Kant a skepticismus

Kant a skepticismus

Michael N. Forster

Role skepticismu v Kantově kritické filosofii

Marek Bílý

Kantova Kritika čistého rozumu

• dva velkolepé projekty, které spolu úzce souvisí: (1) reformace metafyziky a (2)

vypořádávání se se skepticismem, který byl metafyzice vždy trnem v oku…

Tři druhy skepse podle Kanta:

1. Skepticismus tzv. závoje vnímání – týká se legitimity vyvozování skutečností vnějšího světa z mentálních obsahů

2. Humeovský skepticismus – pojmy nejsou odvoditelné ze smyslových dojmů a znalosti

propozic nejsou pravdivé na základě logiky ani naší zkušenosti (ilustrovaný na kauzalitě)

3. Pyrrhonský skepticismus – zdržení se úsudku na základě ekvipolence protikladných tezí

Podle něj je pro jeho kritickou filosofii skutečně

závažný skepticismus 2. a 3., byť se vypořádává i se „závojem vnímání“ - na základě principu

trans. jednoty apercepce (identita Já a myšlení, posloupnost a subjektivní schopnost syntézy

představ/dojmů).

To nicméně chápe spíše jako vedlejší produkt jeho snah.

Dělení tradiční metafyziky:

1. Obecná ontologie – zabývá se obecnými pojmy a principy aplikovatelné na všechno

2. Speciální metafyzika/ontologie – klade důraz na nadsmyslové „předměty“ (Bůh, jednota

světa, lidská duše)

Kantova první skeptická krize:

• v 60. letech 18. století

• „pyrrhonská“ – svým charakterem

• na základě ní opouští onu nadsmyslovou metafyziku (speciální) – označuje ji za

spornou a obrací se k věcem „čistým,

empirickým, matematickým, morálním a logickým“ = jeho metafyzika jakožto věda o mezích lidského poznání

Kantova první skeptická krize:

• podle Kanta navíc samotný pyrrhonský skepticismus nemířil ani tak na logiku,

matematiku a empirii, jako spíš právě na tu speciální metafyziku, kterou tedy zavrhl

• až později zevrubně rozpracovává (pod vlivem pyrrhonismu) onu speciální metafyziku skrze své slavné antinomie čistého rozumu

Kantova druhá skeptická krize (humeovská, 70. léta)

• týká se kauzality – Kant rozlišuje tři humeovské náhledy na kauzalitu v mysli:

1. argument, že konkrétní kauzální spojení a zákony nemohou být poznány a priori rozumem, pouze zkušeností

2. Pozice, že idea nutnosti v pojmu kauzality musí být dohledatelná k předchozímu dojmu – to následně

nenaznačuje příčinnou souvislost mezi předměty, nýbrž jen „myšlenkový zvyk“ subjektu

3. Názor, že princip příčinnosti můžeme poznat jen skrze pozorování a zkušenost – je aposteriorní.

Kantova druhá skeptická krize (humeovská, 70. léta)

Hume: „Každá idea vyžaduje předchozí dojem jako svůj zdroj.“

– to u Kanta ještě zvětšilo pochyby ohledně nadsmyslové metafyziky, pojmy neodvozené z předchozích dojmů

nemohou na nic odkazovat, neboť ani sami nemohou existovat („Bez dojmů není myšlenka“)

U koncepce kauzality však Kant takovýto přístup odmítal – pojmy kauzality a kauzální nutnosti se navzdory své

neodvoditelnosti z dojmů vztahují na předměty, jsou ustanoveny v obecné, každodenní zkušenosti, jsou perspektivou pro zdravý rozum i přír. vědy

Kantova druhá skeptická krize (humeovská, 70. léta)

Hume: „Konkrétní kauzální spojení a zákony nemohou být poznány a priori rozumem, pouze zkušeností.“

Kanta tedy trápila otázka, jak může mít intelekt/rozum znalosti o věcech, s nimiž nemá žádnou zkušenost.

Hume rozlišoval dva typy poznatelných pravd: 1. vztahy idejí

(intuitivně a demonstrativně jisté, a priori, nerozporovatelné), 2. fakta materie (zkušenostní, a posteriori, zpochybnitelná).

Hume vidí kauzalitu jako syntetickou aposteriorní znalost x ^Kant

naopak viděl kauzalitu jako sice syntetickou, avšak znalost apriorní a to pro svou přísnou univerzálnost, empirickou ověřitelnost a fundamentálnost.

Kantova reformovaná metafyzika

Kant pokládá (svou) metafyziku za vědu („Musí jí být!!“)

Klade na ni dva požadavky: 1. Vyloučení tradiční metafyziky plné nadsmyslových věcí a

koncentrace na a priori pojmy a synt. apriorní principy, jež jsou legitimní, fundamentální,

vědecké a zřejmé zdravému rozumu; 2. Na její schopnost vypořádat se s pyrrhonským i

humeovským typem skp.

Kantova reformovaná metafyzika

Tři specifické rysy ukazující pravý charakter jeho

metafyziky: 1. Je a priori, ale nikoliv nadsmyslová, týká se předmětů možných zkušeností, tj. hledání principů, jež jsou podmínkou možnosti poznání vůbec; 2. Není

koncipována jako „věda“ o světě, jak je sám o sobě, nýbrž o světě, jak je konstituován v našich myslích (slavný

kopernikánský obrat) – tím vytyčuje svůj

transcendentální idealismus; 3. Je postavená na systému logických forem úsudku (apodiktických) a jejich korelaci s a priori pojmy a následně se synteticko-apriorními

principy.

