Veřejnosti poměrně dobře známým je vnitřní uspo- řádání Církve římskokatolické.7 Ta se na území České republiky organizačně člení na dvě církevní provincie, jež jsou nadále členěny na diecéze (biskupství) nebo arcidiecéze (arcibiskupství), v jejichž čele stojí (arci)- biskup. Ty jsou dále rozděleny na menší jednotky – farnosti v čele s farářem nebo administrátorem.
Tím ovšem není struktura Církve římskokatolické vyčerpána. Vedle výše uvedených jednotek hierarchic- kého uspořádání existují další instituce, ve kterých se realizuje zasvěcený život.8 Těch je velké množství (zná- me je často po zjednodušenými označeními: benedik- týni, cisterciáci, kartuziáni, františkáni, dominikáni, je- zuité, salesiáni atd.) a jsou často také vnitřně hierarchic- ky členěny.
Vedle toho jsou součástí struktury Církve římsko- katolické také charity, soukromá či veřejná sdružení křesťanů, semináře, samostatné zbožné nadace, osobní prelatury…9
Celkově se tak Církev římskokatolická na území České republiky organizačně rozpadá na více než dva tisíce institucí (organizačních složek). Z hlediska cír- kevní sebereflexe jsou tyto jednotlivé složky chápány jako právnické (morální)10 osoby.11
I jiné církve působící na našem území mají obdobně bohatou vnitřní strukturu. Např. Českobratrská církev
tolů shromážděných okolo římského biskupa (papeže) bylo vybudováno a chtěno přímo Ježíšem Kristem a jde proto o uspořádání trvalé. (K tomu podrobněji srov. dogmatickou konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen Gentium, č. 18 a násl.) Naopak mnohé jiné prvky jejího vnitřního uspo- řádání (např. farní struktura) původ od Krista nemají a mohou tak být předmětem změn.
7 Církev římskokatolická je jednou z registrovaných církví v České republice; jedná se o katolickou církev latinského ob- řadu. Vedle ní působí na našem území také Církev řeckokato- lická. Tyto dvě církve (z hlediska českých konfesněprávních předpisů samostatné) tvoří společně jedinou katolickou církev pod primátem papeže.
8 Jedná se o společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, které české konfesní právo tradičně oz- načuje jako řeholní řády a kongregace.
9 K podrobnostem vnitřního uspořádání Církve římskokato- lické srov. např. Tretera, J. R.: Církevní právo. Praha: Jan Krigl, 1993, str. 51 a násl.
10 Jako morální osoby označuje Kodex kanonického práva vý- slovně Katolickou církev a Apoštolský stolec, přičemž půvo- dem jejich právní osobnosti je božské ustanovení (srov. kán.
113 § 1 CIC).
11 Kodex kanonického práva výslovně uvádí, že „[v] církvi jsou kromě fyzických osob [personas physicas] ještě práv- nické osoby [personae iuridicae], totiž podle kanonického práva nositelé povinností a práv…“ (kán. 113 § 2 CIC). Tím, že možnost mít práva a povinnosti je chápána „podle kanonic- kého práva“ Kodex umožňuje, aby byla odlišně (dualisticky) chápána právní osobnost kanonicko-právní a právní osobnost podle práva daného státu. Ne ve všech státech světa je totiž uznána právní osobnost Katolické církve a jejich jednotlivých institucí.
evangelická se územně člení na senioráty, které jsou tvořeny farními sbory, anebo Církev československá husitská se vnitřně člení na diecéze a ty se dále člení na náboženské obce.12 Obě tyto církve zřizují také diako- nie, zařízení poskytující služby křesťanské lásky, a další instituce.
Velká většina církví registrovaných podle českého práva tudíž chápe sebe sama jako subjekt, který je dále vnitřně členěn na další útvary nadané právní osob- ností.13
2. Autonomie p ř i z ř izování církevních institucí
Ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručuje církvím autono- mii, tedy „nezávislost na státu a samosprávu svých záležitostí“.14 V rámci rozsahu této autonomie čl. 16 odst. 2 Listiny výslovně uvádí, že „[c]írkve a nábožen- ské společnosti […] zřizují řeholní a jiné církevní in- stituce nezávisle na státních orgánech.“
Při výkladu tohoto ustanovení Listiny nás mohou potkat dvě interpretační obtíže: (a) určení toho, co jsou ony „řeholní a jiné církevní instituce“, a (b) určení po- vahy nezávislosti jejich zřizování. Obě tyto otázky byly opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a tak se může zdát, že jsou již vyřešeny.
