BAKALÁŘSKÁ PRÁCE EUTANAZIE - HISTORIE A PRÁVNÍ ÚPRAVA ČR A EU A JEJÍ UŽITÍ

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA REGIONÁLNÍHO ROZVOJE Studijní obor: Regionální rozvoj

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

EUTANAZIE - HISTORIE A PRÁVNÍ ÚPRAVA ČR A EU A JEJÍ UŽITÍ

Autor: Václav UHLÍK

Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Zdeňka Kašparová

2012

(2)

P r o h l a š u j i,

že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně VŠRR a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze, dne ……… 2012 Podpis studenta

(3)

Obsah

ÚVOD……….……..…..……….….…....4

1 POJEM EUTANAZIE………..………….……....7

2 HISTORIE EUTANAZIE...10

3 EUTANAZIE - ANO ČI NE?...16

3.1 Ano ……….……….…..……....….16

3.2 Ne...19

4 EUTANAZIE VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍCH…...22

4.1 Nizozemí ...22

4.2 Belgie…...26

4.3 Švýcarsko……...27

4.4 Německo…...29

4.5 Francie…...32

5 ČESKÁ REPUBLIKA...34

5.1 EUTANAZIE A TRESTNÍ PRÁVO...35

ZÁVĚR………...……….…...……....…43

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY….……….…...…….…47

PŘÍLOHA……….………..…….……..….50

(4)

ÚVOD

Na eutanazii lze pohlížet z mnoha hledisek. Jedná se zejména o hledisko náboženské, etické, filozofické, opomenout nelze ani hledisko ekonomické, jakož i názory zaznívající z řad lékařů. O těchto aspektech se stručně zmíním na dalších stránkách své bakalářské práce v souvislosti s hlavními názory, jimiž argumentují příznivci i odpůrci eutanazie. Nejprve bych se však chtěl pokusit osvětlit pojem eutanazie, její dělení a historii.

Těžiště mojí práce by ovšem mělo spočívat ve vztahu eutanazie a práva, a to zejména práva trestního. Především bych se rád zaměřil na právní úpravu vztahující se k eutanazii tak, jak byla a je platná a účinná ve vybraných státech Evropské unie.

Následně bych se chtěl soustředit na právní úpravu eutanazie v českém právním řádu, a to s ohledem na změny, k nimž došlo v nedávné minulosti. Na závěr bych chtěl uvést svůj názor týkající se této problematiky.

Téma svojí bakalářské práce, tedy Eutanazie a její právní úprava v České republice a v Evropské unii, jsem si zvolil, neboť mě velmi zajímá. Myslím si, že tato problematika, ať již si to připouštíme či nikoliv, se dotýká života nás všech. Nikdo si nemůže být jistý tím, co se stane v příští minutě, hodině či následujících letech – jestli u něho nebo u některé jemu blízké osoby lékaři neobjeví závažnou chorobu či se nestane účastníkem závažné dopravní nehody a zda svůj souhlasný či odmítavý postoj k eutanazii v závislosti na nastalé situaci nepřehodnotí.

Hranice mezi žitím a živořením bývá někdy velice tenká až neviditelná a je obtížné objektivně posoudit všechna fakta a vyhodnotit, zda má smysl život nadále prodlužovat nebo zda ho ukončit. Jedním z největších problémů je neschopnost racionálního úsudku.

Že má nevyléčitelně nemocný pacient právo na důstojnou smrt, tedy právo netrpět, na tom se zastánci i odpůrci eutanazie shodnou. Jejich názory se však začnou rozcházet v momentě, kdy mají uvést podle jejich názoru nejlepší řešení na zmírnění utrpení pacienta. Oproti zastáncům, kteří se zasazují o ukončení z jejich pohledu nedůstojného života, se odpůrci eutanazie snaží prosazovat co nejkvalitnější péči o pacienta, která by měla účinně tišit bolest, starat se o pacientovo duševní zdraví a tím pacientovi zajistit důstojnou smrt.

Je třeba si uvědomit, že posun chápání pojmu eutanazie úzce souvisí se změnou celkového lidského postoje k nemoci a k nemocnému, ve které hraje podstatnou úlohu

(5)

další velmi důležitá skutečnost, která nabývá významu zejména v posledních desetiletích. Tou je mimořádný pokrok technických a přírodních věd, který výrazně změnil možnost moderní medicíny. Technicky je možné (za příslušně vysokých finančních nákladů) udržovat základní životní funkce a umožnit přežívání i jedincům, kteří by to bez příslušných podpůrných prostředků nedokázali. Tyto technické a metodické prostředky jsou okrasou současné medicíny a jejich aplikace se považuje za kriterium pro posuzování úrovně zdravotní péče v zemi. S jejím použitím se lékař dostává do situace, kdy je schopen zajisti žití doslova proti přírodě. Je velmi obtížné najít hranici mezi podporou ohroženého života technickými prostředky a jeho umělým prodlužováním.

Je správné nechat člověka v konečném stavu nevyléčitelné nemoci, mezi stavy hlubokého bezvědomí, který trpí ukrutnými bolestmi, nebo člověka, který ví, že z něho jeho nevyléčitelná nemoc udělá lidskou trosku, upoutanou na lůžko, bez možnosti se pohybovat či dokonce bez možnosti jasně myslet a který chce, aby si jej jeho blízcí navždy pamatovali jako osobnost, jen prázdným tělem, udržovaným při životě jen léky a lékařskými přístroji? A je správné a morální držet při životě člověka, který sice „ještě žije sám a bez pomoci přístrojů“, ale který si je dobře vědom, že ho léčba pouze den ode dne vzdaluje od jisté smrti, ačkoliv on sám by už rád pokojně umřel? Snaha o plné využití všech technických prostředků a možností současné medicíny vede až k paradoxnímu jevu, že biologický život nemocných, vývojově postižených, nebo zraněných je možný jen díky kvalitě používaných technických prostředků a technologií.

Díky všeobecnému pokroku se nám podařilo prodloužit život, ale troufám si tvrdit, že se nám podařilo prodloužit smrt. Pacientům není poskytnuta úleva lidským porozuměním a pomoc při zvládnutí celého procesu umírání, místo toho se jim dostává napojení na přístroje a úlevu mají zajistit léky. Pokud se lékař snaží za každou cenu pacienta zachránit, i když už to není skoro možné, jen se okamžik smrti posunuje a obecně lze říci, že tím se prodlužuje ono nepříjemné období, kdy už člověk stejně přišel o svou důstojnost, jen trpí nejen fyzicky, ale i psychicky. Proto je u nemocných, kteří si přejí vykonat eutanazii, hnacím motorem nejčastěji bolest, strach z neznáma, či obecně strach z dlouhého a pomalého umírání. Velice významným faktorem je však i pocit, kdy nemocný může nabýt dojmu, že je svým příbuzným, kteří se o něj s láskou starají, na obtíž.

Nesmíme zapomínat ani na ekonomický problém, zda má smysl léčit někoho drahými léky, když je jasné, že už mu nepomohou. V mnoho případech jsou

(6)

nevyléčitelně nemocní lidé upoutaní na lůžko a připadají si zbyteční. Většinou mají bolesti, berou mnoho léků a možná se v hloubi duše modlí, aby se zítra ráno již neprobudili. Nebo jsou lidé napojeni na přístroje a mají před sebou pouze vizi nekonečně dlouho trvajícího ticha čtyř bílých stěn. Snažíme se jim pomoci, chceme jim ulehčit, chceme být s nimi co nejdéle. Chtějí však oni zbytek svého života strávit takto?

V bolesti a pomalém umírání? Nemyslím si to.

Když dospějeme k názoru povolit eutanazii, zásadní otázka zní: KDO by měl rozhodnout, zda bude tento zákrok proveden či ne? Má rozhodnout LÉKAŘ, který složil Hippokratovu přísahu? PACIENT, který trpí bolestí a je u konce svých fyzických a psychických sil? PŘÍBUZNÍ, pro něž je velkou psychickou i fyzickou zátěží vidět každý den svého milovaného trpět?

Až budeme umět odpovědět na všechny tyto otázky, budeme připraveni říci legalizaci eutanazie ANO či NE.

