Pozice NATO v otázce možného vstupu Ukrajiny

MASARYKOVA UNIVERZITA

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor Mezinárodní vztahy

Pozice NATO v otázce možného vstupu Ukrajiny

Bakalářská práce

Petra Procházková

Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková UČO: 274246

Obor: MV – SAN

Imatrikulační ročník: 2007 Brno, 2010

Jméno a příjmení autora: Petra Procházková

Název bakalářské práce: Pozice NATO v otázce možného členství Ukrajiny

Název práce v angličtině: NATO´s Position in the Question of Potential Ukraine Admission

Katedra: Mezinárodní vztahy a evropská studia

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Petra Kuchyňková

Rok obhajoby: 2010

Anotace

Cílem této bakalářské práce je zhodnotit současnou situaci Ukrajiny v kontextu jejích snah o členství v NATO. Součástí je analýza postojů některých aktérů, kteří významně ovlivňují rozšiřování Aliance. V první části se práce věnuje politice rozšiřování NATO obecně. Druhá část je věnovaná konkrétně případu Ukrajiny a pozicím jednotlivých aktérů v této situaci, s důrazem na samotnou Ukrajinu, USA, Německo, Francii, Polsko a Rusko.

Annotation

The aim of this bachelor thesis is to evaluate contemporary situation of Ukraine in the context of its efforts to become a member of NATO. It focuses on an analysis of positions of some actors that have important influence on NATO

´s enlargement. First part of this thesis is concerned with NATO enlargement policy in general. Second part is devoted to the case of Ukraine and to the positions of particular actors in this situation, concretely Ukraine itself, USA, Germany, France, Poland and Russia.

Klíčová slova: NATO, rozšiřování, Ukrajina, Rusko, liberální-idealismus, realismus

Key words: NATO, enlargement, Ukraine, Russia, liberal idealism, realism

Poděkování

Ráda bych poděkovala Mgr. Petře Kuchyňkové za odborné vedení mé práce, především za velmi ochotný přístup, cenné rady a připomínky během konzultací.

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto práci na téma „Pozice NATO v otázce možného vstupu Ukrajiny“ vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Petry Kuchyňkové a pouze s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně, dne 20. 4. 2010 …...

Petra Procházková

Obsah

1 Úvod ... 5

2 NATO na konci studené války ... 10

2.1 Kritéria členství NATO ... 11

3 Situace Ukrajiny ... 16

3.1 Geopolitická situace Ukrajiny po studené válce ... 16

3.2 Vývoj vztahů Ukrajiny a NATO ... 20

3.3 Summit NATO v Bukurešti ... 24

3.4 Plnění vstupních kritérií ... 25

3.5 Reforma armády ... 27

3.6 Shrnutí ... 29

4 Pozice některých členských států NATO ... 31

4.1 USA ... 33

4.2 Německo ... 36

4.3 Francie ... 38

4.4 Polsko ... 39

4.5 Shrnutí ... 41

5 Pozice Ruska ... 41

6 Závěr ... 46

7 Seznam použité literatury: ... 49

8 Seznam použitých zkratek ... 55

1 Úvod

Tato práce se věnuje problematice rozšiřování Severoatlantické aliance se zaměřením na debatu týkající se možného vstupu Ukrajiny. Politika otevřených dveří je v existenci NATO jako bezpečnostní organizace vzniklé po druhé světové válce relativně nový koncept, který souvisí se změnou mezinárodního prostředí po rozpadu sovětského bloku. Na začátku devadesátých let došlo rozpadu Sovětského svazu a zániku Varšavské smlouvy, to znamenalo ztrátu klíčového nepřítele, vůči kterému se NATO vymezovalo a který ospravedlňoval jeho existenci. Dosavadní bipolární uspořádání světa přešlo do nové éry, označované jako multipolární či unipolární, v závislosti na tom, jak jednotliví autoři vnímají hegemonní pozici USA.² Nutnost reagovat na dění ve světě Aliance reflektovala během Londýnské konference v červenci 1990, kdy přijala úkol transformovat svoji politiku a „spolupracovat se všemi zeměmi Evropy tak, abychom vytvořili trvající mír na kontinentu.“³ V listopadu 1991 byla přijata nová Strategická koncepce⁴, kde NATO přijímá „nový úkol - vytvoření stabilního demokratického prostředí v transformující se Evropě.“⁵

Přestože z počátku nebyla myšlenka možného členství bývalých satelitů Sovětského svazu ani naznačována, ve Strategické koncepci se mluví pouze o spolupráci, díky aktivní snaze hlavně Visegrádské skupiny a americké administrativy se tato možnost dostávala stále více do popředí a vyústila roku 1995 ve formulování Strategie NATO o rozšíření⁶, která stanovuje kritéria členství. Dle Kříže tato kritéria odrážejí princip kooperativní bezpečnosti a rozšíření tedy neprobíhá proto, aby členové vylepšili svoji strategickou pozici, ale aby bylo udržováno stabilní demokratické prostředí v Evropě. „Přínos

1 Pokud není uvedeno jinak, všechny překlady v této práci jsou autorky.

2 Thompson, William R. Systemic Leadership, Evolutionary Processes, and International Relations Theory: The Unipolarity Question. International Studies Review; Mar2006, Vol. 8 Issue 1, p1-22.

3 The London Declaration,1990. (http://www.nato.int/cps/en/SID-9A5CD614- AE3CE7A3/natolive/official_texts_23693.htm?selectedLocale=en)

4 The Alliance´s New Strategic Concept,1991. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_23847.htm)

5 Fidler, J; Mareš, P. 1997: Dějiny NATO. Praha: Paseka. Str. 213.

6 Study on NATO Enlargement, 1995. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_24733.htm)

nových členů po prvním kole rozšíření v roce 1999 nebyl ve vojenské oblasti nikterak markantní, což platí i pro kolo druhé a bude platit i pro případné kolo třetí.“⁷

Toto stručné vymezení formování současné strategie rozšiřování NATO naznačuje uplatnění liberálně-idealistických prvků v zahraniční politice NATO jako organizace. Nabízí se nám proto dvě možná východiska pro analýzu současné situace, dvě paradigmata přinášející rozdílný pohled na účel a jednání Severoatlantické aliance. Jedná se o realistické a liberálně-idealistické paradigma.

První pohled, který nám pomůže uchopit realitu současné situace Aliance je liberálně-idealistický přístup, který se ve strategii NATO poprvé objevuje po konci studené války a oficiálně od roku 1991 v nové Strategické koncepci. Po rozpadu SSSR jako klíčového nepřítele Aliance se na Západě vzedmula vlna optimismu a na síle získaly liberálně-idealistické teorie, jež v bipolární éře zaujímaly pouze okrajové místo. M. Doyle již v roce 1986 přichází s teorií demokratického míru, podle které existuje přímá souvislost mezi politickým zřízením státu a jeho vnější agresivitou. Státy s demokratickým zřízením budou pravděpodobně mírumilovné ke státům s podobným politický zřízením – demokracie spolu neválčí.⁸ V podobném duchu argumentuje i Fukuyama, označil současnou éru za konec dějin, protože liberální demokracie prokazatelně nemá ideologického konkurenta a je na nejvyšší příčce společenského vývoje. Ostatní státy toto zřízení budou postupně přejímat, až bude celý svět demokratický a vymizí válka.⁹

Dle liberálně-idealistické tradice lze tedy eliminovat válku z mezinárodních vztahů preferencí demokracie, dále preferencí lidských práv,

7 Kříž, Zdeněk. 2006. Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí. Brno:

Mezinárodní politologický ústav. Str. 42.

8 Drulák, Petr. 2003. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.

9 Fukuyamova argumentace ale obsahuje mnoho mezer a dilemat, za nejzávažnější lze označit nereflektování velmi tenké hranice mezi šířením demokracie a imperialismem a také vůbec považování demokracie za nejlepší možné zřízení.

