VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAH Ů
BAKALÁ Ř SKÁ PRÁCE
2007 Petr Klement
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztah ů
Obor: Mezinárodní obchod
M ě nová a finan č ní krize v Asii a její dopad na zem ě regionu
Bakalá ř ská práce Vypracoval: Petr Klement
Vedoucí bakalá ř ské práce: doc. PhDr. Pavel Neumann, PhD.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Měnová a finanční krize v Asii a její dopad na země regionu“ vypracoval samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ... ...
Podpis
Obsah
Úvod ...5
1. Po č átek a vývoj krize ...6
1.1 Období růstu... 6
1.2 Nástup krize... 7
1.2.1 Problémy s přílivem kapitálu... 10
1.2.2 Jižní Korea... 12
1.2.3 Indonésie ... 13
1.2.4 Thajsko... 13
2. Období stabilizace...15
2.1 Měnová a fiskální politika... 15
2.2 Strukturální reformy ... 17
2.3 Jižní Korea ... 18
2.4 Thajsko... 20
2.5 Indonésie ... 21
3. Zem ě jihovýchodní Asie po deseti letech...22
3.1 Změny v modelu mezinárodního obchodu... 24
3.2 Investice ... 26
3.3 Posilování finančního sektoru ... 27
3.4 Budování devizových rezerv... 29
3.5 Makroekonomická politika ... 31
3.5.1 Režimy směnných kurzů... 32
3.6 Jižní Korea ... 33
3.7 Thajsko... 33
3.8 Indonésie ... 33
Záv ě r...34
Literatura ...35
Úvod
V historii měnových afér se jednalo o velmi dramatickou událost. Nikdy dříve jsme se nemohli setkat se změnami v reálném směnném kurzu v takovém rozsahu jako v Asii v roce 1997. Tyto výkyvy byly spojeny s velmi vysokou mírou inflace tak jako v Argentině a Brazílii v osmdesátých letech. Pokles produkce jaký nastal byl opravdu dramatický - první recese v Malajsii od roku 1985, v Korei již od roku 1980. Poslední hospodářský propad v Indonésii byla v roce 1965. Thajsko nezažilo recesi během posledních čtyřiceti lety, přičemž všechny tyto země byly v minulosti zvyklé na vysoký ekonomický růst. Tyto události byly o to závažnější, že země se dle takzvaného Washingtonské konsenzu chovaly příkladně.
Co tedy bylo hlavními příčinami krize? Jak probíhala v celém regionu a v jednotlivých zemích? A jaká je ekonomická situace takzvaných asijských tygrů dnes? Poučily se postižené země ze svých chyb, implementovaly korektivní reformy? Jsou stále náchylné ke krizi nebo jejich aktuální problémy jsou jiného rázu? Hlavní snahou mé práce bude nalézt odpovědět na tyto otázky, zhodnotit aktuální ekonomický stav zmíněných zemí a nastínit problémy, které region řeší po deseti letech od propuknutí krize.
Svou práci jsem rozdělil do tří hlavních částí. V té první se zaměřím na popsání celé krize – od úplného začátku, kdy ještě byly země dávány za příklad a bylo o nich mluveno jako o takzvaném „asijském zázraku“, přes nástup krize, hlavní ekonomické problémy a specifika důvodu nástupu krize v jednotlivých zemích.
Druhá část mé práce bude věnována takzvanému „období stabilizace“, kdy už byly identifikovány hlavní příčiny a země začaly provádět reformy a nastavovat politiky tak, aby tyto problémy překonaly. Jelikož od této krize uběhlo už deset let, budu se ve třetí části zabývat aktuálním stavem ekonomik, jak pokročily s implementací reforem a jaké jsou jejich aktuální problémy.
1. Po č átek a vývoj krize
Finanční krize, která postihla řadu nově vznikajících tržních ekonomik v jihovýchodní Asii, se zařadila svými politickými a ekonomickými důsledky mezi jednu z nejzávažnějších událostí poválečného období. Tato krize měla devastující důsledky pro řadu postižených zemí a to včetně poklesu produkce a příjmů, nárůstu nezaměstnanosti, snížení přístupu k zahraničním finančním zdrojům a krachu mnoha podniků i finančních institucí. Ačkoli naše porozumění průběhu krize a šíření do ostatních ekonomik není úplné, mezi většinou ekonomů existuje dostatečně velká shoda o faktorech, které tuto krizi způsobily. Tato shoda by měla umožnit přistupovat k uskutečňování potřebných reforem v rámci jednotlivých zemí s cílem snížit riziko opakování podobných krizí v budoucnu.
1.1 Období r ů stu
V roce 1993 publikovala Světová banka rozsáhlou studii, nazvanou „The East Asian Miracle“1. Předmětem této studie byla pozoruhodná historie stabilně vysokého hospodářského růstu ekonomik jihovýchodní Asie. V období 1965 – 1990 dosáhlo v sedmi zemích této oblasti (Hong Kong, Jižní Korea, Malajsie, Thajsko, Indonésie, Tchajwan, Singapur) průměrné tempo růstu domácího hrubého produktu na obyvatele 5,5 procenta. Pro srovnání, v zemích Latinské Ameriky to bylo necelé dvě procenta, v zemích OECD 2,3 procenta a v zemích subsaharské Afriky pouhých 0,3 procenta. Někteří odborníci spatřují hlavní příčinu v rychlém růstu vstupů (především práce a kapitálu), jiní ji vidí spíše v růstu produktivity práce a investic.
Vysokou míru investic naopak umožnila jedna asijská specialita, totiž vysoká míra domácích úspor. Mnozí však upozorňují na to, že vysoká míra domácích úspor není ani tak výrazem specifické asijské šetrnosti jako spíše důsledkem státní politiky, která k vysokým úsporám obyvatelstvo přímo či nepřímo nutila - s cílem získat dostatek prostředků pro financování rozsáhlých státních programů rozvoje. Vedle vysokých úspor je mezi faktory, které přispěly k dynamickému hospodářskému růstu na Dálném východě, uváděno i stabilní makroekonomické prostředí a také
1 The East Asian miracle : economic growth and public policy. [s.l.] : [s.n.], 1993. 402 s. ISBN 0-19- 520993-1.
skutečnost, že se vesměs jednalo o otevřené ekonomiky orientované na vývoz. Ať již byl dynamický růst umožněn kterýmkoliv z výše uvedených domácích faktorů, jedna věc je jistá: hospodářský růst učinil země jihovýchodní Asie přitažlivými pro zahraniční investory. Výsledkem jejich sílícího zájmu byl rostoucí příliv zahraničního kapitálu ve všech možných podobách (přímé investice, investice do dluhopisů či akcií, i v podobě krátkodobého a spekulativního kapitálu). Pro zahraniční investory byla jihovýchodní Asie atraktivní možností potenciálně vysokých výnosů, domácím finančním institucím a podnikům zase prospívalo, že měly od cizích investorů k dispozici relativně levný zdroj financí.
Politika fixních devizových kurzů, která byla důležitou součástí hospodářské strategie většiny jihovýchodoasijských zemí, pouze atraktivnost zahraničního financování zvyšovala, neboť kurzové riziko se zdálo být pro věřitele i dlužníky zanedbatelné. Dokud vysoký hospodářský růst pokračoval, popsané schéma fungovalo bez problémů. Podniky čerpaly vysoké částky z mnohdy krátkodobých zahraničních půjček, často nezajištěných proti kurzovému riziku, ale stabilní devizové kurzy a rychlý růst produkce a vývozu jim umožňovaly splácet vysoké dluhy bez problémů a zajišťovat si tak stálý příliv zahraničních financí. O několik let později výsledky této studie zřejmě vyvolávaly velmi rozporuplné pocity.
