ČÍSLO XXI. _ ZA ROK 1881.

ANTHBÚPBWGUE

SKROMNÝ PŘÍSPĚVEK KU DOGMATICKÉ THEOLOGII.

SEPSAL

DR. ANTONÍ-N LENZ,

c. KONSISTORNÍmm, BISKUPSKÝNouit, CENSOB xxm A PROFESSORBonosuwi v BUDĚJOVICÍCH.

ČÍSLO XXI. _ ZA ROK 1881.

V PRAZE.

)DISMEM xmu'rlsxARNï FYRILLo-Mgn-IODĚJSKÉ (,I. ,ZEMAN A SPOL.) 1882.

Stvrzuju a schvaluju rukopis: „Anthropologie katolická" od důstojného pana Ant. Lenze.

Jan Valerian,

biskup.

V BUDĚJOVICÍCI—I, dne 8. února 1879.

Předmluva.

Naše doba prý vyniká, tak se zhusta mluví a píše, svou lidu­

milností, a signatura její a karakter jest prý lidskost, humanita;

ano jsou, kdo usilují, aby na místě dosavadných forem nábožen­

ských, ha na místě víry křesťanské ustavili nové nábóženstvi, jak praví, náboženství lidskosti, humanity nebo-li humanismu. Přes to, že náš věk takovou láskou překypuje, d-íma to najisto, že neměl a nemá nižádný tvor na celém světě tolik a tak rozhodných nepřátel, jako měl a má člověk :; nyní.

1. O starém, antickém věku nechci se šířiti a nechci říci, kterak, jsou rozuměli civilisovaní Řekové a Latiníci a jejich filo­

sofové lásce ku bližnímu, jaký pojem měli o občanské svobodě a politické, a co jsou drželi o právu mezinárodním, neboť v těchto všech věcech jeví se způsob humanity, kteráž ovládala starobylé národy: spíše se chci zmíniti o těch, kdož ve věku XVI. učinili vzpouru naproti pravdě katolické, abychom seznalí, jakého druhu přátelé to byli, kteří člověctvu evangelickou svobodu slibovali. Tito přátelé lidstva odňali člověku, co na nich bylo, obraz Boží. učíce, že jej člověk v Adamovi ztratil, a daemonickou chutí jakousi hnáni jsouce tvrdili, že na místo obrazu Božího v člověku nastoupil obraz ďáblův, a aby obraz ten každému chápavě naznačili, odňali člověku svobodnosť vůle (liberum arbitrium), t. j. vlohu'a schopnost, po­

znávat-i pravdy náboženské, a vůli, pro dobro se. rozhodnouti a je konati. Snížili tedy reformatorové, domnělí přátelé člověka, dů­

stojnost lidskou neskonale a nevypravitelně hluboko,. ba oni od­

soudili člověka hroznějším „způsobem, než byliodsouzeni padlí andělové. .Andělové.padlí ztratilisice neskonale mnoho, svůj život nadpřirozený, nebo, jak theologové dějí, své .„esse.supernaturale“, svatost a spravedlnost, nadpřirozenou krásu. svou-,pro. kterou byli Bohu nazpůsob zvláštní podobní, své účastenstvív přirozenosti Božské a v rodině“Boží, „ztratili nadpřirozený-obraz Boží; ale při­

rozeného obrazu Božího, kterýž jest vryt z vůle Tvůrce samého

VI Pi'edn'nluvu.

v duchovou' podstatu jejich, neztratili a nemohli ztratiti. Tou měrou snížili reformatorové lidskou přirozenost hluboko pod ďábla samého, zl.-učinili z lidi již na světě a za živa zatracence, ano více nežli zatracence, Ianiť jim odjali obraz Boží a vůli jejich učinili vůli daemonů v tom podobnou, že přiřkli člověku volnost v konání zla, ale odjali jemu svobodnost ku konání mravněho dobra.

2; Iteformatorově věku XVI; svleknuvše člověka z královské důstojnosti jeho, vedle níž má člověk sebe sama ve své moci, moha panovati nad sebou a o své újmě a o svém rozhodu svobodně konati dobré anebo zlě, neodvážili se až ku tvrzení, že vůle lidská všude a ve všem nezbytnosti podléhá. Ovšem že se ve spisech jejich přečasto potká 'áme s bludem, že svrchovaná vláda Boží a svobodná vůle nemohou vedle sebe obstáti, jakž Luther, Me­

lanchthon, Kalvín, Beza a Zwingli nejednou stanovili, a však jinde zase přikládají člověku volnosť v konání skutků občanských, jak praví "libertatem in civilibus", nikoliv však „in moralibus“. Podle reformátorů podržela vůle lidská jakýsi stín volnosti, ale jen stín, jako že má. na vůli, dům stavěti anebo nestavěti, státi neb seděti, ač nikoli pro dobro anebo pro zlo se rozhodnouti. Čeho se však neodvážili reformami-ové vě/cu XVI., toho se odvážili a odvažují soustavy materialistické a pantheistické, tvrdice drzosti neslýchanou, že člověk nemá'ani stimi svobodnosti do sebe, alebrž že všecko, co se děje, a co člověk volí a koná, i to, což se nám zdá býti svo—

bodně, jest důsledkem souvislošti příčinné a nezbytné, a tak nutné.

A co při této od věků neslýchané drzosti nejvíce dojímá, jest, že se nauka pantheismu & materialismu přednáší jako důsledek ne­

uprositelně a neomylně vědy, a že se dopouští, aby touto lhavou, rozumu lidskému na dobro odpornóu- naukou důstojnost lidská.

hrozně a nevypravitelně se snižovala, by-se tak krok za krokem připravovala na místo lidské vzdělanosti a civilisace doba otro­

kářské společnosti, a na místo lidského života pospolitěho doba neblahá, doba zvířeckosti.

Věda podle vzoru—pantheismu a materialismu zajisté hlásá, že se přirozenost lidská. podstatně neliší od zvířeckě bytosti, ba ani ne od byliny a na konec od neživé hmoty, a podle toho ne—

jenom že důstojnosť lidskou na roveň klade se. zvířetem, alebrž i původu jiného munepřičítá., nežli jaký prý má. bylina a zvíře.

Bylina a zvířeckě formy se prý vyvinuly za působením fysikalních a chemických sil plozením bezmatečným, & tak i člověk prý se vyvinul ze hmoty znenáhla kráčeje od stupně nedokonalého ku dokonalejšímu, až najednou byla tu forma zvířecká, jejížto držite­

Předmluva. VII lorvé nyní „lidé“ se nazývají. A toto všecko prý jest nezvratnou, neomylnou, nad veškeru pochybnost dokázanou pravdou, jak nám věda podle pravídka pantheismu a materialismu přistřižená ohla­

šuje; cestou ku důkazu o nepochopitelných těchto přeměnách, a to na základě čirého atheismu jest prý theorie Darwinova.

I náš poctivý jazyk český jest vědeckými bajemi téhož zrna zneuctěn, neboť nejeden z českých nosičů vědy takové, lidí to vskutku málo myslících, za to však mnoho opisujících nohsledů materialistů a darwinistů německých, se neostýchal napsati, že učení o stvoření světa jest bludné.

Nebohý člověk jest tedy podle rozumu takovýchto nosičů vědy pouze vyvinulé zvíře, člověcké toto zvíře nemá vůle svobodné, ba ani ne duše, nesmrtelnost duše lidské _ve smyslu katolické víry jest prý pouhá bajka od kněží na lidstvo nastražená, původ tohoto člověckého zvířete nemá se prý z tvůrčího slova Božího odvozo­

vati, alebrž původ a kolébka jeho jest prý hmota neboli čaro­

dějný rendlik fysikálných a chemických sil.

Vůči takovým ve jménu vědy a neuprositelné pravdy ohla­

šovaným soustavám, vůči takovémuve jménu lidskosti neboli hu­

manity provozovanému řádění naproti důstojnosti člověckě, na­

proti lidské společnosti, a zvláště naproti katolické pravdě; jest zajisté na výsost potřebno, dokázati, že metin-apologia katolická a učení její o původu člověka prvého, člověěenstva z jednoho páru lidského, o přirozenosti lidské, o pouhé (prostě) a duchové povaze duše člověka, o její nesmrtelnosti se předobře' snáší s vědou, kdežto naopak nauka anthropologii křesťanské protivná té pravé a sku­

tečné vědě jest odporná, naprosto křivá, nepravdivá, ano nesmy­

slná, absurdná, od )oru'ící historii i tradicím národů. Jest potřeba ukázati, že anthropologie katolická jest netoliko pravdivá, nýbrž že se jí v ochranu béře důstojnost člověcká, blaho rodinné a blaho veškeré společnosti lidské; zkrátka, že anthropologie katolická podává pravé základy lidskosti, kdežto učení jí protivné, ač sobě za našich dnů přikládá zvučné jméno humanismu, v skutku jest člověku nepřátelské, lidské společnosti na Výsost škodlivé.

