VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2006 Ivana Polá č ková
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztah ů
Hlavní specializace: Mezinárodní obchod
Vnit ř ní trh Evropské unie po východním rozší ř ení
Diplomová práce
Vypracovala: Ivana Polá č ková
Vedoucí diplomové práce: Ing. Vlasta Adámková, CSc.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vnitřní trh Evropské unie po východním rozšíření“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ……….. ………..
Podpis
Za vedení práce a cenné p ř ipomínky
d ě kuji paní Ing. Vlast ě Adámkové, CSc.
OBSAH
ÚVOD... 6
1 FORMOVÁNÍ A VZNIK VNITŘNÍHO TRHU... 8
1.1PŘÍČINY INTEGRAČNÍHO PROCESU... 8
1.2PROJEKT VNITŘNÍHO TRHU... 9
1.2.1 Římská smlouva ... 9
1.2.2 Bílá kniha ... 10
1.2.3 Jednotný evropský akt ... 10
1.3VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ... 11
1.3.1 Celní unie ... 11
1.3.2 Odstranění fyzických překážek na hranicích ... 12
1.3.3 Odstranění technických překážek obchodu... 12
1.3.4 Odstranění daňových překážek ... 13
1.4VOLNÝ POHYB SLUŽEB... 16
1.5VOLNÝ POHYB OSOB... 18
1.6VOLNÝ POHYB KAPITÁLU... 20
1.7EFEKTY VNITŘNÍHO TRHU... 22
1.7.1 Očekávané přínosy vnitřního trhu a Cecchiniho zpráva ... 22
1.7.2 Výsledky vnitřního trhu a jeho skutečné přínosy ... 24
1.8VÝVOJ VNITŘNÍHO TRHU PO JEHO VZNIKU... 29
1.8.1 Situace po roce 1992... 29
1.8.2 Akční plán vnitřního trhu (1997) ... 30
1.8.3 Amsterodamská smlouva a vnitřní trh ... 31
1.9VÝZVY NOVÉHO TISÍCILETÍ... 32
1.9.1 Strategie pro evropský vnitřní trh ... 32
1.9.2 Lisabonská strategie ... 34
1.9.3 Průběh realizace strategií... 35
2 VNITŘNÍ TRH A VÝCHODNÍ ROZŠÍŘENÍ ... 37
2.1VÝJIMEČNOST ROZŠÍŘENÍ VROCE 2004 ... 37
2.2PŘÍNOSY A NÁKLADY KANDIDÁTSKÝCH ZEMÍ PŘI ZAPOJENÍ DO VNITŘNÍHO TRHU... 39
2.2.1 Přínosy a náklady z makroekonomického hlediska ... 39
2.2.2 Přínosy a náklady z podnikového pohledu... 41
2.3CELKOVÝ DOPAD ROZŠÍŘENÍ NA VNITŘNÍ TRH... 42
2.4PŘÍPRAVA EVROPSKÉ UNIE NA ROZŠÍŘENÍ... 43
2.4.1 Strategie vnitřního trhu 2003-2006 ... 44
2.4.2 Přechodná období ... 45
2.4.3 TAIEX... 47
2.4.4 Převádění legislativy vnitřního trhu ... 48
2.5VNITŘNÍ TRH VROCE 2004... 50
2.5.1 První zpráva o provádění Strategie vnitřního trhu (2003-2006)... 50
2.5.2 Transpoziční deficit... 51
2.5.3 Efekty vnitřního trhu ... 54
2.6VNITŘNÍ TRH ROK PO ROZŠÍŘENÍ... 57
2.6.1 Druhá zpráva o provádění Strategie vnitřního trhu (2003-2006) ... 57
2.6.2 Transpoziční deficit... 58
2.7SOUČASNÝ STAV VNITŘNÍHO TRHU... 60
2.7.1 Provádění směrnic ... 60
2.7.2 Porušování práva... 64
2.7.3 Řešení problémů vnitřního trhu ... 65
2.7.4 Ekonomické přínosy rozšíření EU ... 67
2.7.5 Volný pohyb zboží v rozšířené EU ... 68
2.7.6 Volný pohyb služeb v rozšířené EU ... 70
2.7.7 Volný pohyb osob v rozšířené EU... 71
2.7.8 Volný pohyb kapitálu v rozšířené EU ... 73
2.8STRATEGIE VNITŘNÍHO TRHU PO ROCE 2006 ... 74
ZÁVĚR... 76
LITERATURA... 79
PŘÍLOHY... 80
Úvod
Evropská integrace je dominantní politický a ekonomický proces, kterým žije náš kontinent od druhé poloviny 20. století. Z počátku byl omezen na skupinu šesti zemí západní Evropy, která se postupně rozrostla na dnešních 25 členů Evropské unie. Po odstranění mocenského rozdělení kontinentu se jako reálná ukázala původní myšlenka zakladatelů evropské integrace sjednotit celou Evropu a tak definitivně odstranit dřívější důvody konfliktů, které byly příčinnou střetů na tomto území. Začínající desetiletí nového milénia znamenalo pro integrovanou Evropu zatím poslední rozšíření o skupinu zemí, mezi kterou se zařadila i Česká republika.
Evropská unie je složitá a členitá konstrukce, která se skládá z mnoha vrstev. Jejím základem, jak je zapsáno v zakladatelské Římské smlouvě z roku 1957, je společný trh. Jeho vytvořením měl být odstraněn velký nedostatek evropského kontinentu: jeho rozdělení do mnoha států, větších i menších, které po dlouhá desetiletí byly spíše uzavřenými ekonomikami a místo spolupráce vzájemně soupeřily.
Projekt společného trhu měl odstranit národní hranice jako bariéru úzkého ekonomického propojení, zároveň však zachovat suverenitu zúčastněných zemí. Realizace čtyř ekonomických svobod, tj. volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, jim měla zajistit užší vzájemnou spolupráci, zvýšení konkurence, koncentrace výroby a prohloubení specializace a kooperace. A i když se realizace vytyčeného cíle ukázala být mnohem složitější, podařilo se nakonec vytvořit kvalitativně vyšší integrační formu – ekonomický prostor bez vnitřních hranic – vnitřní (jednotný) trh.
Cílem mé diplomové práce je zjistit, zda poslední rozšíření Evropské unie přineslo očekávané zlepšení situace na samotném vnitřním trhu nové EU-25, a to konkrétně v rámci čtyř ekonomických svobod. To znamená, zda se zvýšil volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu nejen v nových členských státech, ale také v zemích původní EU-15. Pokusím se odpovědět i na otázku, zda celý proces včleňování desítky nových zemí do vnitřního trhu Unie proběhl dle plánovaného harmonogramu, hlavně co se týká průběhu přebírání legislativy z této oblasti, a jestli se v jeho průběhu vyskytly vážnější problémy.
V této práci jsem se zaměřila na dva okruhy. V prvním popisuji vývoj formování společného a následně vnitřního trhu až do jeho vzniku v roce 1993 a vývoj v letech bezprostředně po něm. Popisuji základní prvky vnitřního trhu, kterými jsou čtyři ekonomické svobody. Zmiňuji cíle, které si tento program kladl na počátku a s jakými skutečnými efekty se setkal v pozdějších fázích své realizace.
Druhá část práce je věnována přípravě deseti kandidátských zemích na jejich vstup do Evropské unie v květnu 2004. Rozšíření v takovém rozměru znamenalo pro Unii zlomový
okamžik a já jsem se pokusila shrnout možné přínosy a náklady, které se od něj očekávaly. A to jak na straně původních členských států, tak na straně nových zemí. Tento krok byl spojen s řadou opatření, která měla zabezpečit jejich co nejméně problémové začlenění do projektu vnitřního trhu. Jaké kroky byly v této souvislosti učiněny a jak probíhalo celé přechodné období, nastiňuji právě v této části své práce. Zaměřuji se také na stav vnitřního trhu po tomto historickém rozšíření. Rok po roce sleduji jeho vývoj a úspěchy nových členských zemí v zapojování do něj. Hlavně jsem se zaměřila na oblast přejímaní legislativy, která je v celém procesu klíčová. Popisuji vývoj vnitřního trhu jako celku s 25 členskými státy a jeho cestu k pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu „bez hranic“. Nakonec své práce se zmiňuji o současném stavu vnitřního trhu dva a půl roku po posledním rozšíření. Srovnávám tehdejší plány Evropské unie s reálnou současností.
