Hlavní práce53858_xodrd00.pdf, 1.3 MB Stáhnout

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2021 Bc. Denis Odrin

(2)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Hlavni specializace: Politologie

Krajní pravice v Rusku: Etnopolitické sdružení “Russkie”

Vývoj a proměny nesystémové krajní pravice v postsovětském Rusku (diplomová práce)

Autor: Bc. Denis Odrin

Vedoucí práce: prof. PhDr. Karel Müller, Ph.D.

(3)

Čestné prohlášeni

Prohlašuji, že jsem diplomovou prací na téma „Krajní pravice v Rusku:

Etnopolitické sdružení “Russkie”:

Vývoj a proměny nesystémové krajní pravice v postsovětském Rusku

“ vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury a pramenů.

V Praze, dne 30. dubna 2021

...

Bc. Denis Odrin

(4)

Poděkovaní

Tímto děkuji panu profesorovi prof. PhDr. Karlu Müller, Ph.D. za jeho

cenné rady, názory a jeho čas.

(5)

Obsah

ÚVOD ... 6

1. DEFINICE KRAJNÍ PRAVICE ... 8

1.1RUSKÁ KRAJNÍ PRAVICE... 12

2. RUSKÉ KRAJNĚ PRAVICOVÉ NESYSTÉMOVÉ STRANY A HNUTÍ V 90. LETECH 20. STOLETÍ ... 16

2.1NÁRODNĚ-VLASTENECKÁ FRONTA „PAMJAŤ“(NACIONAĽNO-PATRIOTIČESKIJ FRONT „PAMJAŤ“–NPF „P^AMJAŤ“) ... 17

2.2 RUSKÝ NÁRODNÍ SNĚM (RUSSKIJ NACIONAĽNYJ SOBOR -RNS) ... 21

2.3RUSKÁ NÁRODNÍ JEDNOTA (RUSKOE NACIONAĽNOE JEDINSTVO –RNE)... 24

2.4LIDOVÁ NÁRODNÍ STRANA (NARODNAJA NACIONAĽNAJA PARTIJA –NNP) ... 32

2.5PRAVICOVÉ RADIKÁLNÍ HNUTÍ SKINHEADŮ ... 35

3. RUSKÁ KRAJNÍ PRAVICE V 21. STOLETÍ ... 42

3.1N^ÁRODNĚ-SOCIALISTICKÝ SPOLEK (N^ACIONAL-SOCIALISTIČESKOE OBŠČESTVO –NSO) ... 45

3.2MEZINÁRODNÍ EURASIJSKÉ HNUTÍ (MEŽDUNARODNOE EVRAZIJSKOE DVIŽENIE –MED) ... 49

3.3POST-SKINHEADSKÉ ORGANIZACE ... 51

3.4HNUTÍ PROTI NELEGÁLNÍ IMIGRACI (DVIŽENIE PROTIV NELEGALNOJ IMIGRACIJI –DPNI) ... 57

3.5SLOVANSKÝ SVAZ (SLAVJANSKIJ SOJUZ –SS) ... 62

3.6ETNOPOLITICKÉ SDRUŽENÍ „RUSSKIE“(ETNOPOLITIČESKOE OBJEDINENIE „RUSSKIE“–EPO„RUSSKIE“) . 65 3.6.1 Manifest Etnopolitického sdružení „Russkie“ ... 67

3.6.2 Stanovy Etnopolitického sdružení „Russkie“ ... 69

3.6.3 Předběžná varianta Programu Etnopolitického sdružení „Russkie“ ... 70

4. VÝVOJ VZTAHŮ MEZI RUSKOU KRAJNÍ PRAVICÍ A POLITICKÝM REŽIMEM RUSKÉ FEDERACE ... 72

4.1RUSKÝ POCHOD ... 72

4.2RUSKÁ KRAJNÍ PRAVICE A UKRAJINSKÁ KRIZE ... 77

4.3REŽIM A RUSKÁ KRAJNÍ PRAVICE ... 79

ZÁVĚR ... 82

SEZNAM LITERATURY ... 86

(6)

6

Úvod

Problematika výzkumu krajní pravice se jeví jako aktuální, zvláště pokud vezmeme v úvahu nejen nárůst vlivu krajní pravice napříč různými státy světa, ale i při pohledu na zvyšující se krajně pravicové nálady v moderní společnosti. Otázky, spojené tímto tématem, se stávají předmětem diskusí, jak odborníků, tak i laické společnosti v zemích Evropy, v Rusku a dalších zemích. Mnozí výzkumníci považují nacionalismus a spojené s ním různorodé politické směry za jeden z nejvýznamnějších jevů moderních dějin. Krajní pravice v dnešním světě existuje již přes sto let, ale stěží dokážeme najít politický jev, který by vyvolával mezi vědci tolik diskusí, tolik rozdílných názorů a který by neměl všeobecně uznávanou definici. Proto téma této diplomové práce se jeví jako aktuální.

Předmětem zkoumání jsou základní formy a typy činností ruských nesystémových krajně pravicových organizací, jejich vztahy se společnosti, politickými oponenty a státními institucemi.

Cílem této práce je prozkoumat vývoj a proměny nesystémové ruské krajní pravice, definovat specifika vzniku a fungování krajně pravicových stran a zájmových skupin v postsovětském Rusku a učit vývoj vztahů mezi ruskou krajní pravici a ruským režimem. Pro účely dosažení těchto cílů bude nutné splnění těchto úkolů: 1) zobecnit a systematizovat údaje o krajně pravicových organizacích v Rusku od roku 1990; 2) odhalit specifika fungování ruských krajně pravicových stran a zájmových skupin; 3) určit vliv krajně pravicových organizací na společnost v postsovětském Rusku; 4) definovat postoj mocenských struktur k činnosti ruské krajní pravice.

Hypotézy, ze kterých práce vychází: 1) v 90. letech 20. století představitelé ruské nesystémové krajní pravice měli šanci se dostat k moci, ale celková izolovanost jednotlivých organizací, osobní ambice jejích lídru a neschopnost kompromisů nedovolily dosáhnout jakýchkoli úspěchu a tato tendence pokračuje i v následujících letech; 2) relativně úspěšná politika přímé akce ruské krajní pravice na počátku 21. století nepřinesla větších úspěchu kvůli krátkozrakým rozhodnutím jejich lídrů; 3) ruské mocenské struktury se přiklonili k jednomu ze směrů krajní pravice a potlačily ostatní

(7)

7 Chronologický rámec práce je období mezi lety 1990–2015, kdy rok 1990 představuje dobu vzniku plnohodnotného krajně pravicového hnutí Ruská národní jednota, které se stalo jednou z nejorganizovanějších a početných organizací s reálnou možností dostat se k moci.

Toto období se vyznačuje vznikem množství krajně pravicových organizací a zároveň prudkým vzestupem nacionalismu, rasismu a xenofobie, který dosáhl svého vrcholu v roce 2013. Ovšem události, které proběhly během Ukrajinské krize v letech 2013-2014 zapříčinily rozštěpení ruské krajní pravice a od roku 2015 k jejímu úpadku.

Práce je rozdělená do čtyř kapitol. První kapitola se věnuje teoretickému vymezení používaných pojmů. V první části se definují teoretické koncepty věnující se problematice krajní pravice obecně. Druhá část definuje specifické charakteristiky typické pro ruskou krajní pravici.

Druhá kapitola se věnuje vybraným představitelům ruské nesystémové krajní pravice během 90. let 20. století, kdy se zkoumá jejich činnost, ideologická východiska a vzájemné vztahy. Kromě vybraných představitelů krajní pravice se část kapitoly věnuje problematice ruských skinheadů. Třetí kapitola navazuje na druhou a věnuje se představitelům nesystémové krajní pravice, které vzešli z krajní pravice 90. let a nahradili jí. Zkoumá se jejích ideologický vývoj a odlišnosti. Čtvrtá kapitola zkoumá vývoj vztahů mezi ruskými mocenskými strukturami a nesystémovou krajní pravici na základě všeobecného vývoje a jevů, jako je Ruský pochod a událostí spojených s Ukrajinskou krizi 2013-2014.

