Gymnastika v obrazech
Vydáno v rámci projektu FRVŠ 939/2011 Učební text
Recenzenti: Mgr. Jan Došla, Ph.D.
Doc. PhDr. Dušan Tomajko, CSc.
Autoři: Jan Chrudimský, Jaroslav Krištofič, Jaroslav Marek, Jitka Vorálková Editor: Jan Chrudimský, Vít Kašpar
Vydala: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu Praha 2012
Sazba: Jan Chrudimský, Vít Kašpar Grafický návrh a výroba: Vít Kašpar Vydání: první
ISBN 978-80-86317-91-5
Obsah
I. TEORETICKÁ ČÁST
1 Vývoj gymnastického nářadí 2
1.1 Využití nářadí ve školní tělesné výchově 32
2 Názvosloví cvičení na nářadí 47
3 Teoretická východiska didaktiky sportovní gymnastiky 69
3.1 Akrobatická příprava 80
3.2 Dopomoc a záchrana 93
4 Bezpečnost cvičení na nářadí 96
II. PRAKTICKÁ ČÁST
5 Akrobacie 105
6 Přeskok 123
7 Hrazda 133
Jitka Vorálková
VÝVOJ GYMNASTICKÉHO NÁŘADÍ
Vznik nářadí můžeme hledat v pozůstatcích historických epoch - např. kultury egyptské a indické (šplhací lana, tyče, sloupy), krétské (nářadí pro přeskoky), helénské (atrapa koně); nářadí artistů (pákové můstky, nesené tyče, vodorovná lana); lidových zábav (šplh, dětské hry - přeskoky, cvičení ve dvojicích, převaly, převraty); různých osobitých tělocvičných směrů 18. a 19. století (Amores, pružný můstek, vodorovná a šikmá lana, lana svislá i provazové žebříky); obsah cvičení ve filantropinech (Vieth, Salzmann, Basedov, Guts - Muts, Pestalozi
-překážky, nářadí na přeskoky, šplhací nářadí, „kladina“ i otočné břevno); severské směry tělovýchovné (Nachtegal, Ling, Törngren - lavičky, bedny, žebřiny, vysoké kladiny, průlezky, žíněnky); německý tělocvik (Jahn, Eiselen - konstrukce hrazdy, bradel, kruhů, můstků, koz).
V Čechách zavedl nářaďový tělocvik Rudolf Stefani, žák Jahnův a Eiselenův, který byl v roce 1842 povolán zemskými stavy do Prahy jako učitel tělocviku (Reitmayer, 1978). Po jeho odchodu působili v Praze Němci Gustav Stegmayer a Ferdinand Schmidt a později i první český propagátor a učitel nářaďového tělocviku Jan Malypetr. V jeho ústavu v Budči byl mezi prvními cvičiteli i Dr.
Miroslav Tyrš, který se snažil po založení tělocvičného spolku Sokol (1862) o všestrannou tělesnou výchovu spojenou s výchovou estetickou a mravní podle antických vzorů (Kössl et al., 1994).
V současné době je prakticky na celém světě rozlišováno nářadí:
• závodní
• nezávodní tělocvičné nářadí
• ostatní tělocvičné nářadí a zařízení.
Do skupiny závodního nářadí řadíme ta nářadí, která jsou obsahem sportovní gymnastiky mužů (konstrukce akrobatické podlahy, kůň našíř s madly, kruhy, přeskok, bradla, hrazda) a žen (přeskok, bradla, kladina, konstrukce akrobatické podlahy). Závodní gymnastická nářadí, která jsou využívána na gymnastických soutěžích, musejí splňovat požadavek certifikace u Mezinárodní gymnastické federace. Tím je zajištěna shoda vlastností nářadí (fyzikálních i konstrukčních) Kapitola 1
dodávaných různými výrobci.
S ostatním nezávodním tělocvičným nářadím se můžeme setkat nejen ve specializovaných gymnastických tělocvičnách, ale i ve školní tělocvičně, v tělocvičně tělovýchovných jednot, v tělocvičnách fitness center apod. Za typické
představitele této skupiny považujeme švédskou bednu, kozu, gymnastický koberec, cívkové kruhy, hrazdu, trampolínu, malou trampolínu, lavičku, žebřík, průlezky apod.
Ostatní tělocvičná nářadí a zařízení představují speciální konstrukce gymnastického nářadí (molitanové krychle, kvádry, válce apod.), které slouží k rozvoji motoricko-funkčních předpokladů cvičenců, zvyšují bezpečnost nácviku gymnastických tvarů i jejich realizaci a jsou velmi vhodné pro děti předškolního a mladšího školního věku. Své uplatnění naleznou i u starších cvičenců (Appelt, Libra, 1987).
Pohybový obsah sportovní gymnastiky a cvičení na nářadí je součástí nejen sportu vrcholového, výkonnostního a sportu pro všechny, ale také
školní tělesné výchovy. Z hlediska využívání jednotlivých nářadí je rozhodující účel jejich použití. Zatím co ve sportovních formách cvičení na nářadí
jsou jednotlivá nářadí označována jako disciplíny gymnastického víceboje a cvičební obsah je ovlivněn pravidly sportovní gymnastiky s cílem podávat individuálně maximální sportovní výkon, v oblasti školní tělesné výchovy (potažmo sportu pro všechny) je účelem nářadí:
• využití konstrukce nářadí pro zvýšení fyziologického účinku cvičení
• osvojování si nových koordinačně náročných dovedností
• tvorba intervenčních programů
• vytváření modifikovaných „překážek“, které je nutné prostřednictvím lokomočních pohybů překonávat apod.
Společným rysem je unikátnost, která je dána specifickou gymnastickou lokomocí. Právě rozvoj funkčního spojení mezi horními končetinami a trupem a dále trupem a končetinami dolními je vytvářen prostřednictvím využívání gymnastického nářadí.
Z ávodní gymnastická nářadí
Vývoj nových materiálů, způsobů jejich zpracování a výrobních
technologií se projevil i v konstrukcích gymnastického nářadí. Jejich vývoj umožnil velký rozvoj sportovní gymnastiky mužů i žen. V historii gymnastických soutěží byla využívána různá nářadí, měnil se i jejich cvičební obsah včetně způsobu prezentace gymnastických výkonů. V období po druhé světové válce se postupně ustaloval obsah gymnastických vícebojů až na dnešní šestiboj pro muže a čtyřboj pro ženy. Velkým vývojovým mezníkem ve cvičení na nářadí bylo zavedení změn v konstrukci některých gymnastických nářadí. Na mistrovství světa 1966 byla pro prostná použita pružná podlaha firmy Reuther, nový odrazový můstek pro přeskok a zcela nové hrazdové upevnění konstrukce bradel o nestejné výši žerdí. Lankové kotvení a zavedení kulatých pružnějších bradlových žerdí vedlo k větší dynamice cvičení žen a také k větší pestrosti volných sestav.
Nářadí, která tvoří jednotlivé disciplíny gymnastických vícebojů, označujeme jako závodní gymnastické nářadí. I ostatní gymnastická nářadí, jako jsou např.
koza, bedna, nacházejí svá uplatnění v rámci gymnastických soutěžích hlavně pro soutěže dětí a mládeže. Přesto je řadíme do skupiny nezávodního gymnastického nářadí. Na druhou stranu nářadí, které patří do skupiny závodní např. kůň, bradla, kladina i akrobacie (konstrukce akrobatické podlahy) se také objevuje a využívá ve školní tělesné výchově, ve sportu pro všechny a při volnočasových aktivitách.
Akrobacie
Historie
(zpracováno podle Gajdoš, Jašek, 1988)
Historické kořeny akrobatických cvičení můžeme hledat v lidových zábavách a tancích. Taneční a akrobatické tvary zpočátku splývaly a bylo velmi těžké je oddělit. Název akrobacie pochází z řeckého slova „akrobates“ (zvedání vzhůru).
Už dva tisíce let před naším letopočtem znali akrobatická cvičení Egypťané, staří Řekové, Italové a Skandinávci. Usuzujeme podle znázorněných akrobatických cvičení na rozličných památkách tohoto období (vázách, freskách apod.).
Další vývoj cvičení akrobatických je spjat s „komedianty“. Kočovní akrobaté předváděli svoje umění a dovednosti při různých příležitostech pro pobavení
diváků i pro vlastní obživu. Velký význam pro rozvoj akrobacie na přelomu 16. a 17. století měl italský akrobat Archangelo Tuccaro (1538 – 1616), který sloužil na dvoře německého císaře Maxmiliána II a později u francouzského krále Karla IX. Na základě svých zkušeností sepsal první učebnici akrobacie – Trois dialoques de l´exercie de kauter et volitiger en láir, ve které popisuje například převraty - přemety, překoty a salta.
V průběhu 18. století postupně proniká do škol tělesná výchova. Pojem prostná se v odborné literatuře objevuje poprvé ve spisech Adolfa Spiesse (1835), který vyzdvihl význam akrobacie a prostných pro školní tělesnou výchovu. Zabýval se využitím času cvičenců na hodinách tělocviku. Zavedl společná cvičení v prostných, při kterých sice nikdo nepostával, ale cvičení byla bez účelnosti a fyziologického účinku na organizmus. Naopak P. H. Link (Švédsko) vybíral v prostných pohyby s anatomicko – fyziologickým účinkem, zdůrazňoval především správné držení těla a hygienické hledisko.
