ČASOPIS PRO HOMILETIKU A KATECHETIKU

ČASOPIS PRO HOMILETIKU A KATECHETIKU

OLDŘICH BARTL Kažme poutavě RUDOLF VALENTA Svatopostní program JOSEF DOLEŽAL

To je vůle Boží — váže posvěcení IVAN KRATOCHVÍL

Děti světla

DR JAN MERET,T,

K svobodě nás osvobodil Kristus KAREL KUČERA

Kristus Velekněz MILOSLAV JELÍNEK

Ejhle dřevo kříže, na němž pněla spása světa VÁCLAV ŠEBÉK

Všude preventivně — Do semináře DR. JOSEF VAŠICA

Bible v české kulturní tradici DR KAJETÁN MATOUŠEK Proč katolík věří

VYDÁVÁ ARCIDIECÉSNÍ PASTORAČNÍ ÚSTŘEDÍ V PRAZE

R O Č N Í K 1 9 4 9 Z O B S A H U : Č Í S L O 1- 2

I O G Q

Č

K A T E C H E T I K U - V Y D Á V Á A R C I ­ D I E C É S N Í P A S T O R A C

I J J S T R E D Í V P R A Z E S E S C H V Á L E N Í M P R A Ž S K É H O O R D I N A R I Á T U ZE

D N E 8. V I . 1 9 4 6 č. 8 4 4 2

REDAKTOR: Dr A n t o n í n L. STË1Z, kanovník, Praha VI, Stulcova 12 Telefon 477-27. Na a d r e s u r e d a k t o r a z a s í l e j t e v š e c h n y r u k o p i s y , č a s o p i s y n a v ý m ě n u a r e c e n s n í v ý t i s k y k n i h .

SEK R ETÁ Ř

REDAKCE: Karel KUČERA, P raha XIX-Dejvice, Sadová 3.

REDAKČNÍ Dr A lexandr Heidler, M sgre Dr Josef Hronek, Dr A ntonín K R U H : Mandl, Dr K a je tá n M a to u še k , D r - J a n Merell, Msgre Karel

Reban, Dr František^Tom ášek, Dr Čeněk Tomíško

Časopis vychází p ě t k r á t do ro k a v dvojčíslech o 64 s t r a n á c h Cena jednoho dvojčísla Kčs 2 4 ' - , roční p ře d p la tn é n a celý ro k Kčs 120*-

P řlštl dvojčíslo vyjde 20. d u b n a 1949

ADMINISTRACE A EXPEDICE ČASOPISU: NAKLADATELSTVÍ BOHUSLAV RUPP PRAHA II, JINDftlSSKÁ UL. 23 TELEFON 311-87

U P O Z O R N Ě N I !

Do tohoto čísla vložili jsme složenko a prosíme o poukázání možno-li obratem předplatného na LOGOS Kčs 120-- na rok 1949.

Dlnžíte-li za dřívější ročníky, prosíme Vás, poukažte tento dlužný obnos společně s předplatným na rok 1949.

Děkujeme Vám za obratné vyřízení. ADMINISTRACE

Ča s o p i s p r o h o m i l e t i k u a k a t e c h e t i k u V P R A Z E D N E 2 0. Ú N O R A 1 9 4 9 — Č Í S L O 1 — 2.

P r o f. O l d ř i c h B a r t l :

KAŽM E POUTAV É!

Tento požadavek na adresu duchovních i světských řečníků víech dob vznesl j i ž M . F. Quintilian známými slovy: ,,Tria sunt, quae praestare debet orator: u t doceat, moveat, delectet” (In s tit. orat.

3. c. 5 .). Také sv. A ugustin doporučuje všem kazatelům, aby pravdy Boží hlásali zajímavě a poutavě, neboť nikdo se neobrátí, kdo rád neposlouchá: „ U t veritas placeat, man nemo flectitu r, si moleste a u d iť , (De doctrina christ. 1. 4. c. 2 5 .).

Ale jako ve všem, tak i ve snaze vzbuditi pro kázání zvýšený zájem a pozornost jest dbáti zlaté střední cesty a vyvarovati se upřílišenosti.

Podle slov sv. Pavla: „Si adhuc hominibus placerem, Christi servus non essem” (Gal. 11, 10), nemůže a ani nesmí býti hlavním účelem kázání baviti a hleděti se posluchačům zalíbiti, ale může to býti pouze prostředkem k dosažení cíle.

V tomto článku poukáži alespoň na některé metody a momenty, jim iž možno učiniti kázání zajímavým a přitažlivým . Po stránce materiální není zapotřebí zvláštní námahy, poněvadž křesťanská prav­

da j i ž per se vyniká takovou vznešeností a krásou, že vysoko povznáší mysl posluchače a naplňuje duši zvláštní radostí a blahem. Vždyť předmětem kázání jest Bůh, ideál veškeré krásy, dobra, pravdy a spra­

vedlnosti, dále duše lidská, je ž se dovede s milostí Boží povznésti k zá­

vratné výši mravní dokonalosti a konečně Církev, která krásou své nauky a liturgie uchvacuje každého, jen ž zrovna nebloudí v lese před­

sudků a zaujatosti. Jest jenom třeba tyto základní pravdy pozorovati a přednášeti vždy s nového hlediska, aby působily na posluchače do­

jm em novosti, poněvadž právě novota se líbí a táhne. Toho ovšem lze dosáhnouti toliko intensivním přemýšlením a stálým studiem. Pouze vytrvalé cvičení dává veliké umění. Kněz, který medituje a studuje, má po ruce vždy dosti prostředků, ja k uspořádati a rozvrhnouti látku, aby jeho kázání vzbudilo zájem, udrželo pozornost a upoutalo mysl posluchačů. Kromě toho se doporučuje látku kázání střída ti, poněvadž se kazatel může svobodně rozhodnouti buď pro kázání nebo homilii a z různých forem kázání si zvoliti právě tu, kterou považuje za dané

situace a inteligence posluchačů za nejvhodnější. Tak kontemplativní život, studium a meditace se stávají nevyčerpatelným zdrojem, z něhož p rý ští stále nové a nové originální myšlenky a nápady.

N ež novota v koncepci, disposici a aplikaci látky sama o sobě ještě nestačí k vzbuzení zájmu o kázání. A by se kázání líbilo, musí býti krásné. Krásnými nazýváme věci, jejichž poznávání nebo pozorování působí estetický požitek. Dějiny umění nás přesvědčují o tom, že nej­

krásnější jsou idee náboženské, je ž dovedly nadchnouti nejednoho umělce k vytvoření grandiosního díla v oboru malířském, sochařském, stavitelském i řečnickém. Neboť i řeč jest uměleckým dílem a to nej- vznešenějším ze všeho umění, poněvadž nepůsobí pouze na smyslovou stránku člověka, nýbrž se obrací především na jeho mohutnosti duševní, na rozum a vůli. Kdežto ostatní umění jen tu nebo onu ideu znázor­

ňují, nemůže býti nikdo velikým řečníkem bez zásoby velikých myšle­

nek a ideí.

Pokud se týká form y, zůstávají stále v platnosti zásady, které jsem 0 ní uvedl v Dobrém pastýři 2,1948. Z úcty k slovu Božímu a k poslu­

chačům jest třeba dbáti v kázání i mluvnické správnosti a varovati se výrazů zastaralých nebo p říliš vulgárních. Sloh ať odpovídá co nej­

více obsahu kázání, p ři poučování budiž jednoduchý, p ři působení na cit květnatý a p ři působení na vůli jadrný a pádný, v každém případě plynný, zvučný a příjemný. I svatí Otcové se řídili těmito pravidly a slovo Boží vždy odívali v roucho důstojné a úctyhodné. Sám sv.

A ugustin vyznává, ja kým mocným dojmem na něho zapůsobila ká­

zání sv. Ambrože: se slovy, která miloval, v pam ěť se mu vštěpovaly 1 myšlenky, o něž nedbal. „Veniebant in animam meam simul cum verbis, quae diligebam, rēs etiam, quas negligebam . . . E t dum cor aperirem ad excipiendum, quam diserte diceret, pariter intrabat et quam vere diceret” ( Confessiones‚ I I I , 2, 3).

Této ušlechtilé form y nutno dbáti vždy a všude, ja k ve městě, tak na venkově, ja k v kázáních obyčejných, tak slavnostních. Teprve v do­

konalém rámci vynikne a zazáří drahokam, teprve tehdy se bude naše kázání líbit, bude-li i po stránce formální dokonalé. Vodítkem nám mohou býti slova sv. Augustina: „Ornatu non jactanter, sed prudenter utamur, non eius fin e contenti, quo delectatur auditor, sed hōc potius agentes, u t ipse ad bonum, quod persuadere volumus, adiuvetuV’

(De doctrina christ. 1. 4. c. 25 .).

Této uhlazené formě se naučíme hlavně četbou vynikajících básníků a spisovatelů a poslechem kázání a přednášek věhlasných řečníků.