Při tvorbě této diplomové práce jsem využívala hlavně zdroje v elektronické podobě, přednostně pak dokumenty zveřejněné na stránkách Evropské komise. Důvodem byla potřeba získání nejnovějších dat, která ještě nebyla zpracována v knižní podobě či nebyla přeložena do českého jazyka. Knižní publikace jsem použila výhradně pro časově starší fakta a souvislosti.
1 Formování a vznik vnit ř ního trhu
1.1 P ř í č iny integra č ního procesu
Integrace je jev, s nímž se setkáváme prakticky až v období po druhé světové válce. Pod hospodářskou integrací se zpravidla rozumí proces, při kterém se doposud oddělené národní trhy propojují a postupně slučují, čímž vzniká větší rozsáhlejší trh, který přináší výhody všem zúčastněným zemím. Ekonomický přínos integračního propojení je zcela patrný. Při větším trhu vzniká větší odbytiště, podniky mohou dosahovat optimálního rozsahu výroby, protože nevyrábějí pouze na omezený domácí trh. Může se prohlubovat specializace, vzniká větší tlak na snižování nákladů a růst produktivity práce. Rozsáhlejší trh je také přitažlivější pro investory, domácí i zahraniční, čímž ekonomický růst dostává nové podněty.
Podstatné je také to, že na větším trhu se zvětšuje počet jeho účastníků, čímž se rozšiřuje a posiluje konkurenční prostředí. Pod tlakem zesílené konkurence rychleji postupuje inovace výrobků, zvyšuje se jejich kvalita, zvětšuje se výběr zboží i nabízených služeb a zpravidla dochází také ke snížení cen.
Podněty k rozvoji integračního propojení zemí nevycházejí vždy výlučně z ekonomické sféry. V západní Evropě byly po druhé světové válce stimulem integrace především pohnutky politické: odstranit ekonomický základ a příčiny konfliktů mezi velkými zeměmi, které v minulém století přerostly do dvou světových válek. Sblížením zemí měly být nalezeny prostředky, jež měly nahradit dřívější soupeření dvou významných zemí, Francie a Německa, mírovou spoluprací. V západní Evropě k tomu přistoupil ještě další podnět. Proces integrace měl také přispět k semknutí a posílení pozice západoevropských zemí v Evropě (vůči SSSR) a také přispět k upevnění jejich ekonomické váhy ve světě (vůči USA a později vůči Japonsku).
I když politické pohnutky hrály závažnou roli při vzniku evropské integrace, musíme přesto konstatovat, že v jejím vývoji až do přelomu 80. a 90. let zcela převažovaly ekonomické procesy.
V nich mělo vytváření společného1 trhu, vedle tak zvaných společných politik, klíčové postavení. Teprve na počátku 90. let, po přijetí Maastrichtské smlouvy o vzniku Evropské unie, se integrační proces začal obohacovat také o užší spolupráci v otázkách zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky a také v otázkách vnitřních. Vedle prvního převážně ekonomického pilíře, jehož základem je právě společný (vnitřní) trh, tak vznikl i pilíř druhý a třetí.
1 V Římské smlouvě z roku 1957, jak ještě dále uvedu, se používá termín „společný trh“ (common market).
Později, od poloviny 80. let, je běžný termín „jednotný“ (single) nebo „vnitřní“ (internal) trh.
1.2 Projekt vnit ř ního trhu
1.2.1 Římská smlouva
Římská smlouva z roku 1957 ustavující Evropské hospodářské společenství konstatovala na čelném místě fakt, že úkolem Společenství je zřízení společného trhu, s tím, že zřízení celní unie bylo považováno za první nezbytný krok. Usilovala o to, aby se liberalizovaly ekonomické vztahy mezi členskými zeměmi na základě těchto kroků:
1. vytvořením celní unie měla být v obchodě odstraněna cla a zaveden společný celní sazebník vůči třetím zemím,
2. měla být odstraněna kvantitativní omezení obchodu (kvóty) a také opatření, která měla podobný účinek (mimocelní překážky obchodu), což mělo zajistit volný pohyb zboží mezi členskými zeměmi,
3. zajistit volný pohyb osob (přesněji pracovníků), služeb a do určité míry také kapitálu.
Složitá ekonomická situace sedmdesátých let s novými protekcionistickými opatřeními se neblaze podepsala na vytváření společného trhu. Po vytvoření celní unie už nemohly členské země znovu zavádět celní bariéry a nové kvóty ve vzájemném obchodu. Ukázaly se však jako velice vynalézavé v zavádění mimocelních překážek (tzv. nepřímých překážek), jak vůči třetím zemím, tak vůči zemím Společenství. Novými standardy se společný trh znovu tříštil a drobil. To přispělo mino jiné k poklesu konkurenceschopnosti zemí Společenství jak vůči USA, tak i Japonsku. Tehdejší stav integračního procesu zhodnotil Pelkmans takto: “Společný trh se tehdy zredukoval na určitý druh celní unie, zatímco volný pohyb služeb, kapitálu a osob byl tak přiškrcen, že měl jen omezený ekonomický význam.”2
Důsledek této situace se viditelně projevil. Společenství, přes pokrok ve zřizování celní unie, zůstávalo roztříštěné na jednotlivé národní trhy, s bariérami na národních hranicích mezi členskými státy. Integrační proces, který měl podle Římské smlouvy vyústit ve zřízení společného trhu, zamrzl na samém začátku a jeho očekávané efekty se neobjevily.
Fragmentovaný trh zemí ES omezoval konkurenci, oslaboval podněty pro inovace a vědeckotechnický pokrok, brzdil modernizaci ekonomik a jejich konkurenceschopnost. Pokud se mělo s touto neblahou situací skoncovat, byl nutný radikální průlom v dosavadním přístupu k integračnímu procesu.
Projevy nespokojenosti s nedokončeným společným trhem přicházely z mnoha stran. Jejich nositeli byly členské země, Evropský parlament, Evropská komise a také podnikatelské svazy.
Jejich společnou výtkou bylo to, že roztříštěná Evropa omezuje její výkonnost, konkurenceschopnost a také její možnosti.
2 http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=535
Skutečným zlomem byly dvě události:
• přijetí Bílé knihy o dokončení vnitřního trhu z roku 1985,
• přijetí Jednotného evropského aktu (1987) jako prvního dodatku k Římské smlouvě.
1.2.2 Bílá kniha
Bílá kniha o realizaci vnitřního trhu obsahuje podrobné shrnutí strategie, kterou hodlala Komise prosazovat, aby na konci roku 1992 vznikla „Evropa bez vnitřních hranic“. Analyzuje situaci v polovině 80. let, příčiny pomalého postupu k vytvoření skutečného vnitřního trhu a předkládá podrobně zpracovaný seznam téměř 300 legislativních opatření, které bylo potřeba přijmout v Radě ministrů a zavést ve všech členských zemích. Výsledkem měl být kvalitativně vyšší cíl než dosud, a to vytvoření rozsáhlého ekonomického prostoru, který se vyznačuje čtyřmi svobodami: svobodou pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu uvnitř Společenství.
Překážky, které bránily vytvoření jednotného vnitřního trhu, byly rozděleny do tří skupin:
1. Fyzické (materiální) – překážky na hranicích mezi členskými zeměmi, většinou administrativní povahy, které bránily volnému pohybu zboží i osob,
2. Technické – plynou z rozdílných technických a jiných standardů, což bránilo prosazení všech čtyř ekonomických svobod,
3. Daňové – plynou z rozdílů v systémech nepřímého zdaňování členských zemí, jež si vynucovaly udržování kontrol na hranicích mezi členskými státy.