Já se přikláním na stranu stoupenců legalizace eutanazie, protože se mi jeví, že jejich argumenty jsou lepší. Vždyť život na přístrojích, kdy člověku fungují už jen nejdůležitější orgány, není život. Nevím, možná bych změnil názor, kdybych měl rozhodnout, jestli nechat příbuzného žít na přístrojích, nebo ho nechat zemřít. Ale pokud člověk rozhoduje, zda ukončit život nebo ne, tak nesmí být sobecký a musí myslet jen na toho nemocného. Žijeme ve 21. století a měli bychom podle toho jednat.

Eutanazie může pomoci člověku zemřít důstojně. A já si myslím, že bychom to měli svému blízkému dopřát.

Byl bych rád, kdyby tato práce vedla případné čtenáře k zamyšlení nad touto problematikou bez ohledu na to, zda jsou příznivci či odpůrci eutanazie nebo nemají na věc vyhraněný názor.

(7)

1 POJEM EUTANAZIE

Očekávaná, proklínaná, obávaná, milosrdná, ulehčující, osvobozující, nenásilná, příjemná i zrádná, dávající člověku šanci si zachovat důstojnost a rozhodnout o sobě v otázce života i smrti, taková může být eutanazie.

Eutanazie znamená „dobrou smrt“, tj. smrt jako dobrodiní. Zpravidla se tak označuje usmrcení z útrpnosti (a na žádost), ale problematika eutanazie je širší. Týká se též usmrcení dětí postižených od narození zrůdnými deformacemi, osob s těžkými psychickými poruchami aj. Tolik vyplývá z definice obsažené v „Právnickém slovníku“, podle něhož se eutanazie posuzuje jako vražda, ovšem nebezpečnost trestného činu pro společnost je tu podstatně snížena.¹

Eutanazie je slovo řeckého původu, které, jak již bylo zmíněno, v doslovném překladu znamená dobrou smrt (eu = dobrý, thanatos = smrt). Je nutné si uvědomit, že teorie i praxe rozlišují více forem eutanazie, přičemž v mnoha případech vyplývá variabilita názorů z nejednotnosti chápání pojmu. V období vzniku tohoto slova se eutanazie chápala jako lehká, bezbolestná smrt.² V současnosti se pod pojmem eutanazie rozumí určité jednání, ať konání nebo opomenutí, jehož vlastním cílem je zkrácení života, přičemž rozhodujícím motivem je soucit s trpícím.³

Podle způsobu a míry účasti druhé osoby na usmrcení rozeznáváme eutanazii pasivní (omittendo) a aktivní (commitendo).

Pasivní eutanazie bývá některými autory označována též jako dystanásie ( z řeckého dys = porucha, thanatos = smrt).⁴ Pod pojmem pasivní eutanazie se rozumí „ usmrcení jiného ze soucitu formou nezahájení či přerušení životně důležité léčby“

jako je například umělá výživa, transfúze, řízená ventilace či hemodialýza. Ze strany

lékaře jde tedy o nekonání.

Aktivní eutanazií se rozumí zásah třetí osoby do tělesné integrity pacienta, který vede k uspíšení jeho smrti. Tento akt je motivován výlučně soucitem s trpícím pacientem a snahou ukončit jeho strádání.⁵ Odborná literatura ji dále rozděluje na přímou a nepřímou.

1 MADARA, Z. Právnický slovník A – O. Praha: Nakladatelství Orbis, 1978. str. 204

2 VOZÁR, J. Eutanázia a právo na prirodzenú smrť. Právny obzor, 1991. č. 7, str. 355

3 JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty eutanazie. Právní rozhledy, 1997, č. 7, str. 356

4 VOZÁR, J. Eutanázia a právo na prirodzenú smrť. Právny obzor, 1991. č. 7, str. 356

5 CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha 10: Nakladatelství Orac, 2004, str.

116-117.

(8)

Pod přímou eutanazií rozumíme „jednání, jehož cílem je zkrátit život trpícího, které může spočívat například v zavedení smrtící infúze, podání toxické látky nebo v aplikaci letální dávky medikamentů“.⁶

Nepřímá eutanazie je „neúmyslné, nechtěné zkrácení života lékařem v důsledku podávání zvyšujících se dávek léků tišících bolest a zmírňujících utrpení (analgosedace), o nichž je všeobecně známo, že jejich aplikace může současně vést ke zkrácení života“. Zvyšování dávek těchto léků je v konečném stadiu některých chorob nezbytné právě z důvodu účinného potlačování bolesti.⁷

Jak aktivní, tak pasivní eutanazie může být založena na žádosti dotčené osoby, pak jde o eutanazii voluntární, vyžádanou, nebo žádostí nemocného podložena není, protože nemocný je nezpůsobilý žádost vyslovit nebo nebyl tázán, pak jde o eutanazii nevyžádanou, nonvoluntární. Nezpůsobilost přitom může být fyzického charakteru, jako u pacientů v kómatu, anebo jde o osobu nezpůsobilou mentálně či nedospělou.

Dále je rozlišována i eutanazie chtěná a nechtěná, či dobrovolná a nedobrovolná, podle toho, zda nemocný vyslovil souhlas nebo je alespoň možné ho předpokládat, jako např. u eutanazie nevyžádané, anebo se zákrokem nesouhlasí nebo jeho souhlas předpokládat nelze, např. na základě jeho dřívějších vyjádření.⁸

Zvláštní kategorii představuje eutanazie novorozenců. Ta má dlouhou historii.

Traduje se, že již ve starověkém Římě byli znetvoření novorozenci házeni ze skály.

V dnešní době je známým zastáncem usmrcování těžce postižených novorozenců australský filozof Charles Singer. Tvrdí, že „jestliže smrt jednoho postiženého kojence vede k narození jiného dítěte s lepšími vyhlídkami na lepší život, pak je celková suma štěstí větší, když je postižený kojenec zabit“. Extrémní názory podobné Singerovu jsou ostře kritizovány.⁹ V současnosti není eutanazie novorozenců legalizována v žádném státě.

Od eutanazie se odlišuje asistovaná sebevražda, kterou se rozumí „záměrné jednání osoby spočívající v napomáhání při sebevraždě jiné osoby nebo navedení druhé osoby k tomuto jednání“.¹⁰ V tomto případě si pacient smrtelnou, lékařem připravenou dávku

6 JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty eutanazie. Právní rozhledy, 1997, č. 7, str. 356.

7 JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty eutanazie. Právní rozhledy, 1997, č. 7, str. 356.

8 DRBOHLAVOVÁ, I. Eutanazie z pohledu českého práva. Trestněprávní revue, 2003, č. 4, str. 110.

9 SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994, str. 596

10 CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha 10: Nakladatelství Orac, 2004, str. 108

(9)

jedu, která byla ponechána v jeho blízkosti, musí dát sám, což předpokládá alespoň částečné zachování jeho motorických schopností.

(10)

2 HISTORIE EUTANAZIE

Problematika eutanazie je stará jako lidstvo samo. Pravěká společnost, která žila v drsných podmínkách, byla v zájmu přežití nucena zbavovat se starých a slabých jedinců.

Přání zemřít se objevuje i v bibli. Ve Starém zákoně je popsáno, jak Saul a jeho synové podlehli v boji proti Pelištejcům. Saul řekl svému zbrojnoši: „Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili“.

Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj.

V antickém Řecku se onemocnění pokládalo za kletbu, neboť smyslem života byl princip kalokagathia - ideál perfektní rovnováhy mezi fyzickou a psychickou pohodou.

Se značnými sympatiemi se proto nahlíželo na řešení zvané euthanasia – (eu = dobrá, thanatos = smrt). Tyto názory je možné nalézt v Platónově „Ústavě“, podle níž mají lékař a soudce povinnost „nechat zemřít ty, kteří jsou nezdraví na těle, zabít sami ty, kteří vyrostli špatně duchovně a nelze je vyléčit“. Další zmínky lze najít v díle Cicera, Seneky a dalších. Seneca míní, že nenapravitelně postižení jedinci mají být vyřazeni z lidské společnosti, jako se ze světa sprovozují poškozená novorozeňata a nemocný dobytek. Odmítavý postoj k otázce „milosrdné, lehké smrti“ zaujal Plinius či Aristoteles, což vyplývá z jeho díla „Etika Nikomachova“.