Cenné služby prokáží výpisky krásných rčení a myšlenek, je ž nás upoutaly p ři četbě. Požádejme též svého spolubratra, aby si přišel někdy poslechnouti naše kázání a upřímně nás upozornil na vše, co působí rušivě nebo docela směšně. Akce p ři kázání, grimasy a gesta lze uspokojivě nacvičí ti před zrcadlem doma. Jsou nutným doplňkem každého kázání a mocně napomáhají k jeho kráse. N a úkor této kráse by bylo kázání p říliš dlouhé, které unavuje a nudí. Pravidelně nemá kázání při dopoledních službách Božích trvati déle než 20 m inut,

odpoledne, není-li spojeno se mší svatou, nanejvýš 30 m inut. Rozho­

dujícím činitelem p ři posuzování kázání je s t konečně vlastní osoba kazatelova. Ta, zvláště u venkovského lidu, jest vždy první autoritou, slovo je s t teprve na druhém místě. Lidé odpustí knězi mnoho, ale nikdy mu neprominou lakotu a hrubost v jednání. Kněz hrabivý a netrpělivý bude m íti vždy malý úspěch u svých posluchačů, byť se jin a k vyrovnal svým kazatelským uměním samotnému sv. Janu Zla­

toústému. Proto nevtíravou, ale velmi účinnou pozvánkou na kázání a vůbec k mravním výšinám jest vlastní dobrý život, „vzorná apoštol­

ská osobnost a je jí osobní vliv. To nelze ničím nahradit a to samo nahradí skoro všechno,” ja k výstižně napsal Dr Heidler. Potom j i ž ani nezáleží tolik na formě, pak každá form a řeči je s t dobrá, když se v ní skutečně odráží Ježíš K ristus ve své pravdě.

I. n e d ě l e p o s t n í

R u d o l f V a l e n t a :

SVATOPOSTNÍ PR O G R A M

Celý církevní rok n á m připom íná povinnost, abychom nezapom í­

n ali n a svou věčnou spásu. Ale zvláště svato p o stn í doba, k d y před n ašim a očim a ožívá u trp e n í Bohočlověka, k te rý se za spásu našich duší obětoval n a kříži, n ám tu to vážnou povinnost přip o m ín á velm i naléhavě. Církev v svato p o stn í době nej dojem nějším i pobožnostm i, doprovázeným i vážným i a působivým i písněm i, ú p ra v o u liturgie i zm ěněným vzhledem n itra kostela vede n á s n a cestu spásy, aby naše duše zachránila pro B oha. O tázka naší věčné spásy se znovu a znovu v různých variacích ozývá v liturgických tex tec h a přede­

vším v epištolách. T ak slyšíme dnes z epištoly sv. P av la: „N y n í je čas příjem ný, n y n í den spásy!” A ta to slova se v z ta h u jí n a celou svato p o stn í dobu, k te rá se dnešní nedělí p řed nám i o tv írá a k d y více než jin d y m ám e přem ýšlet a p ra co v at o spáse své nesm rtelné duše.

Máme p ra c o v a t o spásu své duše stále, m ám e se o ni s ta ra t po celý svůj život, od k řtu až po sm rt. A přece vím e, ja k v rušném to k u ži­

v o ta, k d y jsm e zam ěstnáváni to lik a otázkam i a staro stm i, zapom í­

nám e n a otázk u nejdůležitější, n a sta ro st nejpalčivější: n a spásu své duše. P oužijm e proto, drazí v K ristu , tohoto svatopostního údobí, jež je časem spásy, abychom napravili, co jsm e až dosud zam eškali.

Slyšme, ja k k n ám dnes volá sv. P avel: „B ratři! N apom ínám e vás, ab y ste nepřijím ali m ilosti Boží nadarm o!”

J a k m ám e spolupracovat s m ilostí Boží ta k , abychom ji n ep řijí­

m ali nad arm o , nám o p ět u kazuje dnešní epištola. Jsm e sice slabí lidé, k te ří to lik rá t přes svá nejlepší předsevzetí k lo p ý tají, k te ří jsou až přespříliš spoutáni n e d o sta tk y své poraněné přirozenosti, a více než B ohu, svém u P á n u a S tvořiteli, sloužíme 6větu, tě lu a ďáblu.

A přece n ám 6 V . P avel klade n a srdce, že ve všem se m ám e prokazo­

v a t jak o s l u ž e b n í c i B o ž í . K to m u n ás zavazuje m ilost Boží, k tero u jsm e jeden každý z nás p řija l n a k řtu sv. jak o záru k u věčného života. To je p rv n í m yšlenka, k te rá b y hned n a p o čá tk u svatopostní doby m ěla zap ln it naši roztěkanou m ysl. Jsm e služebníci Boží. Jsm e povinni celým svým životem , za všech okolností a v každém daném okam žiku sloužiti B ohu. P tám e-li se, ja k se m ám e ve všem p ro k a ­ zovat jak o služebníci Boží, i n a tu to otázk u nám sv. P avel dává odpověď. Máme b ý t trp ěliv í v souženích a nesnázích, čistí, shovívaví, dobrotiví, naplněni ryzí láskou a slovem p ra v d y a oděni zbrojí sp ra ­ vedlnosti. K aždá z těch to v lastn o stí, jež se n ám dnešní epištolou připom ínají ne jak o věci pro křesťana nové, ale jak o živé a n u tn é ctnosti, m nohým i křesťany zapom enuté, n a nás žaluje, protože jsm e ta k málo o ně usilovali a s ta k lehkým svědom ím jsm e se jich zříkali.

A přece nenaučím e-li se trpělivosti, s jak o u budem e snášet různé, m enší nebo v ětší kříže, jež n a nás ru k a Boží vloží, nebudem e-li k sobě navzájem shovívaví a dobrotiví, nebudem e-li čisti n a duši i n a těle, nebude-li v n ás upřím né a tv ů rč í lásky i praktického sm yslu pro p ra v d u a pro spravedlnost, stěží se budem e moci p rokazovat jak o služebníci Boží, poněvadž nebude v nás ani jed n a z v lastností, k teré tv o ří ch a rak ter Božího služebníka.

Stanovm e si proto jak o svůj letošní svato p o stn í program , že b u ­ dem e p oužívat všech pro střed k ů , k teré n ám Boží m ilosrdenství v to m to om ilostněném čase p o sk y tu je, abychom si přisvojili ctnosti, o k terý c h n ám v epištole m luví apoštol n árodů. B udem e s vroucností a s pokornou zbožností ro z jím at p o b o ž n o s t k ř í ž o v é c e s t y , a to nejenom v p átek , k d y v našem kostele společně budem e k o n at tu to krásnou a působivou pobožnost, ale i jin d y , soukrom ě si ji prorozjím ám e: abychom měli p řed svým duchovním zrakem n e­

ustále trpícího Spasitele, ja k z lásk y k n á m s božskou trpělivostí béře n a nádvoří P iláto v a paláce n a zbičovaná a do krve rozedraná ram ena těžk ý kříž, ab y jej trpělivě a bez re p tá n í donesl až n a horu K alvarii. J a k n ás to bude p o vzbuzovat k to m u , abychom i m y z lásky k B ohu s trpělivostí a v n itřn í v y ro v n an o stí nesli různé křížk y svého života, k te rý se ta k é ta k často podobá cestě křížové! B udem e se denně m odlit b o l e s t n ý r ů ž e n e c . T ak stále si budem e p ři­

pom ínat, kolik utrp en í, od krvavého p o tu v G etsem ane, bičování, trn ím korunování až po ukřižování, stálo božského Spasitele naše vykoupení, a ja k k jeho u trp en í bylo n u tn o přičlenit i m uka a bolesti jeho přesvaté M atky, naší M atky bolestné. B udem e po celou tu to posvátnou dobu m ít stále před očim a k ř í ž , znam ení naší spásy, abychom viděli Syna Božího jak o m uže bolesti a p atříce na jeho strašlivé rá n y , abychom se slzam i líto sti poznali, ja k hrozný je hřích a ja k k ru tě m usil Syn Boží z a p la tit za jeho shlazení. A jsm e-li po­

vinni každé neděle obcovati Mši svaté, budem e se snažit podle m ož­

nosti i ve všední den b ý t ú ča stn i p řesv até oběti neposkvrněného B eránka, jež je st n ep řetržitý m obnovováním jeho k rv av é oběti na kříži. Všechno to to úsilí m usí p ak v y ú s tit v dobrou, upřím nou sv.

zpověď, spojenou s živou snahou o n á p ra v u a zlepšení našeho ži­

v o ta , života služebníků Božích. T ak se i přip rav ím e n a velikonoční

6 V . přijím án í, jež v nás u tv rd í požehnané dílo m ilosti.

D razí v K ristu! I já , váš duchovní otec, vás hned n a p o čátk u sv ato p o stn í doby napom ínám se sv. P avlem , ab y ste nepřijím ali m i­

lostí Božích nadarm o. S nad pro m nohého z vás je to poslední p ří­

ležitost, ktero u v ám Boží m ilosrdenství dává, ab y ste se m ohli p ři­

p ra v it n a svou věčnou spásu. N eztraťte té to příležitosti a využijte to h o to času co nejsvědom itěji a nejodpovědněji, neboť je to čas spásy. B ůh k v ám volá p o sv átn ý m i a hlubokým i slovy svaté li­

tu rg ie. Volá k vám žhavým a bolestným tajem stv ím K říže. Volá k v ám ú s ty Církve svaté. Volá k v ám ran am i svého S yna: P a m a ­ tu jte n a svou spásu! P a m a tu jte n a svou nesm rtelnou duši! Kéž byste všichni slyšeli te n to hlas! P o zn áte p ak , že jak o dobří služebníci Boží m ůžete i v různých sm utcích života b ý t naplněni radostí, try sk ající z čistého svědomí. A i když se m n ohého odřeknete, b u ­ d ete nakonec shledáni hodným i, ab y ste v blažené věčnosti vládli všem i věcmi. — Amen.