a) Řeholní a jiné církevní instituce
Podnětem pro podrobné rozpracování pojmu řeholní a jiné církevní instituce bylo přijetí CírkZ a jeho počá- teční restriktivní interpretace ze strany Ministerstva kul- tury. Zatímco předcházející právní úprava – zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností – byla liberální,15 ustanovení § 6 odst. 2 CírkZ (v původním znění) přišlo s novým zužujícím vymezením pojmu církevní práv-
12 Srov. např. Tretera, J. R.: Církevní právo. Praha: Jan Krigl, 1993, str. 204–208 a dále registrované základní dokumenty obou církví uložené ve sbírce listin Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností.
13 Jistou paralelu nám nabízí současná právní existence spolku a pobočného spolku (§ 228 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), resp. dříve občanského sdružení a jeho organizační jednotky s právní subjektivitou [§ 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů].
14 Jäger, P.: Čl. 16. Právo svobodně projevovat své nábožen- ství a autonomie církví. In: Wagnerová, E., Šimíček V., Lan- gášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 403.
15 Srov. např. Riobó Serván, A. El derecho de libertad reli- gion en la República Checa y en la República Eslovaca. Mad- rid: Dykinson, 2005, str. 319.
nické osoby.16 Církevní právnickou osobou se mohl stát pouze orgán církve nebo řeholní a jiná církevní insti- tuce, jestliže tyto byly v církvi založeny podle jejích vnitřních předpisů „za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“.
Důsledek změny právní úpravy byl zřejmý: stát na- dále neměl poskytovat právní subjektivitu takovým institucím církve, které byly zřízeny za jiným účelem (např. za účelem působení v oblasti charitativní, soci- ální, zdravotnické či školské).17
Odhlédneme-li od řady otázek ryze praktických – v důsledku znění přechodných ustanovení byla ohro- žena právní existence stovek církevních institucí18 – vy- vstaly dvě zásadní teoretické otázky: (1) Hovoří-li čl. 16 odst. 2 Listiny o zřizování „řeholních a jiných cír- kevních institucí“, má těmito institucemi na mysli útvary nadané právní osobností? (2) A pokud ano, je možné zákonem omezit účel takto zřizovaných insti- tucí?
V případě negativní odpovědi na první otázku by byl celý problém vyřešen. Mohlo by se poukázat na to, že zřizováním řeholních a jiných církevních institucí ústavodárce myslel pouhé vnitřní uspořádání církevní struktury bez dopadu na právní osobnost takových insti- tucí. Takový závěr je však z mnoha důvodů neudrži- telný,19 v roce 2002 však byl zastáván Ministerstvem kultury, coby autorem zákona – výklad Listiny ztotož- ňující církevní instituce s právnickými osobami podle něj „porušuje ústavní princip suverenity státu“.20
Takovou interpretaci Listiny Ústavní soud odmítl svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/02, přičemž výslovně odmítl argumentaci Ministerstva kultury, že autonomní zřizování církevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenity státu. Učinil tak s poukazem na kon- cepci demokratického právního státu a jejího úzkého se- pjetí s myšlenkou liberálního státu, jehož znakem je tolerance „plurality společenských fenoménů a institu-
16 Jako církevní právnickou osobu označoval CírkZ v původ- ním znění takovou církevní instituci, které byla přiznána práv- ní subjektivita podle CírkZ; nejednalo se tedy o tzv. právnické osoby v církvi mající právní osobnost pouze z hlediska vnitř- ních předpisů dané církve.
17 Srov. také Hrdina, I. A.: Náboženská svoboda v právu České republiky. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, str. 147 a násl.
18 Výmluvný doklad o tom, že cílem změny právní úpravy bylo zbavení právní subjektivity již existujících charitativních organizací, je rozhodování Ústavního soudu ve věci evidence Oblastní charity Lipník nad Bečvou, nález sp. zn. I. ÚS 146/03 ze dne 18. června 2003, N 115/31 SbNU 33.
19 Proč by např. čl. 16 odst. 2 Listiny odlišoval „zřizování institucí“ a „ustavování orgánů“, kdyby se jednalo o totéž?
K další argumentaci srov. Kříž, J. Zákon o církvích a nábo- ženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 216.
