UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY
Literární obrazy Mladé Boleslavi
Diplomová práce
Vedoucí DP:
Autor DP:
PhDr. Anna Stejskalová Zdeňka Kuhnová
NaRadouči 1052 Mladá Boleslav 293 01
Ročník: 2. v
Obor studia: Český jazyk a literatura Společenské vědy Typ studia: Prezenční, magisterské Rok ukončení DO: 2007
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Literární pohledy na Mladou Boleslav" vypracovala samostatně a použila jsem jen pramenů, které uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze J 1 . 1 M I
Poděkování
Chtěla bych velmi poděkovat paní doktorce Stejskalové za pečlivé vedení diplomové práce a inspiraci, jíž mi byla její osobnost. Též děkuji všem, kteří mi s mou prací pomohli a umožnili získat potřebné informace, tzn. knihovníkům, archivářům a pracovníkům Muzea Mladoboleslavska (jmenovitě paní Ivaně Sýkorové).
OBSAH
ÚVOD s. 7 1. TRADICE V PROMĚNÁCH ČASU
1.1 Z dějin města s.8 1.2 Jednota bratrská s.14 1.3 Mladoboleslavské školství s.16
1.4 Kulturní a spolkový život s.18 1.5 Regionální periodika s21
2. NĚKTERÉ ZNÁMÉ OSOBNOSTI A JEJICH VAZBY К MĚSTU
2.1 Mikuláš Klaudián s.24 2.2 Alois Vojtěch Smilovský s.25
2.2.1 Život Šmilovského a jeho dílo v kontextu české literatury s.25
2.2.2 Mladoboleslavské motivy ve Šmilovského prózách s.27
2.2.3 (D)Oceňuje Mladá Boleslav svého rodáka? s.32
2.3 Ferdinand Schulz s.34 2.3.1 Život a tvorba s.34 2.3.2 Ferdinand Schulz a Mladá Boleslav s.35
2.3.2.1 Latinská babička s.37 Anna Drobná s.38 Inspirace ...s.38 Postavy a jejich osudy s.39
Čas a prostor s.45 Slovní zásoba s.48 Kompozice s.49 2.3.2.2 Mladá Boleslav oceňuje Ferdinanda Schulze
a jeho Latinskou babičku s.49
2.4 Karel Sellner
2.4.1 Stručně o Sellnerově životě s.52
2.4.2 Sellnerova tvorba s.54 2.4.3 Osobnost Karla Sellnera a její přínos pro Mladou Boleslav ...s.56
2.5 Adolf Branald s.60 2.5.1 Životopisný medailon s.60
2.5.2 Dědeček automobil s.61 2.5.2.1 Autorův vztah к dílu s.61
2.5.2.2 Místo děje s.62
2.5.2.3 Čas s.64 2.5.2.4 Postavy s.65 2.5.3 Mladá Boleslav na průkopníky automobilismu nezapomíná..s.68
ZÁVĚR s.70 PRAMENY A LITERATURA s.71
RESUMÉ A KLÍČOVÁ SLOVA s.74 SEZNAM TEXTOVÝCH A OBRAZOVÝCH PŘÍLOH s.76
ÚVOD
Tématem mé diplomová práce jsou literární tradice Mladé Boleslavi a jejího okolí. Mladoboleslavsko patří к regionům s dlouhodobou a bohatou kulturní tradicí, do něhož zasahují nebo s ním sousedí další celky s názvy Český ráj či Máchův kraj. Je spojeno s řadou osobností, jejichž život naplňovala kultura. Svou činností se snažili obohacovat dění ve městě i v okrese. I v současnosti, kdy je Boleslav zapsána v obecném povědomí, má v něm kultura významné místo.
Moje práce ukazuje Mladou Boleslav především jako město literární. Nejprve uvádím stručný přehled dějin města a jeho literárních tradic. Poté jsem se zaměřila na konkrétní osobnosti a jejich pro Mladou Boleslav významná díla. Před částí věnovanou spisovatelům připomínám alespoň stručně Mikuláše Klaudiána, českobratrského tiskaře, jehož význam sahal daleko za hranice české země.
Z boleslavských rodáků uvádím Aloise Vojtěcha Šmilovského.
Ferdinand Schulz zastupuje ty, kdo prožili v Boleslavi studentská léta.
Karla Sellnera, který není boleslavským rodákem, spojuje s městem pedagogické působení, vlastivědná, literární a organizátorská činnost.
Výjimku tvoří Adolf Branald a jeho Dědeček automobil, neboť se v Mladé Boleslavi ani nenarodil ani zde nepůsobil.
1. TRADICE V PROMĚNÁCH ČASU
1.1 Z dějin města
O nejstarší podobě Boleslavi máme minimum zpráv, a to zprostředkovaných pouze archeologickými nálezy. Hradiště se rozkládalo po celé ploše dnešního Staroměstského náměstí a do svého obvodu zahrnovalo i část dnešního Nového Města.
První věrohodná zpráva o hradu pochází z roku 1130. Z této doby je rovněž doloženo užití přívlastku v názvu hradu - Boleslav se nazývá Nový Boleslav, v latinské podobě "de Nouo Bolezlau". Biskupská listina kolem r. 1290 užívá už jména Mladý Boleslav, ale s poznámkou
„vulgariter", čili „jak se obecně říká". V listině z r. 1318 se obec jmenuje Menší Boleslav, r. 1337 opět Nový Boleslav a teprve později
se ustálil název Boleslav Mladý nad Jizerou s následnou konečnou změnou na Mladá Boleslav).
Dalimilova kronika zpočátku 14. století označuje za zakladatele zdejšího hradu Boleslava II., v jehož prospěch svědčí i činnost
při šíření křesťanství, což mu vyneslo přídomek Pobožný.
Koncem 13. a ve 14. století zde došlo к zakládání a rozvoji klášterů. Dle Františka Palackého tu byl jeden z prvních třinácti mužských klášterů řádu minoritů v Čechách. Roku 1345 jej v Boleslavi založil Beneš z Michalovic (vládu rodu Michaloviců připomíná lvice v erbu města). Po vymření Michaloviců po meči roku
1468 se na hradě střídali jako nová boleslavská vrchnost Tovačovští z Cimburka a Krajířové z Krajku, známí svou tolerancí a dokonce příklonem к evangelickému náboženství, především к jednotě bratrské, jejíž biskupové se v Boleslavi usadili.
Od poloviny 13. století nastává rychlý rozvoj písemnictví, které záhy dosahuje vysokých kvalit a rozrůstá se do velké síře v souvislosti s rozvojem společnosti.
Pro písemnictví je příznačné, že se ve svém vývoji poněkud opozdilo za vývojem ekonomicko-politickým, ale také za projevy výtvarnými.
Podstatnou změnu lze pozorovat až na přelomu 13. a 14. století, kdy se v písemnictví uplatňuje už také čeština. I když ústřední postavení v kulturním životě mělo stále duchovenstvo, přece jen literární život od konce 13. století ovlivňují zájmy šlechty, které jsou později zatlačeny do pozadí kulturními nároky měšťanů a také zřetelem
na lidové publikum. Význam měli také recitátoři, к nimž přibyli v 13.
a 14. století učení básníci z povolání, žijící pod patronací mecenášů, hlavně šlechty. Tito šiřitelé slovesné kultury byli znalci soudobé literární teorie, které se učilo na školách, a její zásady přinášeli
do literární praxe v národním jazyce.
Husitské období tvoří jedno ze specifik českého kulturního vývoje.
Snahy o rozšíření vzdělanosti do všech vrstev národa nemají význam pouze pro toto období, ale navázali na ně všichni pozdější významní představitelé literatury a kultury humanistické a dále je rozvíjeli (Viktorin Kornel ze Všehrd, Jan Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Amos Komenský aj.). Literární vývoj v husitské době má především podobu časové a kancionálové písně. Ty zažívají velký rozmach a uplatňují se hlavně v lidovém prostředí.
v
Časová píseň vyslovuje ostrý nesouhlas s děním v Kostnici, a to nejen česky, ale pro informaci cizinců také latinsky. Velká část těchto písní je zapsána v tzv. Jistebnickém kancionálu. Symbolem husitské revoluce se stala píseň Ktož jsú boží bojovníci.1 Pro nás je důležité,
Nápěv písně, D o b r o v s k ý m charakterizovaný j a k o „slavnostní, hrozivý", často způsobil zběsilý úprk nepřátel husitů, j a k m i l e zaslechli jednohlasý zpěv božích bojovníků. Tato bojová píseň byla
že kromě záznamu v Jistebnickém kancionálu existoval její záznam ze 16. století, vytištěný roku 1530 spolu s vojenskými písněmi v bratrské tiskárně v Mladé Boleslavi v knize Zpráva a naučení křesťanům.2
Když Zikmund přistoupil na kompromis mezi kališníky a katolíky, učinil tak i Petr z Michalovic, boleslavská vrchnost. Roku 1436 vydal na Bezdězu listinu, jíž umožnil vyznávat náboženství podobojí
a uvolnil dřívější poddanskou závislost. Když v roce 1468 vtrhli
do Čech Lužičané a Slezané a byli poraženi v bitvě u Turnova, zemřel na následky četných zranění, poslední mužský člen rodu Michaloviců, a jím po meči rod vymřel. Vládu nad panstvím přebírá jeho sestra, provdaná za Jana z Cimburka a Tovačova. Tento kališník hned v roce
1469 potvrdil městu všechna privilegia. Po manželčině skonu se v roce 1475 podruhé oženil s Johankou z Krajku. Jestliže doposud byl postoj boleslavské vrchnosti vůči vznikající nové české církvi - jednotě bratrské - tolerantní, postupně se změnil v její přímou podporu.
