Univerzita Karlova v Praze
Pedagogická fakulta
Katedra tělesné výchovy
Bakalářská práce
Vliv cíleného cvičení na držení těla skupiny předškolních dětí
Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Učitelství pro MŠ
Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Hana Dvořáková, CSc.
Autor bakalářské práce: Jana Holečková
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vliv cíleného cvičení na držení těla skupiny předškolních dětí“ vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a citovala všechny použité prameny a literaturu. Dále prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne
………
Jana Holečková
Poděkování
Dovoluji si tímto poděkovat všem, kteří mi pomohli k vytvoření této práce. Zejména děkuji Doc. PhDr. Haně Dvořákové, CSc. za konzultace, cenné rady, doporučení, které mi poskytovala během tvorby práce.
Děkuji Žanetě Janalíkové za konzultace, odbornou pomoc při získávání testovaných údajů a za vedení cvičení dětí.
Děkuji své kolegyni a dětem, které se účastnily testování a cvičebního programu, a tím mi umožnily realizaci výzkumné části práce.
ANOTACE
Bakalářská práce se zabývá držením těla a faktory, které držení těla ovlivňují. Teoretická část popisuje složky pohybového aparátu, které držení těla zajišťují, způsoby hodnocení, diagnostiku, problematiku vadného držení těla, nejčastější příčiny a metody prevence a nápravy. Dále se zaměřuje na skutečnosti ovlivňující držení těla dětí předškolního věku.
Výzkumná část se zabývá držením těla předškolních dětí ve dvou třídách Mateřské školy Příbram a prověřuje, zda má cílené pravidelné cvičení vliv na držení těla těchto dětí.
KLÍČOVÁ SLOVA Držení těla
Dítě předškolního věku Cílené cvičení
Vadné držení těla ANNOTATION
The bachelor thesis deals with human posture and factors, which influence it. Theoretical part describes the musculoskeletal system, which ensures good human posture, evaluation methods, diagnostics and problems of poor posture, the most common causes and methods of prevention and remedy. The thesis also focuses on facts affecting the posture of children in preschool years. Research part deals with the posture of preschool childrens in two classes at the nursery school Příbram and examines, if targeted regular exercise impacts the posture of these children.
KEY-WORDS Body posture
Child of preschool age Tergeted exercise Faulty posture
OBSAH
ÚVOD ... 7
PROBLÉM A CÍL PRÁCE ... 8
1 TEORETICKÁ ČÁST ... 9
1.1 Držení těla ... 9
1.1.1 Posturální systém ... 9
1.1.2 Hluboký stabilizační systém trupu a páteře ... 10
1.1.3 Posturální vývoj ... 11
1.2 Hodnocení postavy a držení těla ... 12
1.3.1 Vyšetření statické ... 12
1.3.2 Vyšetření dynamické ... 14
1.3.3 Hodnocení držení těla dětí ... 15
1.4 Odchylky v držení těla ... 15
1.4.1 Kyfotické držení těla ... 15
1.4.2 Hyperlordotické držení těla ... 16
1.4.3 Skoliotické držení těla ... 16
1.4.4 Plochá záda ... 17
1.4.5 Valgózní a varózní postavení dolních končetin ... 17
1.4.6 Ploché nohy ... 17
1.5 Příčiny vadného držení těla ... 18
1.5.1 Genetické předpoklady ... 18
1.5.2 Životní styl ... 19
1.5.3 Svalové dysbalance... 20
1.6 Prevence a terapie ... 22
1.6.1 Péče o držení těla v mateřské škole ... 22
1.6.2 Spirální dynamika ... 23
1.6.3 Oscilačně – antigravitační metoda ... 25
1.6.4 Senzomotorická stimulace ... 25
2 PRAKTICKÁ ČÁST ... 28
2.1 Cíle, hypotézy ... 28
2.1.1 Cíl práce ... 28
2.1.2 Hypotézy ... 28
2.1.3 Úkoly postupu práce ... 28
2.2 Metody práce ... 29
2.2.1 Hodnocení držení těla podle Kleina, Thomase a Mayera ... 29
2.2.2 Test držení těla podle Matthiase ... 31
2.2.3 Metoda pozorování ... 32
2.3 Strategie výzkumu ... 32
2.3.1 Pilotní šetření ... 32
2.3.2 Charakteristika výzkumného souboru ... 33
2.3.3 Výzkumné šetření ... 33
2.3.4 Charakteristika a realizace cvičebního programu ... 34
2.4 Výsledky výzkumu ... 36
2.4.1 Výsledky vstupního hodnocení držení těla dle Kleina, Thomase a Mayera ... 36
2.4.2 Výsledky výstupního hodnocení držení těla dle Kleina, Thomase a Mayera ... 38
2.4.3 Výsledky hodnocení držení těla dle Matthiase ... 42
2.4.4 Výsledky pozorování ... 44
DISKUSE ... 47
ZÁVĚRY ... 50
SEZNAM OBRÁZKŮ ... 51
SEZNAM GRAFŮ ... 51
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 52
SEZNAM PŘÍLOH ... 55
PŘÍLOHY ... 56
7
ÚVOD
Zdraví patří mezi nejdůležitější hodnoty v životě člověka. Představuje jednu z podmínek smysluplného života. V dětství, pokud nejsme nemocní, něco nás zrovna nebolí, si hodnotu zdraví příliš neuvědomujeme a nepřikládáme jí zvláštní význam. Postupem času, s přibývajícím věkem a zkušenostmi se pro nás zdraví stává důležitějším a naučíme se chápat jeho význam v širších souvislostech. V současnosti není zdraví chápáno pouze jako stav bez přítomnosti nemoci, ale je na něj pohlíženo komplexněji. Zdraví bývá definováno jako stav tělesné, duševní a sociální pohody, kdy tyto tři složky jsou na sobě závislé a vzájemně se ovlivňují.
Nedostatek pohybu, jednostranná dlouhotrvající zátěž, nesprávné pohybové návyky, strava bohatá na cukry a tuky a mnoho dalších faktorů má negativní vliv na celkový zdravotní stav jedince a tento životní styl dnešní doby vede jednoznačně i k vadnému držení těla.
Následkem bývají bolesti pohybového aparátu a především bolesti zad. Počet lidí, které trápí bolesti zad, se v posledních letech zvyšuje. Pravidelné, vhodně zvolené cílené cvičení je lékem na tyto problémy a dokáže mnohé napravit. V prevenci vadného držení těla má zmiňované cvičení nezastupitelný význam.
Výchova ke zdraví, ke zdravému životnímu stylu je jedním z cílů výchovy už v předškolním období. S tímto cílem velice úzce souvisí i vytváření návyku správného držení těla. Nedílnou součástí výchovy je péče o vlastní tělo, tedy i o jeho držení. U dětí předškolního věku zpravidla ještě nelze hovořit o vadném držení těla jako takovém, protože chybné pohybové stereotypy nejsou zatím zcela zafixovány. Přesto nejsou nijak neobvyklým jevem nejrůznější odchylky od správného držení, právě naopak. Ty mohou postupem času vést k vadnému držení těla, proto je potřeba s výchovou ke správnému držení začít už v raném dětství, kdy je člověk tvarovatelný, plastický, schopný tělesně se plně rozvinout.
8
PROBLÉM A CÍL PRÁCE
Vadné držení těla je v současné době velmi aktuální téma, které se netýká pouze dospělých, nebo dospívajících, ale i dětí. Přestože problémy s držením těla výrazně narůstají v období mladšího školního věku, stále častěji se s tímto problémem setkáváme již u dětí v předškolním období. Otázkou je, zda je možné již v období předškolního věku držení těla pozitivně ovlivnit.
Cílem práce je zjistit držení těla dvou skupin předškolních dětí v regionu Příbrami a porovnáním těchto skupin ověřit souvislost mezi držením těla a vhodným cíleným cvičením zaměřeným na oblasti svalů zajišťující posturální funkci těla.
9
1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Držení těla
Vzpřímené držení těla je jedním z charakteristických znaků člověka. Je to dynamický jev, který se v průběhu života mění. Vyvíjí se od narození až do konce života. Lze ho řadit mezi základní pohybové dovednosti, pohybové stereotypy (Dvořáková, 2007).