1.2 Nástup krize
Konec idylické situace přišel na jaře 1997, v podobě červnové krize v Thajsku.
Brzy následovala vlna krizí prakticky ve všech jihovýchodoasijských zemích, kde funguje otevřený tržní systém. Situace v jihovýchodní Asii se rázem dramaticky změnila. Následovaly prudké poklesy devizových kurzů (kurzy malajsijského ringgitu a korejského wonu poklesly od června 1997 do ledna 1998 zhruba na 60 % původní hodnoty, thajský baht spadl až na polovinu původní hodnoty), růst úrokových sazeb a dramatický pokles dostupnosti zahraničních finančních zdrojů. Závazky asijských bank a podniků zadlužených v tvrdé měně prudce vzrostly a nastala řetězová reakce bankrotů.
Jak je možné, že se ekonomiky, které byly ještě nedávno vydávány za vzor ostatním zemím dostaly na pokraj hospodářského zhroucení? Jejich slabým místem
byla špatná kritéria i způsob alokace obrovského množství domácích a zahraničních úspor, které byly k dispozici. Země jako Jižní Korea byly často vydávány za vzor úspěšné rozvojové strategie, založené na státní podpoře vybraných odvětví a firem.
Podpora se soustředila především na strojírenské podniky s produkcí orientovanou na vývoz. Jejich rozvoj byl financován pomocí preferenčních úvěrů poskytovaných bankami, které byly s těmito podniky úzce propojeny. V jiných zemích, např. v Indonésii, Malajsii či Thajsku, byly hojně dostupné finanční zdroje využívány dokonce v projektech, které ani k růstu produkce a vývozu nemohly přispět, snad jen k slávě politiků, za jejichž vlády byly dokončeny.
Důsledky skutečnosti, že umísťování úspor mnohdy neprobíhalo optimálně zůstaly dlouhou dobu skryty díky dynamickému růstu, který maskoval nízkou návratnost investic. Jakmile však začal růst klesat, a především ve chvíli, kdy zahraniční peníze přestaly být lehce dostupné, problém chybných investičních rozhodnutí a vysokého zadlužení podniků se ukázal v plném světle; dosud úspěšný systém vypěstoval u podniků závislost na lehce dostupném bankovním financování a u bank zase nerozvinul schopnost analyzovat rizika úvěrových projektů.
Rozsah asijské krize můžeme ilustrovat pomocí dvou ukazatelů: změny přílivu zahraničního kapitálu do nově vznikajících tržních ekonomik a změny v tempu hospodářského růstu po vypuknutí krize.
Tabulka 12: příliv zahraničního kapitálu do nově vznikajících tržních ekonomik v Asii, Latinské Americe a Evropě v miliardách USD
1995 1996 1997 1998 1998
RTE celkem 270 315 267 137 98
RTE Asie 150 170 103 33 20
RTE Lat.Am.
68 84 83 74 50
RTE Evr./Afr.
52 61 80 30 27
V důsledku asijské krize poklesl prudce příliv zahraničního kapitálu do všech rozvíjejících se tržních ekonomik. Oblast Asie však byla postihnuta jednoznačně nejhůře. Zatímco v roce 1995 byla ještě příjemcem více než 55 procent celkového zahraničního kapitálu plynoucího do RTE, v roce 1998 poklesl tento podíl již na pouhých 24 procent. Nejmenší pokles naopak zaznamenaly země v Latinské Americe.
Zajímavé informace přináší údaje o struktuře přílivu zahraničního kapitálu (viz tabulka 2). Jednoznačně největší pokles byl zaznamenán v kategorii „ostatní“, kam patří především bankovní půjčky poskytnuté západními bankami podnikům nebo přímo bankám v RTE. Značný pokles byl také v oblasti portfóliových investic, tj.
nákupu akcií a dluhopisů. Naopak přímé zahraniční investice se ukazály být jako odolné a asijská krize jejich příliv snížila nejméně. To lze vysvětlit tím, že země postižené krizí měly programy strukturálních reforem, jejichž cílem bylo mimo jiné usnadnění přístupu zahraničních zájemců k privatizacím podniků a bank. Tyto země byly též nuceny přijmout opatření v podobě snižování rozpočtových schodků, což opět zvyšovalo snahu privatizovat státní podniky.
2 MORGAN, J. P. World Financial Markets. [s.l.] : [s.n.], 1998. 232 s.
Tabulka 23: struktura přílivu zahraničnícho kapitálu do nově vznikajících tržních ekonomik v Asii, Latinské Americe a Evropě v miliardách USD
1995 1996 1997 1998 1999
Přímé inv.
95 111 133 102 85
Portf.
inv.
13 23 9 -1 17
Ostatní inv.
162 182 125 36 -5
Jaké byly příčiny tohoto náhlého obratu přílivu zahraničního kapitálu a následného prudkého zpomalení hospodářského růstu? Odpověď je nutné hledat v příčinách vysokého přílivu kapitálu do asijských zemí v období před krizí. Tento příliv lze částečně vysvětlit skutečností, že až do roku 1996 vykazovaly postižené země vysoký hospodářský růst. Inflace zůstávala poměrně celkem nízká a veřejné rozpočty vyrovnané. Pozoruhodné hospodářské výsledky a pozitivní hodnocení jihovýchodní Asie společně s liberalizací ekonomik zvyšovaly zájem zahraničních investorů, neboť se domnívali, že vysoká tempa růstu jim zajistí výrazné zhodnocení kapitálu. K vysokému přílivu zahraničního kapitálu také napomáhalo snižování úrokových sazeb. Svoji úlohu sehrála i politika fixních měnových kurzů uplatňovaná v asijských zemích. Výsledkem bylo, že investoři ve vyspělých ekonomikách hledali atraktivnější investiční přiležitosti pro zhodnocení svých úspor.
1.2.1 Problémy s p ř ílivem kapitálu
„Problém s vysokým přílivem kapitálu nastává v okamžiku, kdy se na jedné straně zvyšuje výrazné vnější zadlužení země, a na druhé straně není investování dostatečně produktivní, aby zajistilo zhodnocení umožňující dlužníkům v budoucnu svoje závazky splácet.“ 4 Zahraniční investoři především podcenili rychlost nárůstu
3 MORGAN, J. P. World Financial Markets. [s.l.] : [s.n.], 1998. 232 s.
4 JONÁŠ, Jiří. Asijská finanční krize po dvou letech. Bankovnictví. 30.1.1999, č. 1, s. 63.
krátkodobého zadlužení. Spousta z nich se zřejmě i spoléhala na to, že v případě potřeby bude asijským zemím poskytnuta stejná pomoc ze strany Mezinárodního měnového fondu a Spojených státu amerických, jako se to stalo v roce 1995 v Mexiku.
Silný příliv zahraničního kapitálu vyvolal v asijských ekonomikách „rychlý růst domácí poptávky a přehřátí ekonomiky, projevující se rostoucím schodkem běžného účtu platební bilance, zhodnocováním měnového kurzu a následným zpomalením vývozu i hospodářského růstu.“ 5Tyto problémy se nejdříve začaly projevovat v roce 1997 v Thajsku a v menší míře i v dalších ekonomikách. Thajská měna baht se dostala pod tlak (viz graf 1). Přestože se vláda snažila spekulativní útoky odvrátit a zachovat fixní kurz, počátkem června 1997 rezignovala a nastavila volný floating.