V Čechách byl vývoj cvičení akrobatických vzhledem k okolním zemím Evropy opožděn. Příčina je spatřována v konzervativním přístupu k novinkám, přicházejících ze zahraničí. Pohybový obsah a skladba prostných se
v tomto období vyznačovaly jednoduchostí cvičebních tvarů, přesností provedení a rytmem jednotlivých pohybů, obohacené o rozličné „úpolové“
postoje a pohyby. K nejnáročnějším cvičebním tvarům patřilo salto vpřed schylmo, stoj na rukou, přemet stranou.
Zpočátku bylo cvičení žen pod vlivem mužského tělocviku, postupně se však začalo používat různé náčiní (míče, obruče, kužele, švihadla).
Posléze začal z Francie pronikat vliv Deményho a Héberta, kteří prosazovali plynulost pohybu, nedoporučovali dlouhé výdrže, ale rozvoj svalové síly, ohebnost a vytrvalost.
Vývoj pohybového obsahu úzce souvisel i s prostorem, kde cvičení bylo prováděno. Zpočátku se cvičení prostná prováděla na venkovních cvičištích.
Teprve na OH v Berlíně (1936) byl poprvé použit gymnastický koberec, který se vyznačoval určitou pružností. Koberec zhotovil mnichovský učitel tělocviku Hacker. Postupně byl koberec zdokonalován a v roce 1963 byla poprvé
představena konstrukce akrobatické podlahy - Reuther a Spieth.
Současnost
Cvičení akrobatická lze provádět na různých površích s různou pružností.
Vlastnosti cvičební plochy determinují možnosti využití pohybového obsahu cvičení akrobatických. Podložky s různou tuhostí či pružností usnadňují realizaci akrobatických cvičebních tvarů (kotouly, překoty, přemety, salta), zvyšují efektivitu nácviku a poskytují různou úroveň bezpečnosti.
Akrobacie – gymnastická podlaha
Konstrukce akrobatické podlahy (obr. 1)1se používá především na vrcholných mezinárodních soutěžích – světové poháry, mistrovství Evropy, mistrovství světa, olympijské hry. Tato podlaha má vynikající mechanické
vlastnosti jak z hlediska pružnosti, tak tlumícího efektu při doskoku. Hlavní součástí novodobé konstrukce
akrobatické podlahy jsou – 1) pružná podlaha (13 x 13m) – dynamická pěna je připojena ke speciální překližce,
jednotlivé panely jsou vzájemně spojeny např. zámky pro dosažení jednotného plochy. 2) odolná pěna – součást pružné podlahy, tvoří jeden z antirotačních systémů. 3) gymnastický koberec – skládá se z jednoho 4m a dvou 5m pásů, které jsou spojeny suchými zipy na spodní straně koberce, takže nenarušují povrch podlahy. Přestože manipulace s podlahou, systém montáže a demontáže je poměrně jednoduchý, ve školní tělesné výchově se díky vysokým nákladům a prostorovým potřebám nepoužívá.
Akrobatický pás
Akrobatický pás je variantou k akrobatické podlaze. Vyznačuje se nižší finanční a prostorovou náročností. Konstrukce akrobatického pásu je podobná konstrukci akrobatické podlahy (plocha 13m x 13m), od certifikované akrobatické podlahy se může lišit různou tuhostí, pružností nebo výškou koberce. Všechny uvedené vlastnosti ovlivňují cenu akrobatického pásu. Z pohledu zajištění bezpečnosti
nácviku a možnosti osvojení si koordinačně náročných akrobatických dovedností je akrobatický pás nutnou podmínkou.
Žíněnky
Pamětníci si dobře vybavují, jak vypadaly žíněnky ještě v době nedávné. Byly
Obr. 1
1 Způsob spojení komponent akrobatické podlahy se liší podle jednotlivých výrobců. Stejně tak i
celokožené, plněné směsí vypraných vepřových nebo kozích chlupů, koňskými žíněmi a tenkými péřovými stonky. Směsí se naplnil pytel ze silné plachtoviny, který se upravil do požadovaného tvaru a pevně se prošil tak, že každý
steh byl utažen samostatně. Takto dokonale naplněná a prošitá žíněnka z plachtoviny se potahovala povlakem z tříselné usně. Delší strany žíněnek byly opatřeny poutky pro snadnější přenášení. Manipulaci však samostatně zvládal dospělý muž, ženy a děti přenášely žíněnky ve skupině. Avšak dnes, díky moderním technologiím, jsou žíněnky vyráběny z několika pěnových vrstev, vrchní potah je z PVC nebo tkaniny. Žíněnky jsou měkké, poddajné, ale pevné, tlumí nárazy. Při doskoku poskytují optimální stabilitu a dají se snadno přenášet. Jsou vyráběny s úchyty a suchými zipy pro zakrytí přechodů (spár) mezi žíněnkami. Některé žíněnky mají výřezy a přesně zapadají k danému nářadí. Tento typ žíněnek je používán opět především pro závodní účely.
Pro školní potřeby jsou velmi vhodné žíněnky, které jsou vyráběny z polyuretanu, rekonstituovaného polyuretanu („pojený molitan“)
a polyetylénu. Takovýchto ultralehkých žíněnek se vyrábí hned několik typů – např. žíněnka pro cvičení na zemi bez skákání, se skákáním, žíněnky pro doskoky, dopadové plochy (matrace). Některé žíněnky mají spodní stranu s protiskluzným dezénem, rohy se suchými zipy, které umožňují skládání kompaktních ploch. Jsou velice lehké, takže je unesou i malé děti.
Koberce
Pro nácvik akrobacie se vedle akrobatických podlah a žíněnek používají i koberce. Dříve byly využívány tzv. plstěné běhouny. Protože se plsť
používáním odírala, potahovala se jedna strana běhounu pevnou, na povrchu drsnou plachtovinou (Žáček, Janoušek, 1961). Technologický pokrok se projevuje i zde a tak v dnešní době máme možnost
širokého výběru tzv. akrobatických koberců, které se navzájem liší jak použitými materiály, možnostmi jejich využití, tak také i cenou.
Pro účely nácviku dovedností z tzv. nízké akrobacie (Zítko, Chrudimský, 2006) je možné využívat jak pásu vytvořeného z žíněnek, tak i gymnastických koberců, které jsou vyrobeny z plstě a potaženy tkaninou.
Pro náročnější akrobatické dovednosti jsou určeny gymnastické koberce
Obr. 2
z polyetylenové pěny a na povrchu potaženy Velurem2. Jsou lehké a snadno se skladují (např. Triplex – obr. 2, Flexiroll, Formtex – originál Reuther aj.).
Kůň našíř
Historie
Již z doby římské pocházejí dřevěné napodobeniny koně pro cvičební účely.
Později se objevuje zmínka o koni u Rablaise, jehož Gargantua cvičil na koni
zhotoveném podle koně trojského. Původně měl tělocvičný kůň podobu živého koně – měl žíněný ohon a zdvižený krk – což bylo velmi obtížné
pro provádění jak metů, tak přeskoků. Nedal se zvyšovat, neboť byl pevně zapuštěn do země. V druhé polovině 19.
století se začal vyrábět kůň s rovným trupem. Původně byl celý ze dřeva, později se dřevěná kostra obalovala koudelí a
potahovala plátnem nebo kůží. Madla i výplně byly železné, obšité kůží. Pro madla byly v trupu koně zhotoveny dva zářezy, do nichž madla svou spodní částí přesně zapadla. Uprostřed zářezů byly otvory pro stojny (svislé upínací osy) madel nebo stojny s výplní pro cvičení na koni bez madel. Stojny měly závity a upevňovaly se na spodu trupu šroubovými maticemi opatřenými kličkou. (Žáček, Janoušek, 1961).
Na koni staršího typu se dal rozeznat na první pohled krk – končící předním madlem, dále sedlo – část trupu mezi madly, a nakonec hřbet – širší a kratší část trupu koně za zadním madlem (obr. 3). Bylo zvykem stavět koně tak, aby byl vlevo od cvičence krk. Při cvičení na koni nadél směřoval krk směrem k doskoku (Žáček, Janoušek, 1961).
Pohybový obsah v tomto období byl zaměřený na nácvik branných dovedností, zdokonalení nasedání, sesedání a případně na útočené nebo obranné dovednosti se zbraní. Od začátku bylo využití koně jako tělocvičného nářadí rozděleno podle pohybového obsahu na přeskoky a mety na madlech (výšvihy, přešvihy, váhy…), (Gajdoš, Jašek, 1988).
Současnost
Podoba dnešního „koně“ je relativně ustálená. V tvaru již není možné rozeznat jeho části – krk, sedlo a hřbet, ačkoli jednotlivé části nesou jejich pojmenování (viz názvosloví cvičení na nářadí). Trup je na obou koncích stejně široký a od středu na
Obr. 3
obě strany stejně dlouhý (obr. 4 a 5).
