Objevujeme zapomenuté PŘEMYSL PITTER
(*21. 6. 1895 Praha-+15. 2. 1976 Curych) Boris Titzl
„Lidé užívají sil, ale síly nemají. Proto ji hledí nahradit násilím. Je to především mravní síla, která člověku chybí. Mravní sílu mu však nedá vzdě- lanost, ani technická vyspělost. Mravní síla vyvěrá ze základů ducha, nemá- li tohoto základu a nehledá-lijej, popírá-lijej dokonce a vysmívá-li se tomu, co k duchovním základům ukazuje, pak nelze očekávat, že to, co člověk podniká a tvoří, povede k dobru. " (1)
Tato slova napsal Přemysl Pitter a lze j e chápat jako výrazjeho znepokojení nad morálním stavem české společnosti i jako východisko, jak tento stav zlepšit. P. Pit- ter se o uzdravení společnosti navzdory nepříznivým politickým okolnostem sna- žil a činil tak nikoliv nějakým abstraktním a odtažitým způsobem, ale zcela specific- ky a konkrétně. Jeho odkaz je dnes pova- žován za natolik závažný, že generální konference UNESCO zařadila 100. výročí Pittrova narození mezi světová kulturní výročí pro rok 1995.
P. Pitter se tímto vrací do povědomí české kulturní veřejnosti. Poněvadž však po převážnou část svého života nacházel své zakotvení v pedagogické činnosti mezi dětmi sociálně ale i národnostně resp. ra- sově ohroženými, nabízí se tu naší speci- ální pedagogice zdroj podnětů překvapi- vě aktuálních.
Uvádí se, že Přemysl Pitter byl huma- nista, pacifista a pedagog. Začátek jeho života tomu však nenasvědčoval. Narodil se jako stonavé a poslední dítě povahově značně rozdílným rodičům. Šest dříve na- rozených sourozenců zemřelo a v období dospívání mu zemřela nejdříve matka, pak i otec. Po prohlášení za zletilého převzal po otci vedení tiskařského závodu, ale pro tento úkol nebyl zralý. Nezvládnutým po- vinnostem se vyhnul dobrovolným nástu- pem vojenské služby (1914). Hrůzné zá- žitky z bojišť a další okolnosti (mj. dva- krát unikl popravě) ho přivedly k vnitřní- mu přerodu. Od této chvíle to budou pře- devším biblické texty, které se mu stanou východisky pro jeho konání.
Po návratu z války (prosinec 1918) krát- ce působil v sociálním odboru Klofáčova ministerstva národní obrany. Jeho praktic- ké křesťanství ho však přivedlo k terénní
sociální práci a tak se stal důvěrníkem okresní komise pro péči o mládež na Žiž- kově. V této činnosti poznal, „že skuteč- ná pomoc záleží v tom, aby si člověk chtěl a mohl pomoci sám. " (2) Toto j e druhý zlomový moment Pittrova života. Po roce studií na Husově bohoslovecké fakultě, kde byl zapsán jako mimořádný poslu- chač, odešel i odtud a cele se věnoval jed- nak práci s mládeží a jednak pacifistic- kým a humanistickým aktivitám.
I n s p i r o v á n p ř í k l a d e m J a n a M i l í č e z Kroměříže (zemř. 1374), založil nejdří- ve m i m o c í r k e v n í hnutí pro d u c h o v n í a společenskou obrodu Nový Jeruzalém (1922) a pak stavební družstvo Miličův dům (1924).
Přitom byl od roku 1923 činný v Hnutí za mezinárodní smír (International Fel- lowship of Reconciliation, IFOR) a v In- ternacionále odpůrců válečné služby (War Resisters International, WRI), kde byl od roku 1925 i členem exekutivy . Za návrh rezoluce proti zavedení předvojen- ské výchovy byl odsouzen na dva měsíce do vězení. V této věci intervenoval v Pit- terův prospěch u prezidenta Masaryka (1931) Albert Einstein a to bezvýsledně.
Nutno výslovně podotknout, že Pitter Ma- sarykův postoj jako hlavy státu pochopil.
Spolu se spisovatelkou Pavlou Moudrou vydával časopisSbratření( 1924 - 1941).
