Přemysl Otakar II.
Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (kolem roku 1233 – 26. srpna 1268, Suché Kruty), byl pátý král český z rodu Přemyslovců (korunován 1261),
druhorozený syn krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.
Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni starých příběhů v českých, se Přemysl narodil v Městci Králové.
Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.
Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené
hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země
pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal
bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina
středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i
Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.
Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u
Kressenbrunnu, kde se proslavili Přemyslovy těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení –
Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády
dostal do finančních potíží.
Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval
rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české
království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul
vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od roku 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od
roku 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v
tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu
nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.
Vzpoura proti otci
V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně
vychovávaný pro církevní kariéru, se tak stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem.
Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31.
července 1247 ctižádostivého prince za spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou
vzpouru a jak Přemysl, tak předáci šlechty, kteří ho
zvolili, předpokládali, že králi nezbude nic jiného, než se s daným stavem smířit.
Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou
souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která otce neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci
vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a uchýlil se do Míšně.
Přemysl si uvědomoval, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo
ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a uštědřili
mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho.
Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.
Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ovšem jeho jediný dědic a šance na pokračování
dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno
nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil
markrabětem moravským - pod dozorem králových
spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.
