Hlavní práce72761_korp04.pdf, 1.7 MB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze

Fakulta mezinárodních vztahů Katedra podnikového a evropského práva

Sociální práva a jejich uplatňování v systému sociálního zabezpečení ČR

(Bakalářská práce)

Autor: Polina Korotaeva

Vedoucí práce: Ing. Mgr. Eliška Kačírková, Ph.D.

Rok: 2021

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Sociální práva a jejich uplatňování v systému sociálního zabezpečení ČR“ vypracovala samostatně a s použitím uvedených zdrojů.

V Praze dne ………. Podpis ……...

Polina Korotaeva

(3)

Poděkovaní

Rada bych poděkovala vedoucí této bakalářské práce Ing. Mgr. Eliška Kačírková, Ph.D. za trpělivost, odbornou pomoc, za poskytnutí cenných rad a připomínek při vypracovaní bakalářské práce.

(4)

Seznam zkratek ČR

DP ES ESCH EU LZP EU LZPS MOP MPHSKP

NP OSN OSVČ SP SPZ SZ VDLP ZNP ZDP ZVZP ZOZ ZSSP ZPHN ZSS

Česká republika Důchodové pojištění Evropské společenství Evropská sociální charta Evropská unie

Listina základních práv Evropské unie Listina základních práv a svobod Mezinárodní organizace práce Mezinárodní pakt o hospodářských sociálních a kulturních právech Nemocenské pojištění

Organizace spojených národů Osoba samostatně výdělečně činná Sociální pomoc

Statni politika zaměstnanosti Sociální zabezpečení

Všeobecná deklarace lidských práv zákon o nemocenském pojištění zákon o důchodovém pojištění

zákon o veřejném zdravotním pojištění zákon o zaměstnanosti

zákon o státní sociální podpoře zákon o pomoci v hmotné nouzi zákon o sociálních službách

(5)

Obsah

Úvod ... 1

1 Úvod do sociálního zabezpečení a sociálních práv ... 2

1.1 Sociální politika ... 2

1.1.1 Funkce a nástroje sociální politiky ... 3

1.1.2 Sociální stát... 4

1.2 Sociální zabezpečení a právo sociálního zabezpečení ... 4

1.3 Sociální práva ... 6

2 Prameny práva sociálního zabezpečení a sociálních práv ... 9

2.1 Sociální práva v mezinárodních dokumentech ... 9

2.1.1 Organizace spojených národů...10

2.1.2 Mezinárodní organizace práce ...12

2.1.3 Rada Evropy ...13

2.2 Sociální práva v dokumentech EU ...16

2.3 Zakotvení sociálních práv v ústavním pořádku ČR ...17

3 Realizace sociálních práv v systému sociálního zabezpečení ČR ...20

3.1 Realizace sociálních práv v pojistném systému SZ ČR ...21

3.1.1 Veřejné zdravotní pojištění...21

3.1.2 Sociální pojištění ...24

3.2 Realizace sociálních práv v nepojistném systému SZ ČR ...36

3.2.1 Státní sociální podpora ...36

3.2.2 Sociální pomoc ...39

Závěr ...46

Seznam použitých zdrojů...48

Seznam tabulek a schémat použitých v textu ...51

(6)

Úvod

Tématem této bakalářské práce jsou sociální práva a jejich uplatňovaní v systému sociálního zabezpečení České republiky. Sociální práva jsou součástí širší kategorie lidských práv. Lidskými právy jsou základní práva a svobody, které má každý jedinec. Jsou založena na hodnotách, jako je důstojnost, spravedlnost a rovnost. Na rozdíl od ostatních lidských práv má stát za povinnost sociální práva nejen zaručovat, ale také je musí vůči občanům plnit.

Práce představí konkrétně, jak tento proces probíhá v České republice.

Bakalářská práce se soustředí hlavně na subjektivní sociální práva, jejichž naplnění stát provádí prostřednictvím systému sociálního zabezpečení a práva sociálního zabezpečení.

Cílem práce je sociální práva definovat, popsat jejich zakotvení na mezinárodní, evropské a národní úrovni a ukázat, jak jsou jednotlivá sociální práva realizována v systému sociálního zabezpečení České republiky.

Práce se skládá ze tří kapitol. První kapitola je zaměřena na definice jednotlivých pojmů, obzvláště na vysvětlení jejich souvislostí, na což budou navazovat další kapitoly.

Práce se zabývá sociální politikou v kontextu sociálního zabezpečení a sociálních práv, vývojem sociálního zabezpečení, sociální ochranou a jejími systémy a sociálními právy.

Druhá kapitola se věnuje pramenům práva sociálního zabezpečení a sociálních práv.

Kapitola poskytuje obecnou představu o právním řádu ČR a zakotvení sociálních práv. Práce uvádí mezinárodní dokumenty s výčtem práv významných pro sociální zabezpečení, které byly přijaty Organizací spojených národů, Mezinárodní organizací práce, Radou Evropy, a sociální práva obsažená v Listině základních práv EU a v Listině základních práv a svobod.

Kapitola třetí má za úkol ukázat, jak jsou jednotlivá sociální práva, uvedená v tabulce na konci druhé kapitoly, realizována v systému sociálního zabezpečení České republiky. Tato kapitola je rozdělena na dvě subkapitoly. První subkapitola se zabývá naplněním sociálních práv prostřednictvím pojistného systému, druhá subkapitola ilustruje jejich naplnění

prostřednictvím nepojistného systému. Každá subkapitola navíc podrobně popisuje systémy sociálního zabezpečení, dávky a podmínky vzniku nároků na ně.

Při psaní práce byla využita metoda studia právních předpisů, odborné literatury, včetně internetových a knižních zdrojů a oficiálních webových stránek orgánů státní správy ČR formou literárních rešerší a obsahové analýzy. Pomocí metody deskripce a syntézy práce definuje jednotlivá sociální práva a uvádí, jaké předpisy a jakým způsobem je rozvádějí.

(7)

1 Úvod do sociálního zabezpečení a sociálních práv

Tato kapitola se zabývá vysvětlením základních pojmů a jejich souvislostí, které budou dále v této bakalářské práci používány.

1.1 Sociální politika

Sociální politika ovlivňuje jednu z nejvýznamnějších sfér života společnosti a současně působí na rozvoj společenského systému. Pojem sociální politika je těžké definovat jednoznačně. Na základě vymezení politiky vůbec ji můžeme chápat jako specifickou společenskou činnost, konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních, jimiž je ovlivňována sociální realita.¹

Nicméně pro účely této bakalářské práce budeme používat pojem sociální politika

„v užším smyslu“, který přímo souvisí se sociálním zabezpečením a sociálními právy. Sociální politika v tomto pojetí je souborem nástrojů a opatření státu zaměřených na řešení nepříznivých sociálních situací. I když většinou vnímáme sociální politiku jako celek, můžeme ji rozdělit na určitá odvětví podle toho, na co je zaměřena: rodinná politika, zdravotní politika, politika zaměstnanosti atd.

