Hlavní práce73404_orla02.pdf, 2 MB Stáhnout

V YSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V P RAZE Fakulta financí a účetnictví

DIPLOMOVÁ PRÁCE

MOŽNOST ZAJIŠTĚNÍ OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ PROTI MĚNOVÉMU RIZIKU A JEJICH DOPAD DO ÚČETNÍCH VÝKAZŮ

Autor diplomová práce: Bc. Alexandr Orlovskij

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Petr Jablonský Ph.D.

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a veškerá použitá literatura a další prameny jsou uvedeny v seznamu literatury.

V Praze dne 23. srpna 2020. ………..

Poděkování:

Rád bych poděkoval panu PhDr. Petru Jablonskému, Ph.D. za vedení mé diplomové práce, ochotu a cenné rady, které mi pomohly při zpracování.

Abstrakt

Tato diplomová práce je zaměřena na nástroje, pomocí kterých mohou společnosti omezovat měnové riziko. Práce je rozdělena do dvou částí - metodická a aplikační.

První, teoretická část diplomové práce popisuje finanční riziko, jehož součástí je i riziko měnové. Dále specifikuje způsoby, jak toto riziko lze efektivně eliminovat.

Tato část rovněž zahrnuje vymezení relevantní právní legislativy v oblasti derivátů.

Aplikační část práce zkoumá modelovou situaci aplikace zajišťovacího účetnictví v praxi. Obsahuje analýzu vývoje trhu s kancelářskými prostory v Praze, stručné představení analyzované společnosti, návrh povinné zajišťovací dokumentace a nakonec, analýzu účetního dopadu zajišťovacího účetnictví na finanční situaci modelové společnosti.

Klíčová slova

zajišťovací účetnictví, zajišťovací deriváty, měnové riziko, finanční analýza, poměrové ukazatele

Abstract

This thesis is focused on tools, that can be used to reduce companies exposure against currency risk. The diploma thesis is divided into two parts – methodical and applicational. The first, metodical part describes financial risk, which also incluedes currency risk. Futhermore this section includes the definition of relevant legislation in the field of derivatives. This section also includes major legislative definitions related to derivatives area.

The applicational part of the thesis examines model situation regarding to application of hedge accounting in practice. It contains an analysis of the development of the office space market in Prague, a brief intriduction of the analyzed company, a proposal for mandatory hedging documentation and finally, an impact analysis of hedge accounting aplication on financial situation of the model company.

Key words

hedge accounting, derivative hedging instruments, currency risk, financial analysis, financial ratios

Obsah

Úvod ... 1

1 Finanční riziko a možnosti jeho zajištění ... 3

1.1 Finanční riziko ... 3

1.1.1 Členění finančního rizika ... 4

1.2 Možnosti zajištění proti měnovému riziku ... 7

1.3 Obecné podmínky aplikace zajišťovacího účetnictví ... 9

1.4 Základní typy zajišťovacího vztahu ... 11

1.4.1 Zajištění reálné hodnoty ... 11

1.4.2 Zajištění peněžních toků ... 12

1.4.3 Zajištění čisté investice do zahraniční jednotky ... 13

1.5 Vymezení zajišťovaných položek a nástrojů zajištění ... 16

1.5.1 Zajišťovaná položka ... 16

1.5.2 Zajišťovací nástroj ... 18

1.6 Zajišťovací dokumentace ... 19

1.7 Testování efektivnosti zajištění ... 20

1.8 Ukončení zajišťovacího účetnictví ... 23

2 Legislativní rámec v oblasti zajišťovacího účetnictví ... 25

2.1 Lokální úprava ... 25

2.1.1 Právní úprava účtování derivátů ... 27

2.2 Mezinárodní úprava ... 28

2.2.1 Mezinárodní účetní standardy (IAS) ... 28

2.2.2 Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS) ... 29

3 Aplikační část ... 31

3.1 Specifika nemovitostního segmentu ... 31

3.1.1 Realitní trh ... 31

3.1.2 Trh s kancelářskými prostory v Praze ... 38

3.2 Představení analyzované společnosti ... 45

3.3 Návrh zajišťovací dokumentace analyzované společnosti ... 46

3.4 Retrospektivní analýza vývoje účetních výkazů modelové nemovitostní společnosti při existenci/absenci zajišťovacího účetnictví ... 50

3.4.1 Analýza absolutních ukazatelů ... 50

3.4.2 Analýza poměrových ukazatelů ... 68

3.5 Výsledky aplikační části ... 75

Závěr ... 77

Seznam použité literatury a pramenů ... 78

Seznam tabulek ... 80

Přílohy ... 82

1

Úvod

Podnikání přináší s sebou nejen vidinu úspěchu, zisku, společenského postavení, ale i nebezpečí podnikatelského neúspěchu, ztráty a úpadku. Toto nebezpečí vzniká působením podnikatelského rizika, jemuž je vystavena většina účastníků trhu. Podnikatelské riziko je souhrnným pojmem pro všechna rizika, která zásadním způsobem ovlivňují podnikání, nebo mají vliv na rozhodování podnikatele, resp. vrcholového managementu. Mezi tato rizika se běžně řadí i riziko finanční, kterému je v průběhu podnikání vystavena většina podnikatelských subjektů přičemž platí, že se podniky snaží toto riziko omezovat. Způsoby, kterými se toto riziko dá eliminovat, se zabývá tato diplomová práce. Podniky často musí řešit, jakými způsoby se dá finanční riziko efektivně eliminovat, a právě touto otázkou se zabývá i tato diplomová práce.

V první kapitole se diplomová práce zabývá vymezením definice finančního rizika i jeho možných podmnožin. Na to diplomová práce navazuje možným způsobem řízení tohoto rizika pomocí zajištění (anglicky hedge) společně s nástroji, pomocí kterých lze toto riziko účinně snižovat, resp. eliminovat. Tato kapitola je zpracována formou rešerše lokální, ale i zahraniční odborné literatury a odborných článků.

Druhá kapitola následně naváže rešerší platné lokální a mezinárodní legislativy, která upravuje oblast účtování, oceňování a vykazování zajišťovacích derivátů v účetnictví obchodních společností.

Aplikační část diplomové dále čtenáře seznámí s analyzovanou společností a typickými rysy odvětví, ve kterém vyvíjí svou podnikatelskou činnost. Tato část zároveň obsahuje i návrh zajišťovací dokumentace, která je neodlučitelnou součástí a podmínkou pro aplikaci zajišťovacího účetnictví.

Hlavní částí diplomové práce je však analýza vývoje finančních výkazů nemovitostní společnosti za situace, kdy účetní jednotka aplikuje zajišťovací účetnictví k zajištění měnového rizika, a situace, kdy proti tomuto riziku zajištěna není.

Cílem této diplomové práce je, aby si čtenář vytvořil představu o tom, jak zásadní vliv má změna měnových kurzů na finanční situaci společnosti. K tomu

2

čtenáři poslouží finanční analýza, která mezi sebou porovnává obě situace. Analýza je rovněž doplněna porovnáním s dalším konkurenčním podnikem. Výsledky analýzy jsou pro větší přehlednost doplněny grafy a komentáři.

Primárním důvodem pro výběr tohoto tématu je prohloubení znalostí v oblasti zajišťovacího účetnictví. Dle názoru autora je toto téma v souvislosti s vypuknutím pandemie COVID – 19 a následným oslabením české měny velmi aktuální.

3

1 Finanční riziko a možnosti jeho zajištění

1.1 Finanční riziko

Riziko je možné obecně definovat jako: „pravděpodobnost neočekávaného důsledku určitého rozhodnutí, akce nebo události“ (Vlachý, 2006). V rámci podnikání riziko představuje nebezpečí, že se skutečně dosažené výsledky odchýlí od výsledků předpokládaných. Tyto odchylky mohou mít následující dopady:

 Kladné: dosažení vyšších výsledků hospodaření, vyššího zhodnocení vloženého kapitálu.