Antická lékařská etika se problematikou eutanazie nezabývala od počátku a řídila se tezí Hippokratovy přísahy: „Lékař nechť se zabývá plným odstraňováním bolesti nemocných a zmírňováním síly bolesti. Nechť však se neodvažuje na ty, kteří jsou nemocí již udoláni.“¹¹

Křesťanství přineslo podstatnou změnu v nahlížení na tuto otázku. Došlo k zatracení aktu sebevraždy a sebevrahům byl odepřen křesťanský pohřeb. Tím byla znemožněna volba dobrovolně ukončit život. Ta zůstala výlučnou doménou Boha, bez ohledu na to, nakolik se člověk trápil a dychtil své trápení ukončit. Středověký myslitel Tomáš Akvinský zdůrazňoval myšlenku, že se nemá zasahovat do přirozeného běhu umírání.

V naší západní civilizaci se názory na sebevraždu začaly měnit v době renesance.

Například Thomas Moore ve svém veledíle Utopia (1516) prezentoval svou ideální

(11)

společnost, v níž eutanazie bude mít své legitimní místo. Je-li na ostrově Utopia nějaká nemoc nevyléčitelná a trvale bolestivá, kněží a úředníci nemocného přemlouvají, aby se rozhodl pro smrt vlastní rukou nebo rukou druhých. Taková smrt je pokládána za čestnou. Pokud ji nemocný odmítne, bude až do svého konce obětavě ošetřován.

Skotský filozof David Hume ve svém eseji Of Suicide (1777) rovněž obhajoval právo na sebevraždu, za podmínky, že „život se stal břemenem“.

Francis Bacon v Nové Atlantidě požaduje, aby úkolem lékaře bylo nejen obnovit zdraví, ale i zmírnit bolest a trápení. A to nejen tehdy, když takové zmírnění přispěje k uzdravení, ale i tehdy, když umožní čestný a snadný odchod. Byl to právě Bacon, kdo poprvé užil slovo „eutanazie“ v dnešním smyslu.¹²

V devatenáctém století řada myslitelů, též z lékařských kruhů, se začala tímto předmětem důkladně zaobírat. Německý filozof Immanuel Kant pokládal eutanazii za šílenství.

V první polovině 19. století, kdy se o eutanazie opět diskutovalo, znamenala umírání ulehčené rukou lékaře. Terapeutický základ eutanazie formuloval německý psychiatr Johann Christian Reil ve svém díle „Učení o eutanazii“ : „Postarat se o to, aby nemocný zemřel přirozenou smrtí, která je pokojná.“ Umírající člověk pro něj představuje posvátnou věc, pro kterou jsme povinni učinit vše, co rozum a náboženství skýtá, a od níž musíme, pokud je to možné, odvrátit všechny nepříjemné vlivy, psychické i morální. Zkracování života bylo přísně odmítáno. Zatímco pasivní pomoc v umírání byla trpěna, aktivní pomoc byla zakázána.¹³

Mezi zastánce eutanazie patřil i M. Gándhi, podle nějž má fatalismus své hranice a není třeba se smiřovat s velkým a neplodným fyzickým utrpením. A. Schweitzer o ceně života napsal, že „se často zdá, že nevolnické držení se zásady nezabij slouží hůře ideji

soucitu než její porušení“.¹⁴ Na konci 19. století byly diskuse o eutanazii ovlivněny sociálně-darwinistickými

idejemi. Adolf Jost položil ve své knize „Právo na smrt“ (1895) otázku : „Jsou případy, kdy je smrt individua jak pro ně, tak pro celou lidskou společnost žádoucí?“

Tím byla nastolena otázka hodnoty života společensky – jako záležitost státu. Stát má v zájmu postiženého učinit rozhodnutí, nemůže-li tak učinit nemocný sám, (je-li

13 CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha 10: Nakladatelství Orac, 2004, str. 104 – 105

14 MITLÖHNER, M. Eutanazie – náměty k diskuzi. Zdravotnictví a právo, 2002, č. 11, str. 13

(12)

např. pomatený, malformovaný). Státu tedy bylo právo na usmrcení výslovně přiznáno. Pojem „bezcenný život“, jak jej zavedli bývalý lipský prokurátor a právník Karl Binding a freiburský psychiatr Alfred Hoche ve svém spise „Povolení ničit bezcenné životy. Jejich míra a forma.“ z roku 1920, vedl pod vlivem sociálního darwinismu k zostřené ekonomické a kulturní krizi po světové válce k intenzivní a osudné debatě o eutanazii – tj. o usmrcení z rukou lékařů z údajně humánních a pokrokových pohnutek.¹⁵

Na počátku nebyla tato myšlenky rasově motivovaná, ale viděla se v ní blahodárná sociální reforma, která umožňovala vypořádat se s beznadějně chorými. Eutanazie, aniž byla nemocným vyžádána, se praktikovala v nemocnicích pro nevyléčitelně choré a pro těžce mentálně postižené. Ironicky „dobrodiní“ tohoto osvobození bylo zpočátku odpíráno Židům, kteří byli považováni za občany, mající menší práva podílet se

na sociálním pokroku.

Původně se jako oprávnění eutanazie uváděl soucit, nedostatečná kvalita života a omezení nákladů, tedy stejné důvody, jakými se argumentuje i dnes. Na konci třicátých let a začátkem čtyřicátých se indikace rozšířila i na některé menší defekty a na senilní jedince včetně válečných veteránů a to z podnětu lékařů coby „milosrdné usmrcení“.¹⁶

Již v září a říjnu 1939 bylo zavražděno přes 1000 nemocných v obsazeném Polsku.

9.října 1939 byly v Německu rozesílány dotazníky, které měly sloužit k podchycení pacientů. Nemocné nejprve posuzoval „znalec“ a svůj nález pak předkládal „vrchnímu znalci“. Pokud tento usmrcení schválil, byla dalším postupem pověřena společnost

GEKRAT (=Gemeinnützige Krankentransport GmbH).

V říjnu 1939 vydal Hitler tajný výnos (datovaný k 1. září 1939) opravňující jeho tělesného lékaře Karla Brandta a Philipa Bouhlera z vůdcova kancléřství k rozšíření eutanazie na pacienty v ústavech na území Říše.

Od ledna 1940 začalo v některých německých káznicích a psychiatrických léčebnách docházet k selekci „méněcenných“ pacientů, kteří pak byli odesíláni do zvláštních „ústavů smrti“, kde byli vražděni plynem. V dubnu 1940 pak vedení nacistického „programu eutanazie“ zřídilo k tomuto účelu první organizační centrálu

16 POLLARD, B. Eutanazie ano či ne? Praha 1:, Nakladatelství Dita, 1996, str. 67-68

(13)

v berlínské Tiergartenstraße 4. Z toho vznikl neoficiální název této organizace – T4.

Její program je pak označován jako „akce T4“.¹⁷ Zpočátku, v roce 1940, existovaly čtyři „ústavy smrti“, kde byli nemocní vražděni v

plynových komorách vydávaných za sprchy. Počet těchto „ústavů“ byl rozšířen na šest.

