Text práce (2.273Mb)

(1)

UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta

Mgr. Šárka Trnková

Sociální pomoc seniorům

Rigorózní práce

Pověřený akademický pracovník: doc. JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D.

Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 18. 11. 2018

(2)

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 304 047 znaků včetně mezer.

V Praze dne: 18. 11. 2018

……….………

Mgr. Šárka Trnková

(3)

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Kristině Koldinské, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této rigorózní práce.

(4)

Obsah

Úvod ... 3

1. Sociální pomoc seniorům v systému sociálního zabezpečení a související pojmy ... 7

1.1 Stárnutí ... 9

1.2 Stáří ... 10

1.3 Ageismus ... 12

1.4 Sociální pomoc seniorům ... 16

2. Sociální služby ... 21

2.1 Smlouva o poskytování sociálních služeb a jednání poskytovatele sociálních služeb se zájemcem o sociální službu ... 25

2.2 Poskytovatelé sociálních služeb ... 32

2.2.1 Registrace poskytovatelů sociálních služeb ... 33

2.2.2 Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pro výkon činnosti v sociálních službách ... 35

2.2.3 Povinnosti poskytovatelů sociálních služeb a standardy kvality ... 41

2.3 Inspekce poskytování sociálních služeb ... 43

2.4 Financování sociálních služeb ... 45

3. Příspěvek na péči ... 51

3.1 Obecné podmínky nároku na příspěvek na péči ... 52

3.2 Stupně závislosti ... 55

3.3 Výše příspěvku na péči ... 57

3.4 Řízení o příspěvku na péči a sociální šetření ... 62

3.5 Změna nároku na příspěvek na péči a jeho výplatu ... 66

3.6 Hospitalizace a zastavení výplaty příspěvku na péči ... 69

3.7 Úmrtí oprávněné osoby a přechod nároku na příspěvek a jeho výplatu ... 79

3.7.1 Úmrtí oprávněné osoby v průběhu řízení o příspěvku na péči ... 79

3.7.1.1 Případová studie – úmrtí žadatele a dělení příspěvku mezi účastníky řízení ... 81

3.7.1.2 Případová studie – úmrtí žadatelky a zastavení řízení o příspěvku na péči ... 81

3.7.2 Úmrtí oprávněné osoby po přiznání příspěvku ... 82

(5)

3.7.2.1 Případová studie – úmrtí žadatele a uplatnění § 16 odst. 2

zákona o sociálních službách ... 83

3.7.2.2 Případová studie – úmrtí žadatele a přechod nároku na oprávněné osoby ... 84

3.7.2.3 Případová studie – úmrtí žadatelky a přechod nároku na oprávněné osoby na základě dohody ... 84

3.8 Kontrola využívání příspěvku ... 85

3.9 Finanční a časová náročnost péče o osobu závislou ... 86

4. Demografické údaje a statistické údaje k příspěvku na péči a sociálním službám ... 95

4.1 Statistické údaje související se sociálními službami ... 99

4.2 Statistické údaje související s příspěvkem na péči ... 104

5. Dodržování lidských práv a restriktivní opatření ... 108

5.1 Pohled na dodržování lidských práv v zařízeních sociálních služeb ... 110

5.2 Restriktivní opatření ... 114

5.2.1 Srovnání právních úprav restriktivních opatření ... 115

5.3 Pohled Veřejného ochránce práv ... 125

6. GDPR v sociálních službách ... 128

6.1. Základní pojmy a struktura GDPR ... 129

6.2 Doporučení pro poskytovatele sociálních služeb ... 134

Závěr ... 138

Seznam použitých zdrojů ... 146

Příloha ... 152

Tabulky ... 152

Grafy ... 172

Abstrakt ... 177

Abstract ... 178

(6)

Úvod

„Každý člověk si přeje dlouhý život, ale nikdo nechce být starý.“

(Jonathan Swift)

Tato rigorózní práce je věnována tématu sociálních služeb a příspěvku na péči se zaměřením na specifickou klientelu sociálních služeb, jež tvoří senioři. Demografické stárnutí populace je jedním z nejvíce diskutovaných témat posledních několika let nejen v České republice, toto téma stojí v centru pozornosti všech evropských států i některých dalších zemí světa. V České republice přibývá obyvatel, nejvýrazněji však roste počet seniorů. Již nyní žije v České republice více než 2,04 miliónu obyvatel ve věkové kategorii nad 65 let. Stárnutí populace můžeme přičítat nejen vlivu zásadních pokroků v oblasti medicíny a lékařské péče, neustálému zlepšování životních podmínek a rozvoji ekonomiky, ale také vývoji nových technologií a techniky za účelem snižování namáhavosti práce a zkvalitňování života vůbec. Vlivem uvedených a některých dalších faktorů má oproti minulosti daleko větší skupina obyvatel šanci prožít delší a kvalitnější život. Podle demografických prognóz můžeme i do budoucna očekávat, že se bude prodlužovat celková délka života, a následkem toho bude i nadále přibývat osob ve vyšších věkových kategoriích. Prodlužování délky života však bohužel automaticky neznamená, že se bude u všech seniorů jednat o aktivní prožívání soběstačného života až do okamžiku smrti. Ne všichni senioři mají to štěstí, aby se mohli těšit dobrému zdraví i v pokročilém věku. Podle dílčích studií se bude lidstvo v budoucnu potýkat s nárůstem diagnózy Alzheimerovy choroby, na kterou bohužel v současné době medicína stále nezná lék. Podle prognóz vycházejících z uvedených studií se dá očekávat také vzestup počtu různých druhů nádorových onemocnění, cukrovky, onemocnění pohybového aparátu, ale také znatelný vzestup duševních onemocnění.

S výše uvedeným souvisí vzrůstající potřeba zajištění kvalitní péče nejen o seniory, ale o všechny osoby, jež nemají šanci prožít svůj život aktivně a ve zdraví.

V úvodu je nutné zdůraznit, že na seniory by mělo být nahlíženo s úctou, jelikož se jedná o skupinu obyvatel, která se dlouhodobě podílela na celospolečenském rozvoji,

(7)

a díky svým mnohaletým zkušenostem obohacuje společnost i ve svém pokročilém věku. Stárnutí populace nelze chápat jako problém, naopak jej berme jako výzvu k tomu, abychom postupem času připravili co nejlepší podmínky k realizaci řešení projevů stárnutí populace. Sociální politika státu a systémy sociálního zabezpečení vznikaly za zcela odlišných demografických i hospodářských podmínek, proto je nezbytné do nich promítnout aktuální potřeby a neustále tento systém přizpůsobovat společenskému vývoji a aktuálním potřebám.

Tato rigorózní práce se ve svých šesti kapitolách věnuje několika tématům úzce souvisejícím se stárnutím populace a zvýšenou potřebou péče o seniory. Celkový průběh stáří závisí na mnoha faktorech, mezi něž můžeme zařadit zejména zdravotní a psychický stav jednotlivce, ale i vliv různých sociálních okolností. Podle mého názoru je velmi důležité, v jakém prostředí a v jakých podmínkách žijí a dožívají senioři, ať už se jedná o domácí prostředí nebo zařízení sociálních služeb. Osobně se domnívám, že pokud má senior možnost dožít ve svém domácím prostředí, je to ta nejideálnější možnost. V tomto případě se nabízí řada možností, jak péči o takového člověka jeho rodině usnadnit či dokonce umožnit. Usnadnit domácí péči může například pečovatelská služba, která může být poskytována terénní nebo ambulantní formou.