Fukuyama, Francis. 2002. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers.

volného obchodu¹⁰ a kooperativní bezpečnosti, tedy institucionalizovaného systému rovnováhy moci podléhajícího mezinárodnímu právu, z mezinárodní spolupráce tak získávají všichni aktéři – klade se důraz na absolutní zisky.¹¹ NATO jako celek již od devadesátých let dvacátého století navenek deklaruje politiku, jenž chce být v souladu s liberálně-idealistickými prvky. Potvrzuje to koncept vzájemné spolupráce a kooperativní bezpečnosti a také princip otevřených dveří. NATO se prezentuje jako bezpečností aliance zemí sdílejících společné hodnoty a normy. Potencionální uchazeči se musí dobrovolně podřídit těmto hodnotám a reformovat vlastní politický, ekonomický a vojenský systém tak, aby byl v souladu s požadavky. Jedním z motivů první vlny rozšiřování byla snaha zajistit stabilní bezpečnostní prostředí ve svém okolí a to právě důrazem na šíření demokratických institucí a sdílení společných hodnot. Tento důraz zůstává i nadále v rozšiřovací strategii Aliance. V první hypotéze této práce vycházím z liberálně-idealistického paradigmatu, v jehož rámci se pokusím interpretovat současný dialog s Ukrajinou, jejíž čelní představitelé usilují o členství v NATO. První hypotézou práce je: Neurčitý slib členství v budoucnosti slouží k podpoře snahy Ukrajiny docílit požadovaných reforem, a to zejména v oblastech posilování demokratických institucí, zlepšování politického dialogu, posilování obranných a bezpečnostních reforem, dále také vylepšování informovanosti veřejnosti o účelu NATO a vyřešení vzájemných sporů se sousedy. Budu se zajímat o to, jak probíhá dialog s Aliancí, jaká kritéria Ukrajina doposud splnila a zda vzájemné jednání skutečně probíhá pouze v rámci nastíněného přístupu.

Analýza liberálně-idealistického pohledu je důležitým prvkem, protože je oficiálně deklarovaným přístupem NATO, který se silně odráží v politice rozšiřování. Přesto nelze opomenout druhé, realistické paradigma, bez kterého by analýza současné situace NATO a Ukrajiny byla pouze jednostranná a nekompletní. Každá vlna rozšiřování na východ vyvolává významné otázky: Co

10 Skrze obchod dochází ke specializaci mezi státy a vzájemné závislosti států a proto je v jejich zájmu vyřešit spory mírovou cestou.

Burchill, Scott. 2001. Theories of International Relations. Basingstoke: Palgrave.

11 ^tamtéž

NATO rozšiřováním získává? Nezasahuje se příliš do ruské sféry vlivu? Co získávají jednotliví členové NATO, jaké mají zájmy na rozšiřování? Liberálně- idealistické paradigma nedokáže na tyto otázky odpovědět. S koncepty relativních zisků či sfér vlivu pracuje realistické paradigma. Podle realistické tradice mezinárodní anarchické prostředí silně ovlivňuje jednání států, kteří jsou nejvýznamnějšími aktéry. Právě tato anarchie vyžaduje od států, aby si zajistily prostředky pro vlastní bezpečnost a přežití. Těmito prostředky může být i mezinárodní spolupráce, která je ale těžko dosažitelná a vždy je závislá na státní moci a ne na mezinárodních institucích. Pokud k mezinárodní spolupráci dojde, je zásadní otázka relativních zisků a tedy toho, kdo z dané spolupráce získá více, kdo méně a kdo ztrácí.¹² V popředí tak vždy stojí vlastní národní zájmy každého státu, které vedou jeho jednání a podle kterých usiluje o zlepšení svého postavení, své bezpečnosti, získání nových výhod či vyjednání výhodnějších smluv.

NATO se skládá z jednotlivých členských států, kteří vystupují jako samostatní aktéři a proto nám realistický rámec umožňuje interpretovat postoje jednotlivých států, analyzovat jejich cíle a ptát se, co získávají a proč podporují/odmítají další rozšiřování Aliance, v tomto případě o Ukrajinu. Jestliže tedy první hypotéza vyjadřuje pozitivní postoj NATO jako celku k Ukrajině, vyjádřený neurčitým slibem budoucího členství, pak rozdílné zájmy jednotlivých členských států, a jejich vztah k Ukrajině a jiným aktérům, mohou formovat překážky a případně bránit členství Ukrajiny, které zatím nebyl udělen Akční plán členství. Princip otevřených dveří je klíčovou a pozitivní součástí strategie Aliance vyjadřující zásadu, že každá ochotná země se může stát členem za určitých podmínek. Ale v samotné Ukrajině je zatím otázka členství v NATO problematická a ani nejsou splněny všechny podmínky členství. Z takové situace logicky vyplývá nejednotnost celého mezinárodního prostředí. Druhou hypotézou této práce je: Členové NATO jsou nejednotní ohledně otázky členství Ukrajiny v blízké době, významnou roli v debatě sehrávají i vnější aktéři (především Rusko). Z těchto důvodů není vstup Ukrajiny do NATO po

12 Baylis, John; Smith, Steve. 1999. The Globalization of World Politics. Oxford: Oxford University Press.

Bukurešťském summitu na pořadu dne. NATO by tímto rozšířením v současné době vojensky ani politicky nezískalo. Proč by mělo dojít k rozšíření NATO o Ukrajinu? Jaké zisky/ztráty by rozšíření přineslo Alianci? Práce se zaměří na reflexi cílů jednotlivých aktérů v politické a bezpečnostní rovině – členských států NATO, Ukrajiny i jiných významných aktérů jako například Ruska, jehož mocenských zájmů se debata o možném rozšíření NATO o Ukrajinu přímo týká.

Jaké jsou důvody usilování Ukrajiny o členství v NATO? Předpokládám, že významným aspektem je obava z mocenského vlivu Ruska na suverenitu Ukrajiny. Jaké jsou zájmy a motivace některých členů NATO? Práce se zaměřuje převážně na USA jako vedoucího aktéra Aliance, dále Německo, Francii a Polsko.¹³ V neposlední řadě důležitou roli sehrává i vnitropolitický vývoj na Ukrajině (vývoj na stranickopolitické scéně ve vztahu k tématu vstupu Ukrajiny do NATO, pozice veřejného mínění).

Pracováno je se dvěma odlišnými pohledy, skrze které se můžeme dívat na problém rozšiřování Severoatlantické aliance. Přesto jsou v ní oba přítomny.

První liberálně-idealistický pohled přinejmenším slouží jako vlastní ospravedlnění smyslu a rozšiřování Aliance, a vůbec to nemusí být ospravedlňování klamné. NATO je aliance členů sdílejících společné normy a hodnoty, zároveň je ale na druhou stranu bezpečnostní aliancí, která chrání členy před nějakým nepřítelem – pro některé z nových členů může být tím tradičním nepřítelem právě Rusko. Projevuje se zde tedy druhý realistický pohled. V případě Ukrajiny nabývá otázka ruských národních zájmů na naléhavosti. Oba přístupy nedokáží bezezbytku vysvětlit jak chování jednotlivých aktérů, tak chování NATO jako organizace. Přestože jsem si vědoma, že každé paradigma předkládá odlišné vidění světa – první ideální svět vzájemné spolupráce, druhé svět vzájemné rivality – obě jsou významnými činiteli působící na jednání mezinárodních aktérů.

13 USA je nejvýznamnějším členem Aliance; Francie a Německo nepatřily v předchozích kolech k obhájcům rozšiřování Aliance, předpokládám zde jistou kontinuitu s předchozími postoji, tito členové tak mohou patřit k zemím blokujícím členství Ukrajiny. Polsko zase dlouhodobě buduje východní politiku s důrazem na partnerství s Ukrajinou, je tedy také významným aktérem v otázkách rozšíření NATO o Ukrajinu.