 Negativní: dosažení nižších výsledků hospodaření, snížení produkce, nižší rentabilita vložených zdrojů.

V širším pojetí finančního rizika lze toto riziko definovat jako možnost dosažení větší než očekávané finanční ztráty. Přitom každá finanční ztráta snižuje hodnotu vloženého kapitálu, potažmo podniku jako celku. Opačně každý finanční zisk hodnotu podniku zvyšuje (Jílek, 2009). Tuto pozitivní stránku rizika však většina ekonomů nezahrnuje pod pojem riziko, ale používají pro ni zvláštní výraz – šance.

Užším pojetím finančního rizika je riziko vyplývající z používání takového kapitálu, jehož náklady pořízení jsou relativně fixní v poměru k dosahovaným výsledkům hospodaření podniku, např. využití úvěrového financování, financování pomocí prioritních akcií či leasingu. Závazky plynoucí podniku z tohoto druhu financování musí podnik hradit i za situace, kdy podnik nedosahuje příznivého výsledku hospodaření (na rozdíl od dividend z kmenového kapitálu) (Valach, 2010).

Dle pana profesora Valacha zvýšení zadluženosti podniku má pro podnik dvojí důsledky:

 Zvýšení variability zisku na akcii v případě, kdy je rentabilita celkového kapitálu vyšší než úrok z dluhu.

 Zvýšení rizika insolvence, kdy podnik není schopen hradit své závazky.

Zadluženost se však sama o sobě nedá považovat za finanční riziko, avšak může vést k dalším finančním rizikům viz tabulka 1. Mimoto, firmy se při vyšší zadluženosti stávají více zranitelné vůči všem rizikům a snižuje se jejich schopnost na tato rizika přiměřeně reagovat.

4

1.1.1 Členění finančního rizika

Profesor Jílek ve své knize Finanční rizika rozděluje finanční riziko do těchto skupin:

Tabulka 1 - skupiny finančního rizika

Kreditní (úvěrové) riziko

Přímé úvěrové riziko

Riziko úvěrových ekvivalentů Vypořádací riziko

Riziko úvěrové angažovanosti

Tržní riziko

Úrokové riziko Akciové riziko Komoditní riziko Měnové riziko Korelační riziko

Riziko úvěrového rozpětí Riziko likvidnosti Riziko financování

Riziko tržní likvidity Operační riziko

Transakční riziko Riziko operačního řízení Riziko systémů

Obchodní riziko

Právní riziko

Riziko změny úvěrového hodnocení Reputační riziko

Daňové riziko

Riziko měnové konvertibility Riziko pohromy

Regulační riziko

Vlastní zpracování, Jílek 2009

Úvěrové riziko:

Jedná se o riziko selhání protistrany, kdy dlužník nedostojí svým závazkům v kontraktu v plné výši, a tím věřiteli způsobí finanční újmu (Jílek, 2010).

Tržní riziko:

Pro potřeby této diplomové práce je toto riziko obzvlášť důležité, a to převáženě kategorie měnového rizika, která je stěžejní pro další text této práce, proto je tržnímu riziku věnováno více pozornosti.

„Tržní riziko je spojováno se vznikem ztrát, způsobených pohybem cen napříč trhem“.

5

Vzniká z otevřených pozic v úrokových sazbách, měnách a akciových produktech, které podléhají všeobecným i specifickým pohybům na trhu, a ze změn v proměnlivosti sazeb nebo cen, jakými jsou např. úrokové sazby, úvěrové marže, měnové kurzy a ceny akcií (Řezáč, 2011). Tržní riziko tedy lze rozdělit do čtyř hlavních kategorií:

 Měnové (kurzové) riziko: riziko ztráty vychází ze změn měnových kurzů. Tomuto riziku jsou vystavena aktiva a pasiva společností, která jsou denominována v cizích měnách. Jejich hodnota může být pozitivně, ale i negativně ovlivňována změnou měnových kurzů mezi měnou tuzemskou a měnou zahraniční (Jílek, 2009). Proti tomuto riziku se společnosti mohou zajistit pomocí finančních derivátů, popř. pomocí správně zvolené funkční měny společnosti, resp. v rámci holdingu (k oběma termínům se vrátíme v další podkapitole).

 Úrokové riziko: finanční situace a peněžní toky firmy jsou vystaveny riziku dopadu výkyvů aktuálních tržních úrokových sazeb. Výnosy z finančních investic/vkladů mohou v důsledku takových změn růst, ale také mohou mít negativní dopad a tím vytvářet ztráty v případě vzniku neočekávaných pohybů. Proti tomuto riziku se společnost může zajistit, a to správně zvoleným portfoliem finančních nástrojů, přičemž společnost volí takové nástroje, jejichž hodnota se mění s hodnotou cizích zdrojů. Pokud se změní úroková sazba (požadovaná výnosnost) bankovního úvěru na straně pasiv, dojde ke změně úrokové sazby i u cenných papírů na straně aktiv (Řezáč, 2011).

 Akciové riziko: riziko ztráty vyplývající ze změny cen nástrojů citlivých na cenu akcií.

 Komoditní riziko: toto riziko ztráty vyplývá ze změn cen komodit (tradičním příkladem bývá zlato).

Riziko likvidity:

Tento typ rizika chápeme jako riziko možné ztráty, kterou může společnost utrpět, není-li schopna efektivně vypořádat svá finanční aktiva za účelem vyrovnání svých finančních závazků (Málek, 2010). Riziko likvidity v sobě kombinuje prvek času a bonity. Riziko likvidity se běžně člení do dvou skupin:

6

 Riziko financování nebo také riziko platební neschopnosti a insolvence, neboli riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti podniku. Jinými slovy jde o situaci, kdy podnik není schopen splatit své splatné závazky.

 Riziko tržní likvidity: riziko tržní likvidity vychází ze ztráty v případě malé likvidity na trhu. Omezená tržní likvidita může vznikat například při absenci dostatečného počtu kupujících a prodávajících, nebo pokud trh nefunguje na základě jiného externího podnětu. V literatuře se za takový podnět považuje finanční krize, kdy na finančním trhu panuje poměrně vysoká míra pesimismu (Řezáč, 2011).

Operační riziko:

Operační riziko je úzký termín referující o možnosti ztráty na základě obchodního systému a procesu. Zahrnuje také riziko mechanické, lidský faktor (selhání řízení, chybné kontroly, podvody a lidské chyby), chyby v procedurálním designu a riziko v systémových funkcích. Ve své podstatě by se operační riziko dalo přirovnat k selhání vnitřního kontrolního systému podniku (Mejstřík, 2014).

Basilejský komitét bankovního dohledu definoval toto riziko jako „riziko ztráty z neadekvátního, nebo chybného interního procesu, lidského faktoru a systému nebo externích zkušeností“.

Profesor Jílek operační riziko kategorizuje na riziko transakční (procesní chyby), riziko operačního řízení (chyby vrcholového managementu, neoprávněná jednání apod.) a riziko systémů (chyby počítačových softwarů, špatné uspořádání komunikačních kanálů, společně s nevyhovujícím způsobem přenosu informací v rámci firmy) (Jílek, 2009).

Obchodní riziko:

Týká se klasického rizika ve světě podnikání, jakým jsou nejistoty ohledně poptávky po produktech, změny chování obchodních partnerů, změny konkurenčního prostředí a změny v technologiích. Kategorizace obchodního rizika dle profesora Jílka:

 Právní riziko: změny nebo neznalost právních předpisů v zemi působení.

 Riziko změny úvěrového hodnocení: riziko zhoršení bonitního ratingu (hodnocení) a zhoršení přístupu k obchodním a komerčním úvěrům.

7

 Reputační riziko: riziko spojené se ztrátou dobrého jména společnosti.

Efektem tohoto rizika je odliv důležitých pracovních partnerů, zákazníků a zaměstnanců.