Velmi pozitivně hodnotím také možnost využití odlehčovací služby, která po určitou (přechodnou) dobu umožní pečující osobě nezbytný odpočinek nebo prostor k zajištění vlastních potřeb (např. zdravotní a lázeňské péče). Při domácí péči může být rodině nápomocí také využití denního stacionáře, který zajistí seniorovi pomoc v oblasti osobní péče a soběstačnosti v průběhu dne. Klient se odpoledne nebo večer vrací do vlastního domácího prostředí. Tato služba umožní seniorům, kteří jsou závislí na péči druhých, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí. Zároveň umožní jejich pečovatelům nadále chodit do práce a věnovat se jiným aktivitám. Částečně umožnit domácí péči může rodině v některých případech také využití institutu příspěvku na péči. V této rigorózní práci analyzuji institut příspěvku na péči včetně zmínění nedostatků současné právní úpravy a nastínění možných návrhů de lege ferenda. Zároveň zmiňuji, jaké finanční možnosti má rodina při zajištění domácí péče v souvislosti se současnou výší příspěvku na péči. Podle mého názoru má rodina v oblasti péče o závislou osobu obrovský význam a do budoucna bude nutno začít mnohem více posilovat její roli a zdůrazňovat její celospolečenský význam.

(8)

V obou případech, ať už v případě osob žijících v domácím prostředí, či při využití některého ze zařízení sociálních služeb, je zapotřebí zajistit, aby těmto osobám byla poskytnuta pomoc a podpora při řešení nastalé nepříznivé sociální situace.

Současně je ve všech případech nutné, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod těchto osob. Této problematice je věnována jedna ze stěžejních částí rigorózní práce. Domnívám se, že možnost uplatňovat či bránit svá práva je pro některé osoby (osoby se zdravotním či mentálním postižením, seniory, osoby nacházející se v tíživé sociální situaci) značně omezená, často si tito lidé svá práva ani neuvědomují, jen pasivně přijímají to, co je jim nabídnuto, poskytnuto a umožněno. Podle mého názoru by sociální služba měla směřovat k tomu, aby i uživatelům připadalo naplňování jejich práv jako samozřejmost, jako součást jejich běžného života. Velmi problematickou oblastí je v souvislosti s dodržováním lidských práv také správné používání restriktivních opatření, neboli opatření omezujících pohyb osob dle § 89 zákona o sociálních službách. Vzhledem k aktuální právní úpravě považuji za významné porovnat právní úpravy restriktivních opatření ve dvou zákonech, a to v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

Stěžejní částí této práce je také oblast sociálních služeb. Přestože domácí péči o seniory považuji za nejlepší možnou, bohužel ne všichni senioři mají možnost využít toho, aby o ně pečoval rodinný příslušník v domácím prostředí. Pro tyto případy je k výběru široká nabídka sociálních služeb. Na problematiku sociálních služeb nahlížím v této práci jak z pohledu jejich uživatelů, tak i z pohledu jejich poskytovatelů. Jako velmi problematickou hodnotím zejména oblast finančního ohodnocení pracovníků v oblasti sociálních služeb. Vzhledem k prognózám do budoucna spatřuji problematickou také oblast financování sociálních služeb, které se budu taktéž v práci věnovat.

Domnívám se, že pozornost by neměla být upřena ani v současné době velmi aktuálnímu tématu ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, pro které je hojně používáno označení GDPR. V sociálních službách se často jedná o zpracovávání citlivých údajů, jimiž jsou v konkrétním případě zejména údaje

(9)

o zdravotním stavu klientů, proto se uvedené problematice věnuji i v této rigorózní práci. Považuji za velmi důležité předcházet úniku či zneužití osobních údajů a zabezpečit řádné zpracování osobních údajů v souladu s Obecným nařízením o ochraně osobních údajů.

Pro tuto práci je zásadní rok 2006, kdy byl přijat zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a následně rok 2016, kdy došlo historicky poprvé za existence dávky příspěvku na péči k plošnému zvýšení této dávky o 10 % ve všech stupních závislosti. Na příkladech z praxe zanalyzuji, zda bylo toto zvýšení příspěvku na péči dostačující či nikoliv.

Veškerý obsah této práce vychází z právního stavu účinného ke dni 18. listopadu 2018.

(10)

1. Sociální pomoc seniorům v systému sociálního zabezpečení a související pojmy

Jednou z nejvíce diskutovaných otázek posledních několika desetiletí se stává demografické stárnutí populace, jelikož různou měrou ovlivňuje všechny státy světa.

V České republice přibývá obyvatel, nejvýrazněji však roste počet seniorů. Přestože se rodí více dětí, populace stárne. Populace České republiky se během roku 2016 rozrostla z 10 553 843 na 10 578 820 obyvatel. V roce 2016 přibylo obyvatel zejména ve věkové skupině 65 a více let. Počet seniorů se zvýšil o 56,5 tisíce na necelých 1,99 miliónu. To je o půl miliónu více než v roce 2006. Na konci roku 2016 bylo v seniorském věku 18,8 % obyvatel.¹ K datu 31. 12. 2017 vzrostl počet osob ve věkové skupině 65 a více let na 2,04 miliónu oproti 1,99 miliónům z roku 2016.

Podle prognóz Českého statistického úřadu bude populace v České republice v průběhu 1. poloviny tohoto století dále výrazně stárnout. Celkový počet obyvatel by se měl do roku 2050 snížit, ačkoli Český statistický úřad očekává mírné zvyšování úrovně plodnosti, zlepšování úmrtnostních poměrů a příliv osob díky zahraniční migraci. Mělo by docházet k mírnému snižování podílu osob mladších 15 let, k výraznému snižování podílu tzv. ekonomicky aktivních osob, ale naproti tomu ke znatelnému nárůstu osob starších 65 let. „Nejvyšší počet obyvatel ve věku 65 a více let se očekává v 50. letech 21. století, kdy by mohl být až dvojnásobný ve srovnání se současným stavem. Relativně nejrychleji se přitom bude zvyšovat počet osob nejstarších.“² V roce 2060 by měl být čtyřikrát vyšší počet osob starších 85 let, než tomu bylo v roce 2013.

Na druhou stranu vliv demografických změn a stárnutí populace může představovat pro společnost také přínos v podobě většího počtu osob, které jsou sice starší, ale na rozdíl od mladších disponují cennými životními zkušenostmi, odborností a orientací ve vykonávaných profesích. U starších osob lze také předpokládat větší spolehlivost, větší odpovědnost, názorovou stabilitu a celkově větší vyzrálost, což

Dostupné z http://www.mpsv.cz/cs/2856

(11)

následně mohou tyto osoby využít při předávání svých znalostí a zkušeností mladší generaci. Společnost by se měla snažit co nejefektivněji využít znalostí a potenciálu přibývajícího počtu starších lidí prostřednictvím integrace starších osob do ekonomického a sociálního rozvoje a vytvořit věkově inkluzivní společnost.