Konstrukce se liší podle jeho sportovního nebo tělocvičného využití. Pro závodní a sportovní účely je konstrukce stanovena standardy FIG a je určen výhradně pro mety (disciplína sportovní gymnastiky mužů – kůň našíř). V tělocvičnách pro účely sportu pro všechny a tělovýchovné se dále využívá „koně“ i pro přeskok, který má stejný tvar, ale není uzpůsoben k upevnění madel.
Kruhy
Historie
První zmínky cvičení na kruzích se objevují z doby starých Římanů, kdy na nich cvičili varietní umělci. Odtud také název římské kruhy. Do hodin tělocviku byly kruhy zavedeny v nové době teprve Adolfem Spiessem. Nejprve měly trojúhelníkový tvar a cvičilo se na nich hlavně v hupu. Teprve v polovině 19. století dostaly podobu kruhového tvaru, byly kovové a potažené kůží nebo dřevěnou dýhou. Propagátorem cvičení na Slovensku byl Dr. Ivan Branislav Zoch, který ve své publikaci Krátky návod k vyučovaniu telocviku (1873) doporučuje cvičení na kruzích pro mládež. Zoch rozděloval cvičební obsah na kruzích na visy, podpory a překoty. Cvičilo se v klidu nebo v hupu (v hupu především ženy).
V českých zemích bylo cvičení na kruzích podceňováno, a to převážně ze
skutečnosti, že konstrukce kruhů (kov obšitý kůží) nebyla vhodná pro cvičení a ne všude se daly kruhy namontovat (Gajdoš, Jašek, 1988).
Kroužky kruhů jsou zhotoveny z tvrdého jasanového dřeva. Jsou zavěšeny na dvojitých širokých řemenech z tříslové usně s kovovou přezkou. Řemeny jsou spojeny dvojitou obdélníkovou kovovou spojkou s otočným obrtlíkem, který je zavěšen na popruzích. Tyto popruhy se navíjejí na rozšířené konce dřevěných cívek. Někde můžeme ještě vidět kruhy zavěšené na kladkových závěsech s provazy a závěsným řetězem nebo řemenem s otvory pro upevnění na sklopné, nebo dokonce jen na pevné trny ve zdi (Žáček, Janoušek, 1961).
Obr. 4
Obr. 5
Současnost
V dnešním moderním pojetí je základem tohoto nářadí kovová konstrukce se závěsnými lanky, na kterých jsou upevněny kroužky (obr. 6). Speciální rám této konstrukce je vyroben z vysoce kvalitní oceli. Některé typy rámů umožňují nastavit pružnost nářadí, která se přizpůsobuje váze a stylu cvičení gymnasty (obr. 7). Schopnost tlumení nárazů
umožňuje provádění opakovaných dynamických cvičení.
Závodní kruhy jsou konstruovány jako doskočné nářadí.
Ve školních tělocvičnách jsou většinou kruhy cívkové, které
můžeme podle potřeb zvyšovat či snižovat. Kroužky jsou upevněné na popruzích, které se navíjejí na cívku.
Přeskok
Historie
Přeskok patří mezi nejstarší pohybové činnosti tělovýchovného charakteru. V 18. století tato disciplína zaznamenala velký rozvoj, především zásluhou voltižování.
Nacvičovaly se dovednosti, které směřovaly ke zvládnutí jízdy na koni. Voltižování se u nás věnovali v Jízdním odboru Sokola pražského (1892), který byl v té době jediným tělocvičným spolkem na světě s tímto zaměřením. Postupem času se kůň využíval ve známé podobě ve školách filantropistů (Vieth, Basedov, Guts- Muts) v německém nářaďovém tělocviku i v Sokole (Jahn, Eiselen, Tyrš). Vývoj pohybového obsahu cvičení na koni nadél je spojený s vývojem koně našíř, kromě jediného rozdílu – odlišnosti v jejich pohybovém obsahu. Propagátorem přeskoků byl u nás Dr. M. Tyrš. Náročnost přeskoků byla značná, neboť délka koně byla dva metry, půl metru šířka a jen málokdy neměl držadla. Dalším vývojovým mezníkem pohybového obsahu bylo objevení odrazového můstku – Eiselen. Nejprve se
používaly můstky pevné, později pružné. Závodní disciplína přeskok byla zařazena již na prvních olympijských hrách v roce 1896 v Athénách.
Přeskok žen byl zpočátku, stejně tak jako cvičení na akrobacii, pod vlivem mužského chápání disciplíny. První zmínka o soutěžích v přeskoku žen je zaznamenána na konci 19. století. V letech 1920 – 1938 ženy skákaly jak přes koně nadél i našíř s madly i bez madel. Na olympijských hrách se přeskok žen
Obr. 7 Obr. 6
objevil poprvé až v roce 1928 v Amsterdamu, kde ženy skákaly přímé skoky – roznožka ze zášvihu, odbočka a skrčka (Gajdoš, Jašek, 1988).
Kůň
O historickém vývoji a popisu tohoto nářadí jsme se již zmínili v části Kůň našíř.
Odrazové můstky
Malý pevný můstek – byl zhotoven z tvrdého dřeva, ze silných desek navzájem spojených na péra a zpevněných na spodní straně dvěma svlaky3. Vpředu byly desky připevněny na pražec, na jehož spodní straně byly
přišroubovány dvě kovové podložky s gumovými vložkami, které zabraňovaly klouzání můstku po podlaze.
Velký pevný můstek – používal se při cvičení na koni nebo na stole. Na přední straně měl po stranách výřezy, které sloužily k zasunutí můstku mezi kopyta koně nebo stolu.
Polopružný můstek – tento můstek byl přechodem mezi můstky tvrdými a pružným závodním můstkem. Pro oddalování můstku při provádění
přeskoků se odrazová deska zasazovala do speciální konstrukce, kterou tvořily čtyři trámky kolmo do sebe zasazené.
Pružný laťkový můstek – začal se vyrábět ve Švédsku. Byl celý zhotoven z jasanu a pro svou velkou pružnost byl velmi výhodný. Tvořil jej dřevěný podstavec a odrazová deska.
Polopružný závodní můstek (Reuter) – byl jediný můstek předepsaný Mezinárodní gymnastickou federací. Skládal se z podpěrných lišt, pružin a odrazové desky.
Pružný kovový můstek – sloužil k přeskokům vyššího nářadí (stůl, bedna, kůň našíř i nadél) i ke skokům prostým. Skládal se z železného nebo dřevěného podstavce, z ocelových pér a dřevěné líhy (ližiny).
Rozkládací můstek pevný – se dříve užíval k přeskokům koně nadél nebo našíř. Skládal se z rámu, vlastního můstku a výplní.
Zavěšovací můstek – používal se ke skokům do hloubky.
Líha – sloužila pro tzv. skok útokem, což byl zpravidla skok vysoko – daleký (Žáček, Janoušek, 1961).
3 „Svlaky“ – způsob spojení dvou k sobě přisazených prken v desku.
Současnost
Odrazové můstky
Současný můstek se od svých předchůdců výrazně liší nejen tvarem, ale především jeho pružností.
Pro gymnastické soutěže jsou dnes dostupné dva druhy můstků – dle odpovídající stavbě stavby těla a stylu cvičení si gymnasta může vybrat můstek s tvrdšími (obr. 8) nebo měkčími (obr. 9) pružinami.
Oba splňují předpisy FIG a poskytují vynikající tlumení nárazů, čímž zmenšují riziko zranění. Tyto
můstky mají až 5 snadno vyměnitelných pružin, odrazovou plochu zakrývá kobercový potah, zároveň mají vynikající absorpční vlastnosti a stejnou pružnost po celé ploše. Obsahují protismykové podložky a transportní kolečka.
Pro využití ve školní tělesné výchově jsou vhodnější můstky měkké, s dvěma pružinami nebo můstek s možností změny napětí pružin pro přizpůsobení vlastností můstku individuálním potřebám. Nejpoužívanější školní odrazový můstek je bez pružin, s polstrováním
(Lampart, Gepard).
Přeskokovým nářadím býval kůň, pro muže
postavený podélně, pro ženy příčně. Po roce 2000 byl nahrazen přeskokovým stolem (obr. 10) s podstatně větší dohmatovou plochou, která umožňuje předvádění obtížnějších přeskoků a svým tvarem zvyšuje zejména
bezpečnost cvičení. Tento tvar a konstrukce byla přizpůsobena tak, aby byl využitelný jak pro muže, tak i pro ženy.
Bradla
Historie
Bradla zkonstruoval Ludwig Jahn roku 1810. Název je odvozen od slova bradlo – zábradlí. Bradla se zpočátku využívala ke zdokonalování ve voltiži a ve cvičení na metacích nářadích. Obsah prováděných pohybů
Obr. 9 Obr. 8
Obr. 10
a cvičebních tvarů byl jednoduchý, zaměřený především na rozvoj svalstva kolem pletence ramenního, paží a trupu (ručkování ve vzporu, poskoky klikem apod.). Původní celodřevěná konstrukce bradel se skládala pouze ze dvou vodorovných žerdí spojených se sloupky, které byly pevně zapuštěny do země. Nedala se měnit jejich výška ani šířka mezi žerdi, také délka byla různá (v německých slovnících se dokonce vyskytly zmínky o bradlech s třemi žerděmi). Díky zvyšujícímu se zájmu o cvičení na tomto nářadí se změnila konstrukce bradel, přesunula se do tělocvičen, mezi sloupky a žerdě byl přidán dřevěný rám a dala se nastavovat jejich výška. První výškově nastavitelná bradla zkonstruoval Švýcar Phokion Heinrich Clins r. 1819 (Gajdoš, Jašek, 1988).