Opuštění fixního
kurzu však
znamenalo zrušení jednoho z hlavních důvodů přílivu zahraničního kapitálu – kurzové stability. Následovala silná depreciace bahtu, což mělo velmi negativní dopad na thajské podniky a finanční instituce, které do té doby získávaly poměrně levně finanční zdroje ze zahraničí. Díky opuštění fixního měnového kurzu a znehodnocení měny o tuto výhodu přišly a dostaly se do problémů. To se projevilo ve zhoršení hospodářského růstu a ztrátě zájmu zahraničních investorů. Výsledkem byl prudký pokles cen akcií, dluhopisů a další tlak na kurz bahtu.
5 JONÁŠ, Jiří. Asijská finanční krize po dvou letech. Bankovnictví. 30.1.1999, č. 1, s. 63.
Dalším faktorem bylo oslabení finančního sektoru. Zvýšila se úvěrová angažovanost vůči privátnímu sektoru. Tyto úvěry však směřovaly především do oblasti nemovitostí a akcií, byly tedy spíše spekulativního charakteru. To mělo za následek vyšroubování cen nemovitostí do nereálných výšek a zapříčinilo jejich prudký pád. Banky a velké korporace, aby si zajistili levnější financování, čerpaly ve velké míře krátkodobé úvěry v cizí měně, čímž se vystavily nadměrnému kurzovému riziku. Rezervy bank na špatné úvěry nebyly vytvářeny v dostatečné míře a také výkazy podniků o jejich finanční situaci mnohdy nevypovídaly pravdivě o skutečném stavu. Zahraniční zadluženost pěti východoasijských zemí dosáhla výše 274 miliard dolarů v polovině roku 1997, což činilo téměř 30 % jejich HDP.
Symptomy krize jako přehřátí ekonomiky, projevující se schodky bilančního účtu, problémy konkurenceschopnosti díky zhodnocování kurzu a vysoká zahraniční zadluženost začaly vykazovat i ostatní země regionu – Jižní Korea, Malajsie, Indonésie, Singapur, Filipíny a Hongkong. Prvotní problémy Thajska se během několika týdnů přenesly do ostatních zemí. Vedle již zmíněného odlivu zahraničních investorů a vyschnutí zdrojů zahraničního kapitálu se problémy přenášely v důsledku poklesu hodnot kurzů a vysoké ekonomické a finanční provázanosti zemí. Výsledkem byl značný propad vývozu krizí postižených ekonomik v jihovýchodní Asii. Krize, která začala ve finanční oblasti, se rychle přenesla do reálné ekonomiky.
1.2.2 Jižní Korea
Jižní Korea byla ještě před počátkem krize jedenáctou největší ekonomikou na světě. Krize zde však měla kromě výše popsaných problémů i svá specifika a těmi byly především takzvané chaeboly, kterých je zhruba padesát (v Evropě jsou známé firmy Samsung, Daewoo, Hyundai). Většina konglomerátů má obrovské spektrum aktivit: od výroby aut, lodí, ledniček až po elektroniku. Chaeboly mají stovky dceřiných společností, jsou propojeny s bankami, několika bohatými rodinami a finančně jsou navíc mnohdy provázány samy se sebou. Konglomeráty navíc uzavírají řetězce garancí. Bylo zcela běžné, že na úvěr pro určitou firmu ručila věřiteli její sesterská společnost - a naopak. Jednotlivé firmy také navzájem vlastnily v rámci holdingu křížové akcie.
Nejprve tedy došlo k tomu, co se opakovalo v mnoha ostatních asijských ekonomikách. Jihokorejská měna won devalvovala vůči dolaru o 30 procent během jediného týdne. Banky propojené s koncerny si napůjčovaly v zahraničí desítky miliard dolarů a půjčovaly je dále korejským firmám. Splácení krátkodobých dluhů se stalo v důsledku devalvace wonu den ode dne obtížnějším. Většina konglomerátů byla tedy předlužená a velké banky platebně neschopné.
1.2.3 Indonésie
Indonéská ekonomika začala prudce růst v 70. letech, mimo jiné díky objevu nalezišť ropy. Proto dosahovala téměř zázračného růstu HDP - okolo 8 procent.
Krize však nastoupila i zde a indonéská rupie se za necelý půlrok propadla o více než 80 procent (během jednoho lednového týdne dokonce o 25 procent) a objevily se tu odjinud dosud neznámé případy rabování obchodů a panických nákupních horeček.
Indonéské hospodářství, stejně jako jihokorejské, měla také svá jistá specifika.
Většina megalomanských projektů byla úzce provázána s rodinným klanem prezidenta Suharta (rezignoval v roce 1998). Jeho rodina podle odhadů kontrolovala majetek v astronomické výši 50 miliard dolarů a pravděpodobně měla také miliardová konta v zahraničí. Není třeba dodávat, že většina podniků ovládaných Suhartovou rodinou požívala zvláštních privilegií včetně úlev na daních, vysokých ochranářských celních sazeb a dokonce i státních dotací.
1.2.4 Thajsko
V červnu roku 1997 byl na rozkaz tehdejšího thajského premiéra Chavalita Youngchaiyudha jmenován ministrem financí dosavadní prezident Thajské Armádní Banky Thanong Bidaya. A již 25. června 1997 zjistil, že skutečná výše disponibilních thajských devizových rezerv nečinila domnělých 30 miliard USD, ale pouze něco více než jednu miliardu dolarů (tehdy ekvivalent dvou dnů dovozu). Zbytek rezerv byl neprozřetelně uzamčen forwardovými kontrakty. Další špatnou zprávou bylo zjištění, že ohroženým finančním institucím bylo poskytnuto ze speciálního fondu
centrální banky 8 miliard USD, které byly čerpány ze sedmiletého kumulovaného státního rozpočtu a navíc si centrální banka k pokrytí potřebné sumy musela peníze sama dotisknout. Prominentním adresátem této pomoci byla největší finanční společnost v Thajsku, Finance One. Zanedlouho Finance One spolu s dalšími 15 finančními společnostmi v důsledku nedostatku likvidity zkrachovaly. 2. července opustilo Thajsko fixaci své měny – bahtu na americký dolar, čímž bezprostředně uvrhlo východní Asii do finančních turbolencí.
Pád Finance One a uvolnění kurzu bahtu bylo pro Thajsko nevyhnutelným a pozitivním krokem. Změnilo se i vnímání investorů, ti totiž věřili tomu, že měnový kurz bahtu je stabilní a největší finanční instituce v zemi nemohou zkrachovat. Od počátku krize do prosince roku 1997 zkrachovalo 56 z 58 finančních společností a 6000 lidí ztratilo zaměstnání.
2. Období stabilizace
Značná pozornost byla též věnována selháni Mezinárodního měnového fondu v predikci makroekonomických ukazatelů. Jak se můžeme dočíst v publikaci
„Managing the financial crisis“6, odhady MMF byly původně optimistické a predikovaly další růst, ikdyž tato tempa začala klesat. Tyto odhady pak byly postupem času upravovány a zpřesňovány s tím, jak začalo přibývat důkazů o závažnosti krize. Chyby stejného rázu však byly zaznamenány u více pozorovatelů. To mohlo být způsobeno tím, že i přes nerovnováhy běžných účtů byly ekonomiky stále považované za zdravé.