Bílá kniha z roku 1985 předložila nejen rozbor těchto bariér, ale v příloze zpracovala podrobný časový harmonogram jejich odstranění do konce roku 1992.
1.2.3 Jednotný evropský akt
Právní formu zamýšlenému vnitřnímu trhu dal Jednotný evropský akt (JEA). Byl podepsán v únoru 1986 a vstoupil v platnost po ratifikaci v parlamentech členských států 1. 7. 1987. JEA stanovil, že Římská smlouva bude doplněna o tři články. V prvním z nich se konstatovalo, že Společenství přijímá opatření s cílem postupně vytvářet vnitřní trh během období končícího 31.
prosince 1992. Vnitřní trh byl také poprvé definován jako oblast bez vnitřních hranic, v níž je zajištěn volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Ve druhém a třetím článku byly uvedeny postupy přijetí směrnic a podmínek nezbytných k zajištění vyváženého pokroku ve všech sektorech, o něž jde, a pravidel výjimek, které musí mít povahu dočasnou a na fungování jednotného trhu musí působit co nejméně rušivě.
JEA urychlil přijímání zákonných norem Společenství, když zavedl většinové hlasování v Radě o zákonech, předpisech nebo administrativních postupech v členských zemích, které
přímo ovlivňují budování vnitřního trhu. Výjimkou z toho jsou některé oblasti, např. jednomyslnost vyžadují i nadále daňové otázky, jakož i usnesení, která se týkají volného pohybu osob a práv a zájmů pracovníků.
1.3 Volný pohyb zboží
1.3.1 Celní unie
Volný pohyb zboží je první ze čtyř základních svobod vnitřního trhu EU. Svobodu pohybu zboží lze uplatňovat jen u takové produkce, která překračuje hranice členského státu. Svoboda pohybu zboží je zaručena Smlouvou o ES.
Prvním krokem ke zcela volnému pohybu zboží bylo zřízení celní unie (1968). Jejím výsledkem bylo:
• odstranění cel na dovozy a vývozy a rovněž zákaz dávek s podobným účinkem,
• odstranění kvantitativních omezení dovozu a vývozu a opatření s podobným účinkem,
• odstranění daňové diskriminace v obchodu mezi členskými zeměmi,
• přijetí společného celního sazebníku pro obchod s třetími zeměmi.
K těmto prvkům byly v Římské smlouvě dodány ještě dva požadavky, jejichž splnění se ukázalo složitější:
• úprava státních monopolů obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi příslušníky členských států,
• úprava systému státních podpor, aby v žádné podobě nemohly zvýhodňovat určité domácí podniky nebo výrobu určitého zboží, čímž by byla narušena hospodářská soutěž a obchod mezi členskými zeměmi.
„Pouze za přesně vymezených podmínek mohou členské státy zakázat nebo omezit dovoz nebo tranzit určitého zboží: pokud mohla být ohrožena veřejná mravnost, veřejný pořádek, ohroženo zdraví a život lidí a zvířat a ochrana rostlin a také pokud jde o ochranu národních kulturních památek a průmyslového a obchodního tajemství.“3 Největší potíže ve vzájemném obchodě vznikaly z toho, že členské země s poukazem na „veřejnou bezpečnost“ trvaly na splnění svých specifických národních předpisů, které musel splňovat každý výrobek. V důsledku toho v obchodě výrazně narostly v 70. letech nepřímé překážky, přestože cla a kvantitativní překážky byly již odstraněny.
3 www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1570#Volný%20pohyb%20zboží
1.3.2 Odstranění fyzických překážek na hranicích
Celní kontroly mezi členskými zeměmi zůstaly zachovány až do poloviny 80. let, a to z několika příčin. Jednak pro statistické účely, z daňových důvodů, hlavně však proto, aby se zabránilo dovozu zboží, které neodpovídalo domácím předpisům. Kvůli tomu bylo nutno podstupovat složité celní formality a vedle toho byly kontrolovány také osoby. Po roce 1985 byly celní formality nejdříve značně zjednodušeny a od roku 1993 byly zcela odstraněny.
Statistická kontrola obchodu se začala provádět přímo v členských zemích, stejně jako kontrola bezpečnosti každého výrobku. To ovšem vyžadovalo, aby byly upraveny technické předpisy zavedené v různých členských zemích.
1.3.3 Odstranění technických překážek obchodu
Po odstranění celních formalit a kontrol na hranicích zůstaly technické bariéry hlavní překážkou volného pohybu zboží. Jejich odstranění se však ukázalo jako mnohem složitější a časově náročnější. Problém byl v tom, že rozdíly mezi technickými předpisy se staly překážkou vzájemného obchodu a mohly dokonce obchod zablokovat úplně. Aby k tomu nedošlo, musel výrobce svůj výrobek přizpůsobovat podle toho, kam ho vyvážel. Tím se výroba zdražovala, růst produktivity se zpomaloval a hlavně se omezovala konkurence.
Jsou dva způsoby, jak tuto situaci řešit:
• buď si navzájem uznávat národní technické požadavky na výrobky,
• nebo sjednotit doposud odlišné technické předpisy jejich harmonizací.
Ve vývoji evropského vnitřního trhu byla použita oběřešení.
Vzájemné uznávání národních technických a jiných předpisů je přístup, který se rozšířil díky rozhodnutí Evropského soudního dvora z roku 1979. Výrobek legálně vyrobený a uvedený na trh v jednom členském státě musí mít možnost přístupu na trhy všech ostatních členských států, bez ohledu na to, zda odpovídá předpisům stanoveným těmito státy.
Jsou však případy, kdy použití tohoto přístupu není možné. Tehdy, když rozdíly mezi národními úpravami jsou velice podstatné, takže vzájemné uznávání výrobků nepřichází v úvahu. Mají-li mít výrobky v tomto případě zajištěn vstup na trhy všech členských zemí, nezbývá než odstranit tyto rozdílné předpisy sjednocením technickým požadavků, jejich harmonizací. Při sjednocování technických požadavků byly použity dva přístupy, které existují dodnes: tzv. starý nebo sektorový přístup a tzv. nový přístup.
„U starého přístupu jsou jasně stanoveny požadavky na určité výrobky. Jsou to většinou výrobky, u nichž je žádoucí zajistit splnění přísných zdravotních a bezpečnostních požadavků, které by jinak mohly ohrozit život a zdraví uživatele. Slabinou tohoto přístupu je to, že neustálý
tok nových výrobků by si vyžádal trvale přijímat nové směrnice a pomalý postup jejich schvalování by mohl brzdit inovační proces.“4
Proto byl tento přístup od poloviny 80. let nahrazen tzv. novým přístupem ke sjednocování technických požadavků. Je jednodušší, protože formou směrnic vymezuje pouze omezený počet požadavků zásadní důležitosti pro vybrané skupiny výrobků. Směrnice obsahují tedy pouze základní bezpečnostní požadavky, které musí tyto výrobky splňovat. Vlastní technické normy jsou vydávány evropskými normalizačními institucemi a jejich dodržování je dobrovolné. Výrobce se jich může i nemusí držet, pokud prokáže shodu svých výrobků jiným způsobem. Výhoda tohoto přístupu je zřejmá: na úrovni ES se vydávají pouze rámcové směrnice, nikoli závazné technické specifikace. Tím se celý proces technické harmonizace urychlil a průběžná úprava technických norem se přesunula na nevládní instituce.
Před tím než mohou být výrobky respektující zásadní požadavky směrnic uvedeny na trh kterékoli členské země, musí být provedeno posouzení shody s těmito požadavky. To provádějí autorizované zkušebny v členských zemích. Výrobek, u něhož byla prokázána shoda se směrnicemi nového přístupu, nese označení CE5 (Conformité Européenne, v překladu evropská shoda). Členské země si důvěřují a navzájem si uznávají výsledek zkoušek provedených v jiné členské zemi. Tím je uvolněn jeho přístup na trhy všech členských zemích, aniž by musel být v kterékoli z nich znovu testován.