Pod subjektem sociální politiky chápeme toho, kdo se zabývá realizací sociální politiky.

Zpravidla takovým subjektem je stát, ale k subjektům také patří zaměstnavatelé a firmy;

zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány; regiony, obce, jejich orgány a instituce;

občané, rodiny, domácnosti. Zásadní odlišností státu od ostatních subjektů je, že může regulovat společenské vztahy, uvalovat sankce k vynucování realizace své vůle a má za povinnost poskytnout občanům sociální ochranu. Objektem je ten, na koho je sociální politika zaměřena, což jsou v podstatě všichni obyvatelé dané země. Může jím však být nejen jednotlivec, ale také celá sociální skupina, například rodina, domácnost, důchodci, chudí, nezaměstnaní.²

1 KREBS, Vojtěch a kolektiv. Sociální politika. 6., přepracované a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 17–22. ISBN 978-80-7478-921-2.

2 SMUTEK, Martin. Sociální stát – úvod do studia. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2005, s. 33–35. ISBN 80-7041-691-2.

(8)

Svojí činností se subjekty snaží dosáhnout sociálněpolitických cílů, jež lze charakterizovat jako určitou chtěnou budoucnost. K základním cílům sociální politiky státu patří vytvoření lidsky důstojných podmínek života a garance rovných možností všem občanům.

1.1.1 Funkce a nástroje sociální politiky

Sociální politika plní určité funkce k dosažení stanovených cílů. Existují čtyři základní principy sociální politiky, sloužící jako takový fundament nebo pravidla, na nichž je sociální politika postavena a které by měly být při výkonu jejích funkcí respektovány. Mezi ně řadíme:

princip sociální spravedlnosti, princip sociální solidarity, princip subsidiarity a princip participace.

Základní a nejstarší funkcí sociální politiky je funkce ochranná, která je zaměřena na ochranu občanů v nepříznivých sociálních situacích a odstranění negativních následků takových situací. Sem patří například sociální ochrana a pomoc státu v případě nemoci, stáří a chudoby.³ Další je funkce preventivní, jejímž účelem je předcházení vzniku a následkům nepříznivých životních situací.

Nejvýznamnější a nejsložitější je funkce přerozdělovací. Jejím východiskem je nerovnoměrné postavení lidí ve společnosti, které je potřeba v maximální možné míře zmírnit.

Stát se snaží vyrovnat rozdíly v podmínkách života jedinců a sociálních skupin pomocí daní a transferových plateb, ale nejde tady jen o rozdělování příjmů, ale také životních šancí. Těsně s tím je spojena funkce homogenizační, spočívající v poskytování stejných šancí vzdělávat se, pracovat a ve zmírňování rozdílů mezi občany. Poslední je funkce stimulační, spočívající v podpoře potřebného sociálního jednání jedinců a sociálních skupin.

Pod pojmem nástroje sociální politiky chápeme prostředky nebo systém prostředků sloužící k realizaci jejích cílů. V podstatě to znamená, že subjekty sociální politiky využívají nástroje k vyvolávání určitých efektů na straně objektů. Mezi nástroje řadíme: peníze, instituce, právo, sociální systém (jako systém prostředků), který zahrnuje sociální dávky, sociální služby aj.

3 KACZOR, Pavel. Sociální politika a sociální systém ČR. 1. Praha: Oeconomica, nakladatelství VŠE, 2015, s. 18–19. ISBN 978-80-245-2096-4.

(9)

1.1.2 Sociální stát

Pojetí sociálního státu (welfare state) se vyvíjelo ze zásady, že podmínky života jednotlivce jsou záležitostí veřejnou, nikoli jen soukromou.⁴ Vymezit pojem sociálního státu jednoznačně je však dosti obtížné. Welfare lze přeložit jako „blahobyt“. Sociální stát můžeme tedy definovat jako stát, který se snaží zabezpečit svým občanům blahobyt neboli dostatečnou životní úroveň.

Hlavní koncepce welfare state spočívá ve vytváření podmínek pomocí sociální politiky pro zajištění určité slušné životní úrovně, zabezpečení těchto podmínek a zmírňování sociálních rozdílů při vstupu do života za pomoci přerozdělování.

Z užšího pohledu lze sociální stát definovat jako stát pečující o sociální práva svých občanů. Sociální práva se rozvíjela z občanských a politických práv ve 20. století. Jedním z důvodů pro vývoj práv bylo, že lidem už nestačila jen rovnost před zákonem, chtěli zajištění rovných životních příležitostí. Postupně v sociálních státech začaly narůstat požadavky na dávky a spolu s tím možnosti sociálního zabezpečení.⁵

1.2 Sociální zabezpečení a právo sociálního zabezpečení

Před vznikem pojmu sociální zabezpečení, od 16. století až do první světové války, existovaly pojmy chudinská péče a chudinské právo (anglicky poor law), sociální správa (anglicky social administration) a sociální péče (social welfare).

4 SMUTEK, Martin. Sociální stát – úvod do studia. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2005, s. 44. ISBN 80-7041-691-2.

5 Tamtéž s. 47–50.

Subjekty sociální

politiky

Nástroje

Objekty sociální

politiky

Schéma 1 Souvislosti mezi subjekty a objekty sociální politiky

(10)

Chudinskou péčí se rozumí soustava komunálních a státních opatření na pomoc chudým, která byla předchůdcem soudobého systému sociální pomoci. Po první světové válce pak tento pojem přerostl v komplexnější sociální péči.

Veřejnoprávní administrativa organizující a poskytující chudinskou pomoc se nazývá sociální správou. Ta plnila dvě funkce:

a) mocenskou (regulativní); regulace práv a povinností veřejné správy,

b) služební; poskytování služeb (jídlo, osobní hygiena), finanční podpory a azylu chudým.

Za druhé světové války pojem sociální péče ve spojení s novým pojetím sociálních rolí státu byl aplikován k označení povinné univerzální solidarity a povinné náplně sociálního státu (Beveridge, 1942).

Až ve 20. století vznikl pojem sociální zabezpečení/bezpečnost. V roce 1919 se v Evropě poprvé objevil pojem zabezpečení (obezpečenie) v programu bolševiků, který byl chápán jako systém sociálních dávek poskytovaných všem zaměstnancům a hrazených ze státních zdrojů.