 Daňové riziko: týká se změn daňové legislativy v zemi podnikání.

 Riziko měnové konvertibility: riziko ztráty spojené s nemožností směnit měnu na jinou. Tato nerealizovatelnost je obvykle spojována s ekonomickými či politickými převraty, převážně v rozvojových zemích.

 Riziko pohromy: toto riziko souvisí s přírodními katastrofami a válkami.

 Regulační riziko: poslední riziko je spojené se změnou regulačních požadavků. Toto riziko dopadá převážně na finanční instituce, resp.

subjekty veřejného zájmu (Řezáč, 2011).

1.2 Možnosti zajištění proti měnovému riziku

Představme si následující situaci: podnik je v průběhu podnikání vystaven měnovému riziku a zamýšlí se, jak toto riziko účinně eliminovat. Jako první možnost se jeví volba správné funkční měny (viz podkapitola číslo 1.4.3.1 k funkční měně), tato možnost je však pro podniky vykazující podle českých předpisů poněkud omezená, poněvadž funkční měnu české zákony nedefinují. Lze tedy použít pouze u podniků, které vykazují podle Mezinárodních účetních standardů. Další možností je využití přirozeného zajištění, které spočívá v existenci pohledávek a závazků denominovaných ve stejné cizí měně. Podnik mající například závazky v cizí měně může cíleně vyhledávat pohledávky v cizí měně. Vznikající kurzové rozdíly způsobené apreciací/depreciací domácí měny se tak vzájemně kompenzují a měnové riziko se snižuje. Pokud však nepomůže ani přirozené zajištění musí účetní jednotka sáhnout po finančních derivátech.

Smyslem zajišťovacích derivátů je zajištění a minimalizace rizik, jako jsou např.: pohyb měnového kurzu, růst či pokles úrokové sazby, proměnlivost cen vstupů a mnoho dalších ekonomických faktorů, kterým je podnik při svém podnikání vystaven, a to za účelem dosažení stabilního hospodářského výsledku (Strouhal, 2014). Hlavním cílem zajištění by tedy nemělo být dosahování zisku (ze zajištění),

8

ale naopak jeho stabilizace, a to tím, že se eliminují nepříznivé dopady finančních rizik na výsledek hospodaření podniku.

Existence finančních derivátů má účetní dopady. O všech derivátech se ve výchozím nastavení účtuje v tzv. reálné hodnotě. To znamená, že ke každému rozvahovému dni jsou deriváty přeceněny na aktuální tržní hodnotu a zaúčtovány do výsledku hospodaření běžného období. Předpokládáme, že derivát je zajišťující, a tedy že existuje i tzv. zajišťovaná položka. Pokud by zajišťovaná položka byla účtována stejně jako derivát, vedla by ke stejnému přecenění, které by opět skončilo ve výsledku hospodaření. Pro různé důvody se tak ale v praxi neděje. Například derivát může zajištovat peněžní toky budoucích období, o kterých ještě není účtováno.

Pořízením správného finančního derivátu společnost řeší zajištění budoucího rizika, například peněžních toků, ale zároveň, jak bylo zmíněno, může vést ke značnému rozkolísání výsledku hospodaření z důvodu odlišeného způsobu a času účtování derivátu a zajišťované položky. V extrémním případě může nastat situace, že společnost pořídí derivát, jehož přeceněním společnosti vznikne zisk, který musí firma zdanit (ačkoli zajišťovaná položka zatím žádné peněžní toky nevygenerovala).

Za situace, kdy si firma pořídí derivát (způsobilý k zajištění), ale nerozhodne se na něj aplikovat zajišťovací účetnictví, by přecenění tohoto derivátu, ať už měnovým kurzem či na jeho reálnou hodnotu, vedlo k následnému zachycení ve výsledku hospodaření. Tento postup však pro účetní jednotku může přinášet již zmíněnou volatilitu výsledku hospodaření za běžné období. Takovýto stav účetním jednotkám nemusí vyhovovat, obzvlášť pokud se jedná o významné částky. Aby se účetní jednotky nežádoucí volatilitě vyhnuly, často volí alternativní zachycení těchto derivátů pomocí zajišťovacího účetnictví.

Termín zajišťovací účetnictví (anglicky hedge accounting) by se neměl chápat jako nástroj, který by účetní jednotce posloužil k zajištění finančního rizika, ale spíše jako informační nástroj, který má uživatele účetních výkazů seznámit s ekonomickou podstatou zajištění v účetnictví pomocí zajišťovacích derivátů (Ramirez, 2015).

Zajišťovací účetnictví by tedy ve finančních výkazech mělo zachytit pozitivní efekt vyplývající ze systému řízení rizik účetní jednotky, který k zajištění tržního rizika

9

využívá právě finančních nástrojů (zajišťovacích derivátů), a kdy toto riziko má dopad na výsledek hospodaření účetní jednotky (Strouhal, 2010).

Kromě toho by zajišťovací účetnictví mělo v účetnictví zachytit úměrnou vzájemnou kompenzaci změn v reálné hodnotě¹ zajišťovacího nástroje a zajištěné položky, nebo kompenzaci změny peněžních toků plynoucích ze zajišťovacího nástroje a zajištěné položky. Zároveň platí, že efekty plynoucí ze změny reálné hodnoty zajišťovacího nástroje a zajišťované položky na sebe působí protikladně a celkový dopad do výkazu zisku a ztráty by měl být minimální (Strouhal, 2010).

Dalším cílem zajišťovacího účetnictví je vykázání výsledku ze zajišťovacích operací v období, ve kterém do výkazu zisku a ztrát vstupují výnosy (náklady) ze zajišťované položky. Právě tímto způsobem lze docílit nižší rozkolísanosti výsledku hospodaření za běžné účetní období.

Zajišťovací účetnictví se ve svém smyslu podobá „pojištění“, které rovněž představuje „zajištění“ hospodářského výsledku proti nepředvídatelným událostem.

Hlavním důvodem pro vznik zajišťovacího účetnictví bylo odstranění nesrovnalosti v dopadu přecenění zajišťovacích nástrojů a zajištěných nástrojů do výsledku hospodaření; konkrétně jde o to, že veškeré deriváty jsou v účetnictví k datu účetní závěrky zachyceny v reálné hodnotě, zatímco ne všechny zajištěné položky se přeceňují na reálnou hodnotu zaúčtovanou do výsledku hospodaření běžného období (Jílek, 2010).

1.3 Obecné podmínky aplikace zajišťovacího účetnictví

Zajišťovací účetnictví může být použito pouze v případě, že zajišťovací vztah splňuje následující podmínky dle IFRS 9:

a) Zajišťovací vztah sestává pouze ze způsobilých zajišťovacích nástrojů a způsobilých zajištěných položek.

b) Na počátku zajištění musí existovat formální dokumentace o zajišťovacím vztahu společně s cíli vedení jednotky v oblasti řízení rizik a strategie při realizaci zajištění. Tato dokumentace by měla obsahovat identifikaci zajišťovacího nástroje, zajištěné položky nebo transakce, povahu rizika, proti němuž se zajišťuje, a způsob jakým bude účetní

1 Reálná hodnota ve smyslu fair value

10

jednotka posuzovat, zda zajišťovací účetnictví splňuje požadavky na efektivnost zajištění při kompenzaci změn reálné hodnoty nebo peněžních toků vyplývajících ze zajištěné položky a přiřaditelných zajišťovanému riziku.

c) Zajišťovací vztah splňuje všechny následující požadavky na efektivnost zajištění:

o Mezi zajištěnou položkou a zajišťovacím nástrojem existuje ekonomický vztah.

o Dopad úvěrového rizika není rozhodujícím faktorem pro změny hodnoty vyplývající z tohoto ekonomického vztahu.

o Zajišťovací poměr daného zajišťovacího vztahu je stejný jako poměr množství zajištěné položky, který účetní jednotka skutečně zajišťuje, a množství zajišťovacího nástroje, který účetní jednotka skutečně používá k zajištění tohoto množství zajištěné položky. Toto určení však nesmí odrážet nerovnováhu mezi váhou přisouzenou zajištěné položce a váhou přisouzenou zajišťovacímu nástroji, která by způsobovala neefektivnost zajištění (bez ohledu na to, zda byla zaúčtována, či nikoli), jež by mohla vést k účetnímu výsledku, který by nebyl v souladu s účelem zajišťovacího účetnictví (IFRS 9, 2016).