1.3.4 Odstranění daňových překážek
Rozdíly v sazbách daní, ať už přímých nebo nepřímých, mezi členy integračního společenství mají za následek, že se narušuje fungování společného trhu. Pokud mezi členskými zeměmi existují velké rozdíly v sazbách nepřímých daní (daně z přidané hodnoty a spotřební daně), jež vstupují do konečné ceny výrobku, budou tím vážně narušeny soutěžní podmínky jejich vzájemného obchodu. Na společném trhu si budou konkurovat stejné výrobky, avšak s různou cenou. Cenové rozdíly však nebudou výsledkem nižších nákladů, ale toho, že země uvalují na stejný výrobek různě vysokou daň. Společný trh by tím byl silně deformován.
Na to pamatovala Římská smlouva, která předpokládala, že Společenství bude muset v zájmu vytvoření společného trhu harmonizovat nepřímé daně (nikoli přímé). Zároveň však bylo uvedeno, že Rada o těchto otázkách musí rozhodovat jednomyslným usnesením.
Společenství se však nikdy nesnažilo o úplné odstranění rozdílů v sazbách nepřímých daní, ale o takové jejich sblížení, aby tím nebyly ovlivňovány toky vzájemného obchodu.
4 www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1570#Volný%20pohyb%20zboží
5 viz Machková, H. – Černohlávková, E. – Sato, A.: Mezinárodní obchodní operace, 3.vyd. Praha, Grada 2003, str.17
Harmonizace nepřímých daní musí řešit dvě věci: jednak sblížit sazby těchto daní, jednak rozhodnout, jak a kde bude daň vybírána.
Od roku 1993 platí zásada, že každá členská země může mít pouze dvě sazby daně z přidané hodnoty (DPH): standardní (s minimální sazbou 15 %, původně s horním limitem 20 % a později zvýšeným na 25 %). Druhá, nižší sazba neměla klesnout pod 5 %, přičemž horní limit neměl překročit 9 %.
Výběr daně z přidané hodnoty prošel určitými stádii a vývoj není u konce. Může být prováděn dvěma způsoby: buď v zemi původu (vyvážející) nebo v zemi určení (dovážející).
Původně byla uplatňována zásada výběru daně v zemi původu, takže výrobek vstupoval na trhy ostatních zemí s cenou ovlivněnou výší domácí daňové sazby. Tento systém byl brzy nahrazen výběrem daně v zemi určení. Na trhu členského státu, do něhož byl vyvezen, je prodáván se sazbou, která je platná v tomto státě. Tím se podařilo odstranit problém různých cen stejného výrobku na jednotném trhu.
Tabulka 1 Sazby DPH ve starých a nových členských zemích EU (v %)
Země Základní sazba Snížené sazby
Belgie 21 0; 6; 12
Dánsko 25 -
Finsko 22 0; 8; 17
Francie 19,6 2,1; 5,5
Nizozemsko 19 6
Irsko 21 0; 4,4; 13,5
Itálie 20 4; 10
Lucembursko 15 3; 6; 12
Německo 16 7
Portugalsko 21 5; 12
Rakousko 20 10; 12
Řecko 19 4,5; 9
Španělsko 16 4; 7
Švédsko 25 6; 12
Velká Británie 17,5 0; 5
Česká republika 19 5
Estonsko 18 0; 5
Kypr 15 5
Litva 18 5; 9
Lotyšsko 18 5
Maďarsko 25 5; 15
Malta 18 5
Polsko 22 0; 3; 7
Slovensko 19 -
Slovinsko 20 8,5
Zdroj: Eurostat
Zůstala však zachována procedura spojená s přechodem zboží z jedné členské země do druhé. Zboží před přechodem hranic musí být zbavena DPH a nová DPH je uvalena v příchozí
zemi. Na rozdíl od minulosti není nutno tuto transakci provádět na hranicích, ale jednáním mezi vývozcem a dovozcem a příslušnými celními a daňovými úřady ve vlastních zemích. Tento systém, který měl být nahrazen definitivním v roce 1996, trvá dodnes, protože členské země zatím nedospěly k dohodě ve dvou otázkách: na další harmonizaci sazeb DPH a jejich sblížení a na důsledném přechodu k výběru daně v zemi původu. V budoucím systému výběru DPH má být dodržována zásada, že přidaná hodnota zůstává v zemi, v níž vznikla. Zásada výběru DPH v zemi původu je už nyní uplatňována u zboží zakoupeného občanem ES (turistou) v jiné členské zemi a dováženého domů: zboží, které je určeno pro vlastní spotřebu, není nově na hranicích zdaňováno. To se však netýká nákupu nových dopravních prostředků (mladší 6 měsíců), ty jsou zdaňovány v zemi kupujícího. Netýká se také tzv. zásilkového obchodu, pokud je překročen určitý cenový limit.
Bariéry vzájemného obchodu mohou vzniknout také při větších rozdílech spotřební daně uvalované v členských zemích na tabákové výrobky, alkoholické nápoje a ropné produkty.
Proces harmonizace spotřebních daní probíhal s ještě většími potížemi a v některých případech není ukončen dodnes. Původní návrh Komise, aby byla zavedena jednotná sazba spotřební daně na hlavní skupiny výrobků, se ukázal jako neprůchodný. Přijata byla pouze zásada, že spotřební daň platí konečný spotřebitel. V roce 1989 byla přijata dodnes platná zásada, že mají být stanoveny minimální sazby spotřební daně uvedených výrobků, s tím, že v delší časové perspektivě by se měly tyto sazby sbližovat. Od roku 1992 jsou v platnosti minimální sazby spotřebních daní u alkoholu a alkoholických výrobků, u tabákových výrobků, u pohonných hmot, u vína nebylo dosaženo shody.
Obchodní a ekonomické propojení členských zemí na vnitřním trhu vede k tomu, že se objevuje potřeba určité harmonizace také u přímých daní. Pokrok v této oblasti je velmi skromný, také z důvodu, že jakékoli rozhodnutí Rady může být přijato pouze při jednomyslnosti všech členů. V souvislosti s přechodem na jednotný trh bylo třeba upravit některé otázky týkající se daní z příjmů právnických osob a problematiku případného dvojího zdanění. V tomto směru přijala Rada dvě směrnice, které mají společnostem umožnit využití jednotného trhu, aniž by docházelo k dvojímu zdaňování transakcí, které přesahují hranice jednoho členského státu.
Odstranění fyzických, technických a daňových překážek vzájemného obchodu znamená velký pokrok v evropském integračním procesu. Hranice zůstaly zachovány, ale přestaly být bariérou volného obchodu mezi členskými zeměmi. Roztříštěnost evropského trhu, pokud jde o pohyb zboží, byla odstraněna, aniž byla popřena samostatnost a identita členských států.
1.4 Volný pohyb služeb
Pro uplatnění základních svobod vnitřního trhu bylo nutné otevřít také až doposud uzavřené národní trhy v oblasti služeb. Jejich poskytovatelé z jiných členských zemí měli získat možnost nabízet své služby „přes hranice“, a to bez jakýchkoli omezení a diskriminace. Římské smlouvy zavazovaly členské země v průběhu přechodného období, tzn. do roku 1970, tato omezení odstranit. Zároveň uvádějí, že za služby se považují úkony konané zpravidla za úplatu, pokud se netýkají volného pohybu zboží, osob a kapitálu. Zahrnují zejména činnosti průmyslové, obchodní, řemeslné a činnosti v oblasti svobodných povolání.
Prosazení této svobody se ukázalo jako velice složité, zejména v sektoru finančních služeb (bank a dalších finančních institucí), kde byl velice přísně regulován přístup k jejich vykonávání, a to jak domácím, tak i zahraničním subjektům. Sektor služeb, zejména trh finančních služeb, hraje ve vyspělých ekonomikách důležitou úlohu. Uvolnění pohybu služeb přes hranice mohlo přinést výhody velice podobné výhodám, které plynou z volného pohybu zboží. Využitím celoevropského prostoru mohli poskytovatelé služeb rozšířit a zkvalitnit svou činnost. Na druhé straně postavení zákazníka se tím mělo zlepšit, protože měl mít možnost většího výběru. Větší konkurence působí také ve směru snížení cen a zvýšení kvality nabízených služeb.