3. Člověk jestmikrokosmos in makrokosmo, neboť. se v něm jako dva světové scházejí, fysický a duchový, ale ač dvé podstat a dvě životů v něm jest, přece jeden jediný životný princip, a tím jest duše nesmrtelná. Tuto nauku zastává anthropologie katolická naproti anthropologii Giintherově; a však hájíc jednoty principu životného v člověku, jest daleka té jednoty principu, jakou drží

VIII Předmluva.

materialismus neb i pantheismus. Podle pantheismu i materialismu, (pokud tento připouští byt duše), liší se duše od těla pouze stupněm, podle katolické anthropologie však jakostně.

Učení o jednotném principu životném v člověku, jakož i že princip ten ijest rozumová, od těla jakostí svou se lišící duše jest dosahu velikého, nebot jest těsně spojeno s katolickými články“

víry o příčetnosti a o záslužnosti lidských činů vnějších, jakož i s důležitými dogmaty christologickými. Za tou příčinou jest ne­

zbytno, aby učení o přirozenosti lidské, o dvou konstitutivních částkách jejích, jakož i o podstatném rozdílu duše od bytosti hmotné, byt i na nejvyšším stupni životném jsoucí, se dovodilo a dokázalo,. a tím způsobem se osvědčilo, že anthropologie kato­

lická., ač drží učení o jednotném principu životném v člověku, přece na pravdě jest, když stanoví, že princip života tělesného v nás jest duše rozumová, od těla jakostně rozdílna.

4. Jako jest anthropologie katolická, v tom důležita a haji­

telka důstojnosti člověcké, když původ člověctva z tvůrčí moci Boží odvozuje, a duši lidskou nesmrtelnou, pouhou, duchovou, a ode hmoty různou býti soudí: jest neméně závažná, učením svým o jednotě, fysické člověčenstva naproti 'těm, kdož tuto jednotu upí­

rají, “že člověctvo nepochází z jednoho páru lidského; nebot jestliže by na pravdě bylo, že člověctvo nema jednotného původu, byl by velikolepý zakon křesťanské civilisace: „lVIz'luj bližního, jako“ sebe samého“ bez pevného zakladu, ano. neměl by opory nižádné.

A když by toto velikolepé heslo osvěty křesťanské vzalo za své, byla by v zakladech svých otřesena všecka společnost lidska, bylo by otřeseno pravo veškero, mezinarodni i občanské, svoboda ná­

rodů i jednotlivých občanů. Tou měrou jest anthropologie kato­

lická jako vtělenou protestací naproti otrokářům novomodním, kteří svle'knuvše člověka z důstojnosti jeho lidské, a odebravše jemu nesmrtelnost, \ano i Boha samého, co na nich bylo, o existenci oloupivše, utvořili sobě pojem o práva, podle něhož se mohou říditi bestie, ne však lidé rozumem a svobodností obdaření; pro­

hlasivše moc a nasilu za pramen práva a právních poměrů, uvalili jho otrocké netoliko na občany, ale i na slabší národy. A však netoliko pravo veškero, a svoboda by vzala za své, nýbrž i naděje, že se vyřídí tak zvaná otázka socialni, kteráž povstala touž dobou, když se v život počalo zavaděti učení protivné anthropologii kře­

stanské.

O článcích těchto pojednal jsem v prvém dilu anthropologie, snaže se, abych je takodůvodnil a dokázal, aby nebylo, pokud

Předmluva. IX možná, nižádné pochyby, že články tyto jsou nade “všecko jisty.

Odtud jsou některé z nich do podrobna provedené, a tou měrou obšírně, a však zdálo se mi potřebno tak učiniti, aby pravda křesťanské anthropologie oproti neoprávněným nájezdům byla .Ob­

hájena.

5. Články víry o původu člověka, o' jednotě“ fysické jeho při­

rozenosti, a pouhé a duchové povaze jeho duše, o její nesmrtel—

nosti, jakož i o jednotě člověctva, jsou články rozumové; z rozumu a z historie člověctva vystižitelné. Jestliže jest anthropologie kře-­

stanská již v oboru těchto článků předmětem útržek se strany tak zvané vědy, neboli se strany těch, kdož ku novomodnímu hu­

manismu jako ku zřídlu pravdy pohlížejí: tož se množí odpory, když se jedná o stavu nadpřirozeném a praeternaturalném, v němž se člověk prvý prvotně nalézal. Zde vlastně jest bod, kdež civili—

sace kresťanská má vy'chodiště své, odkudž čerpá katolík S\é na­

zory o původu osvěty, kterouž již na počátku člověčensha shle­

dáváme, a kteréž jsou od názorů novomodních humanistů pod­

statně rozdílný. Kdo jest neznalý článků víry sem h_ledících, nijakž není s to, aby posoudil, kteraká mezera jest mezi anthropologií' katolickou a mezi anthropologií, jakou nám podávají Biichnerové, Feuerbachové, Haeckelové, Yogtové, Darwinisté. Jest věru mezera tato a rozsedlina tak neskonalá, jaká jest mezi pravdou a lží, mezi nebem a peklem. Věda katolická a anthropologie křesťanskí nikdy nesvolí, aby ve jménu vědy se smělo páchatí vědecké zá­

keřnictví na člověku, a na místo pravdy historické, aby se vypra­

vovaly Darwinovy 'bajky, kteréž jsou horší a lhavější, možno-lí, nežli mythologické bajky Ovídovy. a aby se smělo v. rouše vědy V)p1'a'uïati,že vězcl (,10\ck pivotně \e zvírecí kůži. a prvotná osvěta jeho že byla bestialita, po níž následoval barbalismus, až prý se dodělal člověk začátků vzdělanosti. Kteraká nedostačnost v “ta­

kovéto vědě vězí, jaká absurdnosť a jaký nesmysl, ačkoliv se za našich 'dnü hlásá na mnohých školách vysokých od učitelů na útraty katolických občanů \'y'dížov,anych ukazuje anthropologie krestanská.

Jednaje o stavu prvotném člověka nespokojil jsem se pouze 5 články víry vyslovenými a s učením sv. Církve všeobecným, nýbrž připojil jsem i učení našich velikých bohoslovců. S'oudil jsem, jak se domnívám, podle pravdy, že jsou nauky ty úzce spo­

jeny s vyslovenými články víry, a že uvádějí do hloubi katolických pravd. Nadto mám plné přesvědčení, že má vzdělaný katolík, a nad to katolický theolog věděti, kteraká věda se _od universit

X Předmluva.

evropských o stavu prvotném hlásala za dob knížete scholastických theologů a filosofů, sv. Tomáše Aquinského, za dob doktora sub­

tilného Jana Duns—Scota, za dob serafského učitele sv. Jana Bona—

ventury, jakož i za doby, ana po sněmu 'l'ridentském následovala.

Má o tom míti vzdělaný katolík, a zvláště katolický kněz plnou vědomost, aby uměl posouditi, jací to byli_duchové, a jak veliko­

lepá a hluboká jejich věda byla, kteráž důstojnost lidskou právě anthropologií svou chránila., a jací to pídimužíci jsou, kteří k vůli tomu. aby svou učenost v závratnou výši vynesli. člověcký původ do kruhu zvěře odkazují, do bláta vrhají a důstojnost jeho do bezedné propasti bestiality zahánějí.

. V prvních desítiletích věku XIX. toužili jsou mnozí katoličtí mužové, aby učinili náboženství katolické, a zejména učení o pra­

stavu člověka rat-ionalistickým kruhům přístupnějším, a za tou příčinou chtěli míti, aby pouze vyslovené články víry byly články, jimž věřiti dlužno jest, a ty také a jenom ty, aby byly podmín­

kami, za kterými by volno bylo s církví katolickou se usmířiti.

Mužové ti chtěli se zároveň vyhnouti útržkám, jak se domnívám, zbytečným, kteréž by se přivolaly, kdyžby i jiné články víry ku pokladu katolického učení se kladly nezbytnými, a zejmena, když by se'tak dělo s učením scholastiků. Že snaha tato byla o sobě chvalitebná, snadno lze připustiti, ale ona nespoléhala na pravdě, a proto nemohla míti výsledků žádoucích. Blížilit se mužové tito mimoděk ku rationalistům, a tou měrou i k nynějším soustavám pantheismu a materialismu v tom: že člověk prvý byl prostně

„ve stavu dětském“. Takový názor 0 člověckém prastavu jest od­

porem nejenom anthropologii velikých scholastiků a učení katolické Církve, nýbrž i historii a tradicím všech národů, a proto bylo ne­

zbytno, aby i o těchto náhledech na polo rationalistických šířeji bylo v anthropologii katolické pojednáno.

