FILOSOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE

(1)

FILOSOFICKÁ FAKULTA

UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE

Ústav slavistických a východoevropských studií

Rozdíly uţívání gramatického rodu v češtině a ruštině

(Je ţena v jazyce skutečně ţenou?)

Jitka Šafratová

Praha 2010 Vedoucí práce: PhDr. Jitka Stiessová, CSc.

(2)

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

………

Jitka Šafratová

(3)

Poděkování

Velmi děkuji vedoucí mé bakalářské práce paní PhDr. Jitce Stiessové, CSc. za její rady, připomínky, ochotu a především za odborné vedení práce.

Zároveň bych ráda poděkovala i Ústavu slavistických a východoevropských studií, neboť bez umoţnění vycestování na dvouměsíční stáţ na Lomonosovu moskevskou státní univerzitu bych neměla moţnost získat mnohé zajímavé a přínosné materiály a rady, které jsem ve své bakalářské práci vyuţila.

Mé díky patří i rodině, přátelům a známým, kteří mi při psaní práce byli oporou a pomocí.

(4)

ÚVOD ... 1

1 ZÁKLADNÍ POJMY ... 4

1.1 Kategorie rodu ... 4

1.1.1 Vztah rodu gramatického a biologického ... 5

1.1.1.1 Shody a rozdíly v RJ a ČJ – kolísání ... 8

1.1.1.2 Obourodá a vespolná pojmenování ... 9

1.2 Genderová lingvistika ... 13

1.3 Gender ... 15

1.4 Problematika genderu a genderové lingvistiky ... 16

1.4.1 Situace v ruské lingvistice ... 17

1.4.2 Situace v české lingvistice ... 17

2 ŢENY V JAZYCE ... 19

2.1 Přechylování ... 19

2.1.1 Tvoření přechýlených tvarů v ruštině ... 20

2.1.2 Tvoření přechýlených tvarů v češtině ... 23

2.1.3 Vývoj přechylování ... 24

2.1.4 Generické maskulinum ... 26

3 PŘECHYLOVÁNÍ Z HLEDISKA GENDERU ... 28

3.1 Uţívání a neuţívání přechýlených tvarů v ruštině a češtině ... 28

3.2 Názvy ţenských profesí ... 30

3.2.1 Inzeráty s poptávkami pracovních míst na ruských internetových serverech ... 33

3.2.2 Inzeráty s poptávkami pracovních míst na českých internetových serverech ... 37

3.2.3 Nabídka pracovních míst Úřadu práce v Moskvě ... 39

3.2.4 Nabídka pracovních míst Úřadu práce v Praze ... 40

3.2.5 Srovnání inzerátů v ruských a českých novinách METRO ... 41

ZÁVĚR ... 46

РЕЗЮМЕ ... 50

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ... 55

(5)

1

ÚVOD

V současné době se stále více lingvistů, sociologů, ale i dalších vědců zabývá velmi aktuální problematikou otázky rodu v jazyce. Jejich bádání pokračovalo v takovém rozsahu, ţe vznikla samostatná disciplína, jeţ nese název genderová lingvistika. Jiţ dlouhou dobu věnuje česká lingvistika rodové kategorii pozornost a můţeme říci, ţe český jazyk má silnou tendenci vytvářet zvláštní pojmenování muţského i ţenského rodu. I tam, kde byla dříve obvyklá pouze substantiva základová rodu muţského, začaly pronikat přechýlené tvary ţenského rodu. Intenzita femininních pojmenování však v ţádném případě nedosahuje četnosti muţských nazvání, ačkoliv je tato tendence v češtině rozsáhlejší neţ v ostatních slovanských i neslovanských jazycích. Na základě tohoto tvrzení můţeme říci, ţe v ruštině jsou preferována spíše vespolná a obourodá pojmenování před čistě femininními tvary, ačkoliv přechýlená pojmenování často existují. Mnohá z nich jsou ale pouze hovorová a mají pejorativní či ironický nádech.

Jazyková otázka v kaţdém případě souvisí i s postavením ţen ve společnosti.

Snad proto, ţe se ţeny stále více snaţí pronikat na místa, na nichţ byli dosud jen muţi a chtějí dosáhnout rovnoprávnosti. Nebo jim naopak více lichotí, pokud je na ně pohlíţeno spíše jako na muţe? Na vlnu emancipace, která zasáhla téměř kaţdou evropskou zemi, reaguje přirozeně i jazyk, neboť jazyk je zrcadlo vývoje společnosti.

O aktuálnosti tématu svědčí i velké mnoţství dostupných materiálů, jeţ se genderovou lingvistikou zabývají.

Z českých filologů a filoloţek bych uvedla radikální Janu Valdrovou, jejíţ názory týkající se genderové lingvistiky a generického maskulina nejsou vţdy zcela v souladu s předním českým lingvistou Františkem Danešem, který se staví proti samotnému označení lingvistiky – genderová. Dále např. Světlu Čmejrkovou, která se také svými

názory spíše přiklání k umírněnějšímu proudu lingvistů. Bude záleţet pouze na uţivatelích jazyka, jestli někdy k jazykové reformě dojde. V ruské lingvistice

nesmíme opomenout A. V. Kirilinu, díky jejíţ redakci vznikl sborník Gender i jazyk (Moskva 2005).

Cílem této bakalářské práce je především poukázat na rozdíly pojmenování ţenských profesí ve srovnání ruštiny s češtinou. S tím úzce souvisí i teoretická část,

(6)

2

v níţ bude definována kategorie rodu a další pojmy blíţe objasňující problematiku genderové lingvistiky. Stěţejními termíny pro celý výzkum jsou gender, genderová lingvistika, generické maskulinum a především rozdíly v tvoření a uţívání přechýlených femininních tvarů v porovnání ruštiny a češtiny. V ţádném případě se tedy nejedná o feministickou práci, která by odsuzovala kaţdého mluvčího, který nepřechyluje.

Bakalářská práce je rozdělena do tří částí. První kapitola se věnuje kategorii rodu a genderové lingvistice. Problematika rodu se stala předmětem zkoumání významných lingvistů. Z ruských bych si dovolila uvést Vinogradova a jeho knihu Sovremennyj russkij jazyk – morfologija (Moskva 1952), dále českého rusistu ruského původu Leontije Kopeckeho – Morfologija sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (Praha 1976). Za stěţejní práci ruské provenience věnující se genderu povaţuji knihu A. V. Kiriliny Gender i jazyk (Moskva 2005).

Z českých lingvistů se kategorii rodu ve své knize Česká mluvnice (Praha 1960) věnovali Havránek a Jedlička, dále např. František Trávníček – Mluvnice spisovné češtiny (Praha 1949). Roku 1950 byla Mluvnice dokonce přeloţena do ruštiny. Nelze opomenout ani Příruční mluvnici ruštiny I (Praha 1961), která vznikla pod vedením Bohuslava Havránka a často mi usnadnila porovnávání gramatických jevů v ruštině a češtině. Téma genderové lingvistiky by nebylo moţné zpracovat především bez vyuţití odborných článků Františka Daneše, Jany Valdrové a Světly Čmejrkové, díky nimţ jsem se seznámila s mnohými zajímavými pohledy na toto téma. Nutno však podotknout, ţe se často jednalo o polemické úvahy. Nejaktuálnější publikací, která vyvolala v české společnosti rozruch, je Kultura genderově vyváženého vyjadřování vydaná Ministerstvem školství a tělovýchovy. O příručce je více pojednáno v poslední kapitole.