Kromě žerdí a výplně v podstavci se později sestrojovala celá bradla ze železa. Aby bylo usnadněno jejich přemísťování, byla ke stojanům připevněna kolečka, na která se bradla pomocí páky vyzvedla. Později se pod střed bradel umísťoval výsuvný válec, který nepoškozoval podlahu tak jako úzká kolečka.
Přesto se stále hledaly jiné, lehčí konstrukce bradel (Žáček, Janoušek, 1961).
U nás se cvičení na bradlech provozovalo již ve čtyřicátých letech 19.
století, v dobách, kdy se do soukromých tělocvičných ústavů zaváděl německý nářaďový tělocvik. Ukazovaly se pouze jednotlivé cvičební tvary, případně vazby dvou nebo tří tvarů. Hlavním úkolem bylo systematické procvičení těch cvičebních tvarů, které byly popsány v Tyršově tělocvičné soustavě.
V rámci III. všesokolského sletu v roce 1895 byly zorganizovány tajné závody.
Záměrem bylo prokázání všestrannosti cvičenců, proto volné sestavy byly v zalepených obálkách a jejich obsah zveřejnil vrchní rozhodčí teprve před zahájením soutěže. Od roku 1902 se začalo cvičit i na doskočných bradlech, což byla původem česká disciplína. Cvičení na bradlech doskočných se rychle rozšířilo a stalo se stabilní součástí veřejných vystoupení.
Konstrukce a fyzikální vlastnosti bradel byly různé. Lišila se délka žerdí, jejich pružnost, což výrazným způsobem podmiňovalo cvičební obsah.
Teprve v roce 1951 se ujednotily názory na konstrukci bradel. Ještě na OH v Helsinkách (1952) se čtyřikrát zlomila žerď při cvičení (Gajdoš, Jašek, 1988).
Současnost
Soutěžní mužská bradla o stejné výšce žerdí, která jsou určena pro soutěže
nejvyšší úrovně, mají speciálně vyztuženou konstrukci, nastavitelnou výšku i vzdálenost mezi žerděmi (obr. 11 – bradla určená
pro soutěže – výška 145 – 205 cm, rozšíření 410 – 570 cm, bez pojezdu).
Pro školní využití dnes existují velmi praktické sady pro školy – bradla, která v sobě spojují bezpečnost, snadnou montáž a demontáž a jednoduché uložení. Mají skládací nohy a integrovaná kolečka pro přepravu.
HRAZDA
Historie
Cvičení na hrazdě je velmi staré. Již ve starověku se Nikephora zmiňuje o provazolezcích, kteří prováděli visy v podkolení, kolenotoče i veletoče (Žáček, Janoušek, 1961). O začátcích cvičení na hrazdě píše také George Kunzle, který cituje z Rabelaisova Gargantua (1535) o upevněné žerdi mezi dvěma stromy, na které zavěšeni na rukou komíhali bez dotyku země. Na příčných žerdích nebo na napnutých lanech cvičili již v cirkuse v helénském období. Ze středověku je známá pouze Breughelsova malba, znázorňující hravé cvičení dětí na žerdích. Japonci předváděli cvičení na bambusových žerdích v 18.
a v 19. století. Jahn pro své žáky, kteří cvičili s velkým nadšením, vytvořil šestihrazdí (Gajdoš, Jašek, 1988).
Původní hrazda byla ze dřeva, bez možnosti zvyšování a přemísťování.
Později byly tyto trvale zapuštěné hrazdy nahrazeny hrazdami zvyšovacími, připevněnými k posuvným sloupkům kovovými zástrčkami. Často se
také cvičilo na dvojhrazdí, na hrazdách šikmých i na hrazdách visutých,
zavěšovaných na dvou provazcích nebo popruzích obdobně jako kruhy (Žáček, Janoušek, 1961).
U nás se cvičilo na hrazdě v soukromém tělocvičném ústavu „Pro gymnastické umění“ v Praze, který založil Rudolf Stephany roku 1843. Po založení Tělocvičné jednoty Pražské (1862) se cvičení na hrazdě dostalo na veřejná vystoupení, kde se jednotlivé cvičební tvary losovaly z klobouku a cvičenec je musel zacvičit ve vylosovaném pořadí. Hrazdová žerď byla
Obr. 11
dřevěná o průměru 6 cm. V roce 1875 byl realizován první závod ve volných i povinných sestavách na hrazdě.
Počátkem dvacátého století byla hrazdová žerď ocelová, potažená dřevěnou dýhou. Na mazání dlaní používali cvičenci kalafunu. Čeští cvičenci obohatili cvičební obsah na hrazdě o dovednosti, které jsou realizovány i v dnešních dnech např. veletoč zadem vpřed do vzporu (Gajdoš, Jašek, 1988).
Pevná hrazda
S pevnou hrazdou se můžeme převážně setkat ještě dnes ve školních tělocvičnách či starých sokolovnách. Upevňujeme ji mezi dva železné dvojité sloupky, zhotovené z Mannesmannových trubek4. Tyto trubky jsou od sebe vzdáleny 5 cm, mezi něž se upevňují hlavice hrazdové žerdi. Sloupky jsou buď kapsovitě zapuštěny do kovových manžet v podlaze, nebo zavěšeny na zvláštních nosičích umístěných ve stropní konstrukci.
Přenosná hrazda
Přenosná hrazda se skládá ze dvou dvoudílných, zvyšovacích sloupků, zhotovených z trubek. Do trubek jsou zasunuty dlouhé ocelové sloupky. Na spodní a vnější straně každé hlavice žerdi jsou dvě pevná kovová oka. Do každého z nich je zachyceno oko železného upínacího táhla, zakončeného dole dlouhým řetězem. K zemi se řetězy připevňují železnými háky s francouzskými maticemi a oky k zavěšení na sklopné háky, přišroubované k podlaze
kovovými ploténkami. Hrazda musí být na všech stranách stejnoměrně vypjatá.
V tělocvičnách se často vyskytují i tzv. polopřenosné hrazdy, jejichž konstrukce má jeden sloupek jako hrazda pevná a jeden jako hrazda přenosná (Žáček, Janoušek, 1961).
Současnost
Dnešní podoba hrazdy se z hlediska konstrukce
příliš nezměnila. V soutěžním prostředí se používá výhradně hrazdy s lankovým ukotvením (obr. 12). Konstrukčním principem je nepohyblivá,
4 „Mannesmannových trubek –bezešvá trubka; jeden z technologických způsobů výroby
Obr. 13 Obr. 12
ocelová žerď, která je na koncích upevněna ve sloupcích s otočnými ocelovými hlavicemi (obr. 13). Konstrukce je vytvořena za účelem dosažení špičkové stability a vysoké pružnosti.
Pro školní potřeby je dnes možné pořídit hrazdu bez lanek. Hrazda se skládá z ocelových sloupků, žerď se umístí do pouzder sloupků a ručně utáhne. Upevnění žerdi pomocí vícesměrných čepů zabraňuje chvění konstrukce. Tento typ hrazdy také umožňuje připevnění dvou sloupků (2 stojiny) pro 1 cvičence, 3stojiny pro 2 cvičence nebo i 4 stojiny pro 3 cvičence. Ve školních tělocvičnách se ve většině případů můžeme setkat převážně se starším typem – pevnou hrazdou.
Bradla o nestejné výši žerdí
Historie
V díle Dona Francisca et Ondeano z roku 1830 (Manuel d´education
physique et morale) se objevuje první zmínka o cvičení na bradlech o nestejné výši žerdí. Cvičení na tomto nářadí bylo určeno především ženám. Protože nářaďový tělocvik žen byl dlouho pod vlivem cvičebního obsahu mužů, muselo se prokázat na základě zkušeností a výzkumných prací, že není vhodné pro cvičení žen využívat stejné nářadí a cvičební tvary jako pro muže. Klemeňa Hanušová praktikovala ve svých hodinách cvičení na bradlech s asymetrickou výší žerdí, která lépe vyhovuje cvičení žen a zároveň umožňuje cvičení ve visu i v podporu. Zpočátku je cvičební obsah závodních sestav žen a mužů podobný, jen pro ženy méně náročný.
Na OH 1928 v Amsterdamu byl do programu žen zařazen závod na
bradlech o nestejné výši žerdí. O malé propagaci a vývoji cvičebního obsahu na bradlech o nestejné výši žerdí svědčí skutečnost, že ještě na OH 1936 v Berlíně se soutěžilo na bradlech o nestejné výši žerdí pouze v povinných sestavách. Na OH 1948 v Londýně bradla o nestejné výši žerdí nebyla v
programu soutěží – nahradilo je cvičení na kruzích v hupu. I na MS v Basileji roku 1950 si mohly ženy vybrat mezi cvičením na bradlech nebo na kruzích.