Do 24. srpna 1941, kdy Hitler „akci T4“ navenek ukončil, bylo zavražděno přes 70 000 lidí, které „speciálně vybraní lékaři označili jako "lebensunwerte" - tedy nehodné života“ ¹⁸ a dalších 30 000 bylo zaregistrováno jako příští oběti. „Divoká eutanazie“ během různých zvláštních akcí, jako například vraždění nemocných Židů v koncentračních táborech, si vyžádala dalších 20 000 lidských obětí.¹⁹

Ačkoliv byla „akce eutanazie“ označena jako „tajná říšská záležitost“, utajit ji nebylo možné a v mnoha ústavech docházelo k protestům nebo alespoň k pasivnímu odporu. Teprve veřejná kritika münsterského biskupa Clemense Augusta, hraběte z Galenu, donutila nacionálněsocialistické vedení k oficiálnímu ukončení „akce T4“. Ve svém kostele sv. Lamberta 3. srpna 1941 biskup řekl: „ Připustíme-li jen jednou, že lidé mají právo zabíjet své‘neproduktivní‘ bližní – byť by se to zpočátku týkalo jen bezbranných a ubohých duševně nemocných – pak v zásadě přiznáváme, že je povoleno beztrestně vraždit všechny neproduktivní lidi.“ Nacionální socialisté se neodvážili von Galena potrestat.²⁰

I přes oficiální ukončení „akce T4“ pokračovalo vraždění psychicky a tělesně postižených i nadále, především v době leteckých náletů na Německo v letech 1943 - 1944, kdy byla řada ústavů vyklizena. Také na obsazených sovětských územích bylo zavražděno velké množství pacientů. Přesný počet obětí eutanazie není znám - na norimberském procesu byl však např.odhadnut na 275 tisíc.²¹ Vraždění bezbranných pacientů pak mělo jen krůček ke "konečnému řešení židovské otázky".

Zneužití pojmu eutanazie, k jakému došlo v nacistickém Německu za 2. světové války, je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé stále nahlížejí na eutanazii

s nedůvěrou a despektem.

Novodobé diskuse o eutanazii se znovu rozproudily bezprostředně po skončení druhé světové války. Předsedkyně komise OSN pro lidská práva E. Roosveltová

17 http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie

18http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie

21 http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie

(14)

usilovala o to, aby právo na eutanazii bylo zahrnuto do Charty Spojených národů.

Přestože tato snaha vyšla naprázdno, diskuse o eutanazii neutichaly.

V roce 1954 se pro eutanazii vyslovil J. Fletcher, jež byl jedním ze zakladatelů moderní lékařské etiky a teolog protestantské církve.

Obratem v celé moderní historii eutanazie byl proces s Dr. Postmovou, která byla v roce 1973 v Holandsku obžalována za to, že z milosti zabila svou matku. Dr.Postmová byla sice shledána vinnou, ale jednoroční podmínka v postatě představovala symbolický trest. V témže roce byla založena Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii a Královská holandská lékařská asociace vydala toto prohlášení: "Právně by eutanazie měla zůstat zločinem, ale když lékař po zvážení všech aspektů případu zkrátí život pacienta, který je nevyléčitelně nemocný a umírá, bude muset soud rozhodnout, zda došlo ke konfliktu povinností, který by mohl lékařův úkon ospravedlnit."

Holandsko tak bylo jediným státem, kde se podařilo eutanazii právně legitimovat.

Podobné návrhy byly opakovaně předloženy rovněž ve Velké Británii (1936, 1950, 1969) a v USA. Beztrestnost eutanazie byla v USA garantována ve dvou státech, v Ohiu a v Iowě (oba 1906), ještě před 2. světovou válkou. Zákony státu Ohio dávaly možnost nevyléčitelně nemocným trpícím krutými bolestmi požádat o povolení k eutanazii u zvláštní komise. V Iowě bylo dokonce umožněno selektivní usmrcování zrůd a jedinců s oligofrenií. Návrh podobného federálního zákona však neprošel. V roce 1976 byl v Kalifornii přijat zákon o pomoci při umírání. V ostatních státech bylo usměrnění legislativy v oblasti práva na odmítnutí léčby ponecháno na soudech.

Nejvyšší soud USA se vyslovil v tom smyslu, že svoboda starat se o zdraví a osobu je chráněna právem na soukromí. Interpretací tohoto výroku pak některé soudy dospěly k závěru, podle něhož nevyléčitelně nemocný člověk má ústavou garantované právo odmítnout život udržující léčbu. V USA byly přijaty zákony, které určují, za jakých podmínek se povoluje pasivní eutanazie. V roce 1985 byl přijat federální zákon o jednotných právech smrtelně nemocných a převážná většina jednotlivých států unie následně přijala zákony upravující právní postavení subjektů zainteresovaných na odmítání život udržující léčby. Tyto zákony jsou nazývány zákony o přirozené smrti a určují kdo a za jakých podmínek může odmítnout některé typy léčby.²²

V Oregonu byl vydán zákon jménem Death With Dignity Act („Smrt s důstojností“), který vstoupil v platnost v roce 1997. Ten opravňuje lékaře připravit

(15)

smrtelnou dávku pro beznadějně nemocného pacienta trpícího nesnesitelnými bolestmi, jemuž nezbývá víc než šest měsíců života. Ten si však dávku musí aplikovat sám, bez přítomnosti lékaře.

V mnohých státech USA platí zásada, podle které je pouze soud oprávněn rozhodnout, zda se upustí od dalšího užití život prodlužujících prostředků. Pravomoc soudu se odvozuje v rámci obyčejového práva z doktríny Parens patriae, podle níž má státní orgán v určitých situacích právo jednat a rozhodnout v zájmu jednotlivce neschopného projevit svou vůli.^.23

(16)

3 EUTANAZIE – ANO ČI NE ?

Veřejnost, odbornou i laickou, rozděluje otázka eutanazie na dva nesmiřitelné tábory. Jedni jsou horlivými zastánci eutanazie jako takové, potažmo možnosti volby mezi životem v nesnesitelných bolestech a milosrdnou bezbolestnou smrtí, zatímco druhá strana se k této otázce staví z nejrůznějších důvodů, zejména náboženských, odmítavě. Na dalších řádcích se pokusím vystihnout hlavní a nejčastější argumenty obou znesvářených skupin.

3.1 Ano

Lidský život doprovází vždy utrpení. V minulých staletích se člověk setkával s utrpením, zvláště s tělesnými bolestmi, mnohem častěji než dnes. Lékařské zaopatření bylo z velké části nedostatečné. Nemocnic existovalo jen velmi málo nebo nebyly pro mnohé z finančních důvodů dostupné. Obvykle nemocný zůstával a umíral doma.

Lidé kolem něj tedy museli pozorovat jeho utrpení a také jím byli zasaženi. Navíc téměř nebylo prostředků k mírnění bolesti. I tam, kde existovala lékařská péče, nebylo možné bolesti v dnešním smyslu odstranit. Moderní narkóza je výdobytkem posledního století.

Dříve se někdy zkoušelo, například před operací, přivést pacienta do bezvědomí pomocí kouře a různých výparů. Takové pokusy ale nezřídka končily smrtí, takže se dávala přednost ošetření pacienta při plném vědomí. Je pochopitelné, že za takových okolností se hledala síla k překonání utrpení u Boha.

V současnosti lidstvo disponuje celou řadou prostředků, jimiž lze fyzické utrpení mírnit. To však neplatí bezvýjimečně. Proto má eutanazie, jež představuje zejména etický problém, i celou řadu příznivců. Hlavním argumentem stoupenců eutanazie je snaha zbavit ze soucitu člověka těžkého utrpení. Eutanazie podle nich představuje volbu mezi vyhasínajícím životem v nesnesitelných bolestech a bezbolestnou rychlou

smrtí.

Úkolem medicíny je člověka léčit a zbavovat utrpení, a ne nevyhnutelné utrpení prodlužovat. V posledních desetiletích došlo k mimořádnému rozvoji technických a přírodních věd, které výrazně ovlivnily možnosti moderní medicíny. Tento pokrok je dvojsečnou zbraní. Na jedné straně dokáží lékaři zachránit životy těch, kteří by ještě před patnácti či dvaceti lety byli odsouzeni k smrti. Na druhé straně stoupá počet takzvaných „oživlých mrtvol“, tedy osob nacházejících se ve vegetativním stavu.

(17)

Medicína tak ztrácí ze zřetele psychický a společenský rozměr zdraví a nemoci. Mnoho lidí se obává, aby v případě, kdy by se ocitli v podobné situaci, u nich nedocházelo k bezúčelnému prodlužování nevratného stavu. Volají tedy po ukončení takovéhoto života. Nejde o eutanazii, jak byla popsána výše, pokud pacient netrpí a navíc není schopen vyjádřit svou vůli nebo nevůli k pokračování léčby.²⁴

Na závažné etické problémy týkající se péče o smrtelně nemocné pacienty poukázal případ jednadvacetileté Američanky K.A. Quinlanové v roce 1975. Rodiče Quinlanové, která se po nehodě nacházela už pět měsíců v nevratném kómatu, se marně dožadovali ukončení umělého dýchání. Nemocnice rodičům nevyhověla, protože se dovolávala vžitého právního cítění a pojímání hodnot, podle nějž aktivní ukončení života není přípustné. Rodiče se proto obrátili na soud. Až Nejvyšší soud státu New Jersey jim vyhověl prohlášením, že ošetřování lze ukončit, pokud nemocniční etická komise předtím znovu zkontroluje a potvrdí klinické nálezy a indikaci k ukončení léčby.

