Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Lola Laštovičková
Odpovědnost za škodu v občanském a obchodním právu
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.
Katedra občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. 3. 2010
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.
V Praze 31. 3. 2010 Lola Laštovičková
Poděkování
Děkuji panu Prof. JUDr. Jiřímu Švestkovi, DrSc., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.
V Praze 31. 3. 2010 Lola Laštovičková
OBSAH
ÚVOD... 1
1 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU A JEJÍ FUNKCE V ČESKÉM PRÁVU ... 2
1.1 Základní charakteristika ... 2
1.2 Odpovědnost za škodu a jiné důsledky porušení závazku ... 2
1.3 Hlavní funkce ... 4
2 PRINCIPY ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V EVROPSKÉM PRÁVU ... 5
2.1 Europeizace civilních deliktů... 5
2.2 Celková koncepce Principů evropského deliktního práva a některá jejich dílčí ustanovení 6 2.2.1 Škoda a rozsah její náhrady... 6
2.2.2 Chráněné zájmy... 6
2.2.3 Příčinná souvislost... 7
2.2.4 Odpovědnost za zavinění... 7
2.2.5 Objektivní odpovědnost... 8
3 VZTAH ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM PRÁVU ... 8
3.1 Úvod do problematiky... 8
3.2 Prevence škod ... 10
3.2.1 Prevence škod v občanském právu... 10
3.2.1.1 Generální prevence... 11
3.2.1.2 Speciální prevence ... 12
3.2.2 Prevence škod v obchodním právu... 13
3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ... 14
3.3.1 Předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu obecně... 14
3.3.2 Předpoklady vzniku obchodněprávní odpovědnosti za škodu obecně... 16
3.3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu konkrétně... 16
3.3.3.1 Protiprávní úkon, škodní událost, popř. jiný zákonem vymezený stav ... 16
3.3.3.1.1 Okolnosti vylučující protiprávnost ... 18
3.3.3.2 Škoda a její předvídatelnost ... 21
3.3.3.3 Příčinná souvislost ... 23
3.3.3.4 Zavinění ... 24
3.3.3.5 Neexistence okolností vylučujících odpovědnost... 26
3.4 Subjekty odpovědnosti za škodu ... 27
3.5 Společná odpovědnost za škodu a zavinění poškozeného... 29
3.5.1 Škoda způsobená více škůdci... 29
3.5.2 Zavinění poškozeného... 30
3.6 Rozsah a způsob náhrady škody ... 31
3.6.1 Rozsah náhrady škody, možnosti jeho limitace a zmírňovací oprávnění soudu... 31
3.6.1.1 Rozsah náhrady škody... 31
3.6.1.2 Zákonná a smluvní limitace náhrady škody ... 36
3.6.1.3 Zmírňovací oprávnění soudu... 38
3.6.2 Způsob náhrady škody... 39
3.7 Promlčení práva na náhradu škody ... 40
3.8 Obecná a zvláštní případy odpovědnosti za škodu ... 43
3.8.1 Obecná odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku... 43
3.8.2 Obecná odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku... 45
3.8.3 Zvláštní případy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku... 46
3.8.3.1 Odpovědnost za poškození, ztrátu či zničení věci, jež je předmětem závazku... 46
3.8.3.2 Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito ... 47
3.8.3.3 Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání 47 3.8.3.4 Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům ... 49
3.8.3.5 Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku... 49
3.8.3.6 Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným ... 52
3.8.3.7 Odpovědnost za škodu na vnesených, umístěných nebo odložených věcech... 53
3.8.4 Zvláštní případy odpovědnosti za škodu podle obchodního zákoníku... 56
3.8.4.1 Smlouva kupní a smlouva o dílo ... 56
3.8.4.2 Smlouva o uložení věci ... 56
3.8.4.3 Smlouva o skladování ... 57
3.8.4.4 Smlouva mandátní... 58
3.8.4.5 Smlouva komisionářská ... 58
3.8.4.6 Smlouva zasílatelská ... 58
3.8.4.7 Smlouva o přepravě věci ... 59
3.8.5 Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku... 60
4 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE NÁVRHU NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ... 62
4.1 Zhodnocení současné právní úpravy v občanském zákoníku a jiných kodexech soukromého práva 62 4.2 Rekodifikace soukromého práva... 63
4.3 Základní zásady návrhu nového občanského zákoníku ... 64
4.4 Náhrada škody v návrhu nového občanského zákoníku ... 65
ZÁVĚR ... 68
SEZNAM ZKRATEK ... 71
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 72
NÁZEV DIPLOMOVÉ PRÁCE A JEHO PŘEKLAD DO ANGLICKÉHO JAZYKA... 76
SUMMARY... 76
SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV A JEJICH PŘEKLAD DO ANGLICKÉHO
JAZYKA... 77
Úvod
Ve své diplomové práci se zaměřuji na porovnání odpovědnosti za škodu v občanském a obchodním právu. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž její těžiště spočívá v kapitole třetí.
První kapitola obsahuje definici pojmu odpovědnost za škodu, nastiňuji zde také vztah této odpovědnosti k dalším druhům odpovědnosti a smluvní pokutě. Dále se zabývám tím, jaké funkce jsou přičítány odpovědnosti za škodu v českém právu.
V druhé kapitole se zmiňuji o Principech evropského deliktního práva, které mezi jinými ovlivnily současný vládní návrh nového občanského zákoníku. Ve většině podkapitol celé práce se snažím upozornit na shodu či naopak rozdíly mezi platnou právní úpravou v občanském či obchodním zákoníku a Principy evropského deliktního práva.
Nejrozsáhlejší kapitolou je kapitola třetí, kde jsou zahrnuty jednotlivé oblasti odpovědnosti za škodu v občanském a obchodním právu. Nejprve obecně charakterizuji vztah občanského a obchodního zákoníku s ohledem na odpovědnost za škodu. Poté se soustředím na prevenci škod a jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
Popisuji dále subjekty odpovědnosti za škodu, společnou odpovědnost za škodu a zavinění poškozeného. V neposlední řadě obsahuje třetí kapitola také rozsah náhrady škody, možnost jeho limitace, právo soudu jej snížit a způsob náhrady škody. Důležitá je i úprava promlčení práva na náhradu škody, čímž se posléze zabývám, a obecná odpovědnost za škodu. Na posledním místě této kapitoly jsou zmíněny zvláštní případy odpovědnosti za škodu.
Čtvrtá kapitola je v souvislosti s připravovanou rekodifikací soukromého práva věnována současnému vládnímu návrhu nového občanského zákoníku a především jeho úpravě odpovědnosti za škodu. Současně je poukázáno na nedostatky dosavadní právní úpravy občanského zákoníku a ostatních kodexů soukromého práva.
Text této práce je aktuální k datu 31. března 2010, kdy byla práce dokončena.