Pojem držení těla (postura) bývá nejčastěji uváděn v souvislosti se vzpřímeným postojem, tedy stojem na obou dolních končetinách nebo sedu. Nejedná se ale pouze o tyto dvě polohy těla. Jde o aktivní držení pohybových částí těla proti působení sil z vnějšku a to především proti zemské přitažlivosti. Postura je součástí jakékoliv polohy a především každého pohybu, je základní podmínkou pohybu (Kolář, 2009). Pohyb a držení jsou podmíněny i jinými faktory. Aktivní hybnou, motorickou složkou pohybového systému jsou inervované kosterní svaly, které společně s kostrou tvoří jeden funkční celek, aktivní a pasivní pohybový aparát (Dylevský, 2009).
1.1.1 Posturální systém
Pohybový systém je tvořen celou řadou funkčních celků. Jedním z těchto celků je právě posturální systém, který zajišťuje nastavení a udržování polohy těla a jeho částí. Vzpřímený stoj je výsledkem naší individuální posturální funkce. Vzpřímené držení těla je podmíněno mnoha složitými reflexními mechanismy tzv. posturálními reflexy. Tyto reflexy jsou podpořeny činností kosterního svalstva, konkrétně posturálních svalů. Posturální svaly pracují více ve výdržích a jsou přizpůsobeny dlouhodobé statické zátěži. Tyto svaly mají vyšší svalový tonus. Svalový tonus neboli klidové napětí svalů napomáhá udržovat vzpřímený postoj. Jde o základní nervosvalový reflexní děj, který je energeticky nenáročný a nezpůsobuje únavu svalů. Pro každý sval je typické, že se i v klidu neustále nachází ve stavu určitého smrštění, ve velmi slabé izometrické kontrakci (Machová, 2010).
Během vzpřímeného stoje se nachází posturální svaly trupu a dolních končetin v trvalém napětí. Pokud dojde ke změně těžiště těla, dochází současně ke změně aktivity různých svalových skupin v různých koordinačních vzorcích. Všechny tyto velmi rozdílné svalové koordinace se člověk postupně učí už od kojeneckého věku. Ty se postupně programují v buňkách centrálního nervového systému. Fixuje se nejen vlastní pohyb, ale především i jeho zajištění. Postupně vzniká vzorec, který nazýváme posturální stereotyp.
10
Nezastupitelný význam ve vnímání polohy těla a jeho částí má tzv. propriocepce neboli hybné čití. Podílí se na udržení vzpřímeného postoje a zabezpečení správné polohy těla i jeho částí v klidu i při pohybu (Matoušová, 1989). Základem hybného čití je činnost dvou typů receptorů. Těmito receptory jsou svalová vřeténka a šlachová tělíska. Oba dva typy receptorů společně se zpětnými, dostředivými neurony spinálních ganglií mohou zprostředkovat senzitivní (cítivou) inervaci kosterních svalů, kterou zajišťují senzitivní vlákna nervu (Machová, 2010).
Pro stabilizaci určité polohy těla i jeho částí je dále nezbytná rovnováha vzájemného působení dvou protichůdných svalových skupin, tzv. agonistů a antagonistů. Agonisté iniciují a vykonávají pohyb v jednom směru a protichůdný pohyb provádí antagonisté.
Dalšími svaly, které se podílejí na provedení určitého pohybu, jsou synergisté. Funkcí těchto svalů je napomáhat při pohybu agonistům (Dylevský, 2009).
1.1.2 Hluboký stabilizační systém trupu a páteře
Na vzpřímeném postavení trupu a na jakémkoli pohybu těla nebo jeho částí se také podílejí svaly, které jsou součástí tzv. hlubokého stabilizačního systému trupu a páteře (HSSP). Mezi svaly HSSP patří příčný sval břišní, krátké svaly v nejhlubší vrstvě kolem páteře, svaly pánevního dna a bránice.
Aktivace svalů HSSP a jejich zapojení do stabilizace páteře probíhá mimovolně, automaticky bez našeho ovlivnění. Tím HSSP zabezpečuje ochranu páteře proti zátěži a náporu na její strukturu. Pokud svaly HSSP nejsou v souhře, dochází ke svalové dysbalanci.
V případě dysfunkce svalů HSSP přebírají jejich funkci svaly povrchové. Čím více poté povrchové svaly pracují, tím více ztrácejí hluboké svaly svoji funkčnost. Následkem této dysfunkce může docházet ke vzniku vertebrogenních obtíží (Flusserová, 2008 [online]).
Správná aktivace HPPS je důležitá během všech každodenních aktivit. K největší efektivitě zapojení těchto svalů dochází tehdy, když se páteř spolu s pánví nachází v neutrální poloze. Pánev není podsazená, ani vysazená. Všechny svaly jsou zapojeny koordinovaně přibližně silou 30 % jejich maximální možné kontrakce. Cílený pohyb je možné kontrolovat a ovlivňovat, ale stabilizační funkce probíhají automaticky. Z toho také vycházejí možnosti jejich ovlivnění. Vyvstává otázka, zda je možné je ovlivnit, v případě, že ano, jak?
Stabilizační funkce lze ovlivnit různými typy cvičení. Mezi nejúčinnější patří např.
senzomotorická stimulace (Bílková [online]).
11 1.1.3 Posturální vývoj
Období prvních šesti měsíců života dítěte je velmi důležité pro vývoj správného držení těla. Vzniká základní svalová souhra, na které je postaven následný posturální vývoj.
V novorozeneckém období je držení těla asymetrické, neexistuje žádná opěrná báze a dítě nemá k dispozici rovnovážné funkce. Od 6. týdne se objevuje optická fixace. Tomu odpovídá i změna posturálních funkcí. Se změnami celkového držení je spojeno první zvednutí hlavy a opěrná funkce horních končetin. V poloze na zádech se objevuje posturální vzor tzv.
šermíře. Na konci třetího měsíce už by dítě mělo zvládnout symetrické držení těla, dokázat si aktivně vytvořit podporu. Dítě si vleže na břiše vytváří oporu ve tvaru trojúhelníku (tzv.
pasení koníčků). Pomyslné vrcholy tvoří lokty a stydká kost. Pro vývoj páteře je klíčové zapojení bránice do posturálních funkcí. Mezi 4. a 5. měsícem je dítě schopno uchopit předmět v poloze na břiše, kdy jsou hlava, rameno a horní končetina drženy proti gravitaci a objevuje se dílčí vzor opory dolní končetiny. V poloze na zádech je možné asymetrické protažení hrudníku.
V 5. a 6. měsíci se dokončuje vývoj otáčení ze zad na bříško. Opačný postup, otáčení z bříška na záda dozrává v 7. měsíci. V obou polohách, na břiše i na zádech, se začíná diferencovat nákročná a opěrná funkce. V tomto období se také dítě začíná z polohy na břiše dostávat do polohy na čtyřech a na končetinách probíhá vzpřímení a nákrok. V 8. měsíci v poloze na čtyřech uchopuje hračku a v 9. měsíci se objevuje lezení po čtyřech. Z polohy na zádech se v 7. měsíci vyvíjí šikmý sed, který během 8. a 9. měsíce uzrává s oporou horní končetiny o dlaň. Přes šikmý sed se dítě dostává do polohy na čtyřech a do vzpřímeného sedu.
V tomto období se objevuje i vzpřímený klek.
Poslední fází je vertikalizace do stoje. Do polohy ve stoje se dítě dostává dvěma způsoby, nákrokem v poloze na čtyřech a přes vzpřímený klek. Dítě v poloze na čtyřech unoží jednu dolní končetinu a dostane se do flekčního postavení s oporou o chodidlo. Poté se dítě vzpřimuje do opory o dlaně a přední stranu chodidel, plynule přechází do hlubokého dřepu a stoje. Druhá varianta vertikalizace vychází z polohy vzpřímeného kleku. Dítě nakročí jednu dolní končetinu, ta se stane vzpřimovací. Dítě se vertikalizuje do stoje pomocí opěrné funkce druhostranné horní končetiny. Tím je proces vertikalizice dokončen. Ze stoje se postupně kolem 12. a 14. měsíce vyvíjí chůze (Kolář, 2009).
12
1.2 Hodnocení postavy a držení těla
Hlavním problémem při posuzování držení těla je neexistence norem. Definovat správné držení těla proto není jednoduché. Autoři, kteří se touto problematikou intenzivně zabývali, se neshodují, mají na tento jev odlišné pohledy (Kolář, 2009). Zda je držení těla správné, či nikoliv posuzujeme zpravidla podle postavení jednotlivých částí těla. Správné držení těla lze charakterizovat postojem, při kterém jsou jednotlivé části těla v optimálním postavení vzhledem k udržování polohy rovnováhy a minimálním zapojení posturálních svalů. Při tomto postoji je zachována fyziologická funkce jednotlivých orgánů a soustav lidského organismu.