6. V anthropologii katolické jest nad “jiné důležité učení o hříchu prvotném, i pokud jest osobný Adamův hřích, i pokud jest dědičný. Na dvou zajisté osobách spoléhá křesťanství, na Adamovi, jímž jsme byli hříchu zaprodáni, a na Adamovi II., Kristu Pánu, jímžto jsme od hříchů vykoupení (S. Augustinus. libr. de peccato orig. c. Q.); Za tou příčinou jsou útoky těch, kdož touží, aby civilisace křesťanská, vychování a vyučování křesťanské v zří­

ceninu se “obrátily, zvláště proti těmto článkům víry stežejným namířeny. V odporu naproti těmto článkům zařizuje se za našich dnů veškeré školské vychování zvláště v zemích, kdež zednářstvo a ponížení sluhové jeho liberálové veslo vlády uchvátili. Učení

Předmluva. XI o dědičném hříchu jest stálým protestem proti vyučování nyní na školách oblíbenému, a ovoce tohoto vychování stane se za ne­

dlouho Evropě osudným.

Vykládaje toto předůležité učení, i pokud směřuje ku hříchu Adamovu, pokud jest Adamův osobný hřích, i pokud jest náš hřích, řídil jsem se zvláště podle vzoru starobylých bohoslovců naších, a hleděl jsem sobě, ohledem na prvý moment „psychologického vývoje“, jakým dospěla Eva, a dospěl Adam ku přestoupení zá­

kona daného.

O hříchu Adamovu, pokud jest dědičný, podávání důkazy do obšírna, zvláště však vykládám obšírně výsadu Panny, nejsvětější, Rodičky Boží, jížto byla ona ochráněna před hříchem dědičným.

7. Odevzdávaje skromný tento spis českému čtenářstva a če­

skému kněžstvu, přede vším milým žákům svým, nemám na sebe ohledu nížádného. Nežádám. nižádné z něho cti a slávy před světem, ale toho si žádám, aby milé svaté víře byl ku prospěchu.

Bude-li spis ten přijat od obecenstva příznivě, budou brzy po sobě tyto spisy následovati: Eschatologie, Christologie, Soterologie, Cha­

ritologic, kosmologie a angelologie.

Vydávám' spis svůj jazykem českým, aby byl přístupen i těm, kdož sice jsou jazyka_latinského znalí, ale přece ne v té míře, aby dovedli těžším předmětům theologickým ihned porozuměti, a aby i laikové, jimž nechybí na vzdělanosti, a zároveň na pravdě záleží, seznali velikolepou, historií člověčenstva, tradicemi národů, filosofii a zejména psychologií osvědčenou anthropologii katolickou oproti bídácké, lhavé a člověctvo až do hnízu a'hnoje snižující anthropologii, jak nám ji předkládají heroové novomodní vědy při­

střižené podle nůžek materialismu a pantheismu.

8. Není mi třeba dokládati, že jsem nesestavoval anthropo­

logie, jak mi právě napadlo, nebot taková anthropologie by ne­

byla hodná “názvu: „anthropologie katolická“; alebrž psal jsem jednotlivé články sem hledící, jak-“jsem je shledal v písměsvatém, v tradici, ve výrocích otců svatých, v dekretech neomylně Církve Boží a ve velikých bohoslovcích našich, a. ty také věrně uvádím, kdekoliv jsem použil jich. Forma důkazův náleží z veliké části mně, podstata jejich zhusta theologům, z nichžto jsem čerpal.

9. Nikdy jsem v dogmatických věcech na'svůj úsudek ne—

spoléhal, alebrž jsem jej podroboval těm, o nichžto jsem měl pře­

svědčení, že jsou znalejší předmětů k víře směřujících, nežli jsem

XII Předmluva.

já, a vezdy jsem sobě žádal, ničeho netvrdit—i, což by nebylo v plné shodě s učením Církve Boží. Odevzdávám tudíž i tuto práci 'neomylné autoritě katolické Církve, a podrobují jejímu soudu všecky články a věty tam. obsažené, a kdybych byl něco tvrdil víře svaté odporného, odvolávám již z předu vše, a prosím pro ten případ, aby mne nikdo v bludu nenásledoval.. Posléze obětují spis svůj vnejhlubši pokoře svaté rodině, sv. Josefu, Rodičce nej—

světější a Bohu-člověku dětátku' Ježíši Kristu. Kéž jej přijali, a při poslední hodině mé ku pomoci mně byli. — —

Ale k předsloví tomuto budiž mi ještě dovoleno'připojiti

— slovíčko.

Slavný „Výbor Dědictví sv. Prokopa“ prostředky svými pro­

půjčív se ochotně k vydání objemného díla mého, zavázal mne tudíž k díkům velikým, jež mu také s nelíčenou upřímností ve­

řejně činím a osvědčují. _

Za příčinou vzdálenosti mě od Prahy nebylo mi lze osobně dohlížeti k tisku a rukopis přispůsobovati k náležitému užití v tiskárně.

V práci tu nemálo obtížnou s vědomím a z vůle výše řečeného Výboru, uvázav se veledůst. p. Dr. Fr. Krásl. docent dogmatiky na vyso­

kých školách Pražských, s pili nevšední zároveň opatřil dílo mé důkladným rejstříkem, kterým po mém rozumu kniha v praktickém ohledu valně získala. Za jednu i druhou—tuto přátelskou službu laskavému panu kollegovi svému děkuji dle zásluhy.

V Budějovicích dne 12. ledna 1882.

Dr. Antonin Lenz.

caseo:

uu:­

(DCD—10)

10.

. 11.

. 12.

13.

14.

..15.

16.

Obsah

1:11 I..,

Člověk v řádu “přirozeném.

Hlava první.

0 původučlověka ;. o fysicke jednotě člověčénstva.

&) Původ člověka. _Stránk­

. První 'lidé byli od Boha stvořeni, muž a žena, podle těla

ipodleduše.... . . 1

. Učení katolické o původu člověka, asoustavy jemu protivné

před soudnou stolicí rozumu lidského . 6

. Učení o stvoření člověka a tradice narodů . . 12 b) Fysická' jednota člověčenstva.

. Učení písma Božího o fysické jednotě člověčenstva 13 . Fysická. jednota pokolení lidského & její souvislost s vírou _

křesťanskou i s vědou theologickou . 16

. Fysická jednota pokolení lidského a věda vůbec 18 . Jazykozpyt a fysická.jednota. pokolení lidského . ., 19 . Fysická jednota člověčenstva, & anatomie i fysiologie 27 . Věda nemůže dokázati nemožnost vzniku rozdílných plemen

lidských z jednoho a téhož druhu . 34

Věda podává důkaz pravděpodobnosti o vzniku všecli plemen

lidských z jedněch prarodičů . 37

Tradice národů o fysické jednotě pokolení lidského . 39 Jednota fysická člověčenstva a historie 47

c) Stáří člověčenstva na 'zemi.

Výpočty theologů . 50

Stáří národů a jejich letopočty 52

Staň člověčenstva & astronomie 55

Stáří člověčenstva a geologie 57

XIV ^Obsah.

Hlava. druha.

0 fysicke jednotě přirozenosti lidské. Stránka Š. 17. Bludy o lidské přirozenosti . . . . '. . 62 Š. 18. Učení katolické o pinilozenosti lidské, která se skládá z těla.

azduše... . . . . .. . 66

Š. 19. Učení katolické o liiilozenosti lidské, která se skládá. pouze z duše rozumové a z těla, tak že duše rozumová jest oži­

vující fo/rmou těla a sice bezprostředně podstatou svou . . 69 Š. 20. Dichotomie církevní & písmo svaté . 69

Š. 21. Dichotomie církevní a sv. Otcové . 79

Š. 22. Dichotomie církevní & výroky sněmův . . . . . . 96 Š. 23. Sněmové Carilnadský IV, Vieimsk)" &Lateranský V. o lidské

přirozenosti vůbec. . . 100

Š. 24. Dichotomie církevní a články víry s ní spojené . . . . 113 Š 25. Dichotomie církevní a fysiolorrie i psychologie . 117 Š. 26. Souhln katolického učení o fysickéjednotě přirozenosti lidské 125

'Hlava. třetí.

0 jakosti neboli povaze lidské duše.

Š. 2.7. Rozvrh učení o pmaze lidské duše . 127 a) Duše lidská jest bytost nehmotná a pouhá.

Š 28. Důvody o nehmotnosti a pouhosti duše lidské z písem Božích, ze spisů ss. Otců a theologů scholastických . . . . 127 Š. 29. Důvody, nelnnotnosti a pouhosti duše lidské svědčící, z roz­

umu čerpané . . . . . . . . . . . 132

b) Duše lids'ká jest bytost duchová.

Š. 30. Důvody z písma sv. & tradice Božské . . . 137 Š. 31. Že duše lidská jest duchová, tomu nasvědčují četní důka­

zové rozumoví . . . . . . . . . . 137

"(vä.-32. Rozdil duše lidské a psychy zvíiecí není pouze stupnovy',

ale jakostný . . . . . . . . . 140

c) Duše lidská jest nesmrtelná.