2.1 M ě nová a fiskální politika
Závažnost krize souvisela mimojiné s tím, že nejvíce postižené země – Thajsko, Indonesie a Jižní Korea odmítaly dlouhou dobu připustit, že jejich ekonomikám hrozí reálné nebezpečí. Vysoké schodky bilančního účtu byly považovány za přirozený důsledek vysoké míry investic a rychlého hospodářského růstu.
Prudké poklesy měnových kurzů vysoce zadlužených ekonomik, téměř úplné vyčerpání devizových rezerv a kolaps reálné ekonomiky nenechal příliš mnoho prostoru pro nastavení hospodářské politiky. Hlavním cílem krátkého období bylo zastavit obrovský pokles měnového kurzu (znehodnocení dosáhlo 50-80 procent).
Vlády se tímto krokem snažily snížit astronomické náklady na obsluhu zahraničního dluhu, které v důsledku znehodnocení měny exponenciálně narůstaly.
Současně se snažily zabránit vzniku nekontrolovatelné inflace a v neposlední řadě obnovit důvěru zahraničních investorů. Jediným možným krokem v jejich situaci bylo zvýšení úrokových sazeb. Vysoké úrokové sazby jednak zvyšují přitažlivost bankovních vkladů a dalších forem investování v domácích měnách a jednak zvyšují náklady měnových spekulací.
6 BOORMAN, Jack. Managing Financial Crisis : The Experience in East Asia. [s.l.] : [s.n.], 2000.
67 s
Politika vysokých úrokových sazeb byla ze začátku kritizována, protože zvyšuje náklady na obsluhu domácího dluhu, což může přivést do problémů domácí podniky. Avšak toto řešení a následné zhodnocení měnového kurzu bylo méně nákladné řešení než ponechání nízkých úrokových sazeb a připuštění dalšího znehodnocení. Teprve až po získání ztracené důvěry, zhodnocení měny a zastavení rostoucí inflace, se začaly během roku 1998 opětovně snižovat úrokové sazby.
V říjnu 1998 byly tyto sazby v Jižní Korei a Thajsku na nižší úrovni než před začátkem celé krize.
Narozdíl od krizí let předchozích (např. Mexická krize, 1994-1995) zde nepatřila mezi hlavní příčiny nadměrná expanzivní fiskální politika, způsobující vysoké schodky veřejných rozpočtů a růst veřejného dluhu. Do vypuknutí krize v Asii však měla většina postižených zemí veřejné rozpočty vyrovnané a některé země i přebytkové. V případě asijské krize byly příčiny spíše v chování soukromého sektoru a v nedostatečně efektivní alokaci úspor. Odborníci identifikovali několik potenciálních příčin této nízké efektivnosti. „Patří mezi ně státní intervence v podobě podpory vybraných odvětví a podniků, často prostřednictvím ovlivňování alokace úvěrů domácích bank, úzká majetková propojenost bank a nefinančních institucí, která vedla k nižší náročnosti na efektivitu financovaných projektů ze strany bank, nedostatky v oblasti regulace a právní a institucionální struktury tržní ekonomiky. Dále můžeme jmenovat nedostatečný bankovní dohled, účetní metody umožňující zakrývat dlouho existující problémy bank i podniků, nedostatečná schopnost bank vyhodnocovat kvalitu úvěrových projektů a v neposlední řadě i popírání existence těchto problémů ze strany politických představitelů. Vina však není jen na straně asijských zemí, které byly příjemci zahraničního kapitálu. Někteří ekonomové poukazují na skutečnost, že stejnou zodpovědnost za nadměrný příliv zahraničního kapitálu do ekonomik, které neměly odpovídající schopnosti ho v takové výši efektivně alokovat, nesou i věřitelské instituce a jejich regulátoři ve vyspělých zemích, kteří podcenily rizikovost podobných pojistek.“7
7 JONÁŠ, Jiří. Asijská finanční krize po dvou letech. Bankovnictví. 30.1.1999, č. 1, s. 63.
2.2 Strukturální reformy
K závažným strukturálním důsledkům krize patřilo i výrazné podkapitalizování bankovního systému s vysokým objemem špatných půjček. Banky zemí postižených krizí se tak dostávaly do situace, kdy nebyly schopny uspokojovat poptávku podniků po finančních prostředcích a přispívaly tak k dalšímu poklesu hospodářského růstu. Mezinárodní měnový fond doporučoval uzavření nesolventních bank s tím, že náklady ponesou držitelé podřízeného dluhu, tedy akcionáři. Dalším doporučením byla rekapitalizace bank s nízkou likviditou. Zde však byla logická podmínka, že banka nemá výrazné problémy s nesolventností.
K těmto operacím musely být použity veřejné prostředky – stát takto získal majetkové podíly. Tyto podíly byly později prodány a výnosy použity na snížení nákladů sanací. Důležitou součástí strukturálních reforem byly i reformy nadměrného zadlužení nefinančních podniků. Státy nemohly zůstat pouze u rekapitalizací bank, neboť samo o sobě by takovéto opatření nebylo účinné.
Typickým znakem podniku postiženého krizí byl velice vysoký poměr dluhu k vlastnímu jmění. Firmy nebyly schopny svůj dluh obsluhovat a tím pádem se ani nemohly dostat k novému financování. To by mělo zřejmý dopad na zaměstnanost a hospodářství, proto se na přelomu let 1998/1999 podařilo vyjednat prodloužení splatnosti krátkodobého dluhu.
Bylo zřejmé, že ekonomiky si bez finanční pomoci zvenčí nebudou schopny poradit, proto přispěchal na pomoc Mezinárodní měnový fond v roli poskytovatele finančních prostředků. Objem prostředků, který byl oficiálně poskytnut převyšoval do té doby obvyklé výše půjček. Finanční injekce přišla nejenom od MMF, ale i od Světové banky, Asijské rozvojové banky a dále na základě bilaterálních bází (viz tabulka 3)
Tabulka 38: Objem poskytnuté pomoci postiženým zemím v miliardách USD
ZEMĚ MMF SB +
ARB
BILATER Σ
Thajsko 4,1 2,6 10,4 17,1
Indonésie 11,1 10,2 21,2 42,5
Jižní Korea
21,2 14 23,3 58,5
Celkem 36,4 26,8 54,9 118,1
2.3 Jižní Korea
Šest měsíců poté, co se korejská vláda dohodla s Mezinárodním měnovým fondem na krizové půjčce, začala implementovat reformy za účelem stabilizace situace. Vláda přesvědčila předáky odborů a veřejnost, aby se rozhodnutí o ekonomické restrukturalizaci tvořily na základě rozhodnutí nově vzniklé komise Tripartity. Tato komise se skládala z odborových předáků, obchodních expertů a veřejných činitelů. Dohodou těchto tří stran vznikla takzvaná „Tripartitni smlouva“, obsahující devadesát detailních kroků, ustanovující základní principy procesu ekonomické restrukturalizace. V dubnu 1998 byl podniknut důležitý krok, kdy byl krátkodobý zahraniční dluh domácích bank ve výši 21,8 miliard USD přetransformován do dlouhodobého dluhu, za který ručila korejská vláda. Ve stejném měsíci emitovala vláda dluhopisy na světových trzích v hodnotě čtyř miliard amerických dolarů. Tyto faktory, společně se zlepšující se platební bilancí, zvýšily státní devizové rezervy z 8,9 miliard USD v prosinci 1997 na 41,4 miliard USD v srpnu 1998. Směný kurz korejského wonu a amerického dolaru se stabilizoval kolem hranice 1300 wonů za dolar.