2 NATO na konci studené války

Na konci osmdesátých let dvacátého století dochází vlivem vnitřního hroucení Sovětského svazu a reformní politiky Gorbačova k uvolnění napětí mezi Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou, dvěma doposud nepřátelskými bloky. Skončila éra bipolárního uspořádání světa, které dominovala realistická schémata myšlení, podle nichž bylo NATO primárně aliancí zadržující vliv SSSR a komunistických zemí. Nastalo několik možností dalšího formování vzájemného vztahu a to od neutrality až k vzájemné spolupráci. Největší zájem na vytváření dobrých vztahů s Aliancí měly nově vzniklé demokracie střední a východní Evropy, zejména Polsko, Československá republika (později ČR a SR) a Maďarsko, které aktivně zformovaly neformální Visegrádskou skupinu. Jejich hlavní motivací pro spolupráci s NATO byla realistická obava z Ruska, proto se snaha získat bezpečnostní garance, a tedy členství v Alianci, stala primárním cílem Visegrádské skupiny. Zároveň se ale zdůrazňovalo sdílení společných hodnot se západními zeměmi. Došlo k prolínání realistických a idealistických prvků v politice tranzitivních zemí.

Země Visegrádské skupiny aktivně jednaly s Aliancí a usilovaly o její transformaci a otevření se. Aby mohlo dojít ke změně potřebovaly získat silného spojence uvnitř Aliance a tím se staly USA s novou administrativou Billa Clintona. A to i přestože tato administrativa zpočátku zdůrazňovala politiku

„Rusko první“ a cílem bylo vytvořit strategickou alianci s transformujícím se Ruskem. Vůbec poprvé myšlenka možného rozšíření NATO ovlivnila B. Clintona při slavnostním otevírání muzea Holocaustu ve Washingtonu v dubnu 1993. Při této příležitosti se setkal se zástupci České republiky, Polska a Maďarska, kteří v něm vzbudili zájem o dění ve střední a východní Evropě. Americký prezident nepovažoval možné rozšíření NATO za modifikované zadržování ruského vlivu.

Nejednalo se z jeho pohledu o realistickou hru s nulovým ziskem, ale naopak o liberalistickou snahu podporovat šíření demokracie a stability na jedné straně v zemích střední a východní Evropy a zároveň na druhé straně spolupracovat s

Ruskem a podporovat jeho transformaci ke stabilní demokracii, což bylo primárním cílem administrativy.¹⁴

První rámec vzájemným vztahům s trasformujícími se zeměmi vytvořil program Partnerství pro mír¹⁵ představený v lednu 1994 na summitu v Bruselu.

Daný program umožňuje vzájemnou úzkou spolupráci, ale neposkytuje bezpečnostní garance. Přestože se zatím oficiálně o rozšíření vůbec nemluvilo, pronesl Clinton v Praze během představování programu Partnerství pro mír slavnou větu: „otázkou již není, zda se NATO bude rozšiřovat, ale jak a kdy“.¹⁶ Tato věta znamenala první náznak možného rozšiřování. Byla ale zatím pouze projevem B. Clintona a deklarací jeho osobních postojů. Proces možného rozšiřování teprve začínal a mnoho členů, a to zejména Francie, Velká Británie a Německo, mu oponovalo.

2.1 Kritéria členství NATO

Zde budu vycházet primárně z dokumentu Studie NATO o rozšíření¹⁷ vydaného v září roku 1995. Tato studie se stala zlomem ve vývoji Severoatlantické aliance, protože otevřeně prezentuje možnost dalšího rozšiřování a stanovuje základní kritéria, se kterými musí být státy v souladu, aby se o členství mohly ucházet. Dokument ale zdůrazňuje, že není žádný fixní či pevně stanovený seznam kritérií, záleží na vzájemném konsenzu a rozhodnutí členských států v každém jednotlivém případu.

Na začátku je zdůrazněna role NATO po konci studené války: hlavním cílem Aliance je zlepšovat bezpečnost a stabilitu v celé euro-atlantické zóně bez vytváření dělících linií. Byl přijat široký koncept bezpečnosti, které se dociluje skrze postupný proces integrace a vzájemné multilaterální spolupráce.

Společná obrana a integrace do evropských institucí je důležitým pilířem pro zajištění a další rozvoj demokracie mezi novými členy. Rozšiřování tak přispěje

14 Asmus, Ronald D. 2002: Opening NATO's Door. How the Alliance Remade Itself for a New Era. New York: Columbia University Press. p. 26.

15 Partnership for Peace. 1994. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_24468.htm)

16 Ne kdy, ale kdo (http://www.nato.int/docu/review/2002/issue1/czech/art2.html)

17 Study on NATO Enlargement 1995. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_24733.htm)

ke stabilitě a bezpečnosti zejména: podporováním demokratických reforem včetně civilní a demokratické kontroly armády, budováním principů kooperace, konzultací a konsenzu, důrazem na dobré vztahy se sousedy, zvýrazněním společné obrany, zvyšováním transparentnosti v obranném plánování a armádním financování, posilováním integrace a kooperace v Evropě založené na sdílených demokratických principech, zvýšením schopnosti Aliance přispět k evropské a mezinárodní bezpečnosti, rozšířením trans-atlantického spojenectví.

Rozšiřování pomůže prosazovat základní principy Charty OSN jako jsou principy demokracie, svobody a vlády zákonů, které noví členové musejí přijmout. Členové se mohou konsensuálně rozhodnout o pozvání jakéhokoli evropského státu splňujícího principy smlouvy a schopného přispět k bezpečnosti a stabilitě Evropy. Rozhodnutí o rozšíření náleží pouze členům NATO a žádná ne-členská země nemá právo veta. Aktivní účast v programu Partnerství pro mír (PfP) má v procesu přijímání nových členů významnou roli.

Každá země je suverénní a sama se svobodně rozhoduje, zda chce či nechce být členem mezinárodní organizace. Země usilující o členství v NATO se zavazují k sjednocení snah o kolektivní obranu, zachování míru, vyřešení všech svých mezinárodních sporů mírovou cestou, vzdávají se v mezinárodních vztazích hrozeb či použití násilí jinak, než dovoluje OSN. Noví členové budou posilovat vlastní demokratické instituce také tím, že budou šířit porozumění těmto principům mezi své obyvatelstvo. Zároveň musejí být schopní udržovat a rozvíjet vlastní individuální a kolektivní kapacity pro rezistenci ozbrojenému útoku.

Současná diskuze o rozšíření NATO probíhá za diametrálně odlišné situace než panovala během Studené války. V roce 1991 Strategická koncepce označila hrozbu totálního útoku na státy Evropy za nepravděpodobnou. Později jakákoli obava z takového útoku vymizela. Evropská bezpečnost ale čelí multilaterálnímu útoku, který je jen těžko předvídatelný. NATO proto musí být schopné reakce na omezené hrozby a rizika. Bezpečnostní architektura Evropy

se skládá z evropských institucí, které spolu navzájem spolupracují – EU, ZEU, NATO, OBSE. Jejich aktivity jsou komplementární a doplňují se. Další významnou nezbytností pro nové členy je implementace Paktu stability, který je prosazován OBSE, a který se týká rozvoje dobrých sousedských vztahů, lidských práv (která náleží i minoritám), vyřešení těchto sporů je klíčové a determinuje, zda stát bude pozván ke členství v NATO.

Program Partnerství pro mír má významnou roli v přípravě a pomoci potencionálním novým členům Aliance. Společně se Severoatlantickou radou pro spolupráci (NACC) slouží k rozvoji spolupráce a jako konzultační fórum na politickou a bezpečnostní tématiku. PfP je klíčový program pro spolupráci v politických a bezpečnostních otázkách a je otevřen všem partnerům. Umožňuje tak různé stupně participace a klíčový proces sebe-definování. Aktivní participace v něm hraje důležitou roli v otázce možného členství, přestože zapojení do programu neznamená ani negarantuje příslib členství v budoucnosti. PfP také poskytuje prostředky pro docílení interoperability vojenských sil. Noví členové nemusí být plně interoperabilní se silami NATO před vstupem, ale musí splňovat jisté minimální standardy, které jsou esenciální pro fungování a spolehlivost Aliance. Postup země determinuje hlavně vlastní snaha a úsilí.

