společenského života. Z tohoto důvodu je mimo jiné označována jako průřezová, jelikož je součástí i dalších důležitých složek, jako např. zdravotnictví, školství, trhu práce či bydlení.
21 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 53.
22 Tamtéž, str. 54.
23 Tamtéž, str. 54–55.
21
Každá rodina by měla mít právo si samostatně a svobodně rozhodovat o svém životě, je to velice soukromá oblast a stát jako garant rodinné politiky by měl zcela respektovat jejich počínání. Stát v rámci rodičovského příspěvku (RP) nemá právo zasahovat do životů rodin, rozdělovat sociální role apod., ale má za úkol rodiny podporovat ve všech fázích vývoje a pomáhat jim v konkrétních situacích v závislosti na jejich potřebách.24
Rodinná politika je jednou ze složek politiky sociální a je zajištěna právní, sociální a ekonomickou normou, která zajišťuje rodinám ochranu státu. Status rodiny je ukotven v českém právním řádu, konkrétně v čl. 32 Listiny základních práv a svobod, která v prvním, druhém a pátém odstavci stanovuje následující: „(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena, (2) ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky, (5) rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.“25
Nezpochybnitelné sociální právo každého člověka je právo mít rodinu. Stát má povinnost, na základě Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech člověka, zaručit rodinám co možná nejrozsáhlejší pomoc a ochranu, primárně při jejím založení, dále pak v době, kdy je zapotřebí se postarat o nezletilé děti. V tomto směru stát zajišťuje přiměřenou lhůtou speciální ochranu matkám před a po narození dítěte, zahrnující i placenou dovolenou.26
Rodinná politika se snaží plnit různorodé cíle při podporování rodin, jako např.
zkvalitňovat životní podmínky pro ideální vývoj dětí, podpořit společenskou vážnost rodin a manželství, snaží se sloučit zaměstnání s rodinnými funkcemi a chránit svobodný a všestranný rozvoj jedince v rodině. Ve všech vyspělých zemích je kladen důraz na „…zmírňování narůstajících nákladů rodin při opatrování mladé generace realizací
24 MPSV. Rodina. Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2020 [cit. 2020-12-14]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/Rodina
25 Usnesení č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky.
In: Sbírka zákonů. 16. 12 1992.
26 TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 5., přeprac. a aktualiz. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010.
Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-322-6, str. 13.
22
principu především sociální solidarity, principu solidární spravedlnosti a principu sociální garance.“27
Koncepce rodinné politiky může být rozdělena na dvě části, a to na veřejnoprávní a soukromoprávní.28 Pro tuto kapitolu je stěžejní veřejnoprávní RP, které má dle mezinárodních úmluv29 za úkol právně, ekonomicky a sociálně napomáhat rodinám, jelikož právě ty jsou považovány za základní sociální jednotky společnosti.30
Rodinná politika v dnešním, moderním pojetí státu „… má povahu uvážené a cílené veřejnoprávní intervence do soukromoprávní oblasti – do nezadatelných práv občanů. Každý má svobodnou volbu při uzavření manželství a při založení rodiny a právo na výchovu svých dětí. Proto tato intervence musí být přesně právně vymezená, definovaná a cílená. Má svá pravidla kodifikovaná v úmluvách a paktech či chartách.“31
1.2.1 Rodina
Rodina je považována za elementární stavební prvek každé společnosti a za nejstarší instituci lidstva. Podstata rodiny tkví v plnění jedněch z nejdůležitějších společenských funkcí, a to je funkce sociální, biologická a ekonomická.32
Pojetí rodiny lze velmi těžko formulovat, jelikož záleží na tom, v jakém kontextu se na něj nahlíží (doba, území, stát). Jejích definic je obrovské množství a každé vymezení si lze vyložit odlišně, může se významově lišit i v závislosti na vědní disciplíně.
Ze sociologického hlediska je možné ji definovat následovně: „rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí.“33
27 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 352.