1 Odpovědnost za škodu a její funkce v českém právu 1.1 Základní charakteristika
„Právní odpovědnost je institutem, kterým objektivní právo reaguje na takové chování subjektů práva, které působí contra legem.“1 Podle většinového názoru se jedná o sekundární právní povinnost vznikající z porušení primární právní povinnosti nebo jako následek objektivního stavu újmy, spojeného s požadavkem na jeho kompenzaci.2
Odpovědnost za škodu je nejobecnějším druhem právní odpovědnosti v rámci soukromého práva. Oproti ostatním typům, tj. odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, za prodlení a za vady, je totiž upravena v zásadě všemi soukromoprávními odvětvími a většinou je přípustná zároveň i s jinými případy právní odpovědnosti. Představuje právní institut, který reaguje na takové chování subjektů, jehož výsledkem je vznik újmy.3 Lze ji také chápat jako právní vztah, jehož obsahem jsou zvláštní povinnosti, které jsou uloženy subjektu vedle či namísto povinností původních.
Pro úplnost je nutno dodat, že odpovědnost za škodu zná i právo veřejné.
Příkladem může být adhézní řízení či odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vlastní realizace odpovědnostního vztahu zde sice podléhá pravidlům definovaným zásadně právem soukromým, podrobněji však o této problematice není pojednáno.
1.2 Odpovědnost za škodu a jiné důsledky porušení závazku
Vztah odpovědnosti za škodu a jiných důsledků porušení závazků je většinou řešen tak, že právo na náhradu škody není dotčeno. V některých případech je však tento vztah řešen zvláštně.
Co se týče vztahu náhrady škody a smluvní pokuty (paušalizované náhrady škody), která se sjednává jako zajišťovací prostředek pro případ porušení smluvní povinnosti, je vhodné zmínit následující. Obecně je v § 545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který se aplikuje i na obchodněprávní vztahy, stanoveno, že v případě sjednané smluvní pokuty není věřitel
1 BREJCHA, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha : ASPI Publishing, s. r. o., 2000, s.
25
2 Srov. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha : Linde Praha, a. s., 2008, s. 770
3 Srov. BREJCHA, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha : ASPI Publishing, s. r. o., 2000, s. 54
oprávněn požadovat náhradu škody. Toto ustanovení je ale dispozitivní, proto lze sjednat, že věřitel může požadovat náhradu škody pouze do té míry, která bude přesahovat smluvní pokutu či dokonce, že se vedle smluvní pokuty bude hradit i škoda.
V případě prodlení s peněžitým dluhem, tedy nebyl-li peněžitý závazek splněn včas, je v občanském zákoníku stanoveno, že lze náhradu škody věřitelem požadovat jen potud, pokud není kryta úroky z prodlení, popř. poplatky z prodlení (§ 519). Úroky z prodlení, popř. poplatky z prodlení jsou totiž určitou paušalizací náhrady škody.
Podobně tak stanoví i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v § 369 odst. 2, avšak zde mají smluvní strany na rozdíl od občanského zákoníku možnost se od tohoto ustanovení vzhledem k jeho dispozitivnosti odchýlit.
Odpovědnost za vady, nastupující v případě, že povinnost poskytnout předmět plnění nebyla řádně splněna, slouží k vyrovnání újmy spočívající ve vadnosti samotného předmětu plnění. Z ustanovení § 510 ObčZ, které je součástí obecné úpravy odpovědnosti za vady podle občanského zákoníku, ale i např. z § 600 ObčZ (ustanovení kupní smlouvy) vyplývá, že se z důvodu náhrady škody nelze domáhat nároků ze závazků z odpovědnosti za vady. Jiná újma, která vznikla následkem vadného plnění, je však škodou, proto lze až v tomto případě hovořit o odpovědnosti za škodu. Nároky z odpovědnosti za vady a z odpovědnosti za škodu mohou tedy existovat vedle sebe, ale jako náhradu škody nelze uplatnit to, co odpovídá právům z odpovědnosti za vady.
Obchodní zákoník obecnou úpravu odpovědnosti za vady postrádá, avšak např. v úpravě kupní smlouvy (§ 440) se zdůrazňuje, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním nároků z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy i z titulu odpovědnosti za škodu, a dále je stanoveno, že pokud výše slevy kryje dosažený ušlý zisk, nemá kupující právo na náhradu této škody. Obdobně se toto ustanovení použije i v případě smlouvy o prodeji podniku (§ 486 odst. 5 ObchZ) a přiměřeně u smlouvy o dílo (§ 564 ObchZ).
„Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu.“4 Bezdůvodné obohacení je upraveno
4 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1324
především v ustanoveních občanského zákoníku (§ 451 n., dílčí speciální úprava je i v obchodním zákoníku: § 351 odst. 2 a na něj odkazující ustanovení § 354 a § 357), které platí i pro obchodněprávní vztahy. Předpokladem bezdůvodného obohacení je sice újma, jako je tomu u odpovědnosti za škodu, avšak jedná se o újmu jednoho jako důsledek obohacení jiného bez ohledu na to, zda byla někomu způsobena škoda.
1.3 Hlavní funkce
Právní institut odpovědnosti za škodu chrání majetkové (především vlastnictví) a osobní vztahy (předně život a zdraví) díky své preventivně výchovné a reparační, jakož i satisfakční funkci.
Zásada prevence patří k hlavním zásadám soukromého práva vůbec. Porušování právních povinností je obecně nežádoucí, protože obvykle vede ke vzniku materiální či nemateriální újmy. Vychází se přitom z myšlenky, že ze společenského i individuálního hlediska je snazší a lepší škodám předcházet, než je následně odstraňovat. Princip prevence je vyjádřen především v občanském zákoníku, ale najdeme ho i v předpisech jiných právních odvětví (např. v obchodním zákoníku).
Na rozdíl od preventivní funkce se reparační funkce uplatňuje až po porušení právní povinnosti. Jejím hlavním zaměřením je zabezpečení plné náhrady škody (reparace), a to náhradou v penězích (kompenzace) nebo náhradou in natura (restituce).
Zprostředkovaně však i tato funkce působí preventivně. Uložením plné náhrady škody je totiž vychováván odpovědný subjekt a jeho prostřednictvím i ostatní osoby k dobrovolnému plnění právních povinností, a tím i k předcházení škodám.
Satisfakční funkce se projevuje v případech škody způsobené na zdraví při náhradě nemajetkové újmy jako tzv. materiální satisfakce. Jako příklad lze uvést jednorázové peněžité odškodnění za ztížení společenského uplatnění. V budoucnosti bude pravděpodobně škoda definována v souladu s evropským vývojem jako majetková i nemajetková újma.
Represivní funkci však odpovědnost za škodu v českém platném právu nemá.
Poškozenému má být odstraněna škoda v jeho majetkových poměrech, nemá ale být jakkoli obohacen. V českém právu na rozdíl od práva angloamerických zemí tedy nelze uložit náhradu škody jako trestní postih.
2 Principy odpovědnosti za škodu v evropském právu 2.1 Europeizace civilních deliktů
V současné době probíhá proces sbližování právních řádů členů Evropské unie (tzv. europeizace) ve stále více oblastech. Odůvodněním této snahy je v prvé řadě liberalizace evropské ekonomiky. Pokud by byl totiž právním pojmům přikládán různý význam, bránilo by to hladkému přeshraničnímu obchodnímu styku.