„Bílá kniha z roku 1985 přitom poukazovala ještě na další aspekt. Sektor služeb roste rychleji než sektory průmyslu a zemědělství a na rozdíl od nich je schopen vstřebat nové pracovní síly a napomáhat růstu zaměstnanosti. Už v polovině 80. let vznikalo v zemích Společenství v sektoru služeb zhruba 60 % HDP. Navíc, sektor tradičních služeb (bankovnictví, pojišťovnictví, trh s cennými papíry a doprava) se nejen dále rozrůstá, ale obohacuje se o audiovizuální služby, telekomunikace, marketing, konzultační služby nejrůznějšího druhu aj.“6
„Volný pohyb služeb se může uskutečnit ve dvou podobách. Jednak založením pobočky (banky, pojišťovny) v jiném členském státě a bezprostředním vstupem na jeho trh, anebo poskytováním bankovních a jiných služeb „přes hranici“, kdy příjemce služeb sídlí v jiném členském státě než její poskytovatel. V obou případech se při poskytování služby překonává vnitřní hranice mezi členskými zeměmi.“7
Podle Římské smlouvy bylo sice volné poskytování služeb přes hranici formálně v platnosti od roku 1970, avšak přetrvávající rozdíly v národních regulačních předpisech plné uplatnění této svobody bránily. Průlom v odstraňování dřívějších překážek se dostavil až v druhé polovině 80.
let. Nejvíce byl patrný právě na liberalizaci finančních služeb.
6 Urban, L.: Evropský vnitřní trh a příprava ČR na začlenění, citovaná práce, str. 72
7 www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1570#Volný%20pohyb%20zboží
Trh služeb v Unii fungoval teoreticky už od roku 1993, kdy vznikl jednotný vnitřní trh Společenství. Přesto existovala řada překážek, které efektivnímu fungování jednotného trhu služeb v nejširším spektru činností bránila.
V roce 2000 byla na jarním summitu EU schválena tzv. Lisabonská strategie, která si kladla za cíl do roku 2010 vybudovat v Evropské unii nejkonkurenceschopnější, na znalostech založenou ekonomiku světa. Služby přitom vytvářejí téměř 70 % unijního HDP i pracovních příležitostí a nabízejí značný potenciál růstu a vytváření pracovních míst. Bez efektivní konkurence a reálného uplatnění jednotného trhu v tomto zdaleka největším sektoru je i naplnění Lisabonské strategie iluzí.
Proto již v prosinci 2000 reagovala Komise na výzvu lisabonského summitu vypracováním Strategie vnitřního trhu v oblasti služeb, která si kladla za cíl umožnit, aby pohyb služeb přes hranice jednotlivých států v rámci Unie byl tak jednoduchý, jako pohyb v rámci jednoho členského státu.
V červenci 2002 Evropská komise ve své zprávě Stav vnitřního trhu služeb vyjmenovala překážky bránící vytvoření fungujícího vnitřního trhu služeb a došla k závěru, že deset let po předpokládaném završení vnitřního trhu existuje velká propast mezi vizí integrované ekonomiky EU a realitou, jak ji vnímají občané Evropy a evropští poskytovatelé služeb. V listopadu 2002 se se závěry Komise ztotožnila i Rada EU pro konkurenceschopnost, která vyzvala Komisi k vytvoření legislativy upravující poskytování služeb.
V květnu 2003 Evropská komise vydala sdělení nazvané „Strategie vnitřního trhu – priority 2003-2006“, ve kterém se zavázala k vypracování návrhu směrnice o službách. To bylo splněno v lednu 2004, kdy návrh směrnice o službách předložil tehdejší komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein.
Tato směrnice bude znamenat největší posun od zavedení jednotného trhu v roce 1993.
Konkrétně se jedná o tyto hlavní opatření:
Prosazení principu „práva země původu“. Podnikatel z jednoho členského státu bude moci bez omezení nabízet služby v jiných zemích.
Sjednocení základních požadavků na úrovni EU. Povinná úroveň pojištění odpovědnosti za škodu, společný rámec pro Public Relation a reklamu.
Jasná dělba pravomoci mezi zemí původu a zemí prodeje služby. Posílení vzájemné důvěry a spolupráce, odbourání duplicitního vyžadování úkonů, dokladů, poplatků atd.
Boj s přebujelou byrokracií. Komise bude monitorovat překážky kladené do cesty volnému pohybu služeb jednotlivými členskými státy a zveřejní jejich seznamy.
Původně se předpokládalo, že směrnice o liberalizaci služeb by mohla být schválena v roce 2005. Tento termín byl však očividně nereálný. Sama Evropská komise se "odklonila" od původního návrhu poté, co zjistila neprůchodnost současného znění návrhu. Dne 29. května 2006 bylo dosaženo politické shody o textu směrnice o službách. Hlavní odlišnost se objevila u přeshraničního poskytování služeb, kde EK v podstatě v plném rozsahu zohlednila pozměňovací návrhy EP, tj. vypustila výslovný odkaz na aplikovatelné právo (právem které země se daný poskytovatel bude řídit). Nyní se ke slovu dostane opět Evropský parlament, který by měl směrnici projednávat v listopadu tohoto roku. Bude-li tento scénář dodržen, můžeme definitivní přijetí očekávat již koncem roku 2006.
1.5 Volný pohyb osob
Volný pohyb osob tvoří jeden ze základních pilířů, bez něhož by fungování vnitřního trhu bylo neúplné. Tato svoboda má umožnit, aby pracovníci členských zemí hledali lepší pracovní a životní podmínky než jsou v jejich zemi nebo regionu, a měla poskytnout šanci zlepšit životní standard jednotlivých pracovníků. Zároveň má umožnit, aby se přesunem pracovníků mezi zeměmi a regiony odlehčilo chudším oblastem a aby vyspělejším regionům přibyli pracovníci potřební pro jejich další ekonomický vývoj. Volným pohybem osob se rozumí nejen prosté přemisťování osob v rámci Společenství (k tomu dochází také prostřednictvím turistiky), ale především možnost změnit místo pobytu za účelem výkonu pracovní činnosti nebo podnikání, tedy možnost se usadit a pracovat, jakož i podnikat na území kteréhokoli členského státu.
Svoboda volného pohybu osob zaznamenala určitý vývoj. Původně se v Římské smlouvě vztahovala jen na dvě skupiny ekonomicky činných osob:
• na zaměstnance, osoby v pracovním poměru,
• na osoby samostatně výdělečně činné (živnostníky, podnikatele, svobodná povolání) s právem svobodného usazování.
Teprve po přijetí Jednotného evropského aktu, s platností od roku 1990, se okruh osob, které mohly této svobody využívat, rozšířil o studenty, důchodce a osoby žijící z nezávislých příjmů. Další pokrok přinesla Maastrichtská smlouva, která stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Od roku 1993 tedy nejde jen o pohyb pracovníků, ale o pohyb občanů bez bližší specifikace.
Volný pohyb pracovníků ve formulaci Římské smlouvy znamená, že:
1. je zrušena diskriminace mezi příslušníky členských států, založená na jejich státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné podmínky týkající se země a zaměstnávání,
2. výjimky z této zásady musí být odůvodněny požadavky na veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost a péči o zdraví lidu.
Konkrétně tato svoboda zahrnuje:8
• ucházet se o zaměstnání nabízené v kterékoli členské zemi,
• pohybovat se za tím účelem volně na území Společenství,
• pobývat v členském státě za účelem výkonu zaměstnání v souladu s legislativou dané země,
• zůstat na území členského státu i po ukončení zaměstnaní.
Pohyb osob mezi členskými státy musí řešit dva problémy:
1. Sociální zabezpečení osob pracujících v jiné členské zemi.
2. Uznávání odborné kvalifikace získané v domovské zemi.
Volný pohyb osob byl po dlouhou dobu doprovázen kontrolou osob při přechodu hranic.