Š. 33. Pojem o nesmrtelnosti duše lidské. Náhledy odpůrců &učení

katolické 1'10

Š. 34. Pismo sv. St. iN. Zákona, jakož i tradice dává ujištění o nesmrtelnosti lidské duše . . . 152 Š. 35. Nesmrtelnost duše lidské plyne z celé sousta_\ykat. náboženství 157 Š. 36. Tradice narodů svědect\í vydávají nesmrtelnosti duše lidské 159 Š. 37. Nesmrtelnost' duše lidské lze i z rozumu dokázati . . 165 Š. 38. Duše zvířecí, kdyby_i byla nehmotná, není nesmrtelná. . . 173

CID

“JI-'

ff];

sm Cf]:

CÚD CID 'JJ- VL (fl-'

CIP CII:

39.

. 40.

. 41.

. 43.

. 44.

46.

\

*]

Obsah. XV

Hlava čtvrtá.

0 mohutnostech- (potentiis) duše lidské. Strdnku.

Mohutnosti duše lidské liší se jak od její podstaty, tak vespolně i mezi sebou . . . -. . . . . . . . Rozum trpný (intellectus possibilis) & rozum pf'lsobivj Svobodná vůle duše lidské a bludy směřující proti svobod­

nosti vůle lidské . . . . . . . . . . . . . . . Učení katolické o svobodnosti vule lidské, kterou dokazuje písmosv.itmdice . . . . Rozum \ydává svědectví o svobodnosti vůle lidské . . O svobodné vuli dává svědectví 1souzvuk učení toho s dogmaty

182 . 184 . 186

křesťanskými . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Námitky proti svobodné vuli činěné . . . 193

Hlava pata.

0 původu lidských duši.

Rozvrh učení o původu duší lidských . . . . . . . . . 196 Emanatismus puntheistický . . . . . . . . . . . . . 197 Praeexistentiauismus . . . . .. . . 198 Učení o prac-existenci duší lidských ješt l:)liidlié . . . . 201 Traducianismus a Generatianismus . . . 207 Důvod) proti Traducianismu & Generatianismu . . . 214 . Důvodv pro Generatianismus a námitky proti Cxeatianismu . 217 Generatianismus Ulriciův nezakládá se na pravdě . 223 Generatianismus Frohschammrův o převodu duší nemá. prav­

divého základu . . . . . . . . . _. . . . . . . . 223 Creatianismus . . . . . . . . . . . . . . . . .227 Že Creatianismus jest liauka pravdiva, lze i rozumovými důvody dokázati . . . . . . . . . . . . . . . 231

Hlava. šestá.

Souhrn katolického učení o lidské přirozenosti.

Výbornost' člověka v řádu přirozeném.

Učení katolické o člověcké přirozenosti . . . 234

XVI

58.

59.

. 60.

. 61.

62.

. 63.

. 64.

65.

. 66.

67.

68.

. 69.

. 70.

Obsah.

:Dil II.

Člověk prvý v řádu nadpřirozeném neboli: Prastav člověka.

Hlava první.

0 pojmu a Jestnosti rádu nadprirozeneho. Suh“

Pojem nadpřirozeného, přirozeného a mimopřirozeného . . 241 Jestnosť řádu nadpřirozeného . . . 243

Hlava druha.

Cíl člověka nadpřirozený.

Cíl člověka jest blaženost, která nemůže býti v dobru stvo­

řeném . . . . . . . . . . 251

Cíl člověka, který záleží v neskončené blaženosti, může jen v Bohu býti . . . . . . . . . . . . . . . . . 255

Hlava třetí.

Učení katolické o prastavu člověka vůbec a poměr jeho ku náhledům odchylným.

Učení katolické o prastavu člověka vůbec . . . 261 Odpůrci učení katolického oprastavu člověka směru Pela­

gianosrati'onalist'erého . . . 262

Odpůrci učení katolického o prastavii člověka směruliypei­

. . . . . . . . . . 268

suplanaturalistického .

Hlava. čtvrtá..

Učení „katolické o prastavu člověka zvlášť.

Rozvrh učení o prastavu člověka zvlášť'. . . 273 A);Stav člověka nadpřirozený.

První lidé Adam a. Eva byli do stavu svatosti a spravedl­

nosti postaveni . . . . . . . . . . . . . . 274 První lidé byli ve svatosti a splavedlnosti stvořeni . . . 280 Vědomosť prvých .lidí nadpřilozená . . . 286 Kromě svatosti a spravedlnosti měli Adam a Eva ku po­

moci i účinlivou milost. . . .'290 Závěrek učení o darech nadpřilozených Adamovi propůjče­

ných. Způsob, jakým byla člověku prvému přidělena po­

to10lO

svěcující milost . . . .

Obsah. XVII B) Dary prvnich lidí praeternaturalné čili mimopřirozené.

a) Darpraeternaturalný prvním lidem udělený

Cíl:

q]?

CID

g. 74.

71.

72.

. 73.

vzhledem k rozumu. Sum-ka

Vědoucnost Adamova praeter'natulalná . . . 294 Náhled Heglův, Schoppenhauerův, Renanův, Humboldtüv a Hartmannův o vědoucnosti prvních lidí a o původu lidské

řeči jest bludný. . . 300

Náhled Hii'scheiův o dětinném prabytu člověka nesrovnává se s naukou katolickou. . . 303 O povaze vědoucnosti prvním rodičům v ráji přidělené . . 305

' b) Dary praeternaturalné čili mimopřirozené prvním

g. 75.

5. 76.

waw-gagg:

—1on

5. 81.

lidem udělené vzhledem k vůli.

Mravné ctnosti per accidens prvým lidem vlité . . . 309 V člověku prvém byla z vůle Boží harmonie neboli soulad mezi silami vyššími a' nižšími . . . . . . . . . . .. _. 311

c) Praeternaturalný čili mimop-Iřirozenýdar nesmrtelnosti těla.

. Tělo prvých lidí v ráji bylo nesmrtelné . . . 315

. lmpassibilita Adamova. .318

. Tělo Adama a Evy, jsouc ku nesmrtelnosti povoláno, niělo stromem života při prvotné dokonalosti býti zachováno . . 322

d) Panství člověka nad přírodou.

. První člověk měl propůjčenou sóbě Bohem vládu nad pří­

rodou. Povaha vlady této . . . 324

e) Darům mimopřirozeným přiměřené místo.

Ráj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331

f) Přehled učení církevního o přeš-tastném stavu

g. 82.

prvého člověka, kterému i tradice nasvědčují.

Souhrn darů nadpřirozených a mimopřirozených Adamovi přidělených. Blaženost prvních lidí. . . 339

g) Některé články ku stavu Adamovu neporušenému

WD

g. 84.

g. 85.

. 83.

směřující.

Potomkové neporušeného Adama by byli měli vzhledem k tělu účast v integritě Adamově, vzhledem k duši by byli rozeni, _ ano počati ve svatosti ., . . . 341 Potomkové Adamovi by byli měli suo modo u(astenstv1 v původné svatosti a spravedlnosti, mohli však i při tomto

daru hiešiti . . . 343

Následky hříchu spachaného od potomků bezhříšného Adama 347

Anthropologle katolick'a. II

XVIII Obsah.

Stránka Š. 86. Udílem' milosti potomkům Adama neporušeného . . . . 351 š. 87. Ve stavu neporušeném by nebylo smrti. leč by snad někdo

C) Darová naznačení, jimiž oplýval člověk prvý, nebyli neporušoněmu jeho stavu povinni.

byl smrtelně hřešil

Š. 88. Učení o rozličných stavech přirozenosti lidské . . . 355

I. Stav integrity nebyl přirozenostilidské povinný.

Š. 89. Integrita, pokud zahrnuje ctnosti per accidens vlité a soulad vniterný, není darem přirozeným ale nadpřirozeným . . . 358 Q. 90. Integrita, pokud zahrnuje vědoucnosť vlitou, jest darem

přirozenosti lidské nepovinným . . . 359

š. 91. Integrita, pokud zavírá do sebe nesmrtelnost těla, impassi- _ bilitu a. vládu nad přírodou, byla. dal plmaetematumlný . . 360

II. Dar svatosti nadpřirozené byl údělem Páně

š. 92. Dar nadpřirozené dobroty byl accidentalný . . . 362 Š. 93. Stavy „integrityu. svatosti“ jsou od sebe rozdílny arozlučitelny 365

III. Sta'v přirozenosti pouhé jest možný.

%. 94. Stav přirozenosti pouhé byl možný netoliko „potentia ab­

soluta Dei, ale i potentia ordinata. Důmněnky theologů . . 368

$. 95. Člověk jest k obrazu a. podobenství Božímu učiněn . . . 383 Š. 96. Podstata. obrazu Božího v člověku . . . . . . . . . . 386

_ Díl III.