Jednota bratrská získávala stále více přívrženců mezi prostými lidmi i šlechtou.
Od konce 15. století postupně v Mladé Boleslavi získává dominantní postavení a o městě se hovoří jako o „bratrském Římu"
(více viz podkapitola Jednota bratrská). Již v této době existuje v Boleslavi několik významných škol, o kterých více v podkapitole Mladoboleslavské školství. Národní obrození bylo významnou
v
epochou českého národa, kdy vznikaly četné spolky a holdovalo se vlastenectví. O tomto procesu se podrobněji zmíním v podkapitole Kulturní a spolkový život na Mladoboleslavsku.
neustálou inspirací mnoha hudebním skladatelům, d o k o n c e byla i parafrázována v j e d n é dělnické písni v 19. století. M ů ž e m e ji též slyšet v s y m f o n i c k é básni Tábor z e Smetanovy M é vlasti.
M á l o k d o ví, ž e skladatel využil právě boleslavské verze z n á m é písně.
"* Gregor, VI.: Dějiny české a slovenské hudby pro posluchače pedagogických fakult. Pedagogická fakulta v Ostravě 1972, s. 18.
V závěru 19. století se těžiště hospodářského vývoje přesunulo к tovární výrobě. R. 1895 založili v Boleslavi Václav Klement
a Václav Laurin tovární výrobu velocipédů, odkud vzešel r. 1898 první motocykl Slávia a v r. 1905 i první automobil. Nová továrna se brzy stala rozhodujícím ekonomickým činitelem ve městě. Vznikaly zde mnohé další firmy. Rozvoj podpořila i vznikající železniční síť
a stavba veřejných budov (městský úřad, gymnázium, řemeslnicko -pokračovací škola, rolnická škola, okresní nemocnice a kasárna).
V prvních letech 20. století prožívala Mladá Boleslav příznivý vývoj. V roce 1912 se zde konala hospodářská a průmyslová výstava, na niž má město dodnes trvalou vzpomínku - sochami zdobený park Výstaviště. Mladá Boleslav byla už od roku 1683 posádkovým městem pro 96. pěší pluk. Když r. 1914 vypukla první světová válka a byla vyhlášena mobilizace, přibylo do města dalších třináct tisíc záložníků.Stagnovala průmyslová výroba kromě zbrojní, stejný osud postihl i kulturu.
Teprve až dvacátá a třicátá léta přinesla městu nový rozvoj. Kraj měl silný a prosperující průmysl, zejména strojírenský a textilní.
Mladá Boleslav se v meziválečném období pyšnila i výborným školstvím. Do rozvoje a šíření kultury se významně zapojovala učitelská veřejnost. Jednou z výrazných učitelských osobností Mladoboleslavska byl Karel Sellner, okresní školní inspektor, který již v předválečném období prosazoval moderní vyučovací metody. Sellner byl tez úspěšným autorem historických próz čerpajících z minulosti kraje a obětavým vlastivědným pracovníkem. Za první republiky se oživily aktivity městského i vesnického obyvatelstva, zesílila spolková
v • _
činnost. Ve městě působily pěvecké sbory, spolek baráčníků tvořící Budovcovu župu, Klub přátel umění, který z města vytvořil kulturní
centrum celého kraje.3 Výraznými osobnostmi mladoboleslavského kulturního života byli mj. Václav Walter, profesoři gymnázia Zdeněk Kamper a Ferdinand Strejček.
Mladá Boleslav byla opět vzorem pro své okolí. К vrcholům hudebního dění v té době patří Smetanovy oslavy. Stálé neprofesionální symfonické těleso s názvem Mladoboleslavská filharmonie iniciovalo vznik podobného tělesa na Mnichovohradisťsku nazvaného Orchestrální sdružení. Rozvíjelo se výstavnictví
a divadelnictví. Jenom v Mladé Boleslavi existovala celá řada ochotnických souborů.
Vycházelo celé spektrum regionálních periodik. Učitelé např.
vydávali v letech 1920 až 1925 Vlastivědný sborník okresu mladoboleslavského, který se v roce 1926 změnil na pravidelný měsíčník Boleslavan. V Mladé Boleslavi byla také redigována sbírka četby pro mládež Otčina; šlo o knižnici se čtrnáctidenní periodicitou.
Vletech 1918-1919 vycházel Domov, jediný studentský literární časopis v Čechách. V Mladé Boleslavi působily dvě tiskárny:
Hejda&Zbroj a Jaroslav Chládek.
Podstatné omezení kulturního a veřejného života přinesla nacistická okupace v letech 1939-1945. Spolkový život nebyl zpočátku výrazně omezován. Pokud stávající spolky nemohly nadále působit, transformovaly se nebo se sloučily s povolenými. Byl však omezen počet povolených časopisů.
V e svých stano vách si vytkl „pečovati o uměleckou síň pro české Pojizeří, pěstovali krásná umění a krásnou literaturu, šířiti zájem a porozumění pro ně a hájiti jejich prospěch se zvláštním zřetelem к umění specificky pojizerskému". Klub pracoval v e čtyřech sekcích: literární, hudební, výtvarné a dramatické, organizoval
přednášky.
Aktivně rovněž působily různé amatérské soubory. V Mladé
Boleslavi koncertovala Česká filharmonie s dirigentem Václavem Talichem, konal se zde Český hudební máj. К naprostému ochromení společenského a veřejného života v protektorátu došlo v letech
1944-45.
V roce 1945, v samém závěru války, zažilo město ničivý nálet anglo-amerického letectva. Zničeno bylo mnoho domů, mezi nimi i rodný dům Aloise Vojtěcha Šmilovského a část automobilky.
Poválečná situace nastolila před správními orgány mnoho nových úkolů. Kulturní a společenský život města byl silně ovlivněn politickými poměry. Po únorových událostech roku 1948 získala vládu
v
KSC, postupně prosadila svou ideologii a moc prostřednictvím sjednocených společenských organizací, vytvořených místo zrušených spolků. Činnost omezila regionální publicistika, vycházela jen periodika vydávaná a řízená hlavně okresními stranickými centry.
Na podzim roku 1967 kolovaly mezi lidmi četné opisy odvážných projevů ze čtvrtého sjezdu československých spisovatelů a vzbuzovaly mnoho nadějí. Na Mladoboleslavsku se konaly přípravy к obnovení Junáka a Sokola, к opětovnému založení Hospodářského družstva a různých organizací.
Pro řadu lidí se v sedmdesátých a osmdesátých letech stala jediným zprostředkovatelem informací o světě i kulturních zážitků televize.
Přesto návštěvnost kin i divadla v Mladé Boleslavi byla velmi dobrá.
Dům kultury AZNP nabízel různorodé kulturní programy a podporoval zájmové kroužky. К udržení kulturního povědomí sloužila síť místních knihoven a v neposlední řadě i muzea.4 Mimořádnou návštěvnost měly
4 Původně městská muzea v Benátkách nad Jizerou a v B ě l é pod B e z d ě z e m byla v roce 1981 přičleněna к Okresnímu m u z e u v Mladé Boleslavi, kterému byl v roce 1 9 7 2 po mnohaletém úsilí přidělen mladoboleslavský hrad.
v
také významné sportovní akce, ať už to byla každoroční Rallye Skoda nebo dojezdy Závodu míru.
Z tradičních akcí polistopadové Boleslavi jmenujme Dětskou notu, Středověký jarmark, Rallye Bohemia, Léto na dlani, Festival filmových úsměvů, Svatováclavská jízda, Podzimní festival pěveckých sborů, Vánoční jarmark, adventní troubení. Mladoboleslavští studenti prezentují své školy a město v mnoha recitačních a literárních soutěžích celorepublikové úrovně. Tradičně je Mladoboleslavsko
zastoupeno v prestižní soutěži Wolkerův Prostějov, dále na Macharově Brandýse nebo na festivalu českého jazyka Šrámková Sobotka.
Studenti přispívají do místních periodik a z regionálních literárních soutěží, které se pravidelně vypisují na určité téma, jsou vydávány nejlepší soutěžní práce, vycházejí i almanachy. Za zmínku také stojí pravidelně pořádané komponované literárně-hudební pořady.
1.2 Jednota bratrská
Do období své největší slávy vstupovala v polovině 15.století Mladá Boleslav jako průměrné poddanské město. Obyvatelstvo, jehož počet dosahoval dvou tisíc, bylo nekatolické. Jan Tovačovský umožnil jednotě bratrské, která proslavila Mladou Boleslav i za hranicemi
v
Cech, působit ve městě i jeho okolí. Prakticky od svého vzniku až
do vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 stála jednota bratrská mimo zákon. Díky přízni Tovačovských získali čeští bratři v Mladé Boleslavi zpustlý minoritský klášter a poblíž si zřídili svou modlitebnu, školu, špitál i tiskárnu. Místo nazvali biblickým jménem Karmel (podle hory ve Svaté zemi).
Zde můžeme hledat základy slavné tradice města, jejímiž nositeli byli knihtiskaři, neboť od roku 1518 pracovala v Mladé Boleslavi
Klaudiánova tiskárna. Tisky, které odtud vyšly, nesou v tiráži pečeť svého mladoboleslavského původu: „Press.In Monte Karmeli"
(Tištěno na hoře Karmeli).
Na české poměry značná podpora vrchnosti, jíž se za Krajířů v Boleslavi českým bratřím dostávalo, způsobila, že se město stalo postupně jejich hlavním střediskem, v němž sídlili i biskupové jednoty Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Kalef. Korespondence odsud směřovala к předním osobnostem evropské reformace - к Lutherovi, Kalvínovi, Zwinglimu či Erasmu Rotterdamskému.
V roce 1554 byl slavnostně otevřen velký sbor, který se stal největší chrámovou stavbou ve městě a je jí dodnes. O tehdejším významu Mladé Boleslavi rovněž svědčí impozantní budova radnice, jejíž vnější omítky jsou bohatě zdobeny figurálním a ornamentálním sgrafitem a v jejímž interiéru zaujme především velká zasedací síň s kasetovým stropem. V sousedství mladoboleslavského Staroměstského náměstí se dodnes jedna z ulic jmenuje po Kateřině Militké, která po sobě zanechala značný hmotný a duchovní odkaz. V roce 1572 dala Militká v Praze zhotovit pro boleslavské literátské bratrstvo dva kancionály a v jednom z nich je vypodobněna.
Dlouholetým městským písařem a posléze primasem byl absolvent pražské univerzity Mistr Jiří Kezelius Bydžovský, jenž vynikl rovněž jako kronikář. „Kronyka mladoboleslavská" - pod tímto názvem
známe nej starší vyprávěcí pramen к dějinám města uložený nyní ve fondech Státního ústředního archivu v Praze. Popisuje dějiny Mladé Boleslavi počínaje vládou knížete Boleslava II. a rokem 1654 konče.
Autenticitou se vyznačují zápisy vycházející z bezprostředních autorových prožitků. Od r. 1605 až do své smrti v roce 1655 byl svědkem četných dramatických okamžiků města hlavně za třicetileté
války, která tragicky poznamenala i jeho vlastní život. Z textu kroniky je zřejmé, že vznikala postupně, v různých časových údobích.
Její zaměření je však zcela jednotné - vyhraněně protihabsburské a pročeské. Kronika je psána pěkným jazykem a stylem, který svědčí o autorově vzdělání a vypravěčském umění. S ohledem na postupující germanizaci lze pochopit i kronikářův ostrý protiněmecký postoj, jeho znepokojení nad přílivem německých obyvatel do města: „U Ptáku tolik německé chasy rozličným šantročením tak se rozmohlo, ze někdy časem Boleslav jim bude těsná, a zřídka pravého Čecha tam uhlídá. "5 Kezeliovo dílo je proto zároveň pramenem к politickým, hospodářským, kulturním i sociálním dějinám města, bez něhož se ani dnešní historik Mladé Boleslavi nemůže obejít.
Na počest 600. výročí založení Mladé Boleslavi byla roku 1935 kronika znovu vydána a její editor Zdeněk Kamper ji opatřil četnými poznámkami i obsáhlým Kezeliovým životopisem. Boleslavanům, zajímajícím se o minulost svého města, je jméno Jiřího Kezelia známo, vždyť jeho jméno nese i jedna ze zdejších ulic města.
Třicetiletá válka i Mladé Boleslavi přinesla mnohé útrapy
a ukončila její éru jako významného střediska jednoty bratrské.
Bratrský sbor byl uzavřen, bratři odešli na Moravu a později mnozí z nich do emigrace.
1.3 Mladoboleslavské školství
Mladá Boleslav byla značně kulturně vyspělým městem.
Fungovala zde jak bratrská škola, tak i kališnická. Také Židé měli svoji školu a od 90. let 16. stol tu byla i německá luteránská škola.
5 Herčík, K.: Čtení o Mladé Boleslavi. Kompakt spol.s.r.o. 2 0 0 4 , s. 187.
Na rozvoj hudebního umění měl od roku 1565 velký vliv utrakvistický literátský kůr. Tyto kůry či též bratrstva uváděly při bohoslužbách především vlastní hudební produkci. Do dějin boleslavského kůru se významně zapsal už zmíněný Mistr Jiří Kezelius Bydžovský. Když se vrátil r. 1629 z emigrace a přestoupil na katolickou vím, stal se opět správcem literátského kůru. První souvislé zprávy o hudebním životě v Mladé Boleslavi pocházejí právě z období literátského bratrstva.
Mezi nej významnější exponáty sbírek boleslavského muzea patří čtyři kancionály. Nejstarším je latinský graduál Janíčka Zmilelého z Písku, pocházející z roku 1509. Některé listy v něm chybí a lze se domnívat, že byly vytrženy po pobělohorských revizích.
Dodnes není známo, kdo jej objednal. Dokonce sám Jiří Kezelius se domníval, že pochází již ze 14.století. Více informací máme o dalších kancionálech, které jsou mladší a psané česky. Jedním z nich je Kniha chval božích z iluminátorské dílny Jana Kantora Staršího, pořízená v letech 1570-1572 na náklady již zmíněné Kateřiny Militké.6
Bohatá tradice rukopisných knih značné estetické hodnoty dokládá, že Mladá Boleslav v 16. a na poč. 17. století měla velký význam, jenž ji řadí na přední místo mezi kulturními středisky celé země.
Nepřetržitá existence boleslavského literátského kúru (1565 -1786) svědčí o tom, že zpěv a hudba, jak chrámová, tak světská, má v Mladé Boleslavi dlouholetou tradici. Rukopisné kancionály, uložené v mladoboleslavském muzeu, jsou dokladem vynikající umělecké a řemeslné úrovně tvůrců.
Katastrofální důsledky událostí ze 17. stol. způsobily, že celé
6 Jeho součástí j s o u kromě předmluvy i znaky boleslavských vrchností a rovněž velký znak Mladé Boleslavi, dodnes městem užíván.
18. století bylo pro mladoboleslavskou kulturu a její rozvoj nepříznivé.
Úpadek města zahájila porážka na Bílé hoře a úpadek dovršily v 18.
století tzv. slezské války a ničivý požár.
К novému rozvoji dochází zanedlouho po té díky reformám císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Ustanovení Mladé Boleslavi posádkovým městem znamenalo přebudování a vlastně záchranu chátrajícího hradu. Navíc díky změnám ve školství se město dočkalo vzniku tzv. hlavní školy a r. 1784 bylo na Karmel přestěhováno z Kosmonos piaristické gymnázium.
1.4 Kulturní a spolkový život
Na přelomu 18. a 19. století byla Mladá Boleslav silně poněmčena.
Vyšší měšťanské kruhy se za češtinu styděly a v běžné konverzaci používaly němčinu. Lepší situace byla na venkově, kde si nebezpečí ztráty národní a jazykové identity začali nejprve uvědomovat osvícení jednotlivci z řad venkovských vzdělanců. Vůdčí osobností národního hnutí v kraji byl kováňský farář Karel Alois Vinarický. Často pobýval v Boleslavi, kde kolem sebe soustředil řadu vlastenců hlavně z řad kněží, úředníků, učitelů, profesorů a živnostníků, ale také šlechticů nebo sedláků a lidových písmáků.
Nej většího rozkvětu dosáhl národní a společenský život ve městě za působení mladého koncipisty krajského úřadu Františka Plačka, který byl vletech 1838-1844 do Mladé Boleslavi služebně přidělen.
Hned po svém příchodu zde založil Čtenářskou společnost a její knihovnu na své náklady vybavoval knihami. Podílel se také na založení první školní knihovny. Mimořádnou tehdejší událostí této doby byla „letní beseda" uspořádaná o svátku sv. Anny v roce 1841 na Boží Vodě. Vlasteneckého výletu do tehdejších lázniček se zúčastnilo
mnoho lidí z Mladoboleslavska. Byl připraven hudební program, četly se vlastenecké verše. Beseda měla velký úspěch, a proto se akce opakovala.