Schengenská dohoda z roku 1985 uzavřená mezi Francií, Německem a zeměmi Beneluxu se pokusila odstranit hraniční kontroly mezi těmito zeměmi vládní úmluvou. Vstoupila v platnost v roce 1995, bez účasti Velké Británie, Irska a Dánska, které trvají na tom, že budou dále kontrolovat osoby vstupující na jejich území. K dohodě se připojili Norsko a Island. S výjimkou tří uvedených zemí se na celém území Unie uskutečňuje volný pohyb osob bez kontroly na vnitřních hranicích. Zároveň jsou nutná doprovodná opatření: ochrana vnějších hranic před nelegální imigrací, jednotná vízová a azylová politika vůči třetím zemím. Ani zavedení Schengenské dohody však nevylučuje, aby se na vnitřních hranicích Unie neprováděla namátková kontrola, která slouží jako ochrana proti terorismu, proti pašování drog, zbraní aj.
S uvolněním pohybu osob tak vzniká i problém, jak společnou akcí zajistit vnitřní bezpečnost členských států a jejich občanů. Bezproblémové překračování státních hranic je šancí nejen pro řádné občany, ale také pro kriminální živly a pro organizovaný zločin. Hrozí nebezpečí, že se kriminální aktivita bude neomezeně šířit po celém území ES. Volnost pohybu musí být proto doplněna spoluprací policejních a justičních orgánů členských zemí.
Amsterodamská smlouva v té souvislosti dodala do Smlouvy o Evropské unii článek o potřebě
8 www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1570#Volný%20pohyb%20zboží
zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, což si vynucuje zesílit kontrolu na vnějších hranicích týkající se přistěhovalectví, práva azylu a předcházení zločinnosti.
Vysokou úroveň ochrany občanů Unie zajišťuje spolupráce členských států. V současné době byla vízová, azylová a přistěhovalecká politika přeřazena do tzv. prvního pilíře Unie a od roku 2004 jsou při přijímání rozhodnutí uplatňovány stejné postupy jako u jiných společně prováděných politik. Znamená to, že na základě návrhů zpracovaných Komisí to bude Rada, která bude přijímat závazné právní akty. Naproti tomu policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, vyšetřování, vydávání zadržených, rozvoj Europolu a jiné otázky budou projednávány v rámci tzv. třetího (mezivládního) pilíře, v němž členské státy nepředávají svou suverenitu společným orgánům Unie.
Přes otevření vnitřních hranic volnému pohybu osob je jejich pracovní mobilita přes hranice velmi nízká. Koncem 90. let bylo v 15 členských zemích z práceschopného obyvatelstva registrováno pouze 1,7 % pracovníků z jiných členských zemí. Na pracovní trhy členských zemí vstupují spíše občané třetích zemí. Přicházejí z Turecka, Tuniska, Alžírska, Maroka, zemí bývalé Jugoslávie. Jejich počet v posledních desetiletích roste a zdaleka převyšuje počet migrujících pracovníků ze zemí ES. Jsou přitahováni vidinou vyšších příjmů, než jsou v jejich mateřské zemi. Zároveň však jejich počty působí na snížení mezd, zejména v méně kvalifikovaných profesích, které tím přestávají být přitažlivé pro pracovníky z členských zemí.
V žádném případě se mobilita pracovníků v Evropě nedá srovnat s vysokou mobilitou, která existuje v USA. Rozbory podávají vysvětlení: rozhodnutí ucházet se o práci v jiné členské zemi není výlučně ovlivňováno rozdílem v příjmech, ale faktory nemateriální povahy. Patří k nim jazykové bariéry, velké kulturní rozdíly, které znamenají odchod z domácího kulturního prostředí a potřebu zapustit kořeny v jiném prostředí. Proti pracovníkům mateřské země jsou migranti vždy v určité nevýhodě: kvůli jazykům, kvůli neznalosti pracovního prostředí, kvůli kulturně odlišnému společenskému zázemí atd. A jak se tedy řeší situace v členské zemi s nedostatečnou nabídkou pracovníků v důležitých oborech? Spíše než přesunem pracovníků za prací je častější přesun výroby (kapitálu) za pracovníky do jejich země.
Ani v delší časové perspektivě nelze zřejmě očekávat zásadní změny směrem k vytvoření skutečně evropského trhu práce.
1.6 Volný pohyb kapitálu
Volný pohyb kapitálu završuje čtyřku základních ekonomických svobod vnitřního trhu. Bez něho by se ostatní tři svobody nemohly v plné míře vůbec uskutečnit. Volný pohyb zboží by
nemohl fungovat bez uvolnění běžných plateb mezi subjekty různých zemí. Volný pohyb osob by se nemohl uskutečnit bez práva migrujícího pracovníka odesílat část svého výdělku zpět do mateřské země. A finanční trh nelze otevřít bez pohybu peněz a kapitálu mezi členskými zeměmi. Služby finančních institucí by zůstaly prakticky na domácí trhy.
K tomu musíme přičíst pozitivní efekt, který volný pohyb kapitálu vyvolává, pokud jde o optimální alokaci úspor, kapitálu a investic mezi členskými zeměmi. Volný příliv a odliv kapitálu znamená, že lze efektivně ukládat domácí úspory a že lze rozšiřovat investiční aktivity za rámec daný objemem domácích zdrojů. Jak občan, tak i podnikatel má výhodu většího výběru, kterou mu poskytuje celoevropský finanční trh. „Uvolnění pohybu kapitálu vede rovněž ke konvergenci úrokových měr, což může mít značný stabilizační efekt. Předchází se tím velkým přelivům spekulativního kapitálu, které bývají často založeny právě na rozdílu úrokových měr.
Jedním z pozitivních důsledků liberalizace pohybu kapitálu je proto větší disciplína domácí hospodářské politiky, měnové i rozpočtové.“9
Přesto byla formulace této svobody v Římské smlouvě velmi opatrná a úplná liberalizace pohybu kapitálu ani nebyla připravována. Příslušný článek uváděl, že členské státy se zavazují, že odstraní překážky pohybu kapitálu jen v míře nutné k dobrému chodu společného trhu.
Zároveň bylo stanoveno, že pokrok v liberalizaci kapitálu bude záviset na hospodářské situaci členských států, které mohly v případě ohrožení jejich platební bilance učinit ochranná opatření.
Souviselo to zejména s tím, že v mnoha zemích existovala dlouhodobá tradice kontroly pohybu kapitálu do zahraničí, která byla prováděna z obavy, že by jinak byla narušena vnější rovnováha.
Proto se také postup při liberalizaci kapitálu, který byl zahájen v 60. letech, po otřesech mezinárodní měnové soustavy na začátku 70. let prakticky zastavil. Tento stav trval až do poloviny 80. let. Tak jako i v jiných případech nastal průlom v uvolňování pohybu kapitálu až po vyhlášení programu na realizaci vnitřního trhu.
Rozhodující krok, který vyústil v úplnou liberalizaci kapitálových toků v rámci ES, představuje přijetí směrnice v roce 1988. Po předchozím uvolnění dlouhodobého a střednědobého pohybu kapitálu byly touto směrnicí uvolněny všechny formy kapitálu (včetně tzv. krátkodobého). Směrnice však nadále umožňovala, aby členské státy používaly ochranných opatření. Ty se měly týkat pohybu krátkodobého kapitálu, pokud dosáhl značného rozsahu a ztěžoval provádění měnové a kurzové politiky.
Přijetím Maastrichtské smlouvy byly zásady volného pohybu kapitálu nově a zcela jednoznačně vymezeny takto:
9 Urban, L.: Evropský vnitřní trh a příprava ČR na začlenění, citovaná práce, str. 79
1. všechna omezení volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi jsou zakázána,
2. všechna omezení plateb mezi členskými státy jakož i mezi členskými státy a třetími zeměmi jsou zakázána,
3. ochranná opatření jsou možná jen za výjimečných okolností, pokud pohyby kapitálu do třetích zemí nebo z těchto zemí působí vážné potíže ve fungování hospodářské a měnové unie. Takové případy však musí kvalifikovanou většinou schválit Rada a to na dobu, která nepřekročí šest měsíců.