28 Pod pojmem této RP si lze představit např. svobodnou volbu partnera a právo na výchovu svých vlastních, osvojených nebo svěřených dětí podle své vlastní vůle.
29 UNITED NATIONS. International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights.
United Nations Human Rights Office of the High Commissioner [online]. 2020 [cit. 2020-12-14]. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/professionalinterest/pages/cescr.aspx
30 SPĚVÁČEK, Vojtěch. Transformace české ekonomiky: politické, ekonomické a sociální aspekty.
Praha: Linde, 2002. ISBN 80-861-3132-7, str. 449.
31 TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367- 680-3, s. 239.
32 KNAUSOVÁ, Ivana. Vybrané kapitoly ze sociální politiky. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. Texty k distančnímu vzdělávání v rámci kombinovaného studia. ISBN 80-244-1021-4, str. 59.
33 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-720-3124-4, str. 156.
23
V psychologii je rodina formulována jako „…společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí.“34
V některých zemích, kde rodina nemusí být nutně spjata s partnerstvím či manželstvím, má stejný význam i pojem domácnost.35
Pro tuto diplomovou práci je ale stěžejní definice prof. Krebse: „v moderní rodinné politice je za rodinu pokládán soubor společně bydlících a hospodařících manželů nebo partnerů s dítětem nebo dětmi, nebo jednoho z rodičů s dítětem nebo s dětmi. Protože s manželskými či partnerskými páry, nebo jednotlivci a dětmi často žijí i jiné osoby, užívá se také přesnějšího pojmu rodinná domácnost, jejímž jádrem je úplná nebo neúplná rodina.“36
1.2.1.1 Vývoj rodiny a rodinné politiky
Pojem a význam slova rodina se neustále mění. Zhruba do osmnáctého století pospolu žily početné a více generační rodiny, podstata rodiny v té době byla spíše brána jako ekonomická jistota pro všechny její členy. Hlavním znakem byla značná nerovnost mezi mužem a ženou. Žena měla na starost výchovu dětí a chod domácnosti, muž musel rodinu finančně zajistit.
Zlom v koncepci rodiny přišel s obdobím industrializace a urbanizace, kdy lidé začali migrovat za prací do větších měst. Začalo docházet k rozpadu tradičních – početných a vícegeneračních rodin a vznikaly tzv. nukleární rodiny, jejichž členy už byli pouze rodiče a děti. Dalším faktorem, který přispěl k ovlivnění dosavadního postu rodiny, byla liberalizace sňatků na jedné straně a na straně druhé zase možnost rozvést se, což nebylo do té doby možné. Tyto obměny byly nejprve viděny u rodin v západní Evropě, převážně u těch s vyššími příjmy. Dalším významným mezníkem, který zapříčinil změnu při formování rodiny, byla druhá světová válka, která negativně ovlivnila evoluci a počet nově vzniklých rodin v mnoha zemích světa.
34 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-717-8303- X, str. 512.
35 MATĚJKOVÁ, Barbora a Jana PALONCYOVÁ. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice. Brno: Masarykova univerzita v Brně pro Výzkumný ústav práce a sociálních věcí Praha, 2005. ISBN 80-210-3630-3, str. 7.
36 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 348.
24
Mladá generace pociťovala značný odpor k zažitým konvencím ohledně dosavadní ideální představy o rodině. Významně vzrostla vzdělanost a zájem o studium u žen, které si mohly zároveň samy rozhodnout o svém budoucím zaměstnání. Jelikož klesla touha po založení rodiny, byla sedmdesátá léta plná prorodinných opatření.37
Hlavní příčinou, která závratně ovlivnila situaci ohledně formování rodiny a rodinné politiky, byla změna politického režimu na konci roku 1989. Aby bylo možné situaci správně pochopit, je potřeba si nejdříve uvědomit, jaké negativní aspekty ovlivnily její vývoj k dnešnímu obrazu.