Teprve v roce 1952 na OH v Helsinkách bylo cvičení na bradlech o nestejné výši žerdí definitivně zařazeno do programu ženských gymnastických soutěží.
V roce 1953 byla představena bradla s lankovým uchycením horní žerdě.
Tato změna konstrukce se projevila ve změně cvičebního obsahu, kdy začaly převažovat švihové cvičební tvary. Zcela nová konstrukce byla představena v roce 1965. Konstrukce bradel o nestejné výši žerdí se podobala dvojité hrazdě s vynikající stabilitou, umožňovala nastavování vzdálenosti žerdí.
Dalším nesporným přínosem nové konstrukce bylo snížení hmotnosti nářadí z původních 750 kg jen na 75 kg (Gajdoš, Jašek, 1988).
Protože bradla byla značně těžká, převážela se, stejně tak jako bradla paralelní, pomocí speciálního vozíku.
Současnost
Konstrukce bradel o nestejné výši žerdí se od roku 1965 měnila pouze v návaznosti na nové technologie
zpracování a výroby jednotlivých komponent nářadí. I nadále je zachováván systém konstrukce a upevnění nářadí. Bradla o nestejné výši žerdí se
skládají ze dvou vzájemně asymetricky stojících sloupků se žerděmi. Sloupky jsou po obou stranách spojeny délkově nastavitelnými rozpěrami, jejichž prostřednictvím se nastavuje vzájemná vzdálenost vyšší a nižší žerdě. Vrchní hrana nižší žerdě je v předepsané výšce 170 cm od podlahy a žerď vyšší ve výšce 250 cm rovněž měřeno od podlahy k vrchní hraně žerdě. Pro žerdě je předepsaný kulatý průřez o průměru 4 cm. Konstrukce a složení žerdí se liší podle výrobce. Dřevo (jasan, buk, bříza) jsou stále základním materiálem pro výrobu žerdí, pro jejich vyšší odolnost jsou zpravidla vyztuženy laminátovými komponenty. Povrch žerdě je vždy dřevěný. K bradlům o nestejné výši žerdí jsou předepsány dopadové plochy o výšce 20 cm, šířce 200 cm a celkové délce 14 metrů.
Kladina
Historie
Guts-Muts vymyslel balancování pro mládež, které prováděla na vodorovných kulatých smrkových kmenech o délce 20 metrů. Břevna
držící kmen byla přizpůsobena tak, aby se dala měnit výška kladiny. Vieth,
Obr. 14
současník Guts-Mutse, v druhé části Encyklopedie tělesných cvičení popisuje kladinu jako 20 nebo více stop dlouhou kládu, která leží širším koncem na pevné podpěře, o něco níže - ve středu kladiny, byla druhá podpěra, proto je kladina téměř vodorovná. Jahn vymyslel jiný model kladiny. Jeho kladina byla tenká, dřevo bez větví, kladina byla umístěna mezi dvěma silnými kmeny na železných podstavcích, které také umožňovaly měnit výšku nářadí. V systému švédské gymnastiky P. H. Linga patřila kladina k hlavním nářadím, využívaná pro rozvoj rovnováhy, doplněná cvičením na švédských lavičkách. Švédská nízká kladina pronikla do škol evropských zemí a stala se standardním vybavením spolu s lavičkami a švédskou bednou všech tělocvičen. Nízké kladiny využívala ve svém spolku také K. Hanušová.
Cvičební obsah na kladině, ostatně jako i na jiných ženských disciplínách, byl omezen tehdejšími mravními normami. Zakázané byly např. dřepy, stoje rozkročné, váhy předklonmo, ale i přednožování nebo zanožování. Z toho vyplývá, že cvičební obsah se skládal ze cvičení ve stoji, chůze s variantami kroků, poskoky a obraty. Nové možnosti využití kladiny předvedly Norky v roce 1929, kdy na tělocvičných slavnostech ve Finsku předvedly výmyk na kladině, váhy a ručkování. V témže roce v Poznani byly předváděny dynamické sestavy na kladině 130 cm vysoké. V roce 1930 změnila kladina svůj vzhled – vzniklo břevno obdélníkového průřezu, stojany umožňují měnit výšku nářadí od 50 do 120 cm. Nová kladina se vyznačovala nízkou stabilitou. Již na
prvním MS žen v roce 1934 v Budapešti se závodilo na kladině, která byla 120 cm vysoká, 8 cm široká a 5 metrů dlouhá. Cvičební obsah cvičení na kladině se stále více podobal cvičebnímu obsahu na prostných, proto byla rozšířena kladina na stávajících 10 cm. V roce 1974 byl odsouhlasen potah kladiny, do té doby byla kladina dřevěná (Gajdoš, Jašek, 1988).
Školní kladina se skládala ze dvou stojánků, které byly navzájem spojeny schůdky a železným příčníkem. Kladinu bylo možno zvyšovat do 140 cm.
Tento typ kladiny měl tu výhodu, že břevno kladiny šlo do stojanů upevnit buď užší, nebo širší plochou vzhůru. Nevýhodou tohoto typu však byla značná labilita a přístup pouze ze dvou stran. V některých školních tělocvičnách se nacházely nízké kladinky 35 – 50 cm vysoké. Měly pevné dřevěné podstavce a břevno s různým profilem (kruhovitý, lichoběžníkový, soudkovitý). Kromě kladin se zvyšovacími stojany se používaly i kladiny závěsné, upevněné ve
svislé poloze na stěně, obvykle mezi žebřinami (Žáček, Janoušek, 1961).
Současnost
Standardizovaná kladina využitelná pro sportovní a závodní účely je dlouhá 5 metrů a 10 cm široká, vyrobena ze speciálního zpevněného hliníku se syntetickým, hydroskopickým polstrováním, včetně polstrování bočních stran. Zabezpečeny jsou i konce
kladiny, aby se zamezilo zranění. Výška je nastavitelná v rozmezí 90- 140cm.
Nohy jsou opatřeny protismykovou podložkou (obr. 15).
Pro školy lze pořídit kromě kladiny s různě nastavitelnou výškou také nízké kladiny a pěnové kladiny (polstrované měkčené kladiny, lze je spojit pomocí suchých zipů).
T ělocvičná nezávodní nářadí
Vzhled a konstrukce tohoto nářadí se od svých historických předchůdců významně neliší, proto v textu nebude uváděno srovnání s historií.
Koza
Toto tělocvičné nářadí zavedl Eiselen, užíval ho i Guts – Muts jako průpravné nářadí pro přeskoky. Původní
koza měla nejdříve jen jednu (obr. 16) nebo dvě nohy (obr. 17), které byly pevně zapuštěny do země. Trup kozy byl dřevěný,
bez čalounění, ale při cvičení se potahoval polštářem s koženou pokrývkou, připevněnou na spodní části trupu dvěma zkříženými řemeny.
Později používaná koza byla zkonstruována podobně jako kůň a lišila se od něho pouze svými rozměry. Pro cvičení mládeže se vyráběla koza s
Obr. 17 Obr. 15
Obr. 16
možností zvyšování až do 120cm. Modernější typ kozy se vyráběl s kovovými nohami a semiší potaženým trupem (Žáček, Janoušek, 1961).
Stůl
Stůl se skládal z desky zhotovené z tvrdých, 50 mm silných desek. Horní plocha a strany byly měkce vyčalouněny – tj. potaženy silným plátnem, do něhož byly vecpány žíně, chlupy apod. Čalounění bylo potaženo hovězí tříslovou usní. Stůl měl čtyři pevné nohy se zaoblenými hranami, upravené na vysunování stejně jako u koně. Nové typy stolů se vyráběly jako ostatní metací nářadí s kovovýma nohama a omyvatelným, semišovým povrchem (Žáček, Janoušek, 1961).
Bedna
Bedna byla zhotovena z tvrdého dřeva ve tvaru komolého jehlanu. Bedny se skládaly z pěti nebo sedmi dřevěných dílů přesně do sebe zapadajících (do vyššího dílu). Pro snadnější přenášení mají uprostřed kratších stran otvory. Horní deska je vyčalouněná a potažená kůží stejně jako stůl, rohy jsou zaobleny (Žáček, Janoušek, 1961).
Současnost Koza
Vzhled ani tvar tohoto nářadí se příliš nezměnil. Odlišnosti můžeme najít v použití výrobního materiálu. Trup je potažen buď syntetickou nebo přírodní usní, nohy mají
antismykovou úpravu, která chrání podlahu před poškozením a brání posouvání kozy po podlaze. Výšku nářadí lze
nastavit až do 135 cm (obr. 18).
Bedna
Švédská bedna se dnes vyrábí v různých velikostech (čtyřdílná, pětidílná, sedmidílná), stěny jsou buď z lakované překližky, hrany a čepy
Obr. 18
Obr. 19
z tvrdého masivního dřeva anebo mohou být celodřevěné. Víko je potaženo syntetickou či přírodní usní. Pro snadnější přenášení
se dá bedna pořídit včetně přepravního rámu (obr.