Ve druhé části své práce se zaměřím na přechylování, tvoření přechýlených tvarů v ruštině a češtině, historický vývoj přechylování a dále na generické maskulinum, s nímţ se setkáváme kaţdý den v mluvené řeči i médiích.

Třetí – poslední kapitola nese název Přechylování z hlediska genderu a mohla vzniknout především díky mému studijnímu pobytu v Moskvě, neboť je zaloţena na ruských inzerátech s nabídkami práce a na materiálech, které se mi v Moskvě podařilo shromáţdit. Klade si za cíl najít rozdíly a shodné prvky v uţívání a neuţívání přechýlených tvarů v ruštině a češtině, porovnat, do jaké míry jsou uţívána v inzerci a na trhu práce pojmenování ţenských profesí a jak se samy ţeny o sobě vyjadřují.

(7)

3

Čerpala jsem z jazykových korpusů, deníku Metro (moskevského a praţského), webových stránek Úřadu práce v Moskvě a Praze a dalších webových serverů. Ke své práci jsem vyuţila i slovník N. P. Kolesnikov Tol´kovyj slovar´nazvanij ženšin (Moskva 2002), díky němuţ jsem získala představu o nesčetném mnoţství existujících ţenských pojmenováních (spisovných i hovorových) v ruštině.

Podtitulek „Je žena v jazyce skutečně ženou?“, který je součástí názvu mé bakalářské práce, by měl zdůraznit, ţe se jedná o rozdíly uţívání gramatického rodu především z hlediska genderové lingvistiky.

Ačkoliv v současné době vzniká mnoho různých feministických organizací, nepovaţuji se za jejich zastánkyni a toto téma mě zaujalo z hlediska gramatického a neztotoţňuji se se všemi názory, které jsou v práci uvedeny. Tato problematika mi však přijde z filologického hlediska velmi zajímavá a ráda bych ve své práci upozornila na rozdíly mezi rodem gramatickým a přirozeným, a to jak z hlediska historicky kulturního, tak i na rozdíly v jeho uţívání ve společnosti.

(8)

4

1 ZÁKLADNÍ POJMY

1.1 Kategorie rodu

V současné době se vztahem gramatického a biologického rodu zabývá stále mnoho lingvistů. V lingvistické literatuře bylo jiţ o gramatickém rodu vypovězeno badateli mnohé, v ţádném případě se však toto téma nedá povaţovat za uzavřené.

V 19. století bylo v ruských odborných časopisech publikováno mnoho polemických článků. I. F. Kalajdovič se jako první jazykovědec na světě domníval, ţe kategorie rodu je dohodnutá a v mnohém odpovídá tradici moskevské formální školy.¹ Historie zkoumání dané problematiky však podle některých lingvistů sahá aţ do dob antiky, kdy

údajně vznikly předpoklady mnohých pozdějších názorů na rod. Otázka rodu je povaţována za jedno z nejvíce sporných a stále diskutovaných témat.

Podle Vinogradova je gramatická kategorie rodu v současné ruštině povaţována za nejcharakterističtější morfologický znak podstatných jmen. Gramatický rod podle něj

nebývá povaţován za prostředek k vyjádření kategorie osoby, ale povaţuje se za samostatný klasifikovaný znak kaţdého podstatného jména. V mnoţném čísle uţ v současné ruštině k rodovým rozdílům nedochází. Podstatná jména, která se uţívají pouze v mnoţném čísle, například щипицы, ножницы, сливки, nemohou být přiřazována k ţádnému rodu - jedná se o pluralia tantum.

Muţský, ţenský i střední rod podstatných jmen bývá nejčastěji vyjadřován syntakticky některou z forem přídavného jména v souladu s daným podstatným jménem: большой сад, большая река, большое дерево.²

Současně se však v ruštině příslušnost podstatných jmen k jednomu ze tří rodů

řídí i morfologickými pravidly – povahou kořene a koncovek při skloňování.

Ve způsobech tvoření jmen muţského a ţenského rodu se projevuje souvztaţnost, především v pojmenování osob. Kamynina se domnívá, ţe pokud je rod charakterizován jako morfologická kategorie podstatných jmen, vyvstává otázka, zda-li můţe být

1 КАЛАЙДОВИЧ, И. Ф.: Замечания о родах грамматических в языке русском // Сочинения в стихах и прозе. Труды Общества любителей Российской словесности. Москва 1824. In ШАХМАЙКИН, A. M.: Проблема лингвистического статуса категории рода // Актуальные проблемы современной русистики. Диахрония и синхрония. Москва 1996, с. 226-273.

2 ВИНОГРАДОВ, В. В.: Современный русский язык – морфология. Москва 1952, c. 57-65.

(9)

5

ukončení podstatného jména přisuzováno vyjádření rodu. Pouze v tomto případě by bylo moţné rod povaţovat za tvaroslovnou kategorii.³

Česká lingvistika věnovala a stále věnuje kategorii rodu velkou pozor, ať uţ se jedná o zájem lingvistů, sociologů či psychologů. Čmejrková uvádí, ţe otázce rodu v jazyce se dostalo takové pozornosti, ţe kolem ní vznikla samostatná disciplína, zvaná dnes v zahraniční literatuře nejčastěji gender linguistics. Moţnému českému ekvivalentu lingvistika rodu konkuruje citační označení lingvistika genderová.⁴

Bylo zjištěno, ţe rod v češtině má v podstatě povahu klasifikátoru formálně

morfologické povahy a gramatický rod má z tohoto hlediska následující rysy:

1. paradigmatický – spolu s kategoriemi čísla a pádu vytváří soubor deklinačních typů substantiv, a tak zařazuje kaţdé substantivum do tvarové soustavy jmen. 2. rys je syntagmatický – projevuje se formálně gramatickou shodou substantiva a jeho atributu, apozice a jmenných tvarů v predikátu.⁵

Trávníček se domnívá, ţe u podstatných jmen rozlišujeme trojí rod podle toho, který tvar přídavného jména typu pilný, pilná, pilné je s ním mluvnicky ve shodě. Pokud se s nimi váţe tvar pilný (pilný ţák), jedná se o rod muţský, pokud pilná – rod ţenský (pilná ţákyně) a pokud se váţe tvar pilné, hovoříme o středním rodu (pilné děvče).

Pro usnadnění při určování rodu zmiňuje zájmena ten, ta, to (ten ţák, ta ţákyně, to dítě).⁶

1.1.1 Vztah rodu gramatického a biologického

Podle Čmejrkové je vazba mezi přirozeným rodem a rodem gramatickým velmi významná. Čeština má v naprosté většině případů pro označení ţivých bytostí (názvy osob a ţivočichů) přirozeného rodu muţského k dispozici substantiva muţského gramatického rodu a pro označení ţivých bytostí přirozeného rodu ţenského má k dispozici substantiva gramatického rodu ţenského. Nedospělí ţiví jedinci bývají označováni substantivy středního rodu (dítě, mládě, kotě).⁷

3 КАМИНИНА, А. А.: Современный русский язык – морфология. Москва 1999, c.43.

4 ČMEJRKOVÁ, S.: Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny, Slovo a slovesnost (2002), č. 63, s. 263 – 286.