Kantovo vypořádávání se s humeovským skepticismem

Kant chce poukázat na jasné příklady existujících a k něčemu odkazujících a priori pojmů; a synteticko- apriorních principů, které ustanovují znalosti – chce

dokázat a vysvětlit jejich pravdivost, schopnost reference i obeznámenost.

K tomu využívá dvě strategie: 1. Klade důraz na common sense moment (zdravý rozum); 2. Má podobu

transcendentálního argumentu, který přináší důkaz reference a pravdivosti a priori pojmů a synteticko- apriorních principů na základě podmínky možnosti zkušenosti.

Kantovo vypořádávání se s humeovským skepticismem

Transcendentální argument: ve formě modus

ponens – „Jestliže platí „A“ a zároveň platí „z A vyplývá B“, pak platí i „B“ = „Jestliže máme

zkušenost, pak je v takovém případě nutné, že a priori pojem C k ní odkazuje/synteticko-

apriorní princip je pravdivý.“

Hume by jen těžko mohl nepřipustit, že nemá žádnou zkušenost.

Kantovo vypořádávání se s humeovským skepticismem

Kantovo vysvětlení možnosti metafyzických a priori

pojmů a synteticko-apriorních principů je podstatou jeho trans. idealismu – ten je postaven na

myšlence, že na základní formě zkušenosti

objektivního světa se podílí naše vlastní mysl (na rozdíl od materie – smysly). Tato forma sestává z čisté intuice časoprostoru, synteticko-apriorních principů matematiky, a priori pojmů rozvažování a synteticko-apriorních principů s nimi asociovanými.

Kantovo vypořádávání se s humeovským skepticismem

A tak na Humeovu potencionální otázku: „Jak mohu apriorně vědět, navzdory

neanalytičnosti výroku, že např. každá událost má svou příčinu?“, by Kant

odpověděl, že každý člověk si v mysli

konstituuje přírodu/objektivní svět tak, aby tomuto (fundamentálnímu) principu

odpovídala.

Kantovo vypořádávání se s pyrrhonským skepticismem

Kant považoval své řešení humeovského problému za klíč k řešení problému

pyrrhonského – možnost synteticko-

apriorních soudů. Tím chtěl zodpovědět i problém svých kanonických čtyř antinomií.

V případě antinomií máme protikladné

argumenty o stejné, ekvipolentní síle (popření teze vs popření antiteze).

Kantovo vypořádávání se s pyrrhonským skepticismem

První antinomie: popření konečnosti světa vs popření nekonečnosti světa – neřešitelný („vyčerpávající“) rozpor -> zdržení se úsudku (dle pyrrhonistů)

Kantovo trans. idealistické hledisko – celý

časoprostorový svět je pouhý jev, nikoliv věci sami o sobě -> z oné kontradikce tedy unikneme. Kdykoliv je pojem předmětu v kontradiktorických výpovědích prázdný, ty jsou vždy chybné/nepravdivé. Teze i antiteze jsou tedy obě nepravdivé.

Kantovo vypořádávání se s pyrrhonským skepticismem

Třetí (dynamická) antinomie: člověk je absolutně svobodný vs člověk podléhá přísným přírodním zákonům – neřešitelný („vyčerpávající“) rozpor ->

zdržení se úsudku (dle pyrrhonistů)

Kantovo trans. idealistické hledisko – pokud je říše přírody pouhým jevem a uznáváme rozdíl mezi

tímto jevem a věcmi, jak jsou sami o sobě, pak teze i antiteze mohou být zároveň konzistentní a pravdivé (ovšem z různých perspektiv odlišných „říší“)

Kantovo vypořádávání se s pyrrhonským skepticismem

Kantova metafyzika ovšem chtěla přesáhnout

antinomie a osvobodit se z pyrrhonské ekvipolentní pozice ve větší šíři.

„Pro rozum musí být možné dosáhnout jistoty, jakkoliv známe či neznáme objekty metafyziky, tj.

rozhodnout v souvislosti s objekty našeho zkoumání nebo v souvislosti naší schopnosti či neschopnosti zdržet se nad nimi úsudku, tak abychom mohli s jistotou buďto rozšířit náš čistý rozum anebo jasně vymezit jeho limity.“

Kantovo vypořádávání se s pyrrhonským skepticismem

1. Pyrrhonský skepticismus by měl uznat jeho trans.

argument – Kant předpokládá, že skeptik by přijal tvrzení: „To je zkušenost/mám zkušenost“, čímž by dle logických zásad musel uznat cele jak a priori pojmy, tak synteticko-apriorní principy.

2. Za druhé chce Kant ukázat, že samotné

pyrrhonské námitky ani nenáleží do oboru jeho nové metafyziky, jelikož se týkají těch

nadsmyslových „poznatků“, které sám odvrhl.

Kantovo vypořádávání se s skepticismem obecně

Obranou proti skeptickým námitkám je tak jeho samotný ucelený metafyzický systém kritické filosofie, který je založen na 12 logických

formách soudu, s nimiž adekvátně

koresponduje 12 metafyzických apriorních pojmů rozvažování, na něž navazují ony

synteticko-apriorní principy, které utváří naše metafyzické, apodiktické poznatky.