Práce vychází z primárních i sekundární zdrojů, přičemž je nutné uvést, že ruská krajní pravice je téma málo probádané, a proto množství a kvalita těchto občas činí problém. Mezi hlavní primární zdroje patří internetové stránky a fóra organizací a lídrů krajní pravice, které jsou volně přístupná. Dále to jsou programové a agitační dokumenty vybraných představitelů ruské krajní pravice. Sekundárními zdroji, ze kterých práce vychází, jsou především odborné články, které se věnují problematické ruské krajní pravice. Užitečnou pomocí pro orientaci v tématu je informačně-analytické centrum SOVA, které se přímo zabývá xenofobií, rasismem a obecně extremismem v Ruské federaci. Toto centrum se snaží sledovat aktivity ruské krajní pravice a pak publikovat aktuální reporty v pravidelných časových intervalech.

(8)

8

1. Definice krajní pravice

Pro fenomén krajní pravice se v současné vědě požívá řada pojmů, jako je krajní pravice, extrémní pravice, radikální pravice. V rámci ruské vědy se často používá termínu ultrapravice.

P. Ignazi ve své knize věnující se krajní pravici, uvádí, že pro tuto řadu pojmů základním je pojem pravice.¹ Uvádí, že pojem pravice vzniká k dobách Velké francouzské revoluce, kdy se zástupcům určitých politických sil říkalo pravice, což bylo určeno jejich umístěním v Národním shromáždění. Tehdy na pravé straně byli konzervativci, příznivci monarchie.²

Podle výzkumníka P. Davise, následkem revolučního teroru dochází k radikalizaci pravicového hnutí, a přitom radikalismus se stává charakteristickým rysem krajní pravice a jejím častým synonymem. Od té doby se radikalismus zakořenil i jako forma politického boje a stal se dědičným pro většinu následujících generací krajní pravice.³ Spolu s tím francouzský politolog M. Winock poznamenává, že kontrarevoluční povaha krajní pravice se projevuje po celou dobu jeho existence až po současnost.⁴

Výzkumník O. Starkov k tomu poznamenává, že v řadě jazyků (např. francouzština, angličtina, ruština) samotné slovo pravý má i význam „morálně správný“ a že tato souvislost významů se často používá představiteli současných krajně pravicových stran a hnutí.⁵

Je třeba taky poznamenat, že dlouhou dobu pojem pravice si zachovával svůj původní význam – označoval zastánce monarchie, ale během následné politické transformace přivrženost monarchickému režimu ztrácí na svém významu. K moci se mohl dostat autoritářský vůdce bez aristokratického původu.⁶

Američtí vědci W. Baum a S. Lipset byli mezi prvními, kteří zavedli pojem radikální pravice do vědecké terminologie, původně ji aplikovali na politické organizace působící

1 IGNAZI, Pietro. Extreme Right Parties in Western Europe. Oxford University Press, 2003. ISBN 978- 0199291595.

2 tamtéž

3 DAVIES, Peter. The Extreme Right in France, 1789 to the Present From de Maistre to Le Pen. Routledge, 2002, s. 26-40, ISBN 9780415239820.

4 WINOCK, Michel. Nationalism, Antisemitism, and Fascism in France. Stanford University Press, 1998. ISBN 978-0804732864.

5 STARKOV, Oleg. K voprosu o terminologii v isledovanii fenomena pravoradikaľnogo dviženija. Izvestija Saratovskogo universiteta [online]. 2013, (2) [cit. 2021-4-28]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/k- voprosu-o-terminologii-v-issledovanii-fenomenapravoradikalnogo-dvizheniya

(9)

9 v USA. Později se tento termín začal používat k identifikaci pravicových radikálních stran a hnutí v západní Evropě.⁷

Musíme taky vzít v potaz, že v řadě vědeckých prací ruských vědců na téma pravicových radikálních hnutí se často používá zkreslena interpretace pojmu krajní pravice, která se interpretuje jako pravý extremismus. Aby se zabránilo nesprávnému výkladu vědecké terminologie, je třeba odkázat na mezinárodní a ruské legislativní akty, které stanoví definici pojmu extremismus.

Jak zdůrazňuje O. Starkov v Šanghajské úmluvě o boji proti terorismu, separatismu a extremismu ze dne 15. června 2001 je extremismus interpretován jako „... činnost, zaměřena na násilné převzetí moci v státu … a taky násilná změna ústavního režimu státu, stejně jako násilné zásahy do veřejné bezpečnosti, rovněž organizace pro výše uvedené účely nezákonných ozbrojených formací nebo účast v nich“.⁸ Federální zákon Ruské federace číslo 114 z roku 2002 definuje extremismus jako „systém protiprávných činností, zaměřených na podkopání a destrukci: státně-politických, normativně-právních, sociálně-kulturních, morálních základů, ústavního řadu státu“.⁹

P. Coulman a A. Bartoli za hlavní rysy extremismu považují: použití teroristických, násilných a silových metod, pod kterými rozumí útoky na určité objekty infrastruktury, často na vojenské objekty, na lidi atd.¹⁰

V rámci otázky krajní pravice existuje názor, že současné krajně pravicové strany jsou jen odnoží fašistické ideologie, tj. jsou fakticky neofašistickými stranami. Tak například R.

Eatwell charakterizuje současné krajně pravicové strany jako neofašistické, jen vydávající se za konzervativní a které jsou schopné vytvořit vliv na radikalizaci občanských mas. Dle jeho mínění s fašismem krajní pravici spojuje xenofobie a antiimigrantská orientace.¹¹

Anglický historik a politolog, profesor J. Kershaw, rovněž spojuje krajní pravici a fašismus a identifikuje následující řadu rysů, které spojují názory představitelů krajně pravicových stran a členů fašistických a nacistických organizací: extrémní nacionalismus, šovinismus; protisocialistická a protimarxistická orientace; existence kultu charismatického

7 KURNOSOV, Dmitrij. Evoljucija pravogo radikalizma v Britanii. Vestnik Sankt-Petěrburgskogo

universiteta [online]. 2010, (1) [cit. 2021-4-28]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/evolyutsiya-pravogo- radikalizma-v-sovremennoy-velikobritanii

9 STARKOV, Oleg. K voprosu o terminologii v isledovanii fenomena pravoradikaľnogo dviženija. Izvestija Saratovskogo universiteta [online]. 2013, (2) [cit. 2021-4-28]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/k-voprosu-o-terminologii-v- issledovanii-fenomenapravoradikalnogo-dvizheniya

10 COLEMAN, Peter a Andrea BARTOLI. Addressing Extremism [online]. [cit. 2021-4-28]. Dostupné z: https://ad- store.sgp1.digitaloceanspaces.com/LUA/2015/06/Addressing-Extremism-ICCCR-ICAR.pdf

11 EATWELL, Roger: The Nature of Fascism: Or essentialism by another name? In: GRIFFIN, Roger – LOH, Werner – UMLAND, Andrea (eds.): Fascism Past and Present, West and East, s. 104–108

(10)

10 vůdce; nesnášenlivost vůči stranickým organizacím s odlišnými pohledy; touha používat radikálních, silových metod a represi v politickém boji.¹²

Podle O. Starkova „na základě studia terminologie a politické praxe krajní pravice lze konstatovat, že každý pravicový extremista je radikál, ale ne každý radikál je extremista“.¹³ Rozdíl mezi radikály a extremisty spočívá v tom, že programy radikálů, navzdory jejich negativnímu přístupu k liberálním hodnotám, nejsou zaměřeny na svržení ústavního systému státu, zatímco programy extremistů jsou původně namířeny proti státnímu systému a aby dosáhli svých cílů, jsou extrémisté připraveni překročit zákon.

Lze pozorovat, že na přelomu 20. a 21. století se v politickém životě západní a východní Evropy se zvyšuje role krajně pravicových stran, kdy můžeme sledovat určité výsledky krajně pravicových stran dosažených v důsledku voleb do státních parlamentů nebo místních orgánů.

Nastupující trendy v posilování pozic krajní pravice jsou jedním z rysů moderní evropské politiky. Představitelé krajně pravicových stran nastolují aktuální otázky spojené s ekonomikou a životní úrovní domorodého obyvatelstva a nabízejí hotové programy pro překonání finančních a ekonomických krizí, řešení problémů s nezaměstnaností atd. Krajně pravicoví politici vystupují obzvláště aktivně v otázkách omezení legální a nelegální imigrace.

Podobný vliv krajně pravicových stran je zajímavý i pro výzkum místa a role těchto organizací v stranickém systému. Teoretické a metodologické základy pro určování místa a role politických stran jsou uvedeny v například v pracích C. Müdde, P. Hainswortha a dalších. P.

Hainsworth poznamenává, že hlavními kritérii, které odlišují pravicový radikalismus, jsou nacionalismus, xenofobie, rasismus, antidemokracie a propaganda myšlenky silného autoritářského státu.¹⁴ Antidemokracie má především antiliberální mínění, což znamená kritiku liberalismu, jako základní hodnoty demokratické kultury.

Při určování role krajní pravice má význam i teorie profesora G. Ivaldi, který vytvořil ideologickou matici politického systému, ve které jsou krajně pravicové strany zastoupeny jako samostatné prvky politické matice, které jsou umístěné v různých částech maticového prostoru, v závislosti na míře radikalismu politických přesvědčení a ideologických stanov. Kromě modelu ideologické matice identifikuje profesor G. Ivaldi následující konstantní prvky politické rétoriky moderní krajní pravice: antiimigrantská témata, koncept silného

12 KERSHAW, Ian. The Nazi Dictatorship: Problems and Perspectives of Interpretation. Bloomsbury Academic, 2000. ISBN 0340760281.

14 HAINSWORTH, Paul. The Extreme Right in Europe. Routledge, 2008. ISBN 9780415170970.

(11)

11 autoritářského státu, program hospodářské ochrany, opozice vůči vládnoucí elitě.¹⁵ Profesor J.

Ridgren a doplnil koncept profesora G. Ivaldi. Podle něj je rostoucí vliv krajní pravice způsoben řadou faktorů: růst rasismu a xenofobie; rostoucí nespokojenost se stávajícím tradičním stranickým systémem, který nesplňuje očekávání voličů; významná kulturní stratifikace, zavedení a šíření politiky multikulturalismu; postindustriální vývoj společnosti;

hospodářské krize a nezaměstnanost.¹⁶

Pro tuto práci je důležitý koncept Casa Mudde, který shrnuje, že existuje velké množství různých definicí krajní pravice, které často zvýrazňují odlišné znaky, ovšem je pět základních prvků krajní pravice, které se objevují ve většině definicí v té či jiné formě: nacionalismus, rasismus, xenofobie, antidemokratičnost a silný stát.¹⁷

C. Mudde vytváří dva způsoby definice krajní pravice: minimální a maximální.

Základem minimální definice je nacionalismus a nativismus. Nacionalismus zde rozumíme jako snahu o kulturní a politickou jednotu národa a státu – tj. vytvoření jednonárodního státu.

Samotný pojem nacionalismus pak představuje klíčový prvek minimální definice. Nativismus zde představuje koncept nacionalismu, který lze chápat, jako xenofobní odmítání minorit v rámci jednoho státu a říká, že státy by měly být obývány přirozenou skupinou lidí – národem.

Lidé nebo myšlenky, které se neslučují s národem, ohrožují homogenitu národního státu.

V maximální definici pak nalezneme nativismus, autoritářství a populismus. Zde pak nativismus je klíčovým prvkem, který v sobě nese xenofobii a nacionalismus. V rámci konceptu autoritářství C. Mudde uvádí definici T. Adorna. Jeho definice říká, že jedinec v rámci určité skupiny / státu se podřizuje autoritativním postavám a zaujímá negativní postoj vůči odlišné skupině, trestá její členy ve jménu autority. Klíčovými pojmy v rámci autoritářství jsou pokora, dodržování řádu, trest v případě porušení řádu. Právě díky těmto hodnotám v kombinaci se šovinismem a militarismem lze vytvořit silný stát. Posledním bodem maximální

15 IVALDI, Gilles. Droites radicales populistes et représentation proportionnelle en Europe [online]. 2015 [cit. 2021-4-28].

Dostupné z:

https://www.researchgate.net/publication/309665461_Droites_radicales_populistes_et_representation_proportionnelle_en_Eu rope

16 RYDGREN, Jens. Explaining the Emergence of Radical Right-wing Populist Parties. West European Politics [online]. [cit.

2021-4-28]. Dostupné z:

https://www.researchgate.net/publication/248944190_Explaining_the_Emergence_of_Radical_Right- Wing_Populist_Parties_The_Case_of_Denmark

17 MUDDE, Cas. The ideology of the extreme right. Manchester ; New York: Manchester University Press, 2000, s. 11, ISBN 978-071-9057-939.

(12)

12 definice je populismus, který je chápan jako ideologický rys, a nejen jako politický styl. Pro populismus důležitější je vůle lidu než lidská práva nebo ústavní záruky.¹⁸

Pro tuto práci je potřeba poznamenat, že C. Mudde identifikuje následující faktory rostoucího vlivu krajní pravice: posilování antiimigrantských nálad; nespokojenost se stávajícím sociálně-politickým systémem; popularita myšlenky autoritářského státu schopného udržovat zákon a pořádek v zemi. Všechny tyto faktory jsou vzájemně propojeny. Například problémy v imigrační politice státu způsobují nespokojenost voličů se stávajícím politickým systémem, což má za následek popularitu charismatického vůdce, který je schopen úspěšně komunikovat s různými skupinami voličů a dát očekávanou odpověď na naléhavé společenské otázky.¹⁹

1.1 Ruská krajní pravice

V současné době ruská krajní pravice téměř nepředstavuje oblast zájmu v českých odborných kruzích, stejnak je to povětšinou i v zahraničí. Proto je potřeba nejprve specifikovat ruskou krajní pravici, která v některých ohledech je odlišná od klasických evropských směrů.

Asi hlavni specifičnost vychází z fenoménu ruského nacionalismu, který během svého vývoje postrádal liberální variantu, a proto většinou má expansivní a protidemokratickou povahu.²⁰

Andreas Umland ve svých pracích rozlišuje tři kořeny ruského nacionalismu:

předsovětský (19. století), sovětský (sovětský imperiální nacionalismus ve 30. letech) a postsovětský, během kterého myšlenky pro ruský nacionalismus jsou importovány především ze Západu.²¹ Thomas Parland na tuto myšlenku navazuje a rozděluje postsovětský nacionalismus do dvou hlavních skupin:

a) Etnocentrismus: tento směr hlásá izolacionismus, klade důraz na vnitřní vývoj země, chce postavit ruský stát, v němž Rusové budou hlavním národem. Hlavní nepřátele jsou vnitřní, ti, kteří žijí v Rusku (ať už původně, nebo se přestěhovali z jiných státu).

18 MUDDE, Cas. The ideology of the extreme right. Manchester ; New York: Manchester University Press, 2000, s. 11, ISBN 978-071-9057-939.

19 MUDDE, Cas. The Single-Issue Party Thesis: Extreme Right Parties and the Immigration Issue. West European Politics [online]. 1999 [cit. 2021-4-28]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/47379664_The_Single- Issue_Party_Thesis_Extreme_Right_Parties_and_the_Immigration_Issue

20 KUPKA, Petr, LARYŠ, Martin a SMOLÍK, Josef. Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy:

Slovensko, Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 160, ISBN 978-80-210-4845-4.

21 UMLAND, Andreas. Theorizing Post-Soviet Russia's Extreme Right: Comparative Political, Historical and Sociological Approaches. Russian Politics and Law [online]. [cit. 2021-4-29]. Dostupné z:

https://www.researchgate.net/publication/37474010_Theorizing_Post-

Soviet_Russia's_Extreme_Right_Comparative_Political_Historical_and_Sociological_Approaches

(13)

13 b) Eurasianismus: tento směr klade důraz na expansionismus. Jeho cílem je vytvoření

impéria, jehož nepřátelé jsou vnější, za hranicemi, zejména na Západě. Tento směr je taky označován jako imperialismus.²²

Ve své knize věnující krajní pravici P. Kupka, M. Laryš a J. Smolík vytváří typologii ruské krajní pravice na základě teorií A. Verchovského, V. Lichačeva a A. Umlanda. Dle nich lze ruskou krajní pravici rozdělit do pěti základních směru:

a) Pravoslavně-monarchický tradicionalismus. Tento směr čerpá primárně z černosotněnských tradic pravoslavného ruského nacionalismu. Hlásají idealizaci carského Ruska a obrození pravoslaví. Často jejich znaky je antisemitismus, sektářství, hájení politického násilí a lpění na svých dogmatech

b) Neoeurasijství. Směr, který taktéž staví na ruské historii, kdy je dle nich Rusko pojímáno, jako Velkoříše / Impérium kombinující evropské a asijské kulturní tradice. V tomto směru je podstatný vliv nepřátelství proti Západu a jeho hodnotám.

c) Neonacismus. Řada organizací ideologizujících a podporujících myšlenky nacismu.

Příznivci neonacismu byly i četné skupiny skinheadů, které se vyznačovali připraveností páchat násilí.

d) Populistická radikální pravice, pro kterou je kromě nacionalismu typický nacionalismus a pragmatismus

e) Etnocentrismus. V rámci tohoto směru ústřední myšlenkou je etnické vnímání národa a vytvoření ruského národního státu.²³

V základě různorodých současných pojetí ruského nacionalismu je primordiální pojetí pojmu „národ“, v rámci, kterého národy jsou považovány za produkt vývoje etnik v přirozených podmínkách a mající striktní hranice. Národ je chápán jako hlavní faktor historického vývoje, a dějin obecně jako oblast působení národů jako vnitřně konzistentních a ustálených subjektů. Podle velké části ruských nacionalistů, národ není pouze historická a kulturní, ale také biologická komunita a příslušnost k národu definována "principem krve ".

Dále si myslí, že náležitost k národu je vlastnost, která se dá najít u každého jedince, nelze ji změnit, a přitom je jednou z, ne-li nejdůležitější, charakteristikou člověka. Sebeidentifikace s národem je pak jediný způsob, jak získat pocit sebeúcty. Předpokládá se, že národní identita

22 KUPKA, Petr, LARYŠ, Martin a SMOLÍK, Josef. Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy:

Slovensko, Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, s. 169-173, ISBN 978-80-210-4845-4.

23 VERCHOVSKIJ, Alexandr. Evoljucija postsovetskogo dviženija russkich nacionalistov. Vestnik obščestvennogo mnenija [online]. 2011, (1) [cit. 2021-4-29]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/evolyutsiya-postsovetskogo- dvizheniya-russkih-natsionalistov

(14)

14 nemůže být předmětem volby, nezávisí na prostředí socializace a života člověka a národní rozdíly jsou neodstranitelné, nepřekonatelné a "je nemožné se stát Rusem, stejnak jako přestát jim být“.²⁴

Pro nacionalismus obecně je charakteristické zohlednění národa jako základní hodnoty a pro soudobý ruský nacionalismus to platí taky. Příkladem tohoto přístupu budiž slogan: „Vše pro Národ, nic proti Národu, Národ je nade vše!“.²⁵ Zájmy národa nepochybně převažují nad zájmy státu, jeho existence může být opodstatněná pouze jako forma existence národa a hlavní funkci státu by měla být ochrana národních zájmů. Blaho národa je také přednější před blahobytem jednotlivce. Osoba je považována za nositele řady povinností ve vztahu k jeho národu a „instinktu zachování ruského národa"²⁶ musí být silnější než i instinkt sebezachování.

Národní zájmy a hodnoty jsou výrazně upřednostňovány před univerzálními (jiné národy, státy, mezinárodní společenství atd.)

Jedním z hlavních principů současného ruského nacionalismu je mýtus o etnické čistotě,

„čirosti“ krve. S tím je spojeno to, že jednou z hlavních povinností ve vztahu jedince k národu je udržení etnické čistoty, zároveň hlavním zločinem je „rozředění“ krve (sňatek a děti s příslušníky jiných národů/ras). ²⁷

Je třeba se podívat i na další ze znaků ruské krajní pravice, kterým je postoj k náboženství. Je zajímavé, že dvě vzájemně si odporující náboženství – pravoslaví a pohanství, často koexistovaly v jednotlivých hnutích.

Často pro ruskou krajní pravici nacionalismus se jeví jako přirozená forma života národa, jako jediná příležitost zachování a ochrany jeho zájmů, jako způsob, jak vyřešit všechny problémy: hospodářské, politické, sociální, kulturní. Toto ustanovení umožňuje současným krajně pravicovým hnutím a organizacím nezaměřovat se podrobně ve svých programech na popis řešení ekonomických, sociálních a dalších problémů. Předpokládá se, že jakmile se vyřeší národní otázka, tak všechny ostatní problémy prostě zmizí. Nacionalismus se teoretiky ruské krajní pravice vykládá jako jediný možný přirozený způsob myšlení jedince, jako jakýsi

25 PONARIN, E. a M. KOMIN. Dilemma russkogo nacionalizma. Politija [online]. 2016 [cit. 2021-4-29]. Dostupné z:

https://cyberleninka.ru/article/n/dilemma-russkogo-natsionalizma-imperskiy-i-etnicheskiy-natsionalizm-v-postsovetskoy- rossii

27 VERCHOVSKIJ, Alexandr. Evoljucija postsovetskogo dviženija russkich nacionalistov. Vestnik obščestvennogo mnenija [online]. 2011, (1) [cit. 2021-4-29]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/evolyutsiya-postsovetskogo- dvizheniya-russkih-natsionalistov

(15)

15 instinkt, který "se vytvářel po mnohé tisíciletí a obsahuje nejen antropologický obraz nepřítele, ale také schopnost odmítat názory a způsob život nepřítele“.²⁸ Dle jejich názoru je nemožné být Rusem a nebýt ruský nacionalistou. Zároveň, pokud člověk není ruským nacionalistou, tak tím pádem není Rusem. Charakteristická je bipolarita nacionalismus – kosmopolitismus, kde poslední se rozumí jako zrazení svého národa. Považují, že charakter nacionalismu je pro každý národ odlišný a závisí na vlastnostech národa. Často ruský nacionalismus se představuje, jako obranný, jehož cílem je ochránit a zachovávat národ při agresi nepřítele.

Hlavním předmětem zájmu moderních ruských krajní pravice je, samozřejmě, ruský národ neboli taky "ruský lid ". Nejčastější pojetí ruského národa – etničtí Rusové, ale je tu i myšlenka ruského národa jako trojjediného národa - trojice Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.