Sociální bezpečnost jako pojem se používá v anglicky, francouzsky a španělsky mluvících zemích a označuje systém dávek, na které, podle podmínek předepsaných zákonem, vzniká občanu právní nárok. Nicméně nejde tady jenom o slovní rozdíl mezi těmito pojmy nebo nepřesnosti v překladu do různých jazyků. Nejlépe to lze vidět na příkladu reforem po druhé světové válce, kdy v demokratických zemích šlo o zajištění lidských práv státem na určitém úrovni, tedy o sociální bezpečnost občanů. Zároveň v komunistických státech se jednalo o převzetí státem péče o své občany, o demonstrace distributivního pojetí socialismu – tudíž v podstatě o sociální zabezpečení.⁶

V současné době sociální zabezpečení (dále jen „SZ“) je nejdůležitějším nástrojem realizace sociální politiky státu a je chápáno jako „soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstranění následků sociálních událostí občanů“⁷, a tím realizace jejich nezadatelných subjektivních sociálních práv.

Právo sociálního zabezpečení představuje soubor právních předpisů upravujících povinnost občanů zabezpečit se pro budoucnost, hmotné zabezpečení a služby poskytované

6 KOLDINSKA, Kristina, Petr TRÖSTER a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7., podstatně přepracované vydání.

Praha: C. H. Beck, 2018, s. 3–4. ISBN 978-80-7400-692-0.

7 KREBS, Vojtěch a kolektiv. Sociální politika. 6., přepracované a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 183. ISBN 978-80-7478-921-2.

(11)

státem občanům, kteří nejsou výdělečně činní v důsledku sociálních událostí a jejichž sociální práva jsou ohrožena sociálním vyloučením.

Jak už bylo řečeno předtím, sociální zabezpečení je nástrojem realizace sociální politiky státu. Právo sociálního zabezpečení také může být chápáno jako soubor právních norem, které upravují společenské vztahy v oblasti sociálního zabezpečení.⁸ Při úpravě těchto vztahů právo sociálního zabezpečení určuje okruh oprávněných a okruh povinných subjektů a také vymezuje jejich práva a povinnosti. Jinými slovy právo sociálního zabezpečení vymezuje sociální události, které vyvolávají plnění ze sociálního zabezpečení.⁹

Sociálními událostmi jsou různé životní situace ohrožující ekonomickou a sociální existenci člověka a jeho stabilitu ve společnosti, které se stát rozhodl řešit v rámci své sociální politiky. Je důležité zdůraznit, že jsou to takové situace, jejichž důsledky nemůže osoba nebo její rodina odvrátit vlastními silami, bez nezbytné pomoci státu, která je vyjádřena v poskytování určitého plnění.¹⁰ Navíc k tomu, aby nepříznivá situace byla považována za sociální událost, musí být uznávána a zakotvena jako součást sociálního zabezpečení.

Mezi základní sociální události, na něž současné systémy sociálního zabezpečení reagují, patří: rodičovství a mateřství, nezaopatřené dítě, invalidita, nemoc a úraz, stáří, smrt (ztráta živitele), nezaměstnanost, chudoba, resp. sociální vyloučení.¹¹

1.3 Sociální práva

Sociální ochrana je jednou z forem konkrétní realizace sociální politiky a jejím hlavním cílem je ochrana občanů v případě, že jim hrozí určité „sociální nebezpečí“. Sociální ochrana je velmi širokým pojmem, který zahrnuje nejen klasické „dávky sociálního zabezpečení“, ale i ochranu bezpečnosti a zdraví při práci, zákaz dětské práce, zvláštní pracovní podmínky žen

8 KOLDINSKA, Kristina, Petr TRÖSTER a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7., podstatně přepracované vydání.

Praha: C. H. Beck, 2018, s. 16. ISBN 978-80-7400-692-0.

9 GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS, Jana KOMENDOVÁ, Jaroslav STRÁNSKÝ a Jitka ČERNÁ. Právo sociálního zabezpečení České republiky a Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 34. ISBN 978-80-210-8842-9.

10 KACZOR, Pavel. Sociální politika a sociální systém ČR. 1. Praha: Oeconomica, nakladatelství VŠE, 2015, s. 9–12. ISBN 978-80-245-2096-4.

11 CHVÁTALOVÁ, Iva a kol. Právo sociálního zabezpečení v České republice a Evropské unii. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 23. ISBN 978-80-7380-732-0.

(12)

a mladistvých apod. Takto široce chápaná sociální ochrana je předmětem úpravy objektivního sociálního práva.¹²

Systémově lze sociální ochranu člověka rozlišovat na preventivní, terapeutickou a rehabilitační.

 Preventivní sociální ochrana obsahuje všechny kontrolní mechanismy, které předcházejí nebo zpomalují procesy, jež narušují integritu člověka a způsobují jeho sociální vyloučení. Pod preventivní sociální ochranu spadají příprava na povolání, psychologické a sociální poradenství, sociální dozor, inspekce práce či bezpečnost práce atp.

 Terapeutická sociální ochrana je zaměřena na ochranu jedince před zánikem nebo na pomoc ve zvládání dopadů změn jeho osobnosti, které není schopen překonat sám. Tato sociální ochrana je adresná vzniklé sociální potřebě vyvolané sociálním vyloučením.

 Rehabilitační sociální ochrana je nejmladší částí sociální ochrany. Umožňuje jedinci zvládnout důsledky změn ve složkách jeho osobnosti, vrátit se do obvyklého sociálního prostředí. Jinými slovy rehabilitační sociální ochrana je zaměřena na znovuzačleňování člověka do společnosti.

Tudíž sociální zabezpečení je jen částí sociální ochrany. V současnosti se stírá diference na ochranu pracovních podmínek a ochranu způsobenou sociálním nebezpečím, vývoj směřuje k rozdělení pracovního práva na část soukromou a veřejnou. Soukromá část patří do občanského práva. Veřejná část pracovního práva spolu s právem sociálního zabezpečení formují sociální právo, které poskytuje sociální ochranu jedincům jako reflexe jejich nezadatelných lidských sociálních práv.¹³

Sociální právo lze chápat v objektivním a subjektivním slova smyslu. Z hlediska výše uvedeného výkladu sociální ochrany objektivním sociálním právem je soubor právních norem upravujících sociální ochranu. Sociální právo reguluje veřejné transfery prostředků ve prospěch

12 KOLDINSKA, Kristina. Sociální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 21. ISBN 978-80-7179-620-6.

13 KOLDINSKA, Kristina, Petr TRÖSTER a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7., podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 3–9. ISBN 978-80-7400-692-0.

(13)

sociálně potřebných občanů skrze povinné veřejné pojištění a daňovou soustavu. Tím probíhá realizace povinné sociální solidarity, která je definována ústavními právy občanů.¹⁴

Definice subjektivního sociálního práva vychází z koncepce základních lidských práv, kam spadají i sociální práva. Sociální právo tedy lze vymezit jako části práva, jejichž cílem je provedení a uplatnění základních sociálních práv občanů.¹⁵

Sociální práva lze definovat jako ta lidská práva, jež zaručují sociální lidskou existenci.