Zapojil se do činnosti Ligy pro lidská prá- va a Akademické YMCA (1924 - 1938).
Až do rozpuštění Ligy proti antisemitis- mu v roce 1939 byl jejím členem. Když Valentin Bulgakov inicioval vznik nábo- žensko-sociálního Hnutí pro křesťanský
komunismus, vydal (1928) dvě čísla zpra- vodaje tohoto hnutí.
Pro Pittra je zcela charakteristické, že ještě v roce 1938 se pokusil uspět s myš-
lenkami národnostního smíření při cestě československým pohraničím a po Mni- chově odletěl do Anglie (říjen 1938), aby v přednáškovém turné informoval o situ- aci ve své vlasti.
Z hlediska speciálněpedagogického jsou nejpozoruhodnějšími Pittrovými počiny založení a činnost Milíčova domu v Pra- ze na Žižkově, otevření ozdravovny Do- mov v Mýtě u Rokycan a akce pro zá- chranu dětí z koncentračních a internač- ních táborů na zámcích v Olešovicích, Štiříně, Kamenicích, Lojovicích a v ob- jektu Bellevue v Ládví.
Útulek pro mládež Miličův dům byl ote- vřen v r. 1933 díky pochopení stavitele dr. Karla Skorkovského, který také celý objekt dostavěl (1936). Skorkovský ještě Pittrovi stačil vybudovat ozdravovnu Do- mov (1938). Významný podíl na těchto počinech měla početná skupina Pittrových spolupracovníků, z nichž každý by si za- sloužil, aby jeho jméno vešlo ve známost.
Pro tuto chvíli za všechny jmenujme Fer- dinanda Krcha (1881 - 1973), reformní pedagog, spoluorganizátor Domu dětství v Kmsku pro legionářské sirotky) a Švý- carku Olgu Fierzovou (zemř. 1990), věr- nou Pittrovu spolupracovnici a životní družku.
V Milíčově domě nacházelo na dvě stě sociálně ohrožených dětí vyžití v dílnách, klubovnách, v zahradě a na hřišti. Přes- tože Miličův dům tehdy ležel na okraji
Prahy, ukázalo se jako nutné organizovat i ozdravné pobyty v přírodč a k tomu sloužila ozdravovna v Mýtě. V obou in- stitucích razil Pitter zásady výchovy pře- devším na principech:
- LIDSKOSTI (soucitu k lidem a přírodě), - SNÁŠENLIVOSTI a SPRAVEDLNOSTI
(osobní a společenské - národní a ra- sové, politické a církevní),
- ROVNOSTI (v právech i povinnostech), - BRATRSTVI (ve vzájemné pomoci, jež
nečiní rozdílu!).
Nepřekvapuje proto, že mezi Pittrový- mi chráněnci bylo mnoho dětí židovských, že už v r. 1934 přijal mezi ně děti němec- kých politických emigrantů, že mezi prv- ními obyvateli ozdravovny Domov byly zase děti českých i německých utečenců z pohraničí. Mýtský Domov se za okupa- ce stal i azylem židovských dětí, které tu žily až do doby, než š i j e rodiče vyzvedli při povolání do transportu. Pracovalo se systémem družin, v čele s dospělým vy- chovatelem. Nicméně Pitter si vždy byl vědom, že nejlepším výchovným prostře- dím je vlasmi funkční rodina. Explicitně to vyjádřil mnohem později, za Pražské- ho jara 1968 , když se zamýšlel nad pro- blémem, v které oblasti je reforma spo- lečnosti nejnaléhavější. „..hospodářství, sociální sféra, školství, individuální a ústavní péče? A kdo tyto problémy má řešit?: Stát, vláda, strany, vědecké insti- tuce nebo církev? " (3) Pitter si odpovídá, že je nutno dát mladým lidem příležitost k sebevýchově v nejrůznějších organiza- cích mládeže vedených láskyplnými vy- chovateli, avšak - ani nejdokonalejší vý-
chovná instituce nenahradí spořádanou rodinu. A že ony instituce nejsou abstrakt- ní útvary, ale koneckonců konkrétní lidé, kteří jsou schopni jak nejnižších zločinů, tak nejvyšších obětí.