I I . n e d ě l e p o s t n í

J o s e f D o l e ž a l :

TO J E V Ů L E BO ŽÍ — VAŠE PO SV Ě C E N Í

Promluva na dnešní epištolu o čistotě bude zajisté upravena podle toho, koho máme před sebou, a zvolena taková forma a výrazy, aby odpovídaly posluchačům. Proto tedy nepodává se tu hotové, vypracované kázání, nýbrž spíše hrst vyrozjímaných myšlenek, které si již každý sám dovede upravit.

„T o je to tiž vůle Boží — vaše posvěcení: A byste se zdržovali sm ilstva, ab y každý z vás dovedl o v lád at své tělo ve sv ato sti a počestnosti, nikoliv ve vášnivé náruživosti, jak o činí i pohané, k te ří neznají B oha.” V šim něte si někdy m alých školáčků, k te ří chodí častěji k sv. přijím ání. K olik to radosti, nadšení, síly a čistoty září z jejich m ilých tváří! J e jim v id ě t až n a dno křišťálových dušiček.

A s ja k o u m nohdy obětavostí v y k o n áv a jí te n to příkaz Spasitelovy lásky. A však přijde 12 či 14 roků a jejich náboženská horlivost v y ­ p rch áv á. Příčinou není pouze to, že jsou více strh o v án i k alným v í­

rem života anebo to , že jejich víra p rávě prochází zatěžkávací zkouškou tělesného a duševního přerodu. D ůvodem — alespoň ve většině p říp ad ů je, že se probudilo v nich pohlaví. A když te d y hle­

dím e k m řížce k o m u n ik an tů , vidím e ta m buď nedospělé d ítk y anebo již starší osoby. K de te d y je ten střed ? P roč t a dospívající m ládež chybí? Sv. P avel v dnešní své epištole se d o tk l otevřeně a přím o té to otázky. Viděl m rav n í narušení n a všech stran á ch a sám ta k é jistě hledal vysvětlení, proč v tak o v ý ch obrovských m ěstech se

našel vždy jen m aličký hlouček p ra v ý ch křesťanů. „C hcete žít sv atě?‘‘

— píše do Soluně. „Z d ržu jte s e s m i l s t v a!”

Věděl dobře, ja k á je to obrovská síla v člověku. Znal lidské osudy a p o h n u tk y lidských činů a věděl jasně o zřídlech, z nichž p ram e­

nily. Co je v lastně sm ilstvo? Z neužití nejdrahocennější síly tělesné, zprznění nej vzácnějšího pokladu, ja k ý vůbec B ůh člověku svěřil.

K dysi v to táln ím nasazení seděl jsem daleko od dom ova s našim i dělníky n a střeše lágru a stavěli jsm e kom ín. T u m ladíci asi d v aceti­

letí se bavili dlouho o pohlavních věcech. A ovšem říkali to s rozkoší a sm íchem , ale k d ybyste se zahleděli pozorněji do jejich tv á ře , v i­

děli byste, že nejsou ta k zlí a zkažení, ja k b y nasvědčovala jejich m luva (snad je tom u i jinde tak ). A tu m ně jich bylo líto. „ J e z a rá ­ žející, že o věcech skoro p o sv átn ý ch dovedete dlouhé hodiny ta k to m luvit. V íte, o tom b y se mělo p řem ýšlet pouze n a kolenou a se sep jatý m a rukam a. Vždyť je to síla, k tero u m usíte úzkostlivě střežit.

J e cennější než oči, ja z y k či cokoli jiného. P ro to k ažd á zlá m yšlenka či slovo je jako je d o v a tá slina, k te rá vás v n itřn ě poskvrňuje . . . .”

A no, to je člověk, k te rý všeho dovede zneužít. A čím je co vzneše­

nější, tím to zneužití je horší. Snad k aždá již technická vym oženost:

střelný prach, radio, letadlo a konečně i atom , p um a b y ly p oužity p ro ti člověku a k jeho zničení. Ten. n eblahý sklon je možno pozoro­

v a t už n a m alých dětech. D ejte dvěm a čiperným kloučkům třeb a tu ž k y a těšte se, že již dovedou čm árat, „ p s á t” po papíře. Ale nechte je ta k to delší chvíli a u vidíte, že b rzy o b rá tí ty ostré h ro ty p ro ti sobě. Zpozorovali, že se tím d á nejenom p s á t, nýbrž i píchnout svého souseda a ta k n ad ním získat převahu.

V to m te d y spočívá neblahé dědictví p ád u prv n ích lidí: člověk je nakloněn ke zlému! A ta k není divu, že i to nejvzácnější, co ve svém těle uchovává — pohlavní sílu — dovede zneužít. Chce m ít jenom to sladké,rozkoš, k te rá je vlastn ě odm ěnou za velikou nám ahu, spojenou s vychováním dětí, našel několik způsobů, ja k oddělit povinnost s tv rd ý m i důsledky od pouhého potěšení a je n toho p rů ­ vodního vlastn ě chce užívat. J e to jak o onen podvodný novinář, k te rý objížděl to v árn y , obchodní dom y a pod. a sliboval, že přinese ve svých časopisech oslavné, reklam ní články. Dělal si n a oko po ­ znám ky a žádal nějaké fotografie. Sam ozřejm ě chtěl značnou zá­

lohu — a články žádné nedělal. B ral p rostě je n odm ěnu, ale t y d ů ­ sledky již nechtěl splnit. N ásledek ovšem toho byl, že by l chycen, prohlášen za podvodníka a uvězněn.

A ta k n ějak p o stu p u jí lidé, k te ří náruživým i řečm i a vášnivým i m yšlenkam i se na to lik vydráždili, že hledají, ja k b y silný pohlavní p u d „ u tišili” , ukojili, ale bez p rav ý ch důsledků.

Mezi vírou však a čistotou je tajem n á souvislost. Často se stane, že ten , kdo začně p ře stu p o v a t šesté přik ázán í Boží, odvrací se tak é od B oha. A však nem usí to m u b ý t hned ta k to . K ořeny v íry m u zů ­ staly, ale chybí důvěra a láska. P ře stá v á to tiž m ít naději, že je scho­

pen v zdorovat n áv alů m sm yslnosti a začne se v y h ý b a t věcem Bo­

žím : m odlitbě, kostelu, svátostem . A láska? T a přece je nejsilnější p o h n u tk o u k zachovávání příkazů zákona. „M iluje-li m ne kdo, p ři­

kázání m á b ude zachovávati!” Zbylo te d y jakési residium víry, ale neživotné, bez síly v ést životní běh jednotlivce. A p ak tak o v ý to nešťastník vid í v B ohu pouze přísného soudce a nem ilosrdného ochuzovatele lidského života, ale nikoli dobrého a láskyplného Otce.

„T o je vůle Boží — vaše posvěcení.” C hodit svatě p řed Bohem , ale ještě více: v id ět B oha. Ano, blahoslavení čistého srdce, neboť oni B oha v id ět budou. K do je v n itřn ě čistý, je ta k é pokojný a ra ­ d o stn ý p ři m yšlence n a B oha. Ovšem cesta k to m u je k am en itá a těžk á, ale sto jí za to!

I I I . n e d ě l e p o s t n i

P . I v a n K r a t o c h v í l , O SA ug.:

D Ě T I SVĚTLA

T ak řk a ve všech křesťanských obcích b y ly pom ěry stejné. Všude stály m ladé, počtem m alé křesťanské obce p ro ti m ocném u p o h an ­ ském u okolí, k teré utvářelo veřejn ý síivot a v šude uplatňovalo svou pokleslou m orálku, v životě veřejném i soukrom ém . M ladé křesťan­

ské obce b y ly jak o m aličké oasy v obrovské po u šti. V ždy a všude jim hrozilo nebezpečí, ať již v Malé Asii nebo v Ř ecku, že obklopu­

jící je písek pohanských názorů vnikne z širé pouště i do oas, ba dokonce, že je p řik ry je a Pavlem zasazený nový život udusí. N e­

bezpečí ze zaplavení pohanstvím bylo tím větší, že v aln á část členů obcí jím založených byli dříve pohané.