Europeizace může probíhat ve dvou formách, a to prostřednictvím regulativních metod jako organizovaný proces přijímání sekundárních forem komunitárního práva nebo pomocí spontánních projektů (tzv. soft law), zaměřených na dosažení obecných základů jednotné úpravy. V oblasti civilních deliktů se uplatňuje zatím hlavně druhá forma.5
Co se týče regulativní metody jedná se pouze o útržkovité náznaky úpravy především v oblasti ochrany spotřebitele. Na druhé straně se v rámci soft law objevují projekty, které se snaží zachytit společný základ právních řádů v oblasti deliktního práva. Nejvýznamnější z nich tvoří Principy evropského deliktního práva (Principles of European Tort Law – PETL), zpracované Evropskou skupinou deliktního práva (European Group on Tort Law – EGTL). Důležitý je i Návrh společného referenčního rámce (Draft of Common Frame of Reference – DCFR), jehož součástí jsou zásady mimozávazkové občanskoprávní odpovědnosti zpracované skupinou Study Group on a European Civil Code spolu s Acquis Group.
Skupina EGTL se sešla poprvé v roce 1994 v Tilburgu. Institucionální podporou se stalo v přední řadě rakouské Evropské centrum deliktního a pojišťovacího práva (European Centre of Tort and Insurance Law – ECTIL). Principy evropského deliktního práva byly zveřejněny na konferenci ve Vídni 19. a 20. května 2005.
Principy evropského deliktního práva v sobě spojují tradiční koncept předpokladů odpovědnosti za škodu s moderními trendy evropských zemí.
5 Srov. VLASÁK, M. Odpovědnost za škodu v evropském a českém kontextu. Právní fórum, 2009, č. 5, s. 180
2.2 Celková koncepce Principů evropského deliktního práva a některá jejich dílčí ustanovení
Principy evropského deliktního práva jsou rozděleny do šesti dílů. Po základním ustanovení následuje úprava předpokladů vzniku odpovědnosti, tedy škody, příčinné souvislosti a zavinění. Na to navazuje ustanovení o objektivní odpovědnosti, dále o odpovědnosti za třetí osoby, o zproštění se odpovědnosti, o spoluzpůsobení škody poškozeným, o spoluodpovědnosti více škůdců a nakonec o rozsahu a způsobu náhrady škody.
PETL vycházejí ze subjektivní odpovědnosti za škodu, což odpovídá koncepci českého práva. Přináší však i určité inovace především v oblasti škody a rozsahu její náhrady, chráněných zájmů, úpravy příčinné souvislosti, koncepce protiprávnosti a objektivní odpovědnosti.
2.2.1 Škoda a rozsah její náhrady
Základní norma (čl. 1:101) stanoví, že každý je povinen k náhradě škody, pokud je mu právně přičitatelná. Ve svém druhém odstavci staví čl. 1:101 všechny tři druhy odpovědnosti, které PETL rozeznávají (odpovědnost za zavinění, objektivní odpovědnost a odpovědnost za třetí osoby), na stejnou úroveň. Navazující čl. 2:101 definuje nahraditelnou škodu, což je majetková nebo nemajetková újma zákonem chráněného zájmu. Podle čl. 2:103 se nenahrazuje škoda, která souvisí s nezákonnými aktivitami či zdroji.
Podle českého práva se hradí zásadně škoda, která je definována jako majetková újma vyjádřitelná v penězích. Nemajetková újma se hradí pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští. Naproti tomu podle PETL se hradí jak majetková, tak i nemajetková škoda. Takový přístup je zcela ve shodě s rozvojem ochrany lidských práv.
Souvisí také s ohledem na nesnadnou prokazatelnost škody a příčinné souvislosti, kdy právě nemajetková škoda často umožní, aby byl poškozený alespoň částečně odškodněn.
2.2.2 Chráněné zájmy
Chráněné zájmy jsou v čl. 2:102 vymezeny hierarchicky s tím, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, jeho definice přesnější a čím větší je jeho očividnost, tím
rozsáhlejší ochrana je mu poskytována. Na prvním místě je v hierarchii uveden život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda, na druhém místě ochrana majetkových práv včetně práv k nehmotným statkům.
2.2.3 Příčinná souvislost
Na kauzalitu se podle čl. 3:101 pohlíží jako na conditio sine qua non.
V následujících článcích jsou upraveny konkurenční příčiny, alternativní příčiny, potenciální příčiny a neurčitá dílčí kauzalita.
Pokud nastanou současně dvě jednání, z nichž by každé mohlo způsobit nastalou škodu (konkurenční příčiny), jsou obě chápana jako příčiny, což se projeví v solidární odpovědnosti více škůdců (čl. 3:102).
V případě alternativních příčin, kdy není jisté, jaké jednání způsobilo škodu, musí být podle čl. 3:103 odst. 1 každé jednání považováno za příčinu v rozsahu pravděpodobnosti, v jaké mohlo způsobit škodu poškozenému. Tomu pak odpovídá podílová odpovědnost v závislosti na stupni pravděpodobnosti.
Pokud jednání vedlo neodvratně ke vzniku škody, následné jednání v případě, že by samo o sobě způsobilo tutéž škodu (potenciální příčiny), se pak nebere v potaz (čl.
3:104).
Je-li zřejmé, že škodu způsobilo více jednání, ani jedno však nikoli plně a není zřejmé, jakou část škody každé z nich způsobilo, musí se podle čl. 3:105 předpokládat, že všechna jednání přispěla ke vzniku škody rovným dílem (neurčitá dílčí kauzalita).
2.2.4 Odpovědnost za zavinění
Anglický pojem „fault“ se do češtiny překládá jako „zavinění“. Ukrývá však v sobě i další předpoklad, kterým je protiprávnost chování.6 Odpovědnost za zaviněné protiprávní jednání vzniká osobě, která úmyslně nebo z nedbalosti poruší požadované standardy chování (čl. 4:101). Protiprávnost je spojena s těmito standardy, které jsou určeny na základě čl. 4:102 chováním rozumné osoby. Takové chování musí však být posuzováno ve světle objektivních okolností a s ohledem na subjektivní okolnosti (jako např. věk) může být požadovaný standard chování modifikován. Při stanovení úrovně
6 Srov. PELIKÁNOVÁ, I., Principy evropského odpovědnostního práva. Právní zpravodaj, 2007, č. 7, s.
6
chování musí být vzaty v potaz také normy, které zakazují či přikazují určitý způsob jednání.
2.2.5 Objektivní odpovědnost
EGTL se dlouhou dobu nemohla dohodnout o úpravě odpovědnosti bez ohledu na zavinění, tedy objektivní odpovědnosti. Nakonec se členové skupiny sjednotili na tzv. „malé generální klauzuli“ pro případy mimořádných nebezpečí.7 Čl. 5:101 ve svém druhém odstavci definuje, kdy je činnost mimořádně nebezpečná. Z tohoto vymezení jsou ve čtvrtém odstavci téhož článku uvedeny výjimky, a to v případě, že taková činnost podléhá úpravě odpovědnosti bez zavinění na základě jiných ustanovení PETL, předpisů národního práva nebo mezinárodní smlouvy. Navazující článek odkazuje na národní právní řády v případě nebezpečných činností, které však nejsou mimořádně nebezpečné.