Prvním negativním aspektem je empirická zkušenost z dob totalitního režimu, kdy stát sice nabízel mnoho štědrých opatření pro podporu rodin, ale to vše za cenu neviditelné manipulace a záměrného potlačení autonomie rodiny. Dalšími aspekty, které mají vliv na formování dnešní vize rodiny, jsou: značný ekonomický tlak na zajištění rodiny, nejistá situace na trhu práce, prohlubování sociálních diferenciací, reklamní nátlak, který podporuje konzumní chování. Tlak na realizaci obou partnerů roste buď v profesním, nebo rodinném životě, jelikož nároky dnešní společnosti vytvářejí rozkol mezi výběrem kariéry a rodiny.38
Výše uvedené faktory přímo ovlivňují reprodukční chování partnerů, kdy díky rozmachu antikoncepce a legislativnímu zpřístupnění interrupcí klesá počet narozených dětí, na druhou stranu ale roste počet opravdu chtěných dětí.39
V případě, že partneři z velké části upřednostní kariéru před budováním vztahu a založením rodiny, se může stát, a ve skutečnosti se to opravdu stává, že se jejich vztah dříve či později rozpadne. Vysoce kladené nároky na trhu práce nejsou v souladu s tradičním rodinným životem.40 Partnerství, resp. manželství, je bráno jako osobní výzva, kterou lze snadno ukončit, pokud vztah neprosperuje. Význam celoživotního
37 DUKOVÁ, Ivana, Martin DUKA a Ivanka KOHOUTOVÁ. Sociální politika: učebnice pro obor sociální činnost. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3880-2, str. 143–147.
38 MPSV. Národní zpráva o rodině. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2004. Dostupné také z:
https://www.mpsv.cz/documents/20142/833915/040804a.pdf/e6ba30f4-b0f5-ea79-42bf-d3ef9ea85611, str. 7–8.
39 KALIBOVÁ, Květa, Zdeněk PAVLÍK a Alena VODÁKOVÁ, ed. Demografie (nejen) pro demografy.
3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství - SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-012-4, str. 226.
40 BECK-GERNSHEIM, Elisabeth, Ulrich BECK, Mark RITTER a Jane WIEBEL. The Normal Chaos of Love. Cambridge: Polity Press, 1995. ISBN 0-7456-1071-4, str. 6.
25
závazku tím pádem ztrácí hodnotu a smysl.41 Důkazem jsou i statistiky počtu rozvodů, kdy jejich počet ve všech vyspělých zemích roste a na druhou stranu klesá počet uzavřených sňatků.42
Dnešní nejistá doba podněcuje společnost ke stigmatu, že založení rodiny je velmi náročné a je zapotřebí značná dávka kuráže. Nejistota pramení v nedostatečném uznání podstaty rodiny, jelikož nynější společnost oceňuje převážně profesní výkony, a nikoliv investice do rodiny s ohledem na přínos pro společnost.43
Trendem moderní společnosti se postupně stávají nesezdaná soužití, kdy partnerům nepřijde důležité uzavřít manželství. Důsledkem této skutečnosti je fakt, že se stále častěji rodí děti mimo manželství. Před rokem 1989 byla míra porodnosti vysoká a věk prvorodiček nízký. Tento úkaz byl ovlivněn kupříkladu tím, že lidé byli znechuceni politickým režimem a rodina pro ně byla jediným možným útočištěm, kde se mohli cítit bezpečně. Dále se stát snažil prosadit opatření, která měla pozitivní vliv na populační boom.
Na konci roku 1989, kdy se naskytly nové příležitosti, jako např. cestování, možnost vzdělávat se a poznat západní kultury, si lidé začali pomalu uvědomovat, že jediným smyslem v životě nemusí být nutně pouze rodina. Začaly se tedy projevovat západní trendy, ženy začaly studovat, budovat si kariéru a až potom začaly přemýšlet nad založením rodiny. Z těchto důvodů se věk matek zvyšuje a počet narozených dětí snižuje.