Politicky je od nových členů očekávaná ochota a schopnost dostát závazkům vyplývajících z členství. Důležitým předpokladem členství je funkční demokratický politický systém založený na tržní ekonomice. Perspektivní členové pokojně vyřeší své spory se sousedy, budou podporovat stabilitu, ekonomickou svobodu a sociální spravedlnost včetně uznání těchto práv pro menšinové populace, dále bude ustanovena demokratická a civilní kontrola vojenských sil. Vojensky se od perspektivních členů očekává schopnost a ochota přispět k vojenské a kolektivní obraně a participace na nových misích.

Musí splňovat minimální požadavky standardizace a interoperability nutné pro operativní efektivnost.

Výše popsaná kritéria naznačují přenesení akcentu z vojenských kritérií spíše na politická: vyžaduje se stabilní demokratický systém, civilní řízení a demokratická kontrola armády, ochota být členem Aliance, vyřešení neshod se sousedy. Z vojenských požadavků se jedná hlavně o zajištění minimální úrovně interoperability s aliančními jednotkami a schopnost rezistence ozbrojenému útoku vlastními prostředky a přispívání ke kolektivní obraně. Klíčovým prvkem je proto vytváření stabilního mezinárodního prostředí s důrazem na společné demokratické hodnoty. V těchto kritériích je patrný vliv teorie demokratického míru a přisuzování významného vlivu demokratických institucí na jednání států.

Mohu proto souhlasit s tezí Z. Kříže, že rozšiřování je důsledek liberálně- idealistického přístupu (který prosazovala americká administrativa), jehož cílem bylo podpořit a stabilizovat demokratické režimy v tranzitivních zemích. Členem se může stát země, která vyhovuje kritériím, je ochotna implementovat normy a podílet se na posilování vzájemné důvěry a na jejím členství se shodnou dosavadní členové Aliance.¹⁸ Členství není exkluzivní, ale naopak se zdůrazňuje politika otevřených dveří. Rozšiřování NATO nebylo a není namířeno proti Rusku a nesnaží se vytvářet nové dělící linie v Evropě.

Primárním cílem NATO bylo a je udržovat kvalitativní spolupráci s Ruskem a posilovat vzájemné vztahy a zároveň se rozšiřovat o stejně smýšlející země.

Přestože tato argumentace je ve shodě s deklaracemi i jednáním Aliance jako celku, dají se v tomto liberálně-idealistickém přístupu nalézt významné trhliny. A to v situacích, kdy se podíváme na jednání a motivace jednotlivých aktérů zvlášť. Motivací kandidátských států bývá obecně snaha o získání bezpečnostních garancí a zajištění vlastní bezpečnosti. Visegrádská skupina zemí nezastírala svůj strach z Ruska jako motivaci ke vstupu do NATO. Ani v argumentaci Ukrajiny tento faktor nechyběl. Samotná povaha NATO – tedy bezpečnostní organizace jejíž smyslem je chránit členy před vnějším nepřítelem, nás musí přivádět k realistickému způsobu uvažování.

V souvislosti s měnícím se strategickým prostředím přijala Aliance na

18 Kříž, Zdeněk. 2006. Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí. Brno:

Mezinárodní politologický ústav. Str. 45.

výročním summitu ve Washingtonu v roce 1999 novou strategickou koncepci¹⁹, v níž je kladen důraz na širokou definici bezpečnosti, která vedle vojenské dimenze přikládá význam také nevojenským hrozbám, tedy politickým, ekonomickým, sociálním a enviromentálním faktorům ovlivňujícím bezpečnost euro-atlantického prostoru.²⁰ Strategická koncepce do bezpečnosti zahrnula zachování transatlantického pouta, udržování efektivních vojenských kapacit pro plné spektrum aliančních misí, rozvoj evropských bezpečnostních kapacit v rámci Aliance, pokračování v rozvoji prevence konfliktů a krizového managementu, vyhledávání vzájemných partnerství, spolupráce a dialogu s různými zeměmi, rozšiřování a otevřenost NATO novým členům, podporu kontroly zbrojení. V textu koncepce je jako země se speciální vztahem s NATO uvedena Ukrajina, jež je významným partnerem NATO. Demokratická, stabilní a nezávislá Ukrajina je označena za klíčový faktor stability a bezpečnosti ve střední a východní Evropě, což odpovídá širokému pojetí bezpečnosti, do kterého patří i případná lokální a regionální nestabilita sousedních zemí. Ve strategii rozšiřování Aliance nedošla k žádným podstatným změnám, v nové koncepci se konstatuje, že „žádná evropská demokratická země, jejíž přistoupení by splňovalo cíle Smlouvy, nebude vyloučena z uvážení.“²¹

V souvislosti se změnou bezpečnostního prostředí po teroristickém útoku v 11. září 2001, vyhlásili členové na aliančním summitu v dubnu 2009 ve Štrasburku a Kehlu Deklaraci o alianční bezpečnosti²², jenž zmiňuje nutnost vyvinutí nového strategického konceptu, který by měl být podán ke schválení na dalším aliančním summitu na konci roku 2010. Reagují tak na nutnost čelit globální hrozbám jako je terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, kybernetické útoky. Stejně jako na výzvy energetické bezpečnosti, klimatických změn, ohrožení míru pramenící z nestability států. Alianční bezpečnost je stále více ovlivňována jinými regiony. Je proto nutné posílit spolupráci s

19 The Alliance´s Strategic Concept. April 1999. http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_27433.htm

20 Strategic Concept. NATO A-Z. http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_56626.htm

21 The Alliance´s Strategic Concept. April 1999. http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_27433.htm

22 Declaration on Alliance Security, April 2009. http://www.nato.int/cps/en/SID-2E2004CF- C96E7F9C/natolive/news_52838.htm

mezinárodními aktéry a rozvíjet vzájemnou spolupráci s partnery jak v sousedství Aliance tak za ním.²³

3 Situace Ukrajiny

3.1 Geopolitická situace Ukrajiny po studené válce

Po zhroucení Sovětského Svazu se v referendu v roce 1991 rozhodovalo, zda se Ukrajina stane na Rusku nezávislou zemí. 80 procent obyvatel Ukrajiny žádalo nezávislost na Sovětském svazu.²⁴ Stejně jako bývalé satelity SSSR ve střední a východní Evropě tak musela vyřešit svoji novou bezpečnostní situaci a najít své místo ve světě. Dle analýzy B. Dančáka měly země Visegrádu pouze tři alternativy pro zajištění bezpečnostní stability regionu. Za prvé užší spolupráce se západními bezpečnostními strukturami (NATO), za druhé vybudování vlastní „středoevropské“ bezpečnostní struktury a za třetí zvolit neutralitu.²⁵ Možnost bezpečnostní spolupráce s Ruskem z důvodů historických zkušeností nebyla vůbec zvažována, prakticky byla realizovatelná pouze první varianta. Ukrajina se naproti tomu nachází v odlišné situaci dané svým zvláštním vztahem k Rusku, který byl formován společnou historickou zkušeností. Varianta bezpečnostní spolupráce s Ruskem není apriori vyloučena. Vlastní rozloha Ukrajiny a stav armády umožňuje zvažovat i možnou neutralitu. V takovém případě by se západní Evropa vyhnula potencionálnímu znepřátelení Ruska a Ukrajina by mohla udržovat kvalitní spolupráci jak s NATO tak s Ruskem.

Část území dnešní Ukrajiny bylo v průběhu historie součástí ruské říše.

Na jejím území žije významná ruskojazyčná menšina, za existence SSSR bylo na území Ukrajiny také velké množství vojenského materiálu. Po získání nezávislosti proto bylo zásadní vyřešení otázky Krymu, černomořské flotily a

23 tamtéž

24 Ukraine´s two minds. Economist; 06/05/99, Vol. 351 Issue 8122, p48-48, 1/2p, 1 bw

25 Dančák, Břetislav.1999: Geneze spolupráce ve střední Evropě. In: Dančák, Břetislav (ed.): Integrační pokusy ve středoevropském prostoru II. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU.

denuklearizace.