8 Data získána a setříděna ze stránek Světové banky http://worldbank.org a Asijské rozvojové banky http://adb.org
2.3.1.1 Reforma finan č ního sektoru
Reforma finančního sektoru se zaměřovala především na makroekonomickou stabilitu. Hlavně bylo vyžadováno zajišťování dostatečného přírustku devizových rezerv , reformování podnikatelského a finančního sektoru a vytvoření základů, umožňujících další dlouhodobý růst země. Korejská centrální banka dodržovala přísnou monetární politiku, odrážející se v tržních úrokových mírách, které se jednou vyšplhaly až na 20-ti procentní hranici. Dluh veřejných financí byl udržován pod 3,8 procenty, což bylo méně růst nominálního HDP.
Dvě hlavní banky – První korejská banka a Seoulská banka byly na základě doporučení Mezinárodního měnového fondu rekapitalizovány vládou a vládní podíly posléze prodány v dražbě domácím investorům. Dalším dvanácti bankám se nepodařilo splnit kritéra BIS (Bank for International Settlements – Basle Committe on Banking supervision) 9, takže se musely zavázat k rehabilitačním plánům pod dohledem FSC (Financial Supervisory Commission).10 Tato komise byla založena v dubnu roku 1998, aby dohlížela nad bankovními mechanismy, cennými papíry a pojištěním. Co se týče obchodních bank, tak 14 z nich bylo zavřeno. Zbývajících 14 se rozhodlo zbavit se dluhů cestou navyšování kmenového kapitálu. V listopadu 1998 byl založen fond na čištění špatných půjček z účetnictví finančních institucí (The Non-performing Asset Resolution Fund), který do dneška vykoupil špatné úvěry s účetní hodnotou přes 16 trilionů wonů.
2.3.1.2 Reforma podnikatelského sektoru
Reformy v tomto odvětví byly zaměřeny na dva hlavní cíle. Za prvé snížit obrovské zadlužení firem a za druhé vytvořit novou korporátní strukturu, která bude nutit k transparentnějšímu vedení. Vlády se rozhodly, že nebudou přímo zasahovat do restrukturalizací, ale místo toho se zaměří na zlepšování institucionálního a právního prostředí.
9 BIS Capital Adequacy. Basle Committe on Banking supervision. 1997, no. 2, s. 12. Dostupný z WWW: <http://www.bis.org/publ/bcbs28b.pdf>.
10 http://www.fsc.go.kr/eng/
Třicet největších korejských chaebolů vytváří více než jednu třetinu přidané hodnoty v celé ekonomice. Tyto firmy byly v minulosti hlavním motorem korejského ekonomického rozvoje a jedním z důvodů příčin krize současně. Proto se vláda s těmito kolosy dohodla na restrukturalizačním schématu, jehož hlavním cílem je zaměření každého chaebolu pouze na určité odvětví. Manažeři těchto firem byly učiněni zodpovědnými za investiční rozhodnutí a obchodní praktiky, které firma prosazuje. Vláda také jasně deklarovala, že upouští od favorizování těchto chaebolů a namísto toho se bude snažit chránit malé a střední podniky před nekalou konkurencí velkých firem.
2.4 Thajsko
Je zřejmé, že špatný přístup vlády v některých korporátních sektorech značnou měrou přispěl ke krizi. Mezi hlavní chyby, které byly thajské vládě vytýkany patří, že tolerovala11:
• Favorizování státních podniků
• Dosazování nekompetentních představenstev do podniků
• Špatně nastavené audity
• Nedostatečnou ochranu práv vlastníků minoritních akcií
• Špatně prováděné interní kontroly
• Nespolehlivý finanční reporting
• Vysokou míru korupce
Thajská vláda, ikdyž velmi pomalým tempem, implementovala zákony a pravidla, napravující tyto nedostatky. Jmenujme například harmonizaci účetních a auditních pravidel s mezinárodními standardy, založení speciálních soudů, řešících případné bankroty podniků, zrychlení soudních procesů a privatizaci státních podniků.
11 NOWROOZI, Behdad. Financial Accountability and Corporate Governance Reform in Thailand.
[s.l.] : [s.n.], 2003. 10 s
Thajská vláda také 30. března 1999 vydala balíček ekonomických opatření12, za účelem stimulace agregátní poptávky. Tento balíček byl představen poté, co se ekonomika stabilizovala a byly nalezeny externí zdroje ve formě půjček pro financování souvisejících výdajů. Díky stabilizované situace v ekonomice se začala navracet důvěra veřejnosti ve stát, což byl impulz pro tuto implementaci. Díky tomu, že zdroje financí byly externí, nepředpokládal se nástup takzvaného „vytěsňovacího efektu“, který by bránil v zotavení se soukromého sektoru. Tento balíček definoval tři důležité politiky pro další období – rozsah státních výdajů, výši daní a snižování cen energií. Díky půjčkám bylo možné navýšit vládní výdaje a realokovat finance do projektů udržitelného rozvoje a zaměstnanosti. Díky daňové části balíčku se se snížila daň z přidané hodnoty a daň ze zisku malých podniků. Poslední částí bylo snížení cen energií díky státním subvencím.
2.5 Indonésie
Hlavním problémem Indonésie v období stabilizace byla disciplína ve fiskální oblasti. Aby byla vláda schopná rekapitalizovat banky, začala vydávat státní dluhopisy, které zvýšily poměr vládního dluhu k HDP až na 89 procent v roce 2000.
Dalším žhavým problémem byla vysoká míra korupce ve státní sféře, špatně fungující systém soudnictví a vysoký podíl chudých obyvatel.
Ačkoliv se prezident zavázal k nastolení potřebných reforem, nebyly provedeny všechny a dostatečně rychle. Některé banky byly zprivatizovány, byl zrušen monopol na tězbu ropy. Musíme také zmínit státní subvence na snižování cen energií a snahu o snížení veřejného dluhu.
12 Thailand\'s economic reform : The message from the minister of Finance. MOF [online]. 2000 [cit.
2007-06-05]. Dostupný z WWW: <http://www.mof.go.th/ther_2/index_ther.html>
3. Zem ě jihovýchodní Asie po deseti letech
Dekádu poté co jihovýchodní Asii devastovala finanční a měnová krize, je region bohatší, má méně chudých lidí a jeho role ve světové ekonomice je větší než kdykoliv předtím. Reálný příjem na hlavu v nejhůře postižených ekonomikách13 je výrazně vyšší než v období jejich „hospodářského zázraku“. Úroveň chudoby (tzn.
podíl lidí žijící s dvěma USD na den) klesl z 50 procent celkové populace na pouhých 29 procent.
Ačkoliv se regionu jako celku podařilo dostat z krize, Světová banka varuje před takzvanou „pastí středních příjmů“14. Je tím myšleno nastavení politik a strategií, které pomohly dostat se zemím z nízkopříjmové skupiny do skupiny středněpříjmové, které už ale nejsou dostatečně účinné na to, aby se jim podařilo vyšplhat mezi nejrozvinutější, vysokopříjmové. Země by se měly především zaměřit na specializaci v odvětvích, kde jsou schopny dosáhnout úspor z rozsahu a technologických výhod. Společně s tímto by se měl zvyšovat podíl lidí s terciálním vzděláním a snažit se o minimalizaci korupčního prostředí prostřednictvím průhledného právního systému. Ekonomická historie nám totiž ukazuje, že mnoho zemí nebo i přimo celých regionů se chytila do této pasti – například region Latinské Ameriky. Na druhou stranu není nemožné se z této pasti dostat, což může být dobrou motivací, neboť se to už podařilo i několika zemím z regionu Jižní Asie.