Rozhodnout se mít v dnešní době děti znamená, smířit se se ztrátou příležitostí a zisků, které život nabízí. I přes všechny tyto skutečnosti je stále větší podíl partnerů, kteří spatřují smysl ve šťastné rodině, i když se to bohužel nepovede každému napoprvé44 a „…rodina je stále považována za jednu z nejvyšších životních hodnot a její ztroskotání za jednu z velkých životních tragédií.“45
41 NAVRÁTIL, Pavel. Reflexivní posouzení v sociální práci s rodinami. Brno: Masarykova Universita, 2014. ISBN 978-80-210-7505-7, str. 40–41.
42 ČSÚ. Sňatky a rozvody. Století statistiky [online]. Praha: Český statistický úřad, 2020 [cit. 2020-12-14].
Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/snatky-a-rozvody
43 BALÁŽ, Roman. Současný stav neohrožuje ani tak rodiny jako samotnou existenci společnosti. Sociální práce [online]. Sociální práce, 2014 [cit. 2020-12-14]. Dostupné z:
http://socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=1&clanek=482
44 MOŽNÝ, Ivo. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál, 2002.
ISBN 80-717-8624-1, str. 23.
45 AMBROZKOVÁ, Lucie. Rodina v ohnisku zájmu: kaleidoskop aktivit některých prorodinných organizací. Brno: Národní centrum pro rodinu, 2002. ISBN 80-238-9652-0, str. 9.
26
1.2.2 Formy podpor rodin v ČR
Každý rodič, který se stará o své dítě, resp. děti, má právo na pomoc od státu.
Toto právo je zakotveno v článku 32 Listiny základních práv a svobod. Stát podporuje rodiny především prostřednictvím finančních podpor, nabídek služeb pro rodiny s dětmi a pracovněprávními opatřeními.46
1.2.2.1 Finanční podpora
Tato forma podpory má za cíl vykompenzovat rodičům nové, doposud neznámé náklady, které souvisí s výchovou dítěte nebo finančně ocenit určité rodičovské funkce.
V zásadě je finanční podpora rodin rozdělena na dvě hlavní složky, a to na přímou podporu poskytovanou ze systému státního sociálního zabezpečení a na nepřímou, která spočívá v přerozdělení finančních prostředků pomocí daňových opatření. Přímá finanční podpora je zacílena na všechny osoby, zato nepřímá podpora je poskytována pouze pro výdělečně činné. Dále lze také využívat nejrůznějších zvýhodnění či slev pro rodiny s dětmi, jako např. rodinné vstupy na kulturní a zábavné akce nebo speciální balíčky.
Tato opatření jsou poskytována všem rodinám bez rozdílu výše příjmů.47 Přímá finanční podpora
Přímá finanční podpora představuje především pomoc prostřednictvím dávek státní sociální podpory, případně dávek nemocenského pojištění. Oba druhy poskytovaných dávek mají za cíl pomoci konkrétním rodinám s dětmi v konkrétních sociálních situacích, avšak žádným způsobem nezvýhodňují manželské páry oproti párům nesezdaným. Čím více v rodině nastává sociálních situací, tím více finančních podpor přijímají. Štědré poskytování dávek obecně, tedy i v tomto případě, způsobuje demotivační efekt při hledání zaměstnání a snaze tak zvýšit příjmy rodiny.48
46 MPSV. Národní koncepce podpory rodin s dětmi. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2008.
Dostupné také z:
https://www.mpsv.cz/documents/20142/225508/Narodni_koncepce_podpory_rodin_s_detmi.pdf/be17dc8 c-8441-952e-ef13-e13486fba929, str. 16–17.
47 Tamtéž, str. 36.
48 HOLUB, Martin. Teoretické možnosti podpory rodin s dětmi v sociálním pojištění. Praha: VÚPSV, 2010.
ISBN 978-80-7416-063-9., str. 26.
27
Přímá finanční podpora je brána jako koncepce adresné pomoci rodinám, přičemž více finančních prostředků se dostává rodinám s nízkými příjmy než rodinám s vyššími.