Podobu správného držení těla lze přiblížit modelem tzv. ideálního držení těla. Ten odpovídá vysoké úrovni posturální funkce (Bursová, 2005).
Model ideálního držení těla:
- držení hlavy a krku (postavení hlavy je vzpřímené, brada svírá s osou těla přibližně pravý úhel)
- hrudník (ramena jsou stažena do šířky a spuštěna volně dolů, vyklenutý hrudník a neodstávající lopatky lehce přitaženy k páteři)
- břicho (břicho je vtažené)
- křivka zad (páteř je v klidovém postavení vzpřímena a její fyziologické zakřivení tvoří dvojité „S“, zakřivení tvoří lordóza krční, kyfóza hrudní, lordóza bederní a kyfóza křížová)
- postavení pánve (hmotnost trupu je vycentrována nad spojnicí středů kyčelních kloubů)
- držení v čelní rovině (stejná výše ramen, lopatek a jamek nad hýžděmi, vše je souměrné)
- dolní končetiny (středy kloubů kyčelních, kolenních a hlezenních jsou v ose, kolena se dotýkají, paty nevybočují, nožní klenba nezvýšena, neoploštěna),(Bursová, 2005;
Matoušová, 1992).
Držení těla lze hodnotit různými způsoby. Existuje celá řada testů, ale žádný z nich není zcela dokonalý. Vyšetření držení těla se rozdělují na statická nebo dynamická vyšetření.
1.3.1 Vyšetření statické
Statické posturální vyšetření je vyšetření celkového postoje těla jedince. Zpravidla toto vyšetření probíhá pohledem, případně pohmatem. Při vyšetření je možno využít pomůcky,
13
např. olovnici. Při samotném vyšetření je nutné dodržet určitý řád a neskákat chaoticky z jedné oblasti do druhé. Zpravidla se začíná od hlavy směrem dolů, případně se může postupovat i v obráceném pořadí, tedy od nohou směrem nahoru (Gross, 2005).
Posturální vyšetření pohledem zezadu
Vyšetření jedince probíhá v poloze ve stoji. Zaměřujeme se především na míru a distribuci svalového napětí a vyváženost postavení mezi jednotlivými částmi těla (Kolář, 2009). Pozorování zahájíme celkovým pohledem zezadu, kdy hodnotíme držení a postavení hlavy, krku, ramen, horních končetin, lopatek, páteře, pánve a dolních končetin.
Za normální situace jsou hlava a krk napřímeny bez rotace a vychýlení do stran, ramena se nachází ve stejné výši, obě paže mají stejnou vzdálenost od trupu, vzájemná výška i vzdálenost mediálního okraje lopatek od páteře se neliší a lopatky leží naplocho na hrudník, neodstávají. Obratlové trny nejsou vychýleny od střední čáry páteře. Pánev je ve všech rovinách symetrická, oba zadní spiny a obě gluteální rýhy se nachází ve stejné výši a na spojnici těchto rýh vede kolmo rýha intergluteální. U dolních končetin je souměrný postoj, kdy se kolena dotýkají, popliteální jamky se nachází ve stejné výši, kotníky také, kost patní je v neutrálním postavení v prodloužení Achillovy šlachy a nožní klenba není zvýšena ani snížena (Gross, 2005; Haladová, 2010).
Posturální vyšetření pohledem zepředu
Při pozorování stoje zepředu hodnotíme držení a postavení hlavy, symetrii obličeje, reliéf krku, postavení klíčků a ramen. Sledujeme reliéf a osu horních končetin, tvar a symetrii hrudníku a všímáme si břicha a břišního svalstva. Dále pozorujeme postavení pánve a dolních končetin včetně nožní klenby.
Správným držením těla lze označit postoj, kdy hlava i krk jsou ve středním postaven a nepozorujeme žádný úklon, rotaci ani flexi. Co se týká obličejové části, rty se lehce dotýkají, mezi horními a dolními zuby je malý prostor a jazyk je položen za horními zuby na tvrdém patře. Obě ramena i klíčky jsou symetrické a dosahují stejné výše. Nadklíčkové jamky nejsou příliš hluboké. Paže jsou ve stejné vzdálenosti od těla, mají totožný stupeň rotace a oba loketní klouby mají stejný stupeň vbočení. Hrudní koš je symetrický, dobře klenutý, kdy hrudní kost a žebra nejsou vysunuty vpřed ani zploštěny. Břicho je vtažené, pánev je souměrná a přední spiny jsou ve stejné výši. U dolních končetin tvoří středy kyčelních,
14
kolenních a hlezenních kloubů pomyslnou svislici. Nožní klenba je dobře tvarovaná, kdy pozorujeme oboustranně symetrický oblouk podélné klenby (Gross, 2005; Matoušová, 1992).
Posturální vyšetření pohledem z boku
Důležitou součástí posturálního vyšetření je zhodnocení stoje z boku. Vyšetření se provádí z obou stran a výsledky pozorování se následně vzájemně porovnávají. Pohledem z boku hodnotíme držení a postavení hlavy, krku a ramen, reliéf a osu horních končetin, postavení a tvar hrudníku, který úzce souvisí s držením páteře. Ta je také cílem pozorování.
Dále si všímáme břicha, pánve a dolních končetin společně s nožní klenbou.
Za normu lze považovat, jestliže je hlava vztyčena přímo nad rameny a brada zasunuta.
Hrudník je vypjatý a držení ramen není předsunuté, ramena nejsou zakulacena. Zakřivení páteře je v normálních hranicích, není zvětšené nebo zmenšené. Lopatky neodstávají, břicho neprominuje a úhel pánevního sklonu je asi 30 stupňů od vertikály. Flexe v kyčli je nulová, v kolením kloubu může být flexe přibližně do 5 stupňů. Oblouk podélné klenby na noze je normální, nožní klenba není zvýšena nebo naopak oploštěna (Haladová, 2010).
Vyšetření vsedě
Toto vyšetření probíhá způsobem, že vyšetřující stojí za sedícím jedincem, a všímá si rozdílů, které v poloze vsedě vznikly. Pozoruje vzájemné postavení hlavy, krku, trupu a pánve. Vzhledem k tomu, že vsedě jedince neovlivňují funkční a anatomické odchylky dolních končetin, které se mohou vyskytovat, lze u některých jedinců zjistit zlepšení postury vsedě (Gross, 2005).
1.3.2 Vyšetření dynamické
Dynamické vyšetření je hodnocení hybnosti. Zahrnuje vyšetření aktivní pohyblivosti, pasivní pohyblivosti, pohybu proti odporu a hodnotí svalovou rovnováhu a rozsah pohybu. Při vyšetření aktivní pohyblivosti jedinec provádí určené pohyby, které se snaží provést v plném rozsahu. Pokud to zvládne, pokračuje vyšetření pohybu proti odporu. V opačném případě pokračuje vyšetření pasivní pohyblivosti, aby se zjistilo, co daný testovaný pohyb limituje (Gross, 2005).
V souvislosti s hodnocením postavy a držením těla se dynamickým vyšetřením hodnotí páteř, pánev a hrudník (Haladová, 2010).
15
Pohledem zezadu pozorujeme páteř a pánev. Sledujeme rozvíjení páteře při plynulém uvolněném předklonu. Důležitá je symetrie paravertebrálních valů a hrudníku. Následují úklony, kdy křivka páteře vytváří plynulý oblouk bez předklonu a rotace trupu. Při úklonech se nesmí nadzvedávat opačná dolní končetina. Pánev sledujeme při tzv. Trendelenburg – Duchennově zkoušce. Jde o hodnocení svalové síly, kdy vyšetřovaný stojí na jedné noze a druhou nohu pokrčí v koleni a kyčli. Jedinec se při vyšetření nesmí ničeho přidržovat, opřít pokrčenou končetinu o stojnou a nesmí dojít k úklonu do strany stojné končetiny. Zkouška je pozitivní, pokud na straně pokrčené nohy dojde k poklesu pánve. Pohledem zepředu hodnotíme hrudník, kdy při dýchání sledujeme souměrné pohyby žeber. Pohledem z boku opět hodnotíme páteř. Vyšetřovaný dělá postupný uvolněný předklon a páteř má tvořit plynulý oblouk (Haladová, 2010; Gross, 2005).