Ja k o n ejv ětší neřest tehdejšího p o h an stv í P avel neustále bičuje:

sm ilstvo a lakom ství; bezm eznou a nejh ru b ší poživačnost a úsilí, o p a třit si potřeb n é pro střed k y , a to v m íře, pokud možno největší, k to m u to životu, zam ěřeném u vý h rad n ě n a sm yslný požitek. P roto P avel v a ru je před oběm a neřestm i a hledí své křesťany im unisovat před o trávenou atm osférou, jíž se nem ohou vy h n o u t. Ví, že se ne­

m ohou v zd á lit z toh o to světa, chce je proto posílit duchovně. Žádá, aby uzavřeli své n itro vlivu zkaženého pro střed í a své m yšlenky za­

m ěřili jinam .

K aždý křesťan je povýšen do vznešeného, šlechtického stav u

„lidí sv ětla” . T oto šlechtictví světla zavazuje více než kterékoli jiné.

Už pouhé vědom í tohoto povýšení b y mělo d ostačit, ab y se o dvrátil od všeho, co přichází z onoho nesvatého světa tem n o ty . Jso u přece věci, k teré 6e pro šlechtice světla „nesluší” . P ro křesťana je v ym e­

zeno jasn ě, co se sluší a co nikoli, tak že už m u m usí b ý t trap n o u i p o u h á zm ínka o těch to neřestech nesvatého světa. Vědom í, že jsm e něco jiného než pohané, m usí b ý t živé; jenom po to m se za­

chovám e neporušeným i od nestoudného žargonu, od p ik an tn ích dvojsm yslných řečí a frivolního způsobu m luvení — přes všechen

6tyk s n em ravným okolím, jem už se není možno ani v y h n o u t. I ten, kdo o křesťanech nic neví bližšího a zná je je n z jejich zábav, m usí po zn at, že zde začíná jin ý svět a že je zde čistší vzduch.

Ř eč o dětech světla zní jak o pohádka. K u d y jd o u , ta m se rozjas­

ňuje, neboť září světlem Božím. — S vět by l plný zkaženosti, n i­

čem nosti, zloby. N yní však přicházejí lidé sv ětla a s nim i jd e „ d o b ­ ro ta, spravedlnost a p ra v d a ” . A tu to dobrotu, spravedlnost a p rav d u vdechují všichni, k terý m lidská tv rd o s t ztrpčila život, k te rý m n e­

spravedlnost učinila bezpráví, všichni, k te ří trp ěli pod sprostotou, lží a pom luvou. Ja k o lidé a zv ířa ta rad o stn ě vydechnou po dlouhé černé neprůhledné polární noci, kd y ž se zase po p rvé ukáže světlo, ta k i ve světě byla kdysi tm a : člověk b y l člověku nepřítelem a kdo p rá v ě nebyl lupiě, by l oloupený. Lidé se navzájem ubíjeli k sm rti, jak o se zabíjí vzteklý pes. A kdo jich hodně srazil, te n p latil před ostatn ím i za hrdinu. Lidé se vzájem ně klam ali, obelhávali, okrádali.

N yní v šak přicházejí d ě ti světla. Slyšíš? D ě t i s v ě t l a . Lidé světla. Ř íkají, že B ůh je jejich O tec; řík ají, že B ůh jim poručil m i­

lo v a t všechny lidi; že nikom u nesm ějí u d ělat nic zlého. Je jic h B ůh, jehož dětm i oni jsou, jim poručil, ab y všem dobře činili. N ikoho n e­

okrádají, nikoho neklam ou, nikoho ze spolubližních nevyssávají, protože říkají, že je lepší b v t dobrým nežli b o h atý m . Ř íkají, že je ­ jich M istr a P án, ačkoli by l B ůh, přece jak o služebník a chuďas k rá ­ čel po té to zemi. J a k bude život krásn ý , až tito lidé světla zaplní svět. P o to m už bude k ra lo v a t je n „d o b ro ta , spravedlnost a p ra v d a ” . Až jich bude n a světě aspoň deset m ilionů, d vacet, sto, t ř i s ta m i­

lionů, ja k á to bude krása, ja k ý ja s, kd y ž to lik lidí b ude v y za řo v at světlo Boží, dobrotu, lásku a spravedlnost Boží. S vět, obrozený lidm i světla, svět dítek světla, sv ět dítek Božích!

J e to poh ád k a? Či je to sa tira ? Naše vina to je, kd y ž to jed n i považují za pohádku. D vojnásob naše vina, když to jin í považují za satiru , protože vědí a vidí, že je to lik lidí, k te ří se n az ý v ají syny Božími a dětm i světla.

J a k je jen m ožné, ab y se d ítě světla stalo tm o u ? — Snad bylo málo ta k m ilých d ítek Božích jak o b y l Šalom oun. A „co uvrhlo Šalo­

m ouna do ta k veliké zaslepenosti, že se s ta l m odlářem , d ítětem tm y ? ” , táže se sv a tý A ugustin. N ení přece m yslitelno, že b y m už, jem už dal B ůh ta k velikou m oudrost, by l k d y uvěřil, že v m odlách je něco božského nebo že jejich u ctív án í něco pom ůže. K do byl te d y příčinou, že se dopustil takového bláznovství, že se jim klaněl a obětoval jim kadidlo? Víš kdo? Tělo! Písm o svaté samo jasně to dosvědčuje. K rál Šalom oun si zam iloval krom ě dcery faraonovy m noho cizinek z těch n árodů, o k terý c h řekl H ospodin synům Izra- elovým : „N evejdete k nim a z nich nevejdou k vašim , neboť jistě o d v rá tí srdce vaše, ab y ste chodili za bohy jejich .” K těm te d y p ři­

ln u l Šalom oun horoucí láskou. „ K d y ž te d y b y l již stár, nakazilo se srdce jeho skrze ženy, že chodil za bohy cizím i a že nebylo srdce jeho dokonale oddáno H ospodinu” (3. K rál. 11, 1 nn).

Ani stáří, ani život ztrá v en ý po n ějakou dobu ve ctnosti, b a do­

konce ani m oudrost nechrání p řed pádem . Není radno příliš si v ěřit a m yslit si: já si m ohu to nebo ono dovolit, m ně se nem ůže nic s tá t, já jsem silný. I m oudrý Šalom oun zapom něl, že nikde n en astáv á ta k rychle páchnoucí rozklad jak o u m asa a krve. K do d áv á tělu přednější m ísto než m u náleží, b rz y se přesvěděí, že dvěm a pánům přece jenom nelze sloužit a m ísto, a b y byl oddán Bohu, je oddán tělu.

K lesnout m ůže snadno každý, vždyť to to nebezpečí nosí člověk stále s sebou. Y to m to životě se nem ůže n ik d y zcela od těla oprostit.

N ení v šak toho ani zapotřebí, vždyť B ůh nás n estvořil anděly, n ý b rž lidm i, lidm i, u nichž tělesné a duševní je navzájem pevně a harm onicky spojeno. Ovšem, je v to m i kus tra g ik y : vždy, kdykoli m á p o v sta ti nový život, m usí b ý t jin ý život v y d án jak si v nebezpečí.

Či není m atčin život ohrožen, když d áv á život d ítě ti? A m á-li se plně ro zv íjet život duševní, m usí se u sk ro v ň o v at život tělesný ve svých žádostech. J e kus trag ik y i v to m , že p u d , k te rý zaručuje u d r­

žování tělesného života n a zemi, není-li ovládán m ohutnostm i duše:

rozum em a vůlí, m ůže se s tá t h robařem lidstva.

M áme-li m lu v it n ezau jatě o to m to d aru Božím — přece každý p u d je ta k é darem Božím — m usím e v y jít ze zásady, že co je p ři­

rozené, nem ůže b ý t sam o v sobě špatné. T edy ani ten to sklon, protože je lidem vrozen. Měli jej už i p rv n í lidé v rá ji. O všem nebyl u nich spojen s tělesnou žádostivostí zlou, byli n aiv n í v to m ohledu, což nejlépe vysvětluje jejich p rv o tn ý sta v nevinnosti. Ačkoli byli tělesně i duševně vyspělí a schopni užívání m anželských p rá v , přece byli jak o nevinné děti. T eprve po p ád u do hříchu p řestali b ý t naivní, otevřely se jim oči, ale jen ab y uviděli své břem eno, vznikající z n e ­ vázané žádostivosti.