V lednu 1842 byl v Mladé Boleslavi uspořádán po vzoru Prahy první český bál v hostinci U věnce. Plaček objednal v Praze velký počet tzv. pomněnek - veršovánek, např. Tylových a jiných literátů.
Byla to naivní veršování a účastnice si je odnášely na památku.
Např. Oko vaše - ach! To jenom Kráse českých paní věrným Čechům lásku jev celý svět se klaní, my vás budem zato slavit Kde je Čech, tam lev,
* 7
pokud žije český zpěv! a kde Češka - zpěv.
Tanečnice též dostávaly cukrovinky zabalené do papírků potištěných verši typu:
Hovor českých děv, Já jsem Češka rozená, nej sladší je zpěv láskou к vlasti blažená.8
Všem těmto veršům byl společný národní duch s mottem:
„Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí".
Přes veškeré důkladné přípravy však první český bál příliš neuspěl.
Zklamaní vlastenci tedy nastudovali Klicperovu hru Žižkův meč a v roce 1843 se uskutečnilo první ochotnické divadelní představení.
Vídeňská vláda bedlivě sledovala projevy českého vlastenectví a organizátoři kulturních akcí nejednou pocítili nepřízeň státní správy.
V roce 1848 vznikla ve městě národní garda, jejíž uniformovaní členové nosili kokardy v národních barvách - bílé a červené.
7 Herčík, K.: Čtení o Mladé Boleslavi. Kompakt spol.s.r.o. 2 0 0 4 , s. 176.
8 B e n e š , L. a kol.: Mladoboleslavsko v proměnách času. Libri, Praha 1997, s. 109.
Třicátá a čtyřicátá léta 19. století v Mladé Boleslavi znamenají postupné oživení společenského života, v němž se stále silněji prosazují mladí čeští vzdělanci a uvědomělí vlastenci. V revolučním roce 1848, který mimo jiné přinesl i svobodu tisku, začalo vycházet mnoho časopisů. V Boleslavi byl založen veřejný spolek se sídlem
„U zlatého věnce".
Spolek dostal jméno Čtenářská jednota a jeho účelem bylo především vzdělávat v mateřském jazyce. Spolek založil knihovnu, odebíral časopisy a pořádal divadelní představení. Členové se scházeli denně, jednou za měsíc pak pořádali společnou zábavu, které se účastnily také ženy a dívky. Při těchto zábavách probíhaly přednášky, konalo se čtení důležitých článků a časopisů, deklamovalo se, zpívalo, tančilo, hrála se hudba. Zlomem se stal rok 1854, kdy byly svobody získané v r. 1848 postupně zrušeny. To zasáhlo i Čtenářskou jednotu:
vystoupili z ní všichni úředníci, profesoři a učitelé. Vše vyvrcholilo v roce 1862, kdy z Čtenářské jednoty vznikla Měšťanská beseda.
U jejího zrodu stál jeden ze zakladatelů Jednoty Josef Luňák, boleslavský měšťan, který sepsal Historky boleslavské z let 1825-76.
Opět se rozvíjí spolkový život. Už v roce 1857 začíná ve městě působit zpěvácký spolek Boleslav a rok po Praze - v roce 1863 - zakládají Josef Luňák, Karel May, František Hubna a Karel Mattuš tělocvičný Sokol. Místní divadelní ochotníci pojmenovali svůj spolek Kolár
- po českém herci a režisérovi Prozatímního divadla Josefu Jiřímu Kolárovi. Vedle spolků s národními cíli se rozvíjely i spolky s dobročinnými a podpůrnými programy, které se však hlásily
к národním myšlenkám. Dnes již téměř zapomenutým spolkem byla Učitelská jednota „Komenský", která se zabývala vzdělávací
a osvětovou činností mezi učitelstvem i veřejností, organizovala přednášky, akademie, výstavy a vydával vlastivědné publikace. Jako
výsledek emancipačních snah boleslavských žen, usilujících o vyšší úroveň svého vzdělání i zájmů vznikl v roce 1912 Spolek paní a dívek, který rovněž pořádal a vedl dobročinné a charitativní akce. V první polovině 20. století získal značný význam v kulturním životě Mladé Boleslavi Klub přátel umění, mezi jehož zakladatele v roce 1908 patřil jeho první předseda MUDr. Václav Walter, v literárních a čtenářských kruzích známý pod uměleckým pseudonymem Emil Tréval. Po Walterovi stály v čele Klubu přátel umění další významné osobnosti zdejšího kulturního života - Ferdinand Strejček, Zdeněk Kamper aj.
Dalším významným spolkem byl Krajinský muzejní spolek, který pod vedením prof. Františka Bareše zahájil činnost v roce 1885. Již o dva roky později byla v Templu otevřena první muzejní expozice.
Obyvatelé města prokázali pro vznik vlastního muzea velké pochopení, takže se jeho sbírky rozrůstaly formou darů.
1.5 Regionální periodika
O Mladoboleslavsku přinášely noviny a časopisy zprávy dávno před vznikem vlastního regionálního tisku. Dopisovateli byli většinou členové vlasteneckých kroužků, kteří posílali zprávy do pražských redakcí. První časopisecké zprávy o kulturním a národním ruchu v Pojizeří a Polabí jsou roztroušeny v různých pražských novinách již kolem roku 1820. Zprávy z Mladoboleslavska přinášely např.
Čechoslav, vládní Pražské noviny, Česká včela, Květy a další. Prvními
„krajinskými" časopisy v Čechách byly tzv. Krajské listy. V Mladé Boleslavi začaly vycházet roku 1840 první noviny úřední, německé Kreis-Circulare. Teprve však rokem 1848 začíná opravdová samostatná česká žurnalistika. Vycházely různé deníky, týdeníky,
měsíčníky i příležitostné tisky. Za zmínku stojí především časopis lserbote (knihtiskař J.Zvikl v Mladé Boleslavi si vymohl r. 1859
u úřadů povolení к vydávání německy tištěného časopisu, byl to však list v českém duchu a vycházel od 1.1.1860 vždy po deseti dnech) a Boleslavan, dále Stráž a Od Ještěda к Troskám. Z těchto časopisů jsem čerpala nejvíce.
Největší pozornost si zaslouží časopis Boleslavan. Jeho první číslo vyšlo 5.10.1860 s názvem „Boleslavan, časopis naučný a zábavný pro lid českoslovanský". Na první straně byl vymezen jeho účel
a program. „Především...ubezpečiti musíme, ze к vydávání časopisu pouze nás vedla upřímná snaha, abychom přispívali, v oboru sobě tak
vytknutém, к zvelebení národa а к poučení ušlechtilé zábavě krajanů svých. "9 Prvním beletristickým příspěvkem v něm byla jedna
z povídek boleslavského rodáka Aloise Vojtěcha Šmilovského. Dále do 1. ročníku přispěli svými básněmi Vítězslav Hálek, Gustav Pfleger- Moravský a další. Časopis skončil dne 28. 12. 1867. Dne 22.
12. 1882 byl založen Nový Boleslavan, ve své době opět velmi významný časopis. Vycházel dvakrát týdně, nejprve s měsíční humoristickou obrázkovou přílohou PstfPst!, a od 4. 7. 1886 se zábavnou přílohou Ratolístky. Dne 20. září 1884 byl prohlášen
za oficiální orgán rolnictva v Pojizeří a zanikl 10. 1. 1886. Po zániku Nového Boleslavanu začala rolnická strana vydávat (20. 12. 1886) Boleslavan, který se později spojil se staročeským Jizeranem. Od září
1888 vycházel dvakrát týdně Mladoboleslavan, který zanikl v polovině roku 1890.
Učitelstvo mladoboleslavského okresu vydávalo v roce 1920-25 za redakce Karla Sellnera v nepravidelných intervalech publikace
9 Strejček, F.: Boleslavan, Boleslavan 1, 1 9 2 6 - 1 9 2 7 , č . l , s. 2 - 5 .
s názvem Vlastivědný sborník okresu mladoboleslavského. Od září 1926 začal vycházet pravidelně jako měsíčník opět pod názvem Boleslavan a s podtitulem Vlastivědný sborník Mladoboleslavska a Benátecka, navíc s přílohou Boleslavan mládeži. Do r. 1938 jej redigoval již zmíněný okresní školní inspektor Karel Sellner.
Sborník se věnoval přírodě (geologie, botanika, vodopis,...) pravěké archeologii, národopisu a folkloristice (kroje, osídlení, zvyky, pověry, pověsti, písně, pořekadla, ...), dějinám regionu, panství, míst a rodů, církevním a školským poměrům, umění a písemnictví, hospodářství, sociální péči, národní a osvětové činnosti (knihovny, přednášky, spolky, divadla, ...). Obsahoval četné ilustrace kreslené i fotografické.
Redakční kruh tvořili univerzitní profesor PhDr. J.Šimák, gymnazijní profesoři Zdeněk Kamper a Ferdinand Strejček, odb.učitel
v
Čeněk Novotný. Dětskou přílohu řídil učitel Emanuel Strnad, hádankářský koutek správce školy (řídící učitel) Karel Šinlauer.
Sborník měl široký okruh přispěvatelů nejen z Mladé Boleslavi.
Příloha pro mládež na 5-16 stranách neměla pevně určený obsah.
Pravidelně obsahovala pohádky nebo povídky s naučnou pointou, přírodní koutek buď s tématem botanickým nebo zoologickým, stranu hádanek a her. Objevovaly se též stránky pro „kutily a zvídavce", články na různá odborná témata, např. z historie regionu
O významných osobnostech kraje a o různých zajímavostech. Text měl většinou naučný charakter a doprovázely jej ilustrace.
Od 90. let 20. století opět vychází Boleslavan, a to jednou za měsíc, ovšem pouze jako příloha deníku Boleslavsko. Obsah se poněkud změnil - převažují zprávy o politickém a kulturním dění v okrese, tentokrát už bez příspěvků pro mládež.
2. NĚKTERÉ ZNÁMÉ OSOBNOSTI A JEJICH VAZBY К MĚSTU
2.1 Mikuláš Klaudián
Mikuláš Belhá či Kulhá (správná podoba není jasná) je známější pod svým polatinštělým jménem Klaudián. Narodil se přibližně v letech 1460-70. Pocházel ze Žatecka a v Mladé Boleslavi působil zprvu jako lékař.
Aby se bratři mohli bránit proti všem nepravdám a obviněním a aby svou víru mohli lépe šířit, chopili se moderního technického prostředku, jímž byl knihtisk. Kolem roku 1518 založil v Mladé Boleslavi Mikuláš Klaudián tiskárnu. Knihtisk ho zaujal natolik, že к Höltzelovi, svému knihtiskařskému učiteli v Norimberku, přistoupil jako společník a připravil zde vydání několika českých spisů. Byly mezi nimi i díla Lukáše Pražského či první česká ilustrovaná odborná publikace Kniha lékařská, kteráž slově Herbář aneb Zelinář od Jana Černého. V Norimberku také vyšlo v roce 1518 nejznámější Klaudiánovo dílo - první tištěná mapa Čech. Zásluhou
mladoboleslavského měšťana byla tak vytvořena před téměř pěti stoletími první mapa naší země, která se stala základem
pro kartografická bádání. Mladoboleslavskou tiskárnu Klaudián vedl do r. 1520. Jeho prvním boleslavským tiskem byl Nový zákon. Po něm následovalo dalších šest, možná až osm tisků, mezi nimi i Klaudiánova lékařská příručka Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným.
Při jedné ze svých cest Klaudián onemocněl a r . 1521 v Lipsku zemřel.
2.2 Alois Voitěch Šmilovsky
2.2.1 Život Šmilovského a ieho dílo v kontextu české literatury
V Mladé Boleslavi se 24. ledna 1837 narodil budoucí spisovatel Alois Vojtěch Šmilovsky. Jeho vlastní jméno znělo Alois Josef Schmilauer. Prožil vcelku obyčejné dětství a dospívání, avšak rodné město, atmosféra a tamní lidé se mu pevně vtiskli do duše. Navštěvoval zdejší elementární školu, ale jak sám dával najevo svým chováním, třídy a atmosféra v nich se mu zdály být dusné. Raději chodil do volné přírody - za školu - než do školy. Roku 1847 vstoupil do primy mladoboleslavského piaristického gymnasia. Zde si školu a studium postupně zamiloval a také projevil literární nadání. Nejvíce jej zaujal způsob výuky v hodinách matematiky, dějepisu a češtiny, obdivoval profesory a na jejich předměty se těšil. Vynikal v češtině, a to do té míry, že na vysvědčení z kvarty připsal profesor к jedničce ještě pochvalu.
Patrně i to rozhodlo, že se později stal spisovatelem. Od té doby studoval český jazyk a literaturu s velkým úsilím a zálibou a neopustilo jej to ani v Praze na akademickém gymnasiu, ani v dalších létech.
N/
Domov byl pro Šmilovského nezastupitelným místem, jež si zasluhuje úctu a lásku. Domovem mu byla Mladá Boleslav. Tamní vyšší měšťanské vrstvy byly německé. Někteří profesoři, kteří byli původem Němci, pořádávali akademie a české slovo na ně nepřipustili. To se ještě Schmilauerovi nelíbilo a snažil se na křivdu reagovat alespoň veřejnou kritikou. Bohužel jeho odpor proti němčení a zlehčování všeho českého však vyzněl jako projev tichého občanského odporu. Když Němci zakládali v Boleslavi německou knihovnu, student Schmilauer chtěl založit knihovnu českou. Zkušenosti z rodného města si odnesl do Prahy, zůstaly pro něho i v dalším životě směrodatnými a byly mu podnětem
к mnohým počinům.
Ale Schmilauera ve Šmilovského změnila hlavně Praha. Pražská léta upevnila jeho osobnost. Křestní jméno Josef se mu zřejmě nezdálo dostatečně české, a tak začal místo něho používat starobylé jméno Vojtěch. Podobně tomu bylo i s jeho německým příjmením Schmilauer.
To si během pražských studií nechal změnit na česky a vlastenečtěji znějící Šmilovský.10
Po absolvování studia dějepisu na filosofické fakultě se stal středoškolským profesorem. Na své první místo nastoupil v roce 1860 do Klatov jako suplující profesor. Potřebné kvalifikační zkoušky složil až po osmi letech a teprve potom se mohl stát řádným profesorem.
К jeho žákům patřil např. Jaroslav Vrchlický, který v dobrém vzpomínal na jeho znalosti a inteligenci, ale na druhé straně mu vytýkal strnulost a některé osobnostní negativní vlastnosti.
V Klatovech Šmilovský vedl velmi bohatý společenský a kulturní život. Založil pěvecký spolek Šumavan, pro který psal texty písní, zpíval a hrál divadlo. Pro ochotnická představení napsal několik divadelních her, které však nebyly příliš úspěšné. V roce 1868 v Klatovech zorganizoval Krameriovu slavnost. Po dvou nevydařených milostných vztazích se v roce 1870 oženil s Annou Bílou. Od roku 1873 nastoupil jako profesor na gymnázium v Litomyšli, kde se setkal se začínajícím profesorem Aloisem Jiráskem a spisovatelkou Terézou Novákovou, manželkou svého kolegy a významnou kulturní osobností. Jeho povídky z té doby jsou vesměs vzpomínkami na klatovský pobyt. Od roku 1877 působil jako školní inspektor pro Litomyšlsko a Poličsko.
Zemřel 20. června 1883 v Litomyšli, kde je také pohřben.
10 „ Vojtěch jest jméno přidané po tehdejší módě literární a Šmilovský je zčeštěný Schmilauer."
Pražák, A.: A l o i s Vojtěch Š m i l o v s k ý . Praha 1911, s. 11.
2.2.2 Mladoboleslavské motivy ve Šmilovského prózách
Bývá smutnou tradicí, že největší proslulosti a ocenění dosáhnou mnozí až po smrti. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Mezi Šmilovského největší posmrtné úspěchy patří úplné kritické vydání
v
všech jeho prací zásluhou nakladatelů Borského a Sulce
v podobě Souboru spisů A.V.Šmilovského. Co se na Šmilovském nejvíce cenilo? „Šmilovský byl spisovatelem moderním, jenž znaje tužby, snahy a povahy své doby a zvláště svého národa, tlumočil je ve způsobě účinném, ve způsobě národu svému vlastním, časovém a tudíž moderním, opíraje se rozhodně tomu směru, který i v novější době někteří nazývají
* 11 ^
směrem moderním..." Z hlediska času Šmilovského ovlivnily události roku 1848 a pokud jde o místo děje, častou kulisou jeho povídek je Mladá Boleslav. Kdysi velmi oblíbené a i dnes čtené povídky svědčí o tom, že jejich autor byl mistrem drobnokresby. Šmilovského jazyk je bohatý, obsahuje hodně lidových rčení, hrdiny jsou prostí, obyčejní lidé.
Snad jedinou výjimkou je rozsáhlá próza Za ranních červánků, v níž je ústřední postavou „modrý abbé" - Josef Dobrovský. Jak pro Jiráska, tak např. i pro Raise a další mladé beletristy byl Šmilovský určitým vzorem, neboť si bedlivě všímal svého okolí a byl výborným vypravěčem. Z jeho prací cítíme lásku к mateřskému jazyku, к rodnému městu, národu.
Laskavý a veskrze pozitivní životní názor, jehož byl Šmilovský nositelem, převládl i v jeho literární tvorbě. S postupnou změnou vkusu a čtenářských nároků však ustoupilo dílo mladoboleslavského rodáka do pozadí a dnešní mladá generace již autora takřka nezná.