Konkrétní sociální práva jsou vymezena v hlavě IV Listiny základních práv a svobod (dále jen

„LZPS“), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Objektivní sociální práva najdeme v článcích 27–29 LZPS, upravujících pracovněprávní ochranu. Středem naší pozornosti ale budou následující subjektivní sociální práva, obsažená v článcích 26 a 30–32 LZPS, které jsou významné především pro právo sociálního zabezpečení:

 právo na hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti (čl. 26 odst. 3),

 právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1),

 právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1),

 právo na přiměřené hmotné zabezpečení při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1),

 právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek (čl. 30 odst. 2),

 právo na ochranu zdraví (čl. 31),

 právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění za podmínek stanovených zákonem (čl. 31),

 právo ženy na zvláštní péči v těhotenství (čl. 32 odst. 2),

 právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu (čl. 32 odst. 5).

Článek 41 odst. 1 Listiny také upozorňuje, že těchto práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva ve smyslu zakotveném v LZPS provádějí. Pro zajištění sociálních práv tedy stát vytváří systém sociálního zabezpečení, protože jinak, bez legislativního ukotvení, jsou velmi těžko vymahatelná.¹⁶

14 TOMEŠ, Igor a kolektiv. Sociální právo České republiky. Praha: Linde Praha, 2014, s. 22. ISBN 978-80-7201- 938-0.

15 KOLDINSKA, Kristina. Sociální právo. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 22. ISBN 978-80-7179-620-6.

(14)

2 Prameny práva sociálního zabezpečení a sociálních práv

V současné právní vědě se pod pojmem prameny práva zpravidla rozumí prameny práva ve formálním smyslu. Z toho vyplývá, že prameny práva definujeme jako formy, v nichž právní normy jsou obsaženy a z nichž lze poznat jejich obsah.¹⁷

Česká republika (dále jen „ČR“) spadá do kontinentálního typu právní kultury, což znamená, že základem českého práva je právo psané, totiž normativní právní akty a normativní smlouvy. Právní obyčeje a soudní precedenty se však za pramen práva nepovažují. Z hlediska práva sociálního zabezpečení také mají velký význam nálezy pléna Ústavního soudu ČR, které mají sílu zákon, jeho část či jiný právní předpis zrušit nebo pozastavit (tyto nálezy jsou vyhlašovány ve Sbírce zákonů).¹⁸

Součástí právního řádu ČR jsou i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy. Na základě Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii platí od 1. 5. 2004 v ČR také prameny evropského komunitárního nově unijního práva.¹⁹

Z toho vyplývá, že na podobu českého subjektivního sociálního práva mají vliv takové faktory jako:

 působení mezinárodního práva a jeho dokumentu;

 působení práva Evropského společenství (dále jen „ES“);

 působení právního vývoje v ČR.²⁰

2.1 Sociální práva v mezinárodních dokumentech

Po druhé světové válce byla velká pozornost věnována lidským právům, obzvláště základním sociálním právům člověka, zajištění vyššího standardu, jež se staly v této době prioritou. To se projevilo v pronikání mezinárodního práva do právních úprav vnitrostátních.

Pramenem mezinárodního práva jsou mezinárodní smlouvy, které se stávají pramenem práva

17 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017, s. 71–72.

ISBN 978-80-7380-652-1.

18 KOLDINSKA, Kristina, Petr TRÖSTER a kol. Právo sociálního zabezpečení. 7., podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 44. ISBN 978-80-7400-692-0.

19 Tamtéž, s. 29–30.

(15)

národního po jejich ratifikaci ze strany státu. Tím se stát zavazuje pravidla ve smlouvě obsažená transponovat do svého právního řádu.

2.1.1 Organizace spojených národů

V roce 1945 byla v San Francisku na konferenci o novém poválečném uspořádání světa založena Organizace spojených národů (dále jen OSN) na základě přijetí Charty Organizace spojených národů. Jedním z cílů založení OSN Charta stanoví „podporování a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“.

OSN zformovala komplexní soubor právních norem sloužících k ochraně lidských práv a také vymezila mezinárodně přijímaná práva, včetně práv ekonomických, sociálních kulturních, občanských a politických. Charta OSN byla spolu se Všeobecnou deklarací lidských práv základem souboru.²¹

Všeobecná deklarace lidských práv

10. prosince 1948 byla Valným shromážděním OSN přijata a vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv (dále jen „VDLP“). Ačkoli deklarace není mezinárodní smlouvou, tzn.

že není závazným pramenem mezinárodního práva, její důležitost je zřejmá. Deklarace se stala podkladem pro řadu dalších mezinárodních dokumentů.²² Z hlediska subjektivních sociálních práv jsou důležité následující články deklarace:

Článek 22, který stanoví: „Každý člověk jako člen společnosti má právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla (…) zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a ke svobodnému rozvoji jeho osobnosti“.²³ Tímto článkem Všeobecná deklarace lidských práv garantuje právo na sociální zabezpečení.

Článek 25, který stanoví: „(1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, (…) má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalých v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

22 TOMEŠ, Igor a Kristina KOLDINSKÁ. Sociální právo Evropské unie. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, 2 s. 24. ISBN 80-7179-831-2.

23 Všeobecná deklarace lidských práv. In: Paříž, Francie: Draft Committee, 1948. Dostupné také z:

https://www.osn.cz/wp-content/uploads/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

(16)

(2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské, nebo nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.“²⁴ Tento článek obsahuje právo na přiměřenou životní úroveň, právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, nemoci, stáří, při ovdovění, při nezpůsobilosti k práci a právo na péči a pomoc v mateřství a dětství.

Všeobecná deklarace se stala jedním z nejvýznamnějších pramenů mezinárodního práva v oblasti lidských práv a práva v ní obsažená byla použita při tvorbě dalších právně závazných dokumentů. Jedním z takových dokumentů se stal Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

V roce 1966 byl Valným shromážděním OSN přijat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen „MPHSKP“). Také byl ratifikován a publikován ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 a je tedy součástí právního řádu ČR. Pakt vymezuje jednotlivá práva mnohem podrobněji než Všeobecná deklarace lidských práv.²⁵

Z pohledu sociálního zabezpečení jsou důležité následující články zakotvující jednotlivá sociální práva:

 článek č. 9, který obsahuje právo na sociální zabezpečení, zahrnující sociální ochranu,

 článek č. 10, zakotvující právo na ochranu a pomoc rodině, matkám, dětem a mládeži,

 článek č. 11, upravující právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu,

 článek č. 12, který hovoří o právu na ochranu zdraví.

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen

Dále je důležité zmínit Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, která byla přijata v roce 1979 a byla vyhlášena vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 62/1987 Sb.