Liberalizace pohybu kapitálu v zemích ES byla urychlena nejen přechodem k měnové unii, ale také postupující internacionalizací finančních trhů a značnými přesuny kapitálu v globální ekonomice. To je také důvod, proč uvedená formulace Maastrichtské smlouvy nerozlišuje mezi členskými zeměmi a tzv. třetími zeměmi a odstraňuje všechna omezení pohybu kapitálu a plateb mezi nimi.
1.7 Efekty vnit ř ního trhu
1.7.1 Očekávané přínosy vnitřního trhu a Cecchiniho zpráva
Jak už jsem uvedla na začátku práce, celý program společného a později vnitřního trhu nebyl samoúčelem, ale nástrojem k dosažení řady cílů, které byly uváděny v Římské smlouvě: především vyváženého růstu, který by zároveň přispěl k vytváření nových pracovních míst. Toho mělo být dosaženo účinnější alokací výrobních zdrojů, které neměly narážet na národní hranice, výrobou ve větším rozsahu, čímž se mělo dosáhnout větší efektivnosti a vyšší produktivity práce, rozsáhlejším prostorem pro hospodářskou soutěž, jež měla zajistit vyšší hospodářskou výkonnost a vytvářet nové podněty pro investování. Ve svém souhrnu z toho měli profitovat všichni občané ES, ať už šlo o podnikatele, zaměstnance, spotřebitele nebo další skupiny. Program vnitřního trhu měl přispět k plnému využití potenciálu členských zemí, jejichž ekonomika neměla být oddělována národními hranicemi.
Zhodnocení přínosů programu realizace vnitřního trhu byla věnována velká pozornost. Před jeho zahájením objednala Komise v roce 1988 studii, prováděnou skupinou nezávislých odborníků a vedenou italským ekonomem P. Cecchinim, s příznačným názvem: „The Cost of Non-Europe“ (Náklady Ne-Evropy). Tato zpráva měla odhadnout náklady, které musí Společenství nést, pokud zůstane roztříštěno na národní trhy a pokud nepřikročí k vytvoření trhu
jednotného. Odhad byl vysoký: až 200 mld. ECU10, což představovalo 5 % celkového národního produktu zemí tehdejšího Společenství. Zároveň se odborníci snažili kvantifikovat přínosy, které by se měly dostavit po odstranění dosavadních bariér. Konkrétně: jaké náklady vznikají při udržování hraničních kontrol a jaký přínos dá jejich odstranění, jaký přínos dá uvolnění trhů s veřejnými zakázkami, liberalizace finančních služeb aj.
Studie se opírala o výsledky šetření, kterého se zúčastnilo 11 tisíc podniků čtyřčlenských zemí. Podrobný rozbor očekávaných úspor byl proveden v šesti klíčových výrobních sektorech:
ve výrobě potravin, léčiv, automobilů, textilu, stavebních materiálů, telekomunikačních zařízení, a také ve vybraných službách. Ve svých odpovědích podniky uváděly, do jaké míry poklesnou jejich náklady po odstranění překážek, jež zmiňovala Bílá kniha.
Hlavní závěry Cecchiniho zprávy byly velmi optimistické. Realizací programu 1992 se měl souhrnný HDP zemí ES dodatečně zvýšit o 4,5 %, mělo být vytvořeno 1,8 mil. nových pracovních příležitostí, nezaměstnanost měla být snížena o 1,5 % a spotřební ceny měly klesnout o 6,1 %. Očekávaný ekonomický přínos byl značný. Za zvláště důležité se považovalo zesílení konkurence v důsledku odstranění monopolů daných existencí státních hranic a s tím spojenými předpisy, které převážně zvýhodňovaly domácí podnikatele. To by prospělo spotřebiteli, zvýšilo kvalitu výrobků, přispělo k cenové racionalizaci a k odstranění neodůvodněných rozdílů v ocenění stejného výrobku v jednotlivých zemích ES.
V delším časovém období se počítalo i s urychlením strukturálních změn uvnitř Společenství, které dají nové šance regionům zatím méně vyspělým, ale přitažlivým (i z důvodu levnější pracovní síly) pro kapitál z vyspělých oblastí ES.
Také pro státní sektor by projekt vnitřního trhu přinesl řadu příznivých faktorů. Především snížení nákladů, které souvisejí s udržováním různých kontrol na vnitřních hranicích a které jsou v kompetenci státu. Usnadnit by se měl přístup hospodářských subjektů ze všech států ES k veřejným zakázkám či projektům, které vypisuje jeden z nich. Sbližování technické úrovně různých sektorů infrastruktury jednotlivých států a regionů ES by uvolnilo soukromé finanční zdroje, které by našly nové možnosti investování.
Realizace vnitřního trhu s sebou přinášela i rizika a problémy, které se v materiálech ES moc podrobně neanalyzovaly, nicméně se s nimi počítalo jako s přirozenou součástí procesů, které jsou ve svém hlavním vyznění pozitivní. Především bylo třeba počítat s přeléváním zájmů podnikatelů z tradičních industriálních center (s drahou a sociálně náročnou pracovní silou a infrastrukturou) do zemí a oblastí, které nabízejí z podnikatelského hlediska atraktivnější podmínky. Mohou mezi nimi být i méně vyspělé regiony, ale současně by se mohly v rámci
10 ECU (European Currency Unit) byla košová měnová jednotka zemí Evropských společenství sloužící k zúčtování mezinárodních operací. ECU vzniklo 13. března 1979 a 1. ledna 1999 bylo nahrazeno Eurem.
tohoto přelévání prohloubit již tak značné rozdíly v hospodářské a sociální úrovni mezi
„severem“ a „jihem“ Společenství. Za vážný potenciální problém bylo třeba počítat vznik regionální nezaměstnanosti jako důsledek strukturálních změn v jednotlivých ekonomikách. I když se celkové podmínky pro růst zaměstnanosti budou vyvíjet v perspektivních oborech příznivě, jinde budou podniky, které v konkurenci nemusí obstát, uvolňovat množství svých zaměstnanců a zvyšovat tak místní nezaměstnanost.
Specifickým problémovým faktorem, spojeným s realizací vnitřního trhu ES, jsou vztahy s nečlenskými zeměmi. Již v Bílé knize se zdůrazňovalo, že vznikající vnitřní trh sice nebude partnerům ze třetích zemí uzavřen, ale vstup do něj bude spojen se splněním celé řady těžkých i speciálních obchodně-politických podmínek. To také způsobilo, že rozhodující partneři ES, včetně zemí střední a východní Evropy, věnovali projektu mimořádnou pozornost i s určitou obavou, jestli se neformuje na území ES „pevnost Evropa“.
Cecchiniho zpráva byla ve své době dosti kritizována z metodologického hlediska a její závěry, jak ukázal další vývoj, byly příliš optimistické a poněkud nadnesené. Tyto vize byly ovlivněny nejen euforií druhé poloviny 80. let, ale také příznivou konjunkturní situací té doby, která nepočítala s mimořádnými událostmi. Přesto po svém uveřejnění měla studie velký ohlas a pomohla rozšířit podporu programu vnitřního trhu jak mezi podnikateli, tak u široké veřejnosti.
1.7.2 Výsledky vnitřního trhu a jeho skutečné přínosy
Po skončení programu byla v roce 1996 vydána nezávislými výzkumnými institucemi druhá analýza o tom, jaké byly skutečné přínosy dokončeného vnitřního trhu. Opírala se o odpovědi 13 tisíc firem z 12 členských zemí fungujících ve zpracovatelském průmyslu a v sektoru služeb.
Srovnání analýzy (The 1996 Single Market Review) s Cecchiniho zprávou ukázalo, že se nesplnily poněkud optimistické naděje. Nesplnilo se zejména očekávání, že dokončení programu dodá nové stimuly ekonomice zemí ES a že se podaří snížit nezaměstnanost.