Patří zde Jižní Korea, Hong Kong, Singapur a Taiwan.
13 Indonésie, Jižní Korea, Malajsie a Filipíny
14 ESPIRITU, Edgardo B. The middle-income trap. The Manilla Times [online]. 2007 [cit. 2007-05- 30].
Postihnuté země urazily od krize dlouhou cestu. V roce 2006 byl reálný přijem na hlavu v celém regionu o 75 procent vyšší než v roce 1996. Jak ukazuje graf 2, reálný příjem na hlavu měřený paritou kupní síly v regionu jihovýchodní Asie v poměru k vysokopříjmovým zemím z OECD stále roste – z necelých 14 procent v roce 1996 na necelých 20 procent v roce 2005. Za zmínku zcela jistě stojí, jak rychle se které země vrátily na úroveň těsně před krizí.
Jižní Korea, Malajsie a Filipíny začaly vykazovat stejný reálný příjem na hlavu (jako v období těsně před krizí) již v roce 1999, Thajsku a Indonésii se to podařilo až v roce 2003.
Růst HDP 3-4,5 procenta je vcelku dobrý výkon v porovnání například se zeměmi OECD, kde byl pouze 1,8 procentního bodu. Ale jsou zde i méně lichotivá srovnání. Průměrný růst HDP v posledních letech je přibližně o 2 procenta nižší než byl ve dvou dekádách předcházející krizi (tzn. 1976 - 1996).
Výjimkou jsou pouze Filipíny, které si vedou podstatně lépe než před rokem 1996. Ve srovnání s ostatními zeměmi regionu a sousedními regiony se tento relativní úspěch ještě zmenšuje, vezmeme-li v úvahu, že HDP v Číně rostlo v posledních čtyřech letech v průměru o 9 procent ročně a v regionu Evropy a
Střední Asie byl růst mezi pěti až šesti procenty. Nicméně zde je nutné taky podotknout fakt, který předchozí graf nezobrazuje a to, že ekonomický růst se rok od roku zvyšuje a nabírá na tempu (výjimkou je stagnující Thajsko), jak nám ilustruje tabulka 4 a dle předpovědí Světové banky by tento trend měl i nadále pokračovat.
Tabulka 415: ekonomický růst zemí regionu jihovýchodní Asie v %
ZEMĚ 2005 2006 2007 2008
Indonésie 5,7 5,5 6,3 6,5
Malajsie 5,2 5,9 5,6 5,8
Filipíny 5,0 5,4 5,6 6,0
Thajsko 4,5 5,0 4,3 4,5
Jižní Korea 4,0 5,0 4,4 4,9
3.1 Zm ě ny v modelu mezinárodního obchodu
Klíčem k takzvanému Asijskému zázraku bylo po velmi dlouhou dobu využívání výhod, který nabízel světový trh a jeho integrace s ním. Během posledních desíti let jsme mohli sledovat další expanzi, která byla doprovázena strukturálními změnami. Velkou roli na tom sehrála Čína jako obrovský konkurent a velké odbytiště výrobků současně. „Spekuluje se, že vzestup Číny jako jedné z obchodních velmocí měl rozhodující vliv na obchodní příležitosti všech ekonomik v regionu – jako konkurent na světových trzích a současně jako nový a dynamický trh pro tyto ekonomiky. Dlouhodobá studie dopadu rapidního růstu Číny na zbytek regionu zdůrazňuje, že většině ekonomikám to jednoznačně pomáhá v jejich vlastním růstu. Není to ale automatický proces. Země musí objevovat a využívat své komparativní výhody, stejně tak jako se firmy musí rychle přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám.“16 Není tedy zřejmě náhodou, že tlak na zvyšování
15 Data získána a setříděna z webových stránek Světové banky - http://worldbank.org/
16 WINTERS, Alan, YUSUF, Shahid. Dancing with Giants. China, India and the Global Economy..
[s.l.] : [s.n.], 2006. 292 s. ISBN 10: 0-8213-6749-8.
konkurenceschopnosti výrobků v posledních letech byl spojen s vysokým růstem exportu do Číny (především v IT technice, elektronice a kancelářském vybavení).
Nicméně charakter obchodu s Čínou se oproti období před krizí značně liší. Místo vyvážení hotových výrobků je teď hlavní část exportu tvořena vývozem dílů, komponent, investičních celků a jiných průmyslových vstupů, které jsou v Číně přetvářeny v hotové výrobky a posléze exportovány na světové trhy. Z tabulky 5 nám tedy jasně vyplývá, že ne zrovna zanedbatelná část růstu HDP (poměr exportu na tvorbě HDP v roce 2005 byl přibližně 42 procent) je tvořena masivním zvyšováním exportů do velmi rychle rostoucí Číny (z 13 procent v roce 1995 na 22,5 procenta v roce 2005). Naopak největši pokles vývozu země zaznamenaly v obchodu se Spojenými státy (pokles o 5 procent).
Tabulka 517: změny v exportu regionu jižní Asie (bez Hongkongu a Číny) v % ZEMĚ
(REGION) VÝVOZU
1995 2005
USA 19,8 14,7
Japonsko 13,1 9,9
EU25 14,1 13,4
Čína +
Hongkong
13,3 22,5
17 Data získána a setříděna z webových stránek Světové banky - http://worldbank.org/
Ekonomiky jihovýchodní Asie pokračovaly ve zviditelňování se na světových trzích. Hodnota exportu v poměru k HDP vzrostla z 34 procent v roce 1995 na 42 procent v roce 2005.
Na druhou stranu z grafu 4 můžeme vidět, že poměr exportu jednotlivých zemí k celkovému světovému exportu spíše poklesl (výjimkami jsou Filipíny a Jižní Korea, které si polepšily).
3.2 Investice
Jelikož jedním z hlavních spouštěcích mechanismů asijské krize byl vysoký příliv investiv a jejich naprosté nezvládnutí, podívejme se na situaci s investicemi dnes.
Země nejvíce postihnuté krizí měly průměrný růst investic v období 1990-96 mezi 12 až skoro 18 procenty. Během krize a období těsně po ní jsme mohli zaznamenat velký odliv investic, například v Thajsku až 14,5 procenta během tří let.
Ve srovnání s krizí je již situace víceméně stabilizovaná, avšak země se pro změnu potýkají s nízkým růstem investic, jak můžeme vysledovat z tabulky 6.