6 TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Praha 1949, s. 421.

(10)

6

Havránek i Vinogradov píší, ţe z gramatického hlediska má podstatné jméno vţdy jeden ze tří rodů; je buď rodu muţského (maskulinum), ţenského (femininum), nebo rodu středního (neutrum). František Trávníček souhlasí, avšak doplňuje, ţe je tak tomu u všech jmen mimo zájmena 1. a 2. osoby a osobního zájmena zvratné ´se´.⁸

František Trávníček ve své mluvnici píše: „Přirozený rod neboli pohlaví je zvláštní, osobitá kategorie myšlenková, významová, ale po stránce výrazové, mluvnické, není provedena tak důsledně jako rod mluvnický. Rozlišuje se dvojí přirozený rod,

mužský a ženský, přechylováním, tj. v podstatě prostředky slovotvornými;

např. učitel – učitelka, žák – žákyně.“ ⁹

Podle Trávníčka je mluvnický rod čistě gramatické povahy (tvarové i tvaroslovné). S mluvnickým rodem nelze ztotoţňovat rod přirozený – např. děvče je

přirozeného rodu ţenského, ale mluvnického středního. Další výjimkou jsou jména ryba, myš, pták, která označují tvory obojího přirozeného rodu.¹⁰

Vinogradov uvádí, ţe z gramatického hlediska lze podstatná jména rozdělit následujícím způsobem:¹¹

Podstatná jména mužskému rodu

1. Všechna podstatná jména s kořenem zakončeným na tvrdou souhlásku (kromě podstatných jmen na -ж a -ш, která mohou být i ţenského rodu. Dále sem patří i ta jména, která mají v nominativu jednotného čísla nulovou koncovku.

2. Podstatná jména s kořenem na měkkou souhlásku a -ж, -ш, která jsou charakteristická zvláštním typem skloňování – první a třetí deklinace.

3. Podstatné jméno путь.

4. Svým významem se k muţskému rodu vztahují ještě některá podst. jm.

zakončená na -а (-я) ze skupiny osobních jmen, která se skloňují jako podst. jm.

rodu ţenského (2. deklinace) - слуга, староста, судья.

5. Podst. jm. s koncovkami -ище, -ишка, -ишко (домище, шалунишка, городишко).

Příruční mluvnice ruštiny dále uvádí, ţe sem patří i většina podstatných jmen zakončených na měkkou souhlásku včetně -й (конь, врач).¹²

11 ВИНОГРАДОВ, В. В.: Современный русский язык – морфология. Москва 1952, c. 61.

(11)

7 Podstatná jména ženského rodu

1. Většina podstatných jmen zakončených na -а (я) v nominativu jednotného čísla.

2. Nesklonná podst. jm. s kořenem zakončená na samohlásky a tvrdé souhlásky, která označují osoby ţenského pohlaví – леди, мадам...

Havránek dále doplňuje, ţe sem patří i podstatná jména zakončená v 1. pádě jedn. čísla na měkkou souhlásku vyjma -й (тень, сеть) a na šeplavou s měkkým znakem na konci (мышь, ночь). Tato slova však musejí mít ve 2. pádě jedn. čísla koncovku -и (тени, сети).¹³

Podstatná jména středního rodu

Podstatná jména zakončená na -o (-ѐ) -е, která se skloňují jako podst. jm. první deklinace, dále podst. jm. na -мя (время, знамя, имя...) i nesklonná podst. jm., např. такси, рагу.¹⁴

Podle Havránkovy teorie můţeme podstatná jména rozdělit do následujících kategorií:

1. U jmen osob a zvířat je mluvnický rod muţský a ţenský zpravidla ve shodě s jejich rodem přirozeným (rozlišeným podle pohlaví), srov. muž – žena, otec – matka, hoch – dívka, kohout – slepice, kocour – kočka. Mluvnickým rodem středním můţeme označovat osobu muţskou i ţenskou (dítě), stejně jako jména zvířecích mláďat kuře, štěně, atd. jsou rodu středního bez zřetele na přirozený rod označovaného zvířete.

2. U jmen věcí je mluvnický rod zpravidla určován jejich zakončením.

Podstatná jména zakončená na souhlásku jsou nejčastěji rodu muţského, řidčeji rodu ţenského. Jména zakončená na samohlásku jsou buď rodu ţenského (jsou-li zakončena na -a) nebo rodu středního (jsou-li zakončena na -o, -í); jména zakončená na -e mohou být rodu ţenského nebo středního;

jen zřídka jsou takováto jména rodu muţského).¹⁵

12 HAVRÁNEK B.: Příruční mluvnice ruštiny I. Praha 1961, s. 280.

13 HAVRÁNEK, B.: Příruční mluvnice ruštiny I. Praha 1961, s. 280.

15 HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1960, s. 101-103.

(12)

8

1.1.1.1 Shody a rozdíly v RJ a ČJ – kolísání

Ke kolísání v rodě dochází v češtině u nemnohých podstatných jmen, např. jména hřídel, kyčel, rez, dále přejatá jména prestiž, trolej. Jsou buď rodu

muţského, nebo ţenského, rukojmí buď muţského, nebo středního rodu, kánoe buď rodu ţenského, nebo středního. V některých případech se dvojí rod jména projevuje i obměnou podoby slova, nedochází však ke většímu významovému rozdílu, např. řádek – řádka, brambor – brambora, kedluben – kedlubna apod. Setkáme se i s případy, kdy se rod liší v jednotném a mnoţném čísle, např. dítě (stř. rodu) – děti (ţen. rodu), kníže (muţ. rodu) – knížata (stř. rodu).¹⁶

V porovnání ruštiny s češtinou je třeba zmínit, ţe se poněkud liší význam kolísání, neboť v ruštině je jedna z variant buď zastaralá nebo lidová, např. зал, занавес, рояль (muţský rod) – zastaralé varianty: зала, занавесь, рояль (ţenský rod). Арабеска, туфля (ţenský rod) – zastaralé nebo lidové varianty: арабеск, туфель (muţský rod).

Nerozlišené jsou případy kolísání u slov жираф – жирафа, скирд – скирда, ставень – ставня.¹⁷ K rodovým variantám v ruštině se vyjadřuje i Kasatkin, který poukazuje na to, ţe pouze jedna z variant bývá povaţována za stylisticky neutrální.

Ostatní jsou buď lidová, zastaralá, nebo pouţívaná pouze v odborném stylu.¹⁸

Ruština s češtinou se v mnohých případech v rodě shodují. Havránek se k tomuto tématu také vyjadřuje a řadí sem především ta slova, která znějí podobně v obou jazycích a mají stejná zakončení (стол - stůl, книга - kniha, окно – okno). Odlišnosti najdeme u jmen majících stejný základ, která se však mohou lišit zakončením (пар - pára, ряд - řada, гусь - husa). Podstatná jména путь, уровень, зверь, лебедь jsou na rozdíl od češtiny v ruštině muţského rodu. Rozdíly jsou zřejmé i u některých podstatných jmen rodu ţenského, která jsou v ruštině zakončená na -ль, -нь, -мь, -пь, -сь a -пись. V češtině mívají obvykle zakončení tvrdé a jsou rodu muţského (цель - cíl, моль - mol, мозоль – mozol, летопись - letopis, рукопись - rukopis).¹⁹

Pravidelně se rod liší u přejatých podstatných jmen – čeština zpravidla zachovává rodový význam, ale v ruštině o rodě přejatého jména rozhoduje většinou jeho

16 HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1960, s. 101-103.

17 HAVRÁNEK, B.: Příruční mluvnice ruštiny I. Praha 1961, s. 281-282.

18 КАСАТКИН, Л. Л.: Русский язык. Москва 2004, с. 527.

19 Tamtéţ.

(13)

9

zakončení. Příkladem je podst. jm. drama, které je v češtině středního rodu, ale v ruštině je драма rodu ţenského.