Hned po rozpadu Sovětského svazu začaly obě nástupnické země, vyjednávat vzájemné rozdělení válečných lodí, základen a námořního majetku.

Předmětem mezinárodního vyjednávání se také stala otázka nukleárního statutu Ukrajiny, protože na vlastnila na svém území 14% celkové sovětské nukleární síly. V průběhu roku 1991 Ukrajina deklarovala záměr stát se bezjadernou zemí, transfer taktických jaderných zbraní do Ruska proběhl již v roce 1992. Transfer zbraní ale znamenal nemalé finanční náklady, proto v průběhu roku 1992 začala Ukrajina vyžadovat od Ruska a USA kompenzace a ekonomickou asistenci a také bezpečnostní garance výměnou za přesun zbývajících strategických zbraní.²⁶ Ke vzájemné dohodě došlo na začátku roku 1994 tzv. Trilaterálním prohlášením, ve kterém Ukrajina souhlasila, že demontuje veškeré jaderné zbraně a pošle je k deaktivaci do Ruska, do roku 1996 došlo k transferu všech jaderných zbraní. Výměnou získala od Ruska 100 tun uranu pro pohon jaderných elektráren. USA se zavázaly poskytnout významnou technickou i finanční asistenci na demontáž a přesun jaderných zbraní. Dále se USA, Rusko a Velká Británie dohodly, že jakmile Ukrajina přistoupí k NPT jako nejaderný stát, poskytnou jí bezpečnostní garance.²⁷ Na konci roku 1994 Ukrajina formálně přistoupila k NPT podpisem Lisabonského protokolu START jako nejaderná země.

Rozdělení černomořské flotily a její základny v Sevastopolu bylo velice citlivým tématem, neboť se současně jednalo o to, která země bude mít suverénní kontrolu nad daným územím. Původ sporu lze najít v roce 1954, kdy byl Krym s velkou ruskou populací jako gesto potvrzení přátelství Sovětského svazu darován Ukrajině. Spor o území Krymu byl v devadesátých letech pro Ukrajinu spíše politickou než strategickou záležitostí, chtěla potvrdit svoji vlastní nezávislost na Rusku.²⁸ Ruský parlament spor vyostřil v červenci 1993, když

26 Bernauer, Brem, Suter: The Denuclearization of Ukraine. Online text (http://home.datacomm.ch/sbrem/Introukraine.pdf)

27 Trilateral Statement. 1994. US Department of State Dispatch.

(http://findarticles.com/p/articles/mi_m1584/is_nSUPP-1_v5/ai_15184081/?tag=content;col1)

28 Felgenhauer, Tyler: Ukraine, Russia and the Black Sea Fleet Accords. WWS Case Study 2/99.

(http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA360381&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf)

schválil rezoluci deklarující Sevastopol za ruské město a to v době, kdy již Jelcin vyjednával rozdělení flotily s ukrajinským prezidentem Kravčukem. Na Ukrajině to vyvolalo ostrou kritiku ruského parlamentu a vedlo k otázkám, zda vůbec zastupuje celé Rusko.²⁹

Po dlouhých debatách, které byly často až na hranici válečného sporu, se podařilo sjednat dohodu o vzájemném přátelství v květnu 1997. Moskva v ní akceptovala rozdělení černomořské flotily na půl mezi oba národy a následné odkoupení několika moderních lodí. Dále si Rusko pronajalo na dobu dvaceti let (s možným prodloužením o pět let) přístavy v Sevastopolu a zavázalo se finančně přispět na transfer ukrajinského jaderného arzenálu do Ruska. A především smlouva stanovuje, že Krym (jako autonomní oblast) a město Sevastopol jsou legálně i teritoriálně suverénní součástí Ukrajiny.³⁰ Smlouva představuje vyjednání velice vratké rovnováhy mezi ruskými zájmy a dosažitelnými zájmy Ukrajiny, která se na dvacet let (s možným pětiletým prodloužením) zavázala mít na vlastním území cizí vojenskou základnu a personál.³¹ Tato situace vede k destabilizaci vzájemných vztahů Ukrajiny a Ruska a vyvolává vzájemné tenze. Prezident Juščenko v roce 2009 zdůrazňoval, že Ukrajina nehodlá smlouvu prodlužovat a urgoval Rusko, aby se začalo připravovat na stažení svých jednotek z ukrajinského území.³² Situace se ale mění po nástupu prezidenta Janukovyče v roce 2010, který je ochoten obnovit přátelské vztahy s Ruskem ustoupením. Na konci dubna 2010 Janukovyč podepsal dohodu prodlužující přítomnost ruské flotily o 25 let, tedy do roku 2042, Ukrajina výměnou získá 30% slevu na ruský zemní plyn. Dohoda byla v parlamentu těsně schválena po bouřlivých protestech opozice.³³ Tento vývoj posouvá vyřešení složité situace. Možnost, že daný spor vyvolá v

29 Schmemann, Serge: Russian Parliament Votes a Claim to Ukrainan Port of Sevastopol. 10.7.1993, The New York Times (http://www.nytimes.com/1993/07/10/world/russian-parliament-votes-a-claim-to-ukrainian-port-of-

sevastopol.html?scp=5&sq=Sevastopol&st=cse)

30 Felgenhauer, Tyler: Ukraine, Russia and the Black Sea Fleet Accords. WWS Case Study 2/99.

(http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA360381&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf)

31 Sherr, James. Russia-Ukraine Rapprochement?: The Black Sea Accords. Survival, 39: 3 (Autumn 1997), p. 33-50.

32 Russian Black Sea Fleet Destabilizing Relations – Yushchenko. 11.11.2009 RIA Novosti.

(http://en.rian.ru/russia/20091111/156796260.html)

33 Smoke bombs, eggs fly in Ukraine parliament. Opposition protests against extension of Russian Navy´s stay in port.

27.4.2010. Reuters. Online text: http://www.msnbc.msn.com/id/36795712/ns/world_news-europe/

budoucnu vzájemný konflikt není zcela vyloučena.

Dalším předmětem sporů je ukrajinsko-ruská hranice. Obě země k právní problematice vzájemných hranic přistupují diametrálně odlišně. Ukrajina usilovala o jasné oddělení a neporušitelnost hranic, což je pro Rusko nepřijatelné. Rusko prosazovalo sice označení hranic na mapě, ale odmítalo jejich striktní demarkaci. S touto otázkou souvisel problém statusu Azovského moře a Kerčské úžiny, o něž vedly obě země v roce 2003 teritoriální spor.

Situaci vyřešilo Rusko unilaterálně a bez námitek NATO získalo kontrolu nad úžinou.³⁴ Následně došlo k prozatímnímu urovnání a obnovení jednání o demarkaci, přesto zatím obě strany nedokázaly situaci definitivně vyřešit³⁵. Tyto spory spoluvytvářejí vzájemný vztah Ruska a Ukrajiny, který lze označit jako nedůvěřivý. Daný postoj ale v současnosti prochází významnou změnou. Od zvolení nového prezidenta Janukovyče se Ukrajina snaží urovnat spory s Ruskem smírem a navázat novou etapu vzájemných přátelských vztahů.³⁶

Ukrajina přímo sousedí s Ruskem a proto se nemůže a vlastně ani nechce od Ruska izolovat, jak tomu učinily státy Visegrádu v devadesátých letech. Ale velký rozdíl je úzká spolupráce s Ruskem na jedné straně a na straně druhé vnímání ohrožení vlastní suverenity rozhodování. Rusko se snaží zasahovat do vnitřní politiky Ukrajiny a vyvolává tak pocit ohrožení. Již Kučma, druhý ukrajinský prezident, naznačil orientování Ukrajiny v bezpečnostní politice směrem k NATO. Lze to označit jako snahu potvrdit vlastní zemi nárok na samostatnost a snahu o bezpečnostní zajištění i proti Rusku. Po vítězství Juščenka v roce 2004 nastává éra orientování se na západní instituce v politice Ukrajiny, která se vyznačuje snahou o členství v NATO a EU. V souvislosti se situací v Gruzii v létě 2008 zdůraznil Juščenko, jaký význam má pro Ukrajinu náležet do systému kolektivní obrany. A vyjádřil své přesvědčení, že pro zachování suverenity a integrity Ukrajiny je integrace do západních struktur

34 Laryš, Martin. Ukrajina. In Kuchyňková, Petra; Šmíd, Tomáš (ed.). 2006. Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Str. 81-2.