Mělo to své příčiny. Společenství se v té době muselo vypořádat s mnoha naléhavými vnitřními problémy (měnové otřesy na začátku 90. let, celkové zhoršení ekonomického klimatu, důsledky sjednocení Německa). A byly tu také důvody, které souvisely přímo s dokončováním programu:11
1. Postup při zavádění přijaté legislativy vnitřního trhu nebyl v členských zemích zcela uspokojivý. Koncem roku 1992 bylo sice přes 90 % legislativních návrhů Bílé
11 www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1572
knihy přijato Radou, avšak pouze 75 % schválené legislativy bylo převzato do právní soustavy členských zemí. V roce 1996 se sice situace zlepšila: už 93 % legislativy bylo převzato členskými zeměmi, avšak pouze 56 % právních aktů bylo promítnuto do právní soustavy všech 15 států.
2. Praktická realizace zaváděné legislativy nebyla bez chyb. Směrnice byly sice převedeny včas, ale nesprávně interpretovány a implementovány domácí administrativou.
3. Řada směrnic týkajících se citlivých míst vnitřního trhu nebyla přijata vůbec, protože s nimi Bílá kniha nepočítala. Soustředila se totiž na odstranění překážek bránících prosazení čtyř svobod, a tak zůstala neošetřena liberalizace služeb poskytovaných veřejným sektorem, nebyla dokončena harmonizace nepřímých daní, nebyla odstraněna kontrola pohybu osob na hranicích mezi členskými státy.
Skutečné efekty programu vnitřního trhu, které prozkoumala zpráva z roku 1996, můžeme sledovat na řadě procesů a ukazatelů. Jde jednak o efekty mikroekonomické povahy, které se týkají podniků a jejich chování, a efekty makroekonomické, které můžeme sledovat na ukazatelích ekonomického růstu, zaměstnanosti a hospodářské soudržnosti zemí.
Nejdříve ale připomeňme, že do konce roku 1992 se podařilo uskutečnit většinu návrhů z Bílé knihy (1985). Byly zcela odstraněny kontroly pohybu zboží na hranicích mezi členskými státy, byly odstraněny rutinní kontroly osob na těchto hranicích, velkého pokroku bylo dosaženo v praktickém zavádění svobody usazování a svobody poskytovat služby přes hranice harmonizací a vzájemným uznáváním pravidel v bankovnictví a pojišťovnictví, stejně tak jako při uznávání diplomů usnadňujících přístup k výkonu tzv. regulovaných profesí a otevřením veřejných zakázek byly plně liberalizovány přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.
Jako zjištěné efekty jsou uváděny:12
• HDP celého Společenství byl o více než 1-1,5 % vyšší, než by tomu bylo bez tohoto programu.
• Zaměstnanost se zvýšila o 300-900 tisíc osob ve srovnání s vývojem bez programu na dokončení vnitřního trhu. Počet nově vytvořených míst je hluboce pod úrovní toho, co se očekávalo. Liberalizace v mnoha oborech sektoru služeb sice zvýšila poptávku po pracovních silách, ale ta nestačila pokrýt úbytek pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích.
• Inflační míra byla o 1-1,5 % nižší ve srovnání s vývojem bez programu na dokončení vnitřního trhu.
12 Urban, L.: Evropský vnitřní trh a příprava ČR na začlenění, citovaná práce, str. 133
• Vyvolané investice se zvýšily o 2,7 %.
• Země ES se staly mnohem přitažlivější pro zahraniční investory. V roce 1992 směřovalo do zemí ES celých 50 % celosvětového objemu zahraničních investic oproti 28 % v polovině 80. let.
• Země ES na nižší ekonomické úrovni se vyvíjely rychleji než země vyspělé.
• Intenzita obchodu uvnitř ES se značně zvýšila. Vzájemný export vzrostl proti předchozímu desetiletí o 14 % u výrobků zpracovatelského průmyslu a o 7,6 % u služeb (viz. graf 1).
• Obchodníci a provozovatelé nákladní dopravy ušetřili více než 5 mld. ECU odpadnutím kontrol na hranicích.
• Snížením cen telekomunikačních zařízení ušetřili jejich nabyvatelé 1,5 až 2 mld.
ECU.
Graf 1 Podíl obchodu uvnitř EU k celkovému obchodu ve srovnání let 1985 a 1995
0 10 20 30 40 50 60 70 80
Export zboží Im port zboží Export služeb Im port služeb
% 1985
1995
Zdroj: The 1996 Single Market Review
Makroekonomické efekty vyjadřované přírůstky HDP byly menší než očekávala Cecchiniho zpráva, a to z důvodů, které nesouvisejí s programem vnitřního trhu. Ze stejného důvodu také růst zaměstnanosti byl skromný. Nepříznivá situace byla způsobena jednak klesající fází cyklu, jednak tím, že zahájená restrukturalizace a technický pokrok vytlačovaly pracovníky z průmyslu. Nebýt opačného trendu v sektoru služeb, mohla být situace na trhu práce zemí ES mnohem horší.
Vnitřní trh silně ovlivnil intenzitu obchodního propojení mezi členskými zeměmi ES, jak u výrobků, tak i u služeb. Obchodní styky se rozšiřovaly především po linii obchodu uvnitř
odvětví, obchodní výměnou výrobků stejného určení. Rostl tedy převážně obchod s diferencovanými výrobky, lišícími se cenou a kvalitou.
Analýza také odhalila, že vnitřní trh znamenal zatím přínos pouze pro větší a velké podniky, kdežto malých a středních podniků se dotkl jen málo. Zesílená konkurence vyvolala vlnu fúzí a akvizic, což urychlilo růst ekonomické síly podniků. Vzrostla celoevropsky orientovaná aktivita velkých firem. Je ovšem pravda, že tlak na tento nový přístup k evropskému trhu nebyl ve všech odvětvích a sektorech stejně silný.
Naproti tomu některé obory si nadále udržely charakter činností orientovaných převážně na domácí trh. Patří sem drobné bankovnictví, pojišťovnictví, výroba léčiv a energetika. Souvisí to jednak s tím, že většina evropských občanů preferuje finanční činnost domácích bank a pojišťoven a také s tím, že kontrola bezpečnosti léčiv, bezpečnosti energetických, včetně jaderných zařízení, je v rukou národních vlád.
Dopady na konkurenční prostředí vykazují také odlišnost podle odvětví. Z odpovědí dotazovaných podnikatelů vyplývá, že tlak konkurence byl s otevřením vnitřního trhu silnější.
Většina z nich pocítila tlak konkurenčních podniků, jak domácích, tak z jiných členských zemí a také z třetích zemí. Projevovalo se to především v cenové konkurenci a v kvalitě nabízených výrobků a služeb. Konkurenční tlaky „přes hranice“ přicházely v různých zemích s různou intenzitou. U periferních zemí, jako bylo Irsko, Španělsko, Portugalsko a Řecko, šlo o konkurenci přicházející z jiných členských zemí, kdežto ve dvou největších zemích ES (Německu a Francii) přicházela hlavně z třetích zemí.
Zajímavý je také poznatek o chování podniků z hlediska respektování nebo porušování soutěžních pravidel ES. Mnohé podniky pochopily výzvu vnitřního trhu nikoli jako podnět k aktivní adaptaci, restrukturalizaci a hledání nových příležitostí, ale spíše jako podnět k defenzivní strategii a porušování konkurenčního prostředí. A tak bylo bohužel zjištěno, že se značně rozšířily případy, kdy firmy mnohem častěji než dřív měly sklon uzavírat cenové kartely nebo dohody o rozdělení trhů. Komise vedla četná šetření proti firmám, které užily takového postupu, a odsoudila je k vysokým pokutám.
Co se týká vývoje cen, tak ten sice prokázal tendenci ke sbližování jejich úrovně (hlavně u obchodovaného spotřebního zboží), avšak mezi zeměmi zůstaly velké rozdíly u stejných výrobků. Ke sbližování cen docházelo především v těch oblastech, kde byl realizován velký obchodní obrat, a také v oblastech, které byly méně chráněny před konkurencí ze třetích (nečlenských) zemí. „Z pozorovaného vývoje cen v zemích ES lze vyvodit závěr, že cenová