19). Bedna nesmí mít žádné ostré hrany, potah víka nesmí být porušen a jednotlivé díly do sebe musí přesně zapadat.
Ideální pomůckou pro školní tělesnou výchovu a pro začátečníky je švédská bedna z měkčeného materiálu - PUR švédská bedna, stavebnice,
umožňuje vytvořit několik různých typů překážek.
Skládá se ze čtyř dílů, které mohou být použity i jednotlivě. Jádro je z polyuretanu vysoké hustoty a je vyrobeno ze dvou druhů PUR pěny, tvrdší vrstva
je na horní části dílu. Bedna má úchyty na přenášení a protismykovou spodní stranu. Obvodové rozměry 120x90/40x120 cm. Výšku lze nastavit na 30, 60, 90 a 120 cm (obr. 20).
Lavičky
Lavičky jsou zhotovené většinou z dřevěné desky na podstavcích. Podstavce jsou do desky zapuštěny dvěma dlaby a jsou zpevněny trnoží, tzv. kladinkou, která prochází oběma podstavci. Pevnost a stabilita lavičky je zajišťována železnými úhelníky mezi deskou, podstavci a
kladinkou a dřevěnou nebo železnou výztuhou mezi deskou a kladinkou, umístěnou uprostřed lavičky. Ve standardním provedení jsou dlouhé 3–3,7 m, široké a vysoké 25–30 cm. Lze využít i opačné strany lavičky, tzv. kladinky s šířkou 7,5 cm. Pro zavěšení do šikmé polohy (na jiné nářadí) jsou na jednom konci desky háky (u starších typů laviček jsou potaženy kůží) nebo zarážky (obr. 21).
Žebřiny
Tělocvičná žebřina (ribstol), je dřevěná konstrukce uchycená ke stěně.
Je složena ze dvou štěřin z měkkého nebo tvrdého dřeva a příček oválného
Obr. 20
Obr. 21
průřezu (zpravidla 18 příček). Jsou vyrobeny z tvrdého nesukovitého dřeva a jejich konce jsou ukotveny svými čtyřhrannými konci ve štěřinách (obr. 22). Optimální stav je 8 až10 žebřin vedle sebe na jedné stěně. Domácí žebřiny pak mají provedení v různých variantách.
Šplhací tyče
V současné době se vyskytují šplhací tyče už jen kovové, dříve bývaly i dřevěné, zhotovené z jasanového dřeva. Nahoře jsou opatřeny závěsným nebo pojízdným zařízením, dole železnou bodkou s čepem, který zapadá do otvoru kovové destičky zapuštěné do podlahy (obr.
23),(Žáček, Janoušek, 1961).
Šplhací lana
Lana jsou zhotovena z konopí, obvyklá délka je 5m.
Lana zavěšujeme na ručně kované háky dvojitě zatočené s koncem zdviženým vzhůru, a to za železný, do konce lana vpletený kroužek (obr. 24). Dolní konce lan jsou buď ozdobně opleteny, nebo vpleteny do ztracena zpět, někdy bývají konce obšity kůží (Žáček, Janoušek, 1961).
Žebříky
Žebřík je tvořen ze dvou štěřin, které jsou zhotoveny z jasanu, hrany mají zaobleny. Ve vzdálenostech 25
cm jsou na šířku 45 cm spojeny příčkami (obr. 25). Každá čtvrtá nebo pátá příčka prostupuje oběma štěřinami a tak vlastně drží celý žebřík pohromadě.
Horní konec žebříku je připojen k pojízdnému vozíku, který je opatřen válečky k posunování v drážkách nástěnné konstrukce. U novějších typů je konec žebříku upevněn pouze na železnou objímku, která běhá na kolmo upevněné železné tyči (Žáček, Janoušek, 1961).
Průlezky
Průlezky jsou vlastně čtyřdílné (někdy i trojdílné) žebříky. Skládají se z pěti
Obr. 22
Obr. 23
Obr. 24
Obr. 25
štěřin, které jsou spojeny devíti příčkami. Průlezka je zavěšena na třech nosičích vyčnívajících ze zdi do prostoru tělocvičny s pojízdnou drážkou pro vidlice.
Vidlice mají kolečka k pojíždění, která zapadají do zářezů na konci drážky.
Dolní konce štěřin jsou buď volné, nebo jsou opatřeny čepy, které zapadají do otvorů v kovových ploténkách v podlaze (Žáček, Janoušek, 1961).
Trampolína
Trampolína je v podstatě pružná, pevná plachta zhotovená z propletených popruhů nebo z umělých látek, jako je silon, perlon apod. Tyto tkaniny mají před popruhy tu přednost, že jsou nejen pevné, ale hlavně lehké. Plachta je napnuta na kovovém rámu, který je o délku per větší, než plocha
plachty (Žáček, Janoušek, 1961).
Dnes můžeme koupit minitrampolínu, jejíž odrazová plocha (60 x 60 cm) je vyrobena z dvojitého perlonu nebo z nylonových lanek 28 ocelových pružin, čtvercový rám je z ocelové trubky, je polstrovaný, nohy mají nastavitelnou výšku. Použitím různých kombinací rámů, polstrování a zavěšení nabízejí široké možnosti využití ve školách,
stejně tak jako pro náročnější sportovní výkony (obr. 26, obr. 27). Některé typy malých trampolín, které nemají nastavitelnou výšku noh, či nelze u nich měnit sklon, jsou hojně užívány v terapeutických a rehabilitačních centrech.
Stálky
Stálky se skládají ze dvou žerdí zhotovených z tvrdého dřeva, které jsou podepřené dvěma jednoduchými
stojánky. Takové stálky nazýváme přenosné (obr. 28). V tělocvičnách se mohou také objevovat stálky bradélkové, které svou podobou připomínají miniaturní bradla.
O statní tělocvičné nářadí a zařízení
Gymnastickým nářadím se rozumí nářadí, které je používané
k účelům tréninku, cvičení nebo k soutěžním účelům, a to ke skupinovému i k individuálnímu cvičení. Toto nářadí buď stojí na podlaze, nebo je připevněno
Obr. 27 Obr. 26
Obr. 28
ke stropu či ke stěně nebo k jiné pevné konstrukci. Je buď pevně nainstalováno, nebo je přenosné a upravitelné pro účely použití. Mezi ostatní tělocvičná
zařízení a nářadí řadíme takové konstrukce čí vybavení, které představují speciální konstrukce gymnastického nářadí (molitanové krychle, kvádry, válce apod.). Jejich účelem využití v didaktice gymnastiky je stimulace a podpora rozvoje funkčních předpokladů cvičenců. Svojí konstrukcí, použitými materiály a způsobem zpracování zvyšují bezpečnost nácviku gymnastických dovedností a usnadňují jejich realizaci. Jejich tvar a vzhled motivuje cvičence ke cvičení a snižuje psychickou náročnost cvičení. Vzhledem k materiálům, ze kterých jsou vyrobeny, jsou velmi vhodné pro děti předškolního a mladšího školního věku. Své uplatnění naleznou i u starších cvičenců.
U současných výrobců gymnastického nářadí nalezneme širokou nabídku
„nácvičného“ nářadí, které je řazeno do tzv. „Education gymnastics“. Ze široké nabídky ukážeme a popíšeme některé z nich.
Molitanové kostky
Jádro nářadí je vyrobeno z pěnového polyuretanu (z molitanu) s různou konstrukcí, podle požadované tvrdosti. Povrch
je omyvatelný a různobarevný. Použitý materiál umožňuje výrobu rozličně velikých kvádrů nebo krychlí. Zpravidla bývají opatřeny suchým zipem,
který umožňuje vytvářet různé sestavy (viz obr.29). Velmi vhodné je využívat toto „nářadí“ při cvičení dětí předškolního a mladšího školního věku, kde především způsob zpracování (tvar, barva) a hmotnost „nářadí“ ke cvičení motivuje a usnadňuje manipulaci s ním.
Molitanová bedna, stůl
Tvarově stylizovaná průpravná a nácvičná nářadí představují další skupinu. Molitanové bedny, gymnastické stoly nahrazují běžně využívané metací nářadí, které je vyrobeno ze standardních materiálů (dřevo, ocel).
Jejich nespornou výhodou je snadná manipulace, možnosti změny výšky (v některých případech i tvaru) i způsob zpracování a použité materiály.
Není jevem neobvyklým, že při překonávání překážek se u některých cvičenců objevují negativní pocity (úzkost, strach), které změkčené
Obr. 29
překážky mohou minimalizovat.
Úkolové žíněnky
Použité materiály jsou stejné jako u ultralehkých žíněnek , což naplňuje účel snadné manipulace především pro děti. Využitelností a účelem úkolové žíněnky doplňují nebo nahrazují tzv. úkolové karty, kde pohybové zadání je graficky nebo jinak znázorněno. Jejich využití je vhodné jak při cvičení jednotlivce, tak i při skupinových nebo hromadných formách.
Při nácviku akrobatických dovedností každý učitel, trenér, cvičitel uvítá, když zvýší bezpečnost cvičení a současně usnadní provedení pohybového úkolu. K takovým nářadím patří např. TamblTrack, AirTrack, AirFloor a pro zvýšení bezpečnosti se využívají různé typy lančů a
závěsných konstrukcí.