Pro sociální zabezpečení a sociální právo především jsou významné články č. 11 odst. 1 písm. e), uvádějící rovnost práv mužů a žen na sociální zabezpečení, zejména v případech nezaměstnanosti, důchodu, stáří atd., č. 12 stanoví právo žen na rovný přístup ke zdravotnickým

24 Všeobecná deklarace lidských práv. In: Paříž, Francie: Draft Committee, 1948.

Dostupné také z: https://www.osn.cz/wp-content/uploads/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf

(17)

službám a na zajištění příslušné služby v období těhotenství, šestinedělí a v poporodním období, a to bezplatně. Článek č. 13 zajišťuje rovnost práv na rodinné přídavky.²⁶

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením

Byla přijata v roce 2006, ČR ji podepsala až v roce 2007, ratifikovala a vyhlásila pod č. 10/2010 Sb. m. s. Pro právo sociálního zabezpečení je důležitý článek č. 19, týkající se nezávislého způsobu života a zapojení do společnosti, včetně přístupu k osobní asistence, a také články č. 20, 25, 28. Tyto obsahují náležitě následující sociální práva: na osobní mobilitu spolu s přístupem ke kvalitním kompenzačním pomůckám, na zdravotní služby a rovnost v přístupu ke zdravotnímu pojištění a na přiměřenou životní úroveň a sociální ochranu.²⁷

Zrovna OSN ve značné míře ovlivnila budování pojetí sociálních práv v právní rovině na mezinárodní úrovni. Na začátku sociální práva sloužila zejména k podpoře realizace politických práv, avšak časem došlo k posílení jejich významu a systémů sociálního zabezpečení existujících v Evropě. Sociální práva se realizují prostřednictvím ekonomických a právních záruk, což jsou zajištění materiálních prostředků, vytváření speciálních orgánů kontroly dodržování práv a jejich ukotvení v ústavních a jiných právních předpisech.²⁸

2.1.2 Mezinárodní organizace práce

Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP“) patří k nejvýznamnějším organizacím v oblasti sociální ochrany. Byla založena v roce 1919 s cílem zlepšit pracovní podmínky a jiné pracovněprávní aspekty, časem se ale oblast působnosti rozšířila i na sociální zabezpečení.

V roce 1945 se stala specializovanou organizací OSN.

Jedním z hlavních úkolů MOP je přijímání mezinárodních úmluv a doporučení. Po ratifikaci členskými státy se úmluvy MOP pro ně stávají závaznými. Proto jsou státy povinné provést příslušné změny, aby národní zákonodárství bylo v souladu s obsahem úmluv.²⁹

Základními úmluvami MOP, které podrobně objasňují a zakotvují právo na sociální zabezpečení, jsou: úmluva č. 102, o sociálním zabezpečení (minimální standardy), 1952;

úmluva č. 118, o rovnosti zacházení (sociální zabezpečení), 1962.

27 Tamtéž, s. 59.

29 Tamtéž, s. 32.

(18)

Další práva spojená se sociálním zabezpečením zakotvená úmluvami MOP:

 právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, při ztrátě živitele – úmluvy č. 35–40 (1933), 48 (1935), 128 a 138 (1967);

 právo na hmotné zabezpečení v nemoci a na zdravotní péči – úmluvy č. 24 a 25 (1927), 130 (1969), 164;

 právo na hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti – úmluva č. 44 (1934);

 právo na podporu rodin a matek – úmluva č. 3 (1919) a 103 (1952).³⁰ Úmluva o minimálních standardech sociálního zabezpečení

Byla přijata v roce 1952 a vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 461/1991 Sb. Po ratifikaci úmluvy je stát povinen provádět její část I a uvést, které z částí II až X přijímá a zavazuje se provádět. Úmluva upravuje minimální standardy sociálního zabezpečení ve vztahu k jednotlivým sociálním právům spojeným s následujícími sociálními událostmi: onemocnění, pracovní neschopnost způsobená onemocněním, která má za následek zastavení výdělku, nezaměstnanost, stáří, pracovní úraz a nemoc z povolání, zajištění péče o děti, těhotenství, porod a jejich následky, invalidita, ztráta prostředků k živobytí, kterou vdova nebo dítě utrpěly následkem úmrtí živitele rodiny.³¹

2.1.3 Rada Evropy

Je významnou mezinárodní organizací spojující 47 zemí Evropy, byla ustavena v roce 1949 v reakci na druhou světovou válku. Jedním z hlavních cílů Rady Evropy je posílení jednoty členských zemí v jejich hospodářském a sociálním rozvoji, zlepšení životních podmínek a ochrana a kontrola dodržování lidských práv a základních svobod. Na oblast sociálního zabezpečení dohlíží zejména Výbor pro sociální zabezpečení. K základním mezinárodním dokumentům přijatým Radou Evropy pro tuto oblast se řadí:

 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950),

 Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení (1953),

 Evropská sociální charta (1961) a Revidovaná evropská sociální charta (1996),

 Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972),

31 CHVÁTALOVÁ, Iva a kol. Právo sociálního zabezpečení v České republice a Evropské unii. 2. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 59–60. ISBN 978-80-7380-732-0.

(19)

 Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990).

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se stala základem pro systém Rady Evropy k zajištění ochrany lidských práv a svobod a zákazu diskriminace. Je jedním z nejdůležitějších dokumentů, na který odkazuje i právo EU, spolu s Evropskou sociální chartou tvoří smluvní systém ochrany lidských práv v členských zemích Rady Evropy. Ve Sbírce zákonů byla vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Tato úmluva byla především zaměřena na občanská a politická práva, sociální práva neobsahovala. Garantem dodržování úmluvy se stal Evropský soud pro lidská práva, na který se mohou občané obrátit při vymáhání svých práv a svobod v nadnárodním procesu po vyčerpání opravných prostředků dle vnitrostátního právního řádu.³²

Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení, přijaté v roce 1953, se věnovaly problematice aplikace práv v rámci sociálního zabezpečení v případech příchodu jedince z jednoho státu do druhého a zachování těchto práv. Dalším dokumentem zabývajícím se koordinací sociálního zabezpečení, který byl přijat v rámci Rady Evropy, byla Evropská úmluva o sociálním zabezpečení z roku 1972. Tato úmluva představuje komplexní dokument upravující oblast sociálního zabezpečení jako celek.³³

Evropská sociální charta

Evropská sociální charta (dále jen „ESCH“) byla přijata v roce 1961 v Turíně, doplňovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod o sociální práva. V České republice byla vyhlášena a ratifikována pod číslem 14/2000 Sb. m. s. Přijetí ESCH bylo velmi důležité pro rozvoj sociální politiky, jelikož sloužila jako nástroj zajištění minimální úrovně sociálních práv členských států Rady Evropy. Souhrn sociálních práv původně zakotvených v chartě (celkem 19) vymezoval pojetí evropského sociálního státu.

Pro právo sociálního zabezpečení mají význam následující sociální práva obsažená v článcích 11 až 17:

 právo na ochranu zdraví,

 právo na sociální zabezpečení,

32 TOMEŠ, Igor a Kristina KOLDINSKÁ. Sociální právo Evropské unie. 1. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 27–28.

ISBN 80-7179-831-2.

(20)

 právo na sociální a lékařskou pomoc,

 právo využívat služby sociální péče,

 právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu,

 právo matek a dětí na sociální a hospodářskou ochranu.

V roce 1988 také v Turíně byl podepsán dodatkový protokol, který doplňoval ESCH o další práva, z nichž nejvýznamnějším pro právo sociálního zabezpečení bylo právo starých osob na sociální ochranu.³⁴

V roce 1996 byla přijata Revidovaná Evropská sociální charta, zakotvující dalších 12 práv a celkem obsahující 31 sociálních práv. Z těchto práv zvláště upozorňujeme na:

 právo na ochranu proti chudobě a sociálnímu vyloučení (čl. 30),

 právo na bydlení (čl. 31).³⁵

Evropský zákoník sociálního zabezpečení

Tato mezinárodní smlouva byla přijata v roce 1964 ve Štrasburku a byla považována za zásadní dokument Rady Evropy v oblasti zavedení minimálních standardů ochrany sociálních práv ve vztahu k sociálnímu zabezpečení. Evropský zákoník sociálního zabezpečení navazoval na ESCH a podrobněji rozpracoval obsah práva sociálního zabezpečení.³⁶ V České republice tato smlouva byla ratifikována a vyhlášena pod číslem 90/2001 Sb. m. s.

Jako východisko pro Evropský zákoník sociálního zabezpečení sloužila výše zmiňovaná úmluva MOP o minimální normě sociálního zabezpečení. Podle stejného principu zakotvuje právo na sociální zabezpečení v případě vzniku jednotlivých sociálních událostí. Česká republika se zavazuje k plnění povinností vyplývajících z následujících sociálních událostí:

onemocnění, pracovní neschopnost způsobená onemocněním a vedoucí ke ztrátě výdělku, zastavení výdělku způsobené nemožností získat vhodné zaměstnání, překročení stanoveného věku, zajištění péče o děti, těhotenství a porod, neschopnost vykonávat výdělečnou činnost

34 GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS, Jana KOMENDOVÁ, Jaroslav STRÁNSKÝ a Jitka ČERNÁ. Právo sociálního zabezpečení České republiky a Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 80–81. ISBN 978-80-210-8842-9.

36 TOMEŠ, Igor a Kristina KOLDINSKÁ. Sociální právo Evropské unie. 1. Praha: C. H. Beck, 2003, 2 s. 231.

ISBN 80-7179-831-2.

(21)

ve stanoveném rozsahu, ztráta existenčních prostředků vdovy nebo dětí následkem úmrtí živitele.³⁷

2.2 Sociální práva v dokumentech EU

Sociální zabezpečení je součástí sociální politiky ES (dnes EU), která má za cíl vytvoření předpokladů pro rovné postavení mužů a žen a volný pohyb osob. Jeden z klíčových rozdílů mezinárodního práva a práva Evropské unie spočívá v tom, že proces přijímání dokumentů do národního právního řádu je různý: u mezinárodních smluv je nutný jejich podpis a ratifikace, zatímco u dokumentů práva evropského žádný souhlas ze strany členských států není potřebný.

Členský stát podepisuje příslušné přístupové smlouvy, a tím přistupuje k zakládacím smlouvám, které jsou součástí primárního práva, a vyjadřuje souhlas s poskytováním normotvorných pravomocí orgánům EU v určitých oblastech.

Z toho důvodu se vyžaduje proces „harmonizace“ právního řádu členského státu s právem ES před vstupem do EU. V podstatě to znamená, že stát musí provést implementace směrnic a přijetí nařízení do svých právních předpisů.³⁸

Právo EU se dělí na:

 primární právo EU,

 sekundární právo EU.

Do práva primárního spadají především zakládací smlouvy, tedy Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování EU, Listina základních práv EU aj. Sekundární právo reprezentují právně závazné akty (nařízení, směrnice, rozhodnutí) a právně nezávazné akty (doporučení, stanoviska).

Listina základních práv EU (2009) (dále jen „LZP EU“) je dokument závazný pro členské státy, zakotvující základní práva při realizaci norem práva evropského. Místo tradičního dělení na práva lidská, občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní používá Listina roztřídění na práva na důstojnost, svobodu, rovnost, solidaritu, participaci a na spravedlnost. Hlava IV

37 GREGOROVÁ, Zdeňka, Milan GALVAS, Jana KOMENDOVÁ, Jaroslav STRÁNSKÝ a Jitka ČERNÁ. Právo sociálního zabezpečení České republiky a Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 81–82. ISBN 978-80-210-8842-9.

(22)

(„Solidarita“) se zabývá výkladem sociálních práv, nejdůležitější pro právo sociálního zabezpečení jsou následující práva obsažená v článcích 33–35:

 právo na rodinu a její ochranu – zahrnuje ochranu rodičovství a rodiny, dětí a mladistvých, těhotných žen,

 právo rodičů pečujících o děti na státní pomoc,

 právo na sociální zabezpečení – přiměřené hmotné zabezpečení v takových případech, jako jsou mateřství, nemoc, stáří, ztráta živitele aj.,

 právo na sociální pomoc a pomoc v oblasti bydlení – zajištění důstojné existence pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky,

 právo na ochranu zdraví – přístup k preventivní zdravotní péči a lékařské péči.³⁹

2.3 Zakotvení sociálních práv v ústavním pořádku ČR

České subjektivní sociální právo navazuje na výše uvedené předpisy práva mezinárodního a práva ES, avšak jeho nejvýznamnějším pramenem je právo ústavní. Ústava ČR (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) jako součást ústavního pořádku ČR vymezují základní sociální práva občana. Zatímco právní garance jejich realizace je hlavním z úkolů práva sociálního zabezpečení.

V Listině pod právy rozumíme subjektivní práva jako oprávnění něco po někom vyžadovat, konkrétně taková oprávnění plynou jedinci vůči ČR. Pojem svoboda lze definovat jako autonomní prostory, do kterých nemá stát zasahovat (život, zdraví, soukromí atd.).⁴⁰

Listina má šest hlav, které jsou členěné do 44 článků: hlava I obsahuje obecná ustanovení, hlava II lidská práva a základní svobody, hlava III práva národnostních a etnických menšin, hlava IV, která z hlediska práva sociálního zabezpečení představuje největší význam, upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava V obsahuje právo na soudní a jinou právní ochranu, hlava VI zahrnuje ustanovení společná.

39 TOMEŠ, Igor a kolektiv. Sociální právo České republiky. Praha: Linde Praha, 2014, s. 32–34. ISBN 978-80- 7201-938-0.

40 FILIP, Jan. Ústavní právo učební text pro bakalářské studium na PrF MU. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 42. ISBN 978-80-210-4584-2.

(23)

Jako východiska pro vytváření LZPS sloužily následující mezinárodní dokumenty:

 Všeobecná deklarace lidských práv (1948),

 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966),

 Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966),

 Evropská konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950),

 Evropská sociální charta (1961),

 Ústavní listina Československé republiky (1920),

 Rakouská ústavní úprava (1867).

Hlava IV LZPS zakotvuje základní sociální práva v jednotlivých článcích, pro právo sociálního zabezpečení mají význam především:

 článek 26 odst. 3: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.“⁴¹ Tento článek vymezuje právo na hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti.

 článek 30, upravující právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, při ztrátě živitele a právo na pomoc v hmotné nouzi.

 článek 31, zakotvující právo na ochranu zdraví a právo na bezplatnou zdravotní péči na základě zákona.

 článek 32, upravující právo ženy na zvláštní péči v těhotenství a právo rodičů, kteří pečují o děti, na pomoc státu.

Téměř u všech uvedených práv Listina uvádí, že „podrobnosti stanoví zákon“, což znamená, že jednotlivé zákony provádějí zajištění jednotlivých sociálních práv. Článek 41 odst.

1 Listiny uvádí, že těchto práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které daná ustanovení provádějí.⁴²

Listina potvrzuje dána práva jako nezcizitelná a nezrušitelná. Článek 36 LZPS garantuje možnost domáhat se svého práva stanoveným způsobem. Nicméně realizace uvedených práv

41 Usnesení č. 2/1993 Sb. – Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

(24)

vyžaduje vynaložení nemalých finančních prostředků ze strany státu, a to může výrazně ovlivnit úroveň jejich zajištění.⁴³

Tabulka č. 1 shrnuje druhou kapitolu a poskytuje přehled sociálních práv a jejich zakotvení dokumenty na mezinárodní, evropské a národní úrovni, které byly podrobně popsány v této kapitole.

Tabulka 1: Sociální práva a jejich prameny

Sociální práva Prameny sociálních práv

Právo na sociální zabezpečení VDLP čl. 22; MPHSKP čl. 9; ESCH čl. 12;

LZP EU čl. 34; úmluvy MOP Právo na ochranu zdraví, na zdravotní

péči a zdravotní pomůcky LZPS čl. 31; VDLP čl. 25; MPHSKP čl. 12;

ESCH čl. 11; LZP EU čl. 35; úmluvy MOP;

úmluvy OSN Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve

stáří

LZPS čl. 30; VDLP čl. 25; LZP EU čl. 34;

úmluvy MOP Právo na přiměřené hmotné zabezpečení při

nezpůsobilosti k práci

LZPS čl. 30; VDLP čl. 25; ESCH čl. 13;

LZP EU čl. 34; úmluvy MOP Právo na přiměřené hmotné zabezpečení při

ztrátě živitele

LZPS čl. 30; VDLP čl. 25; LZP EU čl. 34;

úmluvy MOP Právo na přiměřené hmotné zabezpečení

v nezaměstnanosti

LZPS čl. 26; VDLP čl. 25; úmluva MOP č. 44

Právo na ochranu a podporu rodin, matek, dětí a těhotných žen

LZPS čl. 32; VDLP čl. 25; MPHSKP čl. 10;

ESCH čl. 16, 17; LZP EU čl. 33 Právo na pomoc v hmotné nouzi

a přiměřenou životní úroveň

LZPS čl. 30; VDLP čl. 25; ESCH čl. 14;

LZP EU čl. 34; MPHSKP čl. 11;

Revidovaná ESCH čl. 30, 31 Právo na ochranu proti sociálnímu

vyloučení

ESCH čl. 14; LZP EU čl. 34; Revidovaná ESCH čl. 30, 31

Zdroj: vlastní zpracov ání

(25)

3 Realizace sociálních práv v systému sociálního zabezpečení ČR

Právo sociálního zabezpečení lze rozdělit na část obecnou a část zvláštní. Ustanovení, která jsou pro právo sociálního zabezpečení společná, patří k části obecné. Zahrnují se do ní například obsah a objekt právních vztahů, prameny práva, právní skutečnosti, zejména sociální události, organizace a financování sociálního zabezpečení apod.⁴⁴

Část zvláštní rozebírá jednotlivé systémy sociálního zabezpečení, které lze rozdělit na pojistný a nepojistný systém. Tyto systémy se od sebe liší podle sociálních situací, které řeší, podle způsobů organizační zabezpečenosti a způsobů financování dávek.⁴⁵

Schéma 2 Systém sociálního zabezpečení ČR

Zdroj: Vlastní zpracování

Jelikož Česká republika je sociálněprávním státem, sociální práva deklarovaná dokumenty, které byly podrobně vymezeny v předchozí kapitole⁴⁶, jsou předmětem jeho sociální politiky. Systém sociálního zabezpečení jako hlavní nástroj sociální politiky ČR se snaží realizovat tato sociální práva prostřednictvím různých typů dávek upravených jednotlivými zákony, které stanoví mezi, ve kterých těchto prav se lze domáhat.

46 Tabulka 1: Sociální práva a jejich prameny, s. 20.

Systém sociláního zabezpečení

Pojistný systém

Socialní pojištění

Nemocenské pojištění Důchodové pojištění Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti

Zdravotní pojištění

Nepojistný systém

Státní sociální podpora Sociální pomoc

Pomoc v hmotné nouzi Sociální služby

Dávky osobám zdravotně postiženým

(26)

Právo na sociální zabezpečení je jedním ze základních sociálních práv občanů, je garantováno Všeobecnou deklarací lidských práv, Evropskou sociální chartou, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Listinou základních práv EU a úmluvami MOP. Ratifikací těchto mezinárodních dokumentů se ČR zavázala k vytvoření, udržování na dostatečné úrovni a přispívání ke stálému zlepšování systému sociálního zabezpečení. Garantem práva v ČR je zejména zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a další zákony upravující jednotlivé systémy sociálního zabezpečení, které budou zmíněny dále v bakalářské práci.

Realizaci práva na sociální zabezpečení provádějí následující systémy SZ pomocí různých typů dávek:

 zdravotní pojištění;

 sociální pojištění;

 statní sociální podpora;

 sociální pomoc.

3.1 Realizace sociálních práv v pojistném systému SZ ČR

Pojistný systém je tvořen zdravotním pojištěním a sociálním pojištěním. Pojistné, které platí zaměstnanec, zaměstnavatel, osoby samostatně výdělečně činné aj., je hlavním zdrojem financování těchto systémů a výrazem sociální odpovědnosti občanů k sobě a své rodině.⁴⁷ 3.1.1 Veřejné zdravotní pojištění

Právo na ochranu zdraví, konkrétně na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky, má každý jedinec podle Listiny základních práv a svobod a dalších dokumentů, které toto právo garantují.⁴⁸ V ČR právo zajišťují a stanoví podmínky jeho realizace následující zákony:

 zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění;

 zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky;

48 Tabulka 1: Sociální práva a jejich prameny.

(27)

 zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách;

 zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění;

 zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách);

 zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

Realizaci práva na ochranu zdraví provádí systém veřejného zdravotního pojištění, který se zaměřuje na preventivní ochranu, stabilizaci a rozvoj tělesného a duševního zdraví všech občanů.

Veřejné zdravotní pojištění je důležitou součástí zdravotnictví České republiky a podmínkou jeho fungování. Zajištění financování zdravotní péče poskytované pojištěncům je hlavním jeho účelem. Zdravotní pojištění je pojištění obligatorní, tedy účast v pojistném systému nezávisí na projevu vůle jedince, je povinná ze zákona.⁴⁹

Základem veřejného zdravotního pojištění je princip sociální solidarity pojištěnců, jinak lze také takovou solidaritu nazvat solidaritou „bohatých s chudými“ nebo „zdravých s nemocnými“. Případ, kdy občan s vyššími příjmy přispívá více penězi na zdravotní péči než občan s nižšími příjmy, charakterizuje solidaritu „bohatých s chudými“. Podobně v případě solidarity „zdravých s nemocnými“ nemocný občan čerpá vyšší částky z pojistných fondů než občan zdravý.⁵⁰

Pojištěnci

Podle § 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „ZVZP“) pojištěnci jsou osoby s trvalým pobytem na území České republiky a osoby, které na území České republiky trvalý pobyt nemají, ale jsou zaměstnanci zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území České republiky. Každý pojištěnec v ČR je současně plátcem pojistného, ale také existuje okruh pojištěnců, za něž pojistné platí stát prostřednictvím státního rozpočtu.

Tento okruh zahrnuje především poživatele důchodů, nezaopatřené děti, ženy na mateřské a rodičovské dovolené, osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi apod.

(28)

Zdravotní pojištění vzniká dnem narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem na území ČR, dnem, kdy se osoba bez trvalého pobytu na území ČR stala zaměstnancem, a dnem získání trvalého pobytu na území ČR. Obdobně zdravotní pojištění zaniká dnem smrti pojištěnce nebo jeho prohlášení za mrtvého, dnem, kdy osoba bez trvalého pobytu na území ČR přestala být zaměstnancem, nebo dnem ukončení trvalého pobytu na území ČR.

Pojistné je finanční částka, kterou mají za povinnost platit všichni jeho plátci, představuje jeden ze základních zdrojů financování zdravotnictví. Správcem zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění je Všeobecná zdravotní pojišťovna. Za plátce pojistného se považují podle § 4 a § 5 ZVZP zaměstnanci, zaměstnavatelé, osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“), osoby bez zdanitelných příjmů a stát. Výše pojistného je 13,5 % z vyměřovacího základu. Pojistné za zaměstnance je povinen včas a řádně odvést zaměstnavatel, přičemž 2/3 pojistného hradí zaměstnavatel a 1/3 je hrazena srážkou ze mzdy zaměstnance, a to i bez jeho souhlasu. OSVČ platí pojistné samy formou záloh a doplatku, pokud zákon o pojistném nestanoví jinak.

Práva a povinnosti pojištěnců zakotvují především § 11–12 ZVZP. Pojištěnec má například právo na výběr zdravotní pojišťovny (jednou za 12 měsíců), na výběr poskytovatele zdravotních služeb (jednou za 3 měsíce), na časovou a místní dostupnost hrazených služeb, na poskytnutí hrazených služeb, na výdej předepsaných léčivých přípravků, zdravotnických prostředků a potravin pro zvláštní lékařské účely, na poskytnutí zdravotní péče, na poskytnutí informací od zdravotní pojišťovny o jemu poskytnutých hrazených službách atd.

Vybrané povinnosti pojištěnců: plnit oznamovací povinnost, hradit pojistné, dodržovat opatření směřující k odvrácení nemoci, poskytovat součinnost při poskytování zdravotních služeb, prokazovat se při poskytování zdravotních služeb platným průkazem pojištěnce, oznámit do 8 dnů jeho ztrátu či poškození a vrátit průkaz.

Zdravotní služby

Zdravotní služby a zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění jsou přesně vymezeny v § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění a jsou poskytovány s cílem zlepšit nebo zachovat zdravotní stav pojištěnce či zmírnit jeho utrpení, pokud splňují podmínky stanovené ZVZP (§13 odst.1). K hrazeným službám za podmínek stanovených tímto zákonem patří zdravotní péče preventivní, dispenzární, léčebná atd., poskytování léčivých přípravků, přeprava

(29)

pojištěnců a náhrada cestovních nákladů, odběr krve, tkání, buněk, orgánů a nezbytné nakládání s nimi aj.⁵¹

Zdravotní služby také upravuje zvláštní zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Pod zdravotními službami tento zákon rozumí poskytování zdravotní péče, konzultační služby, nakládání s tělem zemřelého v rozsahu stanoveném zákonem, zdravotnickou záchrannou službu, zdravotnickou dopravní službu, přepravu pacientů neodkladné péče atd. Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba oprávněná k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách.⁵² 3.1.2 Sociální pojištění

Do sociálního pojištění řadíme nemocenské pojištění, důchodové pojištění a, z hlediska financování, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Prostřednictvím dávek systému sociálního pojištění stát realizuje najednou několik sociálních práv. Systém nemocenského pojištění provádí realizaci práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, garantovaného čl. 30 Listiny, a práva na ochranu a podporu rodin, matek a těhotných žen, zakotveného v čl. 32 LZPS.⁵³ Prostřednictvím dávky nemocenského pojištění stát zabezpečuje osoby při dočasné nezpůsobilosti k práci z důvodu nemoci. Dávkou ošetřovného a dlouhodobého ošetřovného se stát snaží zabezpečit jedince pro případ nezpůsobilosti k práci z důvodu péče o nemocného člena rodiny nebo domácnosti. Dávkou peněžité pomoci v mateřství, otcovskou poporodní péčí a vyrovnávacím příspěvkem v těhotenství a mateřství stát realizuje právo na ochranu a podporu rodin, matek a těhotných žen.

Systém důchodového pojištění provádí realizaci práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci pro případ invalidity a při ztrátě živitele, garantovaného čl. 30 Listiny⁵⁴. Dávkou starobního důchodu stát hmotně zabezpečuje osoby pro případ stáří a dávkou invalidního důchodu při trvalé nezpůsobnosti k práce pro případ ztráty či snížení pracovní schopnosti (invalidity). Dávkami pozůstalosti, které zahrnují sirotčí důchod, vdovský a vdovecký důchod, stát zabezpečuje osoby pro případ ztráty živitele.

51 Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

52 Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.

53 Tabulka 1: Sociální práva a jejich prameny.

54 Tamtéž.