JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA
Bydlení na půli cesty – možnosti realizace v Jindřichově Hradci
Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Renata Švestková, Ph.D Autor: Bc. Šárka Koubová
17.8.2009
Prohlášení
Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.
Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách.
V Českých Budějovicích 17.8.2009 podpis
Poděkování
Ráda bych poděkovala Ing. Renatě Švestkové, Ph.D. za odborné vedení mé práce, za cenné připomínky, podněty a za čas, který mi věnovala. Děkuji všem respondentům výzkumu, kteří přispěli k vypracování mé diplomové práce.
OBSAH
ÚVOD………7
1. SOUČASNÝ STAV………8
1.1 Základní pojmy………..8
1.2 Školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy………..10
1.3 Personál školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy………13
1.4 Osobnost dítěte vyrůstající v ústavní výchově………14
1.5 Adolescence……….17
1.6 Pozdní následky psychické deprivace……….19
1.7 Odchod mladých dospělých z ústavní výchovy………..21
1.7.1 Příprava dítěte na odchod ze školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy………21
1.7.2 Prodloužení pobytu ve školských zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy………21
1.7.3 Ukončení ústavní nebo ochranné výchovy………..22
1.7.4 Pomoc mladému dospělému při odchodu ze školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy………...22
1.8 Rizika po odchodu z ústavní nebo ochranné výchovy………24
1.8.1 Bezdomovectví………25
1.8.2 Nezaměstnanost………...26
1.8.3 Zadlužování……….28
1.8.4 Kriminalita………..29
1.9 Následná péče o mladé dospělé po ukončení ústavní nebo ochranné výchovy..30
1.9.1 Stát a státní orgány………..32
1.9.2 Nestátní neziskové organizace………33
1.10 Domy na půli cesty………34
1.10.1 Zřizovatel, poskytovatel služby………35
1.10.2 Cílová skupina………..36
1.10.3 Cíl poskytovaných služeb……….36
1.10.4 Základní činnosti poskytované sociální služby………36
1.10.5 Financování………..37
1.10.6 Hodnocení projektu………..40
1.10.7 Garance kvality poskytovaných služeb Domu na půli cesty………40
1.10.8 Předpoklady fungovaní Domu na půli cesty……….42
1.10.9 Příklady konkrétních Domů na půli cesty………44
1.11 Následná péče o mladé dospělé po ukončení ústavní výchovy v zahraničí…..46
2. CÍLE PRÁCE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY……….49
2.1 Cíle práce……….49
2.2 Pracovní hypotézy………...49
3. METODIKA………50
3.1 Použitá metoda………50
3.2 Charakter zkoumaného souboru………..50
4. VÝSLEDKY………51
4.1 Výsledky řízených rozhovorů s klienty dětských domovů………..51
4.2 Výsledky polořízených rozhovorů s odborníky v dané oblasti………...85
5. PROJEKT DOMU NA PŮLI CESTY V JINDŘICHOVĚ HRADCI……….95
5.1 Výchozí situace v Jihočeském kraji……….95
5.2 Vlastní projekt Domu na půli cesty v Jindřichově Hradci………...95
6. DISKUZE………..113
7. ZÁVĚR………..120
8. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ………...121
9. KLÍČOVÁ SLOVA………...127
10. PŘÍLOHY………128
ÚVOD
Předkládaná diplomová práce se věnuje tématu Domů na půli cesty a problematice odcházení z ústavní nebo ochranné výchovy. O tuto problematiku jsem se začala zajímat během své odborné praxe na oddělení sociálně právní ochrany dětí.
V té době se na tomto pracovišti řešil případ dívky, která po dosažení zletilosti opouštěla dětský domov a neměla zajištěné následné bydlení ani práci. S těmito potíži se setkává většina mladých dospělých, kteří opouštějí ústavní nebo ochrannou výchovu.
Při hlubším zkoumání této problematiky se ukázalo, že je toto téma velmi důležité a aktuální, protože problematika mladých dospělých opouštějící ústavní nebo ochrannou výchovu není doposud nijak koncepčně řešena. V současné době, kdy je připravována reforma systému ústavní a ochranné výchovy je zapotřebí, aby se o tomto tématu diskutovalo, vyjadřovali se odborníci a o situaci byla informována široká veřejnost.1
Na různých místech České republiky se objevují projekty a programy na pomoc mladým dospělým, kteří opouštějí ústavní nebo ochrannou výchovu, nejedná se však o koncepční rozvoj těchto služeb. Pomoc mladým dospělým odcházejících z ústavní nebo ochranné výchovy je doménou především nestátních neziskových organizací.
Ve výzkumné části diplomové práce jsem se zajímala o to, zda klienti dětských domovů v Jihočeském kraji plánují svoji budoucnost, zda znají sociální službu Dům na půli cesty a zda by chtěli tuto sociální službu využít. Zároveň jsem se zajímala o to, jak fungují Domy na půli cesty v Jihočeském kraji. Na základě zjištěných dat jsem se pokusila vypracovat projekt Domu na půli cesty, který je určen pro město Jindřichův Hradec. Tento projekt může být, po zapracování místních podmínek, aplikován i v dalších městech.
1 V červenci 2009 schválila Vláda České republiky Národního akčního plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009 až 2011
1. SOUČASNÝ STAV
1.1 ZÁKLADNÍ POJMY
Dítě
Za dítě je, podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, považována nezletilá osoba ve věku od 3 do 18 let věku, popřípadě zletilá osoba do 19 let věku.
Ústavní výchova
Soud nařizuje ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena, nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření (napomenutí, dohled nad nezletilým, atd.) nevedla k nápravě. Výchovná opatření ale nemusí vždy předcházet nařízení ústavní výchovy. Soud nařídí ústavní výchovu také v případě, kdy rodiče nemohou ze závažných důvodů zabezpečit výchovu dítěte (65).
Před nařízením ústavní výchovy je povinností soudu prozkoumat, jestli výchovu dítěte není možno zabezpečit náhradní rodinnou péčí, nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Soud ústavní výchovu nařizuje na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD). Pominou-li důvody pro výkon ústavní výchovy, nebo je možno svěřit dítě do náhradní rodinné péče soud ústavní výchovu na návrh OSPOD zruší (29).
Ústavní výchovu lze nařídit pouze nezletilé osobě může být prodloužena maximálně do 19 let (29).
Ochranná výchova
Ochranná výchova se ukládá v rámci trestněprávního soudního řízení jako tzv.
ochranné opatření. Může být uložena dítěti, které je starší 12 let a mladší 15 let, spáchá-li čin jinak trestný, za který by zletilá osoba byla potrestána výjimečným
trestem. Ochranná výchova se dále ukládá v případě, kdy se dítě mladší 15 let proviní proti zákonu a není náležitě postaráno o jeho výchovu. K ochranné výchově lze odsoudit také osoby mezi 15 lety a 18 lety, které žijí v nevhodném prostředí (29).
Psychická deprivace
Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost dlouhodobě uspokojovat základní psychické potřeby v dostačující míře (28).
Projevuje se především u dětí, které jsou od raného dětství vychovávány mimo rodinu, v ústavních zařízeních. Projevuje se sociální izolací, agresivním chováním vymáháním pozornosti, přejídáním atd. (13).
Naproti tomu Koukolík, Drtilová (22) označují termínem deprivanti skupinu psychopatů, které lze označit také jako neúplné, subkriminální sociálně úspěšné či sociálně přizpůsobené psychopaty. Jsou to lidé, kteří se nechovají kriminálně a mohou být mocensky a ekonomicky vysoce úspěšní. Základními znaky deprivantství bývají ničivost vůči všemu citově a hodnotově diferencovanějšímu a parazitismus. Ofenzivní deprivanti jako jediný smysl života prožívají a uznávají moc. Lze se s nimi setkat všude tam, kde jde o moc a majetek, ale i v běžném životě v každodenních sociálních vztazích (22).