Použití zajišťovacího účetnictví nadále zůstává dobrovolné. Záleží tedy pouze na účetní jednotce, zda zajišťovací účetnictví využije či nikoli.

Dle autora této diplomové práce by však využití zajišťovacího účetnictví v aktuální situaci na trhu (pandemie nemoci Covid-19) mohlo být vhodným řešením k zajištění finančního, resp. tržního rizika. Důvodem k využití zajišťovacího účetnictví by mohlo být snížení základní úrokové sazby Českou národní bankou, právě od této sazby se odvíjí úročení spotřebitelských úvěrů. Dalším důvodem k zajištění by mohlo být oslabení tuzemské měny.

11

1.4 Základní typy zajišťovacího vztahu

Mezinárodní účetní standardy rozlišují tři typy zajišťovacích vztahů:

Schéma 1 – typy zajišťovacích vztahů

Vlastní zpracování, IFRS 9

Zvolený typ zajišťovacího vztahu definuje, jakým způsobem se bude účtovat o změně reálné hodnoty, zda se vliv přecenění zaúčtuje kapitálově (rozvahově) či výsledkově. Kromě toho také ovlivňuje okamžik, ke kterému se toto přecenění promítne do výkazu zisku a ztráty, zda v běžném či následujícím účetním období (Ramirez, 2015).

1.4.1 Zajištění reálné hodnoty

Zajištění reálné hodnoty představuje zajištění vůči působení rizika změn reálné hodnoty aktiva, závazku, nezaúčtovaného závazného příslibu nebo identifikované části takového aktiva, závazku nebo závazného příslibu, které jsou důsledkem konkrétního rizika, a které mohou mít vliv na výsledek (IFRS 9, 2016). Dopad přecenění zajišťované položky a zajišťovacího nástroje znázorňuje následující tabulka:

Tabulka 2 – dopad přecenění na reálnou hodnotu

Položka Dopad přecenění na reálnou hodnotu Zajišťovaná položka Výkaz zisku a ztráty

Zajišťovací nástroj Výkaz zisku a ztráty

Vlastní zpracování, Dvořáková 2017

Z výše uvedené tabulky vyplývá, že dopad přecenění zajišťované položky i zajišťovacího nástroje se zaúčtuje výsledkově. Dochází tedy ke vzájemné

Typy zajišťovacéch vztahů

Zajištění reálné hodnoty

Zajištění peněžních toků

Zajištění čisté investice do zahraniční

jednotky

12

kompenzaci efektu z přecenění na úrovni výnosů a nákladů. Nedochází tak k přechodným rozdílům u rozvahových položek, tím pádem zde nevzniká ani prostor pro odloženou daň. Tato účetní operace bude mít dopad pouze na výpočet splatné daně (Dvořáková, 2017).

1.4.2 Zajištění peněžních toků

Jedná se o zajištění změn peněžních toků, které jsou důsledkem konkrétního rizika souvisejícího s právně vynutitelnou smlouvou, očekávanou budoucí transakcí, se skupinami aktiv, skupinami dluhů, právně vynutitelnými smlouvami či očekávanými budoucími transakcemi s obdobnými charakteristikami, u nichž je předmětem zajištění stejný druh a kategorie rizika, a které mohou ovlivnit výsledek hospodaření (Strouhal, 2014). Zajištění měnového rizika nezaúčtovaného závazného příslibu se může považovat za zajištění reálné hodnoty i zajištění peněžních toků (Jílek, 2010).

Zisky nebo ztráty vzniklé po dobu trvání zajištění ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají zajištěným rizikům, jsou zachyceny ve vlastním kapitálu, konkrétně na účtu 414 – Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a dluhů. Do nákladů nebo výnosů jsou zúčtovány ve stejných obdobích, kdy jsou zúčtovávány náklady nebo výnosy spojené se zajišťovanými nástroji. Zisky nebo ztráty vzniklé ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají nezajištěným rizikům, jsou zúčtovány v okamžiku ocenění výsledkově (Strouhal, 2014).

U tohoto typu zajišťovacího vztahu vznikají přechodné rozdíly mezi účetní a daňovou hodnotou aktiva, závazku či vysoce pravděpodobnou očekávanou transakcí.

Zde tedy vzniká prostor pro odloženou daň, která efekt z přecenění koriguje.

Odložený daňový závazek výši přecenění sníží, naopak odložená daňová pohledávka výši přecenění zvýší.

Hodnota kumulovaných změn zadržených ve vlastním kapitálu (dle Ramireéze se jedná o efektivní část zajištění) by měla být nižší než:

13

 Kumulované zisky nebo ztráty ze zajišťovacího nástroje na počátku zajišťovacího vztahu.

 Kumulované změny v reálné hodnotě očekávaných budoucích peněžních toků plynoucích ze zajišťované položky od počátku zajišťovacího vztahu (Ramirez, 2015).

Naopak neefektivní část představuje neefektivnost zajištění, neboli tu část přecenění zajišťovacího instrumentu na reálnou hodnotu, která se nevykompenzovala s přeceněním na reálnou hodnotu zajišťované položky (Ramirez, 2015). Za zdroje neefektivnosti při zajištění peněžních toků jsou běžně považovány:

 Časová hodnota opce, forwardových bodů, nebo rozpětí báze cizí měny zahrnuté v zajišťovacím vztahu.

 Strukturované derivátové funkce zabudované do zajišťovacího nástroje.

 Změny načasování vysoce pravděpodobných transakcí.

 Změny v úpravě úvěrového (CVA)² a derivátového (DVA)³ ocenění.

Účetní řešení zajištění peněžních toků:

 Efektivní část v podobě zisku/ztráty⁴ ze zajišťovacího instrumentu je zachycena ve vlastním kapitálu v rámci OCI⁵ (other comprehensive income - v ČR by se tento výkaz dal přirovnat k výkazu změny vlastního kapitálu). Stejně tak vzniklé kurzové rozdíly z čisté investice jsou rovněž zachyceny v OCI. Přitom se oba efekty vzájemně kompenzují.

 Neefektivní část v podobě zisku/ztráty je účtována jednorázově do výsledku hospodaření (Ramirez, 2015).

1.4.3 Zajištění čisté investice do zahraniční jednotky

Tento druh zajištění představuje zajištění měnového rizika, které plyne z držení majetkových účastí v zahraničních dceřiných společnostech, divizích, přidružených

2 CVA – nástroj k měření a ocenění úvěrového rizika. Vyjadřuje přirážku, kterou očekáváme za přijetí rizika, že protistrana nedostojí svým závazkům.

3 DVA – úpravy ocenění derivátových závazků tak, aby odrážely vlastní úvěrové riziko účetní jednotky.

4 Zde jsou zisky myšleny v podobě gains dle IFRS: jako přínosy z prodeje – dlouhodobých aktiv včetně investic, krátkodobých aktiv (materiál) či kladné kurzové rozdíly. Kladné výsledky z přecenění aktiv. A ztráty jako losses: újmy, ztráty, které jsou opakem gains.

5 Other comprehensive income se překládá jako ostatní úplný výsledek.

14

společnostech a společnostech společně ovládaných. Zajišťovacím nástrojem může být derivátový nebo nederivátový finanční nástroj (např. půjčka denominovaná ve stejné měně jako čistá investice). Zároveň platí, že tyto zahraniční jednotky vyvíjejí svou podnikatelskou činnost ve funkční měně, která je odlišná od měny mateřské společnosti, tj. měny vykazování. Funkční měně je v rámci diplomové práce věnována samostatná podkapitola.