P u d y te d y nejsou dětm i hříchu, jsou je n projevem zdravé p ři­

rozenosti. P o m áh ají člověku bez uvažování nalézti, co potřebuje k zachování a v ý stav b ě svého života. P u d po zachování života n u tí ohroženého zoufale se b rá n it; p u d po vědění kouká již tě m nejm en ­ ším z očí. Bez těch to d arů Božích b y život ani nem ohl b ý t, vždyť všechny m ají za úkol u d rž e t život. P u d , o k terém se dnes zm iňuje sv a tý Pavel, zasahuje nejhlouběji do m ravního života a do zážitků člověka. Má dvě veliké funkce v lid stv u : 1. n u tí lidi svou rozkoší vžd y znovu k plození, k zachování pokolení lidského; 2. je v dlou­

hý ch letech života m anželského a výchovy d ětí přirozenou základ­

nou m anželské lásky, k te rá oběm a m anželům pom áhá n ésti kříž života, d ětí i m anželství. Není te d y tře b a se za něj sty d ět, vždyť je n ám dán od sam ého S tvořitele a sám Spasitel n a něm vybudoval svou sedm ou svátost.

Než jsm e dětm i těch, k terý m se v rá ji otevřely oči a k te ří poznali z trá tu nevinnosti a pocítili břem eno žádostivosti. K olik d ětí A d a­

m ových se už přesvědčilo, že p u d sám je dobrý, že však n en í dobré, co lidé s ním dělají, když to tiž jej zb av u jí jeho přirozených úkolů:

používají je j, ale n ed á v ají p ři to m druhé b y to sti celou lásk u svého života, vylučují zásadně budoucí život. H ledají v něm je n rozkoš a nechtějí vid ět účel, pro k te rý by l Bohem dán.

Nemůžeme se vzdálit z toh o to světa, m usím e se s tý k a t s m nohým i pokušením i, zam ěřeným i jen n a sm yslné požitky, při to m však

„nem ám e se stá v a ti jejich ú ča stn ík y ” . Beze sporu není to snadné.

N ěkdy je to těžk ý boj, ale v boji se žádostivostí roste m rav n í síla.

Kdo zde si dovede říci: „N e,” jistě to dovede i jin d e, až ho bude lá k a t nepravé dobro, om rzovat povinnost, strh o v a t hněv.

K ristus pro te n to boj použil obrazu: zápas m ezi světlem a tm ou, mezi nocí a dnem , mezi tem n o tam i a jasem . „B yliť js te někdy tm ou, n y n í p ak jste světlem v P á n u .” Kéž bychom opravdu byli dětm i světla! Kéž bychom z to h o to obrazu vyvodili stejn ý závěr jak o P a ­ vel: „ Ja k o účastníci světla žijte.” K éž bychom dovedli vžd y a všude ž ít ve světle Božím a ne v tem n o tách hříchu.

P řed sedm i sty le ty žil jed en ta k o v ý člověk světla, v U m brii.

B yl tich ý , m írný, veselý, dobrý. A všude po světě lidé, ja k věřící, ta k nevěřící, o něm m luví jak o o zázraku Božím. To není pohádka, je to skutečnost. O pravdu žil a přinášel ovoce světla: dobrotu, sp ra ­ vedlnost, p rav d u . A jeho život p ři tom b y l krásný jak o pohádka.

Buďme tak é následovníky Božími jak o d ítk y milé a žijm e v lásce jednoho k druhém u, především p ak k P án u B ohu, snažíce se p ři­

n ášet ovoce světla. — Amen.

I V . n e d ě l e p o s t n í

D r J a n M e r e l l :

K SVOBODĚ NÁS OSVOBODIL K R IS T U S

R áz dnešní neděle — uprostřed po stn í doby — je ra d o stn ý . Kněz obléká podle m ožnosti roucho růžové b arv y a neděle se nazývá L aetare, podle prvních slov m ešního In tro itu : L aetare Jerusalem , vesel se, Jerusalem e, a shrom ážděte se všichni, k te ří jej m ilujete.

Církev p řerušuje n a okam žik kajícnost doby a oddává se tiché ra ­ dosti v očekávání budoucích věcí. J a k o b y p rv n í pap rsek veliko­

nočního slunce pronikal oblaka po stn í doby.

V evangeliu čtem e o zázračném nasycení zá stu p ů na poušti. T oto nasycení je předobrazem blízkých rado stn ý ch eucharistických hodů velikonočních. I dnešní epištola, ta k těžk á k porozum ění, je ve svém já d ru jásav ě rad o stn á. P řipom íná n ám K rista jako osvoboditele křesťanského lidu. On nám o tevírá b rá n y nového Jerusalem a. A tím to Jerusalem em a dom em Božím je Církev K ristova, k te rá k sobě zve všechny osvobozené d ítk y Boží, ab y je po u ští pozem ského ži­

v o ta přivedla do Jerusalem a nebeského.

E pištola je v y ň a ta z listu sv. P av la ke G alatům a je těžko srozum í -

teln á bez znalosti S tarého Zákona a okolností, za k terý c h list vznikl.

P avel za svého působení mezi pro stý m i a upřím ným i G alaťany za­

ložil celou řa d u kvetoucích církevních obcí. Nově obrácení křesťané byli z n ejv ětší části pohané, a proto P avel od nich nepožadoval, aby po svém obrácení zachovávali některé židovské obřady, ja k to či­

nili ještě křesťané obrácení ze židovství. K dyž však apoštol G alatii opustil, přišli sem n ěk teří fa n a tič tí židokřesťané (křesťané obrácení ze židovství) a vnesli do církevních obcí v G alatii zm atek. R o ztru ­ šovali o P avlovi, že hlásal křesťanství znetvořené a neúplné, že není p ra v ý m apoštolem , že nik d y neviděl Ježíše a že sám b y se měl u č it evangeliu od apoštolů z okruhu Ježíšova. H lavně v šak P avlovi v y tý k ali, že nepožadoval od pohanokřesťanů, ab y ta k é přijali zákon Mojžíšův. P avel p rý tu to povinnost pohanům , přistu p u jícím do Církve, zamlčel, protože p rý chtěl evangelium p řed ělat po ch u ti po­

h an ů a ta k těch to co nejvíce získat svém u evangeliu. P ro to jeho evangelium (spása lidí skrze v íru v Ježíše K rista) je nedokonalé a m usí b ý ti zdokonaleno. G alaté jim tém ěř již uvěřili a byli ochotni zach o v áv at některé ritu áln í obřady a židovské sv átk y . K d y b y šlo je n o osobu P avlovu, apoštol b y te n to úkol snesl, ale nem ohl strp ě t, ab y G alatští, jeho upřím né děti, byly oloupeny za jeho zády o n e j­

krásnější s ta tk y víry, o svobodu d ítek Božích. P o d sta ta a b u dou­

cnost křesťanství b y ly ohroženy. K d y b y křesťanství ulpělo na sta ro ­ zákonních form ách, které byly je n předobrazné a b y ly naplněny K ristem , bylo nebezpečí, že se křesťanství stane je n židovskou sektou, nestan e se podle vůle Ježíše K rista náboženstvím pro všechno lid­

stvo, a zanikne. Jed in ě P avlo v a láska k prav d ě a ap o što látu n ám vy sv ětlí p ru d k o st a skoro vášnivost, se k tero u je list psán.

P rv n í část listu je obhajobou apoštolského ú řa d u P avlova. Apoštol zde zdůrazňuje, že jeho evangelium není podle člověka, neboť je n epřijal, ani se m u nenaučil od člověka, nýbrž m u bylo zjeveno J e ­ žíšem K ristem . P a k přechází k věroučné části listu. O spravedlnění, odpuštění hříchů, vniterného posvěcení a spásy se n ed o stáv á člo­

věku zachováváním předpisů m ojžíšského zákona, n ý b rž v Ježíši K ristu . Skrze K rista jsm e se stali svobodným i syny Božím i a n á v ra t k m ojžíšským o břadům b y byl n á v ra te m do otroctví, z něhož jsm e byli K ristem vyvedeni. A ab y sv. P avel dokázal, že křesťané nejsou více pod zákonem , užívá důkazu z P ísm a svatého, k te rý je p ředm ě­

tem dnešního nedělního čtení. Svůdcům G alatů a těm , k te ří se dali svésti, ukazuje apoštol n a příkladě ze Starého Zákona, že nestačí b ý t pouze synem A braham ovým , aby se někdo stal ú častn ý m za­

slíbení Božích.

A braham měl d v a syny, Ism aela a Isá k a a jejich m a tk y , otrokyně A gar a A braham ova m anželka (svobodná, ne otrokyně jak o Agar) Sára, předobrazovaly podle sv. P av la S ta rý a N ový Zákon. U dálost, ze k te ré apoštol bere svůj důkaz, je znám a. K dyž Sára ve věku 76 le t pro svůj věk a neplodnost nedoufala v požehnání potom stva, m ěla A braham a k to m u , aby pojal egyptskou nevolnici A gar za

svou druhou m anželku, ab y skrze n i se dostalo A braham ovi po­

to m stv a . T a m u porodila syna Ism aela, k te rý se narodil podle těla, t. j. podle přirozeného řá d u . K dyž však chlapci bylo třin á c t let, splnilo se zaslíbení dané H ospodinem A braham ovi, že m u to tiž S ára porodí syna, z něhož vzejde hojné potom stvo. S ára porodila A braham ovi syna Isák a, k te rý se te d y narodil podle zaslíbení, t. j.

řádem sice přirozeným , ale způsobem m im ořádným , z neplodné m a tk y a rodičů pokročilých věkem . U dálost ta k m im ořádná m usí m íti hlubší smysl, než ten, k te rý je v y jád ře n literou.

Sv. Pavel te n to hlubší sm ysl sám v y k lád á. P rotože píše svým židokřesťanským odpůrcům , užívá o b ra tů a v ý ra zů n ám dnes n e­

zvyklých, ale tím účinnějších a běžných jeho odpůrcům . Smysl P avlova důkazu je te n to : A gar byla o trokyní, proto i je jí syn byl nevolníkem a bez p rá v a n a A braham ovo dědictví. Sára nebyla o tro ­ kyní (svobodnice), pro to i je jí syn by l svoboden a měl právo na dě­

dictví po otci. A gar předobrazovala Zákon S tarý , S ára Zákon Nový.

Y synu „ tě la ” a v synu „zaslíbení” vidí apoštol dvojí lid Boží. V y­

volený lid Israelitů , k te ří jsou tělesným i syny A braham ovým i a nový lid Boží, syny zaslíbení, syny Nového Zákona. A poštol staví p ro ti nynějším u pozem ském u Jerusalem u, k te rý m je církev sta ro ­ zákonní, Jerusalem hoření, K risto v u Církev novozákonní. Sára, k te rá od Boha obdržela velké potom stvo, předobrazuje Církev K ristovu. Také Církev 6e stala plodnou m atk o u a p o čtem svých dítek předčí církev starozákonní. I C a la tští jso u toho důkazem , neboť i oni jsou dětm i té to nové a plodné m atk y , svobodným i dětm i Božími, osvobozeným i k té to svobodě K ristem . A k d y b y se Gala- ťané chtěli v rá tit zpět pod jh o starozákonních předpisů, bylo to krokem zpět, n á v ra te m do duchovního o tro ctv í a zbavení se svo­

body, ke které nás povolal K ristus.

P avlova slova nebyla bez účinku. Galaťané se v zp am ato v ali, n a ­ lezli opět správnou orientaci a zdá se, že i protivníci sv. P av la byli um lčeni. A co říká nám dnešní epištola? Bylo b y nesp ráv n é se do­

m n ív at, že listy sv. P av la m ěly co říci jen ad resátů m p řed 1900 léty.

Jso u stejně slovem Božím jak o evangelia, pram enem v íry a ukazo ­ vatelem naší životní cesty. Israelité si nam louvali, že jejich zákon p o trv á n a věky; ta to dom něnka se jim stala osudnou. U strn u li na liteře Zákona S tarého a z tra tili i Nový. A přece bylo již v bibli jasně naznačeno, že S ta rý Zákon jed n o u zajde. A ni m nohý křesťan se někdy n eu b rán í těm to n esprávným dom něnkám ; i po k řtu by chtěl žít ta k , jak o žil před tím . B yl b y to om yl velm i nebezpečný. Toť účel, proč čte Církev epištolu v době, k d y se chystám e k velikonoční svaté zpovědi. Ke svobodě nás osvobodil K ristu s, volá k n ám v dnešní epištole sv. Pavel. A nej svobodnější ze svobodných je ten , kdo osvo­

bozen od vlastního já , m ůže říci se sv. P avlem : „N ežiji již já ; ale ve m ně žije K ristu s.” — Am en.

V. ne d ě l e p o s t n í

K a r e l M a r í a K u č e r a :

K R IS T U S - V E L E K N Ě Z

R oku 1919, p ři obsazování Slovenska československým vojskem , by l v M ichalovcích neznám ým civilistou za b it voják. Jelikož n e­

m ohl b ý t nalezen vinník, rozhodl vojenský soud, ab y pro v ý stra h u byl p o praven občan, n a něhož pad n e los. V ylosován by l otec četné rodiny. M arně se m nozí za něho přim louvali. V elitel vojenského oddílu se obával o životy vojínů, k te ří b y m ohli p a d n o u t ru k o u civi­

listů, a proto trv a l na splnění v ý stra h y . T u přišel k veliteli m ístní katolický fa rář a prohlásil, že se dá p o p ra v it m ísto vylosovaného odsouzence. Velitel odm ítl, ale u p u stil od provedení v ý s tra h y a otec by l zachráněn. Šlechetný čin způsobil neprovedení v ý strah y .

V těžkém postavení by l m už, jenž — ač nevinen — vylosován k provedení v ý stra h y . V m nohem a m nohem těžším postavení se octlo lidstvo, k teré v lastn í vinou podlehlo zlu a opustilo cesty Boží.

Po vině neúprosně hrozil tre st. Velký šlechetný čin oběti zachránil lidstvo, když K ristus se obětoval, ab y nás spasil. A dnes si prom lu­

vím e o onom obětním úkonu Velekněze Nového Z ákona, Ježíše K rista.

P odívám e-li se do dějů Starého Z ákona — co bylo tře b a k oběti?

P ř e d n ě : v iditelný d ar: na p ř.: beránek, k te rý byl zab it. Z a d r u h é : obětní sm ýšlení, k terý m člověk uzn áv al B oha za svého P á n a a V ládce a kterého prosil za odpuštění hříchů. Z a t ř e t í : obětní úkon, k terý m se odevzdal d a r B ohu. Z a č t v r t é : oběť b y la úkonem veřejné bohopocty, k tero u m ohl k o n a t je n ten , kdo byl u stanoven od B oha — to tiž kněz, jak o pro střed n ík m ezi Bohem a lidstvem .

S tačily však ty to oběti, ab y zcela by l usm ířen B ůh? Oběť, k tero u kajícník předal knězi, ab y byla dána B obu, byla je n te h d y účinná, když b y la opřena o v íru v budoucího V ykupitele. N ekonečný je rozdíl mezi člověkem a Bohem , ted y nekonečná m usí b ý t též cena oběti zadostiučinění, neboť nekonečná je tíh a u rážky, učiněné člo­

věkem Bohu.

Ja k o krůpěj rosy, k te rá svlažuje a tř p y tí se ráno n a probouzejí­

cích se květech, jak o tich é šum ění deště pro v y p rah lo u zemi, ale i jak o bouře, jež p ru ty svých blesků spaluje zlé a zanechává po sobě čistý vzduch, ta k zasáhla Boží láska, ab y pom ohla člověku. Přišel Syn Boží, Ježíš K ristus, na naši zem, ab y kněžským úkonem oběti zadostučinil za hříchy lid stv a. N ekonečný B ůh podal oběť neko­

nečnou, B ožský Velekněz dal v oběť sebe sam a.

E jh le B eránek Boží, k te rý sním á hřích y světa! E jh le ten , k te rý n a oltáři K říže přinesl oběť — sam a sebe, své Tělo i život a pohár země přijal drahocennou K rev. Ten, z jehož r tů te k l balzám vyléčení nem ocným , n ap á je n byl žlučí hořkosti. N a pah o rk u K alvarie jako

vykřičník se ty čí K říž a na něm K ristus, jenž bez viny odsouzenť pro viny trp í a um írá. Ne již obětované zvíře - beránek, ale obě, nejvyšší, Bohočlověk, n a b řev n u Kříže.

O bětoval sam a sebe, protože ta k chtěl. Bylo n u tn o o d stran it chladné a dusivé objetí hříchu, k te rý tem n ý m závojem h ránil člo­

věku v pohledu na výšiny Boží a v p řístu p u k Něm u. Bylo n u tn o , aby n a obzor niv země, ponořené v p o h an stv í a nevěru, vyhouplo se slunce p ra v d y s hřejivým i p ap rsk y lásk y Boží a odpuštění. Bylo nu tn o , aby byl sm ířen B ůh a člověk znovu p řija t za dítko Boží.

A by se ta k stalo, uskutečněn byl o bětní úm ysl a Ježíš spočinul na tv rd ém , bolestivém loži K říže.

E jh le dřevo Kříže, n a něm ž spása sv ěta pněla! H le dřevo, na něm ž vyk o n án a n ejvětší oběť všech dob, nejčistší obětní úkon, protože nebyl poskvrněn ani to u nejm enší nedokonalostí lidskou.