Tento fakt vychází z principů sociální politiky.49
Ohledně adresnosti sociálních dávek byl proveden výzkum, který dopadl podle předpokládání. Většina rodin souhlasí s tím, aby byly dávky poskytovány na základě výše příjmů v rodině, resp. přímá finanční podpora rodin klesá se zvyšujícím se příjmem rodiny.50
Nepřímá finanční podpora
Tuto formu finanční podpory získají pouze rodiny, kde je alespoň jeden člen zaměstnaný. Zvýhodňuje spíše úplné rodiny a sezdané páry, zároveň nesnižuje motivace k práci, jako přímá finanční podpora, ale je tomu právě naopak. Primárním cílem tohoto druhy podpory je zajištění soběstačnosti rodiny a co možná nejnižší závislosti na pobírání sociálních dávek, v důsledku čehož bude mít rodina více finančních prostředků ve svém rozpočtu.51
Jak již bylo zmíněno výše, tato podpora rodin se týká pouze osob výdělečně činných, jelikož je realizována formou daňových zvýhodnění, které jsou upraveny zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a jsou to zvýhodnění jako např. sleva na vyživované dítě nebo sleva na manželku/manžela.
Sleva na vyživované dítě v roce 2019 byla stanovena pro rodiny:
s jedním dítětem měsíčně 1 267 Kč, ročně 15 204 Kč,
s druhým dítětem měsíčně 1617 Kč, ročně 19 404 Kč,
se třetím a každým dalším dítětem měsíčně 2017 Kč, ročně 24 204 Kč.52 Nárok poplatníkovi zaniká v den, kdy dítě dovrší 18 nebo 26 let věku.53
49 KREBS, Vojtěch a Jaroslava DURDISOVÁ. Sociální politika. Praha: Codex Bohemia, 1997.
ISBN 978-80-7357-276-1, str. 360.
50 HÖHNE, Sylva. Podpora rodin s dětmi a vliv peněžních transferů na formu rodinného soužití. Praha:
VÚPSV, 2008. ISBN 978-80-87007-93-8, str. 20.
51 Tamtéž, str. 15.
52 V roce 2020 sleva na vyživované dítě činila 15 204 Kč ročně na jedno dítě, 19 404 Kč na druhé dítě a 24 204 Kč pro tři a více dětí.
53 Zákon č. 586/1992 Sb., Zákon České národní rady o daních z příjmů. In: Sbírka zákonů. 20. 11. 1992.
28
Sleva na manželku/manžela byla stanovena v roce 2019 na částku 24 840 Kč ročně, měsíčně tedy na 2 070 Kč, pokud manželka nebo manžel, se kterým druhý žije ve společné domácnosti, neměl/a vlastní příjem přesahující hranici 68 000 Kč za zdaňovací období.54,55
Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty poskytuje další formu nepřímé finanční podpory rodin, která je realizována prostřednictvím nepřímých daní, jelikož je zavedena snížená sazba daně z přidané hodnoty na kojeneckou výživu a potraviny pro děti, což pomáhá rodinám s dětmi snížit jejich celkové výdaje.56
1.2.2.2 Nefinanční podpora
Tato forma podpory zajišťuje péči o malé děti, které chodí do jeslí nebo do mateřských škol a v pozdějším věku do družiny, zatímco jejich rodiče pracují. Problém nastává v počtu volných, resp. obsazených míst v těchto zařízeních. Je zcela běžné, že se matky, v některých případech otcové, nemohou vrátit do pracovního procesu, protože na jejich dítě nezbylo volné místo v některém z těchto zařízení, a tak rodiče ve většině případů nemají jinou možnost než zůstat s dětmi delší dobu doma.57 Příkladem může být rok 2017, kdy bylo odmítnuto přes 32 tisíc dětí do mateřských škol.58
Hlavní cíl nefinanční podpory spočívá v poskytování nejrůznějších služeb pro rodiny s dětmi a vytváření vhodných podmínek pro ulehčení a skloubení rodinného a pracovního života. Další opatření, která mohou pomoci se navrátit na trh práce, jsou např. práce z domova, vhodně zvolený typ částečného pracovního úvazku nebo pružná pracovní doba.59
54 V roce 2020 byla sleva na manželku/manžela ve stejné výši, tedy 24 840 Kč ročně.
55 Zákon č. 586/1992 Sb., Zákon České národní rady o daních z příjmů. In: Sbírka zákonů. 20. 11. 1992.
56 Zákon č. 235/2004 Sb., Zákon o dani z přidané hodnoty. In: Sbírka zákonů. 1. 4. 2004.
57 HÖHNE, Sylva. Podpora rodin s dětmi a vliv peněžních transferů na formu rodinného soužití. Praha:
VÚPSV, 2008. ISBN 978-80-87007-93-8, str. 16.
58 DENÍK.CZ. Školku každý rok nenajdou tisíce dětí, teď je 32 tisíc odmítnutých. Deník.cz [online].
Deník.cz, 2017 [cit. 2020-12-14]. Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/skolku-kazdy-rok- nenajdou-tisice-deti-ted-je-32-tisic-odmitnutych-20170601.html
59 MITCHELL, Eva. Finanční podpora rodin s dětmi v České republice v evropském kontextu. Praha:
Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2010. ISBN 978-80-7330-183-5, str. 28–29.
29
1.3 Sociální zabezpečení
„S pojmem sociální zabezpečení (rusky sociálnojeobespečenije) se poprvé setkáváme v revolučním dekretu o sociálním zabezpečení (1918) a v programu Všesvazové komunistické strany (bolševiků; 1919) pro označení všeobsahujícího systému sociálních dávek pro všechny zaměstnance, který však nebyl nikdy realizován pro nedostatek prostředků. Zavedla jej sovětská (bolševická) vláda zcela záměrně ve svých revolučních dekretech, aby tím zdůraznila paternalistický postoj socialistického státu k potřebám svých občanů, které bude podle svých ideologických představ zabezpečovat a ,obšťastňovat´.“60
Na koncept sociálního zabezpečení měla zásadní vliv teorie sociálního státu, tzv. social welfare state61, kterou v první polovině dvacátého století definoval ekonom John Maynard Keynes.62 „Sociální zabezpečení je soubor institucí a opatření, které směřují ke zlepšení základních životních podmínek obyvatel.“63
Sociální zabezpečení je tedy komplexní systém, který má za úkol, pokud možno, co nejefektivněji předcházet sociálním rizikům a v případě, kdy již nastala nějaká sociální událost, tak pomoci odstranit její negativní následky a dopomoci tak člověku zkvalitnit jeho život.64
Sociální zabezpečení je v České republice financováno pomocí dvou složek:
ze státního rozpočtu (SR) – z něhož jsou hrazeny např. dávky státní sociální podpory,
60 TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367- 680-3, str. 32.
61 V češtině je social welfare state označován jako stát sociálního blahobytu.
62 KAHOUN, Vilém. Sociální zabezpečení: vybrané kapitoly. Praha: Triton, 2009. ISBN 978-80-7387-346- 2, str. 25,
63 HALÁSKOVÁ, Renáta. Kapitoly ze sociální politiky. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003.
ISBN 80-704-2639-X, str. 122
64 GREGOROVÁ, Zdeňka a Milan GALVAS. Sociální zabezpečení. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80-210-3686-9, str. 26.
30
z odvodů pojištěnců – každý pojištěnec se průběžně podílí na tvorbě zdrojů, díky nimž je mu v případě potřeby poskytnuta podpora v případě nemoci (nemocenské) a stáří (důchod).65
V České republice je systém sociálního zabezpečení postaven na třech na sebe vzájemně navazujících pilířích. Jednotlivé pilíře se odlišují podle toho, jakou sociální situaci spravují, jaké druhy sociálních dávek poskytují, jak jsou tyto dávky financovány apod. Prvním pilířem je sociální pojištění, druhým státní sociální podpora a třetím sociální pomoc.66,67
1.3.1 Sociální pojištění
Tento pilíř slouží k zajištění se před krátkodobými nebo dlouhodobými sociálními situacemi, které nastanou v průběhu života, a proti kterým je možné se předem pojistit.
Krátkodobé sociální situace snižují příjem jedince pouze dočasně. Jedná se o nemocenské pojištění, z kterého je poskytováno šest dávek:
nemocenské,
ošetřovné,
dlouhodobé ošetřovné,
peněžitá pomoc v mateřství,
vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a
dávka otcovské poporodní péče (tzv. otcovská).68
Dlouhodobé sociální situace jsou řešeny prostřednictvím základního důchodového pojištění, ze kterého se poskytují důchody:
65 TRÖSTER, Petr. Informace k systému práva sociálního zabezpečení. Praha: MVČR, 1997.
Dostupné také z: https://www.mvcr.cz/soubor/troster-pdf.aspx
66 ARNOLDOVÁ, Anna. Sociální zabezpečení I: sociální zabezpečení v České republice, lékařská posudková služba, pojistné, systémy sociálního zabezpečení. Praha: Grada, 2012. Aktuální legislativa.
ISBN 978-80-247-3724-9, str. 9.
67 První a třetí pilíř sociálního zabezpečení bude v této kapitole pouze stručně představen, jelikož stěžejní je pro tuto práci systém SSP, resp. dávky SSP, které jsou analyzovány v praktické části.
68 GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS, Jana KOMENDOVÁ, Jaroslav STRÁNSKÝ a Jitka ČERNÁ.
Právo sociálního zabezpečení České republiky a Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2018.
ISBN 978-80-210-8842-9, str. 137–149.
31
starobní,
invalidní.
vdovský a vdovecký a
sirotčí.69
1.3.2 Státní sociální podpora
70Systém státní sociální podpory (SSSP) je v České republice upraven zákonem č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (ZSSP), ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. října 1995, kdy upravoval dávky, které se vyplácely bez ohledu na příjem rodiny a od 1. ledna 1996 nabyl zákon účinnosti v plném rozsahu.
Přijetí tohoto zákona byl velmi důležitý a významný krok pro společnost vzhledem k událostem, které nastaly – změna politického režimu, transformační proces ekonomiky, rozdělení Československa. Všechny tyto události značně změnily poměry i chování ve společnosti a Česká republika potřebovala novou a ucelenou právní normu, aby mohla na tyto skutečnosti pružně reagovat.71
Byl vytvořen komplexní řád systému státní sociální podpory, který právně vymezil soubor poskytovaných dávek, určených zejména pro rodiny s dětmi.72
„Státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji i při některých dalších sociálních situacích.“73
Nárok na pobírání dávek státní sociální podpory vzniká ze zákona, resp. jsou to dávky obligatorní. Aby byly splněny zákonem stanovené podmínky na výplatu některých dávek, je zapotřebí posoudit příjmovou situaci rodiny, u některých tato podmínka neplatí
69 CHVÁTALOVÁ, Iva. Právo sociálního zabezpečení v České republice a Evropské unii. 2. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2018. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-732-0, str. 131.
70 Tato kapitola slouží pouze jako obecné seznámení se SSSP, jeho podrobná analýza je součástí praktické části.
71 TRÖSTER, Petr. Právo sociálního zabezpečení. 5., přeprac. a aktualiz. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010.
Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-322-6, str. 253.
72 HEJKAL, Tomáš a Magdalena ŠVÁCHOVÁ. Průvodce státní sociální podporou: kompletní výklad dávek státní sociální podpory s uvedením příkladů a zákon o státní sociální podpoře. Praha: Kredo, 1995, str. 8–9.
73 Zákon č. 117/1995 Sb., Zákon o státní sociální podpoře. In: Sbírka zákonů. 26. 5. 1995.