Účetní řešení zajištění čistých investic do zahraničních jednotek:

 Efektivní část v podobě zisku/ztráty ze zajišťovacího instrumentu je zachycena ve vlastním kapitálu v rámci OCI.

 Neefektivní část v podobě zisku/ztráty je účtována jednorázově do výsledku hospodaření.

 Po vypořádání investice do zahraniční jednotky (např. prodejem či likvidací) se tyto kumulované kurzové rozdíly reklasifikují do výsledku hospodaření (Ramirez, 2015).

Účetní řešení shrnuje následující schéma:

Schéma 2 – účetní zachycení zajištění čisté investice do zahraniční jednotky

Vlastní zpracování, Ramirez 2015

1.4.3.1 Funkční měna

Ekonomické subjekty si musí určit svou funkční měnu, pomocí které měří své výsledky a finanční pozici pouze v této měně. Samotné stanovení funkční měny

Vlastní kapitál

Výsledek hospodaření

Vlastní kapitál Změna reálné hodnoty

Zajišťovací nástroj

Zajišťěný nástroj Kurzové rozdíly z přecenění čisté investice do zahraniční

jednotky

Vypořádání investice prodejem/likvidací Vypořádání investice prodejem/likvidací

15

závisí na rozhodnutí vedení společnosti. To se při svém rozhodování řídí obecně platnými kritérií pro stanovení své funkční měny, které jsou uvedeny v IAS 21 a svým odborným úsudkem (Zelenková, 2016). Dle paní docentky Dvořákové by funkční měna měla odrážet základní ekonomické prostředí, v němž účetní jednotka vyvíjí svou podnikatelskou činnost, tedy měna, ve které společnost generuje a vydává peněžní prostředky.

Definice obecně platných kritérií dle IAS 21:

 Měna, která hlavní měrou ovlivňuje prodejní ceny zboží a služeb (často se jedná o měnu, ve které jsou stanoveny a hrazeny prodejní ceny zboží a služeb).

 Měna země, jejíž konkurenční síly a právní předpisy převážně určují prodejní ceny zboží a služeb.

 Měna, která hlavní měrou ovlivňuje osobní náklady, náklady na materiál a ostatní náklady vynaložené na prodej zboží nebo služeb (často se jedná o měnu, ve které jsou tyto náklady stanoveny a hrazeny) (Dvořáková, 2017).

Pokud tato kritéria stále nejsou dostačující pro stanovení funkční měny vedením, použijí se další kritéria, která jsou pomocná a podle kterých je funkční měnou:

 Měna, v níž jsou vytvářeny zdroje z finančních aktivit (cizí kapitál a nástroje vlastního kapitálu)

 Měna, v níž jsou obvykle kumulovány příjmy z provozních aktivit (IAS 21).

V praxi je však běžné, že účetní jednotky vedou své účetnictví v měně státu, ve kterém působí, nikoliv v měně vykazování mateřské společnosti. Při převodu aktiv a závazků (resp. i položek výsledku hospodaření) tak mohou vznikat značné kurzové zisky či ztráty, proti kterým se mateřská účetní jednotka zajistí pomocí výše zmíněného zajišťovacího vztahu.

Pokud vyjdeme z definice funkční měny, můžeme dojít k zajímavé úvaze: „bude mateřská společnost, resp. skupina vystavena měnovému riziku, pokud se v rámci skupiny stanoví jednotná funkční měna, která zároveň bude i měnou vykazování“?

16

Dle názoru autora diplomové práce by k vystavení měnovému riziku v rámci skupiny nemuselo dojít, poněvadž veškeré operace budou v účetnictví zaznamenány ve stejné měně, nevznikne tak prostor pro vznik kurzových rozdílů. V takovéto situaci by zajištění zahraniční jednotky ztrácelo smysl, toto riziko by bylo pokryto funkční měnou. K takovéto situaci však může dojít spíše omezeně, jelikož účetní jednotky běžně vypořádávají své transakce v různých cizích měnách.

1.5 Vymezení zajišťovaných položek a nástrojů zajištění

V této kapitole si diplomová práce klade za cíl vymezit, která aktiva, závazky, případně transakce mohou být považované za zajišťované položky, a které nikoliv.

Aby byl zajišťovací vztah úplný, je nutné definovat i finanční nástroje, které mohou být použity k zajištění.

1.5.1 Zajišťovaná položka

Zajišťovaná položka je aktivum, závazek, závazný příslib, vysoce pravděpodobná očekávaná transakce nebo čistá investice do zahraniční jednotky, jež je vystavena riziku změn v reálné hodnotě nebo v budoucích peněžních tocích a ovlivňuje výsledek hospodaření běžného období, popř. vlastní kapitál. Zajištěnou položkou se mohou dle Ramireéze stát tito „kandidáti“:

 Vykázaná aktiva nebo závazky.

 Nezaúčtovaný závazný příslib, což je závazná dohoda o směně konkrétního objemu prostředků za konkrétní cenu ke konkrétnímu datu.

 Vysoce pravděpodobná očekávaná transakce, která je nezávazná, ale očekávaná budoucí transakce.

 Čistá investice do zahraniční jednotky dle IAS 21.

 Zajištěnou položkou mohou být jak jednotlivé položky, skupiny položek nebo části výše zmíněných.

 Zajištěnou položkou může být agregovaná expozice, která je kombinací expozice, která by mohla být použita jako zajištěná položka, a derivátu.

To zahrnuje očekávanou transakci agregované expozice, pokud je tato agregovaná expozice vysoce pravděpodobná a, jakmile nastane, a není tedy již očekávaná, může být použita jako zajištěná položka.

17

 Komponenta měnového rizika u vnitropodnikových peněžních položek (pohledávky/závazky mezi dvěma dceřinými podniky). Tato komponenta může být identifikována jako zajištěná položka i v rámci konsolidované účetní závěrky, a to pouze za situace, že dojde k expozici vůči měnovému riziku a která není plně vyloučena v rámci konsolidačních úprav (Ramirez, 2015).

o Z konsolidace nejsou plně vyloučeny kurzové zisky a ztráty z vnitropodnikových peněžních položek, pokud se transakce uskutečňují mezi spřízněnými účetními jednotkami, které účtují v rozdílných funkčních měnách.

Všechny výše uvedené položky musí být spolehlivě ocenitelné.

Až na výjimku výše mohou funkci zajištěných položek tvořit pouze položky se stranou stojící mimo vykazující účetní jednotku. Toto pravidlo se však vztahuje na konsolidované účetní závěrky, na úrovni individuálních účetní závěrek je použití zajišťovacího účetnictví u transakcí se spřízněnými stranami možné.

Za zajišťované položky nelze považovat samotné deriváty. Jedinou výjimkou tvoří zajištění vložené zakoupené opce pomocí upsané opce. Zajišťovací položkou dále nesmí být:

 Nástroje vlastního kapitálu účetní jednotky. Tyto nástroje účetní jednotku nevystavují tržnímu riziku, které by ovlivnilo výsledek hospodaření. Stejně tak nelze zajistit plánované výplaty dividend akcionářům, jelikož distribuce těchto dividend probíhá na vrub vlastního kapitálu a nemá žádný dopad na výsledek hospodaření účetní jednotky.

 Nepravděpodobné budoucí transakce.

 Vzniklý závazek z akvizice nového „businessu“⁶ v rámci podnikových kombinací kromě zajištění měnového rizika. Ostatní rizika z této akvizice není možné měřit/identifikovat.

 Očekávané zisky.

 Čisté rozvahové pozice (IFRS 9, 2016).