3 Vztah odpovědnosti za škodu v občanském a obchodním právu
3.1 Úvod do problematiky
V obecné rovině můžeme říci, že občanský zákoník je k obchodnímu zákoníku v poměru subsidiarity, což vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ, který v případě nemožnosti řešení otázek podle obchodního zákoníku odkazuje na zákoník občanský.
Oba předpisy však v oblasti odpovědnosti za škodu obsahují vlastní úpravu s podstatnými odlišnostmi a na druhé straně i s mnohými duplicitními ustanoveními.
Potřeba takového rozštěpení zůstává sporná a plynou z toho praktické problémy.
Úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku je univerzální úpravou pro celé soukromé právo s výjimkami zvláštních úprav, které stanoví něco jiného. Sem se řadí mj. i již zmíněný obchodní zákoník. Občanský zákoník zahrnuje jak obecnou odpovědnost za škodu, tak řadu zvláštních případů odpovědnosti za škodu. Pro jejich vzájemný vztah platí zásada lex specialis derogat legi generali.
Odpovědnost za škodu v obchodním právu vychází na rozdíl od občanského práva z koncepce objektivní odpovědnosti. To je odůvodněno především jinou povahou
7 Srov. TICHÝ, L. (ed.). Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě. Sborník referátů z konference Právnické fakulty UK Praha, konané ve dnech 5. a 6. června 2004.
Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2005, s. 28
subjektů. Od podnikatelů se očekává profesionalita, proto je přístup k odpovědnosti za škodu v tomto právním odvětví přísnější. Obecnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením závazku v obchodních vztazích a porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem představuje § 373 až 386 ObchZ. Povinnosti vymezené tímto zákoníkem se nacházejí především v úpravě firemního práva, nekalé soutěže a práva obchodních společností. Existuje zde také mnoho speciálních ustanovení týkající se odpovědnosti za škodu, které se pojí hlavně k jednotlivým smluvním typům. Ty jsou ve vztahu k obecné úpravě v obchodním zákoníku v poměru speciality.
Uznává se, že obchodním zákoníkem se bude řídit odpovědnost za škodu, pokud byla škoda způsobena porušením povinnosti ze závazkového vztahu vzniklého podle obchodního zákoníku. Spadají sem tedy nejen obchody relativní (§ 261 odst. 1 a 2 ObchZ mezi podnikateli nebo mezi podnikateli na straně jedné a státem či samosprávnou územní jednotkou na straně druhé), ale i fakultativní obchody podle
§ 262 ObchZ (závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem na základě shodně projevené vůle stran), dále obchody absolutní (§ 261 odst. 3 ObchZ – kritériem je zde hledisko věcné bez ohledu na povahu subjektů) a obchody kombinované (§ 261 odst. 6 ObchZ – v případě relativních obchodů na základě smluv, které nejsou upraveny v obchodním zákoníku, ale v zákoníku občanském, se takové závazkové vztahy nadále řídí obchodním zákoníkem s tím, že samotná smlouva se řídí ustanoveními občanského zákoníku pro daný smluvní typ kromě pojistné smlouvy, která se plně řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony – § 261 odst. 7 ObchZ).8 Podle § 757 ObchZ se postupuje obdobně podle obchodního zákoníku i v případě odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené tímto zákoníkem. Avšak v případě, kdy právní předpis pro porušení jím vymezených povinností neupravuje odpovědnost za škodu, ani neodkazuje např. na obchodní zákoník, bude se odpovědnost za škodu řídit občanským zákoníkem. Kromě toho se podle obchodního zákoníku (§ 373 n. ObchZ) bude postupovat i v případě povinnosti k náhradě škody při zániku závazku dlužníka pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 353 ObchZ) nebo v případě povinnosti náhrady škody při odstoupení smluvní strany pro zmaření účelu smlouvy (§ 357 ObchZ).
8 Srov. ŠILHÁN, J., Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2007, s. 4
Aplikace obchodního zákoníku však může vyplývat i z různých speciálních zákonů, vůči kterým je obchodní zákoník lex generalis či na něj tyto zákony výslovně odkazují (např. § 5 odst. 5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud je stranou obchodnězávazkového vztahu nepodnikatel, řídí se jeho odpovědnost ustanoveními občanského zákoníku (§ 262 odst. 4 ObchZ). Tím tedy může dojít pro smluvní strany k rozdvojení režimu odpovědnosti za škodu.
Z toho, co je výše naznačeno, tedy vyplývá, že přednost má zvláštní úprava před obecnou úpravou v jednom a tomtéž právním předpisu. Otázka však je, zda mají přednost zvláštní úpravy v občanském zákoníku před obecnou úpravou obchodního zákoníku. Přijímá se spíše názor, který sdílí i I. Pelikánová9, podle kterého mají zvláštní úpravy občanského zákoníku přednost. Sama však tvrdí, že řešení této otázky nepovažuje za jednoznačné. Obecná obchodněprávní odpovědnost za škodu je totiž sama úpravou zvláštní vůči úpravě občanskoprávní (§ 1 odst. 2 ObchZ).
Podle velké části odborné veřejnosti by tuto situaci mělo vyřešit sjednocení na bázi jednoho předpisu, o což se snaží návrh nového občanského zákoníku.
3.2 Prevence škod
3.2.1 Prevence škod v občanském právu
V právu se obecně klade důraz na prevenci. Každé porušení právních povinností bývá totiž spojeno s majetkovými újmami jednotlivců a ekonomickými ztrátami společnosti. Proto je také v občanském právu vyzdvižena zásada prevence, tedy předcházení porušení právních povinností v občanskoprávních vztazích. Jejím centrem je občanský zákoník, kde je upravena spolu s odpovědností za škodu. Nachází se však i v jiných právních předpisech, jako např. v zákoníku práce, obchodním zákoníku, v atomovém zákoně aj.
Občanské právo rozlišuje prevenci generální a speciální. Generální prevence se snaží odvrátit všechny osoby (fyzické i právnické) od porušování právních povinností, které obvykle vedou ke vzniku škod. Smysl speciální prevence tkví v uskutečnění
9Srov.PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 1998, s. 415
opatření, které má za cíl odstranit již hrozící škodu v konkrétním případě ze strany ohrožených osob.
3.2.1.1 Generální prevence
Generální prevence je v prvé řadě vyjádřena v § 415 ObčZ, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jedná se o závaznou právní povinnost každého dodržovat povinnosti převzaté smluvně či stanovené v právních předpisech a zároveň si zachovat stupeň pozornosti, který lze rozumně za konkrétních okolností požadovat - počínat si tedy tak, aby ke škodám jiným ani jemu samému nedocházelo vůbec a také, aby nedocházelo ke zvětšení škod již způsobených. Při porušení takové povinnosti jedná osoba v rozporu s právem, tedy protiprávně, a za splnění dalších předpokladů bude následovat obecná odpovědnost za škodu podle § 420 ObčZ.
Toto ustanovení je vyjádřením zásady neminem laedere a zároveň principu ochrany dobrých mravů v občanskoprávních vztazích.