Tabulka 618: růst investic v %
ZEM Ě
1980-1989
1990- 1996
1997- 2001
2002- 2006
Indonésie 8.9 11,5 -5,9 6,3
Malajsie 7,0 17,7 -6,6 3,3
Filipíny 0,4 5,3 0,2 1,0
Thajsko 8,5 12,3 -14,5 7,7
Jižní Korea 8,6 11,5 -1,8 2,1
Singapur 6,3 13,1 0,6 3,0
Taiwan 7,4 9,2 1,7 1,4
Ani odborníci se nejsou schopni stoprocentně shodnout, čím je tento nízký růst způsoben, nicméně převládá většinový názor, že hlavním problémem investorů je nejistota stabilního zhodnocování investic. Důraz je kladen pŕedevším na vysokou cykličnost exportů elektronických vyrobků a takzvaných high-tech výrobků. Svou roli zde zřejmě hraje i značná restrukturalizace vývozů, která byla blíže popsána v předchozí kapitole. Zpráva Mezinárodního měnového fondu19 (Regional economic outlook – Asia and Pacific) k vysvětlení této „investiční nejistoty“
přidává další faktory – ekonomiky i firmy prochází od období krize strukturálními reformami a často se stahují ze sektorů a trhů, kde dříve zažívaly dominantní postavení. Spíše se dnes tedy soustředí na hledání nových sektorů a odbytových cest, vznikajících díky rychlému růstu Číny. MMF tedy předpokládá, že zvýšení přílivu investic je pouze otázkou času, dokud se firmy a ekonomiky nepřizpůsobí novému prostředí s novými tržními příležitostmi a novými komparativními výhodami.
3.3 Posilování finan č ního sektoru
Země jihovýchodní Asie vyvinuly mnoho úsilí, aby provedli reformu finančního sektoru. Tyto reformy obsahují kompletní revizi řídících orgánů a dohlížejících orgánů, zlepšování účetních standardů a posilování práv držitelů akcíi.
18 Data získána a setříděna z webových stránek Světové banky - http://worldbank.org/
19 International monetary fund. Regional economic outlook - Asia and Pacific. [s.l.] : [s.n.], 2006. 87 s. ISBN 978-1-58906-641-0
V bankovním systému se to odrazilo na sníženém počtu špatných úvěrů. Současně se firmám, které ustály krizi podařilo výrazně snížit své zadlužení. Začalo také vznikat mnoho regionálních iniciativ za účelem zvýšení finanční integrity regionu.
Jestliže před krizí jsme mohli zaznamenat zaměření především na pohyb financí, tak dnes je kladen důraz na hlavně na efektivní alokaci zdrojů, diverzifikaci nabídky a zlepšování odolnosti finančního systému tak, aby byl schopen absorbovat případné šoky.
„Aktiva finančního systému celého regionu dosáhly hodnoty 9,6 bilionu amerických dolarů, což je více než jedna pětina velikosti amerického trhu. Finanční trhy jsou také mnohem více diverzifikované. Důležitost vetší diverzifikace finančního systému spočívá v tom, že může zvyšovat efektivnost, jestliže ale finanční zprostředkovatelé a trh cenných papírů vykonávají základní funkci a to efektivní alokaci zdrojů. Trh s dluhopisy také zaznamenal značný růst za posledních devět let – z 0,4 bilionu USD v roce 1997 až na 2,9 trilionu USD v roce 2005.
Navzdory tomuto obrovskému růstu, však bankovní sektor stále dominuje.
V průměru realizuje 60% celkových finančních operací.“20
Značné strukturální změny proběhly v bankovním sektoru krizí postižených zemí, jako výsledek snah politiků zabývajících se problémy dozoru, řízení rizika, kapitalizace a racionalizace. Bankovní sektor se stal více celistvým, některé banky odešly z trhu a ty co přestály krizi se zvětšily. Ačkoliv se ještě stále bankám nepodařilo dosáhnout úspor z rozsahu, efektivita měřená například poměrem provozních nákladů k aktivům se oproti bankám z ostatních zemí regionu podstatně zlepšila. Banky také dosáhly podstatných zlepšení v oblasti kapitálové přiměřenosti, kvality aktiv a ziskovosti. Nejvýraznějšího zlepšení však zlepšily v množství takzvaných „špatných úvěrů“, které v roce 1998 tvořily až skoro 30 procent všech úvěrů. V současnosti se tento poměr drží kolem hranice šesti procent, což je opravdu výrazné zlepšení, nicméně oproti rozvinutým ekonomikám je to stále vysoké číslo.
20 GHOSH, Swati. East Asian Finance : The Road to Robust Market. [s.l.] : [s.n.], 2006. 234 s. ISBN 8213-6743-9.
Země regionu také podnikly značné snahy o zlepšení regulace a dozoru za účelem posílení stability bankovního sektoru, ale zde je ještě třeba udělat několik kroků, aby bylo dosáhnuto mezinárodních standardů. Podle zprávy o stavu implementace Basilejských principů bankovního dozoru21 existuje stále několik principů, které ještě nebyly stoprocentně implementovány.
• Nezávislost a zdroje bankovních dozorců
• Kritéria a procesy pro udělování licencí bankám
• Regulace, požadavky a pravidla na oceňování kvality aktiv a všech ostatních materiálových rizik
• Nápravná opatření, která mohou využívat dohlížitelé a která mohou být rychle použitelná v případě neplnění pravidel bankami
• Mezinárodní bankovnictví, které vyžaduje dohlížitele nad bankami, aktivními na mezinárodním poli
V rámci posilování trhu s dluhopisy, se země potýkají s dvěma hlavními problémy a to omezenou likviditou a nízkou efektivností. Těi hlavní faktory ovlivňující likviditu a efektivitu, a tím i roli tohoto trhu v rámci regionu, jsou:
dostupnost informací, transakční náklady a velikost investorů.
Jako výsledek všech těchto změn, ať už na úrovni regionální nebo mezinárodní, síla a pružnost finančního sektoru v jihovýchodní Asii se jednoznačně zvětšila.
Region tak může získávat prospěch z globalizace financí. Důkazem toho je, že v několika posledních letech země velmi dobře zvládly dvě turbulence finančních trhů a z každé z nich se velmi rychle dostaly. Avšak země mají v této oblasti stále ještě spoustu práce před sebou.
3.4 Budování devizových rezerv
Co se týče tvoření devizových rezerv v ekonomikách jihovýchodní Asie, tak zde můžeme jasně vidět, že krize a její spouštěcí mechanismy jsou ještě v poměrně čerstvé paměti politiků a ekonomů. Vlády zde tedy kladou velký důraz na tvorbu
21 The review of the Basel Core Principles for Banking Supervision. [s.l.] : [s.n.], 2006. 43 s.
ISBN 92-9197-709-8
devizových rezerv jak prevenci a pojištění. Z grafu 5 můžeme jasně vidět, že všechny země mají poměr devizových rezerv ke krátkodobému zahraničnímu dluhu větší než jedna – například thajské devizové rezervy převyšují krátkodobý zahraniční dluh skoro
pětkrát. Je tedy zřejmé, že všechny ekonomiky se snaží splňovat takzvané
„Greenspan-Guidottovo pravidlo“. Základní myšlenkou tohoto pravidla je, že pokud země chce předejít krizi způsobené výkyvem obchodní bilance, měla by udržovat své devizové rezervy minimálně na úrovni vyrovnávající se
již zmíněnému krátkodobému zahraničnímu dluhu.
Dle studie „The Optimal Level of International Reserves for Emerging Market Countries“22 používájí země své rezervy na vyhlazování domácí poptávky a růstu během krize obchodní bilance. Optimální výše rezerv by se měla navyšovat se vzrůstající pravděpodobností náhlého pozastavení přísunu kapitálu. Tato pravděpodobnost narůstá se zvyšujícím se rozsahem finanční integrace, se zvyšujícím se podílem veřejného dluhu k HDP a apreciací reálného směnného kurzu. Na základě těchto pravidel byla vypočítána přibližná optimální výše rezerv pro země jihovýchodní Asie a to ve výši 25 procent HDP. Avšak rezervy těchto ekonomik se v roce 2006 pohybovaly v průměru kolem 46 procent HDP, což značně převyšuje tuto optimální výši. Tak velké rezervy však mohou způsobit nechtěné postranní efekty jako zvýšení inflace, finanční bubliny a potenciálně i omezovat centrálni banky v provádění nezávislé monetární politiky. Aby se země vyvarovaly těchto případných postranních efektů, vlády začaly snižovat přebytečnou likviditu. Aby se země vyvarovaly všech těchto problémů, začaly se
22 JEANNE, Olivier, RANCIèRE, Romain. The Optimal Level of International Reserves for Emerging Market Countries [s.l.] : International monetary fund, 2006. 35 s.
politiky posouvat směrem k floatingovým kurzům, což je tématem další podkapitoly.