Rozhodnutím soudu byla etická komise, jejíž složení je interdisciplinární (představitelé lékařů, ošetřovatelského personálu, administrativy a pacientů, právníci, duchovní filozofové, případně i jiní členové podle povahy problému), uznána jako nástroj řešení důležitých kontroverzních problémů. Tento případ podnítil celosvětovou diskusi o

„právu zemřít.“²⁵

Celosvětovou vášnivou diskusi o eutanazii vzbudil v nedávné době případ Diane Pretty. Paní Pretty trpěla neléčitelnou degenerativní nemocí v pokročilém stadiu. Její nemoc se v angličtině nazývá motor neuron disease (MND). Je to nervově degenerativní onemocnění motorických buněk centrálního nervového systému, které provází vzrůstající svalová slabost zasahující příčně pruhované svalstvo paží a nohou. Nemoc postupně postihne i svaly umožňující dýchání, což obvykle vede ke smrti. Rozvoj nemoci nelze žádnou péčí zastavit. Paní Pretty byla zcela odkázaná na péči ostatních.

Byla ochrnutá od krku dolů, prakticky nemohla mluvit a vyživována byla pomocí trubičky. Bez pomoci nemohla naprosto nic. Zbývající doba života se počítala na týdny či měsíce. Její mysl však zůstala nemocí naprosto nedotčená. Její výslovné přání ukončit svůj život a tím i nedůstojné útrapy však bez pomoci třetí osoby nebylo proveditelné. Její manžel Brian byl ochoten pomoci jí zemřít. Protože však paní Pretty nemohla sama učinit vůbec nic, znamenalo to v konečném důsledku, že ji manžel

24CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestní právo a zdravotnictví. Praha 10: Nakladatelství Orac, 2004, str.

125

(18)

vlastně bude muset zabít. Anglické právo ovšem nic takového nepřipouští. Stěžovatelka se proto obrátila na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku s tvrzením, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska porušilo články 2, 3, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud však tuto stížnost zamítl.²⁶ Paní Pretty nakonec zemřela přirozenou smrtí v květnu 2002. Otázkou zůstává, zda byl postup státních institucí v souladu s dobrými mravy, zda tato žena skutečně musela trpět až do hořkého konce.

Eutanazie není jen otázkou právní, ale spíše etickou. Zejména v souvislosti s výkonem lékařského povolání se hovoří o tzv. bioetice. A. Miřička již před 2. světovou válkou v souvislosti s usmrcením na žádost odkazoval na italského kriminalistu E.

Ferriho. Ten kdysi prezentoval názor, podle něhož „je každý pánem svého života, takže jej může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jelikož zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?“ ²⁷

V souvislosti s eutanazií je nepominutelné též hledisko ekonomické. Léčba těžce nemocných pacientů je velmi nákladná. Lidé ve vegetativním stavu, kteří jsou napojeni na nejrůznější přístroje udržující je při „životě“, takto mohou živořit měsíce, někdy dokonce i celé roky aniž by došlo ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Za tu dobu se náklady vynaložené na zachování jejich základních životních funkcí vyšplhají do astronomických výšek. Ozývají se hlasy, že „dobrá smrt“ by v takovýchto případech byla optimálním řešením. Ušetřené prostředky by mohly být použity efektivnějším způsobem, například pro nemocné, u nichž existuje šance na vyléčení nebo alespoň výrazné zlepšení jejich stavu či na výzkum chorob, které v současnosti představují

„morovou ránu“ lidstva, jakými jsou AIDS či rakovina. Jablkem sváru zůstává, kdo by měl rozhodovat o odpojení od přístrojů – zda příbuzní pacienta, lékaři nebo nějaký

nezávislý orgán jako například etická komise.

Je veřejným tajemstvím, že eutanazie se v tichosti provádí i v zemích, ve kterých nedošlo k její legalizaci. Příznivci eutanazie tvrdí, že jejím uzákoněním by byly stanoveny závazné podmínky a pravidla pro její provádění a eliminována možnost jejího zneužití.

S ohledem na shora uvedené se zdá, že není správné zaujímat vůči eutanazii výhradně záporné nebo výhradně kladné stanovisko, lepší je se postavit pro nebo proti

27 http://cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie

(19)

v konkrétním legislativním projektu eutanazie v přesně vymezeném rozsahu, obsahu a stanovených či uvažovaných podmínkách.

3.2 Ne

Tradičními a pravděpodobně i nejhorlivějšími odpůrci eutanazie jsou příslušníci nejrůznějších církví. Eutanazii považují za „smrtelný hřích“. Člověk podle nich nemá právo odebrat jinému život. Nesouhlasí s tím, aby místo požehnání na poslední cestu životem, ukončila jejich pozemskou pouť ruka člověka.

Jednou z církví, která veřejně vystupuje proti eutanazii, je i křesťanská církev, neboť eutanazie se příčí šestému přikázání – „Nezabiješ“. Je jasné, že v šestém přikázání se setkáváme s obzvláště silným zákazem, o kterém antropologové a sociologové všech směrů dokládají, že společně se zákazem incestu tvoří samotný základ každé civilizované společnosti.

Přímo k otázce eutanazie se opakovaně vyjádřil i papež Jan Pavel II. Zesnulý Svatý otec schválil „Deklaraci o eutanazii“, která byla vydána 5. května 1980. Říká se v ní:

„Lidská bolest má zvláštní místo v plánu boží spásy, hlavně v posledních okamžicích života.“ Papež připouští, že v případech, kdy se blíží smrt, kterou nelze dostupnými prostředky odvrátit, je dovoleno s léčením přestat. Nesmí se ale přerušit obvyklé ošetřování, které se v těchto případech nemocným poskytuje. Eutanazie jako taková však není v žádném případě dovolena.Ve své poslední třinácté encyklice Jan Pavel II.

tvrdí, že zastavení provádění eutanazie je v zájmu všech lidí. Východisko v péči o nevyléčitelně nemocné spatřuje v paliativní péči.

Etické odmítnutí eutanazie bývá zdůvodňováno tvrzením, že život je dar, jehož si obdarovaný musí vážit až do případného hodně trpkého konce. Na to však lze namítnout, že v případě, kdy je mi něco darováno, získávám nad tímto darem absolutní dispoziční právo. Darovaná věc je moje, a proto s ní mohu nakládat, jak uznám za vhodné. Zastávám tedy názor, že o svém bytí či nebytí má každý člověk právo samostatně rozhodovat.

Dalším, velmi závažným důvodem hovořícím proti uzákonění eutanazie, je možnost jejího zneužití. Upozorňuje se na riziko tzv. slippery slope, tedy šikmé kluzké plochy, které se projevilo v zemích s tolerantním přístupem k provádění eutanazie a které spočívá v tom, že jednou povolená voluntární eutanazie vede ke stále častějšímu provádění eutanazie nonvoluntární. Pacient by mohl být usmrcen proti své vůli lékařem,

(20)

jehož o tuto „službu“ požádali příbuzní nemocného s vidinou brzkého dědictví. V jiných případech by lékař mohl například odpojit pacienta od přístrojů, které ho udržují při životě, proto, že jeho léčba je nákladná, vyhlídky na zlepšení zdravotního stavu prakticky nulové a on jen „zabírá postel“. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že zneužít se dá téměř vše. Od toho přece existují zákony a další právní normy, jejichž úkolem je stanovit pravidla, která by riziko zneužití vyloučila nebo alespoň minimalizovala.

Kritika na adresu eutanazie se ozývá i z řad lékařů. Ti nejčastěji argumentují Hippokratovou přísahou, kterou musejí všichni lékaři skládat již po staletí: „Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu.