6 Akvizice nespřízněného podniku jako funkčního celku.

18

1.5.2 Zajišťovací nástroj

Zajišťovací nástroj je prostředek k zajištění určitého rizika, kterému je zajišťovaná položka vystavená. Většinou se tedy jedná o finanční nástroj derivátového typu.

Za zajišťovací nástroje je možné považovat pouze finanční nástroje mezi nespřízněnými osobami, tj. s jednotkami stojící mimo skupinu mateřské společnosti (IFRS 9, 2016). Neznamená to však, že spřízněné osoby mezi sebou nerealizují transakce zajišťovacího typu. Na úrovni individuálních závěrek se o zajišťovací vztah skutečně jednat může. Musíme si však uvědomit skutečnost, že v rámci konsolidované účetní závěrky dle IFRS se tyto transakce proti sobě vzájemně vyloučí. K naplnění obecných podmínek pro zajišťovací účetnictví tak nedojde.

Zajišťovací nástroj je možné použít k zajištění více typů rizik pouze za předpokladu, že existuje speciální určení zajišťovacího nástroje a různých rizikových pozic jako zajištěných položek. Přitom tyto zajištěné položky mohou být v odlišných zajišťovacích vztazích (IFRS 9, 2016).

V rámci zajišťovacího vztahu je dle Ramireéze možné využít následující zajišťovací nástroje:

 Derivát oceňovaný reálnou hodnotou do výsledku hospodaření, s výjimkou některých vystavených opcí.

o Za zajišťovací nástroj nemohou být považovány vystavené opce, které nekompenzují drženou opci včetně té, která je vložena do jiného finančního nástroje.

 Deriváty vložené do hybridních smluv, které však nejsou odděleně účtovány, nemohou plnit funkci samostatného zajišťovacího nástroje.

 Jeden z prvku opcí, přesněji jejich vnitřní hodnotu.

 Spotovou hodnotu forwardové smlouvy.

 Prvky smluv s výjimkou rozpětí jejich devizové základny

 Nederivátové finanční aktivum nebo nederivátový finanční závazek oceňovaný reálnou hodnotou do výsledku hospodaření pouze za předpokladu, že se nejedná o finanční závazek oceňovaný reálnou hodnotou do výsledku hospodaření, u něhož je částka změny jeho reálné

19

hodnoty, která je důsledkem změn úvěrového rizika daného závazku, vykazována kapitálově (do OCI).

o U zajištění měnových rizik lze jako zajišťovací nástroj použít složku měnového rizika nederivátového finančního aktiva nebo nederivátového finančního závazku pod podmínkou, že se nejedná o investici do kapitálového nástroje, u kterého se účetní jednotka rozhodla vykazovat změny reálné hodnoty kapitálově (IFRS 9, 2016).

Zajišťovacím nástrojem naopak nesmí být:

 Vlastní akcie: nejedná se o finanční aktiva ani závazky.

 Finanční aktiva/závazky, které nelze spolehlivě ocenit.

1.6 Zajišťovací dokumentace

V kapitole „1.6 – Obecné podmínky“ se čtenář seznámil s obecnými předpoklady pro použití zajišťovacího účetnictví. Jednou z těchto podmínek je, že na počátku zajištění musí existovat formální dokumentace o zajišťovacím vztahu.

Diplomová práce na tuto kapitolu dále naváže a vydefinuje, co všechno by zajišťovací dokumentace měla obsahovat.

Obecně by formální dokumentace měla obsahovat tyto údaje:

 Cíl a strategie řízení rizik účetní jednotky: ve své podstatě se jedná o vysvětlení důvodů pro sjednání zajištění. Tyto důvody by měly být konzistentní s cíli a strategiemi řízení rizik účetní jednotky.

 Vymezení o jaký typ zajištění se jedná.

 Definice rizika, proti kterému se účetní jednotka zajišťuje.

o Měnové riziko o Úrokové riziko o Inflační riziko o Komoditní riziko o Akciové riziko apod.

 Identifikace zajišťovacího nástroje.

 Podrobná definice zajišťované položky.

20

 Systém vyhodnocování efektivnosti zajišťovacího vztahu účetní jednotkou. Použité metody, případná analýza zdrojů neefektivnosti zajišťovacího vztahu a způsob stanovení zajišťovacího poměru⁷ (anglicky hedge ratio) (Strouhal, 2014).

Jak takováto zajišťovací dokumentace vypadá v praxi, nastíní aplikační část této diplomové práce.

1.7 Testování efektivnosti zajištění

Testování efektivnosti je dalším důležitým požadavkem na zajišťovací účetnictví. Účetní jednotka pravidelně posuzuje, zda zajišťovací vztah splňuje požadavky na účinnost zajištění. Právě toto je operativně nejnáročnějším aspektem použití zajišťovacího účetnictví.

Efektivnost zajištění je míra, do které se změny v reálné hodnotě zajišťovacího nástroje nebo změny jeho peněžních toků vzájemně kompenzují se změnami v reálné hodnotě nebo peněžních tocích zajištěné položky. Neefektivnost zajištění je míra, do které jsou změny v reálné hodnotě nebo změny peněžních toků zajišťovacího nástroje větší nebo menší než u zajištěné položky (IFRS 9, 2016). Při posuzování efektivnosti zajištění musí účetní jednotka počítat s časovou hodnotou peněz.

Vzorec pro výpočet efektivity zajištění:

𝐸𝑓𝑒𝑘𝑡𝑖𝑣𝑖𝑡𝑎 = ∆𝑅𝑒á𝑙𝑛é ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑦 𝑧𝑎𝑗𝑖šť𝑜𝑣𝑎𝑐íℎ𝑜 𝑛á𝑠𝑡𝑟𝑜𝑗𝑒

∆𝑅𝑒á𝑙𝑛é ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑦 𝑧𝑎𝑗𝑖šť𝑜𝑣𝑎𝑛é 𝑝𝑜𝑙𝑜ž𝑘𝑦

Při zavádění IFRS 9 došlo k odstranění koridoru efektivity 80 – 125 %.

Namísto toho standard požaduje naplnění požadavku efektivity zajišťovacího vztahu mezi nástrojem a položkou, viz kapitola 1.3 bod c). Tyto požadavky shrnuje následující schéma.

7 Hedge ratio - poměr vyjadřující podíl pozice, která je zajištěna, k hodnotě celé pozice.

21

Schéma 3 – požadavky efektivity zajišťovacího vztahu

Vlastní zpracován, IFRS 9 2016

Znamená to, že pokud by ke konci rozvahového dne zajištění dosahovalo pouze 70 % efektivnosti, účetní jednotka zaúčtuje 30 % neefektivnost přímo do výsledku hospodaření. Naproti tomu by v rámci IAS 39 účetní jednotka nadále nemohla aplikovat zajišťovací účetnictví, poněvadž se retrospektivní efektivnost zajištění nepohybuje v intervalu 80 % - 125 %.

IFRS 9 požaduje testování efektivnosti v těchto okamžicích:

 Při zahájení zajišťovacího vztahu.

 K rozvahovému dni.

 Při významných změnách okolností ovlivňujících požadavky na účinnost zajištění.

Standard IFRS 9 však nespecifikuje metody posuzování, zda zajišťovací vztah splňuje požadavky na efektivnost zajištění. Toto rozhodnutí ponechává v kompetenci účetní jednotky. Ta však musí využít takové metody, které zachycují relevantní znaky zajišťovacího vztahu včetně zdrojů jeho neefektivnosti. Volbu té či oné metody musí účetní jednotka zdůvodnit v zajišťovací dokumentaci a používat tuto metodu po celou dobu zajišťovacího vztahu. Tato metoda se následně použije u všech podobných zajištění (Strouhal, 2014).