Nejvyšší soud vztahuje aplikaci tohoto ustanovení pouze na případy: „není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje“.10 Dává také při hodnocení protiprávnosti přednost kritériu jednání před kritériem účinku, není tedy hlavní, že byla způsobena škoda, ale spíše to, zda škůdce jednal určitým způsobem. Jako příklad lze uvést rozhodnutí, kde bylo zásadní, zda cyklista upozornil zvukovým znamením děti hrající si na silnici a zabrzdil.11
Dále působí všeobecná prevence provedením obecné povinnosti do povinností zvláštních, které se nacházejí ve speciálních předpisech. V případě neexistence takové konkrétní povinnosti v určité společenské oblasti, se podpůrně uplatní povinnost vyjádřená v § 415 ObčZ.
Konečně se generální prevence projevuje i stanovením a následnou realizací odpovědnosti za způsobenou škodu v příslušné sankční normě. Působí tedy jako hrozba, že za splnění příslušných podmínek bude osoba odpovídat za škodu. Navíc působí preventivně i již realizovaná odpovědnost za škodu, a to nejen vůči osobě tím postižené, ale prostřednictvím ní i vůči ostatním subjektům občanského práva. Obě dvě skupiny jsou pak motivovány k dodržování právních norem.
10 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001
11 Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005
Princip prevence je vyzdvihován i již zmíněnými Principy evropského deliktního práva v čl. 2:104.
3.2.1.2 Speciální prevence
Ustanovení § 417 odst. 1 ObčZ obsahuje úpravu speciální občanskoprávní prevence – zakročovací povinnost. Spočívá v zásahu ohroženého (ne tedy každého) způsobem přiměřeným okolnostem k odvrácení již hrozící škody a zároveň i ke zmírnění rozsahu škody již nastalé. Přitom je třeba brát v potaz situaci, která ohrožením nastala, druh ohrožení a současně i subjektivní možnosti ohroženého.
I v případě vzniku škody při provádění zakročovací povinnosti má ohrožený nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů a škody, kterou při tom utrpěl. Na rozdíl od toho by při nesplnění této povinnosti mohl být ohrožený spoluodpovědný za škodu podle § 441 ObčZ.
Pokud má jednání znaky krajní nouze, neodpovídá ohrožený za škodu při odvracení přímo hrozícího nebezpečí, které sám nevyvolal, stejně tak neodpovídá ohrožený za škodu, kterou způsobil jinému při odvracení neoprávněného útoku, pokud jednání naplňuje znaky nutné obrany (§ 418 odst. 1 a 2 ObčZ). K těmto případům okolností vylučujících protiprávnost se řadí i výkon práva, souhlas poškozeného, plnění povinnosti uložené zákonem či rozhodnutím aj.
Podle § 417 odst. 2 ObčZ má ohrožený v případě vážného ohrožení škodou na zdraví, majetku, přírodě či životním prostředí právo domoci se u soudu uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící škody ohrožovateli (tzv.
preventivní ochrana soudu). Tím může být např. povinnost k zdržení se jednání či přímo povinnost k aktivnímu zásahu. Nelze se však domáhat takového opatření vůči tomu, kdo uskutečňuje oprávněnou činnost. Taková žaloba se odlišuje od zápůrčí žaloby podle § 127 odst. 1 ObčZ z titulu sousedských práv především ve dvou směrech. Zaprvé při žalobě podle § 417 odst. 2 ObčZ musí vážná škoda pouze hrozit, naproti tomu v případě zápůrčí žaloby podle § 127 odst. 1 ObčZ byl neoprávněný zásah do chráněných statků již vykonán a trvá. Zadruhé se zápůrčí žalobou podle § 127 odst. 1 ObčZ lze domáhat pouze zdržení se rušení, kdežto u žaloby podle § 417 odst. 2 ObčZ se lze domáhat i aktivní činnosti. Není však vyloučena kombinace obou dvou žalobních návrhů.
Zakročovací povinnost je většinou spojena s vynaložením nákladů, popř.
vznikem škody, kterou ohrožený utrpí. Proto § 419 ObčZ umožňuje ohroženému domáhat se účelně vynaložených nákladů v příčinné souvislosti s hrozbou škody, kde se musí brát ohled především na přiměřenost zákroku, a náhrady škody, kterou při odvracení ohrožení utrpěl. Zákon tu však udává limitaci, a tou je škoda, která byla ohroženým odvrácena. Uplatnit lze toto právo jak vůči tomu, kdo takový zákrok vyvolal, tak vůči tomu, v jehož zájmu odvracející jednal (zejména v případě krajní nouze).
3.2.2 Prevence škod v obchodním právu
Základem úpravy prevence v soukromém právu je občanský zákoník (§ 415 až 419). Obchodní zákoník navíc obsahuje speciální ustanovení, a to v prvé řadě o oznamovací povinnosti a zakročovací (zásahové) povinnosti.
Podle § 377 ObchZ musí strana, která svou povinnost ze závazku porušuje nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že ji poruší, informovat druhou stranu o povaze překážky a jejích důsledcích, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o překážce dozvěděla (tedy nejpozději počátkem prodlení povinného) či poté, co se o překážce mohla dozvědět (pokud se prodlení dalo předvídat dříve, než nastalo). Nesplní-li povinná strana tuto povinnost či zpráva není doručena včas, má oprávněná strana nárok na náhradu škody. Pokud však splnění této povinnosti brání překážka mající znaky okolnosti vylučující odpovědnost, nárok na náhradu škody nevznikne.
Oproti výše zmíněné oznamovací povinnosti nepřináší kogentní úprava zakročovací povinnosti v obchodním zákoníku (§ 384) ve vztahu k občanskému zákoníku úpravu novou, pouze ji zpřesňuje. V občanském zákoníku se nehovoří tak jako v zákoníku obchodním o povinnosti zmírňovat již nastalou škodu. Avšak interpretací (podle zásady a maiori ad minus) lze toto dovodit i co se týče zakročovací povinnosti v občanskoprávní úpravě. Hlavní rozdíl tkví nicméně v tom, že odpovědnost za porušení této povinnosti je založena podle obchodního zákoníku na objektivním principu (bez ohledu na zavinění), kdežto v občanskoprávní úpravě na principu subjektivním (s ohledem na zavinění).
Podle § 382 ObchZ, který doplňuje § 415 ObčZ a navazuje na zvláštní úpravy prevenčních povinností stanovených řadou právních předpisů, nemá poškozená strana
nárok na náhradu té časti škody, která byla způsobena nesplněním její povinnosti definované v právním předpisu vydaném za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu. Jedná se tedy o další případ, kdy je zdůrazněna povinnost předcházet škodám.
Ve vztazích upravených obchodním zákoníkem lze aplikovat i prevenční opatření podle § 417 odst. 2 ObčZ a požádat soud, aby při vážném ohrožení uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení škody.
I zde se použije ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi (§ 418 odst. 1 a 2 ObčZ), jak bylo zmíněno v souvislosti s úpravou prevence v občanském právu.
3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu
3.3.1 Předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu obecně
Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu nejsou v občanském zákoníku výslovně stanoveny, jsou definovány teorií a judikaturou. Řadí se k nim porušení právní povinnosti (protiprávní úkon) či škodní událost, vznik škody, popř. újma na zdraví, příčinná souvislost mezi dvěma naposledy zmíněnými předpoklady a zavinění. Tyto předpoklady zastávají i Principy evropského deliktního práva.
První tři předpoklady jsou objektivní, pouze čtvrtý předpoklad má subjektivní charakter a vyžaduje se pouze u odpovědnosti za škodu založené na principu zavinění, která v občanském právu převládá.
Občanské právo však zná i odpovědnost bez ohledu na zavinění (objektivní/
přísnou odpovědnost/ odpovědnost za ohrožení či nebezpečí), u níž se vyžadují pouze objektivní předpoklady. Chrání se zde ti, kteří mohou být poškozeni v důsledku škodlivých událostí, způsobených rizikovými činnostmi. Vychází se zde z argumentu, že osoby, které využívají tyto aktivity k vlastnímu prospěchu, by měly nést i zvýšené riziko škod z nich vyplývajících. Navíc je často nemožné, aby poškozený prokázal zaviněný protiprávní úkon škůdce a provozovatelé těchto činností jsou obvykle schopni vzniku škod preventivně čelit. K tomuto druhu odpovědnosti se řadí některé druhy odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, úprava v § 373 n. obchodního zákoníku a mnoho úprav ve zvláštních zákonech. Existují důvody, na jejichž základě se lze z této odpovědnosti liberovat (lze se jí zprostit). Avšak není tomu tak vždy. Pokud se nelze této odpovědnosti zprostit, mluvíme pak o tzv. absolutní objektivní odpovědnosti (např.
podle § 421a ObčZ odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito při plnění závazku).
Existují však i názory, které existenci absolutní objektivní odpovědnosti popírají. Podle K. Svobody12 „odpovědnost za škodu v občanskoprávních a obchodních vztazích nikdy není zcela absolutní“. Pro toto tvrzení uvádí několik důvodů, které demonstruje především na příkladu odpovědnosti za škodu podle § 421a ObčZ.
Liberační skutečností je podle něj v prvé řadě spoluzavinění poškozeného (§ 441 ObčZ). Jako další argument uvádí případ podhypotézy, která často doprovází ustanovení o objektivní odpovědnosti a představuje další skutečnost, jak se odpovědnosti zbavit. Limituje totiž okruh právních vztahů, na které se hypotéza vztahuje. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo použito ke splnění závazku, se lze odpovědnosti zbavit prokázáním toho, že škoda nebyla takovými okolnostmi způsobena. Jako další důvod je uváděno zmírňovací právo soudu v občanskoprávních vztazích v souvislosti se snížením náhrady škody, což lze také chápat jako jistou relativizaci pojmu absolutní objektivní odpovědnost. Podle autora je jediným ustanovením, kde odpovědnost téměř nemůže odpadnout, § 127 odst. 3 ObčZ, podle kterého vlastník nemovitosti může vstoupit na sousední pozemek, pokud to vyžaduje obhospodařování nebo údržba jeho nemovitosti, ale v případě způsobení škody za ni odpovídá a nemůže se jí zprostit. I přesto však škodu nemusí hradit, pokud byla způsobena zaviněním poškozeného.
V moderních právních řádech je patrný trend stanovení generální klauzule o objektivní odpovědnosti za zvlášť rizikové činnosti vedle odpovědnosti za určitá zvláštní rizika. Toto je zřejmé i z PETL (čl. 5:101).
Objektivní odpovědnost je spojena s otázkou zavádění povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetím osobám a pojištěním sociálním, jejichž úkolem je ochrana poškozených při eventuálním nedostatku platebních či majetkových možností odpovědných subjektů a na druhé straně také ochrana škůdců před neúměrnými riziky.
12SVOBODA, K. Absolutní objektivní odpovědnost za škodu. Existuje vůbec? Právní rozhledy, 2007, č.
23, s. 866
3.3.2 Předpoklady vzniku obchodněprávní odpovědnosti za škodu obecně
V obchodním zákoníku platí na rozdíl od zákoníku občanského princip objektivní odpovědnosti za škodu s úzce vymezenými liberačními důvody. Tato úprava je však v zásadě dispozitivní, což znamená, že se smluvní strany mohou od těchto ustanovení odchýlit.
K předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle obecné úpravy v obchodním zákoníku se řadí: protiprávní úkon, popř. jiný zákonem vymezený stav, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávností, popř. jiným zákonem vymezeným stavem a vznikem škody, předvídatelnost vzniku škody a neexistence okolností vylučujících odpovědnost.
3.3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu konkrétně
3.3.3.1 Protiprávní úkon, škodní událost, popř. jiný zákonem vymezený stav
Protiprávní úkon podle teorie spočívá v rozporu tohoto úkonu fyzické osoby či činnosti právnické osoby s objektivním právem jako jednotným celkem.13 Podle § 39 ObčZ se za protiprávní úkon pokládá i obcházení právních norem. Často je nazýván deliktem, což však není přesné vzhledem k tomu, že delikt je podle občanského práva pouze zaviněný protiprávní úkon. Občanský zákoník podobně jako zákoník obchodní vyjadřuje protiprávnost v rámci obecné odpovědnosti za škodu jako porušení právní povinnosti (§ 420 odst. 1 ObčZ a § 373 ObchZ). Navíc se nesmí opomíjet podpůrná norma § 415 ObčZ, podle které je protiprávní každý úkon, kdy si osoby nepočínaly tak pozorně v míře, kterou lze po nich rozumně požadovat, aby ke škodě na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí nedošlo. Důležité je, že se protiprávnost nepresumuje, a tudíž se musí prokazovat. Není však rozhodné, zda jde o porušení smluvní či mimosmluvní právní povinnosti a také, zda byl protiprávní úkon zaviněný či nezaviněný.
Pokud jde o porušení mimosmluvní (zákonné) povinnosti, není pochyb o tom, že jde o odpovědnost vůči každému. Sporné však je, zda při porušení smluvní povinnosti je tomu také tak, či zda smluvní strana odpovídá jen svému smluvnímu partnerovi.
13 Srov. ŠVESTKA, J.,DVOŘÁK, J. a kol., Občanské právo hmotné 2. díl třetí: závazkové právo. 5.
vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 387
Důležitý je v tomto případě přelomový judikát Nejvyššího soudu ČR: „Závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, totiž lze učinit nejen v případě, že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K naplnění uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, že však závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného).“14 Tento judikát se stal předmětem mnohých diskuzí a je vnímán spíše negativně. Podle J. Salače15 jde o spojení odpovědnosti smluvní s odpovědností mimosmluvní, protože právní povinnost má podklad ve smlouvě, ale její charakter smlouvu přesahuje. Do právních vztahů to tedy vkládá nejistotu, neboť smluvní strany musí dávat pozor na to, jestli práva a povinnosti ve smlouvě nemají dopad do právní sféry třetích osob. J. Salač se domnívá, že z judikátu by nevyplývalo tolik praktických problémů v případě, že „by Nejvyšší soud omezil dopady svého rozhodnutí pouze na určité situace, které by dostatečně druhově popsal, a přesněji definoval, co je třeba rozumět pod zásahem do právní sféry třetí osoby“.16 Podle autorova mínění zavádí tímto Nejvyšší soud generální povinnost smluvní prevence a klade si otázku, zda je vůbec možné uložit smluvním stranám povinnost, aby při vymezování obsahu smluv, resp. při případném porušení práv a povinností nezasahovaly do právní sféry třetích osob, což je nad rámcem prevenční povinnosti stanovené v § 415 ObčZ.
Porušení právní povinnosti může být učiněno jednáním aktivním (komisivní protiprávní úkon) či spočívat v opomenutí (omisivní protiprávní úkon). Omisivní jednání tkví v kvalifikované nečinnosti, to znamená, že osoba nesplní povinnost, kterou jí ukládá právní předpis či smlouva.
Pokud jednání škůdce zároveň naplnilo znaky trestného činu, přestupku či jiného správního deliktu je soud v občanskoprávním řízení podle § 135 OSŘ vázán rozhodnutím kompetentních orgánů o tom, že byl trestný čin, přestupek či jiný správní
14 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1499/2000
15 Srov. SALAČ, J. K otázce předpokladů odpovědnosti za škodu. Právní rozhledy, 2004, č. 18, s. 682
16 SALAČ, J. K otázce předpokladů odpovědnosti za škodu. Právní rozhledy, 2004, č. 18, s. 682
delikt spáchán a o tom, kdo jej spáchal. Je nutné vycházet z výroku o vině jako celku a brát v potaz skutkovou i právní část. Soud v občanskoprávním řízení však není vázán závěry příslušného orgánu o rozsahu a výši škody, spoluzavinění poškozeného a společné odpovědnosti více škůdců. Zprošťujícím rozsudkem ani rozhodnutím o zastavení trestního stíhání občanskoprávní soud vázán také není.
V některých případech stanoví občanský zákoník povinnost k náhradě škody, která vznikla na základě kvalifikované události – tzv. škodní události. Někdy bývá označována jako kvazidelikt. Uplatňuje se v případech objektivní odpovědnosti.
Neznamená to, že činnosti, které jsou tím dotčené, by byly nedovolené, avšak zakázané je působit při nich škody. Již samotná existence škodní události je tedy dostatečným důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu. Jedná se např. o odpovědnost za škodu z provozní činnosti podle § 420a ObčZ.
V obchodním zákoníku jsou ještě vymezeny dva stavy, za kterých se při splnění dalších podmínek odpovídá za škodu, aniž by byla porušena právní povinnost: následná nemožnost plnění a zmaření účelu smlouvy. Podle § 353 ObchZ je dlužník, jehož závazek zanikl pro nemožnost plnění, povinen uhradit škodu tím způsobenou věřiteli, ledaže nemožnost plnění byla způsobena okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Na základě § 357 ObchZ je strana, která odstoupila od smlouvy v důsledku zmaření účelu smlouvy, povinna nahradit straně druhé škodu, která jí vznikne odstoupením od smlouvy.
V případech škodní události, popř. jiných stavů vymezených zákonem se někdy hovoří jako o mimoodpovědnostní náhradě škody, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti.
3.3.3.1.1 Okolnosti vylučující protiprávnost
O protiprávních úkonech nelze hovořit tehdy, pokud právní řád vymezené úkony dovoluje či přikazuje učinit. Pokud jsou tedy splněny podmínky některé z okolností vylučujících protiprávnost, úkon za nich provedený není protiprávní. Tyto okolnosti se uplatní jak v občanském, tak obchodním právu.
a) Plnění zákonné povinnosti
Jedná se o povinnost vyplývající z právní normy, která obvykle souvisí s výkonem funkce či povoláním. Jako příklad lze uvést povolený výkon rozhodnutí týkající se majetku dlužníka (§ 251 n. OSŘ).
b) Výkon práva
Každý je oprávněn vykonávat své právo ve shodě se zákonem a v jeho mezích se záměrem dosáhnout zákonem dovoleného cíle (neminem laedit qui iure suo utitur). Je-li při jeho výkonu způsobena majetková újma, nevznikne povinnost ji hradit.
Soulad se zákonem je třeba chápat ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud tomu tak není, jde o zneužití práva.
c) Svépomoc
Oprávněný si svou mocí sám vynucuje zrealizování svého práva. Svépomoc vylučuje protiprávnost, pokud jsou splněny podmínky § 6 ObčZ. To znamená, že musí jít o neoprávněný, bezprostřední (bezprostředně hrozí či již nastal a trvá jako neukončený) zásah do práva, prostředky odpovídají intenzitě, nebezpečí a způsobu zásahu a vykonat ji může pouze ohrožený. Je také nutné, aby ochrana veřejné moci nebyla poskytnuta včas. Občanský zákoník však na některých místech upravuje speciální případy svépomoci (např. ve spojení se sousedskými právy - § 127).
d) Jednání v nutné obraně
Jednání v nutné obraně upravuje § 418 odst. 2 ObčZ. Podle tohoto ustanovení neodpovídá za škodu ten, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku, avšak je vyloučena, je-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Lze z toho vyvodit následující předpoklady: hrozící či trvající útok na chráněné občanskoprávní vztahy, přiměřenost obrany povaze, způsobu a nebezpečnosti útoku a protiprávnost hrozícího útoku.
Útokem je vždy úmyslné jednání fyzické či právnické osoby. Protiprávním je tehdy, pokud je v rozporu s objektivním právem. Musí bezprostředně (přímo) hrozit či trvat (probíhat), jinak je nutná obrana vyloučena.
Zcela zřejmá (zjevná) přiměřenost nutné obrany neznamená, že obrana musí být plně rovnocenná útoku. Škoda způsobená nutnou obranou může být i větší než ta, která hrozila. Obrana nemusí být jen pasivní, ale i aktivní za splnění dalších podmínek.
V nutné obraně může jednat každá fyzická osoba, a to jak ta, vůči které je útok namířen (tzv. sebeobrana – speciální případ svépomoci), tak i ta, která brání osobu, jež je vystavena útoku (tzv.pomoc v nutné obraně).
Důsledkem jednání v nutné obraně je vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou útočníkovi, nedošlo-li k vybočení z jejích podmínek (excesu). Je tomu tak z důvodu společenské prospěšnosti takového jednání.
e) Jednání v krajní nouzi
Podle § 418 odst. 1 ObčZ není ten, kdo způsobí škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, za ni odpovědný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Jednou z podmínek jednání v krajní nouzi je existence bezprostředně hrozícího nebezpečí statkům chráněným občanským právem. Nebezpečí je stav, při kterém hrozí škoda, přičemž není důležité, zda je způsobena přírodní silou, zvířetem či jednáním člověka nemajícím povahu útoku. Musí být vyvoláno někým jiným než samotným jednajícím. Ohrožený také nesmí mít povinnost nebezpečí snášet, což se týká např.
lékaře.
Zásada subsidiarity je vyjádřena tak, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Způsobení škody musí být tedy krajním řešením.
Podmínka, která stanoví, že následek způsobený zákrokem nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, je vyjádřením zásady proporcionality.
Každá fyzická osoba může zasáhnout, ať už nebezpečí hrozí přímo jí (tzv.
sebeobrana v krajní nouzi) či někomu jinému (tzv. pomoc v krajní nouzi).