TamblTrack
TamblTrack představuje dlouhou trampolínu, která je vhodná pro nácvik jednotlivých akrobatických
dovedností i pro jejich kombinace a vazby např. opakované přemety vpřed odrazem snožmo, opakovaná salta i s obraty apod.
AirTrack
Nafukovací akrobatická dráha představuje další z vybavení tělocvičny, které je vhodné nejen pro rozvoj funkčních předpokladů, ale i pro nácvik
a zdokonalování akrobatických dovedností. AirTrack je vyroben z omyvatelného neprodyšného materiálu, který tvoří dlouhý pás různé výšky (liší se podle
výrobce) se složitou vnitřní strukturou a vzduch je do něj vháněn pomocí vzduchového kompresoru. Regulací množství vháněného vzduchu je možné upravovat tvrdost např. podle hmotnosti cvičenců.
AirFloor
Další z řady z výrobků, který usnadňuje nácvik složitých akrobatických dovedností. Jedná se o nafukovací tubus se složitou vnitřní strukturou,
Obr. 30
Obr. 31
jejichž prostřednictvím je udržován jak tvar, tak i torzní tuhost. Do vnitřku dutiny se před použitím musí napumpovat vzduch. Výhodou AirFlooru je, že ventil je opatřen zátkou a tudíž vzduch neutíká – nemusí se dofukovat v průběhu cvičení. Nevýhodou je jeho
délka a omezené použití. Můžeme jej položit na podlahu, ale i na akrobatickou dráhu, kde ve spojení s ní výrazně ovlivní pružnost podložky.
Lanče a lančové konstrukce
Lanče představují různé typy opasků doplněné oky pro úchyt např. lana, které umožňují poskytování dopomoci. Cvičenec si lanč zapne kolem pasu a dopomáhající uchopením volných konců lana mají možnost zabezpečit jak průběh realizace pohybového úkolu, tak případně zamezit i pádu.
Při nácviku akrobatických dovedností s kombinovanou rotací kolem vertikální i horizontální osy těla cvičence naleznou uplatnění lanče doplněné o otočný mechanismus.
Při skocích na velké trampolíně se využívají lančové konstrukce, které výrazně zvyšují bezpečenost cvičení.
Gymnastické nářadí pro děti předškolního a mladšího školního věku Většina standardních gymnastických nářadí svými vlastnostmi neodpovídá možnostem dětského organismu. Proto řada výrobců gymnastického nářadí vyrábí speciální nářadí určená pro děti předškolního, případně mladšího školního věku. Jejich účel je totožný jako u standardního nářadí, ale jejich konstrukce, tvar, použité materiály i velikost je modifikována. Využívání takového nářadí nejen zvyšuje efektivitu cvičení, jeho bezpečnost, ale i motivaci cvičenců.
Z ávěrVyužívání gymnastického nářadí v hodinách školní tělesné výchovy spadá výhradně do specifických kompetencí pedagogických pracovníků – učitelů tělesné výchovy. Znalost materiálně technického vybavení a především
Obr. 32
pak umění ho využívat, vytváří předpoklady účelného a efektivního procesu vyučování a učení se.
Novodobé výrobní postupy a moderní technologie umožňují vyrábět takové nářadí, které výrazně usnadňuje nácvik a realizaci pohybových schopností a dovedností, zároveň zvyšuje bezpečnost cvičení a díky svému designu může přispívat i k větší atraktivitě a zvýšení zájmu žáků o cvičení.
Literatura
APPELT, K., LIBRA, M. Gymnastické názvosloví II. Praha : SPN, 1987.
BALADA, J. a kol. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia. Praha : VÚP, 2007. ISBN 978-80-87000-11-3.
BELZ, H., SIEGRIST, M. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení: východiska, metody, cvičení a hry. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-71784-79-6.
BOMPA, T. O. Theory and methodology of training. 2nd ed. Dubuque, IA:
Kendall/Hunt, 1990.
FRANO, J. a kol. Tělesná výchova pro 1. a 2. ročník středních škol. Praha : SPN, 1986.
GAJDOŠ, A., JAŠEK, Z. Športová gymnastika. História a súčasnosť.
Bratislava : Šport, 1988.
KÖSSL, J. et al. Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury. Skripta. Praha : FTVS UK, 1994. 224 s.
KÖSSL, J., ŠTUMBAUER, J., WAIC, M. Vybrané kapitoly z dějin české tělesné kultury od roku 1774 po současnost: 1 – 3 díl. Praha, L print 1994.
KÖSSL, J., ŠTUMBAUER, J., WAIC, M. Vybrané kapitoly z dějin tělesné kultury. Praha : Karolinum, 2002. ISBN 80-7184-608-2.
KRIŠTOFIČ, J. Nářaďová gymnastika. Praha : ČOS, 2008.
REITMAYER, L. Přehled vývoje tělesné výchovy na úzení ČSSR. Praha : St.
ped. nakl., 1978. 199 s.
RYCHTECKÝ, A., FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-659-7.
RYCHTECKÝ, A., FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. 2. vyd.
Praha : Karolinum, 2004. ISBN 80-7184-659-7.
SANDS, W. A. The role of difficulty in the development of the young gymnast. Technique 14(3): 12-14,1994.
SKOPOVÁ, M., ZÍTKO, M. Základní gymnastika. Praha : Karolinum, 2005.
ISBN 80-246-0973-8.
VÁŇOVÁ, R. Školský systém v českých zemích – vývoj a současný stav. In Pedagogika pro učitele. 2., rozšířené a aktualizované vydání. Grada : Praha, 2011. ISBN 978-80-247-3357-9.
VILÍMOVÁ, V. Didaktika tělesné výchovy. 2. vyd. Brno : Paido, 2009. ISBN 97-88021-0493-69.
ŽÁČEK, R., JANOUŠEK, V. Gymnastické náčiní a nářadí a jejich údržba.
Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1961.
ZÍTKO, M. a kol. Všeobecná gymnastika. Speciální učební texty. Praha : ČASPV, 2000. ISBN 80-902509-7-1.
ZÍTKO, M., CHRUDIMSKÝ,J. Akrobacie. Praha : ČASPV, 2006. II. rozšířené vydání. ISBN 80-86586-17-0.
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:197:0 013:0016:CS:PDF
Jitka Vorálková
VYUŽITÍ NÁŘADÍ VE ŠKOLNÍ TĚLESNÉ VÝCHOVĚ
V kapitole se budeme zabývat možnostmi využití gymnastického nářadí ve školní tělesné výchově, případně v oblasti sportu pro všechny nebo ve volno-časových aktivitách.
Kromě nácviku gymnastických dovedností (viz II. Praktická část) je vhodné využívat gymnastická nářadí a jejich konstrukce ke zvýšení fyziologického účinku cvičení, tvorbu intervenčních programů, vytváření modifikovaných „překážek“, které je nutné překonat apod.
A krobaciePodobně jako jiná nářadí mají i komponenty tvořící akrobatickou plochu (akrobatický pás, pás žíněnek, koberec apod.) širší uplatnění ve sportu i ve školní tělesné výchově. Kromě účelového využití pro nácvik, zdokonalování a interpretaci gymnastických dovedností jsou gymnastická nářadí využívána jako prostředek pro zvyšování fyziologického účinku cvičení, jako prostředku pro rozvoj
motoricko-funkční připravenosti cvičenců a v neposlední řadě i jako překážka plnící rozličné úkoly.
Žíněnky můžeme ve školách využívat nejen jako prostředek pro zajištění účinné bezpečnosti „před“, „za“, „mezi“ a „pod“ nářadím, ale mohou nám posloužit i jako překážka nebo cvičební pomůcka.
Žíněnky jako překážka:
• několik žíněnek za sebou nadél stiskneme ze stran dvěma lavičkami a vytvoříme „tunel“, který podlézáme, přelézáme, ale i přeskakujeme.
Někteří cvičenci mohou „tunel“ podlézat a jiní zároveň cvičit na přiložených lavičkách. Stiskneme-li mezi dvěma žíněnkami ještě třetí žíněnku, vytvoříme tak překážku („tunel“), který můžeme přeskakovat odrazem jednonož nebo zdatnější cvičenci kotoulem letmo. Také v kombinaci s jiným nářadím vytváříme zajímavé překážkové dráhy, např. několik žíněnek položených za sebou na dvě vedle sebe ležící lavičky (válení „sudů“, opakované kotouly Kapitola 1.1
vpřed) nebo žíněnka položená na tři stejně vysoké koně či kozy (překonat kotoulem do stoje na zemi) apod.