S výše uvedeným ale také souvisí nutnost efektivněji řešit problematiku stárnutí populace a přizpůsobit této situaci komplexní přípravu na stárnutí. Ministerstvo práce a sociálních věcí je koordinátorem politiky přípravy na stárnutí v České republice.

Za uvedeným účelem připravuje strategické dokumenty navazující na dokumenty a doporučení OSN a dalších mezinárodních organizací, např. na Zásady OSN pro starší osoby (1991) a Mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí (OSN, 2002).

Nejnovějším dokumentem Ministerstva práce a sociálních věcí v této oblasti je Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017, který navazuje na Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 a Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007. Cílem tohoto strategického dokumentu je řešit problematiku stárnutí populace na vládní úrovni, propojit opatření Národního akčního plánu s koncepčními dokumenty ostatních resortů a vytvořit prostor pro prosazování politiky přípravy na stárnutí na regionální úrovni. Tento dokument si zároveň klade za cíl dosáhnout zlepšení mediálního obrazu seniorů, posílení role rodiny v zajištění péče o seniory, podpory rozvoje mezigeneračních vztahů a také podpory aktivního života seniorů, která je důležitým předpokladem pro zvládnutí problémů spojených se stárnutím populace v budoucnosti.³

V současné době Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje na projektu

„Politika stárnutí na krajích“ z Evropského sociálního fondu. Cílem projektu je začlenit agendu přípravy na stárnutí do stávajících strategických a rozvojových dokumentů krajů a zároveň napomáhat plnění těchto agend v praxi. Výstupem projektu by měl být nový strategický dokument na období let 2018 až 2022. Aktivity projektu podporují pozitivní stárnutí a rozvoj seniorských politik na úrovni jednotlivých krajů. Uvedený projekt zahrnuje také mezinárodní spolupráci a sdílení dobré praxe.⁴

Dostupné z http://www.mpsv.cz/cs/2856

(12)

1.1 Stárnutí

Stárnutí (gerontogeneze) je velmi individuální proces, který nelze zcela jasně pojmově charakterizovat a generalizovat. Stárnutí probíhá u osob různě, byť může vykazovat mnoho podobných znaků (výrazněji se mění vzhled člověka – vrásčitá kůže s množstvím pigmentových skvrn, šedivění a řídnutí vlasů, ochabování držení těla kvůli ztrátě svalové hmoty; pomalejší osobní tempo stárnoucího člověka; snižující se výkonnost; zvyšování nemocnosti apod.). Stárnutí je jednou z etap v životě člověka, která v budoucnu potká většinu z nás. Jedná se o biologický proces, jehož průběh může být buď přirozený, nebo chorobný. Fyziologickým procesem stárnutí je přirozené stárnutí. Naopak patologickým procesem je stárnutí vlivem chorobného procesu. Nutno podotknout, že stáří není nemoc, avšak tyto stavy se dost často prolínají, a navzájem ovlivňují. „Je známo, že onemocnění, která předcházejí stáří, často urychlují jeho průběh.“⁵ Stárnutí člověka tedy představuje neodvratný fyziologický děj, který je postupnou cestou do stáří.

Malíková ve své práci⁶ uvádí výčet několika definic stárnutí od různých autorů, následně budou zmíněny dvě definice, se kterými je možno se ztotožnit. Prchlík In Malíková označuje stárnutí jako „plynulý a pozvolný přirozený zákonitý fyziologický proces, ve kterém dochází ke změnám v organismu i v psychice člověka“.⁷ Definice Webera uvádí, že stárnutí a stáří je na konci přirozeného vývojového procesu každého individua. Stárnutí hodnotí jako proces, kdy nastupují v jednotlivých orgánech na všech úrovních specifické degenerativní, morfologické a funkční změny. K nástupu těchto změn dochází v různou dobu a pokračuje různou rychlostí. Rychlost stárnutí je geneticky zakódována. Jde o multifaktoriální typ dědičnosti.⁸

Díky zásadním pokrokům medicíny, které umožňují vyléčení mnoha dříve neléčitelných a nevyléčitelných nemocí, v současné době předčasně v dětství umírá daleko méně osob. Zcela zásadně se snížila úmrtnost lidí nižšího věku a současně se i výrazně zvyšuje věk, kterého se osoby dožívají. Daleko méně osob dnes umírá předčasně v průběhu pracovního života, čehož lidstvo dosáhlo zejména vývojem nových

5 TOMEŠ, I. Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 2. vyd. Praha: Socioklub, 2001. str. 146.

6 MALÍKOVÁ, E. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. str.

15.

7 Tamtéž, str. 15.

(13)

technologických postupů, snížením namáhavosti práce vlivem vývoje strojů a techniky, a také zlepšením pracovních podmínek. Nemalý vliv na zdraví člověka (a potažmo i na rychlost procesu stárnutí) má jistě i zlepšení životních podmínek, sociální rozvoj a širší uplatňování sociálních práv. Díky výše uvedenému má daleko větší část populace možnost prožít delší život, než tomu bylo v minulosti, a proto také tvoří v dnešní době starší lidé a senioři významnější část populace než kdykoliv v minulosti.

Stárnutí a stáří jsou relativní pojmy, jejich nástup je individuálně velmi odlišný.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se rozlišuje období stárnutí (věk 60 až 74 let), stáří (věk do 89 let) a stařeckosti (věk nad 90 let). Světová zdravotnická organizace zveřejnila 30. září 2015 zprávu „World report on ageing and health“,⁹ ve které nastiňuje rámec opatření na podporu zdravého stárnutí, systém zdravotních služeb a prostředí přátelské seniorům. Podle uvedeného dokumentu jsou představy veřejnosti o stárnutí zastaralé a představy o seniorech jsou založeny na stereotypech.

Různorodost ve zdravotních potřebách seniorů není podle WHO náhodná. Tato různorodost závisí na průběhu celého života daných osob, což podtrhuje význam celoživotního přístupu ke zdraví, prevence a pozitivní podpory zdraví.

1.2 Stáří

Celkový průběh stáří závisí zejména na zdravotním a psychickém stavu jednotlivého člověka, ale i na sociálních okolnostech (uvedené faktory do značné míry ovlivňují vrozené genetické dispozice a částečný vliv má nepochybně i dosavadní způsob života). Stáří (sénium) s sebou přináší mnoho změn, jsou to změny tělesné, psychické i sociální. Mimo tělesných změn (změna vzhledu člověka, schopností a výkonnosti, častější nemocnost, pokles motoriky, snížená termoregulace apod.) je člověk v důsledku stáří méně adaptabilní a kvůli tomu často trvá na svých zažitých návycích a stereotypech, často bývá přecitlivělý, ubývá mu schopnost empatie, zhoršuje se paměť a váznou myšlenkové pochody, dochází ke změnám vnímání a mění se i schopnost úsudku. Často tyto osoby žijí ve vzpomínkách, bilancují uplynulý život

9 World Health Organization. World report on ageing and health. © 2018 [cit. 2018-06-11]. Dostupné z http://apps.who.int/iris/bitstream/handle/10665/186463/9789240694811_eng.pdf;jsessionid=B695540 6F804DBAC9F7A7259E92D69C3?sequence=1

(14)

a více či méně úspěšně se vyrovnávají s blížící se smrtí, což jim často přináší pocity méněcennosti, deprese, strachu a úzkosti.