O bětní úkon, k d y p o tů čk y K risto v y K rve ssála žíznivá zem. P řed dávnou dobou A braham , n a něm ž B ůh žádal oběť vlastního syna, podvolil se v y k o n at oběť. A nděl H ospodinův zadržel jeho ru k u , B ůh se spokojil s n ab íd n u tím oběti a s úm yslem . Zde, n a K alvarii, byl obětní úkon dokonán.

V čele S tarozákonních kněží stá l velekněz, k te rý m ohl jed n o u za rok, v den sm íru, v ejít do velesvatyně, kde by ía uložena A rcha úm luvy, a ta m prosil a usm iřoval B oha za hříchy.

S tarozákonní kněží, v ln a za vlnou, střídali se ve službě oltáře, vždy nový a nový velekněz s úkolem u sm iřo v at H ospodina v stu p o ­ val do velesvatyně, ja k plynul to k desítek le t i staletí a hrob přijím al těla, když duši povolal P án.

A přišel jin ý den sm íru — Velký p á te k K alvarie. Ja k o Kněz, ja k jsm e si před chvíli řekli, přinesl Spasitel oběť B ohu - Otci, když obětoval sam a sebe. A v úloze Velekněze, dokonalou obětí sam a sebe, usm ířil B oha a spasil lidstvo.

Sv. apoštol Pavel p ra v í v epištole: „K ristu s v y sto u p iv jak o vele­

kněz budoucích věků . . . skrze svou v lastn í k rev vešel jednou pro vžd y do velesvatyně, zjednav vykoupení věčné.”

D razí v K ristu! Prom luvili jsm e si o p o d sta tě ohěti, ukázali jsm e si kněze jako prostřed n ík a mezi Bohem a lidm i, neboť ten to úkol m á též kněz Nového Zákona. U kázali jsm e si K rista jak o Velekněze, k te rý splnil úkol usm ířit B oha obětováním sam a sebe.

To však, co se dálo n a K alvarii způsobem k rv av ý m , děje se všude ta m , kde K ristů v kněz slouží m ši sv., způsobem nekrv av ý m . K do je přítom en n a mši sv., je účasten nek rv av é oběti Velekněze Nového Zákona, Ježíše K rista. V ažm e si mše sv. Čím lepší bude naše ú čast při m ši sv., tím větší budem e m ít z ní užitek. — Amen.

Vel ký p á t e k

P . M i l o s l a v J e l í n e k :

E J H L E D Ř EV O K Ř ÍŽ E , NA N Ě M Ž . P N Ě L A SPÁSA SVĚTA D razí v K ristu! Musíme ztišit svá srdce a pozorně se zahledět ke kříži P án ě, k te rý dnes Církev sv. stav í před naše zrak y a o k terém zpívá třik rá te za sebou: „ E jh le dřevo kříže, na něm ž pněla spása sv ěta.” Musíme zpokornět a tiše naslo u ch at tajem n é hudbě, ktero u k nám prom louvá K ristů v kříž. Ano, je to ta je m stv í. Vždyť kříž K ristů v je něco ta k prostého a přece nepochopitelného, ta k strašného a přece ta k ú ch v a tn ě krásného, ta k poníženého a přece ta k m aje­

s tá tn ě vznešeného, že jed n o u potk áv ám e kříž jak o něco, co skoro p a tří k nám , k našem u životu a jin d y stojím e p ře d křížem v úžasu, neschopni p ro n ik n o u t p ro p astn é ta je m stv í toh o to prostého zn a­

m ení. K říž K ristů v je spojen s tajem stv ím a nebylo dáno každém u v id ět všechny podoby kříže. Snažm e se te d y dnes, drazí v K ristu, v n o řit se do toh o to ta je m stv í a přiblížit 6e ta k k um učeném u S pa­

siteli.

„ E jh le dřevo kříže, n a něm ž pněla spása sv ěta,” volá k n ám dnes Církev sv atá. N a kříži pněl Spasitel, n a kříži um íral. Pohled na kříž nám , drazí v K ristu, připom ene všechna ta stra šn á m uka, bolest a u trp en í, k te rý m by l K ristu s podroben. V zpom ínka n a jeho život a pohled na Jeh o kříž n ám postačí, abychom poznali, že K ristus neum íral za sebe, ale že Jeho kříž by l obětním oltářem . K ristu s se obětoval za nás všechny. U m íral pro naše hříchy, pro náš nevděk, pro naši n estálost, pro naše zrady. My jsm e to způsobili, že „nem ěl podoby ani krásy, bychom n aň patřili, nem ěl vzhledu, bychom se kochali v n ěm ” (Is. 53, 2). Od nás jsou t y rá n y bičem , to m y jsm e Je j ranili do krve, to m y Mu vráželi trn í do hlavy. A přece to byl On, k te rý „b y l ra n ěn pro hříchy naše, roztlučen by l pro n epravosti naše a jeho jizvam i jsm e uzdraveni” (Is. 53, 5). Spasitel trp ěl, a trp ěl více, než si dovedem e p ře d sta v it. A však chceme-li opravdu pochopit sm ysl kříže, chceme-li pochopit K risto v u oběť, potom se nesm ím e z a sta v it u jeho ran, nesm ím e hledět je n n a Jeho utrp en í, ale m usím e si uvědom it, kdo v lastně tu to oběť přinášel. Musíme si uvědom it, že Ten, k te rý byl p řib it na kříž, je m už, o něm ž zpívá žalm ista: „ P ra v il H ospodin P án u m ém u: „Zasedni n a m é p rav ici”

(Ž. 109, 1)” . Musíme si, drazí v K ristu , stále znovu a znovu přip o ­ m ín at, že K ristus by l Syn Boží, že n a kříži byl vražděn Bohočlověk.

U kazuje-li nám dnes Církev sv atá kříž, po to m to jistě nedělá jen proto, ab y n ám ukázala zm učeného K rista, ale chce n ám hlavně připom enout ty strašné chvíle, k d y n a Golgotě um íral člověk, k terý by l Bohem . V tom p rávě je s t velikost K risto v y oběti, v to m je s t ta je m stv í kříže, že K ristu s — Bohočlověk, sám bez po sk v rn y v in y vzal n a sebe všechnu naši zlobu, naše břichy, naši šp atn o st, ab y

to to vše sm yl svou krví. K říž je te d y obětním oltářem , n a kterém za nás u m ír a l Bohočlověk, kříž je 6ymbol oběti Bohočlověka.

„ E jh le dřevo kříže, na něm ž pněla spása sv ěta,” zpívá dnes Cír­

kev sv. a je jí zpěv není jenom p ln ý sm u tk u a bolesti n a d u trp en ím K ristovým , ale je to zpěv v p rav d ě vítězný. Do velkopátečního sm u tk u probleskuje paprsek vítězné ra d o sti Božího hodu a ukřižo­

v a n ý K ristus nám není jenom m užem bolesti, ale K ristus je tak é vítězem n ad sm rtí, vítězem n a d lidskou slabostí a ubohostí. K ristus je k rá l slávy, neboť n a kříži přem ohl k rá lo v stv í ďáblovo a n ám otevřel b rá n y králo v stv í svého Otce. T oto v ítězstv í K ristovo k n ám doléhá proto ta k mocnou ozvěnou, že m y vím e o své bezm ocnosti, protože m y vím e, že v in a A dam ova a v in a n ás všech nem ohla b ý t n ap rav en a nám i. My vím e, že K ristu s um íral za nás, že v Jeh o oběti jsm e m y vítězili n ad ďáblem a Jeh o obětí n ám bylo dáno S ynovství Boží.

K ristu s n a K říži vprav d ě vítězil, i když b y l opuštěn všem i. V ítězil, i když by l posm íván, m učen a u tý rá n k sm rti. K ristu s zvítězil svou obětí. N erozhazoval zlato a nesliboval pohodlí, b a n aopak prohlásil:

„Chce-li kdo za m nou p řijíti, zapři sebe sám , vezm i kříž svůj a následuj m ne” (M at. 16, 24). N ení to vábné pozvání pro pohodlného a rozm ařilého člověka a přece K ristu s zvítězil. Zvítězil obětí plnou lásky, neboť na K alvarii K ristus dokazoval, že Jeh o slova: „ T a k B ůh m iloval svět, že Syna svého jednorozeného d a l . . .” (J a n 3, 16) a „v ě tší lásky nem á nikdo n ad tu , ab y kdo položil život svůj za p řátele své” (J a n 15, 13), že ta to slova nejsou jenom k rásn á, ale že B ůh sv ět skutečně m iloval, a On — K ristu s — že jej m iloval až k sm rti kříže. J e to vítězná oběť K risto v a, plná lásky, k te rá přem áhá svět. K říž — obětní o ltář, n a k terém um íral Bohočlověk, je te d y také sym bolem vítězství. J e to v ítězstv í K rista ukřižovaného, vítězstv í K rista m ilujícího.