35 Russia se to resolve Azov-Kerch sea border with Ukraine. 25.1.2007. Rianovosti. Online text:

http://en.rian.ru/russia/20070125/59672622.html (ověřeno ke dni 28.4.2010)

36 Viktor Yanukovych promises Ukraine will embrace Russia. 5.3.2010. Guardian.co.uk. Online text:

http://www.guardian.co.uk/world/2010/mar/05/ukraine-russia-relations-viktor-yanukovych

jediným východiskem.³⁷ Takové ale není stanovisko celé Ukrajiny, protože i politické spektrum je rozděleno na zastánce integrace do evropských struktur a na zastánce aktivnější spolupráce s Ruskem i za cenu ústupků v pro-evropské politice, stejně jako obyvatelstvo, které tito politici zastupují a o jejichž přízeň se ucházejí. Po nástupu nového prezidenta Janukovyče tak nastala změna v postoji v otázce vztahů NATO a Ukrajiny. Prezident deklaroval neutrální stanovisko Ukrajiny, která nebude volit mezi systémy kolektivní obrany na kontinentu, ale bude s nimi udržovat intenzivní vztahy, aniž by byla členem.³⁸ Přesto ale lze najít jistý trend a tím je snaha o přátelské vztahy s Ruskem jako sousedem Ukrajiny a zemí, se kterou sdílí historické kořeny, a zároveň úsilí o spolupráci s evropskými strukturami, tedy určité osamostatnění se a omezení přímého vlivu Ruska na ukrajinskou politiku.

3.2 Vývoj vztahů Ukrajiny a NATO

Formální vztahy mezi NATO a Ukrajinou byly navázány záhy poté, co Ukrajina získala nezávislost v roce 1991 a zapojila se do programu NACC. V roce 1994 se Ukrajina přidala k Partnerství pro mír a zahájila organizovaní společných misí s NATO.³⁹ Přestože se Ukrajina zapojila do PfP ve stejném roce jako ČR, Polsko, Slovensko a Maďarsko, na rozdíl od států Visegrádu od začátku neusilovala o členství v Alianci. Může to být důsledkem odlišné historické zkušenosti a vztahu k ruské říši. Tato historická zkušenost vnitřně rozděluje Ukrajinu a činí ji nestabilní jak v otázkách národní identity tak budoucího geopolitického orientování.⁴⁰ V roce 1994 proběhl průzkum veřejného mínění ohledně bezpečnostní orientace Ukrajiny v systému kolektivní ochrany: 28 procent respondentů považovalo za nejpřijatelnější vojenskopolitickou alianci s Ruskem, 18 procent se vyjádřilo pro neutrální status

37 Feduschak: Yushchenko balances Russian, EU relations. 22.9.2008.

(http://www.president.gov.ua/en/news/11384.html)

38 Ukraine will not join military blocs – Yanukovych. 25.3.2010. Rianovosti. Online text:

http://rianovosti.com/exsoviet/20100325/158310339.html

39 NATO-Ukraine. A Distinctive Partnership. 2007, p.3.

(http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2007_06/20090304_nato-ukraine2007-e.pdf)

40 Asmus, Ronald D. 2002: Opening NATO's Door. How the Alliance Remade Itself for a New Era. New York: Columbia University Press. Str. 156-8.

a pouze 14 procent pro členství v NATO.⁴¹ Problematický je také velký vliv samotného Ruska, pro které má Ukrajina historický i geopolitický význam.

Ke zintenzivnění vzájemných vztahů dochází v roce 1997. Na summitu v Madridu členové Aliance s Ukrajinou formálně podepsali Chartu zvláštního partnerství, která vytvořila Komisi NATO-Ukrajina (NUC) s pravidelnými konzultacemi, jejímž cílem je posílit vzájemnou důvěru a spolupráci při vytváření bezpečného a stabilního prostředí ve střední a východní Evropě, pro které je nezávislá, demokratická a stabilní Ukrajina jedním z klíčových faktorů.⁴² Ukrajinský prezident L. Kučma byl kritizován za svoji „dvojí tvář“. Na jedné straně podporoval rozšiřování Severoatlantické aliance na východ a usiloval o vytváření spojeneckých vztahů s Aliancí, ale bez znepřátelení Ruska, a na druhé straně bojoval za dobré vztahy s Ruskem. Výzkum veřejného mínění obyvatelstva Ukrajiny ohledně vztahů s NATO v roce 1998 došel k obecnému závěru, že se obyvatelé o Alianci nezajímají, případně členství v ní není populární mezi Ukrajinci. Jako hlavní důvod obyvatelé uvádějí obavy z možného zhoršení vztahů s Ruskem, také by to mohlo příliš zatížit ukrajinskou ekonomiku a zhoršit možnou propustnost hranic s Ruskem.⁴³ Po Kosovské kampani v roce 1999 se ale situace obrací. NATO začíná být obyvateli vnímáno jako hrozba, mělo být obrannou aliancí, ale přesto zaútočilo na Srbsko, Ukrajinci tak vyjádřili solidaritu k ortodoxním Srbům.⁴⁴

Kritiku „dvojí Kučmovy tváře“ nelze považovat za oprávněnou – Ukrajina je země přímo sousedící s Ruskem, na jejímž území žije také velká ruská minorita, společné historické kořeny a silný vliv Ruska také nelze přehlížet.

Tato kritika neakceptuje historické ani geografické aspekty ukrajinské situace. A.

Lieven argumentuje, že klíčovým pro rozvoj Ukrajiny je právě její vztah k Rusku.

Cíl Západu posílit nezávislou Ukrajinu je sám o sobě velmi cenný, ale nastává

41 Kyjevský mezinárodní institut sociologie (data jsou dostupná zde: http://www.kiis.com.ua/db/index.php#2)

42 Charter on Distinctive Partnership. 1997, p-6-7. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_25457.htm?

selectedLocale=en)

43 Galin, I. Mass Public Opinion in Ukraine about NATO and NATO-Ukraine Relationships.1998.

(http://www.nato.int/acad/fellow/96-98/galin.pdf

44 Åslund, Anders. 2009. How Ukraine Became a Market Economy and Democracy. Washington, D.C.: Peterson Institute For International Economics. Str. 226.

otázka, jak ho dosáhnout. Prvním a nejdůležitějším úkolem je reformovat ukrajinskou ekonomiku. To je ale hlavně úkolem samotné Ukrajiny a Západ může pouze pomáhat. Dalším cílem by mělo být posílení demokratických institucí na Ukrajině, které by byly nejlepším garantem stabilní, bezpečné a nezávislé Ukrajiny. Hlavní hrozbou Ukrajiny není Rusko, ale naopak vnitřní faktory: ekonomická situace, nespokojenost obyvatelstva a etnické a kulturní rozdělení, hlavně mezi Rusy ve východní Ukrajině, na Krymu a v Sevastopolu.⁴⁵

Již politika prezidenta Kučmy začala opatrně směrovat Ukrajinu k Západu.⁴⁶ V roce 2002 tak přivedl svoji zemi blíže k NATO, když označil členství v Alianci za potencionální ukrajinský cíl. Ukrajina ale nesplňovala demokratické požadavky NATO a veřejné mínění zaujímalo lhostejný postoj, proto Kučmovo prohlášení zatím nevzbudilo velkou pozornost ani kontroverzi.⁴⁷ Na setkání NUC v Reykjavíku vyjádřili zástupci Ukrajiny touhu přejít na kvalitativně novou úroveň vzájemných vztahů. To vedlo k přijetí Akčního plánu NATO-Ukrajina na summitu v Praze v listopadu 2002.⁴⁸

Během prezidentské kampaně na podzim roku 2004 došlo ke změně veřejného postoje k Severoatlantické alianci. Z původně lhostejné pozice se mění v negativní vnímání Aliance a to díky Janukovyčově kampani zaměřené právě proti NATO, kterou podporovali komunisté, socialisté i ruská vláda.

Přestože Juščenko podporoval NATO, svou kampaň zaměřil na jiná témata.

Veřejnost tak od většiny politiků slyšela pouze negativní kritiku Aliance.⁴⁹ Po oranžové revoluci se v roce 2005 do čela nového ukrajinského vedení postavil Viktor Juščenko a za nejvyšší prioritu zahraniční politiky Ukrajiny bylo označeno pro-západní směřování země, zejména integrace do EU a NATO. To vedlo na setkání NUC ministrů zahraničních věcí ve Vilniusu v dubnu 2005 k přizvání

45 Lieven, Anatol. Restraining NATO: Ukraine, Russa, and the West. Washington Quarterly; Fall97, Vol. 20 Issue 4, p 55, 23p.

46 Haran, O. 1998. Betwen Russia and the West: Prospects for Ukrainian Foreign Policy Choices. p. 34.

(http://www.nato.int/acad/fellow/96-98/haran.pdf)

47 Åslund, Anders. 2009. How Ukraine Became a Market Economy and Democracy. Washington, D.C.: Peterson Institute For International Economics. p. 226.

48 NATO-Ukraine. A Distinctive Partnership. 2007. p.4.

(http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2007_06/20090304_nato-ukraine2007-e.pdf)

49 Åslund, Anders. 2009. How Ukraine Became a Market Economy and Democracy. Washington, D.C.: Peterson Institute For International Economics. Str. 226.

Ukrajiny k zahájení intenzivního dialogu ohledně možného členství a souvisejících reformách.⁵⁰ Přestože Intenzivní dialog negarantuje členství, jeho nabídnutí znamenalo jasný signál, že země NATO podporují úsilí Ukrajiny a jsou ochotny jí pomáhat a asistovat při potřebných reformách. Paralelně byl schválen balíček krátkodobých opatření s cílem zlepšit praktickou spolupráci v pěti hlavních oblastech: posílení demokratických institucí, zavedení politického dialogu, zintenzivnění obranné a bezpečnostní sektorové reformy, vylepšení informovanosti veřejnosti, zvládání sociálních a ekonomických důsledků reformy.⁵¹

Ukrajina se v posledních letech stala otevřenější a demokratičtější zemí⁵², i přesto ale čelí vnitřním nejistotám. Výsledky vnitřních reforem, které započal prezident Juščenko, jsou přinejmenším smíšené a v posledních letech se ekonomický růst země zpomalil, v roce 2009 došlo dokonce k silné recesi.⁵³ Členství v NATO je problematickým tématem uvnitř politického spektra. Před prezidentskými volbami v roce 2010 tehdejší premiérka Tymošenková sice Juščenka podpořila a podepsala v lednu 2008 spolu s ním dopis s žádostí o udělení Akčního plánu členství (MAP), její stanoviska k Alianci byla ale velice vlažná. Opoziční Strana regionů pod vedením Janukovyče i Komunistická strana silně oponovaly členství v NATO a kvůli žádosti o MAP blokovaly jednání parlamentu. Jednání byla uvolněna až po schválení rezoluce ustavující, že o členství v NATO rozhodne veřejné referendum.⁵⁴ Veřejná podpora je mnohem nižší než tomu bylo v případě zemí střední a východní Evropy. Dle průzkumu veřejného mínění z roku 2004 týkajícího se politického směřování země vychází najevo důležité rozdělení Ukrajiny podle regionů: západní a střední regiony nejvíce preferovaly politickou orientaci jak k Západu tak k

50 Perepelytsia, G. M.: Ukrajina a NATO – vztahy na rozcestí; NATO Review 07 (http://www.nato.int/docu/review/2007/issue2/czech/art2.html#)

51 Bucharest Summit guide 2008 (http://www.nato.int/docu/comm/2008/0804-bucharest/presskit.pdf)

52 Dle hodnocení Freedom House došlo k výraznému zlepšení civilních a politických práv. Åslund, Anders. 2009. How Ukraine Became a Market Economy and Democracy. Washington, D.C.: Peterson Institute For International Economics. Str. 255.

53 V roce 2007 růst HDP dosáhly 7,9%, v roce 2008 už jen 2,1%, a odhad pro rok 2009 je pokles o -14%. Data jsou dostupná na www.imf.org; World Economic Outlook Database, 2009.

54 NATO Enlargement: Albania, Croatia, and Possible Future Candidates. Congresssional Research Service.

14.4.2009. (http://italy.usembassy.gov/pdf/other/RL34701.pdf)

Rusku. Jižní a východní regiony preferovaly primárně orientování na Rusko.⁵⁵ Další průzkum z roku 2009 prokazuje, že většina ukrajinského obyvatelstva - 51% je proti členství v NATO a pouze 28% členství podpořilo.⁵⁶ Průzkum veřejného mínění, který proběhl na podzim roku 2009 před prezidentskými volbami zdůrazňuje, že mezi základní priority obyvatelstva nepatří zahraniční směřování země, ale naopak vnitřní situace. A hlavně ta ovlivňuje volební preference. Pro obyvatelstvo tak bylo primární vytvoření pracovních míst, snížení inflace a korupce, zlepšení zdravotní péče a zvýšení politické stability Ukrajiny.⁵⁷

3.3 Summit NATO v Bukurešti

Ukrajinští představitelé doufali, že se otázka členství Ukrajiny v NATO dostane na novou úroveň během summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008.

Součástí agendy tohoto summitu totiž bylo i rozšiřování Aliance a potencionální pozvání nových zemí, či v případě Ukrajiny možnosti získání Akčního plánu členství. Ve společném prohlášení členů NATO uvítalo snahu Ukrajiny stát se členem a deklarovalo, že společně s Gruzií „se stanou členy NATO“⁵⁸ v budoucnosti. Zástupci zemí na summitu ocenili, že se Ukrajina významně účastní operací Aliance a demokratické reformy také pokračují. Žádost o Akční plán členství je proto dalším krokem, který členové Aliance podporují. Ministři zahraničí, kteří mají autoritu udělit MAP žádajícím zemím, by proto měli na schůzi v Bruselu v prosinci 2008 tuto aplikace zvážit.⁵⁹

V prosinci 2008 V. Juščenko mluvil přímo a naznačil, že Ukrajina je připravena a usiluje o získání MAP. „Očekáváme pozitivní signál od Aliance.

Věříme, že jsme připraveni na hlubší spolupráci...kvalitativně nová úroveň bude nepochybně vzájemně obohacující“. Zároveň Alianci žádal, aby negativní

55 Kyjevský mezinárodní sociologický institut; (http://www.kii s.com.ua/index.php?id=4&sp=1&num=4&lng=eng )

56 Two Decades After the Wall´s Fall. 2009. Pew Global Attitudes Project. Pew Research Center. p. 71.

(http://pewglobal.org/reports/pdf/267.pdf)

57 International Foundation For Electoral Systems. (http://www.ifes.org/newsinbrief.html?title=New%20Data

%20Released%20on%20IFES%25%20Survey%20on%20Ukrainian%20Political%20Attitudes)

58 Bucharest Summit Declaration, 2008,(http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_8443.htmselectedLocale=en)

59 ^tamtéž

pozice Ruska stejně jako v první a druhé vlně neovlivnila rozhodnutí o rozšíření.⁶⁰ I přes vkládání velkých nadějí do setkání v prosinci 2008 nebyl Ukrajině Akční plán členství udělen s poukazem na nedostatečnou úroveň reforem.⁶¹ Za významný faktor ovlivňující toto rozhodnutí lze označit také vnitropolitickou nejednotnost na Ukrajině. Ta sice zažádala o udělení Akčního plánu členství, ale ve stejný moment vyzýval Alianci vůdce strany regionů Janukovyč, aby členství Ukrajiny v NATO nezvažovali, neboť zatím je většina veřejnosti proti.⁶² Dalším faktorem tak bylo veřejné mínění na Ukrajině a také odmítavá pozice Ruska. Obecně se v rámci Aliance se projevilo určité rozdělení na „nové“ a „staré“ členy. Většina nových členů podporovala rozšíření o Ukrajinu, například Polsko, baltské státy, Rumunsko, Bulharsko, Česká republika⁶³, mezi zastánce udělení MAPu Ukrajině patřily ale i USA. Mezi odpůrce patřila například Francie a Německo. Konkrétním stanoviskům jednotlivých států se text věnuje níže v kapitolách pozice členů NATO a pozice Ruska.

3.4 Plnění vstupních kritérií

V listopadu 2002 byl přijat Akční plán NATO-Ukrajina identifikující klíčové strategické cíle a priority Ukrajiny, které musí splnit na své cestě k integraci do euro-atlantických bezpečnostních struktur. V rámci tohoto Akčního plánu byly ustanoveny mechanizmy implementace, jenž umožňují konzultovat probíhající reformy. Významným nástrojem se staly roční zprávy předkládané Ukrajinou (ATP). Rada NATO-Ukrajina tyto roční zprávy o pokračujících reformách diskutuje a členské státy navrhují specifická řešení a časový rozvrh. Byly označeny dvě základní oblasti, kterými se budou zabývat společné pracovní skupiny. První se týká politických a ekonomických témat: ve vnitřní politice bude Ukrajina posilovat demokratické principy a bojovat proti korupci, v zahraniční politice se musí soustředit na vlastní schopnost přispívat k bezpečnosti a

60 Juščenko: We are ready if you are.2008; (http://www.president.gov.ua/en/news/12200.html)

61 Final Comuniqué. 2008. (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_46247.htm)

62 Leader fo Regions Party Viktor Yanukovych appeals to NATO leaders. 2008. NRCU. Online text:

http://www.nrcu.gov.ua/index.php?id=148&listid=60596

63 Interview with President of the Republic of Poland Lech Kaczynski on NATO Bucharest summit, April 5, 2008. online text: http://www.msz.gov.pl/index.php?page=12777&lang_id=en&bulletin_id=16&document=2081#_Toc199051179

stabilitě mezinárodního prostředí a účastnit se v boji proti terorismu. Mezi ekonomické cíle patří vytvoření stabilní tržní ekonomiky, jenž je konformní se standardy WTO. Dále je nutné reformovat oblast poskytování informací, je potřeba zajistit svobodu projevu a informací a zlepšit informovanost obyvatelstva o principech NATO. Druhá část se týká bezpečnostních, vojenských reforem a spoluprací s NATO. Nutná je reorganizace a restrukturalizace národní obrany a bezpečnosti do demokraticky kontrolované, efektivní a transparentní organizace tak, aby Ukrajiny byla schopná zajistit si vlastní suverenitu a teritoriální integritu a přispívat k mezinárodnímu míru a stabilitě. V souvislosti s reformou obrany je důležité prohlubování spolupráce NATO-Ukrajina v oblastech obrany a ve vojenských oblastech, jež povede ke vzájemné interoperabilitě. Aby mohlo být dosaženo vzájemné kompatibility s pravidly Aliance bude Ukrajina pokračovat v revidování vnitřní legislativy a regulací a uvádět je do souladu s aliančními.⁶⁴

Vymezení daných strategických a problematických oblastí naznačuje, že přizpůsobování se Ukrajiny bude složitý a dlouhodobý proces počínající úpravou politického a legislativního systému, který povede až ke změně obecných schémat myšlení. Ukrajina prokazuje aktivní přístup ve spolupráci s Aliancí. Ukrajinské jednotky se účastní společných mírových misí pod vedením NATO, například v Bosně a Hercegovině, Kosovu či Afghánistánu. Ukrajina tak přispívá k udržování mezinárodní stability a k boji s terorismem. Vnitřní strukturální reformy podle Světové Banky sice postupují, ale pouze skromně a pomalu.⁶⁵ Překážkou dalšího demokratického rozvoje se stává rozšířená korupce, která pramení z toho, že země je silně ovlivňovaná elitními politickými i obchodními kartely.⁶⁶ Podle World Governance Indicators pro rok 2008⁶⁷ dosahuje Ukrajina v kontrole korupce pouze 28% a ve vládě práva jen 31%.⁶⁸

64 NATO-Ukraine Action Plan, 2002, (http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_19547.htm)

65 Country Brief 2009

(http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/ECAEXT/UKRAINEEXTN/0,,menuPK:328543~pageP K:141132~piPK:141107~theSitePK:328533,00.html)

66 Corruption Assesment: Ukraine. Final Report. 2006 (http://ukraine.usaid.gov/lib/evaluations/AntiCorruption.pdf)

67 The Worldwide Governence Indicators Project, (http://info.worldbank.org/governance/wgi/pdf/wgidataset.xls)

68 Pro srovnání v kontrole korupce dosahuje ČR 67%, Rumunsko 57%, Německo 93%. Pro indikátor vlády práva dosahuje ČR 77%, Rumunsko 54%, Německo 93 %.

Velkou překážkou ukrajinských snah o členství v NATO jsou její dosud nevyřešené spory s Ruskem, které mají určitý potenciál vyústit ve vzájemný konflikt: jedná se především o přítomnost ruské flotily v Černém moři v Sevastopolu a také aktuální spory okolo tranzitu zemního plynu.⁶⁹ Vyřešení sousedských sporů patří mezi jednu z klíčových podmínek Aliance, dokud tyto spory nebudou vyřešeny, nemá Ukrajina přílišné šance stát se členem NATO.

V ATP pro rok 2009 Ukrajina deklaruje záměr udržovat intenzivní politickou spolupráci a praktický dialog s Aliancí. Podle dohodnutého rámce bude pokračovat v implementaci reforem. Jak je uvedeno v ATP pro rok 2009⁷⁰, reformní snahy se nejvíce zacílí na zvýšení informovanosti veřejnosti o roli NATO a zvýšení veřejné podpory pro euro-atlantické směřování Ukrajiny. Dále je potřeba pokračovat v implementací demokratických reforem ve všech oblastech, s důrazem na transformaci svých bezpečnostních a obranných struktur a boj s korupcí. I nadále se ukrajinské jednotky budou účastnit společných misí.

3.5 Reforma armády

Po získání nezávislosti Ukrajiny zdědila po Sovětském svazu velkou armádu sovětského typu, ozbrojené složky zahrnovaly asi 780 tisíc osob. Došlo k znárodnění téměř všech sovětských strojů a základen včetně jaderného arzenálu na území Ukrajiny (s výjimkou Černomořské flotily). Samotná Ukrajina nebyla schopná takovou armádu financovat, neboť náklady by činily kolem 30 procent HDP Ukrajiny.⁷¹

Do roku 2000 došlo k redukci armádní síly o téměř 50 procent osob (310 tisíc vojáků plus 90 tisíc civilního personálu).⁷² V současnosti se Ukrajině

69 Schuchardt, D.: Germany´s Interest in Future NATO Enlargement. 4.1.2010,p.23. (http://www.atlantic-

community.org/app/webroot/files/articlepdf/Schuchardt%20-%20Germany%20Interests%20in%20Future%20NATO

%20Enlargement.pdf)

70 NATO-Ukraine Annual Target Plan for Year 2009

(http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2009_03/20090303_b090213-NU-ATP2009-eng_.pdf)

71 Kolisnichenko, Oleksandr. 2004. Military Reform in Ukraine. Carlisle: U.S. Army War College. Strategy Research Project (http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?AD=ADA424058&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf)

72 The Chronicle of Independent Ukraine. Online text, http://www.mil.gov.ua/index.php?

lang=en&part=history&sub=chronicle