1.3.3 Hodnocení držení těla dětí
Držení těla je základní pohybovou dovedností, která se začíná vyvíjet už v prvním roce života dítěte. Je to jev dynamický, který se vyvíjí od narození do konce života člověka. Proto u dětí, především v prvních letech života, platí jiné normy v posuzování držení těla, než u dospělých jedinců. Pro děti je charakteristický postupný vývoj, který neprobíhá proporcionálně a určitá nestálost. Při hodnocení držení těla dětí je třeba brát v potaz postupné vyzrávání různých tkání a nerovnoměrný růst jednotlivých částí těla. Dále je nutné znát a zohlednit fyziologické vývojové odchylky charakteristické pro daný věk. Při vyšetřování dětí se proto musí stejné testy, které se používají u dospělých a dospívajících vhodně upravit (Kolář, 2009).
1.4 Odchylky v držení těla
Vadné držení těla lze charakterizovat jako funkční poruchu posturální funkce. Nejedná se o poruchu způsobenou deformitami nebo ortopedickými vadami. Funkční porucha není výsledkem strukturálních změn, proto můžeme změny způsobené touto poruchou svým aktivním volním úsilím kompenzovat (Hošková a kol., 2012).
1.4.1 Kyfotické držení těla
Kyfotické držení těla patří mezi nejčastější odchylky držení těla. Jde o zvětšení fyziologického zakřivení hrudní páteře, konvexně dozadu. Vrchol kyfotického zakřivení se nachází mezi šestým až osmým obratlem. Kyfotické držení se vyznačuje tzv. kulatými zády, sevřeným hrudníkem mezi rameny, odstávajícími lopatkami a plochým hrudníkem. Břišní
16
stěna je uvolněná, mezilopatkové svalstvo ochablé a prsní svaly zkráceny. Se zvětšenou hrudní kyfózou bývá spojena zvětšená krční lordóza, která se projevuje předsunutím s prohnutím krční páteře společně s předsunutým držení hlavy. Kyfotické držení bývá ve velkém množství případů projevem poruchy funkce celého pohybového systému (Hošková a kol., 2012; Dvořáková, Kellerová, Panochová, Trpišovská, 1989).
1.4.2 Hyperlordotické držení těla
Hyperlordóza bederní je zvětšené prohnutí v bederní páteři konvexně vpřed.
Hyperlordotické držení se ve většině případů nevyznačuje pouze prohnutím v bederní části zad, ale současně můžeme pozorovat i změny zakřivení v oblastech krční páteře a hrudní páteře. Krční páteř je prohnutá také a hrudní páteř je naopak ohnutá, vyhrbená. Z tohoto důvodu můžeme hovořit o tzv. kyfolordotickém držení. Dalšími příznaky hyperlordózy je povolené svalstvo břicha a hýždí, nesprávný sklon pánve a posunuté těžiště těla vpřed.
Pokud problém není dlouhodobě kompenzován, zakřivení bederní páteře se zvětšuje a tím se zvyšuje tlak na meziobratlové ploténky. Obratel se postupně opotřebovává, dochází k jeho zmenšení a změny se fixují. Tímto způsobem může dojít k trvalým změnám (Hošková a kol., 2012; Dvořáková, Kellerová, Panochová, Trpišovská, 1989).
V dětství je běžné jiné postavení pánve. Pánev se nachází v anteverzi a následkem toho bývá zřetelnější bederní lordóza. Tento jev je typickou fyziologickou vývojovou odchylkou, na kterou je při hodnocení držení těla potřeba brát zřetel (Kolář, 2009).
1.4.3 Skoliotické držení těla
Skoliotické držení těla je způsobeno rotací páteře, ale nemá na rozdíl od skoliózy strukturální podklady. Je to funkční porucha, proto hovoříme o vadném držení těla. Jde o zakřivení páteře, její vychýlení do strany bez patologických změn. Rozeznáváme stranu konkávní, kde jsou většinou zkrácené svaly a stranu konvexní, kde nacházíme svaly ochablé.
Skoliotické držení se projevuje asymetrickým obrysem těla s různou výškou ramen, lopatek a asymetrickým postavením pánve. Obratlové trny mají esovitý průběh. V předklonu můžeme pozorovat asymetrii zádových svalů a hrudního koše. Dále dochází k omezení předklonu i záklonu a k asymetrickému omezení úklonů. Může být narušený stereotyp chůze, při kterém pozorujeme křivení. Příčinou vzniku většinou bývá jednostranná či jinak neadekvátní zátěž (Hošková a kol., 2012; Dvořáková, Kellerová, Panochová, Trpišovská 1989).
17 1.4.4 Plochá záda
Plochá záda se projevují nedostatečným zakřivením páteře, kdy můžeme pozorovat oploštění bederní, hrudní i krční páteře současně. Bederní lordóza se oplošťuje díky postavení pánve. Hovoříme o tzv. retroverzi pánve, kdy srovnáním postavení předních a zadních kyčelních trnů docházíme ke zjištění, že se přední spiny nachází výše, než spiny zadní. Plochá záda jsou náchylná ke skoliotickému držení těla, až skolióze (Dvořáková, Kellerová, Panochová, Trpišovská, 1989; Gross, 2005).
1.4.5 Valgózní a varózní postavení dolních končetin
Jedním z mnoha oslabení pohybového systému je valgózní a varózní postavení dolních končetin. Tato porucha stavby dolních končetin má negativní vliv na jejich postavení i na postavení pánve. Celkově negativně ovlivňuje držení těla.
O správném postavení dolních končetin lze hovořit tehdy, když podélná osa protne středy kyčelních, kolenních a hlezenních kloubů. Charakteristickým znakem pro valgózní postavení dolních končetin je vbočení kolenních kloubů, které bývá provázeno vyvrácením kotníků dovnitř. Mluvíme o tzv. nohou do „X“. Naopak pro varózní postavení dolních končetin je typické vybočení kolenních kloubů, tzv. nohy do „O“. Obě dvě poruchy zpravidla provází uvolnění vazivového systému v kloubu a ochablé zkrácené svalstvo. Také lze shledat změnu pohybového stereotypu, můžeme pozorovat tzv. kolébavou chůzi (Hošková a kol. 2012; Gross 2005).
U dětí lze pozorovat typické fyziologické vývojové odchylky dolních končetin. Mezi ně patří nerovnoměrný růst dolních končetin, anteverzní postavení stehenní kosti, pro které je typické stočení čéšky a pronační postavení nohy, hyperextenze kolenních kloubů, posturální varozita kolenních kloubů a valgózní postavení kolen. Valgózní postavení kolen u normálně vyvíjejícího se dítěte mizí kolem 6. a 7. roku (Kolář, 2009).
1.4.6 Ploché nohy
Nožní klenba sehrává důležitou úlohu při udržování rovnováhy ve stoje i pohybu.
Na plosce nohy se nachází mechanoreceptory a proprioreceptory, které vysílají signály. Tyto signály jsou následně zpracovány v CNS a dochází k reakci na změnu polohy těla. Pokud ploska není z nějakého důvodu v pořádku, může docházet k přenosu zkreslených informací.
Následkem bývá narušení pohybu a vznikají nepřesnosti v jeho provedení (Hošková a kol., 2012).
18
Podélná klenba nožní prochází od kosti patní k hlavičkám nártních kůstek. Na vnitřní straně plosky je vyšší, na vnější nižší. Svaly a šlachy, které vedou podélně chodidlem, se podílejí na její udržení. Pokud se jedná o částečné plochonoží, je klenba snížena. Středový pás na chodidle sahá do poloviny šířky bříšek. Při úplném plochonoží je klenba nožní zničená a zcela zploštěná. Středový pás na chodidle se rozprostírá na celou plochu bříšek (Larsen, Miescher, Wickihalter, 2009).
Příčná nožní klenba prochází od hlavičky 1. nártní kůstky k hlavičce 5. nártní kůstky.
Krátké vazy na chodidlové straně nohy se podílejí na udržení příčné klenby. Při zátěži se příčná klenba pružně poddává a stlačuje. Pokud se napínací a pružící síla ztrácí, noha se začne roztahovat do šířky a příčná klenba přednoží je snížená, hovoříme o příčně ploché noze. Mezi dospělými a dětmi jsou výrazné rozdíly. Zatím co u dětí je typickým znakem snížení příčné klenby se ztrátou pružnosti, v dospělosti dochází k obrácení příčné klenby. Přednoží je vyklenuto obráceně směrem dolů (Hošková a kol., 2012; Larsen, Miescher, Wickihalter, 2009).