Z výše uvedených důvodů je velmi důležité, v jakém prostředí a s kým tráví tito lidé většinu svého času, ať už je to doma s partnerem, dětmi nebo v některém ze zařízení sociálních služeb. Kontakt se starým člověkem a péče o něj vyžaduje značnou schopnost empatie. Péče o seniora by se neměla zakládat pouze na obstarání nejnutnějšího v rámci ošetřovatelství, ale měla by být komplexní a zaměřena také na celkový duševní stav seniora a aktivní prožití stáří. Aktivní život je pro seniory velmi důležitý, protože přílišná nečinnost ve stáří může vést k úzkostem, k depresím, k urychlení fyziologických procesů stárnutí, až k rozpadu vlastní osobnosti. Aktivní životní přístup naopak mobilizuje psychickou i fyzickou stránku osobnosti člověka, zpomaluje procesy stárnutí, přispívá k utváření nových přátelských vazeb a pomáhá překonávat samotu. Aktivizační činnosti jsou seniorům poskytovány za účelem udržení a zlepšení jejich psychického a fyzického stavu. Zajišťují seniorům potřebné množství fyzické činnosti. Napomáhají sbližování těchto osob a podporují společenský život seniorů. Aktivity slouží seniorům k neustálému ověřování vlastních schopností, možností i zájmů a vyplňují jejich volný čas. Aktivizace může být poskytována individuálně nebo skupinově. Uvedené činnosti vedou ke zpomalení stárnutí, ale také u seniorů posilují pocity vlastní užitečnosti, úcty a uznání. Tyto možnosti vlastní seberealizace v konečném důsledku zaplní volný čas seniorů a nedovolí jim utápět se v sebedestruktivních myšlenkách. Mezi aktivizační činnosti můžeme zahrnout například ergoterapii, trénování paměti, terapeutické techniky (kresba, malba, vyšívání, pletení, keramická dílna, pečení, vaření apod.), canisterapii (práce se psy), sportovní činnosti, společenské a hudební programy, turistický klub, vzdělávací programy, práce na počítači (např. program NEURON zaměřený na trénink mozku), náboženské programy, oslavy narozenin atd.¹⁰ Aktivní účast seniorů přináší mnoho výhod nejen pro seniory samotné, ale i pro celou společnost, protože senioři společnosti nabízejí obrovský potenciál svých celoživotních znalostí a zkušeností. Aktivní účast seniorů se v konečném důsledku promítne i do výdajů zdravotní péče, jelikož jejich aktivní

(15)

účast přináší vyšší životní spokojenost a vitalitu i ve vyšším věku a častěji v důsledku toho i lepší zdravotní stav.

Problematice stárnutí a stáří se věnuje mnoho vědních disciplín a řada oborů, například geriatrie, gerontologie a gerontopsychologie. Geriatrie (gerón = starý člověk a iatró = léčím) je lékařský obor, který se zabývá diagnostikováním, léčením a zvláštnostmi chorob u starých lidí. Gerontologie (gerontos = starý člověk a logos

= slovo, nauka) je souhrn poznatků o stárnutí a stáří, zaměřených na zkoumání biologických, psychických a fyzických vlastností stárnoucího organismu, a také na sociální aspekty stáří. Gerontopsychologie je speciální psychologickou disciplínou, která studuje psychologické aspekty stárnutí a stáří.¹¹

Jonathan Swift, irský spisovatel a satirik pravil: „Every man desires to live long, but no man wishes to be old.” Volným překladem: „Každý člověk si přeje dlouhý život, ale nikdo nechce být starý.“

1.3 Ageismus

Pojem ageismus vznikl v 60. letech 20. století, kdy jej poprvé použil americký psychiatr Robert Butler (v roce 1968) ve svém článku v souvislosti se segregační bytovou politikou. Později (v roce 1975) Butler pojem ageismus ve své knize

„Why Survive? Being Old in America“ šířeji rozpracoval. Uvedený pojem se však dostává do povědomí lidí až v roce 1979, kdy byl ageismus („ageism“) zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“.¹²

Za původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definici ageismu lze považovat tu, jenž hovoří o stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří (Butler 1975). Pojem „ageismus“ bývá v současnosti také označován synonymem

„věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“.¹³

První česká sociologická definice ageismu obsažená ve výzkumné zprávě Vidovićové (Vidovićová, L. 2005 Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie

(16)

a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh) zní: „Ageismus – neboli věková diskriminace, je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu.

Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“¹⁴

Koncept ageismu se již dříve objevoval v českém odborném diskursu, především v sociologii a psychologii. Některá dílčí témata ageismu zmiňovala již Haškovcová (v roce 1989) a později také Tošnerová (v roce 2002). První rozsáhlejší zpracování a komplexnější pojetí fenoménu věkové diskriminace v českém kontextu však přináší až práce Vidovićové (2005), která definuje ageismus jako „ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovanou skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci“.¹⁵ Uvedená definice se opírá o psychologická a sociologická východiska zde diskutovaného konceptu. „Ageismus je ideologie a přesvědčení. Jedním z jeho projevů je věková diskriminace. Diskriminace je ale až krajní, nejviditelnější podobou ageismu“.¹⁶

Za ageismus, respektive jeden z jeho projevů, můžeme označit například chování jedinců nebo společnosti vedoucí k diskriminaci určité skupiny lidí v důsledku jejich věku (např. stáří), která je založena zejména na předsudcích nevýhodných pro určitý věk. Mohou to být zejména předsudky vyjadřující přesvědčení o nízké hodnotě seniorů, např. o jejich nadbytečnosti, nepotřebnosti, o neschopnosti seniorů učit se novým věcem a adaptovat se rychlému tempu vyvíjející se společnosti a také o ekonomické zátěži pro společnost. Ageismus však nemusí mít jen podobu negativní. Rádoby pozitivní přehnané projevy soucitu a přehnané ochranitelství vůči lidem určitého věku může

14 VIDOVIĆOVÁ, L.; RABUŠIC, L. Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Praha, Brno: VÚPSV, 2005. (výzkumná zpráva), str. 5.

(17)

následně v těchto lidech také vyvolávat pocity méněcennosti. Vágnerová¹⁷ ve své práci uvádí, že ageismus považuje za méněcenné všechny staré osoby bez přihlédnutí k jejich individualitě a odlišným věkovým kategoriím. Považuji však za důležité zmínit také to, že ageismus se neváže pouze ke starým lidem. Obětí ageismu mohou být senioři, ale stejně tak jí mohou být i mladí lidé. Zamysleme se i nad faktem, že projevy ageismu s velkou pravděpodobností za pár let postihnou i zastánce těchto diskriminačních myšlenek, protože i oni se jednoho dne ocitnou na prahu stáří. I oni budou nuceni potýkat se se stejnými nebo obdobnými problémy, se kterými se v současné době potýkají nynější senioři. Protože čas je neúprosný a stáří jednou postihne i zastánce těchto myšlenek, budou se i oni muset adaptovat na role seniorů (stejně tak, jako to museli dělat ti, které kdysi sami tolik odsuzovali).

Za zmínku také stojí článek 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Na něj navazuje článek 10, který říká, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a bylo chráněno jeho jméno. Právě lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst nesmíme opomíjet ani v souvislosti se starými lidmi a při jednání s nimi, protože respektování těchto hodnot je jedním ze základních aspektů péče o seniory. Jakékoliv projevy ageismu by totiž byly snižováním důstojnosti těchto osob a byly by tudíž nezákonné.

Řešitelé projektu „Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti pro ČR“

dospěli k závěru, že věková segregace je zdrojem ageismu, nicméně věková inkluze je jeho prevencí. Toto konstatování dokládá fakt, že osoby, které se stýkají se staršími lidmi, tím posouvají chronologický nástup stáří do vyššího věku (v čemž můžeme spatřovat také potenciálně větší porozumění uvedené fázi života). Tyto osoby také vystupují proti segregaci věkových skupin ve společnosti a daleko méně připouštějí existenci věkových hranic a bariér ve strukturách.¹⁸ K diskriminaci seniorů mohou implicitně přispívat také mnohé výzkumy, v jejichž studiích často nejsou zahrnuty osoby nad 65 let věku.¹⁹

17 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha: Portál, 2000.

19 srov. SEYMOUR, L.; GALE, E. Even elders get the blues. Mental Health Today. 2005, str. 29–31.

(18)

V roce 2009 probíhal mezinárodní sociologický výzkum European Social Survey Round 4 (ESS4) zaměřený na problematiku ageismu, kterému byly podrobeny některé evropské státy včetně České republiky. Z výzkumu vyplynulo, že v České republice má osobní zkušenost s ageismem více lidí než například s diskriminací na základě etnické příslušnosti nebo pohlaví, proto můžeme ageismus považovat za nejrozšířenější typ diskriminace u nás. Ve výzkumu uvedlo 63 % dotázaných, že věkovou skupinu okolo dvaceti let považuje za schopné, na rozdíl od seniorů starších 70 let, které považuje za schopné pouze třetina dotázaných. Nejčastější odpovědí na otázku, jakou emoci (např. obdiv, závist, soucit, opovržení apod.) v respondentech vyvolávají senioři starší 70 let, bylo, že pociťují vůči těmto osobám soucit. Více než polovina dotázaných se shodovala na tom, že věkovou diskriminaci lze v České republice považovat za dosti závažný nebo velmi závažný problém.²⁰

Na závěr této podkapitoly uvádím shrnutí pojmu ageismus. Ageismus je ideologií nebo přesvědčením, jehož krajní a nejintenzivněji viditelnou formou je věková diskriminace. Vedle této formy může mít ageismus projevy také formou sdílení stereotypních očekávání vůči druhým na základě jejich věku nebo přijímání různých (negativních i pozitivních) předsudků. Základ ageismu spočívá v předpokladu kvalitativní nerovnosti, tedy v přesvědčení, že určitá věková kategorie osob je v něčem

„lepší“ než jiná věková kategorie.

(19)

1.4 Sociální pomoc seniorům

Jak již bylo uvedeno, senioři již v současné době tvoří významnou část populace a podle uvedených prognóz bude populace i nadále výrazně stárnout. Zvyšující se věk dožití má však i stinné stránky, jelikož často přináší situace, které dané osoby často nejsou schopny samy (někdy ani za pomoci rodiny) finančně zvládnout. Zdravotní postižení, špatný zdravotní stav a stáří bývají označovány jako jedny z nejvážnějších příčin sociálního vyloučení a vzniku chudoby.

V současné době je trend neustále se zvyšujících cen všech služeb a zboží, avšak výše platů, potažmo výše důchodů seniorů se téměř nemění. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a v jeho následku také vyššímu stupni závislosti uvedených osob zcela zásadně vzrůstají i náklady na pokrytí veškeré potřebné péče a služeb. Právě za účelem zvládnutí těchto běžně nastávajících situací v životech mnoha osob je tu systém sociální pomoci.

Pro pochopení smyslu sociální pomoci, sociálních služeb a příspěvku na péči a jejich začlenění do českého právního řádu, je nezbytné vymezit strukturu sociální pomoci sociálního zabezpečení v našem právním řádu a vymezit související instituty.

Systém sociálního zabezpečení v České republice je tvořen třemi subsystémy:

 sociální pojištění,

 státní sociální podpora,

 sociální pomoc.

Sociální pojištění lze charakterizovat jako finanční systém, kterým se občan povinně zajišťuje pro případ vzniku sociální události tím, že odkládá část osobní spotřeby, aby se pro budoucnost dokázal postarat o sebe a svou rodinu, nikoliv však na úkor veřejných daní.

Subsystém sociálního pojištění se dále skládá z několika subsystémů, které slouží k různým účelům, jedná se o: zdravotní pojištění, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, úrazové pojištění. Zdravotní pojištění slouží ke krytí výdajů spojených s financováním nutné zdravotní péče. Z tohoto pojištění je garantována zdravotní péče u lékaře, hospitalizace v nemocnici, úhrada léčiv, zdravotních pomůcek apod. Důchodové pojištění slouží občanům ke krytí výdajů spojených s trvalou

(20)

neschopností pracovat. Charakteristickým rysem českého důchodového pojištění je povinná účast na důchodovém pojištění při splnění zákonem stanovených podmínek.

Pojistným plněním z tohoto systému je důchod. Důchody dělíme na přímé, kam lze zařadit důchod starobní a invalidní, a důchody pozůstalostní, kam spadají důchody vdovské, vdovecké a sirotčí. Z nemocenského pojištění se nahrazuje příjem, který dotyčnému ušel v důsledku pracovní neschopnosti. Nemocenské pojištění poskytuje dávky pro případ nemoci či těhotenství a mateřství. Úrazové pojištění pak představuje specifický systém sociálního pojištění, který se aktivuje v situaci, kdy dojde k pracovnímu úrazu.

Státní sociální podpora zakotvuje nároky na peněžité dávky hrazené z veřejných rozpočtů. Jedná se o systém dávek určených především rodinám s nezaopatřenými dětmi, tento systém je tedy otevřen poměrně širokému spektru populace. Nárok na uvedené dávky nevzniká všem bez rozdílu, některé dávky jsou závislé na výši příjmu v rodině, ty nazýváme dávkami testovanými. Naopak dávkami netestovanými jsou takové dávky, které na příjmové situaci rodiny nezávisí. Dávkami státní sociální podpory jsou: přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, porodné, rodičovský příspěvek a pohřebné.