Následky psychické deprivace se v pozdějším věku projevují horším sociálním fungováním. To zahrnuje především: osamělost, nestabilní vztahy, nízkou úroveň vzdělání. U deprivovaných může docházet až k sociálnímu selhávání (29).
Bydlení na půli cesty
Bydlení na půli cesty zahrnuje dvě služby. Domy na půli cesty a byty na půli cesty. Byt na půli cesty je speciální byt v běžné zástavbě. Tento typ však není uváděn jako zvláštní typ sociální služby (9).
Dům na půli cesty
Domy na půli cesty poskytují pobytové služby zpravidla pro osoby do 26 let věku, které po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby.
Způsob poskytování sociálních služeb v těchto zařízeních je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob (66).
1.2 ŠKOLSKÁ ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ NEBO OCHRANNÉ VÝCHOVY
Jedná se o soustavu institucí zajišťující v ČR výchovu ohrožených dětí a rizikové mládeže od 3 do 18 popř. 19 let věku (29).
Legislativní rámec pro tuto soustavu tvoří zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve kterém jsou vyjmenována jednotlivá školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, jedná se o diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav.
Školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy (dále jen Zařízení)2 poskytují dětem plné přímé zaopatření, které zahrnuje: stravování, ubytování, ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhradu nezbytně nutných nákladů na vzdělávání, úhradu nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána osobami odpovědnými za výchovu, kapesné, osobní dary a věcnou pomoc při odchodu zletilých ze Zařízení, úhradu nákladů na dopravu do sídla školy (64).
Ředitel Zařízení může rozhodnout o uhrazení dalších nákladů, např.: potřeby pro využití volného času a rekreaci, náklady na kulturní, uměleckou, sportovní a oddechovou činnost (64).
2 Zkratka je užívána z technických důvodů, aby se předešlo zbytečnému prodlužování textu.
Diagnostický ústav
Diagnostický ústav je zařízení, které na základě komplexního vyšetření, zdravotního stavu a volné kapacity v jednotlivých zařízeních umísťuje děti do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů. Diagnostické ústavy plní především diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální, organizační a koordinační úkoly (64).
Pobyt v diagnostickém ústavu trvá nejčastěji 8 týdnů.
Při umisťování dětí se dbá, aby umístění bylo co nejblíže bydlišti osob odpovědných za výchovu nebo zákonných zástupců, pokud tím nebude ohrožen mravní vývoj dítěte.
Diagnostický ústav vede evidenci dětí umístěných v Zařízeních ve svém územním obvodu a vede evidenci volných míst v Zařízeních.
Diagnostický ústav zpracovává pro Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) podklady s návrhy potřebných změn v Zařízeních ve svém územním obvodu (64).
Dětský domov
Dětský domov je školské zařízení pro výkon ústavní výchovy, do kterého jsou umisťovány děti zpravidla ve věku od 3 do 18 let, popřípadě do 19 let, bez závažných poruch chování. Do dětského domova jsou také umisťovány nezletilé matky se svými dětmi. Dětský domov (dále jen DD) plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Děti jsou vzdělávány ve školách, které nejsou součástí DD (64).
Základní organizační jednotkou pro práci s dětmi v DD je rodinná skupina.
Tvoří ji minimálně 6 a maximálně 8 dětí, zpravidla různého věku a pohlaví. Sourozenci se zařazují do jedné rodinné skupiny. Ze závažných důvodů mohou být sourozenci rozděleni do různých rodinných skupin. V DD lze zřídit nejméně 2 a nejvíce 6 rodinných skupin (64).
Dětský domov se školou
Do dětského domova se školou (dále jen DDŠ) mohou být umisťovány děti, zpravidla od 6 let věku do ukončení povinné školní docházky, s nařízenou ústavní výchovou pro závažné poruchy chování nebo pro trvalou či přechodnou duševní poruchu. Do DDŠ jsou dále umisťovány děti s uloženou ochrannou výchovou. Děti jsou vzdělávány ve škole, která je součástí dětského domova. Pokud pominou důvody pro zařazení dítěte do školy, která je zřízena při DDŠ, může být dítě na žádost ředitele DDŠ přeřazeno do školy, která není součástí DDŠ.
Základní organizační jednotkou je stejně jako v DD rodinná skupina. V DDŠ ji tvoří nejméně 5 a nejvíce 8 dětí. V DDŠ lze zřídit minimálně 2 a maximálně 6 rodinných skupin.
Pokud se dítě nemůže po ukončení povinné školní docházky vzdělávat na střední škole, která je mimo DDŠ, nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah, je přeřazeno do výchovného ústavu (64).
Výchovný ústav
Do výchovného ústavu jsou umisťovány děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, kterým byla nařízena ústavní, nebo uložena ochranná výchova.
Výchovný ústav plní především vzdělávací, sociální a výchovné úkoly.
Do výchovného ústavu mohou být umístěny také děti starší 12 let s uloženou ochrannou výchovou, které mají tak závažné poruchy chování, že nemohou být v DDŠ.
Výjimečně může být do výchovného ústavu zařazeno také dítě starší 12 let, která má nařízenou ústavní výchovu a projevují se u něho zvláště závažné poruchy chování. Při výchovném ústavu se zřizuje základní nebo speciální škola, popřípadě může být zřízena také střední škola (64).
Ve výchovném ústavu je poskytována dlouhodobá péče, jejímž těžištěm je příprava na budoucí povolání. Výukové programy mohou mít tři formy: kurzy a praktická školení pro krátkodobé pobyty pro nejhůře vzdělavatelné děti, odborné učiliště a střední odborné učiliště (32).
Základní organizační jednotkou je výchovná skupina. Ve výchovném ústavu ji tvoří nejméně 5 a nejvíce 8 dětí. Ve výchovném ústavu mohou být zřízeny minimálně 2 a maximálně 6 výchovných skupin. Do výchovných skupin jsou děti zařazovány především dle jejich výchovných, vzdělávacích a zdravotních potřeb (64).
1.3 PERSONÁL ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ NEBO OCHRANNÉ VÝCHOVY
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních dělí personál v Zařízeních na pedagogický a nepedagogický. Pedagogickým pracovníkem se může stát ten, kdo má odbornou pedagogickou způsobilost a nebyl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Pedagogický pracovník vykonává vyučovací, výchovnou, pedagogicko-psychologickou nebo speciálně pedagogickou činnost. U pedagogického pracovníka musí být zjištěna psychická způsobilost psychologickým vyšetřením. Nepedagogickým pracovníkem je zaměstnanec, který vykonává jinou činnost než pracovník pedagogický a splňuje kvalifikační podmínky, které stanoví zvláštní právní předpis nebo zaměstnavatel (64).
Mezi pracovníky v ústavních zařízeních převažují vychovatelé a pomocní vychovatelé. Funkce vychovatele v těchto zařízeních je velmi složitá. Řeší dilema - současně má i nemá dítěti nahradit vlastní rodiče. Na jedné straně má být profesionálem, který realizuje své vize a odborný potenciál. Na straně druhé plní běžné úkony, pro které žádné odborné vzdělání nepotřebuje (57).
Z výzkumu, který byl realizován na Slovensku, vyplývá, že vysokoškolské vzdělání je smysluplné maximálně v 35% práce vychovatele. Činnosti, které jsou zaměřeny na aktivní rozvoj dětí a podporu jejich lidského potenciálu, jsou zastoupeny jen 9 % pracovního času vychovatele (57).
Základní myšlenkou transformace DD z internátního typu na typ rodinný bylo především změna myšlení vychovatele a přiblížení se rodině. Dnes se však ukazuje, že
model rodiny se nenaplňuje. U každé výchovné nebo rodinné skupiny se střídá zhruba pět zaměstnanců. Navíc mezi vychovateli se jen výjimečně objevuje muž: 83,6%
vychovatelů a 95,5% pomocných vychovatelů jsou ženy (57).
Vychovatel v institucích náhradní výchovy nenahrazuje rodiče. Jeho činnost je spojena s organizací skupinového života, v níž by měly být vyváženě zastoupeny zájmy individuální i skupinové. Úkolem vychovatele je také přijetí dítěte i s jeho životním traumatem. Vychovatel provází dítě během vyrovnávání se s minulostí, při řešení aktuálních problémů a také při hledání východisek do budoucna (57).
1.4 OSOBNOST DÍTĚTE VYRŮSTAJÍCÍ V ÚSTAVNÍ VÝCHOVĚ
Osobnost každého člověka je celek, který se skládá z několika částí. Jedná se o biologickou, psychickou a sociální složku.
Biologická a zdravotní složka
Zdravotní problémy dětí vyrůstajících v ústavní péči mají svůj základ již v genetickém vybavení, které nebývá příznivé. Péče matky o sebe sama i o plod v těhotenství je nedostatečná nebo chybí úplně. Nezřídka je životní styl matky pro plod přímo škodlivý - kouření, alkohol, drogy, prostituce (13).
Výzkumy potvrzují, že děti v náhradní péči jsou znevýhodněné již na biologické úrovni. Ta zahrnuje především: genetický základ, prostředí, kde dítě vyrůstá a chování matky během těhotenství (57).
Většina dětí v ústavní péči pochází z nestabilních nebo neúplných rodin. Tento fakt je jedním z významných faktorů, který zvyšuje riziko zdravotních problémů, emocionálního narušení i poruch chování (57).
Z longitudinálních studií vyplývá, že samotní klienti DD se necítí po zdravotní stránce bez problémů. Naprosto zdrávi se podle výzkumu Matějčka cítí pouze 5% mužů a 4% žen, kteří vyrůstali v DD. Tato data se výrazně liší v porovnání například s lidmi,
kteří vyrůstali v pěstounské péči, kde naprosto zdrávo se cítí 35,4% mužů a 20 % žen (28).
Mezi dětmi žijícími v DD je mnohem vyšší podíl dětí s postižením než v běžné populaci. Dlouhodobý pobyt v DD sice příznivě ovlivňuje tělesný vývoj dítěte, ale výrazně negativně působí na vývoj rozumový (57).
Psychická (duševní) složka
Psychický vývoj dítěte bývá také postižen, a to situacemi, které dítě zažilo či zažívá. Vznikají a vyvíjejí se různá psychická poškození. Mezi nejčastější patří psychická deprivace v různých podobách a projevech. V popředí lze nalézt: nedostatek důvěry k lidem, nízká úroveň vlastní identity, životní nejistota nebo zvýšená agresivita.
Často se objevuje také neuroticismus a poruchy chování (13).
Psychická deprivace vzniká nedostatkem určitých žádoucích podnětů. Stejně jako má člověk základní biologické potřeby, má také potřeby psychické (28).
Matějček, Bubleová, Kovařík (28) uvádějí tyto základní psychické potřeby:
a) potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů b) potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech
c) potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů d) potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty e) potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy
Je nezbytné posuzovat jednotlivé potřeby vždy ve vztahu k individualitě dítěte a ke společnosti, v níž jedinec vyrůstá.
Sociální (společenská) složka
Sociální složce je potřeba se věnovat po celou dobu, kdy je dítě v náhradní péči.
Je potřeba zjistit, z jakého prostředí dítě pochází, jaká je jeho rodina (včetně širší rodiny), vnitřní vztahy v rodině, vzájemné vztahy rodiny a dítěte, vztahy a postavení dítěte k bližšímu i vzdálenějšímu okolí atd. (13).
Zvlášť důležitá je práce na této složce v péči o dítě před odchodem z ústavní výchovy. Do sociální složky lze zařadit i ekonomické aspekty života. Mladý dospělý
odcházející v 18ti popř. 19ti letech z ústavní péče je většinou ekonomicky nezajištěn a nepřipraven pro samostatný život (13).
Do sociální složky lze zařadit několik položek: socializace, sebepojetí, sociální adaptace.
Socializace
Socializace je proces utváření osobnosti člověka. Spočívá především v začleňování jedince do systému společenských vztahů postupným utvářením vztahů s jinými lidmi. Primární socializace probíhá v rodině nebo v prostředí, které ji nahrazuje. Sekundární socializace pak probíhá ve výchovných, vzdělávacích, nebo v dalších institucích a prostředích, do kterých se dítě dostává (29).
Děti, které nemají zkušenost se standardním mateřským chováním nedovedou rozlišit, co je v konkrétní situaci nebo roli vhodné. Dalším problémem u těchto dětí je snížená schopnost chovat se žádoucím způsobem v situacích, které představují nějaké omezení (59).
U dětí, které zažily emoční strádání se může projevit změna v hierarchii hodnot.
Jejich postoj k realitě se zaměřuje na uchování přijatelného pocitu jistoty a bezpečí.
Prostředek jak požadovaného cíle dosáhnout však není rozhodující. K další deformaci hodnotového systému může přispět zkušenost ze Zařízení, které nepředstavuje typickou sociální situaci. V deformovaném hodnotovém systému se nebudou dobře rozvíjet ani normy chování. Normy chování pak nepředstavují korektivní ucelený systém, který je pro dítě směrodatný (59).
Sebepojetí
Sebepojetí dítěte je ovlivňováno vztahy s lidmi. Dítě přejímá názor nejbližších, pokud ho tito lidé hodnotí negativně, narušuje to jeho sebehodnocení. Výsledkem je nejistota, nízká sebedůvěra a zvýšená potřeba ochrany. V sebepojetí u deprivovaných dětí lze pozorovat dva extrémy: nerealistické „vytahovaní“ nebo výrazné sebepodceňování (viz tabulka 1) (59).
Tabulka 1: Sebehodnocení klientů
Sebehodnocení počet klientů procentuální vyjádření
Reálné a přiměřené 49 51,0
Nepřiměřeně vysoké 23 24,0
Nepřiměřeně nízké 15 15,6
Jiné 9 9,4
Celkem 96 100%
(32)
Sociální adaptace
Děti, které mají nedostatečně uspokojenou citovou potřebu, mohou mít problémy v sociální adaptaci. Děti, které vyrůstají v Zařízení, se musí adaptovat především na podmínky a styl života v takovém zařízení. V Zařízení není podporována svoboda rozhodování. Většina věcí je předem dána a na vlastní volbě dětí nezáleží.
Dospívající, kteří Zařízení opouštějí, se dostávají do podobné situace jako vězni propuštění z mnohaletého výkonu trestu. Vzorce chování, které si děti osvojili v Zařízení, nefungují. Proto je běžné, že tito lidé v běžném životě selhávají, nebo jim dlouho trvá, než se na nové podmínky adaptují (59).
1.5 ADOLESCECE
Adolescence je vývojové období, které začíná kolem 15. roku věku a končí přibližně kolem 20. roku věku, začátek ani konec tohoto období nelze jednoznačně určit. Vstup do této vývojové části života je dán dobou, kdy mladý člověk tělesně dozrává, a zároveň dobou, kdy si volí učební či studijní obor a začíná se připravovat
na budoucí povolání. Ani konec období adolescence není přesně daný. Za významný bod je považován vstup do zaměstnání, ten však je velmi individuální (51).
V tomto období probíhají změny ve všech sférách osobnosti. Tělesný vývoj již není tak výrazný jako v období pubescence. Postava adolescenta dostává konečné, dospělé proporce. Vlastní tělo je ve středu pozornosti, a to snad ještě více než v pubescenci (51).
Adolescence je velmi senzitivním obdobím pro rozvoj optimálních vztahů ve třech klíčových oblastech životní orientace, a to: práce, společenství se životním partnerem a občanská kompetence (3).
Období mezi 15 až 25 lety je označováno jako etapa získání profesní identity, k dosažení tohoto cíle směřuje naplnění vývojového úkolu volby povolání a přípravy na něj (3).
Úkolem adolescentů je vytváření nových, zralejších vztahů s vrstevníky.
Vrstevníci jsou v tomto období pro adolescenta jednou z nejdůležitějších sociálních skupin. Mění se také vztahy k opačnému pohlaví. Adolescent má již prožít něco více než pouhé okouzlení. Začíná vážné hledání, poznávání, příprava na partnerství, manželství a rodinný život. Tento proces nemusí být nutně zakončen právě manželstvím a založením rodiny. Partnerství může zůstat jedinou realizovanou formou soužití (24).
Člověk se během adolescence stává plnohodnotným členem společnosti. Jedním z dílčích úkolů je dosažení sociálně odpovědného jednání. Významnou roli zde sehrávají vzory a modely rodičů, prarodičů či jiných příbuzných, popřípadě přátel.
Adolescent má také pracovat na budování systému morálních hodnot, jehož základ však musí být položen již v raném dětství. V případě, kdy chybí základní emocionální učení, vzory a modely základních mezilidských vztahů a činností, nestačí pouhé informace o hodnotách, morálce, právech, odpovědnosti apod. Zde může pomoci odpovědná odborná pomoc a korektivní vztahová zkušenost (24).
Cíle a úkoly adolescence jsou tedy tyto:
- rozvíjet svou citovou, hodnotovou a názorovou nezávislost - vytvářet nové vztahy s vrstevníky a jinými lidmi
- integrovat eroticko-sexuální život do osobnostního celku
- rozvíjet své životní cíle, vytvořit systém hodnot - rozvinout pocit osobní identity
- připravit se na přebrání plné odpovědnosti za svůj život (26).
Selhání jedince v naplnění jednotlivých úkolů lze považovat za rozhodující rizikové faktory dospívání.
Každá životní etapa sebou přináší jiné životní problémy. Životní problémy jedince jsou individuálně a společensky determinovány. Přičemž každý problém má jiné poměrové zastoupení obou složek. V období adolescence byly identifikovány tyto hlavní životní problémy: finanční problémy (nedostatek peněz), bytové problémy (zaplatit nájem, najít vlastní byt), zdravotní problémy, studijní problémy (dostudovat), pracovní problémy (zaměstnání, nezaměstnanost, zůstat v zaměstnání atd.), rodinné problémy (neshody, špatné vztahy atd.), sociální problémy (nejistota, existenční problémy), problémy s partnerem/kou, mezilidské vztahy (52).
1.6 POZDNÍ NÁSLEDKY PSYCHICKÉ DEPRIVACE
Lidé, kteří v dětství citově strádali, mívají v dospělosti problémy v oblasti sebehodnocení, potíže v mezilidských vztazích, nejsou spokojeni se svým životem.
Někdy se tyto odlišnosti v dospělosti stanou nápadnějšími, protože od dospělého člověka jsou očekávány zralejší projevy, větší odpovědnost za své činy (59).
Vágnerová (59) uvádí souhrn výsledků výzkumu Matějčkovy skupiny, který byl publikován v letech 1995-1996. Lidé s deprivační zkušeností mohou mít problémy ve všech důležitých sférách života.
Profesní uplatnění
Tato oblast zahrnuje úroveň dosaženého vzdělání, schopnost využívat svých schopností a schopnost pracovat (dosáhnout ekonomické soběstačnosti). Lidé, kteří vyrostli v DD, měli výrazně nižší úroveň vzdělání než je průměr v populaci. Avšak většina z nich neměla závažněji sníženou inteligenci. Zhruba jednu třetinu lze označit
jako nepřizpůsobivé: střídali zaměstnání nebo nepracovali vůbec. Ostatní sice pracovali, ale uplatňovali se na pozicích, které měly menší nároky, než dosahovaly jejich schopnosti. Ti však byli ekonomicky soběstační, takže pro společnost neznamenali žádnou zátěž (59).
Partnerská a rodičovská role
Úroveň zvládnutí partnerské a rodičovské role se projeví ve schopnosti přijmout odpovědnost za jiného člověka. Lidé se zkušeností s citovou deprivací mívají častěji problémy v partnerských vztazích, nedokáží udržet fungující vztah s přijatelným člověkem. Často vstupují do vztahů s nevhodnými partnery, kteří by jim byli schopni kompenzovat nedostatky a poskytnout jim pozitivní korektivní zkušenost. Lidé, kteří žili sami, měli více problémů – byli trestáni, byli na protialkoholním léčení nebo byli bezdomovci (59).
V dětství citově deprivovaní mají problémy také se zvládnutím rodičovské role.
Chybí jim potřebná emoční a sociální zkušenost. Objevují se zde spíše biologické dispozice, které však mohou být také problematické vzhledem k tomu, že u jejich rodičů se pud péče o potomky také příliš neprojevoval. Platí zde ale fakt, že jedinci, kteří jsou schopni pracovat a žít v trvalém partnerství, se dovedou postarat i o své děti (59).
Obecná sociální adaptace
Do této oblasti patří především: schopnost respektovat běžná pravidla, používat standardní strategie chování a stát se přijatelným členem společnosti. Lidé se zkušeností s citovou deprivací mají problémy se zvládnutím role dospělého. Ta zahrnuje nejen možnost samostatně rozhodovat o sobě, ale také být za své jednání zodpovědný, uchovávat si svobodu v rámci daných pravidel. Zkušenost psychické deprivace je do budoucna zátěží pro všechny mezilidské vztahy. Typické však je, že hledají příčinu svého selhání v druhých lidech. Chybí jim schopnost adekvátní citové odezvy a také potřebná sociální citlivost (59).
Problémy v oblasti sociální adaptace lze pozorovat výraznou sociální patologií u některých jedinců. Jedná se především o páchání trestných činů, zneužívání alkoholu a bezdomovectví.
1.7 ODCHOD MLADÝCH DOSPĚLÝCH Z ÚSTAVNÍCH VÝCHOVY
1.7.1 Příprava dítěte na odchod ze školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy
V rámci přípravy dítěte na samostatný život může být v Zařízení zřízena jedna nebo více samostatných bytových jednotek pro ubytování jednoho až tří dětí, které se připravují na odchod ze Zařízení. V těchto bytových jednotkách mohou být ubytovány děti starší 16 let za podmínek stanovených vnitřním řádem Zařízení (24).
Ředitel Zařízení je povinen nejméně 6 měsíců před ukončením ústavní výchovy informovat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o nadcházejícím propuštění dítěte ze Zařízení, a to z důvodu zajištění návaznosti péče. Ředitel je dále povinen umožnit dítěti, které má být propuštěno ze Zařízení z důvodu zletilosti, pohovor se sociálním kurátorem (64).
1.7.2 Prodloužení pobytu ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy
V případě, že se po ukončení ústavní nebo ochranné výchovy zletilá nezaopatřená osoba soustavně připravuje na budoucí povolání, může jí Zařízení poskytovat plné přímé zaopatření. Pobyt v Zařízení může být prodloužen maximálně do 26 let věku, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a Zařízením (64).
O možnosti podat žádost o prodloužení pobytu v Zařízení je povinen nezaopatřenou osobu informovat ředitel Zařízení. Smlouva o prodlouženém pobytu v Zařízení je uzavřena na základě podání žádosti (64).
Zařízení může v tomto případě zajistit samostatné ubytování v prostorách Zařízení nebo mimo Zařízení (24).
1.7.3 Ukončení ústavní nebo ochranné výchovy
Ústavní výchova má být zrušena, pokud pominuly důvody jejího nařízení, nebo pokud lze dítěti zajistit náhradní rodinnou péči. Pokud nedojde ke zrušení ústavní výchovy dříve, zaniká dosažením plnoletosti. Ze závažných důvodů může soud ústavní výchovu (po dosažení 18 let věku) prodloužit o jeden rok. Soud posuzuje, zda prodloužení ústavní výchovy je v zájmu vývoje osobnosti dítěte. Soud musí v této věci rozhodnout před dosažením plnoletosti, jinak ústavní výchova ze zákona zaniká (24).
Při řízení o prodloužení ústavní výchovy zjišťuje soud také názor dítěte s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost (65).
1.7.4 Pomoc mladému dospělému při odchodu ze školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy
Mladý dospělý, který odchází po dosažení zletilosti ze Zařízení, má nárok na poskytnutí věcné pomoci nebo jednorázového finančního příspěvku, a to do výše maximálně 15 000 Kč. Výše příspěvku se odvíjí od skutečné aktuální potřeby a podle hledisek stanovených vnitřním řádem Zařízení (64).
Po odchodu mladého dospělého ze Zařízení mu Zařízení ve spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí poskytuje poradenskou pomoc se zajištěním bydlení a práce. Následující dva roky po odchodu ze Zařízení je mladému dospělému poskytována pomoc při řešení tíživých životních situací (64).
Mladé dospělé propuštěné ze Zařízení lze dle zákona 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi považovat za osoby v hmotné nouzi. Po podání žádosti na příslušný pověřený obecní úřad lze poskytnout dávky mimořádné okamžité pomoci. Výše této dávky je 1 000 Kč, může být v průběhu roku poskytnuta opakovaně, celková výše však nesmí překročit čtyřnásobek životního minima pro jednotlivce v daném kalendářním roce (63).
Novým trendem v péči o mladé dospělé opouštějící ústavní výchovu je individuální plánování. Individuální plán vzniká spoluprací všech zaiteresovaných osob (klient, rodiče, pracovníci OSPOD, pracovníci zařízení, ve kterém dítě vyrůstá, popř. další). Individuální plán je dokument, který zahrnuje současný stav a aktuální problémy klienta, postupy k dosažení cílů, úlohy zainteresovaných osob a časový horizont, kdy bude vše zhodnoceno (33).
Existuje několik bodů, ze kterých lze při plánování vyjít. Prvním z nich je klientova biografie, dalším východiskem jsou klientovy aktuální problémy, poslední možností je plánovat dle klientových potřeb a příležitostí. Při plánování u dětí, které vyrůstají mimo rodinu, by měly být zohledněny jejich potřeby speciálních přístupů a postupů a hlavně velmi angažované dospělé jako zdroje podpory (33).
Individuální plánování je cestou k tomu, aby se zvýšila angažovanost vychovatelů, ale i ostatních zaiteresovaných osob na osudech a budoucnosti dětí vyrůstajících mimo rodinu.
Programy přípravy na návrat z odloučení jsou zaměřeny na přípravu lidí, kteří jsou umístěni v institucionální péči, na jejich návrat do společnosti. Mezi cílové skupiny těchto programů patří také mladí dospělí opouštějící ústavní výchovu. Existují dva typy těchto programů. Pro klienty, kteří se budou z ústavní výchovy vracet ke své původní rodině je určen Program přípravy na návrat k rodině a domů. Jedná se o terapeutické a edukativně-preventivní působení, které připravuje všechny členy rodiny na návrat odloučeného člena rodiny domů (50).
Druhým typem je program určený pro mladé dospělé, kteří nemají rodinu, do které by se mohli vrátit. Tento program slouží k přípravě na plnění občanských rolí a funkcí v místě bydliště a na navázání přiměřených kontaktů s úřady a na přípravu plnohodnotného zaměstnání. (50).
Programy přípravy na návrat z odloučení probíhají ve třech fázích. První fáze zahrnuje výběr konkrétního programu, časově tato fáze začíná příchodem do instituce.
Druhá fáze obsahuje realizaci vybraného programu. Časově tato fáze spadá do celého období pobytu jedince v instituci. Poslední fáze zahrnuje navazující preventivně-
terapeutické služby po ukončení pobytu v instituci. Tato fáze začíná odchodem jedince z ústavní péče (50).
Z výčtu fází je patrné, že Programy přípravy na návrat z odloučení jsou realizovány více subjekty. V prvních dvou fázích je za jejich průběh odpovědný tzv.
průvodce. Průvodce je zaměstnanec instituce, ve které je jedinec umístěn. Průvodce by měl být na tuto funkci připraven a proškolen. Ve třetí fázi přebírá jejich realizaci tzv.
středisko a konzultant střediska. Střediskem mohou být různá odborná pracoviště, např. poradna pro rodinu, pedagogicko-psychologická poradna, probační a mediační služba.
Střediska mohou plnit i některé specifické projekty – např. projekt LATA, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, dům na půli cesty apod. (50).
1.8 RIZIKA PO ODCHODU Z ÚSTAVNÍ NEBO OCHRANNÉ VÝCHOVY
Specifikem ústavní (či náhradní) výchovy je fakt, že vychovatel s dítětem nemají společnou minulost a ve většině případů ani společnou budoucnost. Nejsou tak vytvořeny podmínky pro dostatečné „zakořenění“ dítěte a jeho stabilitu (57).
Mladí dospělí opouštějící ústavní výchovu jsou v dokumentu Národní akční plán sociálního začleňování 2004-2006 uvedeni jako jedna z nejzranitelnějších skupin obyvatel. Důvodem ohrožení sociálním vyloučením je nedostatečná návazná péče ze strany sociálních pracovníků. Především pokud se jedná o poradenství a pomoc při zajištění bydlení a zaměstnání (38).
Mladý dospělý po odchodu z ústavní výchovy přechází z působnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí do evidence kurátora pro dospělé. Velmi záleží na spolupráci příslušných pracovníků. Může se stát, že mladý dospělý, poté co opustí ústavní zařízení, bude v péči kurátora, kterého vůbec nezná (24).
Navíc neexistuje dostatečná spolupráce mezi obcemi a úřady práce. Návaznou péči tak z velké části zajišťují nestátní neziskové organizace, které však nestačí pokrýt potřeby všech mladých dospělých opouštějící ústavní výchovu (38).
Jen velmi málo mladých dospělých zůstává v Zařízení po dovršení 18 let a po dosažení 19 let už jen zcela výjimečně. Odcházejí do života velmi mladí, nezralí, nesamostatní, bez sociálního zázemí a opory. Proto by bylo vhodné rozšířit síť domů na půli cesty, hlavně ve větších městech, kde bývá jednodušší nalézt práci (24).
Ročně odchází z ústavní výchovy přibližně 350 mladých dospělých. Velká část se vrací zpět do své původní rodiny. Po krátké době jsou ale nuceni z nejrůznějších důvodů od rodiny odejít. Často bez jakýchkoli finančních prostředků (44).
Mladí dospělí se po odchodu z ústavní nebo ochranné výchovy setkají s mnoha problémy. Musí si najít zaměstnání a vlastní bydlení, kromě toho se musí vyrovnat s vlastním hospodařením, trávením volného času, s problémy s navazováním nových vztahů a poté i s partnerským soužitím (15).
1.8.1 Bezdomovectví
Bezdomovec je člověk, který je z nejrůznějších důvodů postižen sociálním vyloučením a ztrátou bydlení, nebo ten, kdo je touto ztrátou ohrožen. Žije na veřejných místech nebo v neadekvátních či nejistých bytových podmínkách (46).
Mladí dospělí opouštějící ústavní výchovu jsou řazeni do skupiny potenciálních bezdomovců. Mimo jiné do této skupiny patří také lidé propuštění z výkonu trestu, z psychiatrické léčebny, lidé žijící v podnájmu, rozvedení atd. Jsou to lidé, kteří se mohou ocitnout na ulici ze dne na den. Někdy je jen otázkou času, kdy se to stane (46).
Příčin bezdomovectví je celá řada, lze je rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější příčiny jsou výsledkem interakce ekonomicko-politické situace v dané zemi a celkového společenského klimatu. Tyto faktory lze ovlivnit hlavně sociální politikou státu. Vnitřní příčiny zahrnují materiální, vztahové a osobní podmínky. Mezi materiální faktory patří např. nízký příjem, ztráta zaměstnání, zadluženost. Pod vztahovými podmínkami si lze představit nefunkční rodinu, absence rodinného zázemí, narušené vztahy. A osobní podmínky zahrnují tělesnou nebo duševní poruchu, prožitá traumata, poruchy osobnosti a jiné (46).
Přibližně 25% českých bezdomovců má zkušenost s DD. Mladí lidé do 25 let věku tvoří 13% bezdomovců (17).
Část těchto mladých bezdomovců tvoří mladí dospělí, kteří opustili ústavní výchovu. Tito lidé nejsou připraveni na samostatný život, což pravděpodobně souvisí s jejich návykem na režim v Zařízení. Nejčastěji touží po svobodě, avšak neuvědomují si, jak velká míra zodpovědnosti je se svobodou spojena (46).
Tyto osoby navíc nedisponují v podstatě žádnými finančními prostředky, nemají rodinné zázemí, kam by se mohli obrátit o pomoc. Pokud není nějakým způsobem zabezpečeno uspokojení jejich potřeb, tak se z nich často stávají bezdomovci (42).
Pomoc bezdomovcům musí být komplexní. Všestranná pomoc bezdomovcům, kterou poskytují státní i nestátní organizace zahrnuje základní sociální pomoc (možnost přespat, dostat teplé jídlo, čisté oblečení atd.) a podporu při hledání práce a ubytování.
Pro osoby ze skupiny potenciálních bezdomovců jsou zřizovány např. domy na půli cesty, které jim nabídnou ubytování a umožní postupnou adaptaci na nový životní styl.
Tato pomoc je poměrně dost efektivní, nicméně je potřeba počítat s tím, že ne všichni se adaptovat dokáží (59).
1.8.2 Nezaměstnanost
Nezaměstnanost neohrožuje všechny lidi stejně. Existují určité rizikové faktory nezaměstnanosti. Jsou to především: vzdělání, věk, pohlaví, zdravotní stav a příslušnost k určité sociální skupině (59).
Nezaměstnaností jsou ohroženi především lidé s nedostatečnou kvalifikací nebo s nízkým vzděláním. Další rizikovou skupinou jsou lidé mladší 25 let, kterým chybí praxe. A na druhé straně jsou to lidé starší 50 let. Riziko ztráty nebo nezískání zaměstnání je vyšší u žen. Zvlášť u mladých žen, které jsou sociálně handicapovány vzhledem k vyhlídkám na těhotenství a péče o malé děti. Nezaměstnaností jsou ohroženi také lidé z nejnižší sociální vrstvy, příslušníci minorit, přistěhovalci a lidé se změněnou pracovní schopností (59).
Nejvíce ohroženými skupinami jsou lidé, u kterých se kumuluje více rizikových faktorů, např. mladí lidé s nízkou kvalifikací. Zcela odtrženi od trhu práce jsou pak bezdomovci (38).
Nezaměstnanost může mít více negativních důsledků pro mladé lidi než pro jiné věkové skupiny. Mladý člověk, který je nezaměstnaný zůstává finančně závislý na rodiněči na podpoře. Nemůže tak získat statut dospělého (59).
Mladému nezaměstnanému po ukončení základní školy nevzniká nárok na hmotné zabezpečení a navíc se snižuje šance získat zaměstnání. Do stejné kategorie patří také mladí lidé, kteří začali, ale nedokončili střední školu (3).
Mladí nezaměstnaní si nevytvoří žádné pracovní návyky, protože nemohou rozvíjet své schopnosti a dovednosti. Brzy si zvyknou na roli nezaměstnaného a na podporu, kterou dostávají a nemusí vynaložit žádné úsilí. Nejsou tak příliš motivováni k hledání zaměstnání (59).
Mladí lidé bez finanční perspektivy jsou více ohroženi sociálním vyloučením, které může mít ničivé důsledky na jejich sociální a osobní chování (14).
Dlouhodobější nezaměstnanost narušuje časovou perspektivu a perspektivní zónu budoucnosti, jež má u mladých lidí zásadní význam v jejich chování a jednání (3).
Nezaměstnanost u mladých lidí zvyšuje riziko asociálního chování. Rozvíjejí se u nich nežádoucí formy chování, které jsou zapříčiněny nadbytkem času, nudou, nedostatkem činností a povinností (59).
Nezaměstnanost může mladé lidi ovlivnit více než jiné skupiny obyvatel.
Negativní důsledky jsou u této skupiny závažnější a trvalejší (59).
Děti vyrůstající v ústavní výchově obecně nedosahují takových výsledků jako děti se stejnými schopnostmi, které ale vyrůstají v rodině. Jak bylo zmíněno výše nízké nebo nedokončené vzdělání velmi zvyšuje riziko nezaměstnanosti (24).
Pouze 1 - 4% dětí z DD dosáhne maturity, většina dětí navštěvuje střední odborné učiliště. Velmi frekventovanými obory jsou: zahradník, zedník, kuchař. Jsou to obory, které mohou navštěvovat absolventi praktických nebo speciálních škol (33).
Existuje však také poměrně vysoká skupina dětí, která nedokončí střední školu či učební obor. Má tedy pouze základní vzdělání, což je vzhledem k budoucí profesní kariéře velkým znevýhodněním.
Ze strany státu existují v podstatě tři formy pomoci nezaměstnaným: pojištění pro případ nezaměstnanosti, sociální pomoc nebo podpora nezaměstnaným a aktivní politika zaměstnanosti (58).
Dalšími možnostmi pomoci jsou sociální služby – např. poradny, a psychoterapeutická péče. Mohou být využívány metody jak skupinové, tak individuální práce. Psychoterapeutická práce s těmito klienty se zaměřuje na podporu sebedůvěry a osobní iniciativy, na změnu postojů k práci i zaměstnání apod. (59).
1.8.3 Zadlužování
Růst zadlužování českých domácností je fenoménem posledních let. V současné době se zadlužují hlavně domácnosti s nízkými příjmy, které nejsou později schopné dluhy splácet. Mnoho lidí se tak dostává do spirály úroků a splátek, které jim poskytují novodobí lichváři. Z hlediska klasických bankovních institucí je tato skupina obyvatel totiž naprosto neatraktivní. Proto vzniká a prosperuje řada podnikatelských subjektů půjčujících peníze. Pro tyto firmy jsou sociálně slabí paradoxně nejlepším klientem.
Úroky jejich půjček jsou tak vysoké, že pokud dostanou alespoň jejich část, výdělek mají jistý (1).
Nezvládnuté zadlužení může mít někdy až destruktivní důsledky. Dopad neřešitelného zadlužení je vždy negativní – snižuje se životní úroveň, zvyšuje se míra chudoby, jde o rizikový faktor vzniku nebo prohloubení sociálního vyloučení, jedná se o výrazný prokriminogenní faktor (19).
Této problematice by měla být ze strany státu věnována větší pozornost.
Dluhová past společně s nemožností získání adekvátního bydlení patří k zásadním problémů sociálně slabých a sociálně vyloučených osob. Bez vnější pomoci při řešení těchto otázek nebudou schopni řešit další související problémy (19).
1.8.4 Kriminalita
U mnoha dětí se během ústavní nebo ochranné výchovy podaří sociálně patologický vývoj zabrzdit či úplně zatavit.
Poté, co ústavní nebo ochranná výchova skončí, přichází dítě nedostatečně připraveno na normální život v běžné společnosti. Většina dětí se vrací zpět do původní rodiny. Ale v době, kdy je dítě umístěno v ústavní nebo ochranné výchově, s rodinou nikdo nepracuje na nápravě sociálních problémů, které byly v řadě případů příčinou umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy. Sociálně patologický vývoj dítěte tak po jeho návratu z ústavní nebo ochranné výchovy pokračuje nebo se díky nevhodným podmínkám, do nichž se dítě vrací teprve nastartuje (2).
Kriminální chování lze definovat jako specifickou formu chování, k jehož rozvoji může přispět řada nespecifických faktorů. Příčinu kriminálního chování se pokoušely vysvětlit mnohé teorie. Jednou z nich je teorie, která počítá s vlivem učení.
Chování nerespektující dané normy je pak důsledkem nedostatečné socializace. S tímto jevem se lze setkat např. u jedinců s deprivační zkušeností (59).
V období let 1995 – 2004 prošlo DD 7 532 dětí, z nichž se 2 328 (31%) dopustilo trestného činu. Z celkového počtu dětí, které spáchaly trestný čin jich 1 866 (87%) spáchalo trestný čin až po opuštění DD, z nich 4% do roka po ukončení ústavní výchovy a 96% po roce a déle po odchodu z DD. V DDŠ a VÚ jsou údaje podobné nebo ještě nepříznivější. Je patrné, že chybí následná sociální péče o tyto lidi (43).
U dětí a mládeže má kriminální chování nejčastěji povahu majetkové trestné činnosti. V České republice jsou v současnosti nejfrekventovanější trestné činy:
poškozování cizí věci, porušování domácí svobody, výtržnictví, loupež a neoprávněné užívání cizí věci (31).
U lidí, kteří vyrůstali v DD, se trestná činnost objevuje častěji a hlavně opakovaně. Hrozí u nich postupné přijmutí kariéry recidivisty jako svého celoživotního zaměření. Jejím důsledkem je komplexní sociální a ekonomická deprivace (59).
Pobyt ve vězení znamená sociální stigma. Společnost trestané lidi nepřijímá a očekávání budoucího chování bývá negativní. Nálepka trestaného ztěžuje člověku integraci do společnosti – těžko shánějí práci, ubytování atd. Sociální situaci lidí
vracejících se z výkonu trestu zhoršuje skutečnost, že nejsou schopni udržet trvalejší vztahy. Bývají většinou svobodní, bez pevnějšího rodinného zázemí. Nemají dlouholeté přátele, omezují se na kontakty s lidmi podobného postavení (59).
1.9 NÁSLEDNÁ PÉČE O MLADÉ DOSPĚLÉ PO UKONČENÍ ÚSTAVNÍ NEBO OCHRANNÉ VÝCHOVY
V České republice v současné době neexistuje státem garantovaný systém následné péče, který by mladým dospělým po opouštění ústavní nebo ochranné výchovy zaručoval důstojné podmínky pro život a plynulý přechod do normálního dospělého života (2).
O nutnosti péče o osoby opouštějící ústavní výchovu svědčí i fakt, že tyto osoby jsou definovány jako jedna z cílových skupin v Národních akčních plánech sociálního začleňování. Tyto dokumenty vycházejí z Lisabonské strategie, jejímž cílem jsou komplexní ekonomické a sociální reformy Evropské unie v období let 2000-2010.
V Národním akčním plánu sociálního začleňování na léta 2004-2006 byly stanoveny cíle pro podporu sociálního začlenění pro jednotlivé skupiny obyvatel.
Pro skupinu mladých dospělých opouštějících ústavní výchovu byly stanoveny tyto cíle:
a) podpora alternativních postupů k umisťování dětí do ústavní výchovy;
b) podpora vytváření sociálních služeb, které pomáhají těmto osobám při sociálním začleňování, včetně služeb bydlení;
c) podpora vytváření nabídky pracovních příležitostí;
d)dostupnost následného bydlení, cenově dostupného samostatného bydlení a následných služeb – poradenství, terénní pomoc.
Opatření k dosažení těchto cílů by měla být realizována na krajské úrovni (38).
Národní zpráva o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování na léta 2006 – 2008 zahrnuje také Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2006 – 2008. Tento plán stanoví tři prioritní cíle, při čemž k dané problematice se vztahují prioritní cíl 1 a prioritní cíl 3.
Prioritní cíl 1: „Posílení integrace osob sociálně vyloučených nebo osob ohrožených sociálním vyloučením, odstraňování bariér vstupu a udržení se na trhu práce pro tyto osoby.“ K dosažení tohoto cíle je potřeba mimo jiné „podporovat připravenost a samostatnost mladých lidí opouštějících institucionální péči“ (39).
Jedním z opatření tohoto cíle je stanovení plánu pro osamostatnění každého dítěte dostatečně dlouhou dobu před odchodem ze Zařízení a podpora programů na podporu samostatného života mladých lidí po odchodu z ústavní výchovy (39).
Příprava na samostatný život je podporována dotačními programy prostřednictvím zřizování tzv. cvičných bytů v rámci Zařízení. Dále byla také započata práce na Standardech výchovně vzdělávací péče. Tyto standardy mají mimo jiné obsahovat také plán osamostatnění dítěte před odchodem ze Zařízení (40).
V Národním akčním plánu sociálního začleňování na léta 2008 – 2010 je skupina mladých dospělých opouštějící ústavní výchovu opět řazena do prioritního cíle 1 „Prostřednictvím sociální pomoci a služeb posílit integraci osob sociálně vyloučených nebo osob ohrožených sociálním vyloučením, odstranit bariéry vstupu a udržení těchto osob na trhu práce.“ K naplnění tohoto cíle je potřeba mimo jiné
„posilovat sociální dovednosti osob sociálně vyloučených nebo ohrožených sociálním vyloučením při hledání zaměstnání a jeho následného udržení s cílem zvýšit zaměstnanost a zaměstnatelnost těchto osob a zvyšovat motivaci k aktivizaci osob sociálně vyloučených na trhu práce.“ V této aktivitě bude podporovaná především tvorba a realizace sociálně preventivních programů pro jednotlivé cílové skupiny – například programy pro osoby opouštějící ústavní zařízení (40).
K tomu, aby bylo sociální začleňování efektivní, je zapotřebí součinnosti všech zainteresovaných subjektů. Tomuto bodu se věnuje prioritní cíl 3 (40): „Podpora koncepčních a rozhodovacích procesů na všech úrovních veřejné správy tak, aby se opíraly o objektivní poznání problému chudoby a sociálního vyloučení; podporovat komunikaci a partnerství všech aktérů politiky sociálního začleňování se zaměřením na komplexní řešení problémů (chudoba, přístup k obvyklým společenským zdrojům, zaměstnanost, podpora dostupného bydlení, začlenění cizinců do společnosti)“.
Péči o mladé dospělé opouštějící ústavní zařízení lze rozdělit na tu, která je poskytována státem a na tu, která je poskytována nestátními neziskovými organizacemi (dále jen NNO).
1.9.1 Stát a státní orgány
Obecní úřad obce s rozšířenou působností
Osoby ohrožené sociálním vyloučením jsou v péči sociálního kurátora pro dospělé. Náplní jeho práce je mimo jiné koordinace poskytování sociálních služeb a poskytování odborného sociálního poradenství. Spolupracuje se Zařízeními a OSPOD.
Sociální kurátor řeší s těmito partnery úkoly, které je třeba udělat před odchodem a po odchodu mladého dospělého ze Zařízení. Za optimální je považována návštěva klienta 3 až 6 měsíců před odchodem ze Zařízení. Pomoc sociálního kurátora pro dospělé slouží k začlenění klienta do běžné společnosti. Přirozeným spolupracovníkem jsou domy na půli cesty (10).
Krajský úřad
Krajský úřad jako nadřízený orgán kontroluje a řídí výkon státní správy v oblasti sociální péče na území kraje. Krajský úřad vykonává metodickou, konzultační a poradenskou činnost pro sociální kurátory a jiné zaměstnance obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Krajský úřad také nabízí konzultace poskytovatelům sociálních služeb a provádí inspekce kvality sociálních služeb (37).
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Odbor sociálních věcí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů realizuje národní projekt zaměřený na vzdělávání metodiků krajských úřadů a sociálních kurátorů a na řádný výkon přenesené působnosti v této oblasti (10).
Úřad práce
Úřad práce poskytuje informace v oblasti pracovních příležitostí, poskytuje poradenské služby, vyplácí podporu v nezaměstnanosti, zabezpečuje rekvalifikace aj.
S úřadem práce spolupracují také sociální kurátoři. Cílem této spolupráce je zvýšení zaměstnanosti osob se ztíženým postavením na trhu práce. V některých případech se sociální kurátor zúčastňuje jednotlivých schůzek na úřadu práce spolu s klientem (47).
Kraj
Kraj zjišťuje potřeby poskytování sociálních služeb osobám na svém území, zajišťuje dostupnost informací o možnostech a poskytování sociálních služeb, dále spolupracuje s obcemi a poskytovateli sociálních služeb, zpracovává a vyhodnocuje střednědobé plány rozvoje sociálních služeb na svém území (10).
1.9.2 Nestátní neziskové organizace
Nestátní neziskové organizace (dále jen NNO) začaly v České republice vznikat od roku 1990. Od poloviny 90. let mohou NNO, které poskytují sociální služby, vznikat v těchto právních formách: občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a církevní právnické osoby. Poskytovateli sociálních služeb mohou být kromě organizací také fyzické osoby (30).
NNO mají velký podíl na zajišťování návazné péče o mladé dospělé po opuštění ústavní výchovy. Svými možnostmi však nestačí pokrýt skutečné potřeby všech těchto lidí. Nejčastější formou pomoci jsou Domy na půli cesty. V těchto zařízeních jsou klientům poskytovány sociální služby, které umožňují postupnou integraci těchto osob do normálního života (38).
Pobyt v domě na půli cesty je dobrovolný, z tohoto faktu plynou určitá rizika ve vztahu k vlastnímu provozu domu na půli cesty: neschopnost nebo neochota klienta přizpůsobit se provoznímu režimu, časově omezený pobyt, který zpravidla není delší než jeden rok, neexistuje návaznost na vyšší integrační stupeň, např. sociální bydlení (18).
I přes zákonem vymezené sociální služby je zde patrný nekoncepční rozvoj zařízení typu Dům na půli cesty a malá podpora ze strany státu (2).
Popsány jsou také příležitosti této služby: písemná smlouva o ubytování, zákonná podpora sociálního pracovníka, individuální sociální práce, již existující síť Domů na půli cesty (18).
Jejich rozložení však není rovnoměrně po celém území ČR.
Existují různé podoby pomoci mladým dospělým opouštějícím ústavní výchovu.
Jde ale o ojedinělé projekty s regionální působností. Jedním z takových projektů je také Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou (dále jen Poradenské centrum). Cílem Poradenského centra je systematická příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou, a to už během pobytu v ústavní výchově na odchod z ústavní nebo ochranné výchovy (15).
Některé další formy pomoci mladým dospělým odcházejícím z ústavní nebo ochranné výchovy jsou zatím jen ve fázi návrhu. Jednou z nich je například pěstounská péče i po 18. roce života. Náhradní rodinná péče o právně dospělé však musí existovat v jiných podobách než náhradní rodinná péče o děti (53).
Dalším návrhem je možnost obdržení grantu při opuštění ústavní výchovy.
Existuje však obava, že by si mladí dospělí s takovým grantem vůbec neuměli poradit.
Řešení tohoto problému by mohlo být v možnosti dalšího vedení a konzultací jako podmínky pro přidělení finančních prostředků (53).
1.10 DOMY NA PŮLI CESTY
Dům na půli cesty (dále jen DPC) nabízí komplexní služby, jejichž cílem je pomoci mladým dospělým v postupné integraci do běžného života, naučit klienty být nezávislý na sociálních službách nebo tuto závislost minimalizovat (25).
DPC poskytuje střednědobé ubytování osobám, jejichž schopnosti ve sféře psychosociálních dovedností i péče o domácnost jsou snížené v důsledku
institucionalizace nebo vlivem rodiny či osobního vývoje. Život v DPC se má co nejvíce přibližovat běžné normě, uplatňuje se zde hledisko samostatnosti, nácviku sociálních dovedností a sociálního učení (9).
DPC jsou pro mladé dospělé po odchodu z ústavní výchovy jednou z mála možností, kde hledat ubytování. Přidělování nájemních bytů místními samosprávami sleduje obvykle jiná než sociální kritéria. Většinu DPC zřizují NNO. Problémem je neochota místních samospráv poskytnout nájemní byty pro tuto formu bydlení. A to i tehdy, kdy by NNO byla ochotna se zaručit platit náklady v případě, že nájemci nebudou schopni plnit své závazky plynoucí z užívání bytu (42).
DPC mohou vznikat také ve spolupráci obcí, Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen MMR) a MPSV. Jednou z překážek rozšíření této podoby DPC je malý zájem obcí o poskytnutí státní dotace na výstavbu bytů na půli cesty (38).
DPC je podle zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách jednou ze služeb sociální prevence. Prováděcí vyhláška 505/2006 Sb. k zákonu o sociálních službách stanoví obsah standardů sociálních služeb, které registrované služby musí plnit.
1.10.1 Zřizovatel, poskytovatel služby
Zřizovateli organizací poskytující sociální služby mohou být obce, kraje, MPSV a také NNO.
Obce mohou zřizovat sociální služby jako vlastní organizační složky nebo jako samostatné příspěvkové organizace. Pokud se jedná o sociální službu jako je DPC, je vhodnější, pokud je zřízena jako samostatná příspěvková organizace. Kraje mohou zřizovat sociální služby stejným způsobem jako obce. MPSV zřizuje většinou specializované ústavy s celostátní působností (30).
V současné době je v České republice registrováno 41 poskytovatelů sociální služby – dům na půli cesty. Z tohoto počtu 19 domů na půli cesty provozují NNO, 14 je církevních zařízení a 8 jsou příspěvkové organizace měst (49).
1.10.2 Cílová skupina
V širším pojetí lze za cílovou skupinou DPC považovat mladé dospělé ze skupiny osob se syndromem ústavní závislosti. Osoby se syndromem ústavní závislosti jsou lidé, jejichž životní situace je determinována předchozím dlouhodobým pobytem v Zařízení (36).
V období let 1995 – 2004 opustilo ústavní nebo ochrannou výchovu 17 454 dětí, z tohoto počtu se jich 1268 stalo klienty domů na půli cesty (2).
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách definuje cílovou skupinu DPC takto: „DPC poskytují služby zpravidla pro osoby do 26 let věku, které po dosažení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládež a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby.“
DPC by si měl co nejpřesněji definovat cílovou skupinu a stanovit kritéria výběru zájemců o své služby. Je také vhodné určit podmínky předefinování cílové skupiny, a to pro případ, kdy původní vymezení brání možnosti reagovat na aktuální poptávku (36).
Přesné vydefinování cílové skupiny a rámcový odhad jejích potřeb dovolí rozpracovat koncepci DPC a určit konkrétní předpoklady pro fungování organizace.
Jedná se například o personální požadavky, materiální vybavení, prostorové dispozice, spolupracující organizace (36).
1.10.3 Cíl poskytovaných služeb
Cílem poskytovaných služeb v DPC je rozvinutí chybějící sociální schopnosti a dovednosti vést samostatný život s podporou k soběstačnosti. Dalším cílem je snížit nepříznivé důsledky předchozí ústavní výchovy a možnost sekundární sociální izolace, která je doprovázená nefunkčním rodinným zázemím nebo dokonce jeho absencí (9).
1.10.4 Základní činnosti poskytované sociální služby
Sociální služba Domy na půli cesty obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické
