3. BANKY – REGULACE A DOHLED

Obsah:

Úvod ... 7

1. FINANČNÍ INSTITUCE – REGULACE A DOHLED ... 8

1.1. Finanční instituce a finanční zprostředkování ... 8

1.2. Rozdělení finančních institucí ... 10

1.3. Pojem regulace a dohled ... 11

1.3.1. Asymetrie informací a dohled nad obezřetným podnikáním finančních institucí 13 1.3.2. Zneuţití trhů a ochrana investorů a zákazníků finančních institucí ... 14

1.3.3. Systémové riziko a funkce centrální banky ... 15

1.3.4. Zneuţití dominantního postavení na trhu ... 15

1.4. Institucionální infrastruktura finančního zprostředkování ... 16

1.5. Charakteristika vybraných finančních institucí v ČR ... 17

2. REGULACE A DOHLED NAD FINANČNÍMI INSTITUCEMI A JEJICH RIZIKA 20 2.1 Rizika, která podstupují finanční instituce ... 20

2.2 Rozdělení dohledu nad finančními institucemi a jeho specifikace... 21

2.2.1 Bankovní dohled ... 24

2.2.2 Dohled nad druţstevními záloţnami ... 25

2.2.3 Dohled nad pojišťovnami ... 25

2.2.4 Dohled nad kapitálovým trhem ... 26

2.2.5 Dohled nad penzijní připojištěním ... 27

2.2.6 Elektronické peníze ... 28

3. BANKY – REGULACE A DOHLED ... 29

3.1 Banka jako nositel rizik ... 30

3.1.1. Banka a úvěrové riziko ... 33

3.1.2. Banka a trţní rizika ... 34

3.1.3. Banka a riziko likvidity ... 35

3.1.4. Banka a operační riziko ... 36

3.1.5. Banka a ostatní rizik ... 36

3.2 Řízení rizik ... 37

3.2.1 Řízení úvěrového rizika ... 37

3.2.2 Řízení trţního rizika ... 38

3.2.3 Řízení rizika likvidity ... 38

3.2.4 Řízení operačního rizika ... 38

3.2.5 Řízení ostatních rizik ... 39

3.3 Principy regulace ... 39

3.4 Výkon bankovního dohledu ... 41

3.5 Pravomoci a metody bankovního dohledu ... 47

3.5.1 Metody bankovního dohledu ... 47

3.5.2 Licencování ... 48

3.5.3 Dohled na konsolidovaném a individuálním základě ... 50

3.5.4 Pravidla obezřetného podnikání ... 50

3.6 Vnitřní řídící a kontrolní systém banky ... 59

3.7 Uveřejňování informací ... 65

3.8 Pojištění vkladů ... 66

3.9 Opatření k nápravě ... 67

4 DOPAD BASEL II NA REGULACE BANK ... 69

4.1 Základní charakteristika Basel II ... 70

4.2 Regulatorní přístup k operačnímu riziku v NBCA ... 72

4.3 Výkon bankovního dohledu u operačního rizika ... 74

4.4 Operační riziko a zveřejňování informací ... 74

Závěr ... 79

Seznam pouţité literatury: ... 80

Seznam Tabulek ... 81

Úvod

V zemích s fungující trţní ekonomikou vedly poţadavky kladené na bankovní systém k poznání, ţe podnikání v bankovnictví musí být určitým způsobem regulováno. To bylo podnětem pro vznik instituce bankovního dohledu, která se postupem času rozvinula ve významnou a standardní součást institucionální struktury trţní ekonomiky.

Důvěryhodnost a stabilita bankovního sektoru je pro fungování ekonomiky jednou ze základních podmínek. Tuto stabilitu nelze zajistit pouze trţními mechanismy, proto je činnost bank regulována velkým mnoţstvím omezujících a přikazujících pravidel, především v podobě právních předpisů. Dozor nad dodrţováním těchto pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení je nazýván bankovním dohledem. Dohled nad prováděním bankovních činností podle zákona o ČNB spočívá v „péči o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice“.

Výklad tuzemské bankovní regulace odráţí jak pokrok v oblasti regulace kvalitativní stránky podnikání bank, jenţ je vyjádřen zejména vydáním souhrnného opatření o vnitřním řídícím a kontrolním systému bank, tak i změny, k nimţ došlo v oblasti hodnocení pohledávek bank.

V posledních dvou letech začal Basilejský výbor pro bankovní dohled, který byl zřízen v roce 1975 guvernéry centrálních bank skupiny zemí G-10 a Lucemburska, pracovat na nové kapitálové přiměřenosti bank, nazývané Basel II. Tento koncept byl přijat do národních pravidel koncem roku 2006 a jeho náročnějších metod budou banky moc vyuţívat aţ od konce roku 2007.

Cílem této práce je zmapovat a popsat regulaci finančních institucí a jejich dohled v České republice se zaměření na regulaci a dohled nad bankami. V první části jsem uvedla rozdělení finančních institucí v České republice, jejich charakteristiku a popsání institucionální infrastruktury finančního zprostředkování. V další části jsem se soustředila na rozdělení dohledu nad finančními institucemi vyjmenováním rizik, která finanční instituce podstupují

Ve třetí části jsem se zaměřila na regulaci a dohled bank vymezením rizik v podnikání bank a jejich řízení. V poslední kapitole jsem vysvětlila základní charakteristiku nových pravidel a jejich dopad na regulace bank.

1. FINANČNÍ INSTITUCE – REGULACE A DOHLED

1.1. Finanční instituce a finanční zprostředkování Finanční instituce jsou instituce, které mají jako hlavní předmět podnikání finanční činnosti podle právního hlediska. Z ekonomického hlediska to jsou finanční

zprostředkovatelé.^* Specializují se na shromaţďování peněţních prostředků a jejich investování do finančních aktiv. Jejich existence je zaloţena na poptávání domácností, podniků, obcí i státu po produktech a sluţbách, které tyto instituce nabízejí. Finanční instituce nabízejí tyto produkty a sluţby levně a v dobré kvalitě, protoţe:

 Dosahují úspor z rozsahu tím, ţe investování velkých objemů svěřených vkladů a jiných peněţních prostředků vytvářejí portfolia aktiv, která při stejném očekávaném výnosu nesou niţší riziko neţ portfolia, která by vytvářeli jejich klienti ze svých úspor.

 Mají know-how a informace nezbytné k řízení rizik těchto portfolií. Naopak domácnosti, jiné podniky ani státní instituce potřebné know-how nemají a dlouhodobě nerozvíjejí.

 Pokud jde o informace. V zásadě platí, ţe všichni mají stejný přístup k informacím z veřejných kapitálových trhů, avšak uţ jen pravidelné sledování a monitorování těchto informací je spojeno se značnými náklady. A tyto náklady jsou tím rentabilnější čím větší portfolia se na jejich základě vytvářejí a řídí.

 Naopak úvěrování a nabídka vkladových produktů jsou zaloţeny na privátních informacích bank o jejich klientech. Ovšem i v tomto případě platí, ţe

shromaţďování, analýza a hodnocení informací je spojeno se značnými výdaji, které by rozptýleným drţitelům kapitálu přinesly daleko niţší efekt neţ bankám.¹

Finanční zprostředkování je jedním z odvětví národního hospodářství, je jednou ze základních hospodářských činností, k nimţ patří:

* V dalším textu budeme pojmy finanční instituce a finanční zprostředkovatel pouţívat jako synonyma.

1 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 33

 produkce zboţí a nefinančních trţních sluţeb,

 finanční zprostředkování a pomocné finanční sluţby,

 produkce a poskytování zboţí a netrţních sluţeb,

 spotřeba,

 produkce zboţí a nefinančních trţních sluţeb pro vlastní konečné uţití,

 produkce a poskytování zboţí a netrţních sluţeb určených k individuální spotřebě.

Finanční zprostředkování je zaloţeno na finančních nástrojích, které dávají bohatství formu finančních aktiv. Svět finančních aktiv je dnes velmi diverzifikovaný a zahrnuje peníze ve formě oběţiva i bankovních vkladů a řadu dalších nástrojů včetně derivátů.^* Podle mezinárodní uznávané definice, kterou vydal Výbor pro mezinárodní účetní standardy (International Accounting Standard Committe – IASC) se „finančním nástrojem― rozumí jakákoliv smlouva zakládající právní skutečnost, na jejímţ základě vzniká finanční aktivum jednoho subjektu a finanční závazek nebo kapitálový nástroj jiného subjektu.

Finančními aktivy se rozumí:

 Hotovost, to znamená oběţivo a jiné peněţní prostředky splatné na poţádání,

 právo na získání hotovosti nebo jiného finančního aktiva jiného subjektu, vzniklé na základě smlouvy,

 právo na směnu finančních nástrojů za potenciálně příznivých podmínek, vzniklé na základě smlouvy,

 kapitálový nástroj jiného subjektu.

Finančními závazky se rozumí:

 závazek uhradit hotovost jinému subjektu, vzniklý na základě smlouvy,

 závazek směnit finanční nástroj za potenciálně nepříznivých podmínek, vzniklý na základě smlouvy.

Kapitálovým nástrojem se rozumí zbytkový podíl na aktivech subjektu po odečtení všech jeho závazků, tj. např. akcie, obchodní podíl, podílový list.

* „Podle mezinárodních standardů IAS 39 je derivát finanční nástroj: Jehoţ hodnota se mění v závislosti na změně úrokové míry, cen cenných papírů, cen komodit, měnového kursu, cenového indexu, úvěrového hodnocení nebo podobné proměnné který nevyţaduje ţádnou nebo jen nízkou počáteční investici vzhledem k jiným kontraktům, které reagují podobně na změnu trţních podmínek který se vypořádá k datu

v budoucnosti.“ Jílek, J.: Finanční rizika, Praha, Grada 2000, str. 599-600

Finanční instituce a finanční trhy, které zajišťují finanční zprostředkování, tvoří finanční systém dané země. Do finančního systému patří i centrální banka, která má však v něm i vůči němu specifické postavení a plní specifické národo-hospodářské funkce.²

1.2. Rozdělení finančních institucí

Finanční instituce se dají rozlišit v širokém slova smyslu a v úzkém slova smyslu, přičemţ tito se dělí na banky, resp. úvěrové instituce a nebankovní finanční instituce. Viz Tab 1.

FINANČNÍ INSTITUCE V ŠIROKÉM SLOVA SMYSLU Mezinárodní instituce a

veřejnoprávní instituce

Finanční instituce v užším slova smyslu – podnikatelské subjekty

Úvěrové instituce ve

smyslu evropského práva Nebankovní finanční instituce

 mezinárodní finanční instituce (MMF, Světová banka atd.)

 centrální banky

 komerční banky

 druţstevní záloţny

 a další národně specifické úvěrové instituce

pojišťovny

 zajišťovny

 penzijní fondy

 nebankovní investiční společnosti spravující podílové fondy a další nebankovní obchodníci s cennými papíry

 leasingové společnosti

 factoringové společnosti

 směnárny

 další instituce

Tabulka č. 1: Rozdělení finančních institucí

Zdroj: Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 34

2 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 13, 29-30

1.3. Pojem regulace a dohled

Termíny regulátor a dohled jsou v literatuře pouţívány poměrně volně. Regulátor stanovuje v součinnosti s jinými institucemi pravidla a dohled kontroluje dodrţování těchto pravidel. Obě aktivity mohou být více či méně odděleny, ale nemusí a obvykle také nejsou. Často je také pouţíván termín „dozor“, kdy jde o instituci částečně regulující a plně dohlíţející. Vzhledem ke sloţitosti terminologie je moţno povaţovat termíny regulátor, dohled a dozor za „nedokonalá synonyma“.³

Regulací finančního trhu rozumíme tedy stanovení pravidel vstupu finančních institucí do finančního systému, podmínky jejich fungování a pravidel poskytování finančních sluţeb klientům. Regulace má buď primární charakter (ve formě zákonných norem), nebo sekundární povahu (ve formě vyhlášek, předpisů, metodik atd.).⁴ Naopak dohledem nad finančním trhem rozumíme tedy kontrolu dodrţování stanovených pravidel finančními institucemi a způsobu poskytování finančních sluţeb zákazníkům. Nezbytnou součástí dohledu nad finančním trhem je především efektivní mechanismus vynucování

stanovených pravidel a principů.⁵

Instituce, které zákon zmocňuje k tomu, aby vykonávaly pravidla vstupu do bankovnictví, pojišťovnictví, do odvětví kolektivního investování anebo aby jim bylo povoleno

obchodování na veřejných organizovaných trzích či emise cenných papírů na těchto trzích, aby stanovovaly pravidla obezřetného podnikání, aby vykonávaly dohled nad finančními institucemi a finančními trhy a aby ukládaly nápravná opatření v případě, ţe jsou zjištěny významnější nedostatky, se nazývají „regulátory“ resp. „regulatorními institucemi“.

Regulace je pozitivním příspěvkem k fungování finančního systému v míře, v niţ odpovídá následujícím obecným normativním pravidlům, která vyjadřují vyvaţování principu svobody podnikání a na jedné straně a regulace s tím nutně spojeného dohledu na straně druhé.

Pravidla regulace mají být:

 Ospravedlněna veřejným zájmem, konkrétně zájmem na prevenci selhání trhů a minimalizaci následků selhání trhů,

3 http://www.cnb.cz/cz/dohled_fin_trh/

4 Angl. regulation.

5 Angl. supervision.

 restriktivní jen v nezbytně nutné míře, to znamená, ţe omezují svobodu podnikání pouze natolik, nakolik je to v daném prostoru a čase nezbytně nutné, v praxi je v současném globalizovaném světě minimum regulace vyjádřeno mezinárodními standardy, regulace však můţe být dále přísnější, v zásadě platí, ţe míra regulace je nepřímo úměrná úrovni etiky podnikání v daném prostoru a čase,

 přijatelným řešením daného problému v daném prostoru a čase v tom smyslu, ţe nemusejí jít a ani nemůţe jít o řešení ideální,

 formulována ve formě obecně závazných právních předpisů pod sankcí, jinak jsou neúčinná,

 relativně stabilní a srozumitelná pro své adresáty, přičemţ změny jsou realizovány na základě trendů ve vývoji finančního systému a inovací ve finančním

zprostředkování a naopak nejsou motivovány aţ moc nebo zájmem na posílení pozice regulátora,

 nestranná, to znamená, ţe nemají v hospodářské soutěţi zvýhodňovat jedny finanční instituce vůči druhým a vytvářet prostor pro regulatorní arbitráţ,

 přiměřená, to znamená, ţe uţitek z regulace má být vyšší neţ náklady na její implementaci; krajním příkladem neuţitečné regulace je takové pravidlo, které vytváří dodatečnou motivaci pro zintenzivnění jednání, které má omezit anebo jemuţ má zamezit,

 odpovídat poptávce regulovaných institucí a to těch, které jsou solidní a důvěryhodné zároveň,

 odpovídat odborným kritériím.^*

V oblasti finančního zprostředkování se rozlišují čtyři základní typy selhání trhů a ty určují cíle a funkce regulace. Patří k nim:

 asymetrie informací,

 zneuţití trhů,

 systémové riziko

 a zneuţití dominantního postavení na trhu.

* Uvedená obecná normativní pravidla však nelze směšovat s Basilejskými základními principy pro efektivní bankovní dohled, které jsou konkrétnější a vztahují se jen na bankovní dohled.

Na základě typů trţního selhání se rozlišují čtyři základní obory finanční regulace a dohledu:

 Regulace obezřetného podnikání finančních institucí a dohled nad nimi (prudential regulation and supervision), zaměřená na finanční zdraví, likviditu a solventnost finančních institucí.

 Dohled nad trhy i příslušná regulace jsou zaměřeny na zneuţití trhů a to jak

organizovaného kapitálového trhu, tak i trhů přepáţkových. Cílem je chránit zájmy klientů finančních institucí (customer protection).

 Monitorování a analýza stability bankovního sektoru a finančního systému (systemic regulation and supervision) jako celku zaměřená na sníţení pravděpodobnosti materializace systémového rizika, zřetězení platební neschopnosti bank popřípadě i jiných finančních institucí.

 Regulace konkurenčního prostředí a dohled nad ním jsou zaměřeny na potírání praktik, které zneuţívají dominantní postavení na trhu.

1.3.1. Asymetrie informací a dohled nad obezřetným podnikáním finančních institucí

Asymetrie informací

Klienti se nacházejí ve vztahu k finančním institucím v asymetrii informací, protoţe nemají – např. uţ z důvodu existence institutu obchodního tajemství – v daném čase (on- line) stejné informace o likviditě a solventnosti finančních institucí jako sami tyto instituce a nemají tedy ani rovnocenné podmínky pro rozhodování.

Nákupem finančního nástroje, který finanční instituce nabízí, vstupují do rizika, ţe utrpí závaţné škody, které je dáno tím, ţe:

 Finanční instituce podniká s cizími zdroji, resp. se svěřenými penězi (vklady u bank, majetek investorů investovaný do podílového fondu, technické rezervy u pojišťoven, rezervy u penzijních fondů).

 Podnikání finanční instituce poté, co s ní klient uzavřel smlouvu, podstatně

ovlivňuje výnos i riziko finančního nástroje, který klient koupil, protoţe ovlivňuje finanční instituci, likviditu a solventnost finanční instituce.

Z tohoto důvodu se vykonává dohled nad obezřetným podnikáním finančních institucí (prudential supervision). Jeho cílem je ochrana vkladatelů, investorů a pojištěnců před škodami způsobenými neobezřetným podnikáním bank, nebankovních obchodníků s cennými papíry a pojišťoven, jakoţ i prevence systémového rizika.

Za likviditu a solventnost finanční instituce nesou základní zodpovědnost její akcionáři a manaţeři. Jsou povinni řídit se zásadami řádného řízení firmy (corporate governance).

Avšak zodpovědnost akcionářů je limitována principem omezeného ručení, povahou finančního zprostředkování je dán vysoký poměr závazků, v případě pojišťoven podmíněných závazků, k akciovému kapitálu, je tu i problém oddělení vlastnictví od kontroly a konečně i problém zneuţití instituce samotnými akcionáři. Zaměření obezřetného dohledu je dáno rizikovým profilem dohlíţené finanční instituce.

1.3.2. Zneužití trhů a ochrana investorů a zákazníků finančních institucí

Zneužití trhů

Zneuţití organizovaného kapitálového trhu spočívá ve:

 vyuţití privátních informací pro obchodování (insider dealing). Coţ je jednání zaloţené na informaci, která není veřejně přípustná a přitom:

- má značný význam pro investiční rozhodnutí ve specifickém případě, tj. pro rozhodnutí koupit anebo prodat určitý cenný papír anebo derivát a

- za normálních okolností by byla zveřejněna.

 Klamáním investora neúplnými anebo zavádějícími informacemi, konkrétně:

- zveřejňováním nepravdivých cenotvorných informací o finanční situaci emitentů cenných papírů, jde o čtvrtletní a výroční zprávy zpracované s vyuţitím tzv. kreativního účetnictví,

- poskytnutím pro klienta nevýhodných rad s cílem maximalizovat zisk obchodníka s cennými papíry, takovýto čin znamená porušení povinnosti jednat při poskytování finanční sluţby kvalifikovaně, čestně a spravedlivě, v nejlepším zájmu zákazníka.

 Manipulací s cenami cenných papírů (market manipulation), tj. takovým jednáním, které vychýlí nabídku a poptávku po cenném papíru s cílem dosáhnout zisku

ovlivněním trţní ceny cenného papíru, jako konkrétní příklad můţe poslouţit nákup velkého objemu akcií určitého emitenta na konci obchodního dne s cílem vyhnat

cenu tohoto titulu vzhůru a zlepšit tak ukazatel výkonnosti portfolia anebo podílového fondu, který tyto akcie obsahuje.

K zneuţití přepáţkových trhů dochází zejména:

 neúplnými kontrakty, např. takovými, které obsahují klausule zamlţující investiční strategii a rizikový profil podílového fondu anebo klausule, která zamlţují povahu událostí, jeţ jsou kryty pojistnou smlouvou,

 klamáním zákazníka neúplnými anebo zavádějícími informacemi při nabízení finančního nástroje, resp. produktu,

 nekompetentností finanční instituce při podnikání se svěřenými penězi anebo při plnění smlouvy, toto se můţe týkat např. tuzemského i zahraničního platebního styku, pojistné události apod.

1.3.3. Systémové riziko a funkce centrální banky

Toto riziko charakterizováno jak riziko hromadné platební neschopnosti a realizuje se systémovou událostí a tou je:

 Náhlá ztráta důvěry v bankovní sektor projevující se hromadným vybíráním

vkladů. Jde o tak zvaný run na banky. Krize můţe být spuštěna specifickým šokem, tj. ztrátou likvidity systémově významné banky anebo makroekonomickým šokem, tedy prudkým poklesem kursu měny, defaultem státního dluhu, rychlým odlivem zahraničních portfoliových investic anebo souběhem těchto faktorů.

 Závaţné selhání platebních systémů z technických příčin anebo z důvodů selhání lidského činitele.

1.3.4. Zneužití dominantního postavení na trhu

Funkce regulace a dohledu spočívá v tomto případě v ochraně konkurenčního prostředí.

V EU je regulace konkurenčního prostředí pro celý evropský trh zastřešena Evropskou komisí. Ve většině zemí světa působí jednotný regulátor konkurenčního prostředí (antimonopolní úřad) pro celou ekonomiku.

Zneuţití dominantního postavení má ve finančním zprostředkování zejména tyto projevy:

 nabídkově determinované trhy úvěrů, akreditivů, platebních karet a jiných produktů,

 nízká elasticita poptávky vůči zvyšování provizí a poplatků bank a obchodníků s cennými papíry za vedení účtů, za platební styk, za transakce na kapitálovém trhu, za vedení portfoliových účtů a za jiné sluţby,

 vysoký podíl správních nákladů na pojistném,

 vysoký rozdíl mezi nákupním a prodejním kursem tedy vysoký bid-offer spread při konverzi deviz i při směně valut.

V České republice, tak jako ve všech rozvinutějších zemích, jsou všechny uvedené typy trţního selhání regulovány. Česká národní banka chrání klienty bank, druţstevních záloţen, pojišťoven a penzijních fondů prevencí a potíráním zneuţití asymetrie informací v bankovnictví, zájmy všech daňových poplatníků hájí tím, ţe monitoruje stabilitu

bankovního sektoru a v případě nutnosti podniká kroky k odvrácení systémového rizika hromadné platební neschopnosti. A všechny trhy chrání před zneuţitím dominantního postavení Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe s působností pro celou ekonomiku.⁶

1.4. Institucionální infrastruktura finančního zprostředkování Hlavními součástmi, resp. subsystémy institucionální infrastruktury finančního

zprostředkování jsou:

I. Stát, resp. státní instituce moci zákonodárné, výkonné a soudní v těch funkcích, které se významně dotýkají podmínek fungování a rozvoje finančního

zprostředkování. (Stát má pochopitelně řadu dalších funkcí.) Základní funkcí státu je nastolit a udrţovat spravedlnost, která nutí k plnění smluv a realizuje princip nevýnosného bankrotu.

II. Systémy organizace a procesy řízení finančních institucí, jejichţ cílem je zajistit zisk a dlouhodobé přeţití finanční instituce v konkurence.

III. Regulatorní instituce, resp. regulátoři, kteří na základě zákonného zmocnění zajišťují finanční regulaci a dohled.

IV. Účetnictví, které je základním zdrojem informací pro rozhodování vlastníků a manaţerů firem i investorů na trzích. Pro fungování trhů je účetnictví podstatné protoţe špatné účetní metody a postupy, jakoţ i zneuţívání účetních metod a

6 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 38-41, str. 44-45

postupů tzv. kreativním účetnictvím, jsou jedním se zdrojů asymetrie informací a zneuţití finančních trhů.^*

V. Externí audit, jehoţ funkce spočívá v nezávislém ověření účetních výkazů firmy, v daném případě jde o finanční instituce.

VI. Finanční obdusman, resp. finanční arbitr, jenţ přispívá k ochraně práv klientů finančních institucí.

VII. Ratingové agentury a ratingy, jejichţ základními funkce spočívá v tom, ţe tvoří informace o úvěrovém riziku spojeným s dluţními cennými papíry.

VIII. Profesní organizace jako např. bankovní asociace, asociace pojišťoven, asociace firem kolektivního investování, které se zaměřují na prosazování zájmů svých členů a podporu etiky v podnikání.

Řádné fungování institucionální struktury finančního zprostředkování:

 Je základní podmínkou existence a rozvoje finančního systému.

 Vytváří důvěru ve finanční instituce a finanční trhy.

 Omezují selhání finančních trhů.

 Podporuje stabilitu finančních systémů sniţuje pravděpodobnost realizace systémového rizika.

 Chrání finanční instituce, finanční trhy a klienty, resp. investory před zneuţitím k těţbě renty.

 Chrání společnost před zneuţitím finančních institucí k legalizaci výnosů z trestné činnosti.⁷

1.5. Charakteristika vybraných finančních institucí v ČR Pojem „banka“ je definován v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách.

Vymezení nebankovní finanční instituce je poněkud sloţitější, v našich zákonech tento pojem vystupuje ve zkrácené podobě, tj. jako pojem „finanční instituce“.

* „Účetní pravidla slouţí k vytvoření standardního rámce, v němţ je moţné hodnotit finančních situaci firem nebo vlád. Špatné účetní rámce vedou ke špatným informacím a špatné informace vedou ke špatným rozhodnutím s váţnými dlouhodobými následky. To platí jak ve veřejném, tak i soukromém sektoru.“

Stieglitz,J.:Účetní triky v širém světě. Ekonom č.40/2002, str. 20.

7 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 51-52

Vymezení tohoto pojmu je obsaţeno v § 17 a odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

Toto ustanovení zákona praví, ţe „finanční institucí se rozumí jiná právnická osoba neţ banka podle tohoto zákona, která v rámci svého podnikání jako svou rozhodující či podstatnou činnost nabývá podíly na jiných právnických osobách nebo provádí některou z činností uvedených v § 1 odst. 1 a 3 zákona o bankách, a dále investiční společnost, investiční fond, penzijní fond a pojišťovna, které vykonávají činnosti podle zvláštních zákonů, to vše včetně osob se sídlem v zahraničí a obdobnou náplní činnosti“.

Definování pojmu finanční instituce v zákoně o bankách není samoúčelné. Zákon s tímto pojmem operuje v celé řadě ustanovení a má zásadní význam jak pro činnost bank, tak i pro kompatibilní s definicí finanční instituce obsaţené ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejím výkonu.

Podle předchozího rozdělení finančních institucí v tabulce 1 na úvěrové instituce a nebankovní finanční instituce je:

Banka je podnikem, který se specializuje na obchodování s penězi , resp. s peněţním kapitálem (s kapitálem v peněţní formě), a spolu s tím na další sluţby s úschovou a pohybem peněz (peněţního kapitálu).

Dle směrnice ES z 12. prosince 1977 č. 77/780/EHS o koordinaci zákonů, nařízení a právních předpisů vztahujících se ke zřizování a provozování obchodní činnosti úvěrových institucí (tzv. první bankovní směrnice) je banka podnikatelský subjekt, který za účelem zisku přijímá vklady a jiné peněţní prostředky od veřejnosti a poskytuje úvěry na vlastní účet.

Dle zákona o bankách č. 21/1992 Sb. se bankami rozumějí právnické osoby se sídlem v ČR, zaloţené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry a které k výkonu této činnosti mají bankovní licenci.⁸

8 Bankovnictví, Kolektiv autorů, Páté, přepracované vydání: Praha, Červen 2004, ISBN: 80-7265-035-1, Bankovní institut, a. s.

Družstevní záložna je druţstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiţ se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněţních sluţeb v různých formách podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a

úvěrních druţstvech.

Investiční společnost je právnická osoba, jejímţ předmětem podnikání je kolektivní investování spočívající ve vytváření a obhospodařování podílových fondů nebo v obhospodařování investičních fondů na základě smlouvy o obhospodařování.

Investiční fond je právnickou osobou, jejímţ předmětem podnikání je kolektivní investování a která má povolení České národní banky k činnosti investičního fondu.

Podílový fond je souborem majetku, který náleţí všem vlastníkům podílových listů podílového fondu, a to v poměru podle vlastněných podílových listů. Podílový fond není právnickou osobou podle zákona č. 1256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

Penzijní fond je právnickou osobou se sídlem na území České republiky, která provozuje penzijní připojištění podle zákona o penzijním připojištění – zákon č. 42/1994 Sb.

Pojišťovna se rozumí tuzemská pojišťovna, pojišťovna z jiného členského státu nebo pojišťovna z třetího státu.

 Tuzemskou pojišťovnou je právnická osoba se sídlem na území České republiky, které bylo Českou národní bankou uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti podle zákona o pojišťovnictví.

 Pojišťovnou z jiného členského je právnická osoba se sídlem na území členského státu Evropské unie nebo na území jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, které bylo uděleno úřední povolení k provozování pojišťovací činnosti.

 Pojišťovnou z třetího státu se rozumí právnická osoba se sídlem na území jiného státu, neţ který je uveden výše, jiţ bylo uděleno úřední povolení k provozování pojišťovací činnosti na základě zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví.

2. REGULACE A DOHLED NAD FINANČNÍMI INSTITUCEMI A JEJICH RIZIKA

2.1 Rizika, která podstupují finanční instituce

Pod pojmem „riziko“ se rozumí nejistota, neurčitost. Rozlišuje se čisté riziko od spekulativního rizika.

 Pojem „čisté riziko“ označuje situaci, kdy nejistý, resp. neurčitý běh událostí můţe způsobit jen ztrátu. Příkladem takového rizika je moţnost nehody při cestě

automobilem. Fakt, ţe řidič dojel do cíle své denní cesty bez nehody, mu nepřináší ţádný další uţitek v realizaci dosaţeného cíle, jenţ spočívá v přesunu z místa A do místa B. Jakákoliv nehoda můţe pouze sníţit uţitek z dosaţení tohoto cíle anebo dosaţení cíle zhatit.

 Pojem „spekulativní riziko“ označuje situaci, kdy nejistý, resp. neurčitý běh událostí můţe způsobit buď zisk nebo ztrátu. Jednoduchým příkladem jsou sázkové hry. Finanční rizika spojená s finančními nástroji a portfolii finančních nástrojů patří také mezi spekulativní rizika. Obecná teze, ţe dosaţení výnosu z investování do nějakého finančního nástroje je vţdy spojeno s rizikem, má smysl jen v rámci pojmu „spekulativní riziko“.

Při vymezení rozdílu mezi čistým rizikem a finančním rizikem se musí vzít do úvahy subjekt, který je nositelem rizika. Pojištění určitého rizika přenáší toto riziko z pojištěnce na pojišťovnu tím, ţe zavazuje pojišťovnu k plnění v případě, ţe nastane pojistná událost.

Zároveň je to finanční nástroj, který dává čistému riziku, např. riziku škody na majetku, riziku finanční újmy spojenému s nutností hradit léčebné náklady apod., formu

pojišťovacího rizika. Pojišťovna nese z titulu platných smluv o pojištění finanční rizika a pojišťovna také tato rizika řídí.⁹

Finanční instituce podstupují tyto typy rizik:

A. Úvěrové riziko systematické riziko

 nesystematické riziko

9 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s. 2005, str. 31

 inherentní riziko

Úvěrové riziko vzniká zejména při poskytování úvěrů ale i při neúvěrových obchodech, například při projektovém financování, investičních aktivitách, v platebním styku anebo při vypořádání obchodů s cennými papíry.

V praxi se lze setkat s různými typy úvěrového rizika. Významné je rozlišování

systematického úvěrového rizika, které spočívá v nejistotě o tom, zda nastanou značné makroekonomické měny, které budou mít nepříznivý vliv na určité odvětví od

nesystematického a inherentního rizika finančního nástroje od rizika protistrany.

B. Tržní rizika

 akciové riziko

 měnové riziko

 úrokové riziko

 komoditní riziko C. Riziko likvidity

 riziko ztráty schopnosti dostát aktuálně splatným závazkům

 riziko trţní likvidity D. Operační riziko E. Ostatní rizika

 riziko strategické

 riziko reputační

 veškerá další rizika, které finanční instituce podstupuje či který je vystavena Kaţdou finanční instituci tato rizika ovlivňují ve větší nebo menší míře. Vysvětlení kaţdého rizika více specifikuji u bank ve třetí kapitole.

2.2 Rozdělení dohledu nad finančními institucemi a jeho specifikace V květnu 2004 rozhodla vláda České republiky o záměru postupně integrovat dohled nad finančním trhem České republiky do jedné instituce. Dne 24. srpna 2005 vláda schválila návrh Ministerstva financí ČR a České národní banky na urychlení integrace dohledu a

rozhodla o tom, ze místo postupného slučování bude dohled integrován do ČNB k 1. dubnu 2006. Integrace dohledu spočívá v tom, ţe ČNB, která byla od svého zaloţení pověřena bankovním dohledem, přebírá k tomuto datu dohled nad druţstevními záloţnami od Úřadu pro dohled nad druţstevními záloţnami, dohled nad kapitálovým trhem a kolektivním investováním od Komise pro cenné papíry a dohled nad pojišťovnictvím a penzijním připojištění od Ministerstva financí ČR.

Jako integrovaný regulátor je ČNB zodpovědná jak za finanční regulaci, tak i za vlastní dohled nad podnikáním regulovaných finančních institucí. Prvně jmenovaná kompetence spočívá zejména v tom, ţe ČNB na základě příslušných zákonů vydává podzákonné právní předpisy, jimiţ stanoví detailní pravidla obezřetného podnikání regulovaných finančních institucí, druhá z kompetencí zahrnuje licencování, vykonávání dohledu na dálku, dohledu na místě a ukládání nápravných opatření. Primární legislativa je v kompetenci Ministerstva financí ČR.

Integrace dohledu v ČNB vytvořila nutné předpoklady k tomu, aby – tam, kde to bude účelné – došlo ke sjednocení regulatorních pravidel a poţadavků kladených orgánem dohledu na činnost bankovních i nebankovních finančních institucí. Sloučení dohledu do jediné instituce odráţí vývoj na finančním trhu, kde dochází k postupné koncentraci jednotlivých finančních odvětví do větších skupin a konsolidačních celků. Spojení dohledových institucí navíc umoţnil sníţení nákladů na provádění dohledu a jeho vyšší efektivitu.

Integrace dohledu si vyţádala změny platné legislativy uskutečněné prostřednictvím zákona o sjednocení dohledu nad finančním trhem.¹⁰ Tento zákon převádí kompetence v oblasti finanční regulace a dohledu na ČNB a novelizuje desítky platných zákonů, a to zejména:

 zákon o České národní bance, zákon o Komisi pro cenné papíry, obchodní zákoník;

 sektorové zákony upravující činnost jednotlivých finančních institucí, například zákon o podnikání na kapitálovém trhu, zákon o kolektivním investování, zákon o dluhopisech, zákon o pojišťovnictví, zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zákon o bankách, zákon o spořitelních a úvěrních druţstvech;

 ostatní zákony upravující působnost dosavadních orgánů dohledu, k nimţ patří zejména zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, zákon o daních

10 Zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocováním dohledu nad finančním trhem

z příjmů, zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, zákon o pojistné smlouvě, zákon o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, zákon o přestupcích, zákon o finančním arbitrovi, zákon o účetnictví, zákon o konkurzu a vyrovnání a zákon o cenných papírech.

Následně po potvrzení záměru integrovat dohled v ČNB a získání politické podpory přistoupila ČNB k realizaci pečlivě připraveného plánu, jehoţ hlavní cíl spočíval v nenarušení kontinuity při výkonu dohledu nad finančními institucemi. Počínaje 1.

dubnem 2006 se většina zaměstnanců původních orgánů dohledu začlenila do ČNB, která jim zajistila kvalitní podmínky pro práci. Došlo ke změně řady vnitřních předpisů ČNB, přizpůsobení informačního systému potřebám integrovaného dohledu a v neposlední řadě i přestěhování stovek lidí na nová pracoviště v budově ČNB.

Od 1. dubna 2006 ČNB zajišťuje plnění všech svých stávajících a nových úkolů v oblasti finanční regulace a dohledu prostřednictvím tří sekcí.

 Sekce bankovní regulace a dohledu je zodpovědná za dohled nad bankovním sektorem a sektorem druţstevních záloţen.

 Sekce regulace a dohledu nad pojišťovnami odpovídá za dohled nad sektorem pojišťoven a sektorem pojišťovacích zprostředkovatelů.

 Sekce regulace a dohledu nad kapitálovým trhem má odpovědnost za dohled nad obchodníky s cennými papíry, investičními společnostmi, otevřenými podílovými fondy, penzijními fondy a organizátory regulovaných trhů.

ČNB vnitřními předpisy vymezila kompetence těchto sekcí a příslušných odborů, stanovila počet a náplň pracovních pozic jejich zaměstnanců.

Výbor pro finanční trh

Výbor pro finanční trh byl zřízen jako poradní orgán bankovní rady ČNB pro otázky dohledu nad finančním trhem. Výbor je sloţen ze sedmi členů, z nichţ tři jsou voleni Rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny na návrh profesních asociací působících na finančním trhu, dva jsou jmenováni ministrem financí; dále je v souladu se zněním zákona o ČNB členem výboru finanční arbitr a jeden z členů bankovní rady ČNB. Výbor pro finanční trh nemá ţádné přímé exekutivní pravomoci.

Výbor sleduje a projednává:

 obecné koncepce, strategie a přístupy k dohledu nad finančním trhem;

 významné nové trendy na finančním trhu, v jeho dohledu nebo regulaci;

 systémové otázky finančního trhu a výkonu dohledu nad ním, a to vnitrostátní i mezinárodní povahy.

Výbor dostává alespoň dvakrát ročně zprávu o hlavních aktivitách v oblasti dohledu nad finančním trhem včetně vydaných rozhodnutí od ČNB, Ministerstva financí a finančního arbitra. Tyto informace můţe získávat i na ţádost. Výbor se po projednání můţe vyjádřit ke zprávě o výkonu dohledu nad finančním trhem.

Dohled nad obezřetným podnikáním finančních institucí

Dohled nad obezřetným podnikáním finančních institucí se vykonává regulací vstupu do odvětví, dohledem na dálku, dohlídkami na místě a ukládáním nápravných opatření.

Dohled na dálku je zaloţen na analýze zpráv, jejichţ obsah není veřejně přístupný.

Povinnost poskytovat informace, které jsou v těchto zprávách obsaţen, je uloţena

zákonem. Zákon zmocňuje regulátora i k tomu, aby stanovil obsah, strukturu a periodicitu zpráv.

Regulátor je zákonem zmocněn k provádění dohlídek na místě. Dohlídky provádějí jeho zaměstnanci. Dohlídky na místě jsou nenahraditelným zdrojem informací o:

 portfoliích finančních nástrojů a závazcích finanční instituce i o jednotlivých obchodních případech,

 vnitřních procesech, které v bance nebo v jiné dohlíţené instituci probíhají.

Dohled nad obezřetným podnikáním nebankovních investičních společností je primárně zaměřen na trţní rizika.¹¹

2.2.1 Bankovní dohled

 banky a pobočky zahraničních bank v ČR

 zastoupení zahraničních bank v ČR

 zahraniční banky, poskytující v ČR sluţby v rámci volného pohybu sluţeb¹²

11 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s.

2005, str. 40

12 http://www.cnb.cz/cz/dohled_fin_trh/seznamy/

Bankovní dohled stanoví rámec pro obezřetné podnikání bank a kontroluje jeho

dodrţování. Činnost bank podléhá zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě zmocnění v tomto zákoně ČNB vydává opatření a vyhlášky, které obsahují podmínky pro vstup do bankovního sektoru a obezřetní pravidla v jednotlivých oblastech podnikání bank. O postavení bankovního dohledu, jeho hlavích cílech a pravomocích se podrobněji rozepíši ve třetí kapitole.¹³

Pojem obezřetného podnikání lze takto: „Banka je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejích vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohroţuje bezpečnost a stabilitu banky.“¹⁴

Dohled nad obezřetným podnikáním bank je primárně zaměřen na přiměřenou alokaci kapitálu k úvěrovému riziku a trţním rizikům a na kvalitu jejich pohledávek. Jeho

základem je koncept kapitálové přiměřenosti. O regulaci a dohledu nad bankami se konkrétně rozepíši ve třetí kapitole.

2.2.2 Dohled nad družstevními záložnami

 druţstevní záloţny¹⁵

2.2.3 Dohled nad pojišťovnami

 pojišťovny se sídlem v ČR – dočasně poskytující sluţby v ČR

 pojišťovny se sídlem v ČR – pobočky v EU

 pojišťovny z ČR, které projevily zájem provozovat v EU a Evropském hospodářském prostoru pojišťovací činnost v uvedených odvětvích zřízením pobočky

 pojišťovny a pobočky EU – dočasně poskytující sluţby v ČR, pojišťovny z EU – pobočky v ČR

 pojišťovny z třetích států

 pojišťovny provozující zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání

13 http://www.cnb.cz/cz/dohled_fin_trh/bankovni_dohled/

14 Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, § 12.

15 http://www.cnb.cz/cz/dohled_fin_trh/seznamy/

 pojišťovny s povolením provozovat pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře podle zákona č. 159/1999 Sb.

 pojišťovny s povolením provozovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. – „povinné ručení“

 pojistní matematici ¹⁶

Dohled nad obezřetným podnikáním pojišťoven je primárně zaměřen na pojistná rizika pasivní strany bilance, tj. na krytí pojistných rizik technickými rezervami.

Jeho základem je koncept solventnosti, jenţ se liší od konceptu kapitálové přiměřenosti.

Pojišťovny umisťují technické rezervy i vlastní kapitál do cenných papírů, obchodů s deriváty, úvěrů, nemovitostí i dalších aktiv. Proto je podstatnou součástí dohledu nad pojišťovnami i dohled nad trţními riziky a úvěrovým rizikem.

2.2.4 Dohled nad kapitálovým trhem

 investiční společnosti

 investiční fondy

 obchodníci s cennými papíry

 podílové fondy

 a ostatní¹⁷

Dohled nad organizovaným kapitálovým trhem se z ekonomického hlediska opírá o teorii efektivního finančního trhu. Na takovém trhu se ceny mění jen na základě nových informací a ţádný z účastníků trhu není schopen předvídat změnu ceny finančního

nástroje. Z tohoto hlediska se na efektivním trhu nevyskytuje informační asymetrie a ceny jsou ovlivněny pouze novými zprávami.

Cílem regulace i vlastního výkonu dohledu spočívá v tom, aby se obchodování na

veřejném organizovaném trhu, zejména na burze, co nejvíce přiblíţily teoretickému pojetí efektivního trhu. Dohled se vykonává regulací vstupu za kapitálový trh, analýzou transakcí a ukládáním nápravných opatření.

Nutnou podmínkou pro to, aby transakce byly férové, coţ znamená, aby jedni investoři nevyuţívali privátních informací k získávání mimořádných zisků na účet druhých

16 http://www.cnb./cz/dohled_fin_trh/seznamy/

17 http://www.cnb./cz/dohled_fin_trh/seznamy/

investorů zasvěcených obchodováním (insider trading) je rovný přístup k informacím. Aby se minimalizoval objem zasvěcených obchodů, uţívají se tři základní metody:

 Šetření u obchodníků s cennými papíry zaloţené na tom, ţe kaţdý obchodník je povinen zaznamenávat transakce v deníku obchodníka s cennými papíry;

 stanovení poţadavků na uveřejňování informací firmami, které emitovaly veřejně obchodované cenné papíry;

 analýza jiţ uzavřených obchodů za účelem zjištění neobvyklých změn cen nebo objemů obchodů, tj. zjištění neobvyklé aktivity na trhu, kdyţ je tato změna zjištěna můţe být obchodování s daným titulem pozastaveno aţ do doby, kdy se nalezne příčina neobvyklého jevu.^*

Pro fondy kolektivního investování tato zásada platí jen v míře dané povinností dodrţovat statut a deklarovanou strategii fondu. A pro individuálního investora na kapitálovém trhu pochopitelně taková zásada v podobě pravidla vynucování je věcí svobodné volby. Je nezadatelným právem kaţdého občana, aby riskoval anebo hazardoval se svými penězi podle svého uváţení.

Dohled nad podnikáním na přepážkových trzích se zaměřuje na jednotlivé druhy finančních nástrojů to znamená na jejich smluvní základ, výnos a riziko a také na

dodrţování smluvních podmínek platebního styku. I zde je podstatnou součástí vyřizování stíţností klientů finančních institucí.¹⁸

2.2.5 Dohled nad penzijní připojištěním

 penzijní fondy¹⁹

I pro penzijní fondy platí, ţe mají podnikat obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy účastníků penzijního pojištění z hlediska schopnosti vyplatit peníze plnění.

Rizikový profil penzijních fondů se v zásadě shoduje s rizikovým profilem ţivotní pojišťovny, těţištěm jsou pojistná rizika na pasivní straně bilance. Podstatnou součástí

* Podle Agrandona A. a kol.: The ethical dimension of financial institutions and markets, Heidelberg, Springer Verlag 1998, str. 171

18 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s.

2005, str. 41-43

19 http://www.cnb./cz/dohled_fin_trh/seznamy/

dohledu je přitom dohled nad trţním rizikem, které je spojeno s alokací prostředků fondu do cenných papírů a jiných aktiv.

V souvislosti s integrací dohledů nad finančním trhem do České národní banky (ČNB), došlo k novému způsobu předávání dat od penzijních fondů v rámci plnění jejich informační povinnosti. Sběr dat je zajištěn prostřednictvím aplikace SDNS („Sběr dat nebankovních subjektů“). Zároveň došlo k zahájení sběru dat podle novelizované vyhlášky č. 307/2004 Sb., o předkládání informací a podkladů České národní bance osobami, které náleţí do sektoru finančních institucí. Od tohoto data se zrušil dosavadní „Termínovaný kalendář předkládání výkazů penzijních fondů na ČNB“. Veškeré metodické informace k výkaznictví penzijních fondů jsou od této chvíle k dispozici v rámci aplikace SDNS.²⁰ Zákony upravující penzijní připojištění jsou následující: zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem a zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů

souvisejících s jeho zavedením, se změnami a doplňky provedenými zákonem č. 61/1996 Sb., zákonem č. 15/1998 Sb., zákonem č. 170/1999 Sb., zákonem č. 353/2001 Sb., zákonem č. 36/2004 Sb., zákonem č. 36/2004 Sb., zákonem č. 237/2004 Sb., zákonem č.

257/2004 Sb., zákonem č. 57/2006 Sb., zákonem č. 70/2006 Sb.²¹

2.2.6 Elektronické peníze*

 vydavatelé²²

V rámci bankovního dohledu byl vytvořen specializovaný tým inspektorů IT, který od vykonává specializovaný dohled na místě v bankách v oblasti IT – dohled u

elektronických financí. Banky mají za povinnost zpracovávat čtvrtletně výkazy o pouţití svých elektronických distribučních kanálů a zasílat je do ČNB. Definování elektronických platebních prostředků (elektronických peněz) a povinnosti institucí, které se jimi zabývají je upraveno v zákoně č. 124/2002 Sb., o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku).²³

20 http://www.cnb.cz/www.cnb/cz/dohled_fin_trh/dohled_penzijni_fondy/vykazy_penzijni_fondy/index.html

21 http://www.cnb.cz/www.cnb.cz/cz/legislativa/leg_penizjni_pripojisteni/index.html

* Elektronickými penězi se rozumí rozmach čipových platebních karet pouţívaných i jako „elektronická peněţenka“. Dále „hybridní“ platební karty, které poskytují moţnost jak dálkového přístupu k účtu, a zároveň obsahují určitou peněţní hodnostu, jde o pokračování elektronických peněţenek.

22 http://www.cnb.cz/cz/dohled_fin_trh/seznamy/

23 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s.

2005, str. 49

3. BANKY – REGULACE A DOHLED

Univerzální komerční banka (na rozdíl od specializované banky a na rozdíl od centrální banky) je finanční instituce zaloţená zpravidla ve formě akciové společnosti, která licenci, jeţ ji opravňuje k tomu, aby přijímala vklady. Z institucionálního hlediska jde o základní definiční znak banky, který ji odlišuje od ostatních finančních institucí. Kromě přijímání vkladů se bankám vydává licence i k poskytování dalších finančních sluţeb. Soubor všech těchto licencovaných finančních sluţeb se nazývá bankovnictví. Bankovnictví v členských státech EU zahrnuje finanční sluţby, které mohou banky licencované v členských státech EU poskytovat na evropském trhu finančních sluţeb v souladu s principem jednotné licence.

Komerční banka je firma jako kaţdý jiná a cílem jejího podnikání je zisk a dlouhodobé přeţití v hospodářské soutěţi. Komerční banka je otevřený, dynamický a cílevědomě řízený systém, jehoţ fungování zjednodušeně znázorňuje následující schéma:

poptávka, nabídka struktury banky finanční

konkurentů, situace na => a vnitřní procesy => situace

peněžním trhu a další v bance banky

faktory

Kaţdý systém a tedy i banka má svou strukturu. Pro ziskovost banky a její úspěch

v konkurenci je velmi důleţité, aby banka měla takovou organizační strukturu banky, který odpovídá:

 obecným zásadám řádného řízení firmy,

 velikosti banky, tj. počtu zaměstnanců, počtu poboček a dalších útvarů atd.,

 rozsahu nabízených produktů a sluţeb,

 rizikovému profilu banky.

Základní funkcí organizační struktury banky je vymezit adresné linie pravomoci a zodpovědnosti při řízení a při zajištění provozu banky. Organizační struktura banky je určena stanovami, organizačním řádem, pracovním řádem a dalšími vnitřními procesy, které stanoví linie pravomocí a zodpovědností zejména:

 pro realizaci obchodní politiky banky,

 při řízení rizik,

 pro provoz informačních systémů banky a systémů zálohování a ochrany dat,

 v oblasti vnitřní kontroly,

 při tvorbě a realizaci nouzového plánu, toto se týká zejména likvidity banky a provozu informačních systémů banky,

 při nakládání s pokladní hotovostí a valutami.

Práci zaměstnanců banky a fungování technické infrastruktury banky v rámci dané organizační struktury nazýváme vnitřními procesy v bance. Banka vnitřními procesy reaguje na poptávku, na nabídku konkurentů a na situaci na finančních trzích a v ekonomice. Vnitřní procesy proto rozhodují o ziskovosti banky a o jejím úspěchu v hospodářské soutěţi.

Vnitřní procesy v bance zahrnují zejména:

 strategické rozhodování, jehoţ výsledkem jsou zejména střednědobá strategie a roční obchodní plány banky stanovené v souladu s rozhodnutím valné hromady akcionářů,

 operativní rozhodování, které zajišťuje kaţdodenní provoz banky,

 řízení rizik banky,

 vnitřní kontrolu.²⁴

3.1 Banka jako nositel rizik

Banka je nositelem rizik a subjektem řízení rizik. Banka je nositelem rizik především proto, ţe rozhodující část jejích aktiv tvoří finanční nástroje a finanční riziko je jedním ze tří základních aspektů ekonomického obsahu kaţdého finančního nástroje. A protoţe v bance probíhají různé vnitřní procesy a protoţe je banka vystavena vlivům vnějšího prostředí, je banka i nositelem operačního rizika, které má charakter čistého rizika (které jsme si uţ vysvětlili v kap. 2.1).

Na posuzování rizika z perspektivy banky je zaloţeno řízení rizik v bance. Z teoretického hlediska je základním znakem kaţdého rizika nejistota respektive neurčitost.

24 Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank. 2. vydání. Praha: Bankovní institut vysoká škola a. s.

2005, str. 81-83

V praxi má banka nejistotu ohledně budoucí hodnoty aktiv, pasiv a ohledně budoucích výnosů a nákladů anebo v případě operačního rizika nejistotu o tom, zda nedojde k selhání kontroly obchodů, které dealiři banky na její účet uzavírají na mezinárodním peněţním trhu či k proplacení falešného šeku apod. Protoţe banka podniká ve světě, jenţ se

vyznačuje neurčitostí, resp. nejistotou, a usiluje o dosaţení zisku a úspěchu v hospodářské soutěţi, musí získávat informace, které neurčitost sniţují. Tyto informace podává a

uschovává účetnictví banky, na něm zaloţená finanční analýza banky a jsou obsaţeny i v kompletní dokumentaci k jednotlivým obchodům, zejména k úvěrům. Nejistotou sniţuje i tok agenturních a burzovních informací z veřejných trhů, obsah zpráv a analýz z fungování vnitřních procesů v bance a řada dalších informacích zdrojů. Informace jsou nástrojem rozhodování i řízení v širším slova smyslu. Řízení rizik je jedním ze základních subsystémů vnitřního řídícího a kontrolního systému banky a v tomto kontextu je i předmětem bankovní regulace a také jednou ze základních oblastí, na kterou se zaměřují dohlídky na místě.

Rizikový profil banky je tedy dán:

 bilančními riziky spojenými s portfolii finančních aktiv v bilanci banky, k bilančním rizikům patří úvěrové riziko a trţní rizika,

 operačním rizikem spojeným s vnitřními procesy, které v bance probíhají a s vlivy vnějšího prostředí, včetně rizika právního,

 dalšími bankou podstupovanými významnými riziky, jako například rizikem strategickým či rizikem reputačním (riziko ztráty dobrého jména).

Riziko insolvence banky spočívá v nejistotě o tom, zda banka dostojí v plné míře svým závazkům vůči vkladatelům a ostatním svým věřitelům. Toto riziko není nějakým dalším druhem finančních rizik vedle úvěrového rizika, trţních rizik a operačního rizika. Je to souhrnné riziko vyjádřené ve vztahu ke kapitálu banky. Jinými slovy, riziko insolvence banky závisí na jejím rizikovém profilu a na míře, v níţ jsou rizika, která tento profil určují, kryta jejím kapitálem.

Pro přehled rizik následuje tabulka, kde jsou rozdělena rizika, která se pouţívá pro regulaci kapitálové přiměřenosti banky na individuálním i konsolidovaném základě. Tento přehled však přesně neprezentuje dikci příslušné vyhlášky, resp. opatření ČNB.

Riziko insolvence jako agregované riziko podnikání banky A. úvěrové riziko

 dle faktorů, kterými je vyvoláno

 systematické riziko

 nesystematické riziko

 dle řízení úvěrového rizika

 inherentní riziko produktu

 přímé úvěrové R

 R neposkytnutého plnění

 platební riziko

 R náhradního obchodu

 R zajištění

 R nevrácení poskytnutých záloh

 riziko nesplnění závazku druhou stranou

 R výstavce

 R protistrany R klienta

 R země

 R transferu

 R koncentrace

B. tržní rizika

 akciové riziko

 měnové riziko

 úrokové riziko

 komoditní riziko

C. riziko likvidity

 riziko ztráty schopnosti dostát aktuálně splatným závazkům

 riziko trţní likvidity

D. operační riziko

 riziko procesu

 riziko lidského faktoru

 riziko systémů

 riziko vnější události

 riziko právní

E. ostatní rizika  riziko strategické

 reputační

 veškerá další rizika, která banka podstupuje či kterým je vystavena

Tabulka č.2: Rizika v podnikání banky

Zdroj: Babouček I. a kolektiv: Regulace činnosti bank; Jílek, J.: Finanční trhy; vlastní úprava, str. 94

3.1.1. Banka a úvěrové riziko

Úvěrové (kreditní) riziko spočívá v nejistotě o tom, zda klient resp. protistrana v transakci dostojí svému závazku uhradit svůj dluh včas a v plné výši. Velikost úvěrového rizika je dána především:

 nominální hodnotou transakce,

 schopností a ochotou protistrany dostát svým závazkům,

 druhem transakce: zatímco u některých obchodů představuje úvěrové riziko celou nominální hodnotu transakce – tak je tomu zejména u úvěrů, u jiných transakcí je riziko podstatně menší a omezuje se na rozdíl mezi dohodnutou cenou a cenou náhradního obchodu – tak je to u úvěrových derivátů.

Existují různé typy úvěrového rizika, jako:

 Systematické úvěrové riziko, které z pohledu banky souvisí s konkrétně

vymezenou skupinou klientů, kteří podnikají v jednom odvětví či pocházejí z určité oblasti nebo země.

 Nesystematické úvěrové riziko je oproti tomu určeno především finanční situací konkrétního dluţníka.

 „Inherentní riziko produktu“, do kterého se zahrnuje:

- Přímé úvěrové riziko, které spočívá v nejistotě o tom, zda bude v plné výši a ve lhůtě splatnosti splacena jistina a úroky z úvěru, který banka poskytla. Je nejstarším a dodnes nejdůleţitějším rizikem v podnikání banky.

- Riziko zajištění, které spočívá v nejistotě o trţní ceně aktiv, jimiţ je úvěr zajištěn, tato nejistota je dána řadou faktorů právním rizikem počínaje a výkyvy trţní ceny zastaveného aktiva konče, typickém příkladem jsou výkyvy cen nemovitostí.

- Riziko neposkytnutého plnění spočívá v nejistotě o tom, ţe bance bude řádně ve sjednané době poskytnuto plnění vyplývající z uzavřeného

derivátového kontraktu; toto riziko je obdobou úvěrového rizika, ale týká se derivátových obchodů; výše rizika je dána výší plnění vyplývajícího

z daného kontraktu.

- Platební riziko je nejistota o tom, zda protistrana vyrovná své závazky, jeho výše je zpravidla dána výší neuhrazené splatné částky, toto riziko se týká zejména provizí poplatků.

- Riziko náhradního obchodu je dáno nejistotou o tom, zda bance vznikne tzv. otevřená pozice v důsledku toho, ţe protistrana nesplní sjednaný

kontrakt a banka bude nucena zajistit se novým obchodem, který však můţe být uzavřen za méně výhodných podmínek. Výše rizika vyplývá z nákladů na jednání náhradního obchodu, který bance nahradil působní obchod. Toto riziko se týká derivátových obchodů.

- Riziko nevrácení poskytnutých záloh, které – jak napovídá název – spočívá v nejistotě o vrácení poskytnuté zálohy.

 „Riziko protistrany“, do kterého se zahrnuje:

- Vypořádací riziko téţ riziko vypořádání (settlement risk) spočívá v nejistotě o tom, zda subjekt, se kterým banka uzavřela smlouvu o uskutečnění nějaké transakce, například zbankrotuje ještě před vypořádáním této transakce, aniţ došlo k uhrazení jeho závazku.

- Riziko země, někdy téţ teritoriální riziko,jeţ spočívá v nejistotě o tom, zda dojde k situaci, v níţ významná část subjektů z dané země (včetně vlády) z určitého společného důvodu nedostojí svým závazků. Faktory, které k tomu vedou mohou být ekonomické, politické nebo můţe jít o zásah tzv.

„vyšší moci“ (přírodní katastrofy).

- Riziko transferu spočívá v nejistotě o tom, zda určitý stát zpřísní devizový reţim.

- Riziko koncentrace spočívá v souběhu nejistot v důsledku pozitivní

korelace výnosů jednotlivých nástrojů v portfoliu, zdrojem nejistoty je tedy nedostatečná diverzifikace portfolia. Toto riziko je velmi významné a má řadu úrovní, jde o riziko odvětvové koncentrace, regionální koncentrace i riziko výlučné koncentrace obchodů na jeden stát či jednu – dominantní klientskou protistranu.

3.1.2. Banka a tržní rizika

Trţní rizika spočívají v nejistotě o tom, zda vývoj cen na finančních trzích způsobí sníţení cen aktiv v portfoliu banky anebo zvýšení hodnoty závazků banky. Trţní rizika se rozlišují především podle druhu finančních nástrojů. Mezi základní typy trţního rizika patří:

 Akciové riziko, u něhoţ rozlišujeme specifické riziko, které se týká volatility ceny jednotlivých akcií, od systémového rizika, které se týká vývojového trendu

akciového trhu. Specifické akciové riziko lze sníţit diverzifikací, systémové riziko jednoho trhu však diverzifikací sníţit nelze. Lze je sníţit diverzifikací portfolia akcií mezi různé akciové trhy, protoţe však trendy na různých akciových trzích jsou zpravidla ve významné míře korelovány, má i diverzifikace realizovaná v globálním měřítku své meze.

 Měnové riziko (foreign exchange risk, currency risk), které spočívá v nejistotě o vývoji kursů měn, v nichţ jsou denominovány rozvahová i podrozvahová aktiva banky a také platby, které banka přijímá anebo odesílá.

 Úrokové riziko, které spočívá v nejistotě o vývoji úrokových sazeb (interest rate risk). Rizikovým faktorem je hladina úrokových sazeb spolu s tvarem výnosové křivky, která se odvozuje od výnosu státních dluhopisů.

 Komoditní riziko, které spočívá v nejistotě o cenách komodit. Banky nenakupují komodity za účelem výroby nebo dalšího obchodování s nimi a zaměřují se na obchodování se standardizovanými komoditními deriváty.

3.1.3. Banka a riziko likvidity

Riziko likvidity resp. likviditní riziko, téţ likvidní riziko má dvě sloţky:

Nejistotu o tom, zda banka má dostatek hotovosti nebo jiných rychle likvidních aktiv k pokrytí svých aktuálně splatných závazků nebo o tom, zda si na mezibankovním trhu, u korespondenčních bank nebo u centrální banky potřebnou hotovost opatří.

Riziko trţní likvidity (market liquidity risk). Toto riziko je spojeno především s veřejně obchodovatelnými akciemi a dluhopisy, které banka drţí v obchodní knize. Riziko spočívá v nejistotě o likviditě těchto cenných papírů, to znamená v nejistotě o tom, zda mohou být rychle a s malou ztrátou hodnoty směněny za hotovost. Likvidita veřejně

obchodovatelného cenného papíru je velká tehdy, kdyţ je na trhu obchodován pravidelně a ve významných objemech a tak denní objemy obchodování s dotčeným titulem jsou základním ukazatelem jeho likvidity.