Sociální pomoc lze z hlediska sociální politiky chápat jako „záchrannou sociální síť“ neboli poslední síť sociální ochrany, která je podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručena každému člověku, který se ocitne v hmotné nouzi. Sociální pomoc (donedávna nazývaná též sociální péče) je od zbylých dvou subsystémů odlišena zejména rozsahem, protože se týká poměrně úzké části populace. Sociální pomoc (na rozdíl od zbývajících subsystémů) ve smyslu záchranné sítě nastupuje až v okamžiku, kdy občané v důsledku nastalé sociální události nejsou schopni tuto událost pokrýt z uvedených dvou subsystémů sociálního zabezpečení (sociálního pojištění a státní sociální podpory). Výše uvedené má spojitost s principem subsidiarity, tedy věcná působnost právních norem sociální pomoci nastoupí až v okamžiku, kdy již není k dispozici plnění z žádného jiného systému nebo již byla všechna tato plnění vyčerpána, ale stále trvá potřeba zabezpečit základní životní potřeby dané osoby.

Z uvedeného systému se poskytují nejen peněžité a věcné dávky, ale sociální události bývají také velmi často řešeny formou sociálních služeb. Služby sociální pomoci bývají přednostně poskytovány soukromoprávními právnickými osobami, tedy nestátními

(21)

organizacemi. Dávky z uvedeného systému jsou poskytovány krajskými pobočkami Úřadu práce, kterým byla svěřena správa veškerých „nepříspěvkových dávek“.²¹ Dávky se v rámci tohoto systému poskytují buď za účelem řešení hmotné nouze občana, nebo účelově. Nárok na dávky sociální pomoci nevzniká přímo ze zákona, ale až správním rozhodnutím o výši nároku a jeho formě. V případě správního rozhodnutí je vhodné zmínit vysokou míru správního uvážení, která je pro systém sociální pomoci typická.

Na rozdíl od Německa či Rakouska si občané v České republice zásadně nepřispívají předem pro případ vzniku sociální události řešené systémem sociální pomoci, protože v českém právním řádu neexistuje koncept takového pojištění nebo spoření.²²

Pro sociální pomoc je typická velká míra individualizace nejen při posuzování existence nároku na plnění, ale také při plnění samotném. Kombinací různých sociálních služeb a různých forem dávek je možné vytvořit klientovi pomoc

„sestavenou na míru jeho potřebám“.

Česká právní úprava pojem sociální pomoc jako takový nezná, používá jej pouze teorie, nicméně pod uvedený pojem můžeme zařadit: pomoc v hmotné nouzi, sociální služby a dávky poskytované osobám se zdravotním postižením.

Systém pomoci v hmotné nouzi obsahuje tři dávky: příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádnou okamžitou pomoc. Účelem dávek ze systému pomoci v hmotné nouzi je pomoc osobám s nedostatečnými příjmy jejich příjmy zvýšit nad hranici hmotné nouze a zabránit tak jejich setrvání v této situaci.

Systém dávek poskytovaných osobám se zdravotním postižením obsahuje:

 příspěvek na mobilitu,

 příspěvek na zvláštní pomůcku.

Ve spojitosti se seniory považuji za nutné stručně přiblížit dvě výše uvedené dávky ze systému dávek poskytovaných osobám se zdravotním postižením. Tyto dávky mají zmírnit sociální důsledky zdravotního postižení a podporovat sociální začleňování osob se zdravotním postižením. Obě tyto dávky upravuje zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů.

21 TRÖSTER, P. et al. Právo sociálního zabezpečení. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. str. 205.

(22)

Příspěvek na mobilitu je poskytován osobě, která má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ nebo „ZTP/P“, opakovaně se v kalendářním měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách. Splnění podmínky opakovaného dopravování za úhradu prokazuje žadatel čestným prohlášením.

Výše příspěvku na mobilitu činí za kalendářní měsíc 550 Kč.

Příspěvek na zvláštní pomůcku je dávkou, kterou je možno čerpat na pořízení široké škály pomůcek. Nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku má osoba, která má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí nebo osoba s těžkým sluchovým nebo zrakovým postižením. Příloha zákona č. 329/2011 Sb. obsahuje výčet zdravotních postižení, která odůvodňují přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku, ale také výčet zdravotních stavů, které jeho přiznání kontraindikují. Kontraindikací jsou zejména duševní poruchy, jež způsobují nemožnost užívání pomůcky, také hluchoněmost a těžké alergie ve vztahu k vodícímu psovi. Příspěvek je poskytován na zvláštní pomůcku v základním provedení, které dané osobě plně vyhovuje, a zároveň je ekonomicky nejméně náročné. Uvedený příspěvek je jednorázovou dávkou, nicméně s určitým časovým odstupem je možné poskytnutí tohoto příspěvku zopakovat. Příspěvek může být poskytnut k pořízení např.: vodícího psa, motorového vozidla, svislé zdvihací plošiny, šikmé zvedací plošiny, schodišťové sedačky nebo stropního zvedacího systému. Kompletní seznam druhů a typů zvláštních pomůcek stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud by příspěvek měl sloužit k pořízení pomůcky, jejíž cena je nižší než 10 000 Kč, je ustanovením § 10 zákona č. 329/2011 Sb. stanoven částečný test příjmu osoby.

I v tomto případě zákon počítá se spoluúčastí osoby ve výši 10 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky, nejméně však 1 000 Kč. V ostatních případech je stanovena spoluúčast osoby ve výši 10 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky. Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku činí 350 000 Kč, s výjimkou příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení svislé zdvihací plošiny nebo šikmé zvedací plošiny, jehož maximální výše činí 400 000 Kč.

(23)

Sociální služby jsou poskytovány osobám společensky znevýhodněným, a to za účelem zlepšit kvalitu jejich života, popřípadě je v maximální možné míře začlenit do společnosti, nebo naopak společnost chránit před riziky, jejichž nositeli mohou být právě osoby společensky znevýhodněné. Sociální služby tedy zohledňují nejen osobu uživatele, ale i jeho rodinu a skupiny, do nichž patří, případně zájmy širšího společenství osob.²³ Sociální služby jsou poskytovány prostřednictvím státní sociální pomoci, mohou však být poskytovány i mimo ni – mohou být hrazeny přímo příjemcem služby na základě smluvního vztahu jako jakákoliv jiná služba. Také může být poskytovatelem i nestátní subjekt, který tyto služby poskytuje uživateli bezplatně.²⁴

Sociální služby jsou děleny na:

 sociální poradenství,

 služby sociální péče (péče o osobu, jež není schopna se o sebe sama postarat),

 služby sociální prevence (pro klienty se sociálními problémy poskytované za účelem zpětné integrace jedince do společnosti).

V zákoně o sociálních službách je upravena také dávka, jejímž prostřednictvím si má ten, kdo potřebuje sociální služby, tyto služby obstarat a uhradit. Jedná se o příspěvek na péči.

23 MATOUŠEK, O. et al. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. 2. vyd. Praha:

Portál, 2011. str. 9.