K obtíţím při určování rodu můţe docházet v ruštině i u přejatých nesklonných podstatných jmen. Rod ţivotných podst. jmen se odvozuje přímo od biologického pohlaví daného jména – рефери (muţský rod), леди, мисс (ţenský rod). Přejatá jména neţivotná náleţí zpravidla k rodu střednímu (кашне, пальто, портмоне). Výjimkou je кофе, které bylo dříve řazeno k muţskému rodu. Rod nesklonných geografických názvů se shoduje s rodem nominálního jména, se kterým je ve shodě: Торонто – muţský rod (nazvání města), Онтарио – střední rod (nazvání jezera), Миссисипи – ţenský rod (nazvání řeky).

1.1.1.2 Obourodá a vespolná pojmenování

Obourodá pojmenování

Především v ruských mluvnicích se často setkáváme se skupinou podstatných

jmen, jeţ bývá označována jako podstatná jména obourodá. Přesněji se jedná o ta substantiva, která mohou být jak rodu muţského, tak ţenského. Jsou to jména

osobní se zakončením -a /-я (сирота, соня, недотрога, лежебока, обжора, бродяга, рева...) a bývají velmi často citově zabarvená. Ve většině případů označují osobu podle jejích charakteristických vlastností, obvykle záporných. Především se objevují v lidové řeči, můţeme se s nimi ale setkat i v jazyce spisovném. Vyjádřit jejich rod lze pomocí

shody ve větné souvislosti: он круглый сирота - она круглая сирота.²⁰ U Vinogradova se s problematikou obourodých pojmenování také setkáváme. Jedná se

o podstatná jména typu забияка, невежа, сирота.²¹ Jestli se jedná o podstatná jména rodu muţského nebo ţenského, poznáme podle kontextu.

V češtině se s obourodými pojmenováními podle Havránka nesetkáváme.²² Avšak Trávníček i Čmejrková tento názor nesdílejí. Podle Trávníčka jsou jména obourodá zvláštní skupinou – je u nich dvojí mluvnický rod, který vyjadřuje dvojí rod přirozený.

V češtině se tudíţ s obourodostí setkáváme hlavně u domácích podob křestních jmen (Míla, Pepa, Stáňa…).²³ O obourodosti můţeme hovořit podle Trávníčka za takových podmínek, pokud mají ţivotná jména v nominativu singuláru jedinou podobu, mimo něj

22 HAVRÁNEK, B.: Příruční mluvnice ruštiny I. Praha 1961, s.281.

(14)

10

však částečně dvojí tvary a pokud se chovají jako jména gramatického rodu muţského i ţenského při mluvnické shodě.²⁴

Čmejrková je taktéţ přesvědčena, ţe se obourodá pojmenování objevují i v češtině: „V češtině, na rozdíl od jiných jazyků, včetně slovanských, se uplatňuje stará

tendence mít pro osoby mužského a osoby ženského přirozeného rodu (pohlaví) samostatná pojmenování.“ Tzv. jména obourodá mají v nominativu singuláru týţ tvar pro oba rody, ale patří ke dvěma různým formálně morfologickým, rodově rozlišeným paradigmatům, coţ se projevuje paradigmaticky (v nepřímých pádech) i syntagmaticky.

Není proto snadné rozhodnout, jestli máme před sebou jedno slovo se dvěma gramatickými rody (srov. termín obourodost), anebo dvě slova s částečnou homonymií tvarů. Příkladem je archaické obourodé pojmenování choť.

Můj choť přišel. – Moje choť přišla.

Přišel se svou chotí. – Přišla se svým chotěm.

K obourodým jménům patří také sirota, nebo taková expresivní pojmenování jako popleta, nešika, naivka. Obourodá jsou dále činitelská jména utvořená od sloves příponou –čí, jako mluvčí, průvodčí, výpravčí. K obourodým jménům se nově zařadilo také původní neutrum rukojmí.²⁵

Vespolná pojmenování

Z gramatického pohledu náleţí vespolná (epikionia) substantiva k jednomu z rodů a vyţadují po stránce sémantické náleţitou mluvnickou shodu. Jedná se však o jména obourodá, pokud na ně pohlíţíme z hlediska rodu přirozeného. Můţeme je proto uţívat jak pro označení muţů, tak i pro označení ţen. František Trávníček doplňuje, ţe některá vespolná substantiva (dareba, chuděra…) se mohou uţívat také jako obourodá [veliký dareba – vespolně x tu darebu – obourodě; o ţeně]²⁶

Vespolná pojmenování gramatického rodu mužského v češtině

Podle Čmejrkové k nim patří především substantivum člověk, které je sémanticky zcela neutrální a bezpříznakové (fem. člověčice je ojedinělé expresivum). Čeština (na rozdíl od mnoha jiných jazyků) rozrůznila obecné označení lidského jedince od označení muţ, a v tom se vlastně, jak uvádí Eisner, zachovala k ţenám vlídněji

26 TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Praha 1949, s. 428-429.

(15)

11

neţ jiné jazyky. Pojmenování se chápe ve většině kontextů jako nezatíţené představou biologického rodu.

Výpověď Byl tam jenom jeden člověk bude s největší pravděpodobností interpretována jako výpověď o muţi, zatímco přítomnost ţeny bude spíše vyjádřena výpovědí Byla tam jenom jedna žena. V generickém významu lze ovšem výraz člověk uţít bez jakéhokoli omezení:

Od sedmi let mě utvářela škola, protože tam vlastně člověk tráví hodně času.

Ke skupině vespolných maskulin dále patří substantiva rodič, kojenec, sourozenec, jedinec, jednotlivec, host, sirotek a dále mnohá substantiva kvalifikační, hodnotící, nesoucí jak konotace pozitivní, jako např. idol, génius, talent, miláček,

drahoušek, tak negativní, jako např. snob, anonym, pisálek, jména pozitivních i negativních vlastností, jako je chytrák, hlupák, blbec, blázen, opilec, lenoch, zuřivec,

zbabělec, pokrytec, lakomec, povýšenec, snaživec, blouznivec, zločinec. K některým však vzniklo i přechýlené femininum, jako např. hlupačka, chytračka, lenoška, lakomnice, nářečně nebo okazionálně se objevují více či méně ojedinělé podoby hostka, idolka, génijka, milka, drahuška, snobka, anonymka, blbka, bláznivka, opilka, zuřivka, povýšenkyně aj. Svědčí to o silné tendenci češtiny tvořit feminina pro pojmenovávání osob přirozeného ţenského rodu od tzv. substantiv vespolných.²⁷

Trávníček ještě doplňuje maskulina: anděl (je to učiněný anděl), žebrák (je úplný ţebrák). U substantiva ţebrák se ještě pozastavuje, neboť ve významu nepřeneseném se zpravidla přechyluje - ţebračka. Takových případů se však v češtině vyskytuje více;

např.: je to učiněný ďábel – je to ďáblice, je to velký divoch – je to velká divoška…

Dále autor zmiňuje i tvary jak potomek – potomkyně, jedlík – jedlice, lakomec – lakomnice, jedináček – jedinačka.²⁸

Vespolná pojmenování gramatického rodu ženského v češtině

Za nejvíce neutrální vespolné femininum bývá bezesporu označováno substantivum osoba, jeţ je zejména v kontextu právnickém rodově nepříznakové.