11 Novák, J.: O životě a literární činnosti A . V . Š m i l o v s k é h o . In: Výroční zpráva o.k. Státní školy střední v Litomyšli, 1885, s. 9.
Mezi jeho první (1859) a poslední (1880) povídkou uplynula poměrně dlouhá doba. Šmilovský se dlouho hledal. Nevěděl, kterým uměleckým směrem se má dát, až nakonec zakotvil
ve vzpomínkových povídkách ze svého kraje a o životě lidí, které znal.
„ Vánoce jsem strávil doma; všude dobře, doma nejlíp. Jsem již dospělý, a přece co dítě na domov se těším; a proč bych se netěšil, když vím, že i
o v с 1 doma se na mne těší. Blahý to pocit pro toho, jenž to říci může.
v (
Z úryvku je zřejmé, že jej к domovu vázalo silné pouto a Šmilovský se v těžkých životních okamžicích do rodné Mladé Boleslavi
ve vzpomínkách vracel. Ze vzpomínek vyrostly povídky Starý varhaník, soubor Rozptýlené kapitoly, Páter Antonín, Tatínkovy hodiny,
Pan kontribuční a Kovárna na Klenici.
Povídka Starý varhaník (s podtitulem Obraz ze života) vypráví o nešťastném, zato spravedlivém otci, jímž byl městský varhaník Kašpar Häuser. Jeho syn Josef otrávil svou ženu jen proto, aby se mohl ucházet o lásku Verunky, jíž se Kašpar po smrti jejích rodičů ujal. Nešťastný otec usvědčí syna z vraždy a vydá jej spravedlivému trestu. Povídka končí sňatkem Verunky a jejího milého.
Ryzí vzpomínkou na dětství, na rodiče a sourozence je povídka Náš dědeček v Rozptýlených kapitolách /. Autor v ní oživil památku svého dědečka, mydlářského mistra, který na něho velmi působil svou přísnou, leč dobráckou povahou a životní moudrostí.
Předlohou pro hlavní postavu další povídky byl Šmilovskému kněz Antonín Durdík. Páter Antonín je povídka, na níž čtenář ocení autorovu schopnost výstižné povahokresby a výstavbou dějové linie. Příběh se
12 Pražák, A.: A l o i s Vojtěch Š m i l o v s k ý . Praha 1911, s. 93.
odehrává na pozadí revolučního roku 1848. Penzionovaný kněz Antonín Rulík jakožto zastánce bratrského pravopisu byl považován za podivína a kvůli svým názorům ztratí jediného blízkého přítele, právníka Blažeje Háka (pochází z Boleslavi). Ani tato ztráta jej nezvrátila v přesvědčení a nechal příteli na pomník vytesat nekrolog pravopisem tzv. ypsilonistů.
Stěžejní myšlenkou povídky je obava z lidské tvrdohlavosti, která může zničit i takové hodnoty, jakou je celoživotní přátelství.
Anekdotickým staromódním obrázkem z venkovského prostředí o střetu lásky s překážkami je povídka Tatínkovy hodiny, jež v úvodní pasáži čtenáři předkládá historii Vlachových dvojích hodin. Příběh je založen na boji dvou mladých lidí o lásku, kterou jim nepřeje dívčina matka. Avšak proti matce se postaví celá rodina a společně její odpor přemohou.
Život mladého Šmilovského ovlivnila atmosféra piaristické koleje kolem roku 1848. Vzpomínky na studentský život zachytil v druhé řadě Rozptýlených kapitol v obrázku s názvem Rektor Rehek. Předlohou mu byl vicerektor a matematik P.Anaklet Čížek a pro postavu Berouše se stal modelem P. Roman Pele, profesor dějepisu. Hlavní postava rektora Rehka je mistrně vykreslena. Je to přísný, uzavřený, ale dobrý člověk, který obětavě pomáhá své ovdovělé sestře vést hospodářství, splácet dluhy a starat se o dceru Lízinku, s jejíž láskou nesouhlasí. Nakonec se rektor umoudří, obměkčí se a Lízince dá к sňatku souhlas.
Láska a rodina jsou autorovými významnými motivy. Nenaplněná láska z mládí se může stát příčinou rodinného neštěstí, jak tomu je v povídce Pan kontríbuční. Pan kontribuční Kolenec byl v mládí slepý vůči ženině lásce к jinému muži. Příčinou lehkomyslného chování paní
Kolencové a následně rodinné tragédie byl její vynucený sňatek.
Manželé Kolencovi ztratí syna Ferdinanda a teprve až poté zpytují své svědomí, „...tys nechápala a nepochopila mne, a tím rozvírala se přes mou věrnost' a lásku к tobě mezi námi trhlina. Za dne byl jsem v úřadě, večer jsem hrával: byl jsem málo tvůj. A přece nám život splýval pokojně až do Ferdinandovy smrti. Tvou zásluhou. Náruživě, hříšně jsem to dítě miloval, a když jsem pomyslil, že co tys se s paničkami libě při kávě bavila, mé nejdražší dítě v ledové vodě zápasilo se smrtí, div jsem nezešílel... Ty jsi se zatvrdila proti mně, a v době, kdy zapotřebí ti
bylo nejvíce lásky, já ti ji odepřel, jiný nalhal. "13
I když Šmilovský žil vzdálen od Boleslavi, často na ni myslil
a někdy posílal své příspěvky do boleslavských časopisů, sborníků apod.
Např. povídka o panu kontribučním byla (posmrtně) vytištěna v pamětním listě Boleslavska, vydaném u příležitosti oslavy sňatku korunního prince Rudolfa s princeznou Stefanií.
„Šmilovský úsilně zápasil o tvar i ideu a vždy se snahou, býti nejčeštějším naším spisovatelem, "'4 což se projevuje jeho úctou
a obdivem ke všemu českému, obzvláště к historii a jejím osobnostem, jako byl Jan Žižka. Překvapivě se v závěru povídky Kovárna na Klenici dozvídáme, že Baruška byla dcerou Žižkovy sestry. Není tedy divu,
že takticky zasadil do prostředí svého rodného města láskyplný příběh odehrávající se na pozadí husitského revolučního hnutí. Láska dvou mladých lidí, kterým nepřeje pomstychtivý sok, končí - jak jinak - šťastně, tedy svatbou.
1:1 Š m i l o v s k ý , А.V.: S p i s y výpravné. Sv. 8, Praha 1899, s. 2 1 6 - 2 1 7 .
14 Pražák, A.: A l o i s Vojtěch Š m i l o v s k ý . Praha 1911, s. 81.
Východiskem pro autorovu tvorbu bylo vypravování sousedů, tatínkových zákazníků, ale také vlastní vzpomínky na rodinu a rodinné historie. Předlohami pro literární postavy mu většinou byli skuteční lidé, z nichž mnohé sám znal.
Co však autorovu tvorbu silně ovlivnilo, byla jeho pedagogická činnost. Lze říci, že u většiny povídek můžeme zjistit nosný pedagogický záměr. Často z textu vyplývá poučení, výstraha či nabádání к dobru, vědomí potřeby správné výchovy. Své umění výstižně zobrazit povahové rysy postav i důsledky jejich chování a činů uplatnil Šmilovský v určité typologii obsahující postavy s vlastnostmi, s jakými se každodenně setkáváme. Autor se snaží vést čtenáře к zamyšlení nad dopady některých vlastností, především těch negativních, na člověka. Např.
v povídce Páter Antonín je to lidská tvrdohlavost, která ničí tak nenahraditelné hodnoty jako je upřímné celoživotní přátelství. Dále varuje před nekompromisními soudy jen na základě prvního dojmu,
bez znalostí příčin. Např. v obrázku Rektor Rehek zjišťujeme, že i
pod tvrdou skořápkou se může skrývat jemný a citlivý člověk, u něhož špatné zkušenosti a utrpení způsobily, že se uzavřel před svým okolím.
Oblíbeným motivem velké řady autorů byla a je nenaplněná láska, nešťastná láska a její dopady nejčastěji na rodinu. Šmilovský si vážil lásky a poklidného domova. Proto jeho příběhy končí většinou šťastně.
Autor v podstatě nepřekročil hranice starší romantické tematiky.
Obměňuje zejména dvojí látkovou osnovu: nepřátelství dvou soků v lásce, které po složitých dějových zápletkách končívá vítězstvím mravního řádu, nebo osud milenců, proti kterým stojí síly rodové pýchy a majetkových rozdílů. Dějové osnovy jsou u Šmilovského romantické, ale v popisných pasážích pracuje metodou realistickou, к níž se přihlásil v básni „Vyznání":
„Nechť jiný v potu snáší к zemi nebe, můj hvězd i nebe prost je básní svět.
Však něco mé jest; zbystřené mám hledy, jez umějí v směs vnikat života;
co zdá se jiným prostor býti šedý, v to pro mne vzácné kouzlo klokotá. "'5
2.2.3 (D)Oceňuie Mladá Boleslav svého rodáka?
Rodný dům Aloise Vojtěcha Šmilovského bychom dnes marně hledali. Tři roky po jeho smrti, v roce 1886, byla na domě čp.64/I, nacházejícím se v parčíku v Železné ulici, osazena pamětní deska. Ta je dnes v muzeu, neboť dům byl zničený náletem spojenců v posledních dnech druhé světové války. Neznámý je dnes i hrob jeho otce mydláře Schmilauera na Havelském hřbitově; příjmení po něm zděděné si mladý student počeštil.
Už v dětství jej ovlivňoval společenský život. Proto se v 19. století Boleslavští rozhodli vzdát svému rodáku hold a roku 1897 založili Spolek akademiků Šmilovský. V náplni jeho kulturně-vzdělávací činnosti bylo pořádání přednášek, akademií a hudebních večerů.
Zásluhou spolku byla v Mladé Boleslavi v roce 1901 zřízena veřejná čítárna a knihovna.
Alois Vojtěch Šmilovský byl upřímný vlastenec a velký boleslavský patriot. Není proto divu, že mu jeho krajané roku 1933 slavnostně odhalili pomník. Vše se odehrálo u příležitosti padesátého výročí spisovatelova úmrtí. Zásluha náležela prof. Ferdinandu Strejčkovi a sochaři Josefu Matějů.
15 Šmilovský, A.V.: Soubor spisů. (Borský a Šulc) Sv. X, s. 157.
Vztah Mladé Boleslavi a Šmilovského je podle mého názoru vyvážený. Kladně hodnocen je jeho opravdový přínos rodnému městu a české literatuře 19. století. Přes veškerou snahu však nedosáhl kvalit svých současníků, a to ani po stránce formální, ani po stránce obsahové.
Např. když se v polovině 70. let 19.století odhodlal vydat své básně, nastupovala už nová básnická generace tvořená takovými autory, jako byli např. Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a další, vedle nichž jeho poezie nutně musela zapadnout. Přesto si ho Mladá Boleslav jako rodáka velmi váží a pojmenovala po něm jednu z ulic.
2.3 Ferdinand Schulz
2.3.1 Život a tvorba
Rodištěm spisovatele a žurnalisty Ferdinanda Schulze byl osamělý mlýn Korečníky u Ronova nad Doubravou, kde se 17. ledna 1835 narodil. Dětství strávil v Nymburce, odkud v deseti letech odešel studovat na gymnázium do Mladé Boleslavi. Prožil zde dva roky,
od roku 1845 do roku 1847, během nichž bydlel u pekaře Františka Hradce, přesněji u jeho tchyně Anny Drobné (1770-1855). Tato léta v něm zanechala hluboké vzpomínky, к nimž se neustále vracel. Studia dokončil na pražském Akademickém gymnáziu, kde byli jeho spolužáky mj. Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Gustav Pfleger-Moravský a učitelem kromě jiných dramatik Václav Kliment Klicpera.
Již od studentských let přispíval Schulz do různých časopisů: psal literární studie, kritiky i drobné prózy. V roce 1856 vstoupil do služeb rodiny hraběte Vratislava z Kounic jako vychovatel jeho syna. Pobýval tehdy s rodinou na zámku v Březně u Mladé Boleslavi, který Kounicům náležel. V průběhu desetiletého působení u Kouniců byl Schulz členem redakce Národních listů, společně s Janem Nerudou a Jakubem Arbesem.
Při prusko-rakouské válce v roce 1866 působil jako válečný zpravodaj.
„Bylo dne 27. června 1866 za parného odpoledne, když jsem kralupským vlakem přijel do Mnichova Hradiště. Vzal jsem na sebe úkol optařiti
pro noviny zprávy o válečných příbězích, které v oné krajině už
po několik dní se připravovaly... zamířil jsem přímo к hlavnímu táboru generála Ciam-Gallase... už na nádraží bylo zjevné, že štěstí válečné
schyluje se tu к rozhodnutí. "16 Stal se také svědkem neslavné porážky rakouských vojsk v bitvě u Hradce Králové.
Přijal profesorské místo na obchodní akademii v Praze, však
i nadále spolupracoval s redakcí Zlaté Prahy, společně s Nerudou vydával edici Světová poezie, spoluzakládal měsíčník Osvěta, edici Salonní bibliotéka a s Ed. Grégrem Matici lidu, dále kritické časopisy Literární listy a Český obzor. Schulz hájil ve svých četných kritických statích o soudobé literatuře zásadu realistického zobrazování skutečnosti a lidských charakterů. Sám však nebyl schopen udržet krok s vývojem moderní literatury. V osmdesátých letech byl - vedle Františka Zákrejse - jedním z hlavních odpůrců nových literárních proudů, z nichž zvláště odmítal naturalismus, a svými konzervativními názory se zcela vzdaloval mladé české literatuře konce století. Věnoval se ovšem i činnosti spisovatelské. Šlechtické prostředí, kde strávil řadu let jako vychovatel, jej inspirovalo к několika dílům, v nichž líčí různé typy představitelů někdejší vládnoucí vrstvy. Tak vznikly Šlechtické novely, Starý pán z Domašic, Rodinná sláva, Majorátní pán a Dvorské panstvo. Z dějin města Nymburka, který vždy Schulz považoval za svůj domov, čerpá román Nymburská rychta.
Ferdinand Schulz zemřel ló.února 1905 v Praze.
2.3.2 Ferdinand Schulz a Mladá Boleslav
Vrcholným Schulzovým dílem je nesporně román Latinská babička, v němž vylíčil dva roky svých studií na mladoboleslavském piaristickém gymnáziu. Když reportérské povinnosti přivedly za prusko-rakouské války v roce 1866 Schulze na Mladoboleslavsko, zavítal i do Mladé
16 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 307.
Boleslavi. Procházka městem, setkání s místními lidmi, návštěva hrobu Anny Drobné - to byly nejspíše podněty, které jej inspirovaly
ke vzpomínkovému příběhu Latinská babička. Schulz prózu vydával nejprve na pokračování v Osvětě a v roce 1886 vyšla poprvé knižně.
Autobiografické rysy příběhu ustupují do pozadí před podrobným líčením vztahu hlavní postavy (v knize se jmenuje Marie Kratinová) к profesoru gymnázia, v němž dominuje smutek nenaplněné lásky.
Důvěrná znalost maloměstského prostředí, zejména řemeslnických rodin, se tu prolíná i s jistou ponurostí příznačnou pro tehdejší střední školu.
Schulzova Latinská babička si získala čtenářskou oblibu nejen
pro nevšední námět, ale i pro své literární kvality a zvláště ve svém dějišti - Mladé Boleslavi - patřila к nej čtenějším titulům jak mezi dospělými, tak mezi studentskou mládeží. Jedno z posledních vydání vyšlo v Knihovně národních klasiků v roce 1940 v nakladatelství
A. Dědourka v Třebechovicích pod Orebem s ilustračními dřevoryty VI. Kováříka. Pro Schulze kniha byla vzpomínkou na studentská léta a je obdivuhodné, jak pevné pouto se utvořilo mezi studentem a městem, jež nebylo jeho rodištěm. Mohli bychom se domnívat, že si Schulz
za účelem komerčním a zištným vymyslel postavu i její příběh,
pro čtenáře přitažlivý. Pravda je však jiná a o věrohodnosti není pochyb.
Podle záznamů v gymnaziálních katalozích pozdější novinář a spisovatel studoval na zdejším gymnáziu a za studií se seznámil s dobovým studentským životem tak dokonale, že jej mohl spolehlivě zobrazit právě v Latinské babičce. Většina dějového pásma je převzata ze skutečnosti, z kulturní historie města.
Přibližně o padesát let později, než vzniklo, se o Schulzovo dílo a jeho předlohu začal zajímat školní inspektor Karel Sellner, další významná postava kulturní a literární historie Mladé Boleslavi
a Mladoboleslavska. „Žila nejen sama „latinská babičkavlastním jménem Anna Drobná, jejíž hrob byl zachován a dosti pietně upraven
na starém hřbitově и sv. Havla (zemřela roku 1855), ale také její vtělený ideál, piarista Carolus, vlastním jménem Karel Hynek, přešel do románu z reálného světa, neboť působil na boleslavském gymnáziu v letech 1803- 1804, kdy bylo „latinské babičce" třiatřicet let (narodila se r.1770) a vrátiv se po celých dvaačtyřiceti letech opět na zdejší ústav, stal se náhodou třídním nejen vlastního vnuka babiččina Františka Hradce (1834), ale i jejího nadějného chovance Ferdinand Schulze, jen pro efekt přezvaného na Karla."17 Schulz se během svého pestrého života setkal s mnoha lidmi a navštívil mnoho míst. Je však jasné, že Mladá Boleslav byla však pro něj oázou šťastných studentských let pod ochrannými křídly paní Drobné a jejích blízkých.