Právě tak nepodám ženě prostředek, který by zničil plod. …”. Lékařské sliby jsou si v mnohém podobné. Proto jako vzor cituji část slibu, který používá 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze prakticky beze změny již déle než 150 let: … „Budeme podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, zachováme svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a budeme mít na zřeteli jen dobro člověka…”. Lékaři své odmítavé stanovisko hájí tím, že jejich posláním je nemocné léčit. Obávají se, že v případě legalizace eutanazie by je veřejnost mohla začít vnímat též jako „anděle smrti“. Namítají, že lidé, zvláště staří a nemocní, by mohli začít odmítat potřebné

hospitalizace v nemocnicích v obavách, že by se z nich už nemuseli vrátit.

Ne všichni lékaři však nazírají na eutanazii striktně odmítavě. Emoce u nich vzbuzují zejména debaty o tom, kdo z nich by měl eutanazii provádět. Pro některé lékaře je ukončení života jiné osoby, byť nevyhnutelně umírající a trpící velkými bolestmi, proti jejich přesvědčení a morálce. Ze strachu, aby i oni jednoho dne nestanuli tváří v tvář prosbě umírajícího, aby mu pomohli bezbolestně odejít z tohoto světa, eutanazii spíše odmítají.

Světová lékařská asociace v otázce lékařské etiky vypracovala několik deklarací týkajících se eutanazie a sebevraždy za lékařské asistence. Vyplývá z nich, že eutanazie je neetická, což však nebrání tomu, aby lékař respektoval přání pacienta a dovolil, aby se v konečné fázi nemoci ponechal volný průběh přirozenému procesu smrti. Dále se uvádí, že sebevražda za lékařské asistence je neetická stejně jako eutanazie a musí být lékařským stavem zavržena.

K problematice eutanazie vydala v roce 2001 prohlášení i Česká lékařská komora jakožto orgán zastupující odbornost a etiku lékařského povolání a respektující právo,

(21)

v němž mimo jiné uvádí: „S úctou k životu a při poznání smrti jako neodvratného ukončení života, respektujeme etický kodex ČLK, podle kterého lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak eutanazie i asistovaná sebevražda jsou nepřípustné.²⁸

Lékařská komora však nemůže mluvit za všechny lékaře, které sdružuje, neboť

členství v ní je povinné a názory jednotlivých členů se mohou různit.

Argumenty, které jsem uvedl na předchozích řádcích, patří mezi nejčastěji zmiňované. Ale zdaleka to nejsou všechny důvody, pro které značná část populace legalizaci eutanazie odmítá.

28http://www.riebel.cz/lkcr/aa.asp?id=884

(22)

4 EUTANAZIE VE VYBRANÝCH EVROPSKÝCH STÁTECH

4.1 Nizozemí

Nizozemí je pravděpodobně nejliberálnější zemí na světě, a to nejen pokud jde o zrovnoprávnění manželství uzavíraných mezi osobami stejného pohlaví či kouření marihuany na veřejnosti, ale i v otázkách eutanazie.

Nizozemí jako první suverénní stát této planety legalizovalo přímou aktivní eutanazii. Lékařské usmrcení pacienta na jeho žádost tam však má dlouhou tradici. Vlna soudních případů s sebou od roku 1973 přinesla tolik právních názorů a soudních stanovisek v dané oblasti, že tak bohatou judikaturu lze nalézt jen těžko kdekoliv jinde na světě. Ze soudních rozhodnutí čiší tendence soudců k osvobození pachatelů těchto trestných činů a jejich odsuzování k symbolickým trestům. Jako příklad může posloužit proces s holandskou lékařkou Posma van Bovenovou, která se přiznala, že svojí smrtelně nemocné matce podala na její žádost smrtící injekci. Soud uložil obžalované symbolický podmínečný trest jednoho týdne. V těchto kauzách se aplikují ustanovení trestního zákona, podle nichž může soudce vzhledem k nízké závažnosti trestného činu, osobnosti pachatele anebo k okolnostem, za kterých byl čin spáchán, v rozsudku určit, že není potřeba uložit žádný trest.

Holanďané legalizovali eutanazii v roce 1981 tzv. Rotterdamským trestním zákoníkem. Lékaři pak začali odnímat výživu a vodu pacientům v kómatu, kteří byli vyživováni pomocí nasogastrických sond. Brzy se však poučili o tom, že tito pacienti umírají pomalou, bolestnou smrtí, která byla neúnosná jak psychicky, a to pro rodinu i zdravotnický personál, tak finančně. "Proč je mučit? Zabíjíme je. Proč to neudělat rychle a bezbolestně," říkali. A tak začali holandští lékaři používat smrtící injekce, přičemž soudci tuto praxi tolerovali.

Přestože eutanazie není součást běžné lékařské péče a podléhá trestnímu zákonu, lékař není považován za vinného, splní-li určitá kritéria. Rada Holandské lékařské asociace vydala v roce 1984 požadavky, které byly potvrzeny i soudními rozhodnutími.

Jedná se o pět kumulativních podmínek:

 dobrovolná a trvalá žádost pacienta

 úplná informovanost nemocného lékařem

 pacient prožívá nesnesitelné utrpení, bez naděje na vyléčení

(23)

 absence jiné přijatelné alternativy

 konzultace druhého lékaře.²⁹

Až do roku 1990 se jen spekulovalo o tom, jakou skutečnou podobu praxe eutanazie v Holandsku má. Teprve v roce 1991 byly zveřejněny výsledky Remmelinkovy studie, jež si kladla za cíl zjistit, jak často se eutanazie skutečně provádí.

Výsledky byly překvapivé - a to i pro Holanďany samotné. Ukázalo se, že 54 procent holandských lékařů někdy provedlo eutanazii a že každoročně je usmrceno kolem 2300 lidí, což činí 1,8% všech úmrtí v daném roce. V počtu usmrcených pacientů je zahrnuta i celá tisícovka těch, kteří byli zabiti, aniž by předtím někdy o eutanazii žádali - tedy bez specifické žádosti. Mnozí lékaři dále přiznali, že falzifikovali úmrtní listy, aby to vypadalo, že pacienti zemřeli přirozenou smrtí. Tyto důvody vedly k následné legalizaci eutanazie. ……….

V roce 1990 se ministerstvo spravedlnosti dohodlo s Holandskou lékařskou asociací na stanovení oznamovací povinnosti a na její proceduře. Lékař provádějící eutanazii nebo asistovanou sebevraždu neuvede, že se jedná o přirozenou smrt, ale informuje lékaře, který je povinen vykonat ohledání mrtvého, prostřednictvím rozsáhlého dotazníku. Ten je pak povinen oznámit tuto skutečnost prokurátorovi. Na prokurátorovi závisí rozhodnutí, zda bude zahájeno vyšetřování. Ve většině případů bývá pravidlem, že dotyčný lékař nebude po dodržení postupu stíhán. Oznamovací procedura byla v závěru roku 1993 zahrnuta do ustanovení pohřebního zákona, čímž získala formální, právně závaznou podobu. Trestní zákon tím však nedoznal změn a ukončení života velmi trpícího pacienta na jeho žádost lékařem bylo i nadále kvalifikováno jako trestný čin.³⁰

Až 28. listopadu 2000 holandští zákonodárci odsouhlasili většinovým hlasováním v poměru 104 ku 40 zákon, který v některých případech umožňuje nevyléčitelně nemocným pacientům pod lékařským dohledem dobrovolně odejít ze života. Zákon, který legalizoval přímou aktivní eutanazii, vstoupil v platnost na jaře roku 2002.

Podle čl. 293 odst. 1 trestního zákona, kdo ukončí život jiného na jeho výslovnou a včasnou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na 12 let nebo peněžitým trestem.

Podle odstavce 2 ovšem čin uvedený v odstavci 1 není trestným činem, pokud byl spáchán lékařem postupujícím podle kritérií uvedených v paragrafu 2 zákona o

(24)

ukončení života na žádost nebo o pomoci k sebevraždě a lékař oznámí městskému patologovi toto jednání v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pohřebnictví.