V textech beletristických (a také v pohádkách a v běţné řeči) je např. substantivem osoba nejčastěji označována bytost rodu ţenského. Pozoruhodným výrazovým prostředkem, který umoţňuje zcela abstrahovat od přirozeného rodu, často proto, ţe je

28 TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Praha 1949, s. 428-429.

(16)

12

perspektivě mluvčího nebo pisatele (dosud) skryt, je výraz postava. Výraz postava se uţívá jako vespolné pojmenování také při analýze uměleckých děl. Další vespolná feminina schopná pojmenovat lidské bytosti bez specifikace pohlaví jsou pojmenování bytost, dále existence, figura, která jsou po stránce sémantické, a to i po stránce rodu,

zcela neutrální a bezpříznaková, mohou však kontextově nabývat expresivního a depresivního odstínu - poněkud zvláštní osoba, podivná existence, nejasná figura

(totéţ se však týká i maskulina člověk ve spojení podivný, zvláštní, špatný apod.) Zcela negativní význam pak nese kreatura.

K vespolným pojmenováním ţenského rodu patří i hodnotící pojmenování autorita (v politice, vědě, doma), kapacita (zejména v oboru vědy), dnes hojně uţívané označení celebrita (v ţivotě společenském), hvězda (v ţivotě kulturním, zejména divadelním, filmovém a sportovním – tenisová hvězda, herecká, filmová hvězda, hvězda pop-music) a metaforická, lidová označení některých vlastností, jak pozitivních (pilná)

včelka, včelička, tak negativních (obluda, příšera, baba, bábovka, bačkora) a pojmenování na hranici pozitivního a negativního hodnocení, jako je (velká) ryba,

štika, liška aj.

Zajímavá jsou také historická a historizující označení excelence, magnificence, výsost, milost, jasnost, svatost aj., která jsou gramatickými femininy, ale označují osoby muţského i ţenského pohlaví. Reference k přirozenému rodu se vyjadřuje přivlastňovacím zájmenem jeho nebo její…²⁹

Vespolná pojmenování středního rodu v češtině

K vespolným pojmenováním patří kromě nazvání nedospělých jedinců dítě, vnouče, batole, nemluvně i neutrální individuum. Můţeme sem zařadit i mrně, škvrně, prtě a označení pro špatný fyzický vzhled a špatné fyzické vlastnosti (strašidlo, trdlo, motovidlo). Tato skupina však zahrnuje i historická označení blahorodí, veličenstvo, která se pouţívala pro osoby muţské i ţenské.³⁰

Trávníček zmiňuje i tzv. trojí rod. Trojího rodu bývá substantivum budižkničemu:

on je budižkničemu (muž), vzal si takovou budižkničemu (žena), za krále jste si zvolili budižkničemu.³¹

30 Tamtéţ.

(17)

13

Vespolná pojmenování gramatického rodu v ruštině

V ruštině se vespolná podstatná jména pro označení muţského i ţenského rodu vyskytují v porovnání s češtinou častěji. Příčinou je především niţší frekvence přechylování neţ v češtině. Podle Havránka se jedná především o označení povolání, veřejných funkcí a hodností, které v minulosti zastávali obvykle muţi (доктор, доцент, инженер, директор...)³²

1.2 Genderová lingvistika

Česká lingvistika věnovala a stále věnuje kategorii rodu velkou pozor, ať uţ se jedná o zájem lingvistů, sociologů či psychologů. Čmejrková uvádí, ţe otázce rodu v jazyce se dostalo takové pozornosti, ţe kolem ní vznikla samostatná disciplína, zvaná dnes v zahraniční literatuře nejčastěji gender linguistics. Moţnému českému ekvivalentu lingvistika rodu konkuruje citační označení lingvistika genderová.³³

„Genderová lingvistika je ta součást sociolingvistiky, jež se zaměřuje na jazykové praktiky mluvčích jako indikátory postavení ženy a muže ve společnosti“, objasňuje termín Jana Valdrová.³⁴

V posledním desetiletí se bouřlivý zájem o genderovou lingvistiku projevil i v Rusku. Probíhají naučné semináře, vycházejí tematicky zaměřené publikace a dizertační práce. Mladí vědci se pokoušejí o zpřístupnění informací širší veřejnosti

pomocí publikací čítankového typu, které by měly čtenáře seznámit s historií genderových studií v širším lingvistickém kontextu. Dalším cílem je rozšíření znalostí současných lingvistů, ale i začínajících badatelů pomocí světově známých prací zabývajících se genderovou problematikou.

„V evropských jazycích je odedávna nastolena nadvláda muže nad ženou“, píše Pavel Eisner ve své knize Chrám a tvrz.³⁵ S tímto názorem se buď ztotoţňují, nebo s ním zcela nesouhlasí, současné lingvistky v Americe, Anglii, Francii, Něměcku, ale i České republice.

33 ČMEJRKOVÁ, S.: Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny, Slovo a slovesnost (2002), č. 63, s. 263-286.

34 VALDROVÁ, J.: Novinové titulky z hlediska genderu, Naše řeč (2001), č. 2, s. 90-96.

35 EISNER, P.: Chrám a tvrz, Zurich 1974, s. 366.

(18)

14

Genderová lingvistika procházela sloţitým vývojem. Jak Valdrová uvádí, první poznatky o odrazu rodu mluvčí / ho na výpovědi pocházejí z anglicky psaných studií.

O něco později jiţ ţeny – lingvistky poukazují na potlačování ţen v literatuře.

„Za poslední necelé tři desítky let pro nás neuvěřitelného „boomu“ zahraniční genderové lingvistiky byly zcela podrobně zmapovány oblasti diskriminace žen v jazyce, příčiny nerovnoprávnosti, zpětný odpad „nepřítomnosti“ žen v jazyce na chápání postavení ženy ve společnosti, a v mnohých zemích učiněna opatření k nápravě“.

Největšího rozkvětu genderová lingvistika dosáhla v období kolem 70. a 80. let.³⁶

Genderová lingvistika je velmi populární ve Velké Británii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Francii, Holandsku, ale i ve skandinávských státech. V šedesátých letech se dá hovořit o jakémsi vzniku genderové lingvistiky v zemích západní Evropy. Současně byly předloţeny i návrhy na zviditelnění ţen v jazyce a později k vytváření směrnic.

V Americe počátky této jazykovědné disciplíny sahají aţ do let dvacátých.

Pokud se podíváme, jak vypadala situace v „období vzniku“ genderové lingvistiky v různých zemích, dojdeme k závěru, ţe v USA zrovnoprávnění ţen v jazyce napomohla především společenská situace 60. a 70. let v období vietnamské války.

Hlavní příčinou bylo prosazování svobody individua. Jak autorka uvádí, docházelo prý aţ k vymýšlení rodově sterilních novotvarů typu – „člověk by se divil“.³⁷

V dnešní době jiţ existují i směrnice, které zabraňují diskriminaci ţen. V Kanadě dokonce vznikla Rukojeť pro rodově neutrální označování profesí z roku 1976.

V Německu od roku 1980 smějí inzerující firmy uvádět pouze obě rodové varianty nabízených pracovních míst, např. „Přijmeme asistentku / asistenta“. V Rakousku platí od roku 1985 povinnost důsledného uvádění rodových variant názvů osob a profesí.

Taktéţ došlo i k opatřením ve Francii, Dánsku, Norsku a Holandsku. V České republice byla taktéţ vytvořena Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy kontroverzně přijatá příručka nazvaná Kultura genderově vyváţeného vyjadřování. Autorky si v ní kladou za cíl předloţit pravidla nesexistického jazyka.³⁸

Hlavní „boom“ feministické lingvistiky datuje Hoffmannová do posledních dvou desetiletí. Roku 1975 vyšly ve Spojených státech tři zásadní publikace pro tuto

36 VALDROVÁ, J.: K české genderové lingvistice, Naše řeč (1997), č. 2, s. 87-91.

38 Pediatra a chemička. Ministerstvo školství učí genderově korektní jazyk. [online] 2010 [cit. 7. 7. 2010]

Dostupné z http://zpravy.idnes.cz/pediatra-a-chemicka-ministerstvo-skolstvi-uci-genderove-korektni- jazyk-1oi-/studium.asp?c=A100125_133902_domaci_bar.

(19)

15

jazykovědnou disciplínu a díky své úspěšnosti odstartovaly četné feministické výzkumy. Co ale zásadně znepokojuje současné lingvistky-feministky?³⁹

Podstatu věci vystihl P. Eisner: „Latinský homo je člověk, ale i muž: již tato

podvojnost významu říká všechno. Stejně jazyky románské: l´homme, l´uomo, el hombre, portugalské homem. Francouzské on jakožto slovce pro podmět obecný (on dit) vzniklo právě z tohoto homme, z člověka, který je reprezentován mužem. Zcela tak anglické man. Anglické slovo pro ženu je pouhou odvozeninou slova pro muže – man : woman“ .⁴⁰

Většinou docházejí k závěru, ţe ţena je z gramatického hlediska zcela podřadnou bytostí a to proto, ţe veškerá gramatika je zaměřena k muţům a ţeny vynechává.

1.3 Gender

Velký sociologický slovník definuje gender jako: „Termín používaný pro skupiny vlastností a chování formované kulturou a spojené s obrazem muže a ženy“.⁴¹ V sociologii se gender pouţívá více neţ dvacet let a do lingvistického prostředí přišel osobitou cestou: anglický termín gender, který označuje podle A. V. Kiriliny gramatickou kategorii rodu, byl vyňat z lingvistického kontextu a přenesen i do jiných badatelských sfér – sociální filozofie, sociologie, historie, a dokonce i do politického prostředí. K přesunu došlo především kvůli snaze vyhnout se polemickému termínu sexus (pohlaví). Gender má vyzdvihnout sociokulturní příčinu rodových rozdílů.⁴²

Pokusíme-li se blíţe proniknout k objasnění pojmu, setkáme se s dalším termínem, který s pojmem gender úzce souvisí – pohlaví. Na pohlaví bývá pohlíţeno jako na biologickou charakteristiku, kdeţto gender bývá označován společenskou konstrukcí.

Oukley objasňuje termíny ve své knize „Pohlaví, gender a společnost“

následujícím způsobem: „Pohlaví je biologický termín, gender je pojem psychologicko-

kulturní. Selský rozum naznačuje, že jde jen o dva způsoby pohledu na tutéž věc

39 HOFFMANNOVÁ, J.: Feministická lingvistika?, Naše řeč (1995), č. 2, s. 80-91.

40 EISNER, P.: Chrám a tvrz, Zurich 1974, s. 366.

41 MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK M., VODÁKOVÁ, A.: Velký sociologický slovník, 1996 Praha, s. 339.

42 КИРИЛИНА, А. В.: Гендер и язык. Москва 2005, s. 7-30.

(20)

16

a že člověk, který patří, řekněme, k ženskému pohlaví, bude automaticky patřit k odpovídajícímu ženskému genderu.“ Skutečnost je však jiná.⁴³

Českým ekvivalentem anglického genderu je termín rod, nikoli však ve smyslu gramatickém. Toto označení však není zcela přesné a můţe obsahovat mnoho nejasností a sporných domněnek. Proto se většinou pojem gender nepřekládá a přejímá se v původním tvaru. Jedná se tedy o sociální konstrukt vyjadřující, ţe vlastnosti a chování spojené s obrazem muţe a ţeny jsou formovány kulturou a společností.

„Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času či místa působení, gender vyjadřuje, že velmi rozdílné názory na přiměřené chování žen a mužů mohou mít jak různé společnosti, tak tytéž společnosti v různých obdobích historie, nebo odlišné skupiny v rámci téže společnosti“.⁴⁴

1.4 Problematika genderu a genderové lingvistiky

Velmi významnou ruskou lingvistkou, která si zaslouţí pozornost, je bezesporu A. V. Kirila, díky níţ vznikl rozsáhlý sborník – Gender i jazyk, v němţ se čtenář můţe seznámit s nejrůznějšími teoriemi genderové a feministické lingvistiky, jejich vývojem, ale také výzkumem různých konverzačních stylů muţů a ţen.

Ke známým českým autorům, kteří se zabývají genderovou lingvistikou a rodovými rozdíly patří: P. Eisner, J. Valdrová, J. Hoffmannová, S. Čmejrková.

Za velmi zajímavý příspěvek povaţuji téţ kritickou recenzi Františka Daneše, který zcela otevřeně vyjádřil svůj názor na toto téma ve svém článku Ještě jednou

„feministická lingvistika“.⁴⁵

Z pohledu Jany Valdrové rozvoj genderové lingvistiky provázejí četné problémy, které vznikají jiţ kvůli nejednotnosti názvu („genderlect“, „feministická lingvistika“,

„ţenská lingvistika“, „genderová lingvistika“). Za zásadní však povaţuje nedostatek přístupných informací a biografie v knihovnách, na jejichţ četné mnoţství jsme zvyklí v zahraničí. „Chybějí česky píšící autorky / autoři a projevuje se nedostatek příležitostí k setkání a výměně názorů“.⁴⁶

43 OAKLEY, A.: Pohlaví, gender a společnost. Praha 2000, s. 121.

44 MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A.: Velký sociologický slovník. Praha 1996, s. 339.

45 DANEŠ, F.: Ještě jednou „feministická lingvistika“, Naše řeč (1997), č. 5, s. 256-259.

46 VALDROVÁ, J.: K české genderové lingvistice, Naše řeč (1997), č. 2, s. 87-91.

(21)

17

Valdrová také zásadně nesouhlasí s tím, ţe by měl být genderový aspekt jazyka povaţován za pomíjivou módní vlnu. Argumentuje 70letou tradicí genderové lingvistiky a jejím kontinuálním vývojem ve světě spojeným s bohatou bibliografií.⁴⁷

1.4.1 Situace v ruské lingvistice

V ruské jazykovědě se termín gender objevil, lépe řečeno, vrátil se s novým významem ze sociálních věd, kdyţ genderová studia získala status mezioborové disciplíny. Současně pojem gender nyní funguje v anglicky psané lingvistické literatuře i ve svém původním významu. Ačkoliv se pojem těší velké popularitě, stále kolem něj existuje mnoho nejasností, které vznikají zejména při překladech z odborné anglické literatury do ruštiny. Anglická souvztaţnost termínů sex – gender není adekvátní k ruskému секс – пол. Tato dvojice není ekvivalentní ani k anglickému sex – sex.

Nehledě na tuto skutečnost dochází v západní Evropě k vytěsňování termínu sex ve významu пол. Termín by měl být nahrazován pojmem gender.⁴⁸

V ruské naučné literatuře termín gender zaujímá široké uplatnění nehledě na to, ţe se jedná o relativně nový a moderní pojem. Někteří autoři navrhují uţívat terminologii, která je úzce spjata s pojmem пол – гендер, пол, половой диформизм, полоролевая дифференциация, биосоциальные характеристики человека. Poslední příklady zdůrazňují dvojí význam charakteru termínu пол – jeho přirozenou a kulturní sloţku. Tento termín je pro mnohé badatele akceptovatelný i proto, ţe v ruském jazyce, na rozdíl např. od anglického jazyka, pojem пол není identický k pojmu секс – hlavní funkcí tohoto termínu je vyjádřit vzájemnost pohlaví a reprodukční činnost. Zejména tento fakt vedl v anglicky psané literatuře k zavedení termínu gender. Můţe se zdát, ţe z tohoto hlediska je termín пол více neutrální, avšak jak jiţ bylo řečeno, často dochází k potíţím a nejasnostem při překladu z cizojazyčných textů. Dalším problémem je překlad termínu сексуальность, který je v západní vědecké tradici spojován nejen s reprodukční funkcí člověka, jak je tomu v ruštině.

1.4.2 Situace v české lingvistice

A jak se k problematice genderové lingvistiky stavějí čeští lingvisté – muţi?

František Daneš se rozhodl dodat několik kritických poznámek k článku Jany Valdrové

„K české genderové lingvistice“. Daneš poukazuje na „pozoruhodnost“ článku uţ jen

48 КИРИЛИНА, А. В.: Гендер и язык. Москва 2005, s. 7-30.

(22)

18

díky svému názvu. Pozastavuje se nad pouţitým adjektivem „genderová“. „Důvodně se obávám, že tento překvapivý neologismus je nešťastný a zbytečný. Nevím, kolik čtenářů toto slovo pochopí a ví si rady s tím, jak by se mělo vyslovovat – zřejmě [dženderová], neboť základové anglické slovo gender se takto vyslovuje. Zbytečné je

toto slovo už jen proto, že angl. gender má vhodný český ekvivalent rod (a to jak tzv. přirozený, shodující se s pohlavím, tak gramatický…)“.⁴⁹

Hoffmannová soudí, ţe „…pokud je tato [feministická] lingvistika hodna svého jména (přináší zajímavé poznatky gramatické, stylistické aj.), zaslouží si jistě naši pozornost, pokud však vyniká hlavně svým feministickým zaměřením, není nám jí nikterak třeba“.⁵⁰

Daneš taktéţ nesouhlasí s rozdílným významem pojmů rod a gender. Zpočátku jsou chápány jako ekvivalenty, avšak vzápětí je zaveden pojem gender proto, ţe prý

„postihuje podstatu rozdílného postavení muţů a ţen ve společnosti“. Dále autor kritiky uvádí, ţe ţádné slovníky angličtiny nic takového neuvádějí, a tudíţ se domnívá, ţe jde spíše o jakýsi konstrukt feministických autorek. Za kuriózní povaţuje, ţe sama Valdrová termíny rod / rodový ve svém textu střídavě uţívá.⁵¹

Daneš dále nesouhlasí s pouţíváním termínu splitting, neboli pouţívání lomítka.

Není si jist tím, ţe čtenář pojmu zcela porozumí. Jedná se o formy typu čtenář / ka.

Navrhuje zcela lomítko vynechat a místo něj uţít závorky: čtenář(ka) byl(a).

František Daneš se k radikalismu a odhodlanosti české lingvistky vyjadřuje dále:

„Uznání vážnosti ženy jako plně rovnoprávné a svébytné lidské bytosti (jak také jinak) a jejího nenahraditelného významu pro lidské pokolení, zasluhující naši úctu, je pro mne samozřejmostí. Soudím však, že tento vztah je třeba projevovat a realizovat spíše v jiných ohledech a jinými způsoby než zavedením „splittingu“ (v terminologii J. Valdrové). Obávám se naopak, že feministický radikalismus může být tomuto vztahu spíše na škodu.“⁵²

Čmejrková se také vyjádřila k jednostrannosti a zúţenosti rodového pohledu, kdyţ napsala: „Pokud badatelé či badatelky nejsou zaujatí - a i to hraje v tomto, často feministicky orientovaném, výzkumu svou roli -, formulují své závěry velmi obezřetně.

50 HOFFMANNOVÁ, J.: Feministická lingvistika? Naše řeč (1995), č. 2, s. 80 – 91.

(23)

19

Tak především na projevu mluvčího se nepodepisuje nikdy jen rod, ale i sociální postavení, profesní orientace, institucionální příslušnost, situace, její veřejnost nebo familiárnost, prestižnost nebo tolerantnost, a konečně vlastní vztahy komunikujících osob. Rod nelze chápat jako jednoduchou nezávislou proměnnou. Navíc nezáleží jen na rodu mluvčího, ale přinejmenším stejně i na rodu adresáta, a konečně i na rodu pozorovatele, svědka a analyzátora takové komunikace“.⁵³

Valdrová je přesvědčena, ţe „v českém jazykovém prostředí si genderová lingvistika nesnadno hledá místo“.⁵⁴

2 ŽENY V JAZYCE

2.1 Přechylování

„Přechylováním (latin. motio) nazýváme vyjadřování přirozeného rodu mužského

a ženského neboli pohlaví u jmen životných, osobních i živočišných, tvořených ze stejného základu různými odvozovacími příponami.“⁵⁵

Z genderového pohledu přechylování odráţí rozloţení moci mezi muţi a ţenami ve společnosti. Muţský princip je ve společnosti povaţován za nadřazený ţenskému.⁵⁶

Ruština i čeština patří k jazykům flexivního typu a spojuje je společný praslovanský původ. Ţaţa uvádí, ţe díky rozdílným historickým osudům obou jazyků se

liší ve slovní zásobě, morfologii, skladbě, zvukové stránce, frazeologii, v písmu i v pravopisu.⁵⁷ Některé prvky přechylování v ruštině a v češtině jsou shodné, můţeme

proto najít několik společných prvků, v některých ohledech jsou však odlišné.

Přechylování se v obou jazycích realizuje podobným způsobem – pomocí zvláštních

přípon. Rozdíly jsou ale zřejmé jak v pouţívaných příponách, tak i v charakteru a mnoţství přechýlených ţenských jmen. Kopeckij upozorňuje, ţe v ruštině není

přechylování tak často uţívané jako v češtině.⁵⁸

53 ČMEJRKOVÁ, S.: Žena v jazyce, Slovo a slovesnost 56 (1995), s. 43-55.

54 VALDROVÁ, J.: Novinové titulky z hlediska genderu, Naše řeč (2001), č. 2, s. 90-96

56 ŠMAUSOVÁ, G.: Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. Brno 2002, s. 18.

57 ŢAŢA, S.: Základy ruštiny pro filology (v porovnání s češtinou). Brno 1992.

58 KOPECKIJ, L. V.: Морфология современного русского литературного языка. Praha 1976, s. 67-68.

(24)

20

Přechylování je tvoření rodových protějšků podstatných jmen, a to pomocí zvláštních přípon. Tyto přípony se mohou připínat přímo ke jménu muţskému, ke jménu ţenskému (pouze malé mnoţství případů) nebo k jeho slovotvornému základu.⁵⁹ Podle Havránka k přechylování dochází především u jmen, která označují osoby podle zaměstnání, původu a příslušnosti. Jména přechýlená mění u ţivotných jmen původní rod, substance tak dostává příznak jiného (popř. ţádného) pohlaví.⁶⁰

Substantiva, která vzniknou přechylováním, označujeme za přechýlená, neboť jde o dvojice jmen – rodové dvojice. Ty se vyskytují jak v češtině, tak i v ruštině.

V Příruční mluvnici ruštiny se setkáme s dělením rodových dvojic na slovotvorné a lexikální. Lexikálních je pouze několik a označují hlavně příbuzenské vztahy (отец - мать, otec - matka). Slovotvorné jsou mnohem častější v ruštině i v češtině (учитель – учителница, učitel - učitelka).⁶¹

2.1.1 Tvoření přechýlených tvarů v ruštině

Přípony, díky nimţ se nejčastěji tvoří přechýlená jména v ruštině jsou: -ка, -ица, -ница, -иха -ша, -на, -иня, -ья, -есса, -иса, -ина. Švedova předkládá následující systém přípon.⁶²

Přípona –ка

-ка /-овка/-анка/-ичка/-ачка jako сосед - соседка, цыган – цыганка se připojuje zejména k podstatným jménům muţského rodu zakončených následujícími příponami:

-ист (журналист - журналистка, коммунист - коммунистка) -ец (американец - американка)

-як, -ач (сибиряк - сибирячка, скрипач - скрипачка) -ан, -ин (горожан - горожанка, грузин - грузинка)

-ич, -яй, -смен, -ант (москвич - москвичка, лентяй - лентяйка, эмигрант - эмигрантка спортсмен - спортсменка).

Přípona –ица

–ица se často pojí s podstatnými jmény muţského rodu jako мастер - мастерица, цар – царица a dále ke jménům majícím sufix -ец, -лец (любимец - любимица,

59 HAVRÁNEK, B.: Jedlička, A., Stručná mluvnice česká. Praha 2002, s. 53.

60 HAVRÁNEK, B.: Příruční mluvnice ruštiny I. Praha 1961, s. 283-285.

61 Kolektiv autorů: Příruční mluvnice češtiny. Praha 2003, s. 283.

62ШВЕДОВА, Н. Ю.: Русская грамматика. Первый том: Фонетика.Фонология. Ударение.

Интонация. Введение в морфемику. Словообразование. Морфология. Москва 1980, s. 200-203.

(25)

21

певец - певица, страдалец - страдалица) a -ик, -ник, -щик, -чик (озорник - озорница, помещик - помещица, буфетчик - буфетчица).

Přípona –ница

-ница se připíná zejména k podstatným jménům muţského rodu s příponou -тель (учитель – учительниц, свидетель - свидетельница).

Přípona –иха

–иха se připíná zejména k podstatným jménům muţského rodu s příponami -ник, -ничий, -ец (дворник - дворничиха, городничий - городничиха, пловец – пловчиха) a nemotivovaným (трус - трусиха).

Ţenská jména vytvořená těmito způsoby mohou mít buď shodný význam jako původní muţské jméno nebo upravený pro osoby ţenského pohlaví (повар - повариха, врач – врачиха - obě jsou však hovorová). Mohou se pouţívat také jako označení pro manţelku (городничий - городничиха, староста - старостиха). Taková slova jsou však jiţ poměrně zastaralá.

Přípona -ша

-ша se připojuje k podstatným jménům muţského rodu s příponami -р, -н, -нт jako организатор - организаторша, библиотекарь - библиотекарша, опекун - опекунша, музыкант – музыкантша.

Většina ţenských jmen s touto příponou je však hovorová. Ţenská nazvání vytvořená těmito způsoby mohou mít buď shodný význam jako původní muţské jméno a upravený pro osoby ţenského pohlaví (секретарь - секретарша, кассир -кассирша) nebo slouţí jako výraz pro manţelku (капитан - капитанша, профессор - профессорша) - často s ironickým nádechem.

Přípona -на

-на, případně -инична se připojuje k podstatným jménům muţského rodu s příponami -ич, -ович, -евич (Лукич - Лукинична, Петрович - Петровна, Владимирович - Владимировна, царевич - царевна).

(26)

22 Přípona -иня

-иня, případně -ыня se pojí s podstatnými jmény muţského rodu nemotivovanými (бог - богиня, герой - героиня, граф - графиня, сударь - сударыня) a zakončenými na -лог.

Takto vzniklá jména jsou však hovorového a nezřídka i ironického charakteru (геолог - геологиня).

Přípona -ья

-ья se připojuje k podstatným jménům muţského rodu s příponou -ун (прыгун - прыгунья, бегун - бегунья, плясун - плясунья).

Přípona -есса

–есса je obvyklá u podstatných jmen muţského rodu, která jsou nemotivovaná (поет - поетесса, принц - принцесса, стюард - стюардесса, клоун -клоунесса).

Slova vytvořená tímto způsobem mohou mít obdobný význam jako muţského jména, od kterých jsou odvozená. Např. стюард - стюардесса, адвокат – адвокатесса (hovorové). Malá část těchto ţenských jmen označuje manţelku muţe, respektive muţského jména, od kterého je ţenský tvar odvozen (барон - баронесса).

Přípona -иса

-иса se připojuje k podstatným jménům muţského rodu nemotivovaným a zakončeným na -ор, -тор (актер - актриса, директор - директриса, испектор - инспектриса).

Přípona -ина

-ина se pouţívá ve spojení s nemotivovaným podstatným jménem muţského rodu кузин - кузина nebo při tvoření ţenských vlastních jmen (Антон - Антонина, Виктор - Викторина, Виталий - Виталина).⁶³

Vinogradov taktéţ uvádí, ţe v ruštině dochází pomocí různých přípon k odvozování ţenských nazvání od muţských osobním jmen: певец – певица, летчик – летчица, учитель – учительница, студент – студентка.⁶⁴

63ШВЕДОВА, Н. Ю.: Русская грамматика. Первый том: Фонетика.Фонология. Ударение.

Интонация. Введение в морфемику. Словообразование. Морфология. Москва 1980, s. 200-203.

(27)

23

2.1.2 Tvoření přechýlených tvarů v češtině

Přípony se připínají buď přímo ke jménu muţskému, nebo k slovnímu základu.

Nejčastěji se jedná o tyto přípony: -ka, -yně, -kyně, -ice, -ová.

Přípona -ka

-ka, jako soused – sousedka, doktor – doktorka, Pražan - Pražanka, cizinec – cizinka, cvičenec – cvičenka…

Pokud jsou muţská jména zakončena na -tel, -č, -ař (-ář), -an, -ák, zpravidla se k nim připojuje přípona -ka a vznikají femininní názvy typu učitelka, prodavačka, lékařka, asistentka, referentka, doktorka, chiruržka/chirurgyně, bioložka.

Přípona –ka se však často pojí i s muţskými jmény zakončenými na -ec (snoubenec – snoubenka, cvičenec – cvičenka). Častěji však mívají takto

zakončená jména příponu –kyně (plavec – plavkyně, poslanec – poslankyně, správce – správkyně).

Příruční mluvnice češtiny uvádí, ţe příponou -ka se často vytvářejí názvy příslušnic národů a apelativních pojmenování osob (Srbka, vnučka, manželka,

Mongolka, inženýrka, Češka). Taktéţ přechyluje jména odvozená sufixem -ač (vyzvědačka), -eč (uklízečka), -ič (krmička), -ák (školačka), -ík (katolička), -ik (schizofrenička), -an (Rakušanka), -ař (stopařka), -ář (počtářka), -íř (malířka), -tel (zbožňovatelka), -och (rudoška), -log (psycholožka), -ista (policistka). Jména obyvatelek vytvořených od obyvatelských jmen na –ec (Brazilka, Gruzínka…).

U přechýlených pojmenování Ţidovka, básnířka či hraběnka dochází k rozšíření sufixu od původního muţského tvaru.

Přípony –yně, -kyně

-yně, -kyně, jako žák – žákyně (vedle žačka), ministr – ministryně, kolega – kolegyně, přítel – přítelkyně, předseda – předsedkyně, správce – správkyně, plavec – plavkyně…⁶⁵

Sufix -yně se připojuje k názvům osob se základem zakončeným na -g, -h, -k;

kolegyně, bohyně, Řekyně, sokyně, Turkyně… Havránek a Jedlička dále uvádějí příklady

65 HAVRÁNEK, B., JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1960, s. 103.