Současně kategoricky popírá možnost takového národního společenství, jako „rossijane“ (do češtiny se to dá přeložit jako „Rusové“ nebo „obyvatelé Ruská“, druhá varianta je přesnější, jelikož předpokládá existenci různých rovnocenných národů, žijících v Ruské federaci), použití tohoto termínu v rámci ruské krajní pravice má silně negativní pojetí. Ruský národ je chápan jako „páteř“ Ruského státu a vztahy ruského a jiných národů Ruska jsou považovány, v nejlepším případě, za vztah „staršího a mladšího bratra“, práva jiných národů jsou vedlejší.

Nezřídka můžeme najít otevřeně nepřátelské, dokonce i agresivní postoje vůči "neruským"

národům Ruska, které jsou dokonce považovány za hrozbu celistvosti státu, bezpečí Rusů, jako zdroj „konstantní nestability státu“²⁹.

Zvláštní roli ruskému národu, oběma náboženstvími, se odvádí při vytvoření „jediného spravedlivého řádu“ na celém světě, výstavbě "civilizace založené na tradičních národních a duchovních hodnotách", ve kterém se musí být ruský stát "ručitelem spravedlnosti". K tomu se předpokládají dvě cesty: sjednocení co největšího území, vytvoření eurasijské civilizace na jedné straně nebo izolace, oddělení všech "neruských" území a národů a vytvoření jednotného Ruska.

Tradičním teoretickým konceptem ruské krajní pravice je antisemitismus. Často jeho hlavní obsah odkazuje k ideologii černosotěnců, a jako zdroj jsou používány „Protokoly sionských mudrců " i přes to, že dávno bylo dokázáno, že tyto spisy jsou zfalšované. Dalším populárním zdrojem je "Katechismus žida v SSSR". Na základě těchto dvou dokumentů

29 ŠIŠKOV, Vasilij. Imperija v predstavlenii teorii nacii i nacionalizma. Vestnik Tomskogo godudarstvennogo

universiteta [online]. 2019 [cit. 2021-4-29]. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/imperiya-v-predstavlenii-teorii- natsii-i-natsionalizma

(16)

16 teoretici rozvíjí téze o zednářském (nebo „židozednářském“) spiknutí proti Rusku.³⁰ Právě existenci "židozednářského" spiknutí se vysvětlují všechny selhání a porážky Ruska, historický osud ruského národa, je prezentován jako aréna boje sjednocené síly světového zla proti

„posvátnému“ národu. Každé selhání nebo tragédie v ruské historii je v této interpretaci výsledkem nepřátelské akce, každý úspěch je výsledkem hrdinského úsilí národa

2. Ruské krajně pravicové nesystémové strany a hnutí v 90. letech 20.

století

90. léta 20. století, které byly spojeny s kolapsem SSSR, krachem ruské ekonomiky a stratifikaci ruské společnosti vedly k prudkému poklesu původního obyvatelstva ve většině regionů Ruské federace. Souběžně s tím se do Ruska vytvořil silný proud imigrantů. Převážná část těchto přistěhovalců ze zemí Kavkazu, Střední Asie, Číny, a dokonce ze zemí Středního východu a Afriky se nacházeli v Rusku nelegálně. Hlavní tok imigrantů se pohybuje přes jižní hranice, kdy většina přistěhovalců pochází z Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Číny.

Odhaduje se, že do Ruské federaci vstoupilo přibližně 13 milionů nelegálních imigrantů.³¹ Nelegální imigrace s sebou přinesla obrovské problémy, jako je etnická kriminalita, obchod s drogami, prostitucí. Je důležité říct, že v 90. letech v postsovětském Rusku byly stovky velkých a tisíce malých zločineckých skupin založených na etnickém principu. Tuto skutečnost připustil i V. Rušajlo, který tehdy zastával post ministra vnitra. Podle jeho informací "… v Moskvě existuje 8 zločineckých komunit vytvořených podle etnických příznaku, 10 velkých a více než 1200 malých zločineckých skupin různého stupně organizace. Mezi nimi vynikají svou trestnou činností imigranti původem ze Zakavkazska a republik severního Kavkazu. Po vyšetření 1700 spáchaných trestných činů na území Moskvy v roce 1993 bylo odsouzeno více než 2 000 lidí z tohoto regionu“³² Tyto faktory zanechaly své stopy na aktivitách ruské krajní pravice, jejíž zástupci zažívali během 90. let svůj vzestup.

31 VDOVIN, Alexandr. Podlinnaja istorija russkix. XX vek. Moskva: Algoritm, 2010, s. 210, ISBN 978-5-9265-0661-4.

32 KARYŠEV, Valerij. Russkaja mafija 1988-2012. Kriminaľnaja istorija novoj Rossii. Litres, 2017, s. 547, ISBN 5425073186.

(17)

17 2.1 Národně-vlastenecká fronta „Pamjať“ (Nacionaľno-patriotičeskij front „Pamjať“ – NPF „Pamjať“)

Národně-vlastenecká fronta "Pamjať", která v podstatě již ve druhé polovině 80. let se stala politickou organizaci, na počátku 90. let se dostává do vedoucí pozice mezi nacionalistickými organizacemi postsovětského Ruska. Již na konci sovětského režimu 31.

května 1988 na zasedání vlastenecké společnosti „Pamjať“, které se konalo v Donském klášteře v Moskvě bylo rozhodnuto o vytvoření Národně-vlastenecké fronty "Pamjať"³³

Formálně řídícími orgány NPF „Pamjať“ byly: Kongres, Ústřední Rada, Ředitelství, kontrolním orgánem byla určena – Revizní komise. Nejvyšším řídícím orgánem NPF

„Pamjať“ byl Kongres delegátů, který byl svolán podle potřeby, však nejméně jednou za pět let. Činnost Ústřední Rady měl na starosti Předseda³⁴ Ve skutečnosti moc v „Pamjati“ byla soustředěna v rukou jedné osoby.

Zpočátku předsedou Ústřední Rady byl Kim Andreev, který tuto funkci plnil jen formálně, ale v říjnu 1988 na návrh Andreeva předsedou se stal Dmitrij Vasiljev, který tuto funkci plnil až do své smrti (16. července 2003).³⁵ Členy Ústřední Rady svého času byli taková jména jako Alexandr Dugin, Alexandr Barkašov, Aleksej Gladkov, Nikolaj Lysenko, Alexandr Bělov nebo Konstantin Kasimovskij.³⁶ V letech 1987-1992 ale z NPF „Pamjať“ D. Vasiljeva odešli četní členové, kteří nebyli spokojení s vůdcovským stylem vedení D. Vasiljeva, např. již zmínění A. Dugin nebo A. Barkašov, který založil organizaci Ruská národní jednota. Od

„Pamjati“ se odtrhl i velký počet menších organizací, které ovšem na pravicové scéně neměly nikterak zásadní roli. Jako příklad to jsou „Pamjať“ Konstantina Smirnova-Ostašvili,

„Pamjať“ Nikolaje Filimonova, „Pamjať“ Igora Syčeva apod.³⁷

Navzdory četným rozkolům se D. Vasiljevovi dařilo obnovovat počet členů své Paměti, ovšem téměř úplné odmítnutí spojenectví a koalic s jinými krajně pravicovými stranami a zájmovými skupinami spolu s autoritářským stylem vedení a slabou účastí ve volebních kampaních vedly k tomu, že NPF „Pamjatˇ“ se dostala na periférii společensko-politického

33 VERHOVSKIJ, Aleksandr, Vladimir PRIBYLOVSKIJ a Anatolij PAPP. Političeskij ekstremizm v Rossii. Moskva: Institut eksperimentalnoj sociologii, 1996, s. 132, ISBN 5-87637-043-6.