Schopnost oběti Pitter prokázal ve chví- lích vrcholného rizika za okupace činy.
A ještě posiloval ostatní. Kupř. ve Sbrat- ření (prosinec 1939) otiskl báseň J. Krej- zy, v níž čteme, že „všichnijsme stejní, všichni jsme lidé, ať bílí jsme, černí žlutí, či Židé.."
Logickým vyústěním takových postojů bylo Pittrovo rozhodné jednání v roce 1945 a v době následující. „Dnes nejdů- ležitéjší otázkou je: čí jsi? Patříš k levici nebo k pravici? K Východu či Západu?
Jaký -izmus vyznáváš? Mnozí si z toho udělali obchod. Někteří hodně vyděláva- jí, jiní všechno ztrácejí, domov i život. " (4)
Nebyl by to Pitter, aby si neodpověděl biblicky: ,Jsi můj!" (Izajáš 43,1). Ale pře- devším se okamžitě po rozhlasové výzvě nabídl zdravotně-sociální komisi ČNR ku pomoci a již 22. 5. 1945 byl schopen od- vézt 40 dětí z terezínského ghetta a posta- rat se o ně. Tak začala akce, při níž Pitter převzal do správy čtyři zámky a jednu vilu z m a j e t k u rodiny R i n g h o f f e r o v y , aby v nich doslova zachraňoval fyzicky a psy- chicky zdeptané děti. Sloučil tu dohroma- dy tři světy, stojící proti sobě v opozici a nenávisti tím, že učil žít pospolu děti německé, židovské a české. Snad ani ne- překvapí, že nejdříve tuto nutnost pocho- pily děti židovské, protože jejich vzpomín- ky, jak „ i ty naše tolik plakaly" (5) byly příliš živé. K d y ž Pitter začal svážet
nejohroženější děti německé a děti Čes- kých kolaborantů z domácích internačních středisek, tak nejmenší pochopení pro tyto
„hitlerčíky" měli okolní čeští obyvatelé.
Je na místě si připomenout dobový kon- text, kdy touha po odplatě se promítala i do činnosti politických institucí. Proto byl Pitter jen velmi krátce členem zdravotně- sociální komise Zemského národního vý- boru, neboť jeho zákroky neladily s revo- lučním nadšením jiných členů tohoto or- gánu. Už v říjnu 1945 byl Pitter ze své funkce odvolán, naštěstí se mu však do- stalo podpory na Ministerstvu sociální péče (ministr dr. Jozef Šoltész, 1909 - 1977) od přednosty odboru dr. Stanislava Kohouta. Ten pověřil přímou odpověd- ností za „zámecké domovy" dr. Ladislava Šťastného (Žid a navrátilec z Anglie) a P. Pittrajmenoval jejich správcem. Toto rozhodnutí sňalo z Pittra i tíhu finančních starostí, neboť až dosud byly zámecké do- movy sanovány z výnosu sbírky mezi dří- vějšími odběrateli opět nepovoleného ča- sopisu Sbratření.
Pro nás je z této doby nejpozoruhodněj- ší Pitterova „užitá" pedagogika, v níž dominoval osobní příklad dospělých ve fyzické práci (jasný cíl, dohoda o něm, společná práce), kolektivní sport (kupř.
volejbal pro pochopení smyslu souhry v týmu), společný zpěv a dětský „sněm".
Přitom soužití s německými dětmi, z nichž ty starší očekávaly „čechizaci", bylo zpo- čátku značně obtížné, ale laskavost per- sonálu a velkorysost Pittrova konaly divy.
Přitom Pitter se nesnažil, aby v něm děti spatřovaly křesťana, neboť si byl vědom,
jak sám poznamenává, že křesťanství tyto děti zradilo.