„E jh le dřevo kříže, n a něm ž pněla spása sv ěta,” volá dnes Církev sv. do všech lidských srdcí a ukazuje n ám kříž s um učeným K ristem . To však není, drazí v K ristu , pouhé liturgické gesto, není to jen k rásn ý obřad. Toto je vý zv a vržená do světa, výzva prohlašovaná se stejnou vážností a stejnou slavnostností ve všech končinách, výzva k n ám — všem lidem . V ýzva, abychom se skutečně zahleděli na kříž K ristů v a ten to pohled, ab y s nám i šel celým životem . A není to výzva bezdůvodná. Vždyť K ristu s nevyjednával, nesm louval se s nám i, nekladl podm ínky. K ristus trp ě l a um íral. K ristus vzal věc nás všech n a Sebe, ab y ji předložil O tci a n e p ta l se, zda souhlasím e, zda o to prosím e. On um íral a otvíral n á m nebe. P ro to ať chceme nebo nechcem e, ať se nám to líbí nebo se n ám to nelíbí, náš život je sp jat s Jeho křížem . Náš osud závisí n a to m , zda pochopím e Jeh o oběť, nebo zda ji budem e c h tít pochopit, a ja k n a Jeh o oběť odpovím e.

Náš věčný osud bude záviset n a to m , zda se budem e s lotrem v y ­ sm ív at Ježíšově bláhovosti, neb zda budem e pokorně pro sit o m ilost s lotrem kajícím a spaseným . K říž je v p rav d ě knihou lidských osudů a kříži se nevyhnem e. Jed n o u , dříve či později, se s Ježíšem a Jeho

křížem setkám e. T ehdy bude záležet n a tom , zda budem e ochotni n ésti s N ím Jeh o kříž, zda budem e ochotni u zn a t, že K ristus je Cesta, P ra v d a a Ž ivot (J a n 14, 6). B ude záležet n a tom , zda budem e ochotni k rá č e t Jeho cestou, a je to cesta křížová, zda budem e c h tít p řijm o u t Jeh o p ra v d u , p ra v d u vítězného kříže, zda pozvem e do svého srdce um učeného, ztýraného, ale živého a život dávajícího K rista . K ristu s nás vykoupil bez nás, ale nespasí nás bez nás. P ro to Jeh o kříž zů stáv á pro nás stále výzvou, abychom n ezůstávali lho­

stejným i ke své spáse, abychom nezapom ínali n a své štěstí, a b y ­ chom se u p a ty kříže učili žít.

P ři pohledu n a kříž bychom m ohli, drazí v K ristu , ro z jím at ještě dlouho. Mohli bychom s K ristem rozm louvat o nevděku a lásce, zradě a věrnosti, úctě a pohrdání. Mohli bychom neustále hledět na kříž a K ristu s b y n ám vždy m ěl co říci. N ezapom ínejm e te d y n a dnešní připom ínku Církve sv. a často si opakujm e: „ E jh le dřevo kříže, n a něm ž pněla spása sv ě ta ” a vzpom eňm e si aspoň n a to , že K říž je obětním oltářem B ohočlověka, že K říž je sym bolem vítěz­

stv í K rista um írajícího a m ilujícího, a že K říž je knihou našeho osudu, výzvou, abychom nebyli lhostejni ke své spáse, výzvou, abychom se pod křížem učili žít. — Amen.

H o d B o ž í v e l i k o n o č n í

P r o f. O l d ř i c h B a r t l :

K R IS T U S J E V E L IK O N O Č N Í B E R Á N E K

„Vždyť i náš velikonoční beránek, Kristus, byl obětován.”

(I. Kor. 5, 7-8).

V K ristu shrom áždění!

V době, k d y se pod hřejivým i p a p rsk y jarn íh o slunce probouzí ze zim ního spánku celá p říroda k novém u životu, slavím e i m y k ato ličtí křesťané p a m á tk u z m rtv ý c h v stá n í P áně. Zase po roce si připom ínám e a zdůrazňujem e sm ělá slova sv. P av la: „N evstal-li K ristus z m rtvých, m arné je s t h lásání naše, m arn á i víra vaše. Ale K ristus z m rtv ý ch v sta l” (1. K or. 15, 14, 20), jásav ě dodává sv.

apoštol. A ta to ra d o st ze vzkříšení našeho Spasitele n ap lň u je dnes i srdce každého z nás, k te ří jsm e se sešli v těch to posv átn ý ch p ro ­ storách našeho chrám u. Spolu s nám i plesá též celý katolický svět a nadšeně volá: „H o d en jsi, P ane a Bože náš, aby se ti dostalo slávy a cti a moci!” (Zjev. 4, 11.) Ano, drazí v K ristu , rad u jm e se, neboť P á n Ježíš p rávě svým zm rtv ý ch v stán ím dokázal n ad slunce jasněji, že je B ůh a proto p ra v d iv á a neklam ná jso u i jeho slova i jeho Cír­

kev. V té to naší víře v božství K ristovo nás u tv rz u je i dnešní svá­

tečn í epištola. U kazuje nám , že K ristus je slíbený Mesiáš, poněvadž se n a n ěm vyplnil z p ředobrazů S tarého Z ákona především beránek

velikonoční, a proto p rávem nazývám e K rista novozákonním B e­

ránkem Božím. Současně nám ta k é d áv á návod, co m ám e dělat, abychom důstojně oslavili sv átek to h o to Božího B eránka. N yní v šak nechejm e m luvit sv. P av la sam ého, poněvadž jeho slova jsou nejkrásnějším velikonočním kázáním .

„B r a t ř i , v y ě i s ť t e s t a r ý k v a s , a b y s t e b y l i t ě s t e m n o v ý m , j e l i k o ž j s t e p ř e s n í,” volá apoštol n áro d ů ve svém velikonočním poselství. T ěm to jeho slovům po­

rozum ím e správně teprve te h d y , když si připom enem e předpis mojžíšského zákona o slavení velikonoc. Podle tohoto příkazu bylo Židům o d stran it z p říb y tk ů všechna jíd la z kvašené m ouky na zn a­

m ení, že m ají s čistým srdcem slavit sv átk y . K vašené bylo to tiž Židům náznakem nečistého, nesvatého, porušeného, te d y hříchu.

P roto jedli po celý tý d en přím o z rozkazu Božího „p řesn ý ” , t. j.

nekvašený chléb. (Ex. 12, 14— 17.) O dtud se velikonoce nazývaly ta k é „přesnice” , odtu d krásný zvyk, že se dodnes koná generální úklid a velikonoční čištění celého obydlí.

N a ten to obrazný obyčej n aráží sv. P avel a vyvozuje z něho p ra k tic k ý závěr pro slavení křesťanských velikonoc. Podle n ap o ­ m en u tí apoštolova nestačí k důstojném u slavení velikonočních sv átk ů pouze očistit p říbytek. Apoštol n áro d ů volá, abychom především očistili svou duši. Neboť jenom ta k se zm ocní naší duše p ra v á ra ­ dost a velikonoční m ír. Slovy „vyěisťte s ta rý kvas, ab y ste byli těstem n ovým ” jak o b y apoštol p rav il: Chceš-li p ro žít velikonoční dobu v plné je jí radosti a slávě, p ak o d stra ň ze své duše s ta rý kvas hříchů. J d i a řádně se vyzpovídej! Zbavíš-Ii se ve sv. zpovědi b ře ­ m ena hříchů, vlna nevýslovné ra d o sti a spokojenosti zaplaví tv é n itro a přestaneš se d ív a t na svět černým i skly. V té chvíli se tak é stane tv é tělo „novým tě ste m ” , prom ění se v živý chrám Boží, v něm ž bude hořet věčné světlo m ilosti posvěcující. K dybys ta k ode­

šel se světa, stane se celé krásné nebe tv ý m trv a lý m m ajetkem . T ak o v ý je te d y smysl p rv n í v ě ty dnešní epištoly. H ned na to následuje lap id árn í věta, jež je skvělým důkazem božství K risto v a:

„V ž d y ť i n á š B e r á n e k j e o b ě t o v á n ( t o t i ž ) K r i s t u s.”

Sv. P avel zde p řiro v n áv á vědom ě K rista k starozákonním u be­

ránkovi, poněvadž je Jeh o věrným předobrazem . A bychom plně poznali a pochopili p ra v d iv o st to h o to předobrazu a jeho vyplnění n a K ristu P án u , bude dobře, když si zopakujem e stručně dějiny velikonoc.

K dyž chtěl B ůh vysvobodit náro d izraelský z egyptského otroctví, nařídil, ab y v každé rodině by l večer 14. N isanu obětován a za b it beránek bez chyby, jednoroční. B eránka zabil lev ita v nádvoří chrám ovém „m ezi dvěm a večery” , to je kolem tře tí hodiny odpo­

lední. Zachycenou krev vylil kněz k o ltáři, tu k spálil n a o ltáři. S ta ­ ženého b erán k a nabodli n a dvě tyče, z nichž jed n a probíhala po délce celým tělem , d ru h á nap říč předním i nožičkam i (tedy v po­