Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Diplomová práce Anežský klášter v Praze Zýková Lucie

(1)

Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Diplomová práce Anežský klášter v Praze Zýková Lucie

Plzeň 2019

(2)

Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Katedra filozofie

Studijní program Humanitní studia Studijní obor Evropská kulturní studia

Diplomová práce

Anežský klášter v Praze

Zýková Lucie

Vedoucí práce:

Mgr. Zdeňka Míchalová Ph.D.

Katedra filozofie

Západočeská univerzita v Plzni

Plzeň 2019

(3)

Prohlašuji, že jsem práci zpracoval (a) samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

Plzeň, srpen 2019 ………..

podpis autora

(4)

Část první

1.1. České království na počátku 13. století………..3

1.2. Anežka Přemyslovna………. 9

1.3. Založení kláštera a počáteční období jeho vývoje….15

Část druhá

2.1. Mauzoleum přemyslovského rodu………22

2.2. Klášter v době vlády Lucemburků………27

2.3. Doba husitská………34

Část třetí

3.1. Doba barokní………..41

3.2. Klášter v období romantismu……….46

3.3. Snahy o obnovení kláštera v 19. a 20. Století……....48

Část čtvrtá

4.1. Umělecké památky spojené s klášterem…………...53

4.1.1. Kříž Přemysla Otakara II ……… 54

4.1.2. Svaté ostatky ………55

4.1.3. Liturgické knihy ………..57

4.2. Klášter v současnosti ………...60

4.3. Význam kláštera v kulturně-historickém kontextu ..62

Závěr………66

Seznam použité literatury a. Literatura………..68

(5)

b. Internetové zdroje………..69 Resumé……….70 Přílohy: Obrazové přílohy………....71

(6)

Poděkování

Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé práce,

Mgr. Zdeně Míchalové Ph.D. za cenné připomínky,

rady a trpělivost při psaní mé diplomové práce

(7)

1

Úvod

Anežský klášter v Praze patřil k prvním stavbám raně gotické architektury v Čechách. Počáteční vývojové etapy kláštera jsou plně poznamenány právě Anežčinou osobností. Tato výjimečná žena z královského rodu, která se zřekla přepychu a titulů a stala se řeholnicí, si získala přízeň a úctu již ve své době. Soucit s chudými, nemocnými, trpícími a pak zejména její hluboká zbožnost se stala příkladem a vzorem pro její následovnice.

Anežka však ani za zdmi kláštera nezůstala pasivní. Byla silně ovlivněna myšlenkami františkánského řádu, založeného Františkem z Assisi. Tento řád se vyznačoval zejména požadavkem chudoby, pokory a pomoci trpícím a Anežka se celý svůj život snažila tyto hodnoty prosazovat a ctít. Anežský klášter se stal místem posledního odpočinku přemyslovského rodu, byl vybaven vzácným mobiliářem v podobě modloslužebných knih, vzácných předmětů a relikvií. Anežka Přemyslovna se tak zasadila o vybudování kláštera vpravdě evropského významu, který byl také prvním zaalpským klášterem řeholních sester řádu sv. Františka z Assisi. Klášter se také stal místem smíření Anežčina bratra Václava se svým synem Přemyslem, pozdějším Přemyslem Otakarem II.

Význam Anežského kláštera můžeme hodnotit ze dvou pohledů – duchovního a architektonického. Duchovní význam spočíval právě v osobě zakladatelky kláštera, Anežky Přemyslovny a jejího odkazu. Vybudování kostela sv. Salvátora přineslo rodu přemyslovců památník jejích významu i v dějinách. Důležitým byl také špitál, který nově přinesl péči o chudé a nemocné. Z architektonického hlediska byl klášter jednoznačně orientován na západní Evropu, patrné zde bylo ovlivnění francouzskou gotickou architekturou. V první etapě kláštera to byl vliv cistercko-burgundské architektury a posléze, v druhé etapě, se projevoval vliv významných vývojových center, zejména pak okruh francouzského dvora Ludvíka IX.

Klášter v průběhu jednotlivých staletí doznal značných změn. Od jeho výstavby, která se nesla plně v duchu Anežčiny osobnosti, po stagnaci v době braniborského vpádu, opětovné obnovení a přestavbu v době vlády Lucemburků, jmenovitě Karla IV.

K úpadku a destrukci kláštera došlo zejména v době husitské, opětovný zájem o klášter můžeme zaznamenat zejména v období romantismu. Právě tyto změny významu kláštera v různých obdobích se pokusím zachytit ve své práci.

(8)

2

Práce je rozdělena do čtyř částí. Každá část je pak členěna do několika kapitol. První část se zabývá zejména společenskou a hospodářskou situací v českém království a osobností Anežky Přemyslovny. Zabývám se jejím původem, dětstvím, léty strávenými klášterní výchovou, sňatkovými pokusy, jejím vstupem do duchovního stavu a vybudování kláštera klarisek s kostelem sv. Františka. Druhá část popisuje vrcholné období kláštera vystavěním mauzolea Přemyslovců a kláštera menších bratří, stagnaci v době vlády Lucemburků a je pak zakončena úpadkem kláštera v době husitských válek. V třetí části se pak věnuji osudům kláštera v době barokní a zvýšenému zájmu o něj v období romantismu, boj o záchranu kláštera koncem 19.

století a jeho rekonstrukci ve století dvacátém. V závěrečné části pak zhodnocuji význam kláštera z kulturně - historického pohledu, věnuji se uměleckým památkám spojených s klášterem a popisuji podobu kláštera v současnosti. Kriticky se také vyjadřuji k absenci výtvarného představení kláštera a pochvalně ke spojení kláštera se středověkým uměním. V závěru shrnuji jeho proměny v průběhu staletí. Zaměřila jsem se především na stavebně – umělecké dějiny, které jsou ovšem neodmyslitelně spojeny s dějinami politickými. Klášter je rovněž pevně svázán s postavou své zakladatelky Anežky Přemyslovny a bez legendy o její osobnosti by zřejmě už dávno neexistoval. Klášter své funkce v podstatě plnil s různými výkyvy a s klesající úrovní až do svého zrušení Josefem II.

V práci jsem využívala převážně domácí literaturu. Opírala jsem se zejména o publikaci Heleny Soukupové Anežský klášter v Praze¹, jež je svým rozsahem a množstvím informací patrně nejucelenější publikací, která o Anežském klášteru vznikla. Soukupová velmi ucelenou a čtivou formou seznamuje s historií a vývojem Anežského kláštera. Využívá širokého množství zdrojů a archivních dokumentů a činí tak knihu velmi přístupnou i neodborné veřejnosti. V roce 2015 vyšla další publikace Heleny Soukupové s názvem Svatá Anežka Česká: Život a legendy. Kniha opět velmi poutavým způsobem popisuje nejen život svaté Anežky, ale opět i historii kláštera a šíření její legendy zejména v 19. století. Zajímavou doplňující literaturou k tématu Anežky Přemyslovny mi byl i katalog vydaný Arcibiskupstvím pražským v roce 2011 u příležitosti 800. výročí jejího narození nazvaná Svatá Anežka Česká, princezna a

1 SOUKUPOVÁ H. Anežský klášter v Praze. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0046-3.

(9)

3

řeholnice², také kniha Jaroslava Polce Světice Anežka Přemyslovna³ a knihu Jiřího Kuthana Česká architektura v době posledních Přemyslovců.⁴ Jako doplňující literaturu jsem využila knihy Jaroslava Žemličky Století posledních Přemyslovců ⁵ a Přemysl Otakar I., Panovník, stát a společnost na přelomu vrcholného feudalismu.⁶ K tématu počátků gotického slohu v Čechách mi byla velmi cenným zdrojem informací například kniha Dobroslava Líbala Gotická architektura v Čechách a na Moravě.⁷ a další doplňková literatura. Důležitým zdrojem poznání a inspirace byly i osobní prohlídky a studium kláštera Anežky České v Praze.

Část první

1.1. České království na počátku 13. století

Během první poloviny 13. století se české království stávalo jednou z nejvyspělejších zemí tehdejší kontinentální Evropy. Tento vzestup však nebyl samozřejmý a jednoduchý jev. Projevoval se zejména stabilitou a upevněním královské moci, což velkou měrou přispívalo k hospodářskému a kulturnímu rozvoji Čech a Moravy. Dalším rysem byla také postupná kolonizace země, jež trvala až do poloviny 14. století. Byly káceny lesy, vysušovány bažiny, kolem obchodních stezek byly zakládány nové osady a města a přes hraniční hvozdy vedly nové obchodní cesty.

Stále častější byl také styk se sousedními zeměmi, s Rakouskem, Polskem a Německem, vzdálenější cesty vedly také do Francie či Itálie. Se vznikem nových měst a osad úzce souvisí i nová vrstva obyvatelstva – řemeslníci, obchodníci a stavebníci rozličných oborů. Město se postupně stávalo novým politickým, kulturním a obchodním centrem veškerého dění.

22KELNAR, V., KLUKOVÁ, L., MATYÁŚOVÁ, E., RAJDLOVÁ, L., ed. Svatá Anežka Česká-princezna a řeholnice, katalog k 700. výročí narození sv. Anežky České. Praha: Arcibiskupství pražské, 2011. ISBN 978-80-7422-145-3.

3 POLC., J. Světice Anežka Přemyslovna. Praha: Česká katolická charita, 1988.

⁴KUTHAN., Česká architektura v době posledních Přemyslovců. Vimperk: Tina, 1994. ISBN 80-7184-074

5 ŽEMLIĆKA., J. Století posledních Přemyslovců. Praha: Panorama, 1986. ISBN 505-21-857.

6 ŽEMLIĆKA., J. Přemysl Otakar I., panovník stát a společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha:

1990.

7 LÍBAL., D. Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Praha: Umělecká beseda, 1948.

(10)

4

Se zakládáním měst se poprvé setkáváme za vlády krále Přemysla Otakara I. První města vznikala zejména na severu Moravy. Zde byl roku 1213 založen Bruntál, Opava a Uničov. Právě z těchto měst jsou jako první v českém království dochována jejich práva a privilegia, jež byla také stvrzena králem. Postupně pak vznikala i další města jako Znojmo či Hradec Králové. Zejména Hradec hrál i v dalších staletích velmi důležitou úlohu jako věnné město českých královen. Za vlády Přemysla Otakara I.

pravděpodobně vznikly i Žatec, Hodonín a Litoměřice. Do českých zemí také s rozvojem měst přichází obyvatelé ze sousedních zemí, zejména z těch německy mluvících. Vesnické obyvatelstvo se také vyrovnávalo s industrializací země a stávalo se také stále více závislejší na městech, kam také dodávalo své zboží. ⁸

K upevnění královské moci však sloužily také královské hrady, nově vystavěny byly Zvíkov a Písek. Tyto hrady jsou pak spojeny se šířením nového uměleckého slohu, s gotikou. Vznikl v Burgundsku a zásluhu na jeho rozšíření měl zejména řád cisterciáků. Sloh se začal postupně šířit do celé Evropy a pronikl tak i do Čech a na Moravu. Mezi jeho první ukázky na našem území patří klášter v Oseku a právě ženský klášter sv. Františka v Praze. K hlavním znakům nového slohu patřil zejména lomený oblouk a křížová klenba. Gotika našla své uplatnění poprvé i v hradní architektuře v podobě lomených arkád, například na hradě Zvíkov. S nástupem nového slohu přicházeli do českého království i umělci a architekti ze zahraničí. Zejména z Francie se do Čech začala šířit nová dvorská kultura, byť její největší rozkvět nastal až za vlády Václava I., Přemysla Otakara II. a ještě později za panování Lucemburků.

V Čechách patřila k nejvýznamnějším městským centrům Praha, jež prošla výraznější proměnou za vlády Vladislava II. Byla dokončena výstavba Pražského hradu a také premonstrátského kláštera na Strahově. V podhradí vznikaly nové řemeslnické dílny a kupecké domy, přes Vltavu se klenul nový Kamenný most zvaný Juditin, pojmenovaný po druhé manželce Vladislava II. Byl třetím kamenným mostem v Evropě. Významnými městskými centry byla i Stará Plzeň, Žatec, Chrudim a Čáslav, dále pak také Brno, Olomouc a Znojmo.⁹

Jeden z problémů, s nimiž se můžeme setkat na přelomu 12. a 13. století byl postupný rozpad hradské soustavy ekonomiky státu. Tento systém byl přijatelný

8 ĆORNEJ, P. a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3, s. 67-68.

9 ŽEMLIČKA, Století posledních přemyslovců, 1986, s. 19.

(11)

5

během předchozích staletí, ale spolu se soustředěním výroby a obchodu do měst se tato hradská soustava stávala méně vyhovující. Hradská soustava byla systémem, jež se opíral o královské hrady, mezi nimiž král putoval spolu se svou družinou , nemaje

„oficiální“ sídelní místo. Na těchto hradech pak panovník vykonával své vladařské povinnosti, soudil a vybíral dávky od svých poddaných. Tyto dávky poddaní odváděli v materiáliích, povětšinou se jednalo o část z jejich úrody. Panovník měl kolem své osoby shromážděnu svou družinu, jež se sestávala z řad šlechticů z urozených rodů.

Těmto šlechticům pak uděloval úřady a odměňoval je za jejich věrné služby.

Původní královská družina se postupně měnila ve feudální dědičnou šlechtu, která si budovala svoje vlastní postavení nezávislé na králi. Spolu s církví se tak stala významnou politickou silou, jež požadovala i svůj podíl na moci. Nově vznikající šlechta měla později svůj vliv i na volbu krále a o její podporu musel panovník usilovat. Šlechtici svého krále doprovázeli i na jeho cestách do zahraničí. Avšak vlivem kolonizace a s vznikem měst přestal být systém hradské soustavy efektivní.

Jak již bylo řečeno, šlechta se začala osamostatňovat, stále významnější a mocnější úlohu hrála církev a v pozdější době začíná také vznikat nová vrstva obyvatelstva, měšťané. Také vybírání dávek v podobě naturálií pomalu přestávalo vyhovovat a stále více se začínají objevovat ražená platidla.

Pokud bychom se zaměřili na osobnosti, jež proměnili české království na počátku 13. století, bude patřit mezi nejvýznamnější osobnost krále Přemysla Otakara I.

Přemyslův otec, král Vladislav II. podporoval císaře Fridricha I. Barbarossu. Za tuto podporu mu pak císař udělil právo nosit královskou korunu. Korunovační slavnost byla ještě opakována v období, kdy císař táhl do Milána a Češi se zde osvědčili svou statečností.¹⁰ Se svou druhou manželkou Juditou Durynskou měl Vladislav tři děti, Přemysla, Vladislava Jindřicha a dceru Richenzu. Po smrti krále Vladislava II. nastalo v Čechách přes dvacet let zmatků a bojů o český trůn.

Ještě zásadnější roli než král Vladislav II. hrál v dějinách českého království jeho syn Přemysl Otakar. Ten pozdvihl Čechy z méně významné země do centra dění říše římské a Narodil se pravděpodobně roku 1155 (někdy se uvádí také rok 1167) jako nejstarší syn krále Vladislava II. a Judity Durinské. Po smrti krále Vladislava skončili

10 SOUKUPOVÁ., H. Svatá Anežka Česká, život a legenda. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429- 471-6. S.. 33.

(12)

6

jeho synové Přemysl a Vladislav Jindřich ve vyhnanství. „V roce 1189 zemřel kníže Bedřich a na český trůn dosedl Václav z vedlejší větvě Soběslavů. Zdálo se, že konečně nastala chvíle pro Přemysla. Na jaře roku 1192 se zmocnil Pražského hradu a navázal styky s opozicí. Císař Jindřich VI. však Přemysla sesadil a na český trůn uvedl biskupa Jindřicha Břetislava. Na konci roku 1193 se tak Přemysl opět ocitl ve vyhnanství“.¹¹ V roce 1197 však biskup Jindřich Břetislav zemřel a rovněž také římský císař Jindřich VI. Česká šlechta na zemském sněmu zvolila králem Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha. Přemysl volbu neuznal, shromáždil vojsko a vytáhl na Prahu.

Před bitvou se však oba bratři sešli a společně se dohodli, že králem se stane Přemysl a Vladislavu Jindřichovi připadne titul markrabě moravský. Velkorysý čin obou bratrů tak zabránil vzájemnému boji a přinesl do Čech mír a klid.

Přemysl se tedy stal českým králem, ale přesto musel vynaložit značnou část státnického talentu, aby dosáhl svého uznání v rámci celé říše římské. V říši v této době právě propukal boj o římský trůn mezi rody Štaufů a Welfů. Přemysl byl však obratným diplomatem a dokázal využívat situací ve svůj prospěch. Vždy se připojil právě k té straně, která slibovala užitek zejména jemu a českému království. Jedním z takových politických úspěchů byl zisk královské koruny, kterou mu udělil v roce 1198 Filip Švábský z rodu Štaufů a také dědičné právo na tento titul i pro jeho dědice.

Přemysl chtěl také rovněž vyřešit i svoji osobní situaci a snažil se dosáhnout u papežského stolce rozvodu se svou manželkou Adlétou Míšeňskou, se kterou měl již čtyři potomky – syna Vratislava a dcery Markétu, Božislavu a Hedviku.¹² Důvodem byl jeho úmysl oženit se s mladou dcerou uherského krále Bély III., Konstancií.

Zavržená Adléta však nechtěla téměř dvacetileté manželství ukončit a podala stížnost k papeži. Přemysl však na rozhodnutí svatého stolce nečekal a v roce 1199 se s Konstancií oženil.

Do sporů o římský trůn zasáhl i papež Innocenc III., který stranil Otovi Brunšvickému. Pod slibem uznání královského titulu, radil Přemyslovi, aby také on uznal Otu Brunšvického římským králem. V roce 1203 tedy Přemysl vystoupil na straně nového římského krále, který mu potvrdil všechny jeho výsady a privilegia. Ty mu pak v dubnu příštího roku potvrdil i papež Innocenc III. Přemyslovi se tak podařilo dosáhnout uznání svého titulu jak od římského krále, tak i od papeže.

11SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka česká, 2015 s. 34.

12 POLC, Světice Anežka Přemyslovna, s. 11.

(13)

7

Koncem roku 1204 se však situace opět změnila a Přemysl se postavil znovu na stranu Filipa Švábského. Ke královskému dvoru se také opět vrátila jeho první manželka Adléta Míšeňská a byl také dohodnut sňatek jeho dcery Markéty s dánským králem Valdemarem II. V lednu roku 1205 byl také znovu zvolen římským králem Filip Švábský. Slavnostní korunovace proběhla v Cáchách a korunoval jej kolínský arcibiskup.

V roce 1205 se Přemyslovi a Konstancii narodil syn Václav, budoucí následník trůnu a ode dvora, tentokrát definitivně, odešla Adléta Míšeňská. V prosinci roku 1207 pak Filip Švábský oznámil zásnuby své tehdy čtyřleté dcery Kunhuty s malým Václavem. Tímto krokem tak zároveň potvrdil postavení Konstancie Uherské jako Přemyslovy manželky. Také jeho syn Václav byl uznán jako nástupce českého trůnu.

V roce 1207 však opět došlo v říši k zásadní změně, neboť byl v Bamberku zavražděn římský král Filip Švábský. Po této tragické události přijela k pražskému dvoru Filipova malá dcerka Kunhuta a trávila zde svá další léta pod ochranou českého krále.

V Praze byla vychovávána a později se stala manželkou následníka trůnu Václava I.

V říjnu 1209 byl zvolen římským císařem Ota IV. Brunšvický, avšak ani tato volba klid do říše nepřinesla. Ota se především pokoušel obnovit říšskou správu nad Itálii a snažil se o dobytí Sicílie. Toto však nelibě nesl papež Innocenc III., nového říšského panovníka z církve exkomunikoval a vyzval také říšská knížata k nové volbě. Knížata se spojila proti Otovi a vytvořila proti němu společenství, k němuž náležel i Přemysl Otakar I., rakouský vévoda Leopold, bavorský vévoda Ludvík a další. Skutečně pak bylo dosaženo nové volby a novým panovníkem říše římské byl zvolen sicilský král Fridrich II. Štaufský. V roce 1212 podnikl Fridrich tažení do říše, jež bylo úspěšné.

V září roku 1212 nechal vystavit pro Přemysla Otakara I. tři listy nazývané Zlatá bula sicilská, neboť pečetě užité na listinách nebyly říšské, ale nesly pečeť krále sicilského.

Listiny upravovaly nezávislé postavení českého krále a království v rámci římské říše, potvrzoval dědičnou hodnost pro Přemysla Otakara I. a také jeho následníky, právo investitury pražského a olomouckého biskupa. Také Přemyslův bratr Vladislav Jindřich byl potvrzen jako vládce Moravského markrabství. Na základě těchto výsad tak byl zrušen seniorátní řád volby českého krále, jež zavedl Břetislav I. a byl zaveden nový princip primogenitury, který znamenal nástupnictví prvorozeného syna.

(14)

8

Tak jako v říši probíhaly neustávající spory mezi panovníkem a papežem, tak i v českém království Přemysl Otakar měl dlouholetý nesvár s pražským biskupem Ondřejem. Ten byl horlivým zastáncem emancipace a celkové reformy církve v Čechách. Tyto snahy o změnu se však nesetkaly jak u krále, tak u ostatních církevních představitelů s velkým pochopením. Přemysl se pokoušel o smířlivé jednání a v roce 1222 vydal Velké privilegium české církve. Tento krok znamenal omezení světské moci vůči církevním institucím. Biskup Ondřej však nakonec Čechy opustil a zhruba od roku 1216 pobýval převážně v Římě.¹³ Kromě řešení nesvárů s biskupem Ondřejem usiloval Přemysl také o zajištění nástupnictví pro syna Václava, pocházejícího z jeho druhého manželství s Konstancií Uherskou. Zlatá bula sicilská sice nástupnictví stvrzovala, nicméně o svá práva na trůn se hlásil také Přemyslův syn z prvního manželství Vratislav. Určité nároky si činili i Děpoltici z vedlejší větve přemyslovského rodu. Po konfliktu s králem byli Děpoltici ze země vyhnáni. Pro syna Václava pak Přemysl vyjednal podporu u římskoněmeckého císaře, mohučského arcibiskupa a s podporou mohl Přemysl Otakar I. počítat i u svého věrného bratra Vladislava Jindřicha. Podporovala ho i česká šlechta a tak byl Václav na obecném shromáždění Čechů v červnu 1216 zvolen za českého krále a císař mu udělil Čechy v léno.

V srpnu roku 1222 zemřel Přemyslův bratr Vladislav Jindřich. Ztratil v něm věrného spojence a podporovatele, jež mu kdysi ustoupil v nároku na český trůn. Nástupcem Vladislava Jindřicha na Moravě se stal Přemyslův syn Vladislav Jindřich II., který však zemřel v roce 1227. Moravským markrabětem se stal nejmladší syn Přemysl.

Přemysl Otakar I. se snažil o posílení svého vlivu také obratným využíváním sňatkové politiky. Dohodl se s císařem Fridrichem II. na zasnoubení své dcery Anežky s jeho synem Jindřichem, byť tento politický tah nakonec nebyl úspěšný, byl jistě dokladem jeho plánů a politické prozíravosti. V roce 1228 byl Přemyslův syn Václav korunován na českého krále jako Václav I., ale jeho otec si svůj vliv v království udržoval i nadále. Přemysl Otakar I. zemřel v srpnu roku 1230 a byl pochován v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Jeho syn Václav I. se snažil pokračovat v díle svého otce a usilovat o další politický a hospodářský rozvoj země. I jeho sestra Anežka se snažila šířit slávu přemyslovského rodu, i když jinak než její bratr. Její snahy byly zejména duchovního charakteru, avšak nebyly o nic méně trvalejší.

13 ČORNEJ, Dějiny zemí Koruny české, 2003, s. 70.

(15)

9

1.2. Anežka Přemyslovna

Evropa i české země se v období raného středověku výrazně měnily. Byly kolonizovány a osídlovány do té doby pusté oblasti, lesy a močály byly přeměňovány v úrodná pole. Byla zakládána města a vesnice. S vývojem měst vznikala i nová početná vrstva obyvatelstva a to řemeslníci a obchodníci. Změnami však procházela i církev. Přestože si stále udržovala svou vedoucí úlohu, i ona procházela proměnami a také krizemi. Ta se projevovala zejména úpadkem mravů kněží a laiků. S tímto jevem je pak, jako určitý protipól, spojen vznik různých obrodných hnutí jako kataři, albigenští, valdenští a podobné. Vznikaly a byly zakládány nové řády a kláštery. Měly velký duchovní význam, šířily se po celé Evropě a přinášely sebou i nový styl cisterciácko-burgundské gotické architektury z Citeaux.

Nové společenské poměry v Evropě přinášely i potřebu nové duchovní a sociální péče, především o městské obyvatelstvo a z této potřeby vznikaly i nové církevní řády. Stávající mnišské řády, které se soustřeďovaly především na svůj vlastní život a prospěch, již v nových podmínkách nepřinášely městskému obyvatelstvu řešení jeho potřeb. Nově vznikajícím městům se přibližoval zejména řád premonstrátů, který však vycházel z jisté izolovanosti svých společenství.¹⁴

Mnohem širší duchovní revoluci však přinesla až osobnost Františka z Assisi (1182- 1226). František pocházel z městského prostředí (syn kupce Pietra Bernardoneho) a již ve svém mládí vnímal potřebu duchovní obrody jeho obyvatelstva. František byl ve své době vskutku pozoruhodnou osobností. G. K. Chesterton jej ve své výtečné eseji popisuje jako člověka uchovávajícího si určité rytířské ideály, jako zvláštního duchovního trubadúra své doby.¹⁵ V duchu evangelia si zvolil cestu chudoby a činnost misionářskou. Jeho plánované cesty do Sýrie a Maroka se však nezdařily z důvodu jeho podlomeného zdraví. Podnikl však cestu do Egypta (v letech 1219-1220), kde se setkal s tamějším sultánem, jehož chtěl obrátit na křesťanskou víru.¹⁶ Roku 1226 byla Františkova řehole schválena papežem Honoriem III. a začala se rychle šířit po celé Evropě. Vznikl tak řád menších bratří, zvaných minorité. Ve 20. letech 13. století se

14 SOUKUPOVÁ, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 37.

15 G. K. CHESTERTON, František z Assisi, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2017. ISBN 978-80-7195- 386-9.

16 SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, 2015, s. 25.

(16)

10

pak toto hnutí stalo skutečnou řeholí.¹⁷ Součástí Františkova řádu byla však i část určena ženám, jež se rozhodly pro duchovní dráhu. Tato část vděčila za svůj vznik Kláře z Assisi, která pocházela ze zámožné šlechtické rodiny Offreduciů. Opustila rodný dům a uchýlila se do kaple Panny Marie v Porciunkule. Roku 1212 složila do rukou Františka řádový slib a stala se řeholnicí. Jejím přičiněním pak byl založen budoucí ženský řád klarisek.

Řádové sestry se stejně jako bratři věnovaly péči o chudé a nemocné. Žily v přísné klauzuře a rozjímání. Usadily se v kostele sv. Damiána v Assisi a byly považovány za jakousi součást Františkova řádu. Ideje svatého Františka tak brzy pronikly i do českých zemí. Oslovily nejen městskou chudinu, ale i členy šlechty a královského rodu. První vyznavačkou nového řádu se stala Alžběta Durynská, sestřenice Anežky Přemyslovny. Ta se stejně jako ona zřekla svého společenského postavení a vstoupila do řádu klarisek.

Anežka Přemyslovna se narodila pravděpodobně okolo roku 1211. Po otci, Přemyslu Otakaru I. pocházela z rodu Přemyslovců a po matce, Konstancii Uherské, pocházející z rodu Arpádovců.“ Rodinné předpoklady dané Anežce do vínku z obou královských rodů a tím i mnohonásobně se křížící kulturní vlivy, byly ještě umocněny a rozvinuty její výchovou. Rozhodující byl nepochybně vliv matky, vychované v prostředí ovládané francouzskou dvorskou kulturou“.¹⁸ Anežčina matka, královna Konstancie Uherská byla, díky neurovnaným vztahům Přemysla Otakara s první manželkou Adlétou, nucena nějaká čas pobývat i mimo královský dvůr a její situace tak nebyla lehká. Přesto byla údajně známa svou laskavostí a také štědrostí, zejména vůči církvi.

Za tuto štědrost, zejména vůči olomoucké kapitole ji ocenil i papež Řehoř IX. Podle pověsti měla královna Konstancie před Anežčiným narozením prorocký sen. „Matka, když ji (Anežku) nosila pod srdcem, uviděla ve snách zřejmě předpověď budoucnosti.

Zřela se totiž, jak vstupuje do komnaty, ve které byla uchovávána její četná a cenná královská roucha. Když se na ně podívala, spatřila mezi ně viset řeholní roucho a plášť šedé barvy a provaz, jímž se opásávají sestry řádu svaté Kláry. Velmi se divila, kdo asi položil mezi její drahá roucha tak hrubý a jednoduchý šat, a tu uslyšela pronášet k sobě tato slova: Nediv se, neboť dítě, které nosíš, bude užívat takový šat a stane se světlem celého českého národa. Bůh pak, který zná věci budoucí a který je

17 ŽEMLIĆKA, Století posledních Přemyslovců, 1986, s. 58.

18 SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, s. 27.

(17)

11

ukazuje dříve, než se stanou, zobrazil malou a na svět zrozenou Anežku náznaky těla jako budoucí svatou tím, že ji obdařil jakousi silou ukazovat věci v jejich pravé podobě.“¹⁹

Anežčin dědeček byl král Vladislav II., jež mimo jiné patřil také k zakladatelům prvního kláštera premonstrátů v Čechách. Jeho první manželkou byla Gertruda Babenberská, jejímž přičiněním byla do Čech uvedena ženská část řádu premonstrátů.

Jeptišky se usadily v klášteře v Doksanech, kde část svého dětství strávila i Anežka.

Druhou manželkou krále Vladislava byla Judita Durynská. V této době byl také na místě dnešního Karlova mostu vystavěn kamenný Juditin most. Za vlády královny Judity vznikl také klášter benediktinek v Teplicích.

Od tří do šesti let byla Anežka vychovávána se svou starší sestrou Annou v klášteře ve slezské Třebnici. Klášter byl založen roku 1202. Anežka přišla do kláštera pravděpodobně okolo roku 1214 a v této době byl klášter stále ještě nedostavěn.

Anežčin životopisec popisuje Anežčin příchod do kláštera takto. „se svou chůvou a četným doprovodem byla dovedena do kláštera v Třebnici, byla s úctou přijata a tam poprvé z úst dcery svaté Hedviky přijala do učenlivého srdce základy víry a mravů, zdržujíc se tam jako maličká, nedělala nic dětinského. Ale v chóru při kanonických hodinkách klášterních panen se sama na kolenou před obrazy Krista a slávyhodné Panny zbožně modlila opětovně a častěji ke Kristu a k Panně, Jeho matce, modlitbu Páně a Pozdravení andělské, vybízejíc opětovně své družky k následování.²⁰ Zakladatelkou kláštera byla slezská vévodkyně Hedvika, která pocházela ze vznešeného rodu hrabat z Andechsu. Jejím manželem byl kníže Jindřich Bradatý a jejich syn Jindřich se později oženil s Anežčinou sestrou Annou. Z tohoto období se také objevují zprávy o plánech Anežčina údajného zasnoubení s mladším synem Jindřicha Bradatého, který se patrně jmenoval Boleslav. K zasnoubení však nedošlo, z důvodu předčasného úmrtí mladého snoubence.²¹

Po svém pobytu v Třebnici se Anežka načas vrátila ke svému otci do Prahy. Dlouho zde však nepobyla, neboť jí Přemysl Otakar I. svěřil do péče sester v premonstrátském klášteře v Doksanech, za účelem dalšího vzdělávání. Doksanský klášter byl založen okolo roku 1143 první manželkou krále Vladislava II. Gertrudou. Nachází se poblíž

19 POLC, Světice Anežka Přemyslovna, 1988, s. 14.

20 Tamtéž, s. 17.

21Tamtéž, s. 17-18.

(18)

12

města Litoměřice a jeho správa náležela premonstrátskému klášteru na Strahově.

Doksany byly v této době hlavním centrem vzdělávání členů královské rodiny a dalších členů šlechty. Byly také téměř vždy spravovány představený, jež patřily svým původem ke královské rodině. Sloužil také rovněž jako královské mauzoleum, pohřbeni zde byli biskup Jindřich Břetislav a královna Gertruda.²²

Anežka zůstala v klášteře zhruba jeden rok, přibližně do roku 1218. Zhruba jako osmiletá, se pak stala předmětem sňatkové politiky svého otce, který jí hodlal provdat co nejvýhodněji. Přemysl Otakar I. si chtěl především zajistit svůj vliv v říši a tak hodlal spojit svůj rod s vládnoucím rodem Štaufů. Bylo dohodnuto zasnoubení Anežky se synem německého císaře Fridricha II. Jindřichem. Za účelem patřičné dvorské výchovy budoucí císařovny byla Anežka poslána do Vídně ke dvoru Leopolda VI. Babenberského. Ten se účastnil křížových výprav do Palestiny, ale patřil také ke známým milovníkům a podporovatelům umění. Jeho dvůr sídlil nejprve při klášteře Klosterneuburgu a poté přesídlil do Vídně na místo dnešního Hofburgu.

Vídeň té doby se stávala stále důležitějším centrem, bylo zde spojení s Německem, ale i s Uhrami a již se zde také hojně pěstovala rytířská kultura. Vídeň získala postavení města v roce 1147. V době Anežčina příchodu byla jíž významným městem s mnoha stavbami, jimž vévodil kostel sv. Štěpána. Ve městě se však nacházely i další církevní stavby jako kostel sv. Ruperta či sv. Michala. Své sídlo zde měl i řád špitálním sv.

Jana, jež se ve Vídni usadil okolo roku 1200. Ve stejném roce se ve Vídni usadil také řád cisterciaček.²³

Anežka se ve Vídni vzdělávala ve dvorských mravech, ale i zde projevovala svoji hlubokou zbožnost častými půsty, modlitbami a četnými návštěvami kostelů.

Životopisec opět zdůrazňuje Anežčiny ctnosti a zbožnost. „Jsouc v domě zmíněného vévody, nemyslela na žádné rozkoše těla, ale sama po celý advent, zatímco všichni z vévodovy rodiny podle zvyku země jedli maso, se postila o chlebě a víně a v postě , když, když zmíněná rodina požívala mléčnou stravu, sama potají, aby to nikdo neviděl, se spokojovala chlebem a vínem, a to činila celý půst tak ostražitě, že to mohl stěží kdo jiný než její pěstounka, nebo i některá její důvěrnice postřehnout. Tak právě v touze podrobovat své tělo umrtvování v Ježíši Kristu, je útlé mořila, jeho žádosti na uzdě šetrnosti, aby pro život v rozkoši nebyla mrtva před Bohem. Udílejíc konečně almužny

23 POLC, Tamtéž, s. 21.

(19)

13

a oddávajíc se modlitbě, zvolila si neporušenou Matku Kristovu za svou patronku. Jí svěřila svojí čistou a pokornou prosbu, aby se mohla stát hodnou následovnicí a společnicí její panenské čistoty. A že mezi jinými svátky nesmírně ctila Zvěstování Panny Marie, pokud žila, vždy zbožně a co nejhorlivěji rozjímala o tom, jak neporušená, rosou Ducha svatého zúrodněná dívka, přičemž si zachovala výsadu panenství, jedině ona jsouc hodná se zvát pannou i matkou. Proto Bůh, který přezkoumává úradky knížat, dopustil, že po skončení svrchu uvedeného zasnoubení, když dovršila čtrnáctý rok, se opět vrátila do své rodné země.“²⁴V té době došlo k důležitým politickým změnám, jež změnily směr politiky říšského císaře a v konečném důsledku se zcela změnil i osud Anežčin. Jako již poněkolikáté, vzplanuly válečné spory mezi Anglií a Francií. Fridrich II. patřil mezi podporovatele francouzského krále Ludvíka VIII., kolínský biskup však usiloval o spojení s Anglií.

Objevila se zde možnost zasnoubení syna císaře se sestrou anglického krále, avšak svou dceru nabízel i francouzský král. Nakonec však do jednání nečekaně zasáhl Leopold VI. Babenberský, jež se vydal za císařem do Apulie a nabídl svou dceru Markétu mladému synu císaře, Jindřichovi. Císař i papež se sňatkem souhlasili a svatba se konala v Norimberku v roce 1225.

Anežka se tedy z Vídně opět vrátila do Prahy k otci a bratrovi a žila zde následujících 8 let. Praha se v této době pomalu stávala stále důležitějším obchodním, duchovním i společenským centrem. Stál zde rozlehlý královský palác, hrad v románském slohu, sídlo biskupa s chrámem sv. Víta, řada kostelů či ženský benediktinský klášter sv. Jiří. Město bylo také opevněno mohutnými hradbami. Podle pověsti Anežka v době, kdy se vrátila zpět do Prahy, pravidelně obcházela všechny pražské kostely a účastnila se mší. Také si nepotrpěla na přepych a luxus náležející královské dceři a pod drahým šatem nosila režné roucho a místo do měkké postele uléhala na tvrdé, slaměné lůžko.²⁵

Plány provdat Anežku se však objevily ještě dvakrát. Poprvé v podobě nabídky vyslanců anglického krále Jindřicha III. Plantageneta, kteří přijeli do Prahy údajně okolo roku 1226. Anežčin životopisec k tomu dodává: „A hle, zanedlouho přišli k rodičům (Anežky) poslové anglického krále a naléhavě žádali, aby byla dána jejich pánovi za manželku. Jednomu z těch prodlévajících královských poslů, dokonce i

25POLC, Tamtéž, s. 37

(20)

14

slavnému rytíři se dostalo sděleníhodného vidění. Neboť spatřil ve snu obdivuhodně velikou korunu sestoupit na hlavu panny, kterou sňala a jinou, neporovnatelně lepší, si vložila na hlavu. Když se pak ráno probudil a uvažoval o tom, co viděl, zpravil o tom ostatní jako člověk nemající pochopení pro duchovní věci, s tím výkladem, že poslání je skončeno, neboť Anežka, jak je vidět, anglickým králem pohrdne a vezme si za manžela toho, kdo má vyšší hodnost, tj. císaře.“²⁶ Jednání s Anglií byla zpočátku zjevně dosti intenzivní, nicméně zdá se, že nastaly dohady o vyšší Anežčina věna.

Toto spojení bylo nebezpečné také pro císaře Fridricha II. a proto požádal o její ruku i on sám.²⁷ V roce 1228 však odplul na křížovou výpravu a jednání o sňatku tak byla přerušena. V prosinci roku 1230 zemřel král Přemysl Otakar I. a vlády se ujal jeho syn Václav. Roku 1231 se objevují zprávy, že o Anežčinu ruku hodlal znovu požádat císařův syn Jindřich, jehož manželství s Markétou Babenberskou se ukázalo jako problémové. Spory měl rovněž se svým otcem, neboť se v době, kdy se císař nacházel na křížové výpravě chopil sám vlády a prohlásil se císařem. Fridrich II. pak nechal syna i jeho ženu uvěznit. Markétu s dětmi po čase propustil, nicméně Jindřicha věznil až do konce života.

Po těchto neuskutečněných svatebních plánech se Anežka po dohodě se svým bratrem Václavem I. rozhodla pro jinou životní dráhu a to cestu duchovní. Svůj úmysl stát se řeholnicí také oznámila papeži Řehoři IX., který její volbu podpořil a s radostí schválil. Velkoryse se zachoval i císař Fridrich II., který přijal důvody jejího odmítnutí sňatku a podpořil tak Anežku v jejím záměru. Nechal jí také poslat bohaté dary a svaté ostatky.²⁸ Anežka složila svůj řeholní slib (takzvaná obláčka) pravděpodobně okolo roku 1134 a byl velkou událostí. „Vstup do kláštera, který Anežka sama založila, byl velkou událostí nejen pro české království, ale i pro celý křesťanský svět. Zřeknutí se vysoké světské hodnosti ještě zvyšovalo význam Anežčina kroku a dodávalo lesku konané události, která byla chápána jako zasnoubení králi králů. Dokladem jejího velkého ohlasu jsou četné záznamy domácích i cizích evropských análů i celá řada papežských listin.“²⁹ Dodejme ještě, že Anežka byla vůbec první královskou dcerou, která složila řeholní slib a vstoupila do kláštera.

27 SOUKUPOVÁ Svatá Anežka Česká, katalog, 2011, s. 11.

28SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, 2015, s. 71.

29Tamtéž, s. 49-50.

(21)

15

1.3. Založení kláštera a počáteční období jeho vývoje

V době, kdy Anežka složila svůj řeholní slib se již v Praze začal budovat nový ženský klášter a špitál. Tehdy dvacetiletá dívka měla již jasnou představu a cíl. Jako královská dcera byla vzdělaná, znalá diplomacie a měla přehled o nových církevních hnutích a řádech. Nutno říci, že přemyslovský dvůr jejího bratra byl těmto novým duchovním směrům také příznivě nakloněn. „Podle legendy Anežka povolala menší bratry, k nimž projevovala větší náklonnost než k ostatním řeholníkům a požádala je, aby ji poučili o způsobu řehole svaté Kláry. Dozvěděla se, že zmíněná řehole radí těm, kdo chtějí vstoupit do řádu, aby podle svatého evangelia prodali všechen majetek a rozdali ho chudým, a sloužili chudému Kristu v chudobě a pokoře.“³⁰

Anežka, jako mnoho jiných chápala nezbytnost mravní obrody náboženského života a nutnost pomáhat chudým a nemocným. Z tohoto popudu se rozhodla založit v Praze klášter svatého Františka, špitál a řád klarisek, do kterého záhy sama vstoupila.

„Počátky pražského špitálu a prvního zaalpského kláštera řeholních sester Františkova řádu spadají do období převratných změn, kdy z osad románského podhradí vznikalo svobodné královské město, obehnané hradbami a vybavené vlastními privilegii. Novému založení kláštera své sestry daroval král Václav I.

pozemek na pravém vltavském břehu, poblíž kostela sv. Haštala.“³¹ Místo bylo vybráno na okraji města a mělo být součástí městských hradeb. Král Václav také udělil novému klášteru veškerá privilegia a svobody. Také papež Řehoř IX. Anežku znovu chválil za její rozhodnutí. „Anežka…. v následování přeblažené Anežky (římské mučednice a své křestní patronky), se nijak nedala, ač jemná dívka, zlákat ani lichocením, ani mocí, ani světskou slávou, ale za nic považovala světskou přízeň a hojnost pozemských statků a přinutila své tělo k službě duchu, takže se odřekla všeho pomíjivého a zvolila si službu nebeskému ženichu v řádu chudých řeholnic v čistotě srdce i těla, když se zasvětila slavným slibem a zatoužila stát se z královny služebnicí toho, který ponížil vznešenost svého božství, a když přijal na sebe přirozenost služebníka, povyšuje ponížené.“³²

Výstavba kláštera a špitálu byla pečlivě promyšlena tak, aby zároveň vyhovovala rozvoji města obehnaného hradbami. Klášter a špitál tak měl být vystavěn v místech,

31SOUKUPOVÁ, Anežský klášter, 1989, s. 47.

(22)

16

kde žilo nejchudší obyvatelstvo. Právě k tomuto účelu byl tedy vybrán právě pravý vltavský břeh a klášterní zeď měla nahrazovat městské opevnění. Toto místo bylo obydleno řemeslníky, kteří zpracovávali železnou rudu. Roku 1232 přišel na pozvání krále Václava I. do Prahy řád minoritů a usídlil se poblíž plánovaného kláštera u kostela svatého Jakuba.³³

Na plánech výstavby kláštera se kromě Anežky podíleli i další členové královské rodiny, zejména její matka a bratr. Anežka uplatnila své znalosti z pobytů v klášterech v Třebnici, Doksanech a také z Vídně, kde se vzdělávala na dvoře Leopolda VI.

Koncepci kláštera bylo třeba založit tak, aby vyhovovala přísným řeholním pravidlům a novému stylu cistercko-burgundské gotiky. Reforma benediktýnského řádu vedená mnichy z francouzského kláštera Cluny přinesla změny zejména v řádovém životě.

Cistercko-burgundská gotika se vyznačovala zejména větší strohostí svého stylu.

Klíčový byl zejména požadavek jednoduchosti a prostoty.

Z Francie se pak gotický sloh šířil i do střední Evropy. Představení kláštera často cestovali do Francie a přiváželi si odtud i nové postupy v architektuře.³⁴Mezi první raně gotické stavby u nás patřil klášterní kostel v Oseku, založený roku 1208, cisterciácký klášter na Velehradě, jež byl vysvěcen roku 1228 či klášter cisterciaček v Tišnově.³⁵ V Praze ohlašuje nástup gotik právě Anežský klášter. Je třeba také zmínit, že za vlády krále Václava I. vznikaly v českém království stavební cisterciácké hutě. Při zakládání nových měst, jako byly například Jihlava a Písek jsou patrny jednotné cisterciácké prvky. Tyto znaky pak nacházíme také u královských hradů Křivoklátu a Zvíkova.³⁶

K zahájení výstavby Anežského kláštera v Praze došlo zřejmě již v roce 1231.

Prvním krokem bylo především zakoupení vhodného pozemku. Královna Konstancie Uherská jej koupila od řádu německých rytířů za 1 500 hřiven a následně jej přenechala vznikajícímu špitálu sv. Františka. Výstavba kláštera postupovala poměrně rychle a roku 1234 přijal král Václav I. klášter pod svou ochranu.³⁷ Ve stejném roce

33SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, 2015, s.71.

34 BRANIŚ., J. Dějiny středověkého umění v Čechách. Praha, 1892, s. 65.

35 LÍBAL, Gotická architektura v Čechách a na Moravě, 1948, s. 14.

36Tamtéž, s. 16.

37 SOUKUPOVÁ, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 47.³⁷ BRANIŚ., J. Dějiny středověkého umění v Čechách. Praha, 1892, s. 6

(23)

17

byl klášter také vysvěcen. Výsady a privilegia udělená králem klášteru pak stvrdili i významní církevní hodnostáři, mezi nimiž byl například pražský biskup Jan a další osobnosti jako královský komoří Zdeslav či kastelán Pražského hradu. Nejednalo se o běžnou církevní stavbu, ale o klášter, jež byl fundací královskou, která svým významem přesahovala hranice českého království. Do nového kláštera přišlo nejdříve pět řádových sester z kláštera Kláry v Assisi. Byly vyslány přímo papežem Řehořem IX. na žádost Anežky Přemyslovny. Posléze se k nim připojilo sedm vznešených dívek z českých šlechtických rodů.³⁸

Někdy v letech 1235 – 1236 napsala první dopis Anežce Klára, zakladatelka řádu klarisek a Anežčin velký vzor, která Anežku v jejím úmyslu povzbuzuje: „Velká a chvályhodná je záměna opustit toho je dočasné pro to, co je věčné, a zasloužit si to, co je nebeské, namísto toho, co je pozemské, za jedinou věc stokrát přijmout a získat blažený věčný život. Proto jsem se rozhodla poprosit vaší vznešenost a vaši svatost pokornými modlitbami v nitru Kristově, abyste se ráčila v jeho svaté službě upevnit, abyste dorůstala z toho, co je dobré, do toho co je lepší, z ctnosti do ctnosti, aby ten, jemuž sloužíte celou snahou své mysli, vám ráčil udělit vytouženou odměnu. Také vás v Pánu zapřísahám, jak mohu, abyste mně, svou služebnici, ač neužitečnou, a všechny ostatní nám oddané sestry, které se mnou přebývají v klášteře, doporoučela ve svých přesvatých modlitbách, abychom ve s jejich pomocí si mohly zasloužit smilování Ježíše Krista, a abychom si stejně s vámi zasloužily trvalého patření ( na Boha ).

Buďte zdráva v Pánu a modlete se za mě.“ Anežka vstupovala do kláštera ve věku 23 let. A dobrovolně tak zásadně změnila svůj život.³⁹

Rozhodnutí vstoupit do kláštera vždy znamenalo nejen odloučení od světského života a nejbližších lidí, ale také podrobit se plně pravidlům dané řehole. Anežka byla přijata do kláštera podle pravidel řehole hugolinské. Tato pravidla vyžadovala dospělost, odložení světského šatu, přijetí řeholního roucha a složení slibu sv.

Benedikta. Slib podle řehole sv. Františka byl přijímán až později. Řeholní slib vypadal takto: „Já sestra, slibuji bohu a blaženému Františkovi a všem svatým, že zachovám trvalou poslušnost podle řehole a způsobu života, danému našemu řádu

38 KUTNOHORSKÁ, J., Historie ošetřovatelství, Praha, 2010, s. 28.

39 POLC, Světice Anežka, 1988 s. 45.

(24)

18

Apoštolským stolcem, a že budu žít po všechen čas svého života bez osobního majetku a v čistotě.“⁴⁰

Řeholnice byly svázány výsadou chudoby a žily tak jen z almužen. Sestrám nebylo dovoleno přijímat věcné dary či něco darovat z klášterních věcí, aniž by měly souhlas abatyše. Bez schválení matky představené také nesměly psát dopisy či přijímat věci od rodiny. Při vstupu do řádu byly ženám ustřiženy vlasy a jejich délka mohla sahat po uši. Řeholní šat se skládal z pláště, žíněné košile a také vlněné košile. Podnebí pražského kláštera bylo chladnější než klášterů v Itálii a toto bylo třeba vyřešit.

Anežka si tedy vymohla od papeže některé úlevy, jako nošení bot, používání punčoch a kožešin. Hlavu sester pokrýval bílý závoj, přes který byl přehozen závoj černý.

Novicky však nosily pouze bílý závoj. Sestry spaly na tvrdých dřevěných lůžkách, klášter v Praze mohl mít matrace naplněné senem či slámou.⁴¹

Abatyše kláštera byla volena sestrami a tato volby podléhala schválení generálního představeného minoritů nebo provinciála. Anežka sama byla jmenována abatyší přímo papežem. Tato výjimka z pravidel byla zřejmě z důvodu Anežčina původu z královského rodu rodu Přemyslovců. V tehdejší době se běžně v klášterech dělily sestry na chórové sestry a na sestry laičky Chórová sestra mívala šlechtický původ, účastnila se modliteb v chóru, vyšívala bohoslužebná roucha nebo se věnovala podobným činnostem. Hrubší práce vykonávaly v klášterech sestry laičky, které pocházely z chudších poměrů. Chórové sestry tedy byly nadřazeny sestrám laickým.

Představené úřady v klášteře rovněž vykonávaly chórové sestry. V klášterech klarisek toto rozdělení neexistovalo a všechny sestry vykonávaly stejné práce. I toto jistě bylo pro Anežku důležité pro rozhodnutí založit v Praze řád klarisek. Život v chudobě a v pokání pro ní byl cestou pro život v duchu evangelia.

Klášter byl venkovnímu životu zcela uzavřen, pro přijímání almužen sloužila otáčecí skříň, jež byla rozdělena příčkami tak, aby při otáčení nebylo vidět ven ani dovnitř.

V klášteře se nacházela hovorna, kde bylo možno mluvit s osobami zvenčí, nicméně jen ve výjimečných případech. Okénko této hovorny bylo zabezpečeno mříží s neprůhlednou látkou. Přímou návštěvu kláštera bylo možno vykonat jen s papežským souhlasem. Pokud sestra onemocněla, bylo možno, aby do kláštera

40 POLC, Světice Anežka, 1988, s. 71-72.

41 Tamtéž, s. 74.

(25)

19

vstoupil lékař.⁴² Klášterní život tedy nebyl nijak lehký a z pohledu dnešního člověka možná i jen těžko představitelný. Nicméně je nutno si znovu uvědomit, že myšlení tehdejších lidí se přece jen značně odlišovalo od našeho a je nutno na něj pohlížet zcela jinak.

Základ kláštera tvořil kostel sv. Františka s hlavní lodí o třech klenebních polích, která se rovněž třemi lomenými arkádami otevírala na jih do boční lodi. Základové zdi byly zděny z opukových kvádříků. Vyzděny byly rovněž i všechny klenební podpěry a také podezdívky arkádových oblouků.⁴³ Hlavní loď byla zaklenuta třemi poli křížové klenby, podle nového architektonického stylu. Přípory na jižní stěně jsou ozdobeny motivy vztyčených bobulovitých listů. Před východní zdí hlavní lodi stál rozměrný opukový oltář. Jižní zeď kostela byla prosvětlena raně gotickým kružbovým oknem.

Při severní stěně byl umístěn portál, který spojoval kostel s přilehlou budovou sesterského konventu. V kostele sv. Františka se nacházelo také gotické okno, jež je nejstarším ve střední Evropě.⁴⁴

Současně s kostelem sv. Františka bylo rovněž budováno i celé východní křídlo konventu klarisek. Na rozdíl od kostela byly zdi konventu vyzděny z režných cihel.

Základy byly vyzděny stejně jako v kostele sv. Františka opukovými kvádříky.

Konvent byl svými prostorami vhodně uzpůsoben klášternímu životu sester. Severní stranu objektu tvořila spojovací chodba, která propojovala ambit s klášterní zahradou a také špitálem. K chodbě pak také rovněž přiléhala kapitulní síň. Ve středu budovy konventu se nacházel velký sál, sloužící jako jídelna sester, jinak zvaný refektář.

Klenby tohoto prostoru byla rozdělena dvěma půlkruhovými pasy. Z refektáře vedla chodba ústící do klášterní kuchyně a do hospodářského zázemí. Horní patro konventu vyplňoval rozlehlý dormitář – ložnice sester, který byl zakryt plochým dřevěným stropem. Do dormitáře vedlo široké, kamenné schodiště. Neomítnuté cihlové zdivo je zajímavé zejména svou barevnou strukturou.⁴⁵ K západnímu průčelí konventu přiléhal klášterní ambit. Další součástí kláštera byl i špitál, jehož existence je doložena archeologickými nálezy. Ke špitálu údajně náležela i menší kaple.

42POLC, Světice Anežka, 1988, s. 76.

43Tamtéž, s. 52.

44Medieval St. Agnes Convent in Praque. Dostupné z: http://www.praque.cz/st-agnes-convent/, navštíveno dne: 15.3 2019.

45 SOUKUPOVÁ, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 69.

(26)

20

Užití cihel jako stavebního materiálu konventu mělo i svůj praktický důvod. Cihly více udržují teplo než kámen, což bylo, vzhledem k chladnému podnebí, jistě praktičtější. Zda byl konvent vytápěn již v době jeho výstavby, není zřejmé.

V základech konventu sice bylo nalezeno otopné zařízení, nicméně bylo zřejmě zhotoveno až ve 14. století. Obdobné zařízení bylo však nalezeno i v klášteře cisterciaček ve slezské Třebnici a tak je doba jeho vzniku sporná.⁴⁶ Kapitulní síň byla místem, v němž řešily sestry s abatyší otázky týkající se provozu kláštera. Tato síň přiléhala k severní stěně chodby, jež spojovala kostel s ambitem. Síň je přístupná velkým portálem, který akcentuje číslo tři, jež je symbolem dokonalosti a také Nejsvětější Trojice. „S kapitulní síní souvisel malý prostor pod schodištěm, který byl vybaven zděnou lavicí a odkládacím výklenkem a sloužil nepochybně potřebám abatyše. V malém prostoru tak spatřujeme Anežčino nejstarší soukromí.“⁴⁷

Výstavba klášterního komplexu klarisek byla ovlivněna způsobem výstavby cisterciáckých klášterů, nicméně vykazuje i některé odlišnosti. Hlavní prostory konventu zůstaly neklenuté a měly dřevěný trámový strop. Kostel má asymetrické dvoulodní uspořádání, třetí loď byla použita pro oddělenou chodbu pro přístup sester na tribunu. Podle tvaru stavebních prvků můžeme usuzovat, že stavebníci stavební huti přišli do Čech na pozvání krále Václava I. ze sousedního Saska. Svědčí o tom rychlost výstavby komplexu a kvalita díla. Málo zkušení spolupracovníci by jistě jen stěží dokázali pracovat takto rychle, kvalitně a se slohovou přesností. „Pražský klášter klarisek se stal první gotickou architekturou nově založeného města, která svou uměleckou kvalitou odpovídala úrovni nejvyspělejších evropských staveb.⁴⁸

O kvalitě stavebních prvků svědčí i mnoho archeologických nálezů, které byly nashromážděny za sto let výzkumů a obnovy klášterního komplexu. Při vykopávkách bylo nalezeno velké množství zlomků architektonických prvků, ale i dlažby, střešní krytiny, keramiky, kachlů a mnoho dalších drobných předmětů. Tyto artefakty jsou jedinečným dokladem, jež dokumentuje jednotlivé etapy výstavby kláštera a také přibližují každodenní život řeholnic, řemeslníků a osob, jež se na vzniku kláštera

46SOUKUPOVÁ, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 71.

48SOUKUPOVÁ, Anežský klášter v Praze, 1989, s. 73.

(27)

21

podílely. Nejrozsáhlejší soubor těchto předmětů je ve vlastnictví Národní galerie v Praze a je uložen v prostorách dnešního Anežského kláštera.⁴⁹

Z prvního stavebního období kláštera se dochovalo klenební žebro z jižní boční lodi kostela sv. Františka. Fragmenty klenebních hlavic jsou pak dokladem velké kvality stavební huti a jsou příkladem gotické architektury v počáteční fázi jejího vývoje.

Dochovaly se zlomky hlavic kleneb zdobené mečíkovitými a dužnatými listy, dále patky křížení klenebních žeber z ambitu. Při vykopávkách byly nalezeny také keramické dlaždice s kružnicemi tvořící tvar listů, pocházející z Anežčiny soukromé oratoře. Terakotové dlaždice byly nalezeny také v presbytáři kostela sv. Františka.⁵⁰

„Výzkum Anežského kláštera patří k nejrozsáhlejším archeologickým výzkumům v historickém jádru Prahy. Byly získány poznatky o stavebním vývoji kláštera, ale byl získán i bohatý soubor předmětů drobné hmotné kultury z doby raného středověku.“⁵¹ Archeologický výzkum kláštera přinesl mnohé cenné poznatky o jednotlivých stavebních etapách klášterního komplexu, ale i o životě před jeho výstavbou.

Po dokončení kláštera tak vzniklo další významné centrum duchovního odkazu sv.

Františka a jeho ženské odnože, klarisek. Stavební charakter Prahy byl na počátku 13.

století stále téměř cele v románském slohu. Sídlem českého krále byl starý románský hrad.⁵² V hradním okrsku se nacházel královský palác, sídlo biskupa s hlavním biskupským chrámem sv. Víta a benediktinským klášterem sv. Jiří. Nedaleko Pražského hradu stál na Petříně výstavný klášter strahovských premonstrátů. Na druhém královském hradě, Vyšehradě, byla vystavěna románská bazilika sv. Petra a Pavla. V podhradí Pražského hradu se pomalu rozrůstala Malá Strana, kterou s druhým vltavským břehem a Starým městem spojoval kamenný Juditin most.

Centrem Starého města bylo živé tržiště, okolo kterého bylo vystavěno množství kamenných domů a románských kostelů.⁵³ V celku pražské aglomerace klášter františkánů a klarisek chyběl a Anežka tak spolu se svým bratrem, králem Václavem tuto mezeru vyplnila.

49 HLAVÁČKOVÁ, Svatá Anežka Česká, katalog, 2011, s. 98.

50SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, katalog, 2011, s. 152-153.

51BOHÁČOVÁ,Svatá Anežka Česká, katalog, 2011, s. 148.

52SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, 2015, s. 59-60.

53Tamtéž, s. 15.

(28)

22

Část druhá

2.1. Mauzoleum přemyslovského rodu

V prvních letech svého působení zajistila Anežka klášter po stránce jak právní, tak i hospodářské. Vedla korespondenci s papežem Řehořem IX. a přestože nebyla úspěšná ve svých žádostech o změnu řehole, určitých změn přesto dosáhla. Jedním z hlavních a klíčových požadavků řehole sv. Františka byl především život v naprosté chudobě.

Touto řeholí se Anežka založením kláštera a špitálu sv. Františka snažila řídit.

Hugolinská pravidla řehole sepsal kardinál Hugolin de Conti v roce 1219. Nazývala se

„Formula vitae“ (formule života). Tato formule se v řadě bodů shodovala s řeholí benediktinskou a obsahovala tři základní pravidla: chudobu, poslušnost a čistotu.

V roce 1226 sv. František zemřel a o rok později byl novým papežem zvolen právě kardinál Hugolin pod jménem Řehoř IX. S Řehořem byla Anežka i její bratr, král Václav I. v příznivých stycích a sám Václav zaslal papeži list, v němž mu děkoval za přízeň věnovanou jeho milované sestře. V roce 1238 pak Anežka zaslala papeži list se žádostí o úpravu pravidel řehole v pražském klášteře a také oddělení špitálu od kláštera. Anežčin klášter byl majetkově spojen se špitálem a zajišťoval jeho obživu, což však bylo v rozporu se zásadou chudoby sester. Řehoř se snažil o hospodářské zajištění klášterů a měl na mysli jejich zajištění v nejistých dobách. V dubnu roku 1238 však papež přijal oddělení pražského kláštera od špitálu a zdůraznil, že nikdo nesmí sestry nutit k přijímání majetku. Zároveň také udělil sestrám možnost přijímání teplých pokrmů, vína, vajec a vzhledem k chladnému podnebí také lůžka s matrací a oděv podšitý kožešinou. Anežka s Klárou měly společný cíl a to život v chudobě, zbavení se všech světských pokušení a pomáhat chudým a potřebným. Obě se také později vzdaly funkce abatyše.⁵⁴

V roce 1243 se novým papežem stal Inocenc IV. Anežka jej v dopise žádala o potvrzení úlev, jež jí udělil Řehoř IX. Papež jí dané úlevy schválil, nicméně její návrhy na změnu řehole taktně zamítl a přikláněl se i nadále k prosazování řehole benediktinské.⁵⁵ V roce 1247 však došlo ke změně a Inocenc IV. vydal v Lyonu nová řeholní pravidla určená řádu sv. Damiána.. Obsahuje změny, které Anežka a Klára žádaly a řehole byla nazvána podle sv. Františka. Stejně jako Řehoř IX., i Inocenc IV.

⁵⁴ SOUKUPOVÁ, Svatá Anežka Česká, 2015, s. 99-101.