Souhrnná zpráva o celé záchranné akci se nezachovala, ale ve výtahu z ní Pitter sděluje, že od května 1945 do května 1947 na zámcích v Olešovicích, Štiříně, Kame- nicích a Lojovicích a v objektu hotelu Bellevue v Ládví pečovali celkem o 810 dětí. Z nich bylo 266 dětí pronásledova- ných za války, hlavně židovských, 407 dětí Němců a českých kolaborantů převzatých z internačních táborů, 97 českých a slo- venských dětí nalezených v Německu a 40 dětí přijatých z naléhavých důvodů - utečenci z Podkarpatské Rusi a z míst zni- čených válkou. Nejvyšší průběžný počet dětí aktuálně přítomných činil 328.
Po oficiálním skončení záchranné akce kancelář Milíčova domu dál pokračovala ve vyhledávání ztracených dětí, jejich ro- din a příbuzných.
Po únoru 1948 Ústřední národní výbor v Praze převzal Miličův dům do své sprá- vy, byť tu směl zůstat původní personál, přičemž se hodilo, že na 1 900 pětikoru- nových přispěvatelů (měsíčně) po další necelé tři roky krylo nejnutnější vydání.
Po Vánocích 1950 se však z Milíčova domu nejen titulámě, ale teď i fakticky stala 8. družina mládeže. O. Fierzové ne- byl povolen návrat ze Švýcarska a P. Pit- ter byl zbaven místa ředitele. 26. 8. 1951 Pitter emigroval a už se nevrátil.
Deset let pak působil jako sociální pra- covník a kazatel ustanovený Světovou ra- dou církví v emigrantském táboře Valka u Norimberka. Jeho hlas pak měl doma větší dosah, neboť spolupracoval se sta-
nici Rádio Svobodná Evropa, později i s BBC a římským rozhlasem. Velmi ho trápil mravní stav české společnosti. Ve svých promluvách „Domovu i exilu" m].
připomněl staletí mrzačení charakteru čes- kého člověka, který byl nucen vyznávat víru, kterou nesdílel, až se objevil jeho nový typ, který dle názoru hraběte Thuna byl buď hulvát nebo lokaj. „Lokaj k pá- nům a hulvát mezi svými. "(6) Nejen teh- dy, ale už v lednu 1939 upozorňoval, že netřeba přikládat důležitosti věcem, které budí dojem trvalosti, ale jsou to jen nové a nové modly. Jinak totiž člověk mění své přesvědčení a toto je „ten nejodpornějši zjev naší doby, tito lidé bez charakte- ru". (7)
Po ukončení mise v táboře Valka odjel Pitter do Švýcarska, kde žil v Affoltem am Albis. Za pobytu ve Švýcarsku založil Husův sbor v Curychu, českou doplňo- vací školu tamtéž, Společnost pro vědy a umění ve Švýcarsku, stál v čele Ma- sarykova fondu při Svazu čs. spolků ve Švýcarsku, j e h o ž čestnou předsedkyní byla O. Masaryková-Revilliodová. Přitom nepřestal udržovat kontakt s domovem.
V r. 1969 např. napsal dopis paní Pala- chové. (8)
Přemysl Pitter zemřel v curyšské ne- mocnici 15.2.1976 a jeho popel byl na jeho přání rozptýlen bez církevních obřadů.
O. Fierzová pak pokračovala v pořá- dání jeho odkazu a ve vydávání časopisu Hovory s pisateli až do roku 1990.
Ještě za svého života se dočkal oficiál- ního uznání od státu Izrael. Zasadil svůj strom v „Aleji spravedlivých" v Jeruzalé-
mu, při čemž obdržel izraelská vyzname- nání (1964, 1966). V SRN obdržel Zásluž- ný kříž I. třídy Spolkové republiky Němec- ko (1973). Čestný doktorát teologie mu udělila curyšská univerzita (1975). V jeho vlasti mu „za vynikající zásluhy o demo- kracii a lidská práva" byl in memoriam pro- půjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.
Bibliografie díla P. Pittera nebyla do- sud zpracována. Proto tu vyjmenováváme aspoň rozsáhlejší práce vydané tiskem:
Domovu i exilu (Londýn 1956); Oheň na zemi (Hamburk 1957); Na předělu věků (Mnichov 1959); Schuld und Suhne (Mtin- chen 1965); Geistige Revolution im Her- zen Europas (Ziirich und Stuttgart 1968) - d o s t u p n é v d r u h é m č e s k é m vydání z r. 1995 pod názvem Duchovní revoluce v srdci Evropy; Unter dem Rad der Ge- jc/i/c/i/e(Zilrich und Stuttgart 1970) - do- stupné jako příloha časopisu Hovory s pi- sateli česky pod názvem Nad vřavou ne- návisti.