2.3.2.1Latinská babička
Schulzova „latinská babička" Marie Kratinová, krásná postava neobvykle vzdělané ženy, má svou reálnou předlohu v paní Anně Drobné. V mládí se nešťastně zamilovala do profesora - člena piaristického řádu - Karla Hynka, který se pak po dvaačtyřiceti letech vrátil do Boleslavi a na piaristickém gymnáziu učil jejího vnuka i
F. Schulze. Prostředí školy i tehdejšího krajského města vylíčil autor v Latinské babičce plasticky a věrně, právě tak i postavy, neboť vše důvěrně znal. Po přečtení knihy lze jen stěží uvěřit tomu, že podkladem pro její napsání byly vzpomínky 10-121etého chlapce, který prožil v Mladé Boleslavi pouhé dva roky.
17 Červená, H.: Boleslavské osobnosti. Ferdinand Schulz. Knihovna města Mladá Boleslav 2 0 0 5 , s. 2.
Anna Drobná
Anna (v románu Marie) získala zásluhou svého otce na svou dobu velmi slušné vzdělání, zejména v latině, v níž se stále zdokonalovala nejen četbou, pravidelnými návštěvami bohoslužeb (tehdy se sloužily v latině), ale později ve stán i tím, že jako bytná řady studentů boleslavského piaristického gymnázia zkoušela své podnájemníky z vyučovacích předmětů, nejraději ovšem ze své milované latiny. Dobrá paní bytná, a tou Anna Drobná v domě poblíž děkanského kostela
na Starém Městě jistě byla, vlastně nahrazovala studentům rodinu, zejména matku.
O svých mladých nájemnících ústy románové Marie Kratinové něžně říkala: „Když tu drůbež mám kolem sebe, všechno se mi daří a nic
18
mě nemrzí." Ti malí chlapci totiž do krajského města přicházeli s uzlíkem školních potřeb, prádla a rancem peřin na dlouhou dobu.
Domů se dostali dvakrát ročně o vánočních svátcích a na hlavní prázdniny - vakace. Bytná se o ně starala nejen z hlediska výchovy, ale i prospěchu. A právě Anna Drobná si zakládala na tom, že „její"
studenti byli ve škole premianty. To vše sice o této ženě její současníci věděli, avšak vše by upadlo v zapomnění, kdyby její osudy beletristicky nezpracoval jeden z těch, kteří u ní bydlili. Byl to Ferdinand Schulz, jehož bytnou Anna Drobná byla v letech 1845-47, kdy studoval v Mladé Boleslavi.
Inspirace
Bezprostřední inspirací autorovi byla návštěva hrobu A. Drobné v roce 1856, kdy působil v nedalekém Březně. Když se po devatenácti
16 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 307.
letech vrátil do známých míst, ožily i jeho vzpomínky z mládí.
V románu nalezneme četné autobiografické prvky, především místa spojená s autorovým životem. Neuvádí celé názvy, pouze jejich začáteční písmena (N = Nymburk, В = Březno nebo В = Mladá Boleslav). Dějištěm románu je Mladá Boleslav, kde se v úvodu autor u babiččina hrobu plného květin setkává sjejí snachou, která se sem přišla pomodlit. Tato situace je autentická a byla hlavním podmětem pro vznik prózy. „Bezděky jsem stanul několik kroků od ní a pohleděl
na tabulku, abych si přečetl, za koho tak vroucně se modlí. Zlaté písmo na černé půdě bylo už značně oprýskáno. Ale přece jsem mohl sestaviti větu: »Domitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitorius nostris!« (Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům.) Mimo tato slova nebylo tam nic jiného, a přece bleskem projelo mně tušení, kdo asi odpočívá pod tímto květnatým kobercem. »Babičko!«
Zvolal jsem bezděky. »Milá, dobrá babičko!« A už sňal jsem klobouk, chystaje se přikleknouti к modlící se ženě. "'9
Knihu autor dedikoval manželce „Mé drahé ženě. F. S.v Praze, v květnu 1886.
Postavy a ieiich osudy
Latinská babička aneb Marie Kratinová. Název knihy je protagonistický. Skutečnou „latinskou babičkou", jak již víme, byla Anna Drobná, již Schulz dal jméno Marie Horská, provdaná Kratinová.
Tato v boleslavské společnosti vysoce uznávaná žena byla úzce spojována s piaristickým gymnáziem. „Mluvilo se o ní tak, jako by náležela mezi profesory, a nevyslovovalo se nad ničím větší podivení, nežli že se svým výborným odchováním studentů otálela tak dlouho.
16 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 307.
Vždyť prý měla к tomu znamenitou způsobilost odedávna, jsouc svým otcem v latině tak dokonale vycvičena. Tenkrát počalo se jí říkati už také latinská babička. Ona skutečně jen v latině a pro latinu žila. "20 Paní Kratinovou ctili a vážili si ji i v piaristickém klášteře. Páter rektor jí např. projevil své uznání při zápisu studenta do školy slovy: „»Quod bonům, faustum, felix, fortunatumque eveniat! Paní Kratinová přichází první se svým studentem, to je šťastné znamení pro náš školní rok...«
Dále ji nazýval matkou studentů a pravil, že je jako osmý profesor zdejšího gymnasia, tvrdil, že bez její pomoci škola by se nemohla
v A ((22
honositi úspěchy tak potěšitelnými atd." Latinská babička tak získala další označení-matka studentů.
V souvislosti s postavou „latinské babičky" lze použít jeden výrok J. W. von Goetha, který kdysi řekl: „Chceš-li v žití šťasten být, přispěj к štěstí druhému, neboť radost, kterou dáváš, vrací se к srdci tvému."
Schulz tuto myšlenku vyjádřenou podobnými slovy vložil do úst své hrdinky při rozhovoru s páterem rektorem. „Mám děti и sebe pro vlastní radost, spectabilis domine...nemohu bez nich býti, a jsem plnou měrou odměněna, když vidím, že se z nich dělají hodní, pořádní lidé. "23
Babička, za svobodna Marie Horská, byla doslova ozdobou celého města. Její otec, zámožný a vážený pan radní, vychoval z jediné dcery za pomoci vychovatelky z Prahy vzdělanou a ušlechtilou mladou dámu.
Právě otec ji učil latině. Spanilá a vzdělaná dívka měla spoustu nápadníků, avšak jednoho dne se po městě rozhlásila zpráva, že se provdá za staršího vdovce, kupce Josefa Kratinu, jenž měl z předchozího manželství jednu dceru. Pravděpodobně se Mariin otec řídil Kratinovou pověstí dobrého latináře, šetrného hospodáře a bezúhonného poctivce.
20 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 254.
21 V překladu „Což dobře, mastně a příznivě ať skončí."
22 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 30.
23 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 31.
Marie se podřídila otcovu rozhodnutí, avšak její srdce patřilo mladému Karlu Říčanskému, později páteru Karlovi. Když záhy ovdověla, zjistila, že manžel měl velké dluhy. Prodala, co mohla, dluhy splatila, a začaly s nevlastní dcerou od nuly. Po několika letech usilovné práce se jim opět vedlo dobře. Dcera se provdala za pekaře Jaroše a manželům se narodily dvě děti. Syn Frantík, který navštěvoval gymnasium spolu s autorem, a dcera Terinka.
Osud si s paní Marií pohrával. Ve své roli latinské babičky byla snad nej šťastnější. Svou moudrostí a dobrotou získala autoritu, mnohým byla rádcem. O její tajné lásce z mládí však nikdo nevěděl. Teprve
ve stáří se se vším svěřila své dceři a na smrtelné posteli jí ukázala své poklady, které celý život střežila. Bylo to „...několik hrstí bezbarvých, na prach suchých a už z největší části rozpadalých květin a balíček zežloutlých papírků, popsaných inkoustem už zcela zrezavělým a kam nějaká kapka, snad slza spadla, už nadobro setřeným... "24 Byly pro ni drahocennou památkou na nenaplněnou lásku. Za celá ta dlouhá léta nikdo - ani dcera - nevěděl, jaké tajemství a bolest skrývala. Když Schulz, v románu Karel, hovořil s paní Jarošovou a vzpomínali
na krásné a dobré časy pod babiččinými křídly, dozvěděl se o ní celou smutnou pravdu. Jarošová své zesláblé matce předčítala z ukrývaných dopisů. „Nemohla jsem se zdržeti pláče, čtouc tolik krásných dojemných slov, jimiž pan Karel Říčanský к mladému jejímu srdci kdysi mluvil, líče jí svou lásku a prose za její. Což to všechno jinak znělo, než jak asi můj
otec se vší svou latinou к slečně Marii Horské dovedl promluviti!...
A což mám říci o onom posledním listu, v němž šlechetný mladý muž, zdrcen zprávou o sňatku své drahé Marie s mým otcem, loučil se s nešťastnou dívkou a dávaje jí pro ten svět s Bohem, volal ji na své srdce pro veškeren pohrobní život, pro nějž prý mu před Bohem
16 Schulz, F.: Latinská babička. Praha 1941, s. 307.