34 Ustav NPF "Pamjať" [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: https://poisk-ru.ru/s61042t2.html

35 Obščestvo "Pamjať" [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z:

https://web.archive.org/web/20160401153516/http://ru.prisoners14.com/vasilev_dmitrij#obschestvo_pamjat

37 tamtéž

(18)

18 života. Ovšem samotný termín „Pamjat“ se na dlouhou dobu stál synonymem pro všechny pravicové organizace v Rusku.³⁸

Ideologie NPF „Pamjať“ během období 1987–1988 se vyvinula z nacionál-bolševismu do pravoslavnému monarchismu a plně se zformovala v roce 1991.³⁹ Tak například v Stanovách NPF „Pamjať“ můžeme vidět: „Hlavním cílem činnosti … je duchovně-morální, sociální, kulturní a ekonomická obroda ruského a jiných národů na základě Pravoslavné Víry, lásky a oddanosti Ruské Vlasti, jako původního životního postoje v Rusku“.40 Této ideologie se „Pamjať“ drží i dodnes.

V říjnu roku 1992 provedla NPF „Pamjať“, která chtěla ukázat svůj vliv, zastrašovací akci, kdy 13. října 1992 na základě rozkazu D. Vasiljeva skupině aktivistů „Pamjati“ pod vedením člena Ústřední Rady Nikolaje Dětkova se podařilo proniknout do kanceláře redakce novin „Moskovskij komsomolec“ s cílem zastrašit vedení nakladatelství a upozornit na represivní opatření, pokud by redakce i nadále publikovala kritické články proti NPF „Pamjať“.

Za tuto akci pak byl N. Dětkov zadržen a odsouzen.⁴¹

V dubnu roku 1993 ještě před provedení referenda o důvěře prezidentu a vládě D.

Vasiljev oficiálně podpořil prezidenta B. Jelcina. Tento svůj postoj motivoval tím, že je zastáncem autoritářské formy vlády a oponentem parlamentního systému. V září-říjnu 1993 podpořil B. Jelcina v rozpuštění parlamentu. Ovšem samotných událostí v říjnu 1993 NPF

„Pamjať“ se neúčastnila.⁴² Tento krok vyvolal další vnitřní rozpory v organizaci, kdy skupina členů Ústřední Rady vystoupila proti D. Vasiljevovi. Za to tito členové byli označení za zrádce a byli vyloučení z “Pamjati“. Vůdcovský styl vedení a vnitřního uspořádání NPF „Pamjať“ byl ještě víc posílen.⁴³

Po tom, co v roce 1994 D. Vasiljev zase vyslovil podporu B. Jelcinovi popularita

„Pamjati“ dosáhla minima jak u široké veřejnosti, tak i mezi zastánci nacionál-patriotických a pravoslavně-monarchických hnutí.⁴⁴

13. – 14. prosince 1994 se konal „II. Všeruský kongres NPF „Pamjať “, kterého se zúčastnili delegáti z 50 regionů Ruska. Na kongresu byl představen ekonomický program

„Pamjati“. Návrh programu připravil I. Artanov. Koncept programu se by se dál shrnout, že hospodářská krize v Rusku nastala v důsledku odmítnutí centralizovaného řízení národního

38 Obščestvo "Pamjať" [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z:

https://web.archive.org/web/20160401153516/http://ru.prisoners14.com/vasilev_dmitrij#obschestvo_pamjat

40 Ustav NPF "Pamjať" [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: https://poisk-ru.ru/s61042t2.html

41 NPF "Pamjať" [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: https://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/1052725

42 MOLOTOV, Igor. Černaja djužina. Obščestvo smelych. Moskva: Centrpoligraf, 2017, s. 11, ISBN 978-5-227-06604-6.

44 tamtéž

(19)

19 hospodářství a neuvážených opatření k transformaci plánované ekonomiky na tržní. I. Artanov navrhoval vytvořit nový model ekonomického vývoje státu na základě zákonitostí vývoje živé přírody. Dle jeho názoru řízení státu by se mělo plánovat dle přírodních procesů, zejména dle slunečních cyklů (22,8 let), tyto procesy dle něj ovlivňují i sociální rozvoj společnosti.⁴⁵

Program I. Artanova předpokládal, že stát by se měl postarat o sociální spravedlnost, ta je ale víc abstraktní než konkrétní. V některých věcech tento program se lišil od ideologických základů NPF „Pamjať“ – například se nepočítalo s obnovením monarchie a stavů, ale prezident by měl být jmenován na doživotí.⁴⁶ To, co bylo společné s ideologii „Pamjati“ je přísná vertikální struktura vládnutí. Bylo však navrženo ne zcela vyloučit volební systém, ale co nejvíce ho zjednodušit, zejména pak umožnit zvolení pouze do vedoucích pozic malých správně-územních celků. Stejně jako ideologové „Pamjati“ navrhoval I. Artanov návrat do administrativně-teritoriálního systému carského Ruska na základě provinčního rozdělení, s vyloučením konceptu republiky, území a regionu.⁴⁷

V části programu věnované ruské zahraniční politice lze sledovat jasnou militaristickou rétoriku. Podle I. Artanova by zahraniční politika státu měla být postavena „na zásadách rozumného nezasahování spojeného s blahobytem a bezpečnosti Ruska a jeho občanů, vycházejícího ze zásad ochrany národních zájmů země“⁴⁸ Avšak „v případě skutečného nebezpečí pro Vlast, od vnějších aktérů, okamžitě, bez jakýchkoli dalších varování, tyto aktéři by měli být zničení bez ohledu na jejich umístění.“⁴⁹

Na základě vojenské doktríny programu bude mít Rusko právo vrátit a anektovat území svých předků, která od něj byla neprávem odtržená, s přihlédnutím k názorům a přáním občanů žijících na těchto územích“. Podle I. Artanova, v souvislosti s novou doktrínou by v Rusku mělo být Vojenské ministerstvo a Vojenský ministr namísto ministerstva obrany.⁵⁰

Zástupci NPF „Pamjať“ prohlásili za své nepřítele sionismus, stejně jako různé demokraty a liberály, kteří tvrdí, že Rusko nemá žádné nepřátele. Demokratická forma vlády byla označena jako neschopná postavit se světovému sionismu a zednářům. Zároveň vedení NPF „Pamjať“ prohlásilo, že nepřiznává zákonnost současných forem vlády, které byly

45 Vstuplenie k Programme [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: http://www.moscow- stolica.ru/TextForm.aspx?DocID=4025&TreePath=4023

46 Osnovnyje principy i položenija v Programmu [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: http://www.moscow- stolica.ru/TextForm.aspx?DocID=4025&TreePath=4023

47 tamtéž

48 tamtéž

49 tamtéž

50 Osnovnyje principy i položenija v Programmu [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: http://www.moscow- stolica.ru/TextForm.aspx?DocID=4025&TreePath=4023

(20)

20 vnucení v důsledku zednářského puče z roku 1917, ale musí se podřídit tyranii stávajících zákonů.⁵¹

Kongres vyjádřil souhlas s ekonomickým programem NPF „Paměti“, jehož podstatu bychom mohli označit následovně: prosazování tzv. pravoslavně-slovanského typu ekonomiky jako protiklad satanizace světové ekonomiky, rozšíření židovsko-protestantské formy hospodářských vztahů. Byly navrženy tyto mechanismy ekonomického řízení: zavedení státní půjčky, zpřísnit zahraniční obchod, zavedení státního monopolu a v případě potřeby kartového systému. NPF „Pamjať“ vystupovala proti soukromému vlastnictví půdy, protože „země je Boží“. Delegáti kongresu vyjádřili podporu rozhodnutí ruského prezidenta v zavedení federálních vojsk do Čečenska a odsoudili ruské televizní stanice za provádění protinárodních a protivlasteneckých aktivit.⁵²

Od začátku roku 1995 NPF „Pamjať“ silně omezila své politické činnosti. Přestaly se konat i tradiční kulturní a vzdělávací večery. To bylo z velké části způsobeno nedostatkem zdrojů financování. V rozhovoru, který poskytl D. Vasiljev v létě 1995, uvedl, že přivést

„Pamjať“ k moci by měl lid. Obyvatelstvo Ruska však bylo z velké části lhostejné k činnostem NPF „Pamjať“ a mnozí o existenci takové organizace ani nevěděli.⁵³

Pokud jde o velikost organizace, tak podle samotného D. Vasiljeva celkový počet členů NPF „Pamjať“ v 90. letech byl cca 400 lidí a moskevská organizace měla 200 členů.⁵⁴ Je třeba poznamenat, že regionální pobočky „Pamjati“ často měly své vlastní vůdce, kteří nebyli podřízeni ústřední moskevské organizaci. Po srpnu 1991 začal z „Pamjati“ hromadný odliv členů. Avšak v době, kdy se konal II. Všeruský kongres, měla NPF „Pamjať“ na základě informací obdržených od jejích vůdců 52 regionálních poboček v Rusku a sousedních zemích.

Informace o počtu členů regionálních poboček není známa. Dá se ale předpokládat, že mnoho poboček sestávalo pouze z jejich vlastního vedení. Jak je patrné z výše uvedeného,

„Pamjať“ už v té době přestala být masovou organizací.⁵⁵

NPF „Pamjať“ se navíc od ostatních národně vlasteneckých organizací lišila výrazně archaickou ideologií a rituály. Obyčejní aktivisté „fronty“ byli nazýváni „bojovníci“, kterými veleli „důstojníci“.⁵⁶ Samotná uniforma organizace připomínala vojenskou uniformu vojáků a důstojníků carské armády v době Mikuláše II. Jinými slovy, ideologie a společensko-politická

51 VASILJEV, Dmitrij. Ja russkij i delaju Russkoe delo [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné z: http://www.book.lib- i.ru/25tehnicheskie/694121-2-dmitriy-dmitrievich-vasilev-russkiy-delayu-russkoe-delo-gazeta-russkie-idut-tel-lipecke-8- 919.php

52 VERHOVSKIJ, Aleksandr, Vladimir PRIBYLOVSKIJ a Anatolij PAPP. Političeskij ekstremizm v Rossii. Moskva: Institut eksperimentalnoj sociologii, 1996, s. 134-135, ISBN 5-87637-043-6

53 tamtéž

54 VERHOVSKIJ, Aleksandr, Vladimir PRIBYLOVSKIJ a Anatolij PAPP. Političeskij ekstremizm v Rossii. Moskva: Institut eksperimentalnoj sociologii, 1996, s. 134-135, ISBN 5-87637-043-6

55 tamtéž

(21)

21 aktivita byla založena na retrográdním modelu monarchistického Ruska. V roce 1992 se NPF

„Pamjať“ pokusila vytvořit vlastní kozácké formace v Moskvě, na Donu a na základě zemědělského družstva v Pereslavle-Zalesskom. I tato myšlenka však nezískala masovou podporu.⁵⁷

Navzdory napjatým vztahům s ruskou pravoslavnou církví, na akcích NPF

„Pamjať“ byl vždy přítomen pravoslavný kněz, který nezbytně pronášel modlitby. Díky výrazné divadelnosti jejích akcí byly aktivity „Pamjati“ spíše komickým pohledem a jejich kletby, které se tradičně byly proti Židům, kteří zničili Rusko, lidé již dávno přestali brát vážně.

Podle ruského historika S.V. Lebedeva „Pamjať“ byla organizována s provokativními účely jako falešný maják, který měl odklonit ruské pravicové hnutí stranou, protože časem by se mohlo chopit moci od chátrající a rozpadající se KSSS, zabránit rozpadu SSSR a provést sociální a ekonomické reformy, které by posílily Rusko.⁵⁸

S tímto tvrzením lze nesouhlasit, je nepravděpodobné, že by představitelé vedení

„Pamjati“ byli agenty KGB, ale je třeba poznamenat, že „Pamjať“ vytvořila mimořádně negativní obraz ruských vlastenců v očích právě těch sociálních vrstev a národních skupin která by se mohla stát hlavní oporou krajní pravice.

2.2 Ruský národní sněm (Russkij nacionaľnyj sobor - RNS)

Další politickou organizací, která působila na krajně pravicové scéně během 90. let byl Ruský národní sněm. RNS představovalo sdružení ruských nacionalistů, a to jak příznivců pravoslávně-monarchických, tak i nacional-socialistických názorů.⁵⁹

Iniciátory založení RNS byli představitelé nacionalistického hnutí Slovanský sněm (Slavjanskij sobor) ve které byl vytvořen organizační výbor RNS. „RNS byla původně plánována jako co nejširší koalice nacionalistických organizací“.⁶⁰

Organizací Zakládacího kongresu byl pověřen člen Slovanského sněmu, vedoucí hnutí Důstojnici za obrodu Vlasti (Oficery za vozrožděnie Otečestva), důstojník KGB ve výslužbě, Alexandr Sterligov. Samotný kongres se konal 15. února 1992.⁶¹ Původně RNS představovalo koalici ruských nacionalistických stran a hnutí. Do koalice vešly různá krajně pravicová hnutí

58 LEBEDEV, Sergej. Slovo i delo nacionalnoj Rossii. Očerki istorii russkogo patriotičeskogo dviženija. Moskva: Institut russkoj civilizacii, 2007, s. 328, ISBN 978-5-902725-06-0.

59 LEBEDEV, Sergej. Russkij nacionalnyj sobor [online]. [cit. 2021-04-22]. Dostupné z:

http://www.rusinst.ru/articletext.asp?id=6280&rzd=1

60 tamtéž

61 VERHOVSKIJ, Aleksandr, Vladimir PRIBYLOVSKIJ a Anatolij PAPP. Političeskij ekstremizm v Rossii. Moskva: Institut eksperimentalnoj sociologii, 1996, s. 161, ISBN 5-87637-043-6

(22)

22 a zájmové skupiny z různých měst Ruska, Běloruska, Kazachstánu a Pobaltí. Mezi nimi byly Ruská strana (Russkaja partija), Ruská strana národní obrody (Russkaja partija nacionalnogo vozrožděnija), Národně-republikanská strana Ruska (Nacionalno-respublikanskaja partija Rossii) a Ruská národní jednota (Ruskoe nacionaľnoe jedinstvo – RNE).⁶²

Ve dnech 12. – 13. července 1992 se konal II. Sněm (kongres) RNS, toho se účastnilo 1250 delegátů ze 117 měst z republik bývalého SSSR, kteří představovali 69 stran a hnutí. Tento Sněm se stal symbolem vzniku krajní pravice jako organizované a samostatné politické síly, která se snaží dostat se k moci. Během Sněmu byly přijaty Stanovy a „Program akci a činnosti na záchranu Vlasti „transformace Ruska“.⁶³

Program navrhoval, ovšem aniž by byla porušena ústava, odvolat současnou vládu a tzv. „zrádce národních zájmů“ a také počítal s návratem k plánovanému řízení národního hospodářství. Ideologové RNS považovali za hlavní prioritu zajištění vnitřní politické, sociální a ekonomické stability společnosti. To znamenalo: zajistit stabilitu státu a politických struktur;

stabilitu fungování vnitrostátních organizací, stabilní fungování všech druhů dopravy a energie, nepřerušené zásobování obyvatelstva základními potravinami; stabilita v oblasti národních hospodářských, občanských a sociálních vztahů; stabilní a dobře fungující práce všech státních donucovacích orgánů ve všech regionech země. RNS prosazovala princip „národně- proporčního zastoupení“ v oblastech veřejné správy, vědecké činnosti, umění a médiích.⁶⁴

Během II. Sněmu RNS byla zvolena Duma na dvouleté funkční období. Je pozoruhodné, že členy Dumy se stali mnozí vlivní a slavní lidé: spisovatelé Anatolij Bujlov, Jurij Bondarev, Vasilij Belov, Jurij Sergejev, Dmitrij Žukov, Petr Krasnov, bývalý veřejný žalobce Viktor Iľjuchin, tak i generál Albert Makašov a generál Viktor Filatov. Četní byli i představitelé redakcí různých novin a podnikatelů.⁶⁵

Politické organizace v Dumě představovali například Alexandr Barkašov za RNE, lídr Ruské strany Vladimír Miloserdov, jeden ze zakladatelů NFP „Pamjať“ Gennadij Frygin, předseda patriotického klubu Ruská garda Michail Vlasov a další. Součástí RNS byly tři polovojenské formace, jsou to, jíž zmíněné Důstojnici za obrodu Vlasti, Ruská národní jednota a Ruská garda.⁶⁶ Ke konci roku 1992 RNS spojoval většinu krajně pravicových organizací v Rusku a samotný A. Sterligov se stál jedním z předních představitelů krajní pravice.