Na zhodnocení pedagogického přínosu P. Pittera si patrně počkáme déle, neboť jeho písemná pozůstalost - pro nás na štěstí v dlouhodobé zápůjčce v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze - se zpracovává. Pro speciální pedagogiku se tu nabízí další možnost zkoumání osobité realizace myšlenky pomoci člověku, kte- rý si především musí pomoci sám, myš- lenky, ke které se Přemysl Pitter dopraco- val takřka souběžně s jiným naším peda- gogickým reformátorem Františkem Baku- lem (1877 - 1957, viz Bakulův nevydaný spis Srdcem a vůlí, rukopis v Literárním archivu PNP v Praze). Je pozoruhodné, že
úvaha na toto téma byla nalezena i v po- zůstalosti filosofa Jana Patočky. (9)
S tím souvisí další problém. A sice jaké reedukační strategie volit a jaké hodnoty nabídnout dospívající mládeži, aby je při- jala, a přitom sama volila hodnoty jiné, než vyznávají různé xenofobně laděné bojůvky mladistvých. Pitter tu předjímá něco, co bychom mohli řadit do etopedic- ké prevence a co by nám pomohlo pře- sáhnout myšlenkové pole v tomto oboru u nás přetrvávající. Je totiž velmi závaž- né, že neúspěšní a potenciálně neúspěšní mladí lidé si jako účinný model jednání zvnitřňují agresi, která hledá viníka a na- lézá ho tu v Romech, tu v náhodném chodci. Pravdivost bumerangového efek- tu každého rasově či nacionálně podbar- veného násilí dokazuje nejen Pitter, ale potvrzují i lidé takových životních zkuše- ností jako kupř. Simon Wiesenthal. (10) Takže i k těmto Pittrovým podnětům by- chom měli být svrchovaně vnímaví.
Ostatně Přemysl Pitter „celý" si zaslou- ží naši pozornost.
K zpracování tohoto příspěvku bylo vy- užito archivního fondu P.Pittra a O.Fier- zové v Pedagogickém muzeu J. A. Komen- ského v Praze. Zvlášť důležitá místa pak odkazují na následující literaturu:
Literatura
(1 Pitter, P. " Na předělu věků. ľ vyd.
Mnichov, Kruh přátel duchovní obnovy 1959. 107 s. Vizs. 103.
(2) Pitter, P.: Nad vřavou nenávisti. Pří- loha Hovorů s pisateli, b.d., fond P. Pit- tera, Pedagogické muzeum J. A. Komen- ského v Praze.
(3) Pitter, P.: Jde o dítě. HsP XVII, 1979, 91, s. 6-7.
(4) Pitter, P: Proslovy z pohnutých dnů národa 1938 - 1948. HsP XVI, 1978, č. 92, s. 1 -12. Viz s. 7.
(5) Fierzová, O : Dětské osudy z doby poválečné, l.vyd. Praha, Spolek přátel mládeže a družstva Miličův dům 1992.
120 s. Vizs. 27.
(6) Pitter, P: Proč nás Hospodin pora- zil? In: Domovu i exilu 1. vyd. Londýn, Če- choslovák - FCI1956, 96 s. Viz s. 58 - 59.
(7) Pitter, P Od srdce k srdci. HsP, XXI, 1983, 118, s. 1-3.
(&) Pasák, T.: Život Přemysla Pittra.
1. vyd. Praha, Ústav pro informace ve vzdělávání 1995. 83 s. Vizs. 75.
(9) Patočka, J Nepublikovaný text z r. 1978. V V, Nezávislá revue pro výcho- vu a vzdělání, 89, č. 2, s. 59 - 62.
(10) Wiesenthal, S.: Spravedlnost, ni- koli pomstu. l.vyd. Ostrava, Sfinga 1994 415. s. Viz s. 239.