Vedle eutanazie počítá ovšem nizozemský trestní zákon také s případy asistované sebevraždy, resp. s případy účasti na sebevraždě. Ty jsou výslovně odlišeny od eutanazie, i když u asistované sebevraždy platí totéž jako u eutanazie. Zákonodárce se tak chce vyhnout obtížím spojeným s rozlišováním eutanazie a asistované sebevraždy.

Zákon o ukončení života na žádost a asistované sebevraždě stanoví, že pokud se pacient nachází mezi 12. a 16. rokem věku a je schopen přiměřeného posouzení svých zájmů, lékař může vyhovět jeho žádosti, avšak rodiče nebo poručník musí k žádosti o ukončení života dát souhlas. Dosáhl-li pacient věku 16 let a je-li schopen přiměřeně zvážit své zájmy, avšak nedosáhl dosud věku 18 let, může lékař vyhovět jeho žádosti poté, co byli do procesu rozhodování zahrnuti rodiče pacienta nebo jeho poručník.³¹ Nový zákon také upravuje tzv. „eutanázní prohlášení“, tedy dokumenty, ve kterých pacienti sdělí, zda požadují eutanazii v případě, kdy již nebudou schopni o ni sami požádat - např. jsou-li v kómatu.

Zákon vychází z principu, že lékař není povinen eutanazii provést.³²

Zákon uvítala Holandská asociace pro dobrovolnou eutanazii. Zákon však má i v jinak liberálním Nizozemí vedle příznivců také celou řadu odpůrců. Bert Dorenbos, prezident největší holandské skupiny pro-život, Scream for Life, o zákoně prohlásil:

„Dvanáctileté dítě, které není schopné rozhodovat o všedních věcech, může nyní rozhodovat o svém vlastním životě nebo smrti. Je to naprosto absurdní. Vláda vytváří justiční zrůdu.“

Předmětem ostré kritiky jsou zprávy, podle kterých dochází k nárůstu případů eutanazie. Z oficiálních údajů vyplývá, že tento počet v roce 2005 vzrostl oproti předcházejícímu roku z 1815 na 1886 případů, což konstatuje zpráva, kterou v Haagu zveřejnilo ministerstvo zdravotnictví. Podle ministerstva byla „naprostá většina“

případů spojena s nádorovými chorobami. Každý konkrétní případ eutanazie prověřuje jedna z pěti regionálních revizních komisí složená z právníka, doktora a odborníka na etiku. V její kompetenci je posoudit, zda lékař asistující u osoby, jež požádala o dobrovolný odchod ze života, splnil všechna velmi přísná nařízení. Podle zprávy

(25)

z roku 2005 nesplnili lékaři stanovené povinnosti ve čtyřech případech. Tyto případy byly předány ministerstvu spravedlnosti k případnému postihu.³³

Neoficiální údaje však hovoří až o dvojnásobku. Neustále také stoupá počet nevyžádaných provedení eutanazie - tj. takových, kdy se až dodatečně obhajuje jejich provedení: „Kdyby se mohl rozhodnout, určitě by se pro to rozhodl“. To se netýká jen nevyléčitelně nemocných osob, ale například i osob po dopravních nehodách, v kritickém stavu v bezvědomí. Odpůrci eutanazie se přou zejména o to, zda má někdo právo rozhodovat o životě těchto osob.

Tyto zprávy vyvolávají v ohrožených skupinách úzkost. Byly zveřejněny varovné zprávy o tom, že starší pacienti ze strachu z eutanazie odmítají hospitalizaci a dokonce i návštěvu lékaře. Anketa mezi pacienty nemocnic ukázala, že mnozí se obávají, že by jejich vlastní rodiny mohly žádat o eutanazii, aniž by se jich zeptaly. Holandské sdružení pacientů zveřejnilo v tisku varování, podle něhož dochází v mnoha nemocnicích k zabíjení pacientů proti jejich vůli a bez jejich vědomí nebo vědomí jejich rodin. Radí se v něm, aby se pacienti

a jejich rodiny důkladně informovali na každý krok léčby a v pochybnostech se obrátili na důvěryhodného odborníka mimo nemocnici.

Nizozemští lékaři požadují přijetí nového zákona, který by jim umožňoval ukončit život novorozeňat trpících nevyléčitelnými nemocemi. Eutanazie v případě miminek podle nich sice může nejrůznější organizace šokovat, děje se ale nezákonně denně v celém světě. Tzv. Groningenský protokol, umožňující ukončení života smrtelně nemocných novorozeňat a kojenců, zatím podepsaly desítky lékařů osmi univerzitních nemocnic v Nizozemsku. Podle doktorů by o každém případě ukončení života rozhodovalo pět předem stanovených kritérií: dítě by muselo trpět neutěšitelnými bolestmi; nešlo by jej vyléčit, ani operovat; rodiče by se zákrokem museli souhlasit;

postup vždy schválí další nezávislý lékař a konečně ukončení života - by mělo být

„velmi šetrné“..

Úřady tvrdí, že se nyní ročně nezákonně v zemi provede deset až patnáct eutanazií u velmi malých dětí. Ty přišly na svět s těžkými poškozeními, např. nemají mozek, a trpí nepředstavitelnými bolestmi. Při životě je pak dlouhé hodiny, dny i týdny drží jen speciální podpůrné přístroje. Na celém světě lékaři podle Nizozemců ročně ukončí nezákonně život zhruba šesti stovkám těžce postižených novorozenců.

33http://www.medical-tribune.cz/src/cs/aktuality/89

(26)

Vše bylo předáno k posouzení parlamentu v roce 2005. Do dnešního dne nebyla eutanazie novorozenců v Nizozemí povolena. Je to možná i tím, že proti eutanazii novorozeňat a kojenců existuje v zemi vedle většinového souhlasu odborníků i silný odpor. Do čela aktivistů se postavila organizace Pláč pro život, jejíž aktivity podporuje mj. Vatikán.

4.2 Belgie

Belgie se stala druhou zemí na světě, která povolila usmrcování nevyléčitelně nemocných pacientů. Její Poslanecká sněmovna schválila dne 25. října 2001 zákon o eutanazii. Zákon, který vstoupil v platnost 23. září 2002, je ještě liberálnější než obdobná norma v Nizozemí. Dovoluje totiž, aby byla „pomoc“ ke smrti poskytnuta i tehdy, když smrt ještě není přede dveřmi.

Aby se lékař vyhnul trestní odpovědnosti za provedení eutanazie, musí splnit především následující podmínky (čl. 3 § 1):

1. pacient je v okamžiku žádosti dospělý nebo prohlášen za dospělého;

2. žádost je formulována způsobem dobrovolným, po uvážení a opakovaně a není důsledkem vnějších tlaků;

3. pacient se nachází ve zdravotním stavu, v němž trpí trvale, nesnesitelně fyzicky nebo duševně a nelze toto utrpění zmírnit a který vede k nemoci nebo patologickému stavu závažnému a neléčitelnému.³⁴

Po přijetí zákona mohou o pomoc ke smrti požádat dospělí, pokud jsou při smyslech a mohou potvrdit svou vůli. Toto ustanovení tedy vylučuje duševně postižené a dementní pacienty. Zato po něm mohou sáhnout lidé, kteří léta trpí těžkými psychickými potížemi.

Mezi rozhodnutím o smrti a „pomocí“ musí uplynout nejméně jeden měsíc. Lékař nemůže být nucen, aby usmrcení provedl. Stejně tak nemůže být k provedení eutanazie nucena ani jiná osoba. Než lékař provede smrtící zásah, musí přizvat ke konzultaci ještě jednoho lékaře. Usmrcení musí být do čtyř dnů hlášeno komisi složené z osmi lékařů a právníků. Ta posoudí, zda-li byl dodržen zákon. Pokud dvě třetiny jejích členů usoudí, že zákon byl porušen, je případ předán k vyšetřování.

34http://cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie

(27)

V prvním roce platnosti zákona dovolujícího lékaři beztrestně v mimořádných případech ukončit bolestnou agónii pacienta bylo zatím nahlášeno170 případů eutanazie. Podle expertů se však uplatňuje dvakrát až třikrát častěji. Lékaři za totéž období nahlásili u komise stejný počet případů, tedy 170, kdy pomohli pacientovi k sebevraždě.