Plochonoží může být u dětí fyziologickou vývojovou odchylkou, která by měla při normálním vývoji vymizet kolem 6. a 7. roku (Kolář, 2009).
1.5 Příčiny vadného držení těla
Na držení těla má vliv celá řada faktorů, mezi které patří například i genetické předpoklady a způsob života. Vadné držení těla vzniká pomalu, zpočátku bez výraznějších projevů a postupem času se prohlubuje. Je charakterizováno chabým trupovým svalstvem se svalovými dysbalancemi, oslabením HPPS a poměrně výraznou vazivovou uvolněností (laxicitou).
1.5.1 Genetické předpoklady
Člověk přichází na svět s určitými vrozenými předpoklady. Někteří jedinci mají trvalý sklon k oblejším tvarům těla, jiní zase naopak ke štíhlosti. Tuto skutečnost obyčejně podstatně neovlivní ani změna ve způsobu výživy a tělesné aktivity. Velkou roli zde sehrává dědičnost.
Podle kompozice lidského těla a určitých tělesných znaků (např. rozložení podkožního tuku, výška, hmotnost, atd.) se rozlišují tři základní typy tělesné stavby, tzv. somatotypy (Haladová, Nechvátalová, 2010). Jednotlivé typy mají tedy rozdílnou tělesnou stavbu a mimo jiné i různé pohybové předpoklady. Tyto vlastnosti mají vliv na organismus jedince včetně držení těla.
19
V současnosti se nejčastěji používá typologie Sheldnova, který rozeznává tři extrémní typy:
mezomorf (atletický) – poměr výšky a hmotnosti proporční, přiměřeně vyvinuté svalstvo, dobré pohybové předpoklady, správné držení těla
endomorf (pyknický) – sklon k nadváze, větší množství podkožního tuku, kulovité tvary těla, nemotorný, lehce unavitelný, ochablé svalstvo, špatné držení těla
ektomorf (astenický) – štíhlý, hubený, dlouhé jemné kosti, štíhlé svaly, slabý, rychle unavitelný, při ochablém svalstvu špatné držení těla, propadlý hrudník
Tyto tři somatotypy jsou krajní případy. V běžném životě se u každého jedince do určité míry vzájemně kombinují. Určování somatotypu je velmi obtížné u dětí, a to z důvodu jejich nedokončeného vývoje. Během vývoje se mění podíl kostry, svalstva a tuku v kompozici těla a vzájemné vztahy jednotlivých částí těla se teprve vytvářejí (Machová, 2010).
1.5.2 Životní styl
Vzpřímené držení těla podléhá velmi snadno různým škodlivým vlivům. Dalšími negativními faktory, které také způsobují problémy v držení těla, jsou nedostatek pohybové aktivity, nesprávná výživa a stres.
Nedostatek pohybu je důsledkem nejrůznějších technických vymožeností současné doby, které odstraňují tělesnou námahu a pohyb z našeho každodenního života. Pohyb těla a jeho částí při tom velmi pozitivně působí na rozvoj kostry a kosterního svalstva. Kosti robustní, dochází k zvýraznění úponových míst na kostech a výraznému zpevnění kloubních vazů.
Dochází k posílení svalů, zvyšuje se cévní zásobení a rostou i zásoby glykogenu (Machová, 2010). Pohyb přispívá k rozvoji pohybových schopností, zlepšení tělesné zdatnosti a učení a zdokonalování pohybových dovedností. Mezi pohybové dovednosti se také řadí držení těla.
Naopak nedostatek pohybu způsobuje ochabování a zkracování svalstva, vede k vytváření nesprávných návyků a pohybových stereotypů, které se postupně upevňují (Dvořáková, 2007). Logicky z toho vyplývá, že nedostatečné zatěžování pohybového systému lze považovat za jednu z příčin vadného držení těla. Obdobný negativní účinek na držení těla má naopak i jeho přetěžování a jednostranné zatěžování bez dostatečné kompenzace (Hošková a kol., 2012).
Dalším významným faktorem, který má vliv na lidský organismus, je výživa. Je to jediný způsob, kterým člověk získává energii. Aby se předešlo poškození organismu, je nutné
20
respektovat určité základní požadavky na obsah, složení a množství stravy (Máček, Máčková, 1995). Nedostatečnou výživou, ale i naopak přejídáním dochází k poškozování zdraví.
Nevhodná výživa se podílí na vzniku celé řady chorob a také negativně ovlivňuje držení těla.
Pokud je výživa nedostačující, tělesná hmotnost se neúměrně snižuje a organismu schází energie. Přichází rychlá unavitelnost, svalstvo ochabuje a následkem může být i špatné držení těla. V současné době ale představuje větší riziko opačný problém. Zvýšený příjem energie způsobený přejídáním vede k obezitě. Nadměrná tělesná hmotnost značně zatěžuje páteř, kyčelní a kolenní klouby a dochází rychleji k jejich opotřebení (Machová, 2010). Těžší člověk potřebuje k ovládání svého těla více síly, dříve se unaví, je méně obratný a svaly jsou obvykle ochablé. Následkem nejsou pouze rizika srdečně cévních onemocnění, ale často se vyskytují i problémy ortopedické (Dvořáková, 2011), mezi které patří i vadné držení těla. Pravidelný pohyb společně s vhodnou skladbou výživy je vhodným prostředkem k redukci tělesné hmotnosti a prevenci obezity.
Mezi příčiny negativně ovlivňující držení těla lze zařadit i např. nošení nevhodné obuvi, nevhodnou velikost nábytku, nevhodné napodobování vzorů aj.
Dalším důležitým aspektem pro správné držení těla je psychická rovnováha. Psychické rozpoložení se odráží v celkovém postoji a psychické projevy jako je např. stres, úzkost můžou držení těla negativně ovlivnit (Kolář, 2009).
1.5.3 Svalové dysbalance
Správné držení těla je jedním ze základních předpokladů správného zapojování odpovídajících svalových skupin v průběhu pohybu. Příčinou vzniku vadného držení těla může být nerovnovážné napětí a nedostatečná funkce svalů, které držení těla zabezpečují.
Nerovnováha je především mezi dvěma svalovými systémy lidského těla a způsobují ji přirozené vlastnosti daných svalů. Na jedné straně jsou svaly posturální (statické), které nejsou dostatečně pružné, omezují pohyb a mají tendenci se zkracovat. Tyto svaly zabezpečují vzpřímenou polohu těla a často se zapojují i do pohybu v místě, kterému neodpovídá jejich základní funkce. Na straně druhé jsou svaly dynamického charakteru (fázické), které nejsou dostatečně silné, pracují krátkodobě, brzy se unaví a mají tendenci ochabovat. Tyto svaly se podílejí na dynamických pohybech. Vyznačují se nižší silou, než jaká je k pohybům potřebná. Neplní svou funkci, kde by měly a přenechávají ji jiným svalům (Dvořáková, 2007). Svalová nerovnováha se často vyskytuje mezi dvojicemi protikladně působících svalů nebo svalových skupin, jde o tzv. zkřížený syndrom. V horní části trupu lze
21
pozorovat výskyt horního zkříženého syndromu, v dolní části dolního zkříženého syndromu (Hronzová, 2003). Svalová nerovnováha, neboli svalová dysbalance je základem vadného držení těla (Matoušová, 1989).