64 STERLIGOV, Alexandr. Opaľnyj general svideteľstvuet. Palea, 1992, s. 54-55, ISBN 9785860202207.

66 tamtéž

(23)

23 Je zajímavé, že RNS se neprohlašoval za nástupce žádné z předrevolučních stran, nepožadoval obnovení sovětského socialistického režimu a nepodporoval žádný ze západních politických režimů. RNS zdůrazňoval, že zájmy národa jsou nad politickým režimem.⁶⁷

Zvláštností programu RNS bylo, že na rozdíl od mnoha jiných krajně pravicových organizací, nebyl požadován boj proti „sionismu“ a „židozednařskému spiknutí“. Dalším fenoménem byla i skutečnost, že RNS byla čistě světskou organizaci a nedala žádné náboženství do své ideologie.⁶⁸ RNS byl zaregistrován Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace dne 9. října 1992 jako politická strana.

Z výše uvedeného můžeme vidět, že RNS nebyl jen okrajovou organizací a ve své počáteční fázi dokázal do jisté míry vstoupit do velké politiky.

Od počátku roku 1993 dochází k prvním vnitřním rozporům uvnitř RNS. To nakonec vedlo k rozkolu: 20. března A. Barkašov (RNE) a M. Vlasov (Ruská garda) vystoupili s oznámením, že opouštějí RNS, protože Sněm „...nepředstavuje zájmy ruského národa, ale jen zájmy bývalých komunistických partokratů“.⁶⁹

K rozporům docházelo i na regionální úrovni, tak například v roce 1993 v Sankt- Petěrburgu byly tři místní pobočky, přitom dvě z nich nepřiznávali A. Sterligova za vůdce.⁷⁰ 19. června 1993 bylo svoláno zasedání Dumy RNS. Na tomto zasedání došlo k novému rozkolu, tentokrát mezi A. Sterligovem a skupinou v čele s vedoucím Slovanského Sněmu S. Karpovym.

Na zasedání Dumy bylo odsouhlaseno vystoupení z RNS A. Barkašova a zároveň byl odvolán S. Karpov. V reakci na to S. Karpov vyloučil A. Sterligova ze Slovanského Sněmu.⁷¹ Jak vidíme již v počáteční fázi své existence RNS se potápěl v rozporech a intrikách.

V konfrontaci mezi Parlamentem a Prezidentem v září – říjnu 1993 se vedení RNS nepostavilo na žádnou stranu, a to silně snížilo autoritu RNS v očích nacionalistů.

Po roce 1993 dochází k úpadu RNS a v následujících letech nedochází k žádné významnější politické aktivitě. A. Sterligov se několikrát pokoušel o vytvoření dalších krajně pravicových koalic a účast ve volbách, pokaždé ovšem neúspěšně.⁷²

Můžeme vidět, že RNS se nestál koalicí všech nacionalistů. Téměř hned po svém vzniku se organizace začala rozpadat. Jedním z důvodů neúspěchu bylo i to, že RNS se snažil sjednotit lidi s odlišným sociálním postavením a politickými názory. Hlavně spory mezi jednotlivými frakcemi uvnitř RNS vedly k jeho zhroucení.

67 STERLIGOV, Alexandr. Opaľnyj general svideteľstvuet. Palea, 1992, s. 54-55, ISBN 9785860202207.

68 tamtéž

69 PRIBYLOVSKIJ, Vladimir a Vjačeslav LICHAČEV. Russkoe nacionaľnoe jedinstvo. Moskva: Centr Panorama, 2000, s.16

72 tamtéž

(24)

24 2.3 Ruská národní jednota (Ruskoe nacionaľnoe jedinstvo – RNE)

Novou krajně pravicovou organizací, která vstoupila na politickou scénu na počátku 90.

let. 20. století bylo hnutí „Ruská národní jednota“. RNE v 90. letech představovala pravděpodobně nejorganizovanější a nejpočetnější ze všech krajně pravicových stran a hnutí v moderním Rusku.

V říjnu 1990 Alexandr Petrovič Barkašov a skupina lidí kolem něj, kteří opustili NPF

„Pamjať“, založili hnutí „Ruská národní jednota“ (RNE). A. Barkašov se stal vůdcem organizace a zůstával na tomto místě až do rozpadu hnutí v roce 2001.⁷³

Svou politickou činnost A. Barkašov zahájil na konci roku 1985, kdy vstoupil do NPF

„Pamjať“ spolu se skupinou karatistů, které sám vycvičil. Díky svému výcviku a fyzické kondici se A. Barkašov stal bodyguardem vůdce „Pamjati“ D. Vasiljeva.⁷⁴

V roce 1986 A. Barkašov byl zvolen do Ústřední Rady NPF „Pamjať“ a již v roce 1989 se stal zástupcem předsedy „Pamjati“. V srpnu 1990 byl A. Barkašov vyloučen z NPF

„Pamjať“. Dle slov A. Barkašova on a skupina kolem něj odešli z Pamjati ze své vlastní vůle, kvůli nečinnosti D. Vasiljeva a taky protože „Pamjať“ se stala „věčným kostýmovaným večerem plným vzpomínek“⁷⁵, D Vasiljev ale říká, že sám vyloučil A. Barkašova za „přehnaný nacismus.“⁷⁶

Za oficiální datum založení hnutí RNE je považováno 16. října 1990.

Z počátku představitele RNE byly v ruské radikální pravici považovány a používány hlavně jako bojová síla. Členové RNE často plnili funkce hlídání a obrany různých vlasteneckých kongresů, shromáždění atd. V počáteční fázi hnutí mezi aktivní členy patřili představitelé vojenského personálu, zástupci policejních orgánu či tajných služeb. Kvůli tomu v politických kruzích existoval názor, že hnutí bylo vytvořeno KGB a mělo být protiváhou vznikajícímu Jelcinovu režimu.⁷⁷

Jak bylo uvedeno výše, Ruská národní jednota byla jedním z nejpočetnějších a nejvíce organizovaných krajně pravicových hnutí v Rusku. Hlavním cílem RNE bylo „… zajištění

73 PORTNOV, Aleksej. Organizacionnaja istorija i programmnye principy dviženija Russkoe Nacionaľnoe Jedinstvo (1990- 2001). Vlasť. 2008, (9), 10.

74 PRIBYLOVSKIJ, Vladimir a Vjačeslav LICHAČEV. Russkoe nacionaľnoe jedinstvo. Moskva: Centr Panorama, 2000, s. 6

75 RNE: smechotvornaja kopija germanskogo nacional-socializma [online]. [cit. 2021-04-22]. Dostupné z:

http://www.suncharion.narod.ru/Text2/RNE/Part13.html

77 PRIBYLOVSKIJ, Vladimir a Vjačeslav LICHAČEV. Russkoe nacionaľnoe jedinstvo. Moskva: Centr Panorama, 2000, s. 8