Žíněnky jako cvičební pomůcka nacházejí uplatnění zejména u nejmenších cvičenců i mládeže:
• rozložené žíněnky v různých vzdálenostech po tělocvičně můžeme s dětmi obcházet, obíhat a přeskakovat mnoha způsoby (chůze přísunná, přeměnná, poskočná, chůze s pohyby paží, cval
stranou – i s obraty vpravo, vlevo, poskočný klus se skrčováním přednožmo povýš, poskoky odrazem jednonož, obounož, chůze přes žíněnku – i s obraty, výstupy na žíněnku a ze žíněnky, lezení ve vzporu dřepmo, ležmo)
• díky již zmíněné moderní technologii a tudíž jejich nízké hmotnosti můžeme žíněnky snadno přenášet (např. soutěživou formou z místa na místo, nad hlavou apod.) nebo s nimi různě manipulovat (přetáčení žíněnky před tělem na výšku, na šířku, ve dvojici čelem k sobě před kratší stranou žíněnky střídavě opakovat dřepy - „pumpa“)
• přiložíme-li několik žíněnek těsně za sebou na zem, vytvoříme tak zcela rovné pásy pro nácvik základní akrobacie (kotouly vpřed, vzad a jejich kombinace, stoj na rukou, přemet stranou…) či plochu pro úpolová cvičení
Vedle žíněnek můžeme pro nácvik základních i obtížnějších akrobatických tvarů využít koberec nebo plstěný běhoun.
M etací nářadí
Metací nářadí a nářadí pro přeskoky může ve školní tělesné výchově posloužit zejména jako překážka, ale i jako hlavní nářadí. Vhodnou kombinací s ostatním nářadím se dají vytvářet různé překážkové dráhy, které zdoláváme závodivým způsobem. Při důsledném zajištění bezpečnosti (žíněnky) se dá nářadí přeskakovat z jednoho na druhé (popř. zhupem), zvyšovat nářadí…
Kůň našíř
Koně našíř s madly lze ve školní praxi využít především jako překážky, popřípadě jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu.
Jako překážku můžeme nářadí přeskakovat přes různé části trupu (mezi madly, zprava, zleva), podlézat (ve vzporu dřepmo, ve vzporu vzadu ležmo, plazením) nebo překonávat trup s madly několika způsoby (chůze s překračováním madel, s přeskoky, lokomoce v nízkých polohách apod.).
Jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu můžeme toto nářadí uplatnit zejména v rámci podporové přípravy – ručkování po nářadí ve vzporu, ze vzporu
vpředu na madlech opakované průvleky skrčmo pravou, levou vpřed i vzad, ze vzporu vpředu na madlech průvleky skrčmo, schylmo do vzporu vzadu a zpět, komíhání ve vzporu jízdmo apod.
Koza, Kůň
Koza patří k nejběžnějším metacím nářadím (dalšími jsou kůň, bedna, stůl).
Jako překážku lze kozu (koně) využít v již zmíněných překážkových dráhách nebo je můžeme podlézat různými směry, různými lokomočními pohyby (ve vzporu dřepmo, plazením po břiše, po zádech…) nebo přelézat.
Jako hlavní nářadí je můžeme překonávat přeskakováním nadél a našíř přímými skoky (roznožkou, skrčkou, schylkou, odbočkou), postupně oddalovat místo odrazu. Pro vyspělé a zdatnější jedince můžeme zařadit případně i nácvik převratových skoků (zejména přemet vpřed, rondát).
Bedna
Kromě cvičení zaměřených na vyskakování, přeskakování a seskakování se na bedně dají zkoušet různá akrobatická cvičení, především různé kotouly, překoty a přemety. Můžeme ji využít také jako pomocné nářadí pro různé průpravy
akrobatických prvků, snížíme-li její velikost na 3 díly (např. přemet vpřed, rondát – zejména korbetová část rondátu). Někdy nám dvě bedny postavené vedle sebe mohou nahradit bradla. Na takto připraveném nářadí můžeme snadno provádět činnosti jako na vzorových disciplínách. Bedna se dá také, oproti ostatnímu metacímu nářadí, velmi snadno rozkládat a jednotlivých dílů můžeme využít k prolézání, přelézání, proskakování, manipulaci či přenášení.
Příklady cvičení s jednotlivými díly švédské bedny:
• postupné přenášení jednotlivých dílů při rozkládání bedny k jedné metě a přenášení při jejím skládání k další metě
• přeskakování volně položených dílů bedny v prostoru různým způsobem (skiping, přeskoky bez meziskoku, s meziskokem, jednonož, obounož apod.)
• dvojice stojí uprostřed dílu švédské bedny za sebou, uchopí bednu vněhmatem a provádí různé způsoby a kombinace poskoků odrazem jednonož či obounož (poskoky se skrčováním přednožmo, poskokem podřep rozkročný (jumping jack) a zpět apod.)
• díl bedny na zemi, dvojice čelem k sobě na opačném konci bedny, vzpor dřepmo, ruce opřít o bednu – hmit dřepmo, vzpor stojmo, vzpor dřepmo, hmit dřepmo, vzpor dřepmo zánožný pravou (levou), vzpor stojmo,
švihem zanožit pravou (levou) apod.)
• jednotlivé díly bedny postavené těsně za sebou na delší boční stranu (nadél) můžeme prolézat, přelézat, přeskakovat či obíhat slalomem
• díly postavené na výšku můžeme kromě obíhání i různě probíhat – bez dotyku bedny
• další možnosti překonávání a zdolávání jednotlivých dílů bedny vzniknou jejich různými kombinacemi skládání na sebe.
O drazové můstky
Vedle hlavní funkce odrazových můstků – prostředek umožňující snadnější zdolávání vyšších překážek, zejména přeskokového nářadí (koza, kůň, stůl) jich vhodně využíváme při náskoku na kladinu, bradla apod. K využití pro odrazovou průpravu jsou velmi přitažlivé a oblíbené násobené odrazy z několika za sebou postavených můstků.
Bradla
V tělocvičné praxi školní tělesné výchovy mohou bradla sloužit především jako překážka nebo zařízení pro motoricko-funkční přípravu. Při používání
bradel jako překážky je velmi důležité dbát na bezpečnost, případnou záchranu a dopomoc (při závodivých formách cvičení, při skocích z žerdí). Cvičení na tomto nářadí kladou zvýšené nároky na odvahu, přesnost, pozornost.
Bradla jako překážka:
• obíhání bradlových sloupků
• proběhnutí bradel nadél
• podběhnutí bradel našíř
• přelézání bradlových žerdí
• v kombinaci s lavičkami (lavička zavěšená na nízkých bradlech – vybíhání po lavičce s přeskokem vzdálenější žerdi), bednami, kozou a dalším nářadím mohou být součástí nejrozličnějších překážkových drah
• chůze po bradlových žerdích.
Bradla jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu:
• ručkování ve svisu – čelně, bočně
• ručkování střídnoruč ve svisu vněhmatem nebo vnitřhmatem
• ručkování ve vzporu (střídnoruč, souruč, vpřed, vzad)
• ručkování ve smíšených vzporech (ve vzporu stojmo rozkročném vysazeně, ve vzporu ležmo roznožmo)
• ve visu přeskoky z jedné žerdě na druhou
• přednosy ve visu, podporu, vzporu
• ručkování ve vzporu střídnoruč bez dotyku nohama bedny umístěné uprostřed bradel – se skrčením přednožmo, v přednosu apod.
• lezení vzad střídnoruč a střídnonož ve svisu závěsem v podkolení roznožmo
• z rozběhu odrazem jednonož nebo snožmo přednožka dohmatem na začátek bradel.
Bradla o nestejné výší řerdí
S bradly o nestejné výši žerdí se v dnešních školních tělocvičnách příliš často nesetkáváme. Důvodů se nabízí hned několik: vysoké náklady, náročná příprava a demontáž, prostory pro bezpečné uskladnění apod. Pokud se toto nářadí
v některých tělocvičnách objevuje, jde především o starší typy. Využitelné jsou zejména jako překážka – kombinace s jiným nářadím (např. s lavičkou, bednou, koněm, kozou – běh po lavičce, na jejím konci vylézt na bednu, odrazem jednonož z bedny dohmat na vyšší žerď bradel a podmet přes nižší žerď, podlézt koně či kozu) nebo jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu – viz bradla, hrazda.
Hrazda
Pro potřeby školní tělesné výchovy lze hrazdu využít jako překážku, jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu i jako hlavní nářadí pro nácvik základních poloh a koordinačně náročnějších prvků.
Hrazda jako překážka:
• přispívá k lepšímu zvládnutí některých základních pohybových dovedností
• pro nejmenší a nejmladší cvičence - volná hrazdová žerď položená na žíněnce (možno přecházet čelně, bočně)
• probíhání mezi hrazdovými sloupky
• přelézání hrazdy, podlézání, plazení
• v kombinaci s ostatním nářadím (lavičky, bedny) možno vytvářet nejrůznější překážkové dráhy.
Hrazda jako zařízení pro motoricko-funkční přípravu:
• ručkování ve svisu – s dosahováním nebo přesahováním
• ručkování ve smíšených visech
• obraty ve svisu – čelem ve směru pohybu, zády ve směru pohybu
• náskoky do vzporu – opakovaně
• ručkování ve vzporu
• přešvihy únožmo ve vzporu
• ze svisu stojmo přešvihy skrčmo do svisu vzadu a zpět
• ze svisu ležmo opakovaně shyby (nadhmat, podhmat)
• výdrž ve shybu ležmo (i na jedné ruce)