(24)

2. Sociální služby

Sociální služby lze charakterizovat jako soubor činností, jež zabezpečují poskytovatelé sociálních služeb na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Systematicky je tento zákon členěn do jedenácti částí, kdy první část je věnována úvodním ustanovením, navazuje druhá část zabývající se institutem příspěvku na péči, který občané mohou uplatnit v sociálních službách, jimž je věnována třetí část tohoto zákona. Část čtvrtá je poté věnována inspekci poskytování sociálních služeb. Pátá část řeší mlčenlivost poskytovatelů sociálních služeb, zaměstnanců obcí a krajů, zaměstnanců státu v souvislosti s poskytováním sociálních služeb nebo příspěvku na péči a také mlčenlivost v souvislosti se sdělováním údajů orgánu sociálně- právní ochrany dětí. Šestá část je věnována financování sociálních služeb. Část sedmá stanovuje přestupky v oblasti sociálních služeb. Část osmá dále upravuje kvalifikační předpoklady pro výkon povolání sociálních pracovníků. Pozornost zákona je v části deváté zaměřena taktéž na předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách a na okruh dalších pracovníků v sociálních službách. Tato ustanovení se vztahují nejen na oblast sociálních služeb, ale i na další vyjmenované oblasti, ve kterých sociální pracovníci působí (např. při pomoci v hmotné nouzi, v sociálně-právní ochraně dětí, ve školách a školských zařízeních, u poskytovatelů zdravotních služeb, ve věznicích, v zařízeních pro zajištění cizinců a v azylových zařízeních). Část desátá je zaměřena na problematiku akreditace vzdělávacích zařízení a akreditace vzdělávacích programů.

Část jedenáctou poté uzavírají společná, přechodná a závěrečná ustanovení.

Sociální služby jsou zaměřeny na individuální potřeby konkrétního jedince a měly by vést k zachování co nejvyšší kvality a důstojnosti jeho života. Důraz se klade zejména na vytváření podmínek, které jsou srovnatelné s životními podmínkami ostatních osob bez zdravotního nebo jiného sociálního znevýhodnění. Sociální služba by měla v co nejvyšší možné míře umožnit osobě žít takový život, který je většinovou společností považován za běžný. Sociální služby mají mít především aktivizační charakter, tedy mají podporovat samostatnost klientů a předcházet delšímu trvání jejich nepříznivé sociální situace, a také mají za cíl zabránit sociálnímu vyloučení osob.

Mezi nejpočetnější příjemce sociálních služeb patří především senioři, na které je tato práce obsahově zaměřena. Mezi další početné skupiny uživatelů sociálních

(25)

služeb můžeme zařadit zejména osoby se zdravotním postižením, rodiny s dětmi a dále také osoby, které se z mnoha různých důvodů dostaly na „okraj společnosti“ a žijí v nepříznivé sociální situaci.

Zákon specifikuje tři základní druhy sociálních služeb - jsou jimi:

 sociální poradenství,

 služby sociální péče,

 služby sociální prevence.

Sociální poradenství je ve své základní formě nedílnou složkou všech sociálních služeb, díky tomu má jako druh sociální služby zvláštní postavení. Sociální poradenství zahrnuje základní a odborné sociální poradenství. Základní poradenství je považováno za základní činnost při poskytování všech druhů sociálních služeb, a proto je povinností všech poskytovatelů sociálních služeb tuto činnost zajistit.

Odborné sociální poradenství se poskytuje zejména v odborně zaměřených poradnách, např. v občanských, manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory a osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti domácího násilí a oběti trestných činů, a také ve speciálních lůžkových zdravotnických zařízeních hospicového typu. Toto odborné poradenství zahrnuje též práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Bezplatné sociální poradenství můžeme považovat za jednu ze základních zásad v oblasti sociálních služeb. Primárně by tedy mělo docházet k poskytnutí bezplatných relevantních informací osobě, která stojí na prahu řešení sociální situace, v níž se nenadále ocitla. Tyto informace by měly osobu nasměrovat pokud možno tak, aby byla schopna nastalou situaci řešit sama vlastními silami.

Až pokud takto poskytnuté informace nestačí, měly by nastupovat služby sociální péče. Služby sociální péče mají za cíl zabezpečovat nesoběstačným osobám základní životní potřeby, které tyto osoby již nejsou schopny zajistit bez pomoci či péče jiné osoby. Dále mají za úkol podporovat sociální začlenění těchto osob, a to především v jejich přirozeném prostředí. Mohou být poskytovány v domácím prostředí dané osoby nebo v zařízeních sociálních služeb. Specifickou možností je poskytnutí sociální péče zdravotnickým zařízením poté, co pomine důvod hospitalizace osoby, avšak trvá potřeba nezbytné pomoci, dokud se nepodaří vyřešit tuto situaci uspokojivým způsobem

(26)

- například umístěním osoby do pobytového zařízení sociální péče. Tato varianta péče ve zdravotnickém zařízení by však měla trvat pouze po nezbytně nutnou dobu. Mezi služby sociální péče řadí zákon o sociálních službách následující:

 osobní asistence,

 pečovatelská služba,

 tísňová péče,

 průvodcovské a předčitatelské služby,

 podpora samostatného bydlení,

 odlehčovací služby,

 centra denních služeb,

 denní stacionáře,

 týdenní stacionáře,

 domovy pro osoby se zdravotním postižením,

 domovy pro seniory,

 domovy se zvláštním režimem,

 chráněné bydlení,

 sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče.

K předcházení a zabraňování sociálnímu vyloučení slouží poslední vyjmenovaný druh sociálních služeb, jímž jsou služby sociální prevence. Tyto služby nejen, že napomáhají osobám ohroženým sociálním vyloučením překonat jejich nepříznivou sociální situaci, ale také tím chrání společnost před vznikem a působením nežádoucích sociálních jevů. Služby sociální prevence bývají nejčastěji poskytovány osobám, jejichž tíživou životní situaci způsobila nastalá krizová sociální situace, nebo ji zapříčinil jejich způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, život v sociálně nevyhovujícím prostředí, případně ohrožení práv a zájmů způsobené trestnou činností jiné osoby.

Zákon o sociálních službách upravuje následující druhy služeb sociální prevence:

 raná péče,

 telefonická krizová pomoc,

 tlumočnické služby,

 azylové domy,

 domy na půl cesty,

(27)

 kontaktní centra,

 krizová pomoc,

 intervenční centra,

 nízkoprahová denní centra,

 nízkoprahová zařízení pro děti a mládež,

 noclehárny,

 služby následné péče,

 sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi,

 sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením,

 sociálně terapeutické dílny,

 terapeutické komunity,

 terénní programy,

 sociální rehabilitace.

Zákon o sociálních službách v § 33 rozlišuje tři formy, ve kterých mohou být sociální služby poskytovány. Jedná se o poskytování ve formě:

 pobytové,

 ambulantní,

 terénní.

Pobytové sociální služby, jak už vyplývá ze samotného názvu, spočívají v poskytnutí ubytování v zařízeních sociálních služeb. Ambulantními sociálními službami jsou takové služby, za nimiž daná osoba dochází nebo je doprovázena či dopravována, jsou poskytovány taktéž v zařízeních sociálních služeb, avšak na rozdíl od pobytových služeb nezahrnují ubytování. Terénní sociální služby spočívají v poskytování činnosti v přirozeném sociálním prostředí osob, tedy například v jejich domácnosti nebo v místech, kde osoby pracují nebo se vzdělávají.²⁵

Rozlišování formy sociálních služeb má v systému zákona význam také z hlediska stanovení způsobu úhrady za poskytnuté služby a stanovení dalších specifických podmínek a povinností poskytovatelů.