Například u testování existence ekonomického vztahu mezi zajištěnou položkou a zajišťovacím nástrojem lze využít následující kvantitativní a kvalitativní metody:

Metoda srovnávání kritických charakteristik (CTM)⁸: kvalitativní metoda používaná k prospektivnímu testování. Tato metoda je založena na porovnání

8 CTM - Critical terms match

Naplnění požadavku efektivity zajišťovaného

vztahu

Ekonomický vztah mezi zajištěnou položkou a zajišťovacím nástrojem

Vliv úvěrového rizika není rozhodujícím faktorem pro

změny hodnot a ekonomického vztahu.

Zajišťovací poměr vyplývá z objemu zajištěné položky a z objemu zajišťovacího nástroje.

22

kritických charakteristik zajišťovacího nástroje s kritickými charakteristikami zajišťované položky (Ramirez, 2015). Pokud jsou mezi zajištěnou položkou a zajišťovacím nástrojem stejné okolnosti, očekává se i vysoká efektivnost. Jedná se především o tyto charakteristiky:

o Nominální hodnota.

o Datum splatnosti.

o Stejná měna peněžních toků.

o Podkladové položky apod.

Analýza scénářů - Simple scenario method: kvantitativní metoda, jejímž cílem je odhalení změn reálné hodnoty zajištěné položky a zajišťovacího instrumentu při simulování specifických scénářů. Tyto simulace předpokládají, že se zajišťovaná rizika budou v průběhu účetního období vyvíjet určitým směrem. Nevýhodou této metody je značná subjektivita při následném výběru scénářů (Ramirez, 2015).

Regresní analýza: tato metoda měření efektivity zajištění se běžně využívá v situaci, kdy se podkladové hodnoty zajištěné položky a podkladové položky zajišťovacího nástroje liší.

Regresní analýza patří mezi kvantitativní statistické metody, která vyhodnocuje úroveň korelace mezi nezávislou proměnou (zajišťovanou položkou) a jednou nebo více závislými proměnnými (zajišťovacími nástroji) pomocí historických tržních dat.

Prvořadým cílem této metody je zjištění, zda změny reálné hodnoty zajištěné položky a zajišťovacího nástroje byly v minulosti vysoce korelované a lze předpokládat, že zajišťovací vztah bude i v budoucnu s vysokou efektivností kompenzovat vzájemné efekty ze změny reálné hodnoty zajišťované položky a zajišťovacího nástroje (KPMG, online).

Počítačová simulace typu Monte Carlo: jedním ze způsobů, jak vyvodit smysluplné závěry o ekonomickém vztahu zajištění, je zkoumání původů změn reálné hodnoty zajišťované položky a zajišťovacího nástroje pomocí velkého počtu různých scénářů, proměnných a jejich kombinací. Právě k tomu slouží simulace typu Monte Carlo, která svému uživateli poskytuje x scénářů možného podstoupení rizika (Valach, 2010).

Doporučení Ramireéze při volbě metody testování efektivnosti zajištění shrnuje následující schéma:

23

Schéma 4 – metody testování efektivity zajištění

Vlastní zpracování, Ramirez 2015

1.8 Ukončení zajišťovacího účetnictví

Mohou nastat případy, kdy má účetní jednotka zájem zajišťovací vztah ukončit.

Na rozdíl od dobrovolného započetí zajišťovacího účetnictví, musí ukončení splňovat standardy vymezené požadavky pro ukončení zajišťovacího vztahu.

IFRS 9 totiž na rozdíl od IAS 39 zakazuje dobrovolné ukončení zajišťovacího vztahu v momentě, kdy zajišťovací vztah nadále splňuje kritéria pro zajištění:

 Zajišťovací vztah je v souladu s cíli řízení rizik, na jejichž základě k zajištění došlo.

 Zajišťovací vztah nadále splňuje všechna ostatní kvalifikační kritéria.

Účetní jednotka přestane účtovat o zajištění prospektivně pouze v případě, kdy zajišťovací vztah přestane splňovat kritéria způsobilosti (a to po zohlednění veškerého případného rebalancování⁹ zajišťovacího vztahu):

 To zahrnuje případy, kdy uplyne platnost zajišťovacího nástroje, nebo je tento zajišťovací nástroj prodán, ukončen nebo uplatněn. Případná náhrada zjišťovacího nástroje jiným zajišťovacím nástrojem nebo jeho refinancování se nepovažuje za uplynutí platnosti nebo ukončení nástroje. Tato náhrada nebo refinancování musí být rovněž součástí zajišťovací dokumentace a musí být v souladu s cíli v oblasti řízení rizik (IFRS 9, 2016).

o V případě očekávaných transakcí se již neočekává, že tyto transakce nastanou.

9 Rebalancování – úpravy množství zajišťované položky nebo zajišťovacího nástroje.

Přesná shoda kritických charakteristik zajištěné položky a zajišťovacího nástroje.

Metoda srovnávání kritických charakteristik Mírný nesoulad mezi kritickými podmínkami

zajištěné položky a zajišťovacího nástroje.

Kvalitativní odůvodnění - analýza jednoho kvalitativního scenáře.

Relativně malý nesoulad v datech nebo v nominálních hodnotách.

Analýza scénářů Neshoda v podkladových položkách a

relativně jednoduchý zajišťovací nástroj.

Regresní analýza.

Komplexní zajišťovací instrument. Počítačová simulace typu Monte Carlo

24

 Zajišťovací vztah přestane naplňovat cíle a strategie řízení rizik.

 Mezi zajišťovanou položkou a zajišťovacím nástrojem již nelze identifikovat ekonomický vztah.

Rozhodovací strom k ukončení zajišťovacího vztahu:

Schéma 5 – ukončení zajišťovacího vztahu

Vlastní zpracování, Ramirez 2015 Splňuje zajišťovací vztah kvalifikační kritéria pro zajišťovací účetnictví?

Splňuje zajišťovací vztah cíle a strategie řízení rizik?

Ukočení zajišťovacího účetnictví

Zajišťovací účetnictví pokračuje.

Posouzení vhodnosti rebalancování zajišťované položky nebo zajišťovacího nástroje.

Ano Ano

Ne Ne

25

2 Legislativní rámec v oblasti zajišťovacího účetnictví

V předešlé kapitole se čtenář seznámil s obecnými pojmy a podmínkami z oblasti zajištění, resp. zajišťovacího účetnictví. Z kapitoly o zajišťovacích nástrojích a zajišťovaných položkách vyplývá, že typickým nástrojem zajištění bývají finanční nástroje (převážně deriváty). Je tedy na místě se nyní zmínit o právní úpravě těchto finančních nástrojů.

Druhá kapitola diplomové práce vychází ze dvou pohledů na problematiku finančních derivátu. První pohled bude zaměřen na lokální úpravu finančních nástrojů, respektive finančních derivátů v České republice. Druhý pohled se upíná na legislativní rámec v mezinárodním měřítku, tj. v Mezinárodních účetních standardech (dále jen IAS/IFRS).

2.1 Lokální úprava

V obecné rovině o finančních derivátech pojednává zákon č. 256/2004 Sb., Zákon o podnikání na kapitálovém trhu, který do sebe zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie a upravuje poskytování služeb v oblasti kapitálového trhu a ochranu kapitálového trhu a investorů. Účinnost tohoto zákona se datuje na 01. 05. 2004. Ve své druhé části zákon poměrně detailně charakterizuje investiční nástroje.