3.5 Makroekonomická politika
Fiskální a monetární politiky v regionu byly v posledních letech spíše přísnější, díky častým inflačním tlakům, způsobených zvyšujícími se cenami ropy. Ikdyž se ceny ropy mezi lety 2002 a 2004 skoro zdvojnásobily, inflační tlak se objevil až v roce 2005 a to díky vysokým subvencím, které chránily finální výrobky a služby od efektu stoupající ceny jednoho ze základních inputů. Protože vysoká fiskální zátěž způsobená těmito subvencemi už nebyla dále únosná, země začaly postupně odstraňovat tyto podpory a inflace se zvýšila skoro až na 6 procent.
Obecně můžeme říct, že velikosti fiskálních deficitů (či přebytků) byly značně ovlivněny právě politikami rušení těchto subvencí. Například v Thajsku byly tyto podpory zrušeny v červenci 2005 a zvýšil se tím fiskální přebytek, který umožnil realizaci velkých vládních projektů z oblati infrastruktury v roce 2006. Drastické škrty v těchto podporách pomohly snížit fiskální deficity v Malajsii a Indonésii, avšak v těchto zemích nebyly nikdy úplně zrušeny a nepříznivý fiskální efekt, který přinášejí se země snaží vyrovnávat skrz nízké veřejné výdaje.
Monetární politika je v celém regionu také spíše restriktivní a v souladu s mezinárodním trendem. Předpokládá se, že takovéto nastavení bude pokračovat i do budoucna, majíce na zřeteli vzestupnou trajektorii cen ropy. Úrokové míry ač stále stoupající jsou obecně spíše na nižší úrovni. Výjimkou jsou pouze Filipíny a Indonésie, kde se zvýšily až na úroveň dvouciferných čísel a to díky tomu, že se centrální banky snaží neutralizovat hrozbu inflační spirály způsobenou škrty v již výše zmíněných subvencích.
3.5.1 Režimy sm ě nných kurz ů
Většina zemí jihovýchodní Asie zavedla systémy měnových kurzů, které jsou více flexibilní. To umožňuje efektivnější absorpci šoků a změn v chování investorů. Režimy volnějších směnných kůrzů také dovolují nastavit úrokové míry tak, aby odpovídaly domácím podmínkám a pomohly vyvarovat se
bankám a
podnikům podhodnocení rizik směnných kurzů. Tento posun v režimech samozřejmé nebyl v celém regionu jednotný a některé země byly rychlejší než ostatní, jak je evidentní z grafu 6.
Indonésie popisuje svůj systém směnných kurzů jako „volný“, nicméně Mezinárodní měnový fond ho zařadil do kategorie řízeného floatingu s dopředu nenahlášeným pásmem. Jižní Korea si před krizí prošla několika režimy – do roku 1980 fixní kurzy, v období 1980 – 1990 košové zavěšení a do roku 1997 takzvaný režim tržního průměru, kdy kurz osciloval v pevně daném pásmu kolem každodenně nastavovaného zákaldního směnného kurzu. Od prosince 1997 přešla Jižní Korea na volně plovoucí režim a zliberalizova svůj trh tím, že povolila spotové, swapové a forwardové operace. Naopak Malajsie v roce 1998 experimentovala s řízeným floatingem, aby od záŕi 1998 nastavila režim košového zavěšení oproti americkému dolaru (3,8 ringgitu za 1 americký dolar). Jako na poslední zemi se podíváme na Thajsko, kde centrální banka deklaruje řízený plovoucí režim.
3.6 Jižní Korea
Korejská ekonomika zaznamenala v roce 2006 růst o pět procentních bodů. Růst byl podporován především sílící spotřebou a silným růstem exportu (13 procent).
Inflace se dařilo držet v rozmezi 2,5 – 3,5 procenta. Deficit veřejných financí se standardně pohybuje kolem jednoho procentního bodu. I navzdory sílícímu exportu byl bězný účet obchodní bilance v roce 2006 víceméně vyrovnaný – skončil s přebytkem 150 milionů USD. Výhledy na rok 2007 počítají s růstem kolem 4,4 procenta a to hlavně díky klesající domácí poptávce.
3.7 Thajsko
Thajský růst se v roce 2006 pohyboval kolem pěti procent, což je o půl procenta lepší výsledek než v roce předchozím. Export se zvýšil skoro dvojnásobně – 8,5 procenta v roce 2006 oproti 4,3 procentům v roce 2005, čímž přispěl nejvýrazněji k celkovému růstu. Inflace se držela těsně pod 2,5 procenty, na rok 2007 se očekává zvýšení inflace až o dvě procenta.
3.8 Indonésie
Růst v Indonésii byl oproti predikcím z roku 2006 trochu nižší. Bylo to způsobeno záplavami a zemětřesením v průběhu roku. I přesto ale Indonésie vykázala vyšší růst než Korea a Thajsko a to 5,5 procenta. Export zaznamenal růst o 18 procent a nezaměstnanost se podařilo stabilizovat těsně pod hranicí desíti procent.
Záv ě r
Z dnešního pohledu je vcelku jasné, že sledované země krizi překonaly. Reálný příjem na hlavu je vyšší než v období před krizí, úroveň chudoby klesla skoro o polovinu, poměr exportu k HDP se též výrazně zvýšil a dle předpovědí Světové banky se bude pozitivní trend pokračovat.
Ekonomiky v regionu mají dvě hlavní strategie, jak předcházet krizím a snižovat rizika jejich vzniku. Za prvé se snaží mít přebytky na běžném účtě obchodní bilance a budují si značné devizové rezervy jako pojištění a nárazník proti krizi. Za druhé usilují o zajišťování fundamentálních oblastí pomocí přísnější makroekonomické politiky a posilování finančního sektoru, kde proběhlo mnoho významných reforem.
Dalšími klíči jejich dynamického růstu jsou bezesporu flexibilnější režimy směnných kurzů, které zmírňují vnější šoky.
Je vidět, že země urazily od krize dlouhou cestu, ale bylo by velmi neobjektivní prohlásit, že už mají vyhráno. Ačkoliv provedly mnoho reforem a pozitivních kroků, stále zde existují jistá rizika a oblasti, ve kterých by měly zapracovat. Ve finančním sektoru je stále silná potřeba dalších reforem, neboť zemím se ještě nepodařilo implementovat všechny Basilejské principy bankovního dozoru. Světová banka varuje před nebezpečím takzvané „pasti středních příjmů“ a doporučuje ekonomikám větší specializaci v odvětvích, kde jsou schopné dosáhnout úspor z rozsahu a technologických výhod a dále se zaměřit na minimalizaci korupčního prostředí. Aby si země udržely svůj současný růst, musí také začít využívat velmi dynamického růstu Číny v posledních letech a přizpůsobovat se rychle se měnícím podmínkám na světových trzích.