25 KRÁLOVÁ, J.; RÁŽOVÁ, E. Sociální služby a příspěvek na péči. 4. vyd. Olomouc: ANAG, 2012.

str. 74.

(28)

2.1 Smlouva o poskytování sociálních služeb a jednání poskytovatele sociálních služeb se zájemcem o sociální službu

Zákon o sociálních službách s sebou přinesl velké množství zásadních změn.

Mezi změny, jež stojí za zmínku, patří změna charakteru právního úkonu, na jehož základě jsou poskytovány sociální služby. Dřívější právní úprava zakotvovala poskytování sociální služby na základě rozhodnutí příslušným správním úřadem ve správním řízení. Smlouva o poskytování sociálních služeb vychází z nově zavedeného institutu smluvního principu v oblasti poskytování sociálních služeb.

Smluvní princip je založen na vzniku smluvního vztahu mezi poskytovatelem sociálních služeb a zájemcem o sociální službu z uzavřené smlouvy o poskytování sociálních služeb. Uzavírání smlouvy o poskytování sociálních služeb upravuje několik právních předpisů. Jedná se o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, dále o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a v neposlední řadě o vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

Samotnému uzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb předchází jednání poskytovatele se zájemcem o sociální službu. Jednou ze zásad tohoto jednání je primárně to, že poskytovatel jedná se zájemcem osobně, a informace mu poskytuje ve formě pro něj srozumitelné. Poskytovatel má pro taková jednání písemně zpracovaná vnitřní pravidla, podle kterých srozumitelným způsobem informuje zájemce o sociální službu o možnostech a podmínkách poskytování dané sociální služby. Zmiňovaná vnitřní pravidla slouží pracovníkům poskytovatele jako návod pro postup jednání se zájemcem o sociální službu. Tato pravidla jsou zpracována ve vazbě na druh poskytovaných služeb a jsou zohledňovány zejména možnosti jednotlivých zařízení.

Aby nedocházelo ke vzniku nerovných příležitostí, měl by mít poskytovatel stanoven rozsah a obsah základních informací, jež bude poskytovat všem zájemcům při prvním kontaktu, aby každý zájemce disponoval stejnými informacemi. K samotnému jednání mezi poskytovatelem a zájemcem je důležité uvést, že spolu se zájemcem se jednání mohou zúčastnit i další osoby, které zájemce určí. Jak už bylo výše zmíněno, zájemce musí být účastníkem jednání vždy²⁶ (z důvodu respektování konkrétního uživatele

26 Standardy kvality sociálních služeb - výkladový sborník pro poskytovatele. 1. vyd. říjen 2008 Ministerstvo práce a sociálních věcí, str. 63

(29)

a jeho soukromí), a to i za situace, kdy není svéprávný - tedy není způsobilý samostatně jednat, nebo byla-li mu svéprávnost omezena. V takovém případě je nutno zájemce formou pro něj přijatelnou informovat o sociální službě a podmínkách jejího poskytování a dát mu možnost samostatně projevit svou vůli. Poté lze pokračovat v jednání se zástupci zájemce. Jednání se však nezúčastní ten, koho by zájemce vyloučil, avšak s výjimkou opatrovníka, zákonného zástupce u nezletilého nebo zástupce orgánu sociálně právní ochrany dětí. Na požadavek osobního jednání se zájemcem nemá vliv ani skutečnost, že smlouvu o poskytování sociální služby poté bude v zastoupení klienta uzavírat zákonný zástupce, zmocněný zástupce nebo opatrovník.

Forma jednání se vždy odvozuje od cílové skupiny, nicméně vždy je nezbytné ústní jednání. Se seniory, s osobami s mentálním postižením a s nezletilými se primárně doporučuje ústní jednání, až druhotně předkládání písemných materiálů. K jednání je podle okolností vhodné přizvat rodinného příslušníka resp. jinou blízkou osobu, trpí-li zájemce například potížemi s komunikací, určitou formou demence apod. Není-li zájemce schopen komunikovat běžným způsobem, je nutné mu dát možnost vzít si na jednání tlumočníka, případně mu ho pomoci zajistit.²⁷

Poskytovatel zájemce (podle druhu požadované služby) informuje o tom, jaké služby je mu schopen poskytnout bezodkladně, jaké služby mu nabízí s ohledem na jeho potřebu, jaké služby je popřípadě schopen zprostředkovat a které z požadovaných služeb neposkytuje. O uskutečněném jednání se zájemcem se u pobytové služby pořizuje vždy záznam o osobním jednání, který podepisuje zájemce a osoby účastnící se na jednání. Před samotným uzavřením smlouvy o poskytování sociální služby se jeví jako vhodné poskytnout adaptační dobu za účelem definitivního rozhodnutí například poskytnutím možnosti strávit v pobytové službě (například v domově pro seniory) celý den. K tomuto účelu by bylo vhodné uzavřít smlouvu o tomto pobytu s jasným účelem,

(30)

že má zájemci napomoci k definitivnímu rozhodnutí, zda následně uzavře smlouvu o poskytování sociální služby u konkrétního poskytovatele.²⁸

Pokud má poskytovatel dostatečnou kapacitu pro zajištění dané služby, je povinen uzavřít smlouvu s osobou, která o její poskytnutí požádala.²⁹ Poskytovatel však může podle § 91 odst. 3 zákona o sociálních službách odmítnout uzavření smlouvy ze čtyř taxativně stanovených důvodů.

První možností odmítnout uzavření smlouvy je situace, kdy poskytovatel neposkytuje službu, o níž žadatel žádá. Poskytovatel v takovém případě informuje žadatele, že tuto službu neposkytuje. Při odmítnutí by měl doporučit jiného poskytovatele, který požadovanou službu poskytuje.

Druhým z důvodů je již výše zmíněná situace, kdy poskytovatel nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby. Kapacita daného zařízení se uvádí v registraci a měla by být zveřejněna spolu s informacemi o poskytované službě.

Při rozhodnutí o odmítnutí z kapacitních důvodů by měl být následně zájemce zařazen do pořadníku čekatelů, o čemž je nutné zájemce informovat. Zájemce může zařazení do pořadníku odmítnout. Pokud dochází k automatickému zařazování do pořadníku, měla by být tato informace součástí informace o poskytovaných službách. Poskytovatel má stanovena pravidla pro vedení pořadníku. Kritériem pro zařazení do pořadníku mohou být např. životní situace klienta, region, rodinné zázemí zjištěné při sociálním šetření apod.

Třetím případem odmítnutí uzavření smlouvy je situace, kdy zdravotní stav osoby vylučuje poskytnutí sociální služby, o níž tato osoba žádá. Zdravotní stavy, jež vylučují poskytování pobytových sociálních služeb, stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách. Odmítnutí ze zdravotních důvodů je možné na základě předloženého potvrzení zdravotního stavu od odborného lékaře. O důvodu odmítnutí musí být klient informován.

29 TRÖSTER, P. et al. Právo sociálního zabezpečení. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. str. 219.