Svaly s tendencí ke zkrácení a jejich vliv na držení těla
- hluboké svaly šíjové (prohloubená krční lordóza, záklon a předsun hlavy) - horní část svalů trapézových (ramena zvednutá vzhůru)
- prsní svaly (stažená ramena vpřed uzavírající propadlý hrudník, zvětšená hrudní kyfóza, vystouplé lopatky)
- svaly v oblasti beder (zvětšená bederní lordóza, špatné postavení pánve s náklonem vpřed, vystouplá břišní stěna)
- ohybače a extensory kyčle (zvětšená bederní lordóza, špatné postavení pánve s náklonem vpřed, vystouplá břišní stěna)
- svaly zadní strany nohou (vliv na postavení pánve, vliv na stereotyp chůze a jiné pohyby)
Svaly s tendencí ochabovat a jejich vliv na držení těla
- svaly předopáteřní (prohloubená krční lordóza, záklon a předsun hlavy)
- svaly mezilopatkové (stažená ramena vpřed uzavírající propadlý hrudník, zvětšená hrudní kyfóza, vystouplé lopatky)
- svaly břišní (zvětšená bederní lordóza, špatné postavení pánve s náklonem vpřed, vystouplá břišní stěna)
- svaly hýžďové (zvětšená bederní lordóza, špatné postavení pánve s náklonem vpřed, vystouplá břišní stěna)
- svaly plosky nohy (plochá noha)
Svalová nerovnováha daná přirozenými vlastnostmi jednotlivých svalů není jedinou příčinou vadného držení těla. Často je podpořena mnoha dalšími skutečnostmi. Dalšími příčinami vadného držení těla mohou být např. poruchy stavby dolních končetin, nebo zrychlený tělesný růst (Hošková a kol., 2012).
22
1.6 Prevence a terapie
Problémy s držením těla se objevují už v dětství. Týkají se i dětí předškolního věku a nejedná se pouze o vývojové odchylky charakteristické pro konkrétní věkové období. Pokud nejsou tyto problémy včas rozpoznány a řešeny, mohou být příčinou vzniku vážnějších poruch v dospělosti. Funkční porucha vadného držení těla v dětství je rizikovým faktorem pro vznik ortopedických vad páteře, včetně bolestivých vertebrogenních potíží v dospělém věku.
Pozitivní je, že vadné držení těla je korigovatelné volním úsilím a přesně cíleným cvičením.
1.6.1 Péče o držení těla v mateřské škole
Prevence vad držení těla je jedním z úkolů tělesné výchovy, a to už od předškolního věku.
V mateřské škole napomáhá plnit tento úkol už samotná organizace celkového režimu dne.
Během dne je vhodné střídat klidové a pohybové činnosti, vytvořit dostatek prostoru pro spontánní pohybové aktivity, podněcovat k vhodným pohybovým aktivitám náčiním a nářadím a v neposlední řadě zařazovat řízené pohybové aktivity včetně vyrovnávacích a formativních cvičení, které pozitivně ovlivňují svalovou souhru a spolupráci (Dvořáková, 2011).
Aby záměrné cvičení na svalovou rovnováhu bylo účinné, musí splňovat určité náležitosti. Cvičení musí být přesně cílené na určitou oblast a provedené takovým způsobem, který odpovídá charakteru pozitivního ovlivnění hybného systému. Zjednodušeně řečeno, protahovat svaly s tendencí se zkracovat a zpevňovat svaly s tendencí ochabovat.
Základní pravidla cvičení při vyrovnávání a prevenci svalové nerovnováhy:
- jasný cíl cvičebního účinku
- stabilní a pohodlná poloha, zachování správné polohy v průběhu cviku - cvičit soustředěně, ne mechanicky
Protahování svalů s tendencí se zkracovat, uvolňování:
- uvolnění a soustředění se na pohyb
- pohyby vedené, vyloučení švihový pohybů - protahování nesmí být bolestivé
- správné dýchání, protahování převážně s výdechem
- využití reflexních mechanismů (agonista napětí – antagonista útlum, gravitace, přiměřeného odporu nebo tlaku, poklesu svalového napětí při výdechu)
23 - fixace centrálního a periferního úponu
- protahování svalů zkrácených, s tendencí ke zkracování a hyperaktivních Zpevňování svalů s tendencí ochabovat:
- volit jednoduché a snadné cviky
- před zpevňováním hyperaktivní svaly uvolnit a protáhnout - posilovat ve zkrácení, přiblížení úponů
- posilovat s výdechem (snižuje se nebezpečí zadržení dechu)
- aktivovat pouze svaly oslabené, hyperaktivní ponechat v relaxaci (předejít k prohloubení svalové nerovnováhy a většímu útlumu svalů ochablých)
Uvolňovací cvičení je zaměřené na určitý kloub nebo na určitý pohybový segment a zlepšení kloubní vůle. Protahovací cvičení zachovává nebo obnovuje fyziologickou délku svalů a vyrovnává nepoměr mezi hyperaktivními svaly a hypoaktivními antagonisty.
Posilovací cvičení upravuje tonickou nerovnováhu a zvyšuje funkční zdatnost oslabených svalů (Hošková, 2012; Hronzová, 2003).
Dalšími důležitými aktivitami, které podporují u dětí správné držení těla, jsou cvičení zaměřená na posílení HSSP a na aktivaci a posílení svalů nožní klenby. Vhodná jsou např.
rovnovážná cvičení. K aktivaci svalů plosky nohy je důležité cvičit naboso. Velmi důležitým aspektem cvičení v mateřské škole je vhodná motivace. Pokud děti cvičí bez zájmu, cvičení je neúčinné a ztrácí svůj smysl (Dvořáková, 2011).
S držením těla také úzce souvisí životní styl a psychická rovnováha. Součástí péče o držení těla v mateřské škole je také vedení dětí k vytváření zdravých životních návyků a postojů jako základů zdravého životního stylu, osvojení si poznatků o těle a jeho zdraví a dovedností důležitých pro podporu zdraví, bezpečí a osobní pohodu (Smolíková a kol., 2004).
Kromě tradičních metod cvičení, existují poměrně mladé metodiky a koncepty, které lze zařadit do výchovně vzdělávacího procesu v mateřské škole a využít je k prevenci a nápravě vadného držení těla dětí.
1.6.2 Spirální dynamika
Švýcarský lékař Christian Larsen a fyzioterapeutka Yolande Deswarte společně s celým týmem lékařů, terapeutů, učitelů jógy a sportovních i tanečních expertů vyvinuli na základě
24
výzkumu vědecky fundovaný a pro praxi relevantní pohybový a terapeutický koncept tzv.
spirální dynamiku. Tento koncept vznikl začátkem 80. let minulého století a je určený pro děti, dospělé, pacienty i sportovce.
Spirální dynamika je pohybový koncept, který se zabývá držením a koordinací pohybového aparátu, jeho trojrozměrnou hybností. Tento koncept bývá označován jako návod na použití vlastního těla. Spirální dynamika přirovnává pohybovou koordinaci člověka k pohybovým a strukturálním principům přírody. Vychází z principu polarity, se kterým se v přírodě setkáváme všude. Protikladné síly na sebe vzájemně působí a navzájem se podmiňují. Nepopisuje tedy anatomii člověka a lidský pohyb v tradičním slova smyslu.
Nahlíží na ně také z hlediska principu polarity a spirály. V kosterní soustavě lze definovat pohybové jednotky, které jsou funkčně a strukturálně spojeny skrze dva póly a mezi kterými dochází k vlnovitým a spirálovitým pohybům. Pokud se člověk pohybuje podle zákonitostí spirální dynamiky, znamená to, že se pohybuje anatomicky správně. Jde o pohyb, který odpovídá struktuře, umožňuje lehkost, ekonomičnost a efektivnost. Důležitým aspektem je vlastní vnímaní, senzorika a vědomé řízení pohybu, motorika. (Lauper, 2007).
Samotné cvičení formou spirální dynamiky neprobíhá tradičními způsoby. Není k němu potřebný žádný klasický cvičební plán. Jde především o rozvoj cítění a uvědomování si vlastního těla a na základě této schopnosti se vědomě snažit učit a postupně naučit správné anatomické postoje a koordinované pohyby. Cvičení probíhá formou běžných každodenních činností, ze kterých se stávají anatomicky vysoce účinné cviky. Nové uvědomění si svého těla, svého postoje v průběhu pohybu vede k vědomé změně nezdravého vzorce držení těla a pohybu (Larsen, Larsen, Hartelt, 2010). Spirální dynamika vlastně pracuje s přetvořením nesprávných pohybových stereotypů. Ty jsou zakódovány v mozku, který je zvyklý řídit a vést pohyb určitým zafixovaným způsobem. Z tohoto důvodu se jedná o dlouhodobou záležitost a je potřeba dostatek času a trpělivosti, než se pozitivní změny projeví.
Využití spirální dynamiky v mateřské škole je velmi vhodné, a to především z důvodu rozvoje cítění a uvědomování si vlastního těla. Cvičení lze provádět kdykoli během dne formou nejrůznějších her, které mají vztah k běžným každodenním činnostem. Hry a cvičení podle konceptu spirální dynamiky lze zařadit i do cvičebních celků a využít je v řízených pohybových aktivitách. Vhodné je především spojení tohoto konceptu se cvičením jógy.