Člověk prvý a přirozenost lidská ve stavu kleslém.

Š.97.Úvod...393

Hlava prvni.

O hříchu prvotném, pokud jest Adamův hřích osobuý.

Přikázaní prvému člověku dané. Příčiny přikázaní

Š. 98. Přikázaní & příčiny jeho . . . . . . 394 g. 99. Přestoupení přikázaní v ráji daného. Bytost, jež prvé lidi

svedla, byl daemon . . . . . . . 397

Momenty ku článku víry o hříchu Adamově, pokud jest osobný, hledící. .

_5. 100. Zákon Páně nesměřoval ku zákazu skutků manželských, aniž mělo pokušení v prvých lidech vzniku ab intra . . 402

«fl/D

c.,/«'I]:CII­

CIIJ UID CU)

(VI-J

CII-'

"II­

UI- CII-'

qlv (“If->

Obsah. XIX

Strinka

. . . 403

102. Psychologický postup hříchu v Evě a druh hříchu jejiho 406 103. Psychologický postup hříchu v Adamovi a druh hříchu jeho 411 104. Čí hřích byl těžší, Adamův aneb Evin? . . . 415 101. Důmněnky o povaze svůdného hada .

Prvotný hřích,pokud jest osobný, byl „pensatis omnibus“ nejtezsí hřích lidský.

. 105. Důvody, za kterými byl hřích prvých rodičů největší všech hříchů, které kdy na zemi spáchány byly . . . 417

Tresty, jimiž stížení byli první rodiče za hřích spáchaný

. 106. Tresty, které Bůh sám Adamovi a Evě ohlašoval . . . 421 . 107. Ostatní tresty & následky prvotného hříchu, jakýchž na'

sobě doznali Adam a Eva. . . 425 . 108.1)nmněnky o tom, jak dlouho byli první i'odiče v ráji . 429

Trest ohlášený hadovi svůdci &zaslíbení Spasitele.

. 109. Strestťmí hada svůdce. Protoevangelium. Tradice národů opříštímVykupiteli. . . .431 První lidé Adam a Eva jsou spasení učinění.

. 110. První lidé byli od Boha na. milost přijati, obdrželi dar setrvání a oba jsou dle učení kat. církve svatí. Hrob

Ada1nův.-... ...433

Hlava druhá..

lli-ich Adamüv, pokud jest hřích lidské přirozenosti;

neboli dědičný;

111. Úvod. Převeliká důležitost učení o hříchu dědičném . . 438 112. Odpůrcové dědičného hříchu . . . . . . . . . . . . 439

A) Existence dědičného hříchu.

113. Existenci'dědičného hříchu lze dokázati z Písma Božího

N. i St. Zákona . . . . . . . . . . 443

114. Tradice Božska o existenci dědičného liříchu . . . 454 115. Těsné spojení hříchu dědičného s karaktereín náboženství

křesťanského vubec . . . . . . . . . . . . . . . 462 . 116. H11'cl1dědičný a důkaz o něm rozumový . . . . . . . 463 117. Namitky proti hříchu dědičnému . . . 471

B) Universálnosť dědičného hříchu.

. 118. l. Dítky pokřtěných rodičů mají hřích dědičný "na sobě 475 119. I]. Kristus Pán člověk jest

dědičného...478

H*

XX

120.

121.

122.

123.

124.

125.

126.

128.

' 129.

130.

131.

132.

133.

134.

135.

136.

Obsah.

Stránka III. Panna Maria, Matka Boží, jest zvláštní výsadou &mi­

lostí' Boží pro zásluhy Spasitele Krista Pána před hříchem dědičným ochráněna . . . . . . . . Důkaz z písma svatého o neposkvrněném početí . . Neposkvrněné početí PannyMarie a tradice kresťanská Výroky otců věku starého o neposkvrněném početí Panny

Marie...

Otcové ss. o protoevangeliu, o slovech arcliandělových

aAlžbětinýcll... ..

Otcové ss., kteří taková jména zápomá dávají Matce Páně, ktelaž se nijakž nesrovnávají s učením: že by byla dě­

dičnému hrichu podrobena. . . .. . . . Otcové ss. jmenují sv. Pannu zcela nepomšenou .1 bez­

hríšnou .. . . . . . .

Otcové ss. nazývají Pannu Marii svatou, posvěcenou, ve­

lebnou, sličnou, milostí plnou a blahoslavenou . _. . . Svatí Otcové nazývají Marii nejsvětější, nejposvěcenější, nejčistotnější, nejnevinnější, lnejsličnější, milostí nejplnější anejblahoslavenější. . . . Vyvýšenost Rodičky Boží . -. . . . . . . . . . . . Tlíeologové scholastičtí o neposkvrněném početí blahosla­

venéPannyMarie...

Sv. Bernard, sv. Tomáš Aquinský a sv. Bonaventura . . Theologové řádu dominikánského o neposkvrněném početí

PannyMarie..._...

Ostatní tl1eologové,“ád0vé a university o neposkvrněném početí Panny Marie. . . .. . Důkazy pro neposkvrněné početí Panny Marie v liturgiích obsažené, ve svátku jejímu početí zasvěceném a ve vý­

rocích církve učící . . . .

Důkazy pro neposkvrněné početí plynoucí z liturgii . . . Dukaz, plynoucí ze svátku neposkvrněného početí Panny

Marie...

Církev ruská o neposkvrněném početí Panny Marie . . . Výroky církve učící o neposkvr. početí Panny Marie . . Důvody theologické neboli rozumové z článků víry o Pa­

nence Marii vážené. Námitky některé naproti učení tomuto Důvody theologické z článků víry o Panně Marii vážené Námitky proti učení. o neposkvrněném početí Panny Marie

481 481 . 486 491 491

C1,—1

(Z[/J CID

('l/3 CÍ/v U]­

vn

Ul.!

CÍJJ

Obsah. XXI

Stranka 137. Jisto jest, že v Matce Boží nebylo hnutí žádostivostné

a velmi pravděpodobno, že nebylo v ni 'nikdy habitualné

žádostivosti...'... ...542

C) Definice neboli podstata dědičného hříchu.

Výměry akatolíků o hříchu prvotném. .

. 138. Výměr Matiáše Illyrskébo . . . 545 . 139. Výměr pravověrných Lutheranů aHelvetů . . . 550

Bludné výměry některých theologů katolických o povaze dědičného hříchu.

140. Důmněnka mistra hlubokých smyslů Petra. 'Lombarda . . 557 141.. Důmněnka Vojtěcha Pighia a Ambrože Catharina . . . 559 142. Důmněnka Hermesova . . . 560

Vyměr dědičného hříchu a katolickon Věrou eoiihlaaný.

143. Hřích dědičný jest habitualné se odvrácení od Boha, cíle našeho nadpřirozeného, z Adama na nás přešlé . . .. . 563 . 144. Příčiny, pro které veškeré lidstvo hříchem Adamovým se

proviniIO.. .. .. ...569

D) O převodu dědičného hříchu.

145. Theorie: Leihnitzova, Kleeova, Interpretivistů, Tertullianova a Generatianů, Augustinovu, Lutheránů & Helvet'ů . . . 576 146. Theorie o převodu dědičného hříchu s učením katolickým

...-...581

E) 0 ti cstech &následcích dědičného hříchu.

147. Učení katolické . . . 589

148. Učení reformatorů o ztrátě ohražu Božího v Adamovi jest . . 593 souzvučná

bludné . . .

Ukazovatel...601

3311 I.

Člověk v řádu přir'ozeném.

Díl. I.

Hlava první.

0 původučlověka a o fysicke jednotě člověčenstva.

;. 1.

První lidé byli od Boha stvořeni, muž a žena, podle ' těla i podle duše.

Li t er at ura. Perrone Praelectiones dogmaticae. Vol. V. Joannes Schwetz 'l'heolngia dogmatica specialis. II.

Že člověk není od věčnosti na světě, o tom nikdo, až na

nemnohé výjimky, nepochyboval. .

K poehybujícím náležel Aristoteles, jenž na odpor svému velikému učiteli Platonovi tvrdil,- že netoliko hmota, ale i její forma, tedy všecko, což jest, že trvá od věčnost-i. Podle Diodora Sikula bylo dvě domněnek o původu člověka u Egypťanů a Řeků.

Jedni dělí, že v čase povstal, jiní, že člověctvo jest věčné.

Není-li člověk od věčnosti, jaký byl jeho '-původ? Na tuto otázku dávají pantheismus a materialismus různou odpověď.

Pantheísmus vyvyšuje člověka až ku božské substanci, pravě, že člověk jest i podle těla i podle duše výronem bytosti Boží.