Předpokládá se, že zatajovat kontroverzní zákrok mají sklon zejména starší lékaři, obávající se reakce okolí. K legální eutanazii se totiž používají velmi zřídka užívané přípravky na bázi anestetik, takže lékárníkovi je hned jasné, co se děje. Při utajeném zákroku, za pomoci morfia či koktejlu prášků, však hrozí, že lékař nebude myslet jen na pacientův odchod ze života, ale i na to, jak se vyhnout případnému obvinění.

Pro případ, že se osoba dostane do stavu z medicínského hlediska nezvratného a nevyléčitelného, bez naděje na zlepšení, který způsobí, že nebude schopna projevit svou vůli – nebude již při vědomí, může písemně oznámit své přání, aby lékař provedl zákrok podle pravidel aktivní eutanazie. Prohlášení může ustanovit jednoho či více důvěrníků, kteří mají informovat ošetřujícího lékaře o vůli pacienta. Zákon rovněž stanoví podmínky pro sepsánítohoto prohlášení, včetně účasti svědků, a omezuje jeho platnost na pět let. Existence takovýchto prohlášení může být velmi sporná s ohledem na požadavek informovaného souhlasu pacienta se zákrokem. Podobají se totiž institutu předem vyjádřeného přání (tzv. „living will“), který v podstatě představuje prohlášení pacienta, že si nepřeje, aby v určité situaci byla zahájena resuscitace, popřípadě se pokračovalo v intenzivní léčbě. Toto prohlášení je učiněno v době, kdy je pacient schopen se rozhodovat, se zamýšlenými účinky na dobu pozdější, kdy toho schopen nebude. Praktická použitelnost tohoto přístupu je ovšem pochybná. Člověk totiž jinak soudí o situaci, která může nastat, a jinak, pokud už nastala.³⁵

Zákon dává všem nevyléčitelně nemocným právo na trvalé léčení, aby smrt nemuseli vyhledávat lidé jen proto, že jim docházejí prostředky na léčbu. Jde o to, aby nový zákon nepostihoval v prvé řadě chudé. V Belgii má eutanazie značnou podporu obyvatel a již dlouhá léta je tolerována.

4.3 Švýcarsko

Návrhy na legalizaci eutanazie byly ve Švýcarsku předloženy v roce 1975 a 1979.

Oba však byly zamítnuty. Ve Švýcarsku se však problematikou eutanazie zaobírali

(28)

v širší míře. Švýcarská akademie medicínských věd vydala směrnice, které sice nemají povahu všeobecně závazného právního předpisu, ale do značné míry ovlivnily diskuze o této problematice.³⁶

V současnosti upravuje problematiku eutanazie švýcarský trestní zákoník, který je společný pro všech 23 švýcarských kantonů. Usmrcení na žádost je privilegovaný trestný čin podle čl. 114. „Kdo usmrtí člověka na jeho vážnou a důraznou žádost z pohnutek hodných povšimnutí, zejména ze soucitu, bude potrestán vězením“ (zákon nestanoví ani horní, ani dolní hranici).

Švýcarsko patří vedle Nizozemí a Belgie k zemím, které legalizovaly rovněž asistenci při sebevraždě. Čl. 115 stanoví, že každý, kdo ze sobeckých důvodů přiměje jiného spáchat sebevraždu nebo mu v tom pomáhá, bude potrestán, pokud sebevražda byla úspěšná nebo se o ni osoba alespoň pokusila, uvězněním v nápravném zařízení až na 5 let nebo vězením. Asistovaná sebevražda je tedy trestný čin, jestliže a jen pokud je motiv (pohnutka) sobecký/á (das selbstsüchtige Motiv). Beztrestná je asistovaná sebevražda z altruistických důvodů. Ve Švýcarsku se na rozdíl od většiny právních úprav legalizujících eutanazii nevyžaduje účast lékaře a ani se nepožaduje, aby byl pacient nevyléčitelně nemocný.

Švýcarsko připouští existenci dobrovolných organizací, které pomáhají lidem, včetně cizinců, ukončit jejich život.Asistovanou sebevraždu poskytuje ve Švýcarsku pět společností. Jednou z nich je i Dignitas, kontroverzní organizace se sídlem v Curychu.

Dignitas, což v překladu znamená důstojnost, nabízí asistovanou sebevraždu lidem z celého světa. Podmínkou je, že klienti mají lékařskou zprávu, že jsou nevyléčitelně nemocní. Nejdříve se však musí stát členy této organizace.Potenciální člen organizace je nejprve odeslán k několika místním lékařům, kteří jej prohlédnou a rozhodnou, zda zdravotní stav pacienta je opravdu neléčitelný. Někteří potenciální žadatelé o asistovanou sebevraždu jsou odesláni zpět, neboť lékaři rozhodli, že jejich situace není beznadějná a doporučili další léčbu. Ludwig Minelli, který Dignitas v roce 1998 založil, říká: „Tito lidé jsou jako ti, kteří skočili ze Světového obchodního střediska 11. září.

Chtějí se vyhnout strašné bolesti a utrpení. Pomoc jim, je velmi humánní věc.“ Dignitas pronajme apartmá ve městě, kde si klienti sami aplikují smrtelnou dávku barbiturátů a pomalu „odcházejí“ za poslechu jejich oblíbené hudby. Aby organizace předešla

36 Vozár, J. Pojem eutanázia. Právník, 1996, č. 3, str. 223

(29)

případným obviněním z vraždy, klienti musí polknout nebo si otevřít uzávěr kapačky sami. Přítomni jsou dva svědci - zaměstnanec Dignitas a příbuzný klienta.

Ne všichni s tím však souhlasí. Práce Dignitas je kritizována doma i v zahraničí.

Alex Schadenberg, výkonný ředitel kanadské Koalice pro prevenci eutanazie řekl:

„Vytvořili světově rozšířenou sebevražednou turistiku. Studie ukázaly, že většina mrtvých, kteří využili služeb Dignitas, jsou turisté. Lidé tam za smrtí přijeli z různých koutů Evropy: z Německa, Francie, Velké Británie a dokonce i z Kanady.“ Debata o této organizaci proběhla i ve švýcarském parlamentu. „Turisté přijedou v době oběda a do odpoledne jsou mrtví,“ řekl poslanec Dorle Vallender. „Toto není představa, kterou chceme mít o naší zemi a našem právním systému.“ V roce 2002 Vallender předložil v parlamentu návrh požadující tvrdší směrnice vztahující se k asistované sebevraždě a k vyloučení cizinců z této procedury.

Navzdory skutečnosti, že se země stala oblíbenou destinací turistů za smrtí, nevidí švýcarský kabinet žádný důvod ke zpřísnění omezení týkajících se asistované sebevraždy.

4.4 Německo

Německá teorie a praxe se zabývala v souvislosti s dobrovolným odchodem ze života především problematikou trestnosti sebevraždy a pohnutí k ní. Křesťanská nauka o tom, že sebevražda je svévolným zásahem do činnosti boží, nepochybně ovlivnila i německé trestní právo. Josefínský trestní zákoník považoval sebevraždu za trestný čin.

Trestem pro sebevraha bylo postupné zahrabání jeho mrtvoly rasem do nevysvěcené půdy namísto řádného pohřbení. Ještě německý policejní trestní zákoník z roku 1803 zařazoval sebevraždu právě z uvedeného důvodu do kategorie těžkých přestupků.

V následných kodifikacích se však již trestnost sebevraždy neobjevuje, protože byla považována za jednání právně irelevantní.³⁷

Trestná součinnost v podobě návodu či účasti, resp. pomoci při sebevraždě byly v řadě německých zemí považovány za trestné, i když tresty byly relativně mírné. Od konce 19. století se jak návod, tak účast či pomoc na sebevraždě bez ohledu na pohnutku v německém trestním právu neobjevují.

37 FENYK, J. Stručné zamyšlení nad trestností usmrcení na žádost a z útrpnosti a v případě tzv.

asistované sebevraždy (eutanazie). Trestní právo, 2004, č. 6, str. 6.