Dětská jóga také velmi významně přispívá k rozvoji schopnosti vnímání vlastního těla.
25 1.6.3 Oscilačně – antigravitační metoda
Oscilačně- antigravitační (O-A) metoda, tzv. Kocouří cviky, je poměrně novou metodou vyrovnávání funkčních poruch pohybového systému. Autorkou této metody je doktorka pedagogiky Olga Chválová. Princip O-A metody vychází z vlastního vysvětlení příčiny vzniku funkčních poruch pohybového systému. Příčiny shledává v reakci organismu na neexistenci přirozeného mechanismu, kterým by se pohybový systém člověka mohl bránit vlivu gravitace. O-A metoda člověku umožňuje cvičením vytvořit takový specifický mechanismus, který umožní pohybovému systému člověka se trvalému vlivu gravitace na lidský organismus aktivně bránit.
O-A metodu tvoří dva základní momenty, antigravitační a oscilační. Antigravitační moment je aktivní vytažení proti směru gravitace. Zprostředkovává aktivní uspořádávání těla člověka v podélné ose ve všech polohách a pohybových situací a rozvíjí schopnost tělo v podélné ose vytáhnout. Oscilační moment je provedení pohybu s maximální uvolněností z jedné krajní polohy do druhé. Tento pohyb se provádí v mezích aktuální volnosti kloubu a jeho dráhu určuje anatomická stavba kloubu. Pohyb lze provádět i proti odporu, ale takovým způsobem, kdy postačí vyvinout co nejmenší možné úsilí, kterým lze daný pohyb provést.
Během cvičení jsou oba momenty neustále vzájemně propojeny. Dalším důležitým aspektem této metody jsou princip maximální uvolněnosti při pohybu a princip minimálního svalového úsilí. Základem vyrovnávání O-A metodou je cvičení ve stoji, kdy dochází k největšímu efektu na držení těla.
Důležitou součástí samotného cvičení je hudba. Podporuje uvolněnost a rytmičnost pohybu. Dalším z charakteristických znaků cvičení je postup od jednoduchého základního pohybu k velmi rozsáhlému a komplexnímu pohybu. O-A metoda je vhodná pro všechny věkové skupiny mužů i žen a lze ji aplikovat po určitých úpravách v mateřské škole ve skupině nejstarších dětí. Tato nová metoda zdravotní tělesné výchovy navazuje na domácí tradice všeobecně zaměřené tělovýchovy a určitě stojí za pozornost (Chválová [online]).
1.6.4 Senzomotorická stimulace
Metoda senzomotorická stimulace (SMS) vznikla v šedesátých letech minulého století a je založena na neurofyziologickém podkladě. Na rozvoji SMS se velmi zásadně podílel Vladimír Janda, který vyšel z prací anglického ortopeda Freemana a ze studií Hervéoua a Mésséana. Janda společně se svými kolegyněmi Kabelíkovou a Vávrovou metodu SMS
26
velmi podrobně rozpracovali a jejich poznatky jsou často používány nejen u nás, ale i ve světě (Pešlová, Bílková [online]).
Senzomotorika spojuje motorické a senzorické složky pohybu. Obě dvě složky jsou úzce propojené. Zatím co motorická složka zajišťuje provedení pohybu, senzorická složka dodává potřebné informace ke správnému a koordinovanému provedení pohybu prostřednictvím vnímání smysly. Svaly reagují na daný podnět po té, co centrální nervový systém vyhodnotí informace zprostředkované danými receptory.
Cílem senzomotorické stimulace je dosažení automatické aktivace potřebných svalů na takové úrovni, aby byl pohyb co nejméně náročný a přesto plně koordinovaný. Tohoto stavu lze dosáhnout pomocí motorického učení. Senzomotorika vychází ze dvou stupňů motorického učení. V prvním stupni jde především o zvládnutí nového pohybu a vytvoření funkčních drah mezi ovlivňovanou částí těla a centrální nervovou soustavou. Tento stupeň je velmi náročný. Při učení pohybu se výrazně zapojuje mozková kůra a je nutné se na daný pohyb dobře soustředit. Postupně se CNS snaží řízení pohybu přesunout na nižší podkorovou úroveň. Tento stav nastává ve druhém stupni, kdy se činnost zautomatizuje a poté už je řízení pohybu méně náročné a méně únavné. Druhý stupeň motorického učení urychlujeme právě pomocí SMS.
Metodou SMS lze ovlivnit také postavení a udržení vzpřímeného držení těla, tedy základní pohybové vzory člověka (sed, stoj, chůze). SMS pozitivně napomáhá v přetváření pohybových stereotypů, kdy jejím prostřednictvím lze dosáhnout rychlé aktivace svalů potřebných pro správné udržení těla nejen ve stoji a vsedě.
Pro trénink v rámci SMS se vedle základních senzomotorických cviků (píďalka, malá noha, atd.) využívá soustava balančních cvičení v různých výchozích polohách. Základem cvičení je vychylování jedince nebo podložky z rovnovážného postavení. Cvičení probíhá nejdříve na pevné podložce. Postupně se zvyšují nároky a cvičí se také na labilních plochách.
Balancováním na labilních plochách se docílí aktivace propriocepce (hlubokého čití) a tím zlepšení aktivace příslušných nervových drah. Cvičení má také pozitivní vliv na svalové napětí mezi jednotlivými částmi pohybového aparátu. SMS pomáhá podvědomě zapojit do pohybu vůlí těžko ovlivnitelné svaly a tím zautomatizovat jejich aktivitu.
Ke cvičení se používá celá řada pomůcek (kulové a válcové úseče, balanční sandály, mini trampolíny, nafukovací míče, pěnové balanční plošiny, postumored, propriomed, bosu, čočky plněné vodou nebo vzduchem aj.).
27
Využití SMS je velmi široké. Je používaná zejména ve fyzioterapii, nejen pro léčbu, ale i prevenci, dále např. v tréninku fitness a sportu.
Možnosti využití senzomotoriky:
- kloubní nestabilita (zejména nestabilita kloubů hlezenních, kolenních, ramenních, segmentů páteře…)
- nedostatečná fixace svalstva pánve u chronických vertebrogenních algických syndromů
- vadné držení těla
- pooperační stavy pohybového aparátu (hlezenní kloub, kolenní kloub, kyčelní kloub, páteř, ramenní kloub atd.
- skoliózy
- mozečkové a vestibulární poruchy, poruchy hlubokého čití (propriocepce) - stavy vyžadující funkční stabilizaci páteře
- udržení tělesné kondice, zdatnosti - zlepšení vzpřímeného držení těla - zlepšení rovnováhy
- odstranění špatných fixovaných pohybových stereotypů, získání nových - aktivace inhibovaných (utlumených) svalů
- zlepšení pohybové koordinace a obratnosti - zrychlení reakce svalů
SMS se pozitivně podílí na zkrácení doby regenerace po zranění či operačních zákrocích.
Velmi často je také metoda SMS využívána ve sportu, protože díky ní dochází ke zlepšení reakční schopnosti organismu na podmínky terénu a zároveň posiluje svalstvo pohybového aparátu (Pešlová, Bílková [online]; Flusserová, 2008[online]).
Metodu SMS lze využít i v rámci pohybových aktivit v mateřské škole. Cvičení s balančními pomůckami můžeme zařadit do řízených i spontánních pohybových aktivit.
Rizikem při jejich využití v MŠ je často omezený prostor, případně jejich nedostatečný počet.
Proto je vhodné zařadit i cvičení s menšími skupinkami, kdy balanční pomůcky mohou být jedním stanovištěm. Také je vhodné mít tyto pomůcky v nabídce v rámci spontánních her (Dvořáková, 2011). Velmi důležité je naučit děti zaujmout správnou základní polohu, od které se poté odvíjí další cvičení. Metoda SMS je v období předškolního věku velmi přínosná i v rozvoji cítění a uvědomování si svého těla.
28
2 PRAKTICKÁ ČÁST 2.1 Cíle, hypotézy
2.1.1 Cíl práce
Cílem práce je zjistit držení těla dvou skupin předškolních dětí v regionu Příbrami a porovnáním těchto skupin ověřit souvislost mezi držením těla a vhodným cíleným cvičením zaměřeným na oblasti svalů zajišťující posturální funkci těla.