20 Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. listopadu 2002, N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.
cí“.21 Ústavní soud odmítl extenzivní pojetí principu suverenity státy, který vylučuje samostatnou právní existenci subjektů práva odvozených z jiné právní skutečnosti, než je jejich výslovná akceptace státní mocí; to odporuje zásadě omezení dtátních zásahů a státního vlivu pouze na takové případy, kdy je to ne- zbytné z důvodu veřejného zájmu. Jak uvedl Ústavní soud, „[v] případě církví a náboženských společností je navíc nutno přihlédnout k tomu, že se jedná často o historické instituce existující kontinuálně v různých formách vlády a v rozdílných státních zřízeních. Stát by proto k těmto institucím představujícím realizaci nábo- ženské svobody měl přistupovat obzvlášť citlivě a měl by velmi bedlivě zvažovat své restriktivní zásahy a omezovat je na skutečně odůvodněné případy.“22
Ústavní soud se současně přiklonil k závěru, že
„aktivity církví a náboženských společností a jejích církevních právnických osob se přirozeně neredukují toliko na prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí čin- ností navenek, překračující omezení na pouhý výkon náboženství […]. Úkol těchto subjektů v žádném pří- padě nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatně širší a spočívá též ve vyzařování nábožen- ských hodnot navenek, a to prostřednictvím nejen reli- giózní činnosti, ale taky např. činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací.“23
Ústavní soud tedy uchopil autonomii církví ve vztahu ke zřizování církevních institucí jako zákaz státu zasahovat do sebereflexe církve o jejím vnitřním uspo- řádání. Jestliže církev sama sebe chápe jako vnitřně rozčleněnou na více právnických osob, musí „jedno- duché právo“ církvi poskytnout takové možnosti, aby těmto institucím byla přiznána právní osobnost. To neznamená absenci jakéhokoliv státního zásahu (viz dále), státu ovšem nepřísluší posuzovat, jakým vnitřním institucím církve poskytnou právní subjektivitu.24 Jestli-
21 Ibid.
22 Ibid.
23 Ibid. Tento právní závěr byl Ústavním soudem mnohokrát zopakován. Srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. října 2007 (N 173/47 SbNU 253; 10/2008 Sb.), nález sp.
zn. I. ÚS 146/03 ze dne 18. června 2003 (N 115/31 SbNU 33) či nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. července 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.).
24 Sledujeme-li situaci v ostatních postkomunistických ze- mích, zjistíme, že tato zásada bývá velmi často vyjádřena také ve smlouvách konkordátního typu uzavíraných mezi přísluš- nou zemí a Svatým stolcem, jakožto reprezentantem Kato- lické církve. Například konkordáty s Polskem, Chorvatskem, Kazachstánem, Estonskem, Litvou, Slovenskem, Lotyšskem, Slovinskem, Albánií, Bosnou a Hercegovinou obsahují ujed- nání o státním uznání právní subjektivity subjektů podle kano- nického práva, přičemž pouze v Albánii, Kazachstánu a Es- tonsku je toto uznání vázáno na registrační akt státního or- gánu. Podrobněji k této otázce viz Němec, D.: Konkordátní smlouvy Svatého stolce s postkomunistickými zeměmi (1990-
že vnitřní předpisy církve určitému vnitrocírkevnímu útvaru přiznávají právní osobnost, vyžaduje zásada autonomie církví, aby existoval mechanismus, jak mohou tyto útvary získat právní osobnost pro foro ci- vili.25
b) Evidované (církevní) právnické osoby
Listina označuje právnické osoby zřízené nebo zalo- žené jako součást církve obecně jako „řeholní a jiné cír- kevní instituce“. Zákon č. 308/1991 Sb. nezavedl jejich jednotné označení, ale neuspořádaně používal pojmy jako komunity, řády, společnosti, společenství, zařízení, útvary s právní subjektivitou či prostě právnické osoby.
V teorii i praxi se proto vytvořilo souhrnné označení
„církevní právnická osoba“; to následně převzal CírkZ jako legální označení této specifické právní formy (srov. § 6 odst. 2 CírkZ v původním znění). Novelizací CírkZ učiněnou zákonem č. 495/2005 Sb. byl tento vý- stižný pojem opuštěn a nahrazen novým označením
„evidovaná právnická osoba“; ten se však příliš neujal a starší označení církevní právnická osoba se tak pou- žívá v praxi i nadále.