'V této nauce se sjednávají Spinoza, Fichte, Schelling, Hegel, Schoppenhauer i Hartmann. Je-li ale člověk výronem Božské pod­

staty, pak. jest nezbytne říci, že člověk nebyl stvořen, ač povstal v čase neboť vyřinul se z podstaty Boží a jest podle podstaty rovněž tak věčny, jako Bůh sám.

Kdežto vsak pantheismus člověka z božské podstaty odvozuje, zamítá ho materialismus do pouhé hmoty.

Materialisnms měl přívržence již ve staré době, a sice v sou­

stavách staroindických „dšaina“, „tšervaka“, a „'lokajatika“ 1), jakož ]) Geschichte der Philosophie von dr. Albert Stökl. Mainz. 1875. II. Auflage.

Anthropologie kutollckú. 1

2 , O původu člověka a () í'ysické jednotě člověčenstva.

i v soustavě Epikurově, a u labužníků starořímských, kteříž hovíce tělesnosti, vyhlašovali. že lidé, jako piý dluhů zvířata, po páru se z bahna vylíhli, a zprvu po čtyiech lezli ').

Staří lii-"inimici mateiialismu bývali nezřídka předmětem po­

směchu, nebot dobou tehdejší neuměli ještě tak zhusta se dovo­

lávaťi osvěty, aniž se toho odvažovali, vyhlašovati napady své za nezbytné důsledky vědy.

Vědeckého lesku dodala materialistům kouzly svými soustava Darwinova. Předchůdcové Darwinovi byli :- Lamarck, St. Hilaire, Oken'l), a' filosofové: Fichte, Schelling a Hegel, ano i Goethe 3).

Podle Darwinismu'vyvinul se člověk od nejnedokonalejšího stupně bojem za život-, v dobách nepřehledných.

Naproti pantheismu i materialismu učili staří gnostikové, že člověk byl sice učiněn, ale ne od Boha bezprostředně, alebrž od 'bytosti mezi Bohem a tvory středně, od „demiurga“; kdežto ma­

nicheovci původ člověka aspoň podle těla z principu zla vykládali, Philo však a mnozí z rabínů z andělů.

Někteři z talmudistů ochotně přiznávají, že Bůh stvořil člověka bezprostředně, ale tvrdí: že byl prvý člověk „androgyn“, t. j.

taková. bytost, v níž bylo pohlaví obojí; ano oni dokonce učí, že první člověk měl dva obličeje, a dvojí zada, na to prý ho rozpoltil Jehova, a z jedné prý částky učiněn Adam, z druhé Eva 4).

Naproti těmto bludům učí katolická Církev:

Adam a Eva byli od Boha bezprostředně podle těla i podle duše stvořeni, aniž byl prvý člověk androgyn, alebrž nejprvé stvořen muž Adam, a pak ze žebra jeho Eva. A tak tomu Učí

a) Písmo svaté; neboť když byl Bůh stvořil veškeré bylinstvo a zvířectvo, poručív pouze, aby země zplodila byliny, a aby vody, povětří a země vydaly duše živé, i chtěje korunovati dílo rukou svých, vchází s_ám sásebou takořka v radu a dí: „Učiňme člověka k obrazu a podobenství svému: a at' panuje nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, z' nad zvířaty, inade vší zemi, i nad všelikým plazem, které se hýbe na zemi“ (Genes. 1, 26.). Na to dí sv. autor: „I stvořil 812 Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho“ (Gen. 1, 27.). Slova 31: se užívá o úkonech Božích, a tím způsobem dí text, že Bůh člověka stvořil bez­

1) Doellinger. Judenthum und Heidenthum. Censorin. de die nat. c. 4.

Theodoret. Therap. 5. 2—) Oken. Grundriss zum System dei Naturphilosophie.

1802. Uiber die Zeugung. 1805. Lehrbuch der Naturphilosophie. 3.Aufl. 1843. —

“) Dr. Joh. Huber. Die Lehre Darwins. 1871. p. 39. — 4) Talmud. 'liaktat Erubin fol. 15. col. I. a jinde.

Písmo sv. o původu prvního člověka. 3

prostředně, a nikoliv nějakou bytostí střednou, a nebo přísluhou andělů ').

Bůh stvořil Adama bezprostředně i podle těla i podle duše.

nebot čteme v písmě dale: „Učinil Bůh tedy člověka z hlíny země, a vdechl v tvář jeho dehnutí života,. i učiněn jest člověk v duši živou“ (Gen. 2, 7.).

A jako stvořil Bůh Adama bezprostředně, nejinak stvořil i Evu. Hospodin totiž utvořiv člověka prvého nechtěl, aby na světě byl svého druhu sám jediný, tak aby pobuda na zemi odebral se k cíli svému, nébrž Tvůrce ustanovil, aby člověk ten byl otcem­

a hlavou pokolení lidského, a za tou příčinou družku stvořil jemu.

„Řekl také Hospodin Bůh: „Není dobré člověku býti samotnému:

učiňmež mu pomoc podobnou jemu“ (Gen. 2, 20.“). „Pustil tedy Hospodin Bůh sen na Adama-, a když usnul, vyňal jedno z jeho žeber a v_i/plnil tělem místo jeho. I vzdělal Hospodin Bůh z žebra, kteréž vyňal z Adama, ženu, a přivedl ji k Adamovi. I řekl Adam:

Tato jest kost' nyní z hostí mých, a tělo z těla meho: tato' sloutl bude mužiee, neboť z muže vzata jest“ (Gen. 2, 21—23.). „Protož opustí člověk otce svého z'matku, a přídrží se manželky své: a budou dva v jednom těle“ (Gen. 2, 24.).

Ne žena, ale muž byl prvý od Boha stvořený člověk, "a z boku prvého člověka teprv stvořena jest Eva. Muž byl prvý stvořen, a z něho žena, aby byla dána najevo zvláštní důstojnost jemu Bohem udělená, vedle které měl býti hlava a princip druhu svého, jako Bůh jest princip veškerenstva, a tím Vpopředí nesl na osobě obraz Boha trojjediného, tvůrce svého, jakož dí písmo: „Učinil z jednoho všecko pokolení lidské“ (Sk. ap. 17, %.). Ne žena, ale muž byl prvý stvořen, a žena z něho, aby bylo zjevno, že v rodině, nebo-li v společnosti manželské jest z vůle Boží muž hlavou rodiny, jako jest Bůh hlava a Pan šírého pokolení lidského, a že má ji z vůle Boží a podle vůle Boží řiditi a spravovati, ale ne jakoby jemu o sobě z moci vlastní přináleželo, býti hlavou rodiny, ale že

Bůh tomu tak chtěl. _

A však ač jest muž podle slov řádu Božího lila'a rodiny, a_tudíž hlava ženy, a protož dle vůle Páně ne žena muži, ale muž ženě vévoditi oprávněn jest; přece nema z vůle téhož Boha býti vlada mužova drsná„ alebrž vlídná, nebot jest podle přiroze­

nosti, mužské i ženské pohlaví na rovni, u obou záleží z těla ') Potuit tamen fieri, ut aliquod ministerium in formatione corporis primi hominis angeli exhiberent: sicut exhibebunt in ultima resnrreotirme, pulveres colligendo. S. Thomas. S. I. q. 91. art. 2. ad. I.

4 Písmo sv. o původu prvního člověka.

a z duše nesmrtelné, a oboje má, tentýž neskonalý cíl v Hospodinu, Bohu svém. Odkud také Hospodin Bůh i Adama i Evu stvořil

„bezprostředněf a aby stejnou důstojnost člověckou na obou ukázal, nestvořil Evu ze země, alebrž „ze žebra Adamova.“ Tím dále ukázal Bůh tvoře Evu z Adama, že jest vůle jeho, aby spojba mezi mužem a ženou něžná, byla, aby muž miloval ženu jako tělo své, z kteréhož bylařstvořena ona; a jako nema práva svého těla mrzačiti a odsekavati oudy své, rovněž tak nesluší, aby rušil svazku manželského Bohem. samým upraveného (Vide s. Thomam. S. I. q. 92. art. 2. ad I. 2. 3.).

Jako tedy učinil Bůh člověka Adama v důstojnosti člověcké, tak i člověka druhého Evu, a stvořiv oba, upravil sam prvou společnost manželskou jakož i řád rodinný, prototyp toho, jaký by měl sňatek manželský býti, jak společnost rodinná se řídit-i, ale 'i ta rozšířená rodina „obec“ a velká rodina, již jmenujeme

„národe1n,“ „státe1n.“

Jako v knize genesi, tak i jinde v písmč čteme o stvoření člověka. „Bůh stvořil člověka že země, a dle obrazu svého učinil ho . . . Stvořil z něho pomomn'ci podobnou jemu“ (Eccli. 17, 1. 15.

Eccl. 12, 1—7. Job 10, 9. a jinde).

I v pismě sv. N. Z. se čte o stvoření prvních lidí. Kristus Pan odpovídaje farizeům učí, opíraje se o zpravu Mojžíšovu: „Co jste nečetlz', že ten, jenž učí-nil člověka s počátku, muže a ženu učinil je?““ (Mat. 19, 4.) A sv. apoštol dí: „Muž jest obraz a sláva Boží . . . . Nebo není muž z ženy, ale žena z muže“ (I. Kor. 11, 7. B.). „Prve zajisté Adam jest stvořen, potom Eva“ (I. Tim. 2, 13.).

Jestliže tedy jest Bůh podle slov písma sv. stvořitel člověka prvého i druhého, Adama a Evy, pak jsou oni tvorové jeho: a tou měrou není možná, aby byl člověk a Bůh jedné a téže podstaty, jakož se pantheismus domnívá. Ne země vydává o své síle člověka ze sebe, ale Bůh sám jej tvoří i podle těla i podle duše, a tudíž zjevno jest, že materialismus slovům písma Božího se protiví a tudíž jest křivý.

A jako odmítá písmo od sebe soustavy pantheismu a mate­

rialismu, tak i smyšlenku talmudistův, že byl prvý člověk „an­

drogyn“; neboť byli, jak pismo dí, Adam a Eva ihned s počátku pohlavím rozlišeni:_ „A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je“ ((řenes. 1, 27.). A po­

dobně dí Kristus Pán, že ten, jenž učinil člověka od počátku, muže a ženu učinil je (Mat. 19, 4.).

Ústní podání o původu člověka. 5

b) Sv. otcové vykládají jednomyslně: že Bůh sám stvořil lidi prvé bezprostředně, že jich tedy nestvořili bytosti středné mezi Bohem a lidmi, „andělové“ anebo, jak se gnostikům vidělo

„aeonové“, odmítajíce také nemotorně učení pantheismu, materia­

lismu i manicheismu. Zároveň učí, že prvý člověk nebyl androgyn, ale že nejprv byl stvořen muž podle pohlaví svého a pak žena.

Tak učí Tatianl), sv. Theofil z Antiochie 2), „sv. Irenej 3), sv. Am—

brož 4'), sv. Jeronym 5), sv. Augustin 6). Sv. Ambrož uvažuje mezi jiným zvláště tu okolnost, že nebyla Eva učiněna ze země jako Adam, ale ze žebra jeho, abychom odtud byli naučení: že přirozenost muže a ženy tatáž jest, tentýž pramen lidského po­

kolení 7).

c) Církev Boží vyhlásila učení: že Bůh stvořil člověka za .článek víry na sněmu v Lateraně IV. „Jeden jest (věříme pevně, že) princip veškerenstva, stvořitel všech viditelných věcí a nevidi­

telných, duchových i tělesných, jenž svou všemohoucí silóu zároveň od začátku času obojí tvorstvo (utramque creaturam) z ničehož učinil (condidit), andělské totiž a světové (mundanam) a napotom přirozeností lidskou, jako vespolnou, z těla a z duše složenou“ s).

'A opět užívá těchže slov Církev Boží na sněmu Vatikanském a za­

vrhuje zřejmě tý, kdož by upírali, že jest Bůh stvořitel všech věcí.

_.,Kdoby upíral jednoho pravého Boha, věcí viditelných i nevidi­

telných Stvořitele a Pána, budiž z Církve vyloučen 9). Totéž učení předkládá sněm provincie Pražské: ,.Klaníme se jednomu a trojjedinému Bohu, Duchu naprosto pouhému, jenž tvorstvo dn­

chové i tělesné a lidské stvořil'o). Zvláště však vyjádřil učení dotýčné sněm provincie Kolínské nad Rýnem: „První rodičové byli od Boha bezprostředně stvořeni. A proto prohlašujeme, že písmu svatému a víře na odpor čelí smyšlenka těch, kdož se ne­

ostýchají tvrditi, že lidská přirozenost, pokud k tělu přiblížíme, samovolným přeměňováním od přirozenosti nedokonalé k té doko­

nalejší„ až na konec k té lidské dospěla“ ").

") Tatianus. Oratio contra Graecos; n. 7. -— 2) S. Theophilus Antioch.

ad Autolicum. t. 2. n. 18. 28. — 3) S. Irenaeus adv. haeres. ]. IV. c. 20.

n. 1. — *) De paradiso cap. 10. n. 48. -- 5) S. Hieronymus. Comment. in ep. ad Philem. v. 4—6. — 5) S. Augustin. 1. XIV. de civ. Dei cap. 11.

n. 1_,_ 7) S. Ambrosius l. c. — 3) Concil. Later. IV. Cap. Firmiter. Enchi­

rididn symbolorum etc. Denzinger. 1865. p. 151. — 9) Concilii Vatic. canones et decreta. Schneemann. 1871. Ibi: DeDeo rerum omnium creatore: ,,Si quis unum verum Deum visibilium et, invisibilium Creatorem et Dominum negaverit a. s.“ — ") Acta et decreta Concilii prov. Pragensis. Tit. II. cap. 2. Pragae.

1863. — ") Conc. prov. Coloniens. Tit. IV. cap. 14. „Primi parentes a Deo

6 Soustavy čelící proti kat. učení o původu člověka.

") ....

Ff].­

Učení katolické o původu člověka, a soustavy jemu protivné před soudnou stolicí rozumu lidského.

Lit. Dr. Stoeckl. Materialismus. Mainz 1877. Dr. Josef Dippel „Grund­

fragen der Gegenwart. 1877. Ulrici „Gott und der Mensch“ Leipzig 1866­

„Gott und die Natan“ Leipzig. 1866. Dr. Huber. Der Darwinismus. München.

1871. Časopis katolického duchovenstva. Od r. 1868. zvláště výtečná pojednání kanov. M. Procházky. Filosofie Jana Brázdy. V Praze 1874.

Učení o původu člověka, jak je předkládá písmo sv., tradice Božská a výslovné učení Církve katolické, se i rozumu zamlouvá, nebot všechny soustavy proti němu čelící jsou nejenom víře a pravdě odporny, alebržipříčí se očividně i rozumu.

Kterak jest učení, že by člověk od aeonů aneb andělů byl stvořen, křivo, snadno lze nahlédnouti, nebot tvůrčí moc jest vlastnost absolutně a věčné bytosti. Mezi nicotou a něcotou, inter non ens et ens, jest propast neskonalá, kteréž vyplniti nedovede leč jen všemohoucnost Boží — od nicky k jednotce není'po­

sloupného přechodu —. Kdybychom tedy přenášeli tvůrčí moc na někoho jiného nežli na Boha, přenesli bychom na tu bytost ihned také vlastnost svrchovaného Boha; a poněvadž se vlastnosti Boží neliší (re ipsa) od podstaty Božské, bylaby bytost ta, kteréž byla tvůrčí síla přisouzena, “božskou podstatou — bylaby Bůh sám.

Ježto ale tvor neskonale se liší od Tvůrce svého, a bytost pod­

míněná až do věčnosti a nikdy se nemůže přeměniti v absolutnou, nelze, aby nějaká středná bytost byla stvořila člověka.

Rovněž se nesnáší s rozumem, že by nějaký zlý princip člověka byl učinil. Dotčená smyšlenka totiž odporuje učení o Bohu, absolutně a neskončené bytosti, která jako jest absolutná na ničem nezávislá, naprosto svrchovaná, nemůže míti vedle sebe jiného principu absolutného, principu zla. Smyšlenka ta příčí se i přiro­

zenosti lidské, nebot shledáváme sice v člověku náklonnosti zlé, a však i mohutnost poznávat-i pravdy a snahu po pravdě, shledá­

váme v něm netoliko mohutnost k dobru, ale i pud k dobru, ano že člověk skutečně také dobré koná. Toho by však nebylo, kdyby -člověk z principu zlého měl svůj původ. Za tou příčinou sami manichejští shledávajíce, že smyšlenka jejich přirozenosti lidské immediate conditi sunt-. Itaque scripturae sacrae fideique plane adversantem illorum declaramus sententiam, qui asserere non verentur, spontanea naturae imperfectioris in perfectiorem continuo ultimaque humanam lianc immutatione, si corpus spectes prodiisse.

\

Pantheísmus o původu člověka. 7

odporuje, uchýlili se k nové důmněnce: že prý jsou v člověku částky světla ukradeněho — duch a odtud prý pochází to, což

"člověkkona dobréhol ). Než dosti o theorii této (línno již7zanžené i vědou i vírou kiestanskou.

Tim spíše jest na úvahu vzíti panthcistickou soustavu, podle které _jest člověk výronem božské podstaty. Dotčená soustava má za našich dnů přívrženců na tisíce, neboť jest velmi prízniva sa­

molibosti a pýše lidské, která nekonečného, osobného, spravedlivého a neskonale svatého Boha s trůnu srazila, aspoň co na ní bylo, aby sebe na Jeho místo posadila; ona jest i přízníva nynějším nahledům o svobodě neobmezené, a zároveň i o sta-tu absolutném, nebot' vedle těchto náhledů jest člověk z přirozenosti své nezávislý­

a suverenní, sebevědomý bůh, a této své absolutně nezávislosti se vzdává k vůli statu, tak že stát, jako součet absolutně vůle všech, zase a to větším pravem bůh jest.

Ale má, pravdu do sebe pant-heismus mluvě o původu člově­

čenstva ?

Podle pantheísmu nebyl člověk st.vořen a člověčenstvo samo jest podle podstaty Boží, jejížto výronem jest, \ěěné. Kdyby \šak

človek byl výronem Božím, tož by měl a musil míti i učzisť ve vlastnostech Božích, a sice i dle těla i dle duše. Podle těla by musil zdědíti či vlastně vzíti s sebou 7„podstaty boží nesmírnost

& 1100bs:'1.hlost',duch jeho by musil vzíti na se pmahu neskonče—

nosti i podle rozumu i podle vůle i podle moci; avšak toho ne­

shledavz'une na člověku. Jest on věru, narodiv se, téměř ze všech tvorů ten nejbídnější, a kdyby starostliva 1—ukamateřská, se ho neujala, brzy by musil vzíti za své. Závislý jest podle těla na všech stranách i v trvání svémi ve vývoji svém. Duše člověka nese neméně na sobě znamky, že není částí božské podstaty v ní.

Rozum lidský jest arci schránkou nezpytatelných vloh a schopností, ale poznavímí jeho se děje poznenahla mnohdy nad míru ztěžka, vždy však za jistými podmínkami. Člověk má vůli, ale vývoj ba již ty první pohyby vůle ijeho jsou podmíněné, ač jest on svoboden.

Vývoj však i rozumu i vůle a nabyla dokonalost jejich neděje se u všech stejnou měrou, aniž'se děje stale ku lepšímu, toho všeho by však býti nemohlo, kdyby rozum lidský a vědoucnosť lidská byla vlastně absolutním vědoucnost Božská, jakož se Heglovi zdálo, a kdyby vůle lidská & úkonnost lidska byla vlastně vůli a úkon—

ností podstaty Božské. Spíše'by musily veškeré zjevy rozumu člo­

') Dr. Jan Bílý. Dějepis církve katolické. Vyd. 1859. str. 128.

8 Pantlleismus & darwinismus o původu člověka.

věckého a jeho vůle sourodé býti s podstatou Božskou, z nížto vyplynuly. Nad to. jest nade vši pochybu jisto, že máme sebevě—

domí, že rozeznáváme své „já“ od „jáství“ jiného, své úkony od úkonů jiného; víme, že se můžeme zříci i věcí nám příjemných;

toho všeho by však nebylo, kdyby splývala podstata naší bytosti s podstatou Božskou v jednu totožnou podstatu. Musili bychom konečně věřiti, že každý tvor, ale zvláště každý člověk i neskon­

čený jest i konečný, i absolutný i podmíněný, to však jest absurd­

nosť tak veliká, že, ač se k ní i Fichte i Schelling i Hegel'hlásí, každému nepředpojatému do očí bije. '

Je-li však princip p'antheismu absurdný, — jsou dojista křivé i důsledky jeho, a tedy i smyšlenka: že člověk není tvorem Božím, alebrž jeho výronem. Dále vychází na jevo, že smyšlenka pantheismu jest lii-iva také z té příčiny: že by již pro princip jeho nebylo lze ani myšlénkou pochytiti té doby, kdy povstal člověk. Podle toho principu jest podstata Božská věčná, věčnost však se nedá rozlišo­

vati na. momenty časné, tak že není možná sobě představiti, jak z věčně bytosti časem se rojíl svět a na konec člověk. Musilo by se tedy na základě soustavy pantheistické nezbytně přijmouti, což Czolbe také učinil, že človéctvo jest na světě od věčnosti, a čemuž také Michelet ') neodpíral. Podle theorie vulkanistů a ne­

ptunistů a ještě více podle těch. kdož zvláště chemickým silám úlohu působivou ve věcech geologických přikládají, se svět- poznc­

náhla vyvíjel, a (svaté písmo), jakož známo, není myšlěnce této na odpor v tom, že dopouští slovo „jom“ vykládati o dobách ne­

určitých: a tak jest pantheismus netoliko vírou, ale i také rozumem

&.vědou odsouzen, praví-li, že člověk jest výronem nebo-li částkou Božské bytosti a nikoliv od Boha stvořen.

Není-li pravdiva theorie pantheistů o původu člověka, není ovšem pravdiva soustava materialistická. Podle té jest člověk pouze hmotná bytost, i ona síla, kterou zoveme duší,_ není prý bytostí duchovou', ale pouze hmota do subtilna rozlišená čili diíferenco­

vaná. Odtud dí, že člověk povstal právě tak, jako jiné živoucí by­

tosti, rostliny a zvířata, a sice na základě tom: že prvý život or­

ganický se sám o sobě vyvinul, a to ze hmoty za působením sil fysikálných a chemických. Když život plozením bezmatečným po­

vstal, tuď se pořáde ku větší dokonalosti bral, a to buď umělým?

výchovem anebo přirozeným výběrem, zvláště ale bojem za život.

Tou měrou povstal i člověk. Jak Darwin vypravuje, povstal prý

*) „Ueber die I'ersónlichkeit des Absolutenf“ pag. 120.

Věda a Darwinismus. 9

člověk z opic skťovne-nosých, žijících“ v starém světě, ale tak že se z nich vyvinuly druhy dva 1) totiž: opice široko-nose a druh lidský. Ten prvý člověk prý čili pračlověk žil nejprvé, jak i dříve měl ve zvyku, .na stromech, tu prý později se mu vidělo, více po _zemi choditi, a tím prý se změnila také celá stavba těla jeho.

Pazoury bývalé u předních nohou a útvar šlapadel jejich se pře­

měnil v ruce lidské, neboť tak bylo přiměřeno novému živobytí, aby člověk byl k tomu spůsobilý, zbraň nosití, shotovovati a t. d.

Neméně doznal i změnu na nohou, které se staly plochými, prsa zmohutněla, záda dostala formu zvláště přihyblou, mozku přibylo na objemu, a ejhle člověk byl dokonán. Tak dí materialismus ve své nynější formě o původu člověka. Darwinisté se k vůli “výkladu zázračných těch přeměn, jež musil člověk konati, nežli dosáhl nynější dokonalosti své, odvolávají k nezvratným důsledkům vědy. Avšak vědou nelze zváti výklad tento, neboť nespoléhá soustava ta s:) na dokázané pravdě, ale na neodůvodněné Ízypotlzcsc (: plození be:­

matcčném za působením pouze fysikálných a chemických sil, nebot fysiologové a chemikové velikého jména dokazují, že jest nemožno, života vyvoditi ze sil těchto. Sem se řadí: Justus Liebig ?), Jan Miilleri'), Rudolf Wagner 4) a jiní. Ano i ti, kdož jinak bud že k materialismu zjevně se hlásí anebo k rodnému, avšak uroze­

nému bratru jeho, pantheismu se znají, nemohou, pokud jim pravda leží na srdci, zapříti, že za našeho věku nemají toho fysikálné a chemické síly do sebe, aby spůsobíly života. Zejmena činí takové vyznání Virchovvi') a Eduard von Hartmann 6). Eduard von Hart­

mann tvrdí zcela bez obalu: „Das Gesetz der Elternzeugung ist in der Natur so allgemein durchgefiihrt, dass uns nicht nur kein Fall der elternlosen Entstehung eines Thieres oder einer Pflanze, sondern „selbst nicht einmal ein Fall der elternlosen Entstehung.

einer Zélle in einem bestehenden Organismus bekannt ist.“ Hart­

mann zamítá také a sice' právem nejnovější náhled Haeckelův 7), že na dně mořském se až do dnes děje plození bezmatečné 11tak zvaných „moner_ů,“ ač ještě nevěděl, že monery Haeckelovy čili jeho bathybiové ani živočichové nejsou, alebrž pouhá huspeninovitá.

sádra (gallertartiger Gyps), jakož Huxley na dobro dokázal. Spo­

1) „Der )[aterialismus.“ Dr. Albert Stoeckl; Mainz. 1877. p. 62. — ') Chemische Briefe. — ") Handbuch der Physiologie des Menschen. I, 4—17. — ') Rudolf Wagner. „Der Kampf um die Seele.“ p. 307. — 5) „Gesammelte Ab­

handlungen zur wissenschaftlichen Medicin“ Frankfurt. 1856. I, 25. a jinde. —

“) Philosophie des'Unbewussten. p. 580. — 7')Haeckel. „Natůrliche Schópfungs—

geschickte." pag. 164.