Mezi investiční nástroje se dle tohoto zákona řadí:

a) Investiční cenné papíry: cenné papíry, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu.

a. Akcie představující podíl na právnické osobě.

b. Obligace, s nimiž je spojeno právo na splacení dlužné částky.

c. Depozitní poukázky představující vlastnické právo k cenným papírům uvedeným výše.

d. Cenné papíry opravňující k nabytí nebo zcizení investičních cenných papírů viz výše.

e. Cenné papíry, ze kterých vyplývá právo na vypořádání v penězích a jejichž hodnota je určena hodnotou investičních

26

cenných papírů, měnových kurzů, úrokových sazeb, úrokových výnosů, komodit nebo finančních indexů či jiných kvantitativně vyjádřených ukazatelů.

b) Cenné papíry kolektivního investování: cenné papíry představující podíl na investičních fondech nebo zahraničních investičních fondech.

c) Nástroje peněžního trhu: např. pokladniční poukázky, vkladní listy a komerční papíry.

d) Opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke kurzu nebo hodnotě cenných papírů, měnovým kurzům, úrokové míře nebo úrokovému výnosu, povolenkám na emise skleníkových plynů, jakož i jiným derivátům, finančním indexům či finančním kvantitativně vyjádřeným ukazatelům, a ze kterých vyplývá právo na vypořádání v peněžních prostředcích nebo právo na dodání podkladové položky.

e) Nástroje umožňující přenos úvěrového rizika.

f) Finanční rozdílové smlouvy.

g) Opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo alespoň jedné strany zvolit, zda si přeje vypořádání v penězích, nejde-li o vypořádání v penězích z důvodu selhání jedné ze stran derivátu nebo z jiného důvodu předčasného ukončení derivátu h) Opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se

vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na dodání této komodity, a se kterými se obchoduje na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému popřípadě v organizovaném obchodním systému.

i) Opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na dodání této komodity, které nejsou uvedené v písmenu h), nejsou určené pro obchodní účely a mají znaky jiných derivátových investičních nástrojů.

j) Opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke klimatickým ukazatelům, přepravním tarifům nebo míře

27

inflace a dalším ekonomickým ukazatelům uveřejněným na úseku oficiální statistiky, a z nichž vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo alespoň jedné strany zvolit, zda si přeje vypořádání v penězích, nejde-li o vypořádání v penězích z důvodu selhání jedné ze stran derivátu nebo z jiného důvodu předčasného ukončení derivátu, k) Nástroje, jejichž hodnota se vztahuje k věcem, právům, dluhům,

indexům nebo kvantitativně vyjádřeným ukazatelům, které nejsou uvedené v písmenech a) až j) a mají znaky jiných derivátových investičních nástrojů; zejména jde o ty, které jsou obchodovány na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému, nebo v organizovaném obchodním systému.

l) Povolenky na emise skleníkových plynů. (zákon č. 256/2004 Sb.)

2.1.1 Právní úprava účtování derivátů

Zachycení finančních derivátů v účetnictví účetních jednotek upravují následující právní předpisy:

 Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

 Prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb., pro podnikatele.

 Prováděcí vyhláška č. 501/2002 Sb., pro účetní jednotky, které jsou bankami a jinými finančními institucemi.

 ČÚS¹⁰ pro podnikatele č. 009 – Deriváty.

 ČÚS pro finanční instituce č. 110 – Deriváty.

Účetní jednotky, které jsou podnikateli, se pro účely vykazování, oceňování a zveřejňování informací o derivátech od 1. ledna 2018 řídí §3 odstavcem 10 vyhlášky 500/2002 Sb., který se přímo odkazuje na ustanovení vyhlášky č. 501/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou bankami a jinými finančními institucemi, ve znění účinném k 31. prosinci 2017 (vyhláška 500/2002 Sb.). Zároveň z vyhlášky 500/2002 došlo k vyškrtnutí §52 a §53, popisující účetní zachycení zajišťovacích derivátů. Stejně tak i ČÚS č. 009 – Deriváty se plně odkazuje na vyhlášku 501/2002 Sb., respektive ČÚS č. 110¹¹ – Deriváty pro finanční instituce.

10 České účetní standardy

11 Ustanovení ČÚS č. 009 vyplývá z IAS 39.

28

V rámci samotné vyhlášky pro banky a některé finanční instituce došlo v roce 2018 k přiblížení k Mezinárodním standardům účetního výkaznictví, kdy se vyhláška přímo odkazuje na použití nejaktuálnějších Mezinárodních účetních standardů a standardů pro účetní výkaznictví. Pro finanční instituce, které spadají pod tuto vyhlášku, platí ustanovení §4a, že: „Účetní jednotka pro účely vykazování finančních nástrojů, jejich oceňování a uvádění informací o nich v příloze v účetní závěrce postupuje podle mezinárodních účetních standardů upravených přímo použitelnými předpisy Evropské unie o uplatňování mezinárodních účetních standardů“ (Auditor, 2019). Konkrétně pro deriváty budou relevantní standardy IFRS 9, IAS 39, IFRS 7 a také IFRS 13 (stanovení reálné hodnoty ve smyslu fair value).

2.2 Mezinárodní úprava

Problematice finančních nástrojů, zajišťovacích derivátů a zajištění celkově se na mezinárodní úrovni věnuje hned několik Mezinárodních standardů. Přičemž standardy upravující tuto oblast jsou často novelizovány a doposud se vytvářejí nová ustanovení a standardy. Důvodem těchto novelizací je skutečnost, že se jedná o poměrně rychle se rozvijící oblast, kdy vznikají stále nové podoby finančních nástrojů s rozdílnou rizikovostí.

V následujících subkapitolách je mezinárodní úprava týkající se zajišťovacího účetnictví rozdělena do dvou kategorií: Mezinárodní účetní standardy (dále jen IAS) a Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (dále jen IFRS).

2.2.1 Mezinárodní účetní standardy (IAS)

V mezinárodním měřítku byly finančním nástrojům věnovány hned dva standardy:

 IAS 32 – Finanční nástroje: vykazování (2003) s účinností 1. ledna 2005.

 IAS 39 – Finanční nástroje: účtování a oceňování (2003), rovněž s účinností 1. ledna 2005.

Cílem těchto standardů je stanovit všeobecné zásady vykazování, oceňování a účtování finančních aktiv, finančních závazků a některých smluv o koupi nebo prodeji nefinančních položek, při sestavování konsolidovaných či individuálních

29

účetních závěrek podniků, které emitují a obchodují se svými cennými papíry na regulovaných trzích.

Součástí těchto standardů je i oblast věnována zajišťovacímu účetnictví, ze které primárně čerpá i česká lokální úprava derivátů a zajišťovacího účetnictví.

2.2.2 Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS)

V IFRS se finančním nástrojům věnují rovněž dva standardy, a to:

 IFRS 7 – Finanční nástroje: zveřejňování (2005) s účinností 1. ledna 2007.

 IFRS 9 – Finanční nástroje (2014), který nahrazuje IAS 39 s účinností 1.

ledna 2018.

IFRS 7:

IFRS 7 v sobě obsahuje souhrn požadavků na zveřejňování informací o finančních instrumentech a s nimi spojenými riziky v rámci účetní závěrky – tedy v účetních výkazech a v komentáři k nim (Dvořáková, 2017).

Standard po účetních jednotkách vyžaduje, aby ve svých účetních závěrkách zveřejňovaly informace, které uživatelům umožní zhodnotit:

a) Význam finančních nástrojů pro finanční pozici a finanční výkonnost účetní jednotky.

b) Charakter a míru rizik vyplývajících z finančních nástrojů, jimž je účetní jednotka vystavena v průběhu vykazovaného období a k datu účetní závěrky a způsob, jakým účetní jednotka tato rizika řídí (IFRS 7, 2007).

Pro účely zveřejnění rizik mají účetní jednotky povinnost rozčlenit finanční nástroje do jednotlivých skupin podle jejich společných rysů a charakteristik (Dvořáková, 2017). Dle paní docentky Dvořákové by takové rozčlenění mělo vycházet hlavně ze způsobu oceňování finančních nástrojů k rozvahovému dni, tj:

a) Ocenění ve fair value.

b) Ocenění na bázi historických cen – metodou amortizovaných nákladů.

IFRS 9:

Cílem standardu IFRS 9 je stanovit zásady účetního výkaznictví finančních aktiv a finančních závazků, které uživatelům účetních závěrek přinesou relevantní a užitečné informace k tomu, aby mohli posoudit částky, termíny a nejistoty budoucích peněžních toků účetní jednotky (IFRS 9, 2018).