Při excesu není již takové jednání v souladu s právem.
f) Svolení poškozeného
Protiprávnost vylučuje i další okolnost, kterou je svolení poškozeného (volenti non fit iniuria). Svolení nemusí být výslovné, avšak musí splňovat následující podmínky.
Není možné, aby se svolení týkalo subjektivních práv, se kterými poškozený nesmí bez omezení disponovat. Dále musí svolení splňovat veškeré podmínky pro platný právní úkon a musí být dáno osobou způsobilou k tomuto právnímu úkonu.
Konečně musí být svolení dáno nejpozději současně s jednáním směřujícím ke vzniku škody.
g) Přípustné riziko
V trestním právu je vyjádřena jako okolnost vylučující odpovědnost i přípustné riziko, které je definováno podle § 31 TZ jako situace, při níž někdo v souladu s dosaženým stavem a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší chráněný zájem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. V občanském a obchodním právu však tato okolnost nemá velký význam, neboť s ohledem na objektivní odpovědnost je místo protiprávnosti vyžadována škodní událost či jiný zákonem vymezený stav.
h) Oprávněné použití zbraně
Oprávněné použití zbraně je zvláštním případem výkonu práva. Podle § 32 TZ je jednání toho, kdo použije zbraň v mezích stanovených právními předpisy, ve shodě s právem, a proto pak neodpovídá za takto zapříčiněnou škodu.
3.3.3.2 Škoda a její předvídatelnost
Škoda se v teorii i soudní praxi považuje za majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích. Tento pojem nezahrnuje podle platné úpravy občanského a obchodního zákoníku újmu nemajetkovou (imateriální), která se podle občanského zákoníku odškodňuje jen ve zvlášť vymezených případech. Nezačlenění imateriální újmy do pojmu škoda však neodpovídá Principům evropského deliktního práva (čl. 2:101).
Platný občanský zákoník třídí škodu v § 442 odst. 1 na skutečnou škodu (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Obě formy jsou však rovnocenné a nelze dovodit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byla skutečná škoda.17
Skutečnou škodou je znehodnocení již existujícího majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty nutné k uvedení v předchozí stav.18 Do majetkových hodnot spadají nejen ty, které byly již poškozeným vynaloženy, ale i ty, které by byly nutné pro navrácení v předešlý stav. O nákladech vynaložených poškozenou stranou v důsledku škodní události se výslovně zmiňuje obchodní zákoník ve svém § 380.
17 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96
18 Srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01
Ušlý zisk je naopak to, čeho se mohlo poškozenému dostat, pokud by škoda nevznikla, tkví tedy v nezvětšení majetku poškozeného vzhledem k obvyklému chodu věcí, který mohl poškozený doložitelně očekávat.19 Nestačí jen pravděpodobnost zvětšení majetku v budoucnosti, musí být jisté, že při pravidelném běhu věcí by poškozený mohl důvodně očekávat rozmnožení svého majetku nebýt protiprávního úkonu či škodní události.
Ustanovení § 442 ObčZ je kogentní, strany se tedy v tomto případě nemohou dohodnout na jiném řešení. Jinak je tomu v obchodním zákoníku, kde má tomu odpovídající ustanovení § 379 dispozitivní charakter a kde je podle § 381 také přípustné, aby poškozený požadoval náhradu abstraktního ušlého zisku. Nelze ale dopustit, aby došlo ke vzdání se nároku na náhradu škody ještě před protiprávním úkonem (§ 386 odst. 1 ObchZ).
Abstraktní ušlý zisk je takový, jaký je v příslušném okruhu podnikání za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v poctivém obchodním styku zpravidla dosahován (§ 381 ObchZ).Je to jakási „zprůměrovaná“ ziskovost v určitém oboru podnikání, kde poškozený působil, popř. hodlal působit.20 Jde o zisk dlouhodobý, který je doložitelný na statisticky spolehlivém vzorku konkurentů. Takový způsob určení ušlého zisku je omezen tím, že je jeho předpokladem možnost zjistit, jaký je obvyklý zisk dosahovaný za obdobných podmínek. Ustanovení tedy nelze využít, pokud existují značně specifické podmínky závazkového vztahu, že není možné dovodit, jaký by byl srovnatelný zisk.
Podle obchodního zákoníku je předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu nejen vznik škody, ale také její předvídatelnost. Podle § 379 věta druhá ObchZ se nenahrazuje škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči. To lze však modifikovat vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení. Při sporných případech náhrady ušlého zisku lze toto kritérium využít i v občanskoprávních vztazích.
19 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2387/98
20 Srov. BEJČEK, J., POKORNÁ, J. (ed.). Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu „obchodní právo“ na téma Odpovědnost za škodu, konané dne 25.
listopadu 2004 na Pravnické fakultě MU v Brně. Brno : Masarykova univerzita, 2005, s. 10
Dále můžeme škodu třídit na smluvní a mimosmluvní podle toho, zda k ní došlo porušením smluvní či mimosmluvní právní povinnosti nebo škodní událostí, se kterou spojuje právní předpis odpovědnost. Občanský i obchodní zákoník však náhradu škody pro oba dva typy upravuje shodně.
Škodu lze také rozdělit na osobní a majetkovou. Rozdíl spočívá v tom, do jakého statku bylo zasaženo, tedy jestli do osobnostního či majetkového.
3.3.3.3 Příčinná souvislost
Zjištění příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti či škodní událostí, popř. jiným zákonem vymezeným stavem a vznikem škody je dalším nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu. Jde o souvislost mezi právně relevantní příčinou a právně relevantním následkem.
Definováním příčinné souvislosti se občanský zákoník nezabývá, blíže ji však naznačuje obchodní zákoník ve svém § 379. Objasnění tohoto pojmu tedy spočívá především na právní teorii a praxi.
Z komplexu možných příčin je třeba vybrat tu, se kterou občanský či obchodní zákoník spojuje odpovědnost za škodu v konkrétním případě. Dále je třeba nalézt následek, kterým bude škoda jako majetková újma vyjádřitelná v penězích a v případě škody na zdraví i nemajetková újma. Je nutné zjistit, že následek (škoda) by bez takové příčiny nenastal, tj. že konkrétní protiprávní úkon či škodní událost, popř. jiný zákonem vymezený stav je příčinou vzniklé škody. Neméně významný je vliv a odstupňování příčin ve vztahu k následku, je-li jich více (tzv. gradace příčinné souvislosti).
Existují dvě hlavní teorie, které se týkají hledání právně relevantní příčiny.
Jedna z nich se nazývá teorie podmínky – conditio sine qua non - a spočívá na zásadě, že příčinná souvislost je zde v případě, že škoda by bez protiprávního úkonu či škodní události nenastala. Není tu však patrné odstupňování příčin, všechny jsou postaveny na stejnou úroveň. Používá se hlavně v oblasti trestního práva, kde je jako korektiv využito zavinění, proto je odpovědnost omezena pouze na zaviněný následek. V právu občanském však zavinění není vždy nutným předpokladem odpovědnosti za škodu, natož v právu obchodním, které je založeno na odpovědnosti striktní.
Z výše uvedeného důvodu se v oblasti občanského a obchodního práva začala aplikovat teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle které je „příčinná souvislost jako