Máme-li nějak shrnout právní povahu evidované právnické osoby, lze snad uvést, že jde o autonomně zřízenou instituci (ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny) registrované církve, jež tvoří její součást26 (organizační jednotka, složka) a současně je samostatnou právnickou osobou. Z důvodu ochrany právní jistoty účastníků právních vztahů se vyžaduje zápis evidované právnické osoby do veřejnoprávní evidence představované Rejstří- kem evidovaných právnických osob podle § 20 CírkZ.
Jedná se o právnickou osobu soukromého práva, která je organizační jednotkou (složkou, součástí) jiné soukromoprávní korporace, totiž registrované církve.
c) Nezávislost při zřizování církevních institucí
Další otázkou, před kterou byl Ústavní soud posta- ven po přijetí CírkZ, byl rozsah ingerence státu v sou-
2008). Bratislava: Ústav pre vzťahy štátu a církvi, 2010, str. 114 a násl.
25 Jak poznamenává P. Jäger, v důsledku tohoto přístupu mo- hou v praxi vznikat „typicky územní organizační složky círk- ve (farnosti, sbory, obce apod.), řeholní řády, kongregace a podobné instituty či účelová zařízení, a to tradičně korporač- ního, nadačního i ústavního typu“. Jäger, P.: Čl. 16. Právo svobodně projevovat své náboženství a autonomie církví. In:
Wagnerová, E., Šimíček V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.:
Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 403. Podrobněji – a jinak – k této otázce Kříž, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Ko- mentář. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 226 a násl.
26 Srov. také výstižné označení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., který hovoří o právnických osobách zříze- ných nebo založených jako součást registrované církve a ná- boženské společnosti.
vislosti s přiznáním právní osobnosti církevním insti- tucím. Na rozdíl od liberální úpravy zákona č. 308/1991 Sb.,27 vycházelo původní znění CírkZ z klasického dvoufázového vzniku církevní právnické osoby.28 Vnit- rocírkevním zřízením (ustavením) měla být církevní právnická osoba toliko založena, k jejímu vzniku mělo dojít až úkonem Ministerstva kultury formálně označe- ným jako evidence.
K této otázce Ústavní soud shledal, že „podmíněnost právního vzniku církevních právnických osob rozhod- nutím státu“29 je v rozporu s garancí nezávislosti zřizo- vání těchto institucí podle čl. 16 odst. 2 Listiny. Vznik a zánik těchto institucí nesmí být podmíněn konsti- tutivním právním aktem státního orgánu; jejich povinná evidence je legitimní, musí mít ovšem pouze deklara- torní povahu.30
Zákonodárce nebyl zjevně s právním názorem Ústavního soudu zcela srozuměn, a tak provedl noveli- zaci CírkZ zákonem č. 495/2005 Sb. Podle nového
§ 15a odst. 1 CírkZ platí, že „[e]videncí podle tohoto zákona se právnické osoby podle písmen a) a b) stávají právnickými osobami podle tohoto zákona“. Na první pohled zde existuje rozpor s názorem Ústavního soudu, že vznik církevních institucí nemá být vázán na akt stát- ního orgánu.
Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ovšem dospěl Ústavní soud k závěru, že tento rozpor je spíše zdán- livý. Určitá omezení nové právní úpravy jsou „vyvažo- vána jiným ústavně relevantním zájmem, jejž předsta- vuje […] ochrana práv třetích osob, resp. princip právní jistoty“.31 Prvky respektu k principu autonomie církví při vzniku evidovaných právnických osob lze „spatřo- vat především v zásadě, že evidence bude provedena vždy, splní-li navrhovatel (orgán registrované církve
27 Podle této právní úpravy to byla sama církev, kdo auto- nomně přiznával svým institucím právní subjektivitu. Evi- dence prováděná Ministerstvem kultury měla toliko deklara- torní povahu a nad to nebyla povinná. Taková úprava byla tu- díž založena na principu volnosti (liberality), srov. Hurdík, J.:
Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H, Beck, 2003, str. 46, 48.
28 Tedy systém registrační, resp. systém legality. Hurdík, J.:
Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H, Beck, 2003, str. 5.
29 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. listo- padu 2002, N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.
30 Spor o povahu zápisu církevních právnických osob do rej- stříku neunikl ani zahraniční literatuře. Srov. zejména Riobó Serván, A. El derecho de libertad religion en la República Checa y en la República Eslovaca. Madrid: Dykinson, 2005, str. 289, Přibyl, S. Tschechisches Staatskirchenrecht nach 1989. Brno: L. Marek, 2010, str. 127 anebo Zeman, P. Rechts- stellung der Einrichtungen von Religionsgemeinschaften. In:
Potz, R., Schinkele, B. a kol. (Hg.) Recht ung Religion in Mittel- und Osteuropa. Band 2: Tschechien. Wien: Universi- tätsverlag, 2004, str. 57 a násl.
31 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. října 2007, N 173/47 SbNU 253; 10/2008 Sb.
a náboženské společnosti) objektivně rozumné formální podmínky“.32
Toto dialektické usmiřování rozporů ovšem vedlo k tomu, že Ústavní soud zcela zamlžil povahu evidenč- ního úkonu Ministerstva kultury – má prvky jako konstitutivní, tak deklaratorní: „Prvek evidenčního re- žimu je zakotven pro osoby evidované podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona tím, že se evidence – zásadně – provede zápisem ke dni jejího založení v registrované církvi a náboženské společnosti (§ 16 odst. 3 zákona), čímž se posiluje i znak ‚deklaratornosti‘ zápisu. Na druhé straně však zřejmě platí, že do okamžiku zápisu do evidence zde právnické osoby – z pohledu právního řádu – není a k jejímu vzniku dochází v čase ‚zpět- ně‘.“33
Jakkoliv to není řečeno výslovně, Ústavní soud se přiklonil k závěru, že ke vzniku evidované právnické osoby dochází její evidencí. „Ani zde ale nejde o ‚kon- stitutivnost‘ v pravém slova smyslu, neboť právní exis- tence není spojena s rozhodnutím (povolením) veřejno- právního orgánu, nýbrž s faktickým úkonem (zápisem) ohledně subjektu logicky již založeného, jehož prove- dení je při splnění formálních zákonných podmínek nárokem navrhovatele a je svázáno se zákonem stano- venou lhůtou […].“34
Aby dialektické smíření rozporů bylo úplné,35 poukázal Ústavní soud na to, že „[d]řívější kontrapozice
‚evidence‘ a ‚registrace‘ se v nových souvislostech (no- vém vymezení evidovaných osob) jeví v poněkud jiném světle; přechod z jednoho režimu do druhého není pří- krý (nespojitý), na obojí existuje ‚právní nárok‘, pročež není přiléhavé (a ani účelné) je – nadto bez podrobněj- šího konkrétního vymezení – klást proti sobě.“36
Máme-li v tomto pojmovém zmatení učinit nějaký závěr o povaze nezávislosti církví při zřizování institucí ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny za současné úpravy
§ 15a a násl. CírkZ, lze snad poukázat na následující skutečnosti: (1) Registrované církve rozhodují o zřízení (ve smyslu vnitrocírkevního založení) institucí bez jakékoliv ingerence státu. (2) Ke vzniku evidované právnické osoby jako právnické osoby podle českého právního řádu dochází v důsledku evidence provedené Ministerstvem kultury.37 (3) Podá-li církev návrh na evidenci v 10 denní lhůtě od založení církevní instituce
32 Ibid.
33 Ibid.
34 Ibid.
35 A zjevně také proto, aby se zachovalo zdání setrvání na právním názoru vyjádřením v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, pro- tože k jeho změně nebylo dost hlasů, o čemž svědčí také sedm (!) separátních stanovisek připojených k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06.
36 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. října 2007, N 173/47 SbNU 253; 10/2008 Sb.
37 Je zde tedy posun oproti stavu, který zamýšlel Ústavní soud ve svém nálezu so. zn. Pl. ÚS 6/02.
[srov. § 16 odst. 3 CírkZ], bude její evidence provedena v čase zpětně, tj. ke dni založení instituce v církvi.
Není-li tato lhůta dodržena, dojde ke vzniku evidované právnické osoby ke dni doručení návrhu Ministerstvu kultury. (4) Ministerstvo kultury musí evidenci provést vždy, jsou-li splněny zákonné podmínky mající rela- tivně formální povahu. (5) Bez evidence Ministerstvem kultury nedojde ke vzniku evidované právnické osoby a zřízená církevní instituce nezíská právní osobnost.
3. Otazníky nad sou č asnou právní úpravou
Jak bylo již výše naznačeno, současná právní úprava postavení evidovaných právnických osob, má-li být interpretována v duchu nálezů Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 6/02 a Pl. ÚS 2/06, přináší více otázek než odpo- vědí. Nejasnostmi pokud jde o charakter autonomie církví při zřizování evidovaných právnických osob, ovšem tyto otázky nekončí. Účelem následujících řádků je poukázat na další problematická místa CírkZ.
a) Zbytečná dualita evidovaných právnických osob
CírkZ evidentně zavádí jedinou právní formu cír- kevních institucí, kterou označuje jako „evidovaná právnická osoba“ (v původní verzi „církevní právnická osoba“). Tomu nasvědčuje také existence jediného Rejstříku evidovaných právnických osob (srov. § 17 odst. 1 a § 20 CírkZ), tedy veřejnoprávní evidence, do níž jsou shromážděny zápisy o všech subjektech této právní formy.
Pak je ale nepochopitelné, proč § 15a odst. 1 (a sou- časně § 16 a § 16a CírkZ) rozlišují v rámci této jediné právní formy dva její subtypy. Zákon rozeznává (1) evidovanou právnickou osobu podle § 15a odst. 1 písm. a) CírkZ, neboli orgán registrované církve a ná- boženské společnosti, řeholní a jinou instituci založenou za účelem vyznávání náboženské víry, a (2) evidovanou právnickou osobu podle § 15a odst. 1 písm. b) CírkZ, neboli účelové zařízení pro poskytování charitativních služeb.
Rozdílnost obou subtypů evidovaných právnických osob spatřuje zákon v účelu jejich založení (vyznávání víry vs. poskytování charitativních služeb) a jejím důsledkem jsou odlišnosti v úpravě jejich evidence.
Evidence účelových zařízení je procedurálně složitější, vyžadují se jiné náležitosti návrhu na evidenci38 a nad to ve vztahu k nim zcela odpadá deklaratorní prvek zá- pisu spočívající ve zpětné evidenci.39 Účelová zařízení
38 Srov. také Jäger, P. Církve a náboženské společnosti v Čes- ké republice a jejich právní postavení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, str. 93.
39 To také podlamuje přesvědčivost argumentace Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/06, neboť jeden z jeho hlav-
jsou dále povinna vydávat výroční zprávy. Co do zbytku však mezi oběma subtypy evidovaných právnic- kých osob zákon nerozlišuje.
Právní praxe ukazuje, že takové rozlišování evido- vaných právnických osob je zcela nesmyslné. Vždyť ani nahlédnutím do Rejstříku evidovaných právnických osob nelze zjistit, ke kterému subtypu daná právnická osoba přináleží. Jaký účel má pak takové rozlišování?40
Příkladem, kdy právní úprava rozlišuje různé typy v rámci jediné právní formy, může být družstvo. Vedle družstva „prostého“ zná zákon o obchodních korpora- cích také družstvo bytové a družstvo sociální.41 V tomto případě však právní úprava sleduje určitý společenský účel (např. potřebu odlišné úpravy členství v bytovém družstvu z důvodu jeho navázání na nájem družstevního bytu), což se odráží v odlišné právní úpravě. Veřejnost pak příslušnost k určitému typu družstva sezná přímo z obchodní firmy.42
Nic podobného u obou typů evidovaných právnic- kých osob nenacházíme, a tak se jeví jako nejúčelnější tuto dualitu zrušit.
b) Zákon nereflektuje vícevrstevnatost církevního uspořádání
Jak jsme poukázali v počátku článku, některé církve chápou své vnitřní uspořádání jako vícevrstvé. Napří- klad Československá církev husitská se člení na diecéze a ty se dále člení náboženské obce.
CírkZ ovšem chápe všechny evidované právnické osob uvnitř jedné registrované církve jako útvary exis- tující na stejné úrovni vnitrocírkevního uspořádání, anebo lépe řečeno od vnitrocírkevního uspořádání zcela abstrahuje. CírkZ rozeznává pouze vztah podřízenosti a nadřazenosti mezi každou jednotlivou evidovanou právnickou osobou a registrovanou církví, která ji na- vrhla k evidenci. Výmluvným dokladem o tom je napří- klad § 26 odst. 4 CírkZ zakládající podmíněné ručení registrované církve za závazky evidované právnické osoby.
V citovaném případě Církve československé husit- ské je tak z hlediska CírkZ náboženská obec ve stejném organizačním vztahu k registrované církvi jako diecéze,
ních argumentů (zachování deklaratorní povahy zápisu ale- spoň ve znaku zpětného zápisu) se vztahuje pouze na jeden ze subtypů evidovaných právnických osob, což Ústavní soud ve svém nálezu nepostřehl.
40 K podrobnější kritice srov. Kříž, J. Zákon o církvích a ná- boženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 222 a násl.
41 Srov. § 272 a násl. a § 758 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchod- ních korporacích). Abstrahujeme od družstevních záložen upravených jiným právním předpisem.
42 Srov. § 728 a § 759 zákona o obchodních korporacích.
přičemž organizační vztah mezi diecézí a náboženskou obcí je mimoprávní kategorií.
Aby byl však zmatek zcela dovršen, stanoví § 3 odst. 1 část A písm. i) vyhlášky č. 232/2002 Sb., že do Rejstříku evidovaných právnických osob se u každého subjektu uvede údaj o jeho zřizovateli. CírkZ ovšem po- jem zřizovatel nezná, a už vůbec nestanoví, že se ta- kový údaj má zapisovat do rejstříku. Ministerstvo kul- tury coby autor vyhlášky tak zřejmě chtělo napravit me- zeru v zákoně – podle § 20 odst. 1 CírkZ nemá být v rejstříku u evidované právnické osoby zapsán žádný údaj, podle kterého by bylo možné určit, do struktury které registrované církve evidovaná právnická osoba náleží. V takovém případě by z údajů evidovaných o hypotetické právnické osobě „Sbor v České Lípě“ ne- bylo možné zjistit, o sbor které církve se jedná. Což je jistě absurdní.
Požadavek vyhlášky jde ovšem zjevně nad rámec zákona. Zůstává proto záhadou, jak Ministerstvo kul- tury určí, kdo je zřizovatelem, když jde o pojem ne- vymezený ani zákonem ani vyhláškou.
Jako zřizovatel může v zásadě přicházet v úvahu (a)
„vnitrocírkevní zřizovatel“, tj. osoba, která je oprávněna evidovanou právnickou osobu založit (zřídit) podle vnitřních předpisů církve, (b) navrhovatel, tj. orgán církve, který podává podle § 10 odst. 3 písm. d) CírkZ návrh na evidenci (takový orgán ovšem nutně nemusí mít právní subjektivitu – lze si ovšem jen obtížně představit, že by jako zřizovatel mohl být zapsán non- subjekt), nebo (c) sama registrovaná církev, do jejíž struktury je evidovaná osoba začleněna. V praxi pře- vládlo řešení, podle kterého jako zřizovatele zapíše Ministerstvo kultury osobu označenou jako zřizovatel v návrhu na evidenci.
Řešení tohoto problému je přitom poměrně prosté:
uzpůsobit právní úpravu tak, aby respektovala, že jedna evidovaná právnická osoba může být v nadřazené (zřizovatelské) pozici vůči druhé.
c) Nikoliv každá instituce ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny je evidovanou právnickou osobou
V důsledku mezer v přechodných ustanoveních CírkZ existuje kategorie právnických osob, které jsou bezpochyby církevními institucemi ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny, ale nemají právní formu evidované právnické osoby (či přinejmenším nejsou zapsány v Rejstříku evidovaných právnických osob).
V praxi se tyto subjekty často označují jako histo- rické právnické osoby, což je pojem nepřesný, neboť jde o stále existující subjekty. V roce 2007 právní exis- tenci nezapsaných právnických osob potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06, který vý- slovně uvedl, že „pouhým zrušením úpravy právního režimu určitého druhu právnických osob bez toho, že by
tyto osoby byly výslovně zrušeny, nemůže být nastolen stav zpochybnění jejich existence“.43
d) Nejasné ručení registrované církve
Ustanovení § 26 odst. 4 CírkZ stanoví: „Neposta- čuje-li při likvidaci evidované právnické osoby její ma- jetek k úhradě závazků, ručí za tyto závazky registro- vaná církev a náboženská společnost, jejíž orgán ji na- vrhl k evidenci. Likvidační zůstatek z likvidace evido- vané právnické osoby přechází na registrovanou církev a náboženskou společnost, jejíž orgán ji navrhl k evi- denci.“
Jakkoliv je toto ustanovení v mnoha ohledech ne- jasné,44 zřejmě chtělo zajistit, aby v určitém okamžiku existence evidované právnické osoby nastoupilo ručení registrované církve za její závazky. Jak již bylo pouká- záno, toto ustanovení zcela opomíjí povahu vnitro- církevního uspořádání vztahů mezi jednotlivými církev- ními institucemi.45
Z komparativního pohledu je toto ručení za závazky evidované právnické osoby nezvykle přísné. Například úprava občanských sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. neznala jakékoliv ručení občanského sdružení za závazky jeho organizační složky s právní subjektivitou.
Právní úprava pobočného spolku již ručení hlavního spolku zavádí – ovšem pouze v rozsahu určeném stano- vami,46 přičemž ochrana práv třetích osob je zaručena tím, že do spolkového rejstříku se o pobočném spolku zapíše také „rozsah ručení hlavního spolku za dluhy po- bočného spolku podle stanov hlavního spolku“.47
Z hlediska de lege ferenda lze obdobné řešení jistě doporučit i pro vztah mezi evidovanou právnickou oso- bou a registrovanou církví; respektive také pro vztah mezi více evidovanými osobami.
e) „Baptistický“ problém
CírkZ neumožňuje změnit příslušnost evidované právnické osoby mezi jednotlivými registrovanými církvemi při současném zachování její právní osobnosti.
Například sbor jedné registrované církve se nemůže při trvání své právní osobnosti stát sborem jiné registro- vané církve (tj. „vyvázat“ se z jedné církve a „včlenit“
43 Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 34/06 ze dne 21. lis- topadu 2007 (N 201/47 SbNU 597).
44 Podrobněji k jeho kritice srov. Kříž, J. Zákon o církvích a náboženských společnostech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 297 a násl.
45 Tak například ručitelem za závazky Římskokatolické far- nosti Unhošť je Církev římskokatolická, přestože by struktuře církve více odpovídalo, kdyby jím bylo Arcibiskupství praž- ské a Církev římskokatolická teprve v následném pořadí.
46 Srov. § 229 odst. 4 občanského zákoníku.
47 Srov. § 29 odst. 2 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřej- ných rejstřících právnických a fyzických osob.
do jiné). Do značné míry je to logické, uvážíme-li, že evidovaná právnická osoba je považována za právnic- kou osobu s odvozenou právnickou subjektivitou,48 při- čemž svoji subjektivitu odvozuje od registrované církve.
Tato zákonná koncepce ovšem nevyhovuje vnitř- nímu pojetí některých protestantských církví (např.
Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská), které jako primární entitu vnímají své sbory. Naopak registrovaná církev je v jejich teologickém pojetí sekundárním, od- vozeným subjektem – jakousi zastřešující organizací.
Sbory těchto církví jsou v jejich sebepojetí svobodné a mohou tak volně přecházet mezi jednotlivými obdob- nými církvemi.
Právně realizovat tuto jejich teologickou reflexi zá- kon neumožňuje. Je-li sbor evidovanou právnickou oso- bou a chce-li opustit registrovanou církev a začlenit se do jiné, nemůže tak učinit bez ztráty právní kontinuity.
Sbor coby subjekt práva musí zaniknout a v jiné regis- trované církvi vznikne zcela nový subjekt. Majetek pů- vodního sboru zůstane v původní registrované církvi, a pokud nedojde k dohodě zúčastněných, neexistuje žádný způsob, jak by mohl přejít spolu s členy sboru do nové církve.49
Chce-li církev zanechat svým sborům možnost právně opustit její strukturu, nabízí se za současné právní úpravy jako jediné (byť velmi nepohodlné) ře- šení zřizovat jednotlivé sbory v právní formě registro- vané církve. Církev coby zastřešující subjekt, pak může být zřízena v právní formě svazu církví a náboženských společností podle § 12 CírkZ.
4. Záv ě rem
Jakkoliv je čl. 16 odst. 2 Listiny k církvím velmi vstřícný a garantuje jim nezávislost při zřizování jejich institucí s právní subjektivitou, je zřejmé, že právní úprava této složky církevní autonomie na zákonné úrovni není zcela povedená. Původní restriktivní právní úprava z roku 2002 si vyžádala zásah Ústavního soudu v podobě zrušení některých pasáží zákona. Pozdější vý- voj právní úpravy a nepřiznaná změna právního názoru Ústavního soudu vyvolaly nové interpretační obtíže,
48 Např. Jäger je označuje za odvozené církevní právnické osoby s vlastní právní subjektivitou. Jäger, P.: Čl. 16. Právo svobodně projevovat své náboženství a autonomie církví. In:
Wagnerová, E., Šimíček V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.:
Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 406.
49 V praxi se s tímto problémem setkaly např. sbory Jednoty bratrské, které nesouhlasily s novým letničním směřováním církve, a proto přestoupily do Českobratrské církve evange- lické, kde vytvořily tzv. ochranovský seniorát. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1419/2003.