2.1.2 Hypotézy
Pro tento účel jsem zvolila hypotézy, kdy předpokládám, že:
H1: Vadné nebo špatné držení těla na počátku šetření bude obdobné u obou skupin předškolních dětí, rozdíl bude činit maximálně 5 %.
H2: Vadné nebo špatné držení těla bude na počátku šetření vyšší než 30 % u obou testovaných skupin předškolních dětí.
H3: Pravidelné cílené cvičení trvající 7 měsíců, zlepší držení těla minimálně u 60 % dětí z experimentální skupiny, které měly na počátku šetření klasifikaci vadného a špatného držení těla.
H4: Kontrolní skupina bude mít na konci šetření stejné hodnoty držení těla jako na počátku experimentu.
2.1.3 Úkoly postupu práce
Formulované hypotézy a naplnění cíle vyžadují následující postup práce s plněním konkrétních úkolů:
1. Zvolit vhodný test k hodnocení držení těla s ohledem na věk předškolních dětí.
2. Provést pilotní šetření pod supervizí odborníka a případně provést úpravu testu s ohledem na skupinu dětí předškolního věku.
3. Vybrat dvě obdobné skupiny dětí předškolních dětí.
4. Vyšetřit a zhodnotit držení těla obou skupin dětí.
5. Na základě výsledků šetření vybrat vhodné cvičení cílené na držení těla a zpracovat cvičební program s ohledem na věk předškolních dětí.
6. Provádět pravidelně cílené cvičení na držení těla nejméně po dobu šesti měsíců.
7. Provést závěrečné šetření, zhodnotit výsledky a vyvodit závěry
29
2.2 Metody práce
Hlavní metodou mého výzkumného šetření je experiment s experimentální a kontrolní skupinou.
K posouzení úrovně držení těla jsem zvolila dva následující testy. Prvním z nich je hodnocení držení těla podle Kleina, Thomase a Mayera, který jsem doplnila druhým testem držení těla podle Matthiase. Oba tyto způsoby hodnocení držení těla řadíme do statických vyšetření.
Kromě posouzení držení výše uvedenými dvěma testy jsem použila metodu pozorování.
2.2.1 Hodnocení držení těla podle Kleina, Thomase a Mayera
Hodnocení držení těla touto metodou sleduje pět oblastí (držení hlavy, hrudník, břicho, křivku zad a držení v čelní rovině) a provádí se pomocí verbální škály a tzv. siluetografů pro hochy a děvčata (obr. 1).
Obrázek 1. Hodnocení držení těla dle Kleina, Thomase a Mayera (Haladová, Nechvátalová, 2010)
Škála kvalitativního hodnocení postupuje od nejlepšího posturálního stereotypu po nejhorší. Na základě získaných výsledků klasifikujeme držení těla jako výtečné, dobré, chabé a špatné.
A. Výtečné držení těla:
a) hlava vzpřímená, brada zatažena
b) hrudník vypjat, sternum tvoří nejvíce prominující část těla c) břicho zatažené, oploštělé
30 d) zakřivení páteře v normálních hranicích
e) boky, taile a trojúhelníky thorakobrachiální souměrné, lopatky neodstávají, obrys ramen je ve stejné výši
B. Dobré držení těla:
a) hlava lehce nachýlena dopředu b) hrudník lehce oploštěný
c) dolní část břicha oploštělá, ale ne plochá d) zakřivení páteře lehce zvětšena nebo oploštěna
e) lopatky mírně odstávají nebo souměrnost obrysu ramen lehce porušena C. Chabé držení těla:
a) hlava skloněna dopředu nebo zakloněna b) hrudník plochý
c) břicho chabé, tvoří nejvíce prominující část těla d) zakřivení páteře zvětšena nebo oploštěna
e) lopatky odstávají, nestejná výše ramen, lehká boční úchylka páteře, bok mírně vystupuje, trojúhelníky thorakobrachiální mírně asymetrické
D. Špatné držení těla:
a) hlava značně zakloněna b) hrudník vpadlý
c) břicho zcela ochablé a prominuje dopředu d) zakřivení páteře značně zvětšena
e) lopatky značně odstávají, ramena zřetelně nestejně vysoko, značná boční úchylka páteře, bok zřetelně vystupuje, trojúhelníky thorakobrachiální zřetelně asymetrické
(cit. Haladová, Nechvátalová, 2010, s. 85) Vyšetření probíhá pohledem případně pohmatem zepředu, zboku a zezadu. Při vyšetřování se postupuje směrem kaudálním (od hlavy směrem dolů).
K tomuto testu jsem ještě přiřadila hodnocení dolních končetin, protože pilotní vyšetření ukázalo značné nedostatky u dětí v této oblasti, především u nožní klenby.
Vyhodnocování jsem nedělala zcela podle této metody, ale zjednodušila jsem si ho posouzením a zhodnocením každé oblasti zvlášť. K tomuto účelu jsem využila klasifikaci držení těla podle metody Jaroše a Lomíčka. Systém tohoto hodnocení je založený na bodování jednotlivých oblastí od 1 do 4 bodů. Jednotlivé komponenty označené A, B, C, D, byly
31
hodnoceny body 1- 4. Držení těla hodnotí součet bodů a klasifikace dolních končetin se píše jako index ve formě zlomku (Matoušová 1992).
Klasifikace držení těla:
- Dokonalé držení těla (5 bodů) - Dobré držení těla (6- 10 bodů) - Vadné držení těla (11- 15 bodů) - Velmi špatné držení těla (15- 20 bodů)
Kombinace hodnocení držení těla podle Kleina, Thomase a Mayera a vyhodnocení výsledků podle metody Jaroše a Lomíčka byla možná z důvodu značné podobnosti obou vyšetřovacích metod. Tímto způsobem jsem zhodnotila vstupní i výstupní šetření držení těla obou skupin dětí.
2.2.2 Test držení těla podle Matthiase
Test držení těla podle Matthiase je jednoduchý, relativně spolehlivý a plně vyhovuje potřebám běžné praxe. Základem tohoto testu je skutečnost, že při posturálním oslabení je možné zaujmout tzv. aktivní držení těla jen na omezenou dobu. Test je možné provádět u dětí od 4 let. Během testování jsem dítěti vysvětlila a předvedla základní polohu, kdy je potřeba zaujmout stoj, zcela se napřímit a současně předpažit. V tomto postoji jsem dítě ponechala po dobu 30 sekund (obr. 2). Hodnotící škála obsahovala tři stupně od 1 do 3:
1. Dobré držení těla- zaujmutí správného postoje, ten se během testu výrazně nezmění 2. Vadné držení těla- menší odchylky v postoji během trvání testu, sklon hlavy a horní
části trupu zad, pokles ramen, případně i předních končetin, prohýbání v bedrech, vyklenutí břicha
3. Špatné držení těla – dítě není schopno správný postoj zaujmout, velmi výrazné změny v postoji během trvání testu
32
Obrázek 2. Test držení těla podle Matthiase (Haladová, Nechvátalová 2010)
Hodnotila jsem vstupní a konečný postoj a při vyhodnocování jsem se přikláněla ke konečné hodnotě.
2.2.3 Metoda pozorování
Při realizaci experimentu jsem pozorovala chování dětí. Zaměřila jsem se na jejich reakce, pokroky, ale i problémy při cvičení. Vše důležité jsem zaznamenávala, průběžně vyhodnocovala a následně opět využívala při tvorbě dalších cvičebních jednotek a při průběžném plánování dílčích částí cvičebního programu.
2.3 Strategie výzkumu
2.3.1 Pilotní šetření
Výzkumu předcházelo pilotní šetření, které proběhlo v červnu 2013. Tohoto šetření se zúčastnilo 10 dětí z mateřské školy, kde jsem zaměstnaná. Vedla ho paní Žaneta Janalíková, která je velmi zkušená fyzioterapeutka. Kromě oblasti fyzioterapie má i mnohaleté zkušenosti s vedením cvičení dětí i dospělých. Je instruktorkou dětského aerobiku a instruktorkou Body
& Mind. Hlavním cílem tohoto šetření bylo prakticky mě seznámit s postupy při vyšetřování držení těla předškolních dětí. Společně jsme ověřovaly vybrané testy, které byly částečně upraveny, aby vyhovovaly dané skupině dětí předškolního věku a zjednodušily celkové vyhodnocování. Pilotní šetření bylo také důležité pro zjištění a následné zajištění co možná nejlepších podmínek během